Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1963 (XLVIII/1-44)
1963-01-03 / No. 1
PŘÍMLUVNÉ MODLITBY (DokonCenl ze sít. lj Prosíme o všechny lidi v pochybnostech, ale nejsme orientačním bodem pro skeptického spolupracovníka v povoláni. Přiklad oněch přátel ochrnutého v novozákonním příběhu záleží právě v tom, že Je zájem o nemocného přivedl к tomu, aby vzali jeho lože a pokusili se jej zachránit. Neřekl! jen zbožně „butf vôle tvá", nýbrž překonávají překážky a nelitují námahy, až se dostanou tam, kde tuši a očekávají skutečnou pomoc, jednejme obdobně 1 my: Mysleme třeba jen na jediného člověka, ale promýšlejme před Boží tváři konkrétní plán pro příští setkáni s nim. A až se potkáme s nim, dokonejme skutkem dílo při modlitbě začaté. Aby se při našich modlitbách něco živého dělo a připravovalo — o to Jde. STRUČNĚ Biskup Asmark navrhl na' výroční schůzi švédské národní komise luterského světového svazu, aby se po vzoru německých celocírkeoních konferencí konal jednou za rok tzv. Luterský den. Jeho návrh byl pfijat. Živou dtskusl vyvolal v Domě laiků návrh, aby bylo uděleno všem universitám a školám v Anglii právo konat bohosluíby v latinské řeči. Toto právo mělo dosud jenom pět škol. Jako námitka bylo připomínáno, že dnes už i katolická církev začíná upouštět od bohosluteb v latinské řeči. Ve čtyřech metodistických sborech v Kansas City a Des Moines (USA) st dva bílí kazatelé vyměnili kazatelnu se dvěma černými kazateli. Ve výměně se bude pokračovat a budou do ní zahrnuti t jiní pracovníci sborů. Metodisté takovýmto způsobem usilují o překonání rasových předsudků. V příleiltostt 330 výročí úmrtí švédského krále Gustava Adolfa se konala v Liitzenu и Lipska pamětní slavnost. Generální tajemník Gustav-Adolfského spolku dr. Gennrich vyzdvihl ve svém proslovu význam Gustava Adolfa pro svobodu evangelického vyznání. Z peněz akce „Chléb pro svět" darovala německá evangelická církev dvě moderně vybavené pojízdné kliniky pro sociální církevní práci v Alžíru. Budou к dispozici lékařskému středisku v Batna a Constantine, které církev vybudovala pro dva milióny AI- liřanů. Pak prožijeme i druhou stránku tonete dění: zjistíme, že náš vztah к tomu, za něhož se modlíme, se postupně mění. I modlitba se stane neméně mocným dôvodení a podnětem к bratrství jako společný čin čl společný prožitek. Zjistíme, že zradit či přejit bez povšimnutí toho, o němž jsem přemýšlel při modlitbě, působí bolest a zraňuje svědomí. A tak 1 sami přímluvnou modlitbou budeme obohaceni. A budeme-li promýšlet přímluvu takto poctivě a ne lehkomyslně, stane se nám snad právě tato podivná součást křesťanské modlitby místem, kde porozumíme smyslu modlitby vůbec. V našich církvích je skutečně nouze modliteb. Modlitba se nám zdá někdy zcela nepochopitelná a cizí. Oslovujeme Boha s podivným pocitem Německá evangelická církev chce zřídit památník „křišťálové noci“, v nít nacisté roku 1938 zabili mnoho íldů. Památníkem bude kostel, postavený pravděpodobně na pozemku bývalého koncentráku Bergen-Belsen. Sborový sál anglikánského sboru v Brtnsworth (Anglie) používá teď také římskokatolická církev pro své bohoslužby. Katolíci se zde shromažďují proto, že do jejich nejbližšího kostela je daleko Skotská církev letos vzpomíná 1400. výročí příchodu Columby, který Skotům přinesl evangelium. Do akce „Znamení smíru" se minulého roku zapojilo 300 německých dívek a mladých mužů. Pracovali dobrovolně, bezplatně v celkem šesti zemích (někteří celých dvanáct měsíců/, v nicht nacisté za války napáchali zlo. Koncem února a v březnu navštíví dvacetlčlenná delegace ruských církví Spojené státy, aby tak oplatila návštěvu americké církevní delegace, která v srpnu a září loňského roku navštívila SSSR. V delegaci budou kromě ruské pravoslavné církve zastoupeny také ostatní církve Sovětského svazu. Ekumenická rada církví v Maďarsku zvolila reformovaného biskupa dr. Alberta Bereczkého, lijícího na odpočinku, svým čestným presidentem. Zároveň rada rozhodla zvolit ho do výboru pro přípravu Z. VMS. O O E V Í A D nejistoty a neznáme, jestli jsme s takovými pokusy nepřestali už docela. Přímluvná modlitba se může stát místem. kde se nejen budeme učit dívat na bližního přes Kriste fBonhoeffer), ale kde se nám také začne objevovat právě v bližním Ježíš Kristus. Porozumíme, že smyslem křesťanské zbožnosti není vymodlit si na nadpřirozené bytosti záležitost, na kterou sami riestačfme, nýbrž touha formulovat si všechny životni otázky i odpovědi v setkání s Pánem a Pravdou. A snad nám bude dáno poznat, že tato touha je bohatstvím pro život i dnes. Před Kristem, po Kristu. Letopočet, jak je dnes napevno ustálen, má původ ve výpočtech, kterými byl pověřen roku 533 našeho letopočtu skytský mnich Dionysius Exiguus. Při své práci se dopustil některých omylů a neměl zřetel к některým závažným okolnostem. Tím se stalo, že počátek našeho letopočtu není totožný s pravděpodobným údajem roku Kristova narození, které můžeme položit asi do 7. roku před naším letopočterh. • jbj 25. prosinec? Toto datum vánoc je datum čistě zvykové. Prvně se s ním setkáváme v roce 354. Za císaře Justiniana, který panoval 527—565 byl tento den uzákoněn jako vánoční sváteční den. Ve starém Římě byl 25. prosince slaven jako den narození Nepřemoženého, kterážto slavnost byla provázena týden trvajícím karnevalem se vší jeho bujností. I to bylo jistě důvodem, že první křesťanští panovnicí chtěli zahladit pohanskou slavnost, a proto položili důraz na Kristovo narození. Vánoce tedy nejsou spjaty s datem, nýbrž se skutečností Božího zjevení v Ježíši Kristu. jbj • Písmo svaté a kázání. Říkáme, že biblicky kážeme. Dokazujeme to tím, že za základ bereme biblický text. Tím se však kázání ještě biblickým nestává, neboť nesmírně záleží na tom, jak s textem zacházíme. Někdy udáme text, ale vykládáme co se nám zlíbí. Ještě častěji však jej vykládáme, jak se nám to hodí, a to když jej alegorlzujeme nebo aplikujeme podle okolností a potřeby. Toto je onen horší způsob zneužívání textu a utíkání od Písma svátého, protože Je méně poznatelný a budí dojem biblické ryzosti. Říkáme si sice, že jako reformační církev stojíme pod Písmem svátým, zatímco ve skutečnosti se stáváme nad ně, protože sl s ním a z něho děláme, co se nám zlíbí. Že se tím vzdalujeme samotnému slovu Božímu, je jasně. jbj Pratnen rjevenl. Často ее setkává* me s otázkou, odkud poznáváme Boha, co je pramenem jeho poznání. Nejednou se na ní odpovídá, Ze ho poznáváme z viditelného světa, z hlasu svého svědomí. Rlká se tedy, že ho poznáváme z přírody a z jejího dění, z lidských dějin vůbec, ze zákonů, podle nichž se děje pohyb nebeských těles, ano, že ho můžeme poznat svým rozumem. К tomu se dodává, že ho zvláště poznáváme z nadpřirozeného zjevení. I v Jednom našem katechismu stojí doslovně: „Boha poznáváme ze svého svědomí, z jeho dlvuplných skutků v přírodě, a dodává se „z jeho svátého slova, a nejjasnějl v osobě Pána Ježíše Krista“. Pro tzv. přirozené poznání Boha se mnozí dovolávají í např. Žalmu 19, nebo některých míst z Řím. 1 a 2, 'zapomínajíce, že tato 1 jiná biblická místa musí být čtena a vykládána v souvislosti s celkem bible. V takových výpovědech je smícháno tedy všechno dohromady. I když víme, že jde o otázku složitou, která musí být jemně zodpověděna, můžeme zásadně říci, že není jiného pramene poznání Boha a jiného pramene zjevení než Písmo svaté, a to jen proto, že v něm je svědectví o Ježíši Kristu, který je jediným, pravím a naprosto dostačitelným zjevem ffoha. Ostatní prameny nejsou čiré, proto z nich nečerpejme i O nich může mluvit a je hodnotit teprve ten, kdo poznal Boha výhradně z jeho zjevení v Ježíši Kristu. jbj • V Bratr. S tímto oslovením se dá až zahrávat. Má vyjadřovat vztah, jejž máme к tomu. koho oslovujeme. Je to pojem biblický. Všichni jsme bratřím! (a sestrami), protože věříme společně v jednoho Pána a Vykupitele Ježíše Krista. Ale přesto má toto oslovení své odstíny. Někdy říkáme j e n bratr, protože v osloveném cítíme někoho, kdo je méně než my. Nebo zase nás ani nenapadne říci ve sboru „bratře“, protože je nám billcké pojetí bratra úplně cizí. Ano, chceme-11 neznačit, že dotyčný pro nás bratrem není nebo přestal být, říkáme mu ostentativně „pane“. Tím slovem „bratr" vyjadřujeme ! svou opovážlivost asi v tomto smyslu: co on, vždyť také není víc než jen bratr. Tolo oslovení se také stalo už jen prázdnou elrkevnl společenskou formou. I z row pekfl a mnohomluvnosti se v kázáni oelovení „bwrtří a sestry“ Jen sype. Kdy pak se vrátíme к onomu ryzímu biblickému významu tohto slova? JbJ• Císař Augustus. Plným Jménem se Jmenoval Caius Octavlanus Augustus a je uváděn Luk. 1, 1 jako řlmsý panovník, do jehož vlády spadá Kristovo nrození. Vedle janých římských básníků byl to zvláště Publius Verglllus Maro, který na prahu Augustovi éry ho opěvuje jako spasitele, který přijde Jako božské dítě, jež zničí hříchy minulosti a zavede zletý věk. Jíž před několika desítiletími byl v Prieme v Malé Asii objeven kalendářový nápis velebící augustovské doby slovy : „Daroval nám den narození božského císaře více štěstí nebo více užitku? Vždyť tento den lze dobře pokládetl za rovna počátku světových dějin, nehledlme-li pouze na skutečnost, nýbrž patřlme-li na Její význam; něhot celému světu Jiný vzhled, takže svět by jinak raděj! zvolil zničení, kdyby se nenarodil císař, toto všeobecné štěstí všech.“ Proto se měl den jeho narození, 23. září, v Malé Asii slavit jako novoroční den neboť byl počátkem radostných zvěstí připínajících se к jeho osobností. Také v evangeliu Lukášově zvěstuje anděl pastýřům: „Narodil se vám dnes spasitel, kterýž jest Kristus Pán.“ Je to zvěst radostná, evangelium, která však je proto radostnou, že Spasitelem Je — Ježíš Kristus. jbj Blahoslavení pokojní. Následovníci Ježíše jsou povoláni ku pokoji. Nalezli pokoj, když Je Ježíš povolal. Ježíš je jelch pokojem. Ted nemají jenom mít pokoj, mají také tvořit pokoj. Tím se vzdávají násilí a vzpoury, kterými se nikdy nepomohlo věci Kristově. Ríše Kristova je říší pokoje a církev Kristova se zdraví pozdravem pokoje. Učedníci tvoří pokoj tím, že raději sami trpí než by druhému ublížili, zachovávají společenství tam, kde druzí je porušují, neprosazují sebe a snášejí nenávist a bezpráví. Tak překonávají zlo dobrem. Tak tvoří Boží pokoj uprostřed světa. (O. Bonhoeffer.) vds Vane, daruj mi dnes nové nebe a novou zemi. Daruj ml úžas dítěte, Jehož pohled se poprvé otevírá pro svět. Daruj ml radost dítěte, které v každé věcí odkrývá tvou zářt, odlesk tvé slávi/ ve všem, co Je potkává. Daruj mi radost toho, kdo dělá své první krůčky. Daruj ml štěstí toho, pro něhož je život denně nový, nevinný a plný očekávání. Daruj mi to, abych všecky věcí viděl v Kristu, stromy a pole, stavení a pracoviště, zvířata l Udí. 0 Bože můj, učiň ze mne vděčného člověka. MODLITBA Z POMEYROLU /Přel. mhy VE ŠVÝCARECH Země Švýcarsko je země přitažlivé přírodní krásy — člověk se z nl těší, i když z ni ve dvou týdnech ekumenického pobytu zahlédne sotva zlomky, a to doslova „z oken rychlíku“, který nás podle nadmíru bohatého programu přenášel z místa na místo. Ale Švýcarsko je pro české evangelíky přitažlivé 1 svými dějinami: klasická země reformace, nadto země, se kterou jsme (hlavně pokud jde o studium českých bohoslovci!) mívali styky živější než s kteroukoliv zemí jinou. Tu historii posud vnímáte na každém kroku: památky a tradice mocné reformace v Zenevě či Curychu, živé 1 blednoucí vzpomínky-na naše bohoslovce v Basileji. Ale 1 obecné, politické dějiny této země, s osobitými zvláštnostmi „Spřlseženectva“ s jeho vyhraněně charakteristickými kantóny, na vás doléhají ze všech stran. Ne vždycky přívětivě, švýcarsko je už od dlouhých desítiletí země takřka okázalé ne u tra 11- I ty. V krutých válkách našeho století švýcarští vojáci (Jichž potkáváte kupodivu hodně na ulici a na jejichž uniformy, ano 1 zbraně, narážíte i v rodinách a domovech, kam si je berou s sebou) nebojovali. Břemeno válečné bídy a vlny na tuto zemi už dávno nedolehlo. Švýcaři jsou na to pyšnt — někdy až naivně a neprávem. Příchuť jisté samospravedlnosti patří ke švýcarské atmosféře. Tak jsme to za let studia okoušeli např. na jejich vztahu к tehdy zjevně provinilým a zchudlým Němcům. A tak jsme to nejednou zakusili na svých cestách i my, přicházející ze socialistické země. Sbory N-h',10 to vždycky pro nás snadné, nalézt hned otevřené dveře a plné J. M. LOCHMAN porozuměni. Snad 1 proto, Ze Jsme právě se Švýcarskem mSll v posledních letech (ve srovnáni třeba s bohatými styky s německými církvemi) jen nepatrný kontakt. A kde se bratři nesetkávají tváři v tvář, tam bují předsudky a propaganda — ve Švýcarsku místy skutečně zle jednostranná. „Cožpak je vůbec možný nějaký církevní život v komunistickém světě" — ptali se někteří takřka pohoršeně, když jsme vyprávěli o životě našich sborů. „A kdo jste vůbec vy, že Jste směli přijet, nejste nakonec jen přestrojení političtí funkcionáři?" Kolikrát jsme narazili — vysloveně či aspoň nevysloveně — na tuto otázku i Jak často Jsem pak musel vzpomínat na své cesty po sborech naší církve — jen třeba na setkání těch posledních nedějí, na bratry a sestry ve Vsetíně, v Liberci, ve Cvikově, Lenškrouně. Valašském Meziříčí... jaké to mají o vás představy někteří vaši švýcarští bratři i Pochybují, že vůbec jste. Ze žijete, a žijete svůj život víry. Kolik ducha „studené války“ proniklo z obecného politického a kulturního ovzduší syté a bohaté švýcarské neutrality (na jejímž nesporném bohatství má ostatně podlí i těch 600 000 cizích dělníků, kteří dnes ve Švýcarech pracují!) i do nitra církve. A přece — všemu tomu navzdory: vždy znovu jsme směli zažít, že počáteční chlad povoloval, zamrzlé představy tály a ledy pukaly. Od prvního sborového večere, na kterém bratr Souček velmi prostě, tiše, beze vší strojenosti a příkras pohovořil o živé prácí církví v socialistickém Československu, se to opakovalo po všechny ty dny (kdy Jsme často hovořili na různých místech až třikrát denně) podivuhodně: naše slovo docházelo sluchu — ne u všech, ne bez zvratů, avšak nakonec snad všude. S ním rostla pak l důvěra a nakonec to, čeho jsme sl zvlášť vážili: radost z toho, že uprostřed naší společnosti jsou sbory lidí, kteří neprovádí žádný výprodej křesťanského dědictví, kteří usilují o věrnost na svém místě, ale kteří právě proto nešllhají zatrpkle zpět, nýbrž mají otevřené oči pro své úkoly 1 v nové společnosti. A když nám pak v tomto proměněném ovzduší byla dána i řada srdečných osobních setkání s přáteli starými 1 novými, byli jsme za tyto jinak tolik namáhavé cesty po švýcarských sborech velice vděčni. University Se zvláštním napětím a očekáváním jsme se — na vlídná a opravdu ne samozřejmá pozvání švýcarských universit — chystali na přednášky na jednotlivých bohoslove okých fakultách. Mne vedla cesta zprvu do francouzské části země — s jistou úzkostí, protože tu jsem viděl (s výjimkou letmé zastávky z dob studií) vlastně poprvé a i jazykově jsem sl tu nebyl příliš jist. A přece právě zde překonalo přijetí všechno očekávání. To jistě souvisí s obecnou situací: francouzské kantóny mají oprávněně pověst území otevřeněji a pokrokověji smýšlejícího, než kantóny mluvící německy (není náhodou, že hlavní odpor proti atomovému vyzbrojení Švýcar vycházel právě z táto oblasti). Na lausannské studenty tak hned nezapomenu : řada posluchačů obou bohosloveckých fakult (vedle státní fakulty je v Lausanne 1 menší fakulta „svobodná“) sl nelenovala přijít ke všem třem přednáškám, které mne v tom městě čekaly. Podobně Kalvínova Ženeva nám připravila srdečné přijetí — zase především zvídaví studenti, někteří z nich hned plni touhy, pjjijft к nám a studovat. Ba i důstojné prostředí staroslavně „Compagnie pastorale“, theologické společnosti ženevských farářů, shromažtfujfcích se к theologické' práci už od dob Kalvínových, nás s bratrem Cihákem přijalo bratrsky a se zřejmě upřímným zájmem. Vyvrcholením našich cest po unl-versitách — bratr Souček zažil velmi dobré chvíle v Bernu — byla nepochybně Basilej. Myslím, že není jinde na světě zahraniční university, na které by bylo studovalo tolik našich evangelických bohoslovců, jako právě v Basileji. 1 dva z nás patřili mezi bývalé studenty této university. Basilejská fakulta ovšem v posledních letech velmi utrpěla. Zvláště odchodem profesora Karla Bartha do výslužby i trapnými událostmi kolem volby jeho nástupce poklesl počet posluchačů vlastně na polovinu. Atmosféra „studené války“ padla 1 na tuto universitu, když profesor Helmut Gollwitzer, nesporně nad jiné vhodný možný Barthův nástupce, byl po prudké politické kampani odmítnut, prý jako „trojský kůň komunismu“. Ikdýz na tomto nepochopitelném rozhodnutí' neměl přímý podíl sbor fakulty — rozhodně ne studenti — přece se kladla otázka: jak budeme; přijeti právě tady? Tím více nás potěšilo, když se pak ukázalo, že nás právě 1 tato naše „alma mater“ přijala vpravdě mateřsky. Děkan theologické fakulty — profesor van Oyen — neváhal dokonce vyhlásit „Pražský den basilejské fakulty“, a vyhradil velmi přejně hodně času i pozornosti své fakulty našim přednáškám 1 rozhovorům s učiteli a studenty. P řá te16 Při těchto rozhovorech chyběl ten, se kterým jsme už takřka po třicet let především spojovali světový přínos basilejské fakulty к orientaci křesťanstva v theologii, ba i v základních otázkách světodějných: Karl Barth. Hořkost nad průběhem i výsledkem volby jeho nástupce posud trvá, Barth se university raději straní. Ale bez setkání s ním Jsme nezůstali. Naopak, po dvě odpoledne jsme s ním mohli hovořit. A hned, bez zbytečných okolků, mířil к centru aktuálních theologických otázek: budete přednášet o významu dějinných událostí pro ethická rozhodování, uhodil na mne, co к tomu chcete povědět? A odtud se potom rozvinul dlouhý, Intensivni rozhovor o theologickém přístupu к dějinám. Nepřekvapí, že se ve středu tohoto rozhovoru objevila brzo theologie Barthova přítele, našeho děkana Josefa L. Hromádky, s našimi pokusy o interpretaci jeho theologického úsilí ve vztahu к dějinné situaci. Ne nadarmo prohlašoval Barth nakonec, že jsme vlastně pěstovali „Josefologll“ (mimochodem termín, jímž se označučuje pozoruhodný nový důraz katolické theologie, s nímž se Barth setkal za své nedávné cesty po USA). Všem nám bylo vzácné a milé setkání s tímto „církevním otcem“ naší současností, jeho zájem o naši církev a o její theoíogjokou práci — a ovšem jeho potvrzený slij) brzké návštěvy. Setkání š Karlem Barthem se konalo v bytě faráře Martina Schwarze, věrného účastníka díla naší Křesťanské mírové konference (od našeho pobytu i předsedy Jejího regionálního výboru ve Švýcarech). Je farářem při věznici v Basileji, na sboru, kde právě Barth občas káže. Tak jako ořede mnou, už kdvsi bratři Ondra a Clhák, měl jsem možnost kázat v tomto jeho mimořádném sboru. S jistou úzkostí — nepůjde spíš o jakousi kuriozitu? Ale nakonec jsem byl za tuto příležitost velmi vděčen, za shromáždění zvlášť pozorné a otevřené, 1 za přítomnost milého bratra profesora Gasalise, který právě projížděl Basilejí a shromáždění pozdravil. Byla to první adventní neděle: a zvěst té chvíle nesla nás všechny zvlášť mohutně. Potěšilo, když bratr Schwarz ještě po týdnu vyřizoval radostnou reakci sboru — včetně prý jinak dost otrlých dozorců. Bratr. Schwarz hyl iniciátorem a obětavým organizátorem celé naší cesty. Našli jsme bohudík v minulých letech své ekumenické a mírové práce řadu vzácných bratří takřka po celém světě. Martin Schwarz je z nejvzécnějšíeh. A není ani ve švýcarské zemi docela sám. Má kolem sebe řadu dalších. A našli jsme mnohé 1 na Jiných místech. To je důvod к radosti: evangelium Ježíšova adventu je živá moc smíření a bratrské solidarity přes všechny hraníce. Á