Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1960 (XLV/1-44)

1960-01-01 / No. 1

1 Kostnické 1. LEDNA 1960 Ročník XLV. - 60 hol. EVANGELICKÝ týdeník PŘEDCIT V DOBRÝCH SKUTCÍCHm 3,5-6 Verše epištoly к Titovi přímo dýší všedním životem, jeho starostmi i ra­dostmi. Co všecko v nich najdeme! Tu je řeš o biskupově povaze, o jeho ro­dině, zejména také o dětech. Hned zase čteme o „příslušném“ oděvu žen, 0 pití vlna, o mrzkém zisku. Svěj po­hled zostřují verše epištoly na staré 1 mladé, na muže i na ženy. Ovšemže není zapomenuto ani na vrchnosti, a to tehdy pohanské vrchnosti, jimž mají být křesťané poddáni. Vyvrcho­lením a završením těchto napomenutí a výzev jsou slova: „aby ti, kteří mají víru v Boha, přemýšleli o tom, jak by vynikli v dobrých skutcích. To je krásné a užitečné pro lidi“ (překlad Žilku v). jako by pisatel epištoly rozuměl tomu, čemu se dneska říká „civilní interpretace“. Nemluvit o hlubokých otázkách bohosloveckých, zapletených v klubko, které se nedá rozmotat. Osvědčit víru životem a v životě. Žít prostě jako křesťan v službě a lásce pro druhé. Jako by nás vyzýval rovnou к tomu, abychom se zúčastnili s celou horlivostí soutěžení o dobré věci, kte­ré by byly užitečné všem lidem. Klade nám naléhavě na srdce: Ty, kdo věříš v Boha, musíš se snažit, abys předčil dobrými skutky v službě svým bližním к užitku všem lidem, jistěže jsou i dnes mezi křesťany mnozí, kteří této výzvě správně rozumějí a plní ji, takže to nikdo popřít nemůže. Možná však, že nám to zní jako příliš civilní výklad evangelia. Opravdu by to byl nejen civilní, nýbrž plochý výklad biblické zvěsti, kdyby se zúžil pouze na posel­ství o poctivém životě v práci. Kde vezmu sílu к životu v poctivosti, lásce, čistotě, věrnosti a službě svým bliž­ním? jaký je smysl a cíl života? I o této otázce ví pisatel epištoly a od­povídá na ni: Zjevila se dobrota a lás­ka к lidem spasitele našeho Boha. Zdroj křesťanova života, studnice jeho síly a pramen jeho věrnosti je v hlu­binách Božího zjevení, jsou to hlubi­ny, do nichž člověk sám proniknout nemůže. Skutky spravedlnosti, které a bychom my činili, jakékoli skutky jakékoli úsilí nemohou pro­niknout к tajemství Božího zje­vení. Stojíme na prahu nového roku. je nepochybné, že se v tom­to novém roce člověk dostane zase dál v probádávání hlubin vesmíru. Hlubiny Božího zjeveni však jsou docela jiné. Boží zjevení — to není ani kosmický, ani psychologický pojem. Hlubiny Božího zjevení jsou v moci Ducha svátého, který nám ote­vírá oči i srdce, abychom viděli a při­jali dobrotu a lásku к lidem Spasitele našeho Boha. Výraz zjevení má na tomto místě svou přesnou a vymeze­nou náplň. Vynikne nám, když si při­pomeneme, že ve staré církevní tra­dici je svátek Zjevení Páně. Tímto zjevením se rozumí přijetí betlémského neviňátka za Spasitele. Ve slovech zjevila se dobrota a láska к lidem, myslí se na Boží vtělení, na narození Spasitele v poníženém lid­ství. V tomto narozeném děťátku, nad kterým se můžeš pohoršit, které mů­žeš prohlásit za výplod legendy, zje­vuje Duch svátý věřícímu srdci do­brotu a lásku Boží. A nejen to. Duch svátý tě ujišťuje, že tato láska a do­brota Boží sestoupila za tebou, aby s tebou byla v tomto tvém všedním, obyčejném životě. Epištola Titovi ne­chce být čtena jako dopis, který má dvě stránky: jednu civilní, všední, obyčejnou, lidskou, o které jsme se zmínili na začátku, druhou božskou, nadzemskou, neobyčejnou, nebeskou. Dobrota a láska, které se zjevily v Kristu Ježíši, sestupují za tebou do tvé všednosti, do tvé rodiny, mezi tvé bujné ratolesti, do tvého srdce, když myslíš na mrzký zisk, když se jedná o tvé odpovědné rozhodování ve světě, ba i v mnohem všednějších a drob­nějších věcech, jako je i „příslušný oděv“ (v. 2). jen si všimni, co o oděvu všecko píší Dekrety jednoty. Všude chce být s tebou zrozený Spasitel, všude chce posvěcovat tvé srdce a zmocňovat tě к životu v opravdové lásce a v pravé službě. Jestli je tvoje zbožnost jen pro kostel, pak jsi nepo­chopil zjeveni dobroty a lásky Boží v Kristu. Tato láska nevstoupila do záře svíček na oltáři a do vůně kadi­del v katedrálách, tato láska vstou­pila do těla člověka, který žil v bídě, v nouzi, v pokušeních, v těžkých roz­hodováních, v trápeních, který sedal na hostinách, pil a jedl, setkával se s nevěstkami, nemocnými, rouhači, a přece uprostřed toho všeho se zjevo­vala dobrota a láska Boží. Také s te­bou chce být tvůj Pán uprostřed všed­ního života. Život zakotvený v tajemství Božího zjevení v Ježíši Kristu je cestou od křtu к dědictví věčného života, již na této zemi prožíváme život věčný, jeho plnost však je předmětem naši naděje. Nový rok, který se před námi otevírá, nás má přivést zase kus dál na cestě věrné služby, práce, lásky, míru, po­koje a věrnosti Bohu a jeho církvi. Jedině na této cestě jdeme vstříc ži­votu věčnému, jinak by nás nemohla oslovovat výzva epištoly, abychom se snažili my, kteří jsme uvěřili Bohu, předčit v dobrých skutcích. A to jsou ty věci poctivé i lidem užitečné. Josef Smolík OTÁZKY KŘESŤANŮM Rozhovory začínají obyčejně otáz­kou A bývá důležité, kdo ji klade. V minulých dobách bývala v rozho­vorech o náboženství tazatelkou větši­nou církev a její představitelé; ti si osobovali právo zkoumat nitro a svě­domí ostatních a dělávali to nejed­nou způsobem, který věci Božího krá­lovství velice škodil. Stačí vzpome­nout třeba na středověkou Inkvizici. Dnes se situace obrací: Z tazatelů se stávají dotazovaní. A otázky bývají palčivé, zneklidňují a nutí к přemýš­lení. Ale každý člověk, i křesťan, se dává nerad zneklidňovat a nerad re­viduje své stanovisko a nerad znovu vnitřně zápasí o to, co měl, leckdy ovšem mylně, za hotové a pevné. Mu­síme se proto varovat pokušení ne­důtklivosti a i ty nejpalčivější otázky přijímat ,a promýšlet s klidnou roz­vahou a střízlivou věcností. Vždycky pak je potřebí, aby bylo na nás vidět, že nám nejde o nic jiného než o věc samu. А к tomu snad bude užitečno připomenout si několik věcí: Jestliže budeme opravdu vše měřit zvěstí Písma, ukáže se nám, že ta dnešní situace, kdy křesťané jsou do­tazovanými, je normálnější nežli ona opačná dřívější. Vrací nás vnitřně do apoštolské doby a zpřítomňuje nám slovo Písma: Hotovi pak buďte vždy­cky к vydání počtu všelikému, kdož by od vás požádal zprávy z naděje té, kteráž je ve vás, a to s tichostí a bázní (1. Petr. 3, 15). Toto „vy­dávání poct u“, jak o něm mluví celá 1. Petrova, je tou nej vlastnější, specifickou formou svědectví. A my bychom měli být Bohu vděčni za kaž­dou i takto darovanou příležitost ke svědecké službě! Tyto otázky však pomáhají často 1 nám samým, abychom se znovu a hlouběji zamýšleli nad zvěstí Písma i nad svou vírou, abychom se sou­střeďovali na to, co je podstatné, a vyjadřovali to nově a svěže. Vždyť přece zaslíbení, že milujícím Boha všecky věci napomáhají к dobrému, platí dodnes (Řím. 8, 28)! A konečně nás tyto dotazy ujišťují o tom, jak hluboký, nepřekonatelný a neuhasitelný je všelidský zájem o poslední a nejhlubší problé­my lidského bytí. To, co se ještě před nemnoha lety zdálo pohřbeno v hlu­binách lidské netečnosti, stává se zno­vu námětem vážných rozhovorů a předmětem niterných zápasů. A to je ovšem radostná věc pro každého, komu neodbytná závažnost těchto otá­zek leží na srdci, a kdo hledá nové ujištění o svém poslání. Těch otázek, které se kladou, je mnoho. V krátkém článku je nelze ani vyjmenovat. A tak se soustřeďme jen na několik nejzákladnějších: 1. Je Bůh? Vyznání „Věřím v Boha“ je dvoj­sečné. Někdy se chápe jako: „Věřím v to, co lidé za Boha považují a vy­dávají“ a to má ovšem к pravému Bohu obvykle velmi daleko. To bývá modla, vytvořená lidskou myslí. Vzpo­meňme na druhé přikázání a pama­tujme, že modly lze vyrábět nejen ru­kama, nýbrž také hlavou. Bůh však není předmětem lidského vědění, ob­sahem vědomí, není uchopitelný ru­kama ani myšlenkou, není něčím, co lze objevit, odhalit, ukázat, dokázat. A to nikoli náhodou nebo pro naši ne­dostatečnost: On sám nechce být do­kazován; kdyby byly důkazy, nebylo by víry! Proto i touha po nich, at pro sebe nebo pro druhé, je falešná a svodná. A tak vyznáváme: Bůh je — totiž to, co si neumíme představit a nemůžeme mít ve své moci, к dispo­zici. A vyznáváme zároveň: Bůh není — totiž objevitelný a uchopitelný člověkem, pokud se nedá poznat sám. A tu už jsme u další otázky: Jan Heller 2. Jak Boha poznat? Bůh je nepoznatelný se strany při­rozeného člověka. Není součástí lid­ského světa a lidské skutečnosti. A nepoznáme jej ani v Písmu, ba ani v Kristu, pokud se díváme jen tělesný­ma očima, pokud v nás Bůh sám da­rem Ducha nestvoří orgán, kterým jej jedině poznat můžeme — víru. Víra je nenaučitelná. Proto příliš nepomáhá o ní vykládat. Je jen nakažlivá. A to je veliká věc. Bůh nechce, aby­chom my jej předváděli a dokazovali, jak se nám zamane. On se chce sám ukazovat, jak ráčí, a skrze nás a při nás dokazovat svou moc. Chce být „tím“ nevysvětlitelným našeho živo­ta: že dáváme přednost sebeoběti před štěstím, či lépe, že naše štěstí je v se­beoběti, naše radost v sebezapření, naše láska nezištná, naše odpuštění bez podmínek, naše trpělivost neohra­ničená. Až se nás pak lidé zeptají: Jakou mocí to činíte? — budou se ptát po pravém Bohu. Pak nesmíme přičíst „zásluhu“ sobě, ale-ukázat na toho, který v nás dělá své dílo. „Jsme (Pokračování na sír. 3.) D r .( i;M h Poselství XIII. synodu Členové českobratrské církve evangelické, zvolení pro synod jako vrcholný orgán své církve, jsou sl vždy vědomi ve svém jednání veliké odpovědnosti, kterou přijímají od svých sborů a kterou chtějí věrně plnit pod vedením Slova Božího, svého vůdce a dokonavatele víry Ježíše Krista. Při takovýchto příleži­tostech oceňují zvlášť odkaz svých reformačních otců, kteří rozbili slovem prorockým a apoštolským starou kněžskou a svátostnou stavbu církve a v ži­vých sborech věřících vyznavačů viděli nejpřípadnější výraz církve Kristovy. I když jednají a usnášejí se na synodním shromáždění, činí tak ve vědomí, že mluví jménem svých bratří a sester v jednotlivých sborech a že každý z nich, ať kazatel nebo starší (presbyter), nese plnou odpovědnost za život, růst a ve­dení církve. Kdykoli reformační církve zapomínaly na tuto skutečnost a stávaly se jen institucemi farářskými (kněžskými) a kostelními, hynuly vnitřně a byly překážkou na cestě víry a ve službě lidské společnosti. I tento synod ve všech svých členech vidí svou úzkou spojitost s našimi sbory, je podpírán jejich modlitbami a touží po tom, aby každé jeho slovo a rozhodnutí přinášelo užitek a posilu všem členům naší církve. Je vděčen i za to, že Komenského fakulta jako učitelka a vychovatelka budoucích kazatelů svou účastí na synodním jednání projevuje svou úzkou souvislost s církví a chce dávat svou vědeckou i výchovnou činnost úplně do služeb těch církví, jejichž bohoslovci na ní stu­dují. I vědecká práce bohoslovecká musí žít ze živého svědectví našich sborů, odpovídal na jejich potřeby a vnášet do nich výsledky pozorného, poslušného, ale také radostného studia Písma. yprostřed mohutného budovatelského dění u nás a za našimi hranicemi prožívá i tento synod osvobozující i přetvářející moc Evangelia, a je posilován touto radostnou zvěstí o svátém a milostivém Bohu uprostřed lidského života v jeho bídě i hříchu, v jeho zaslíbení a naději. Na cestě a v následování Ježíše Krista chápe svůj úkol na tomto světě jako svědectví a službu. Žijeme v době, která vyžaduje našeho jasného svědectví víry a života. Pravý sbor Ježíše Krista byl vždycky nesen ryzostí a oddaností, opravdovostí a věrností těch, kdož к němu náleželi. Povrchnost a vlažnost končily vždy ve lhostejnosti a nevěře. Nikdo z opravdu věřících lidí nesmí se vymlouvat na okolnosti, na vnější obtíže a překážky. Církev ježíše Krista jako obecenství víry, lásky a naděje byla nesena — po lidsku mluvě — bratřími a sestrami, jejíchž srdce byla zapálena evangelickou zvěstí o Ježíši Kristu Ukřižovaném a Zmrtvýchvstalém a jejichž rozum i svědomí, srdce i ruce byly dávány do služeb Boží pravdy a milostné lásky. Věřící údové církve byli si vždycky vědomi toho, že nebezpečí pro její duchovní růst nepřichází z vnějšího světa, že spíše vzniká v pohodlnosti, ve zvykovosti a v nehybné tradičnosti sborového života. Právě dnešní doba se všemi svými úkoly a požadavky burcuje nás z ospalé vlažnosti a vede nás, anebo má nás věsti, к živým pramenům vroucí víry a hořící naděje. Nevymlou­­vejme se na nic a na nikoho a ve chvílích nezdarů a neúspěchů ptejme se, zda vskutku jdeme za tím, v koho jsme věřili, zda je náš poklad skryt v samém Evangeliu a zda z jeho moci rosteme právě uprostřed pronikavé přestavby na­šeho života. Kde lidská srdce planou vroucí láskou, tam se rodí i jasnost a přesvědčivost zvěsti o Ježíši Kristu. Odtud pak vyvěrá i touha věřících údů reformačních sborů po sebezapíravé službě lidem, kteří jsou kolem nás. Živá církev Kristova nečeká pro sebe žád­ných výhod a výsad. Nespoléhá se na mocenské prostředky ani na hmotné bohatství; naopak vidí v obou těchto pozemských zjevech svod a pokušení к nedověře a pohodlí. Sbory, osvobozené Evangeliem od všeho strachu a so­becké zotročenosti, jdou tímto světem vskutku jako radostní poutníci, kteří ochotně a bez postranních sobeckých zájmů nabízejí pomoc všem, kdo trpí a klesají, namáhavě pracují a slábnou, všem, kdo lační po chlebě života a žízní po skutku milosrdenství, odpuštění a porozumění. Církev Kristova si neklade žádných mezí, až kam má sahat její služba. Miluje člověka, ať jde o úd církve anebo lidi pracující ve světě. Víra v Ježíše Krista jí dává jemné a vroucí pochopení pro ty, kdož ve světě klesají pod břemenem hříchu a bídy. Je hotova podepřít v práci i ty, kdož popírají její víru a se smělou doufanlivostí pomáhá lidem ve světě v jejich starosti o nové společen­ské pořádky, o vyšší vzdělanost, o mír a pokojné soutěžení mezi národy. I my jsme si vědomi toho, že odkaz našich husitských a bratrských otců přináší veliké bohatství jednotlivcům, ale také celému našemu národnímu, politickému i kulturnímu společenství. Prosíme ve jménu Kristově, aby se každý úd našich sborů smířil s Bohem (2 К 5, 20) a aby v síle tohoto smíření a ve svobodě Evangelia pracoval na svém místě, ve své rodině i ve svém povolání ještě pilněji než dosud, aby ryzostí a obětavostí své služby vydával jasné svědectví 0 Ježíši Kristu tam, kde ani nejvýmluvnější lidské slovo neproniká do lidských srdcí. Přijdou-li pak chvíle neporozumění a setká-li se úď sboru s ovzduším chladu a cizosti, nechť hledá napřed příčinu v sobě, ve své mdlobě víry, ve svém nedostatku lásky a ve své mrzuté beznaději. Ale přitom všem nechť je vždy patrno, komu patří jeho srdce, za jakým cílem jde a jak chce pomáhat 1 dnešní společnosti к ryzímu lidství. XIII. synod českobratrské církve evangelické sešel se v době, kdy obzory mezinárodního života se vyjasňují. Události tohoto roku posílily naše naděje, že lidstvo bude ušetřeno nepředstavitelné zkázy, která by byla způsobena mo­derními a nejmodernějšími válečnými zbraněmi. Raduje se z toho, že státníci nejmocnějších států světových nacházejí cestu к rozhovorům a poradám o mí­rovém uspořádání světa. Radujeme se zvláště z toho, že představitelé toho spo­lečenství národů, do kterého sami patříme, projevují v těchto snahách účinnou a plodnou iniciativu. Chceme je v tomto úsilí podporovat sympatiemi i modlit­bami a také tím, že ve svých vlastních stycích se zahraničními církvemi po­můžeme překonávat ovzduší předsudků a nedůvěry, nenávistí a zloby. Víme. že je ještě dlouhá cesta к trvalému vyrovnání sporů mezi národy. Víme také, že lidstvo bylo příliš hluboce rozrušeno otřesy a katastrofami posledního půl­století. Na cestě к trvalému pokoji mezi národy je třeba mnoho dobré vůle. otevřenosti a zvláště sebezapíravé trpělivosti. Cekáme, že údové našich sborů budou mít hluboké porozumění pro těžkou a vyčerpávající činnost těch, kdož nesou břímě odpovědnosti za život našich dětí a vnuků na svých bedrech. Ale jako údové církve, která žije a roste z víry a služebné lásky každého jednotli­vého údu, jsme si vědomi také své odpovědnosti nejen za své sbory, nýbrž i za budoucnost svého lidu a ostatních národů. V tuto chvíli, prosíme všechny údy našich sborů, aby nesli Evangelium o radosti a pokoji do celého našeho života. „Radujte se v Pánu vždycky; opět pravím, radujte se. — A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši.“ (Eli. 4, 4, 7.) Věříme v Boha, který není zosobně­ním přírodních si! o jevů, ale který ve­de svůj lid dějinami a ve svém Synu vstoupil do našeho světa a našeho času. Poznali jsme a znovu poznáváme, že Bůh i událostmi kolem nás činí vníma­vými a citlivými pro svůj záměr. Proto nestojíme uprostřed dějinných události jako jejich nedobrovolná hříčka a jako jejich bezmocní zajatci, ale jako ti, které Bůh oslovuje a chce pověřit určitým úkolem. I na prahu no­vého úseku práce a zápasu si proto kla­deme otázku, jak se má naše víra v Bo­ha svrchovaného a naše křesťanská na­děje zakreslit do našeho světa. Vstupujeme do roku, к němuž vzhlí­žejí lidé celého světa s napjatým oče­káváním i s úzkosti. Jsou tu důvody к dobrým vyhlídkám. Naznačil je už minulý rok. Představitelé dvou nej­větších mocností světa se sešli к přátel­ským rozhovorům a chtějí v nich pokra­čovat i v novém roce. A připravuji se nové rozhovory a návštěvy státníků obou stran, do nichž je celý svět rozdělen. Ale nejvíce překvapila a potěšila vy­hlídka na odzbrojenou budoucnost, jak ji vyhlížel a doporučoval Jan Ámos Ko­menský. To, co se nám však ještě do nedávno zdálo fantastickou utopii, na­bývá určitých obrysů, když zrušeni vojen­ské moci přestane být snem učence o filosofa a stane se návrhem státníka veliké velmoci. Tak jsme si ovšem zvykľ no život, zajištěný moci zbrani, že se nám zdá neuvěřitelné, že by vojsko mě-lo v budoucnu sloužit jen symbolicky к dekoraci4 státních slavnosti. К životu bez vojsk bude potřebí mnohem více odvahy a kázně vnitřní. Blíži se doba, kdy lidé na celém světě budou se mu­set stát aktivními činiteli a strážci bu­doucnosti světa, nestřeženého již zbra­němi. Tu je průkopnický význam celo­světových hnuti a organizaci. I pro křes­ťany na celém světě se tu otvirá úkol: probouzet odvahu к cestě, která je jistě bližší cestě Kristově, než byla politika před jícny namířených děl a pod hroz­bou odpalovacích ramp. Bude potřebi odstraňovat podezíráni a obavy, jež se v důležitých historických chvílích snadno stávají neblahým činitelem, který zpo­maluje cestu vpřed a ospravedlňuje existenci neospravedlnitelných zjevů. Vstupujeme do roku, к němuž však lidé vzhlížejí i s ú z k o s t i. Ta úzkost je vyvolána už pomyšlením, že nadějná možnost z podzimu právě minulého ro­ku by mohla zůstat nevyužita a stát se jen krátkou zastávkou v rostoucím na­pětí. Že by podaná ruka mohla být po­chopena jen jako chytrý trik nebo pro­jev ústupné slabosti a mohla být odstr­čena. Mnoho se vyzdvihuje realismus jako nutná vlastnost velikého politika. Ale jsou chvíle v dějinách národů světa, kdy přílišný smysl pro reálné a zajiš­těné zatarasí cestu, jež by mohla vést к lepšímu zítřku. Na hraně jedné takové chvíle stojíme a bude mnoho záležet na tom, budou-li mít státníci dost fan­tazie a odvahy jít cestou novou a ne­vyzkoušenou. Budou-li mít dost důvěry ve svou věc a ve svůj lid, či zda svému lidu a své věci vyhlásí nedůvěru a se­trvají při absurdní pověře, že je možno veliké myšlence čelit zbraněmi. V tomto ovzduši napětí, jež vytváří studená vál­ka, mohou, a proto mají křesťanské círk­ve učinit něco pro vytvářeni důvěry a demytologizaci „těch druhých". Svět má objevit, že i na druhé straně jsou lidé. Kde docházi к tomuto objevu, tam ideo­logické rozdíly nemusejí být nepřekona­telnou překážkou spolupráce. Uskuteční-li se připravované jednání na nejvyšši úrovni, pak ona vlastni práce teprve nastane. Ustane-li zá­voděni ve vývinu zbrani, soustředí se úsilí celého světa na mnohem ušlechti­lejší soutěž; dokázat lidštější, spravedli­vější a šťastnější řád pro všecky dobré lidi. A tu nastane chvíle veliké celosvě­tové mobilizace lidí, aby rozvinuli vše­cko své úsilí na lepši výrobu, vyšší kul­turu, lepší úroveň bydlení, dokonalejší výchovu, ušlechtilejší zábavu ve volném čase, ryzejší vztah člověka к člověku, šťastnější rodinný život atd. V tomto soutěžení bude cenná a vzácná každá poctivá ruka, ať patři komukoli, každá pomoc z každého zdroje, bude-li chtít se beznáročně podílet na výstavbě spravedlivějšího a šťastnějšího světa. Stojíme na prahu roku, v němž si budeme se svým lidem připomínat 1 5. výročí osvobozeni. Budeme přehlížet výsledky práce a budováni patnácti let a připravovat se к novým úkolům. Z několika důvodů i věřící ob­čané se podílejí rádi na velikém úsilí o výstavbu: že v základech našeho spo­lečenského zřízení je ušlechtilá myšlen­ka pomoci člověku; že úsilím o zvýšeni životní úrovně pomáháme zvyšovat ži­votni úroveň mnoha zemím, jež byly dříve vysávány koloniálním systémem; že všecko to budovatelské úsilí má slou­žit míru a životu v míru; a že více a více se mají všichni občané podílet na sprá­vě věci veřejných, což má umožnit i no­vá organizace státní správy. To je perspektiva světa i naši vlasti na prahu nového roku. Bude tu dost práce pro každou věrnou ruku i hiavu. My křesťané rádi jako dosud budeme odvádět práci nejiepši, neboť jsme svým Pánem voláni к zviditelňováni toho da­ru, který nám byl v Kristu darován: da­ru lásky a pokoje, daru služby a oběti. Tento důsledek naší víry by se neměl ani v novém roce opožďovat za našim specifickým posláním: zvěstováním evangelia probouzet víru, která dovede přinášet oběť naději, jež je větší, než my sami. Taková víra se projevuje v ži­votě a práci jako materiální sila a stá­vá se tou nejvzácnější inves’icí. kterou můžeme přispět do společného díla. M. HERYAN Na prahu nového roku

Next