Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1963 (XLVIII/1-44)

1963-01-03 / No. 1

PŘÍMLUVNÉ MODLITBY (DokonCenl ze sít. lj Prosíme o všechny lidi v pochybnos­tech, ale nejsme orientačním bodem pro skeptického spolupracovníka v povoláni. Přiklad oněch přátel ochr­nutého v novozákonním příběhu zá­leží právě v tom, že Je zájem o ne­mocného přivedl к tomu, aby vzali jeho lože a pokusili se jej zachránit. Neřekl! jen zbožně „butf vôle tvá", nýbrž překonávají překážky a nelitu­jí námahy, až se dostanou tam, kde tuši a očekávají skutečnou pomoc, jednejme obdobně 1 my: Mysleme tře­ba jen na jediného člověka, ale pro­mýšlejme před Boží tváři konkrétní plán pro příští setkáni s nim. A až se potkáme s nim, dokonejme skutkem dílo při modlitbě začaté. Aby se při našich modlitbách něco živého dělo a připravovalo — o to Jde. STRUČNĚ Biskup Asmark navrhl na' výroční schůzi švédské národní komise luter­ského světového svazu, aby se po vzo­ru německých celocírkeoních konfe­rencí konal jednou za rok tzv. Luter­ský den. Jeho návrh byl pfijat. Živou dtskusl vyvolal v Domě laiků návrh, aby bylo uděleno všem uni­versitám a školám v Anglii právo konat bohosluíby v latinské řeči. Toto právo mělo dosud jenom pět škol. Ja­ko námitka bylo připomínáno, že dnes už i katolická církev začíná upouštět od bohosluteb v latinské řeči. Ve čtyřech metodistických sborech v Kansas City a Des Moines (USA) st dva bílí kazatelé vyměnili kazatelnu se dvěma černými kazateli. Ve výměně se bude pokračovat a budou do ní za­hrnuti t jiní pracovníci sborů. Meto­disté takovýmto způsobem usilují o překonání rasových předsudků. V příleiltostt 330 výročí úmrtí švéd­ského krále Gustava Adolfa se konala v Liitzenu и Lipska pamětní slavnost. Generální tajemník Gustav-Adolfského spolku dr. Gennrich vyzdvihl ve svém proslovu význam Gustava Adolfa pro svobodu evangelického vyznání. Z peněz akce „Chléb pro svět" da­rovala německá evangelická církev dvě moderně vybavené pojízdné klini­ky pro sociální církevní práci v Alží­­ru. Budou к dispozici lékařskému stře­disku v Batna a Constantine, které církev vybudovala pro dva milióny AI- liřanů. Pak prožijeme i druhou stránku tonete dění: zjistíme, že náš vztah к tomu, za něhož se modlíme, se po­stupně mění. I modlitba se stane neméně mocným dôvodení a podnětem к bratrství jako společný čin čl spo­lečný prožitek. Zjistíme, že zradit či přejit bez povšimnutí toho, o němž jsem přemýšlel při modlitbě, působí bolest a zraňuje svědomí. A tak 1 sa­mi přímluvnou modlitbou budeme obohaceni. A budeme-li promýšlet přímluvu takto poctivě a ne lehkomyslně, sta­ne se nám snad právě tato podivná součást křesťanské modlitby místem, kde porozumíme smyslu modlitby vů­bec. V našich církvích je skutečně nouze modliteb. Modlitba se nám zdá někdy zcela nepochopitelná a cizí. Oslovujeme Boha s podivným pocitem Německá evangelická církev chce zřídit památník „křišťálové noci“, v nít nacisté roku 1938 zabili mnoho íldů. Památníkem bude kostel, posta­vený pravděpodobně na pozemku bý­valého koncentráku Bergen-Belsen. Sborový sál anglikánského sboru v Brtnsworth (Anglie) používá teď také římskokatolická církev pro své boho­služby. Katolíci se zde shromažďují proto, že do jejich nejbližšího kostela je daleko Skotská církev letos vzpomíná 1400. výročí příchodu Columby, který Sko­tům přinesl evangelium. Do akce „Znamení smíru" se minu­lého roku zapojilo 300 německých dí­vek a mladých mužů. Pracovali dobro­volně, bezplatně v celkem šesti ze­mích (někteří celých dvanáct měsí­ců/, v nicht nacisté za války napá­chali zlo. Koncem února a v březnu navštíví dvacetlčlenná delegace ruských církví Spojené státy, aby tak oplatila návště­vu americké církevní delegace, která v srpnu a září loňského roku navštívi­la SSSR. V delegaci budou kromě rus­ké pravoslavné církve zastoupeny ta­ké ostatní církve Sovětského svazu. Ekumenická rada církví v Maďarsku zvolila reformovaného biskupa dr. Al­berta Bereczkého, lijícího na odpočin­ku, svým čestným presidentem. Záro­veň rada rozhodla zvolit ho do výboru pro přípravu Z. VMS. O O E V Í A D nejistoty a neznáme, jestli jsme s ta­kovými pokusy nepřestali už docela. Přímluvná modlitba se může stát mís­tem. kde se nejen budeme učit dívat na bližního přes Kriste fBonhoeffer), ale kde se nám také začne objevovat právě v bližním Ježíš Kristus. Poro­zumíme, že smyslem křesťanské zbož­nosti není vymodlit si na nadpřiroze­né bytosti záležitost, na kterou sami riestačfme, nýbrž touha formulovat si všechny životni otázky i odpovědi v setkání s Pánem a Pravdou. A snad nám bude dáno poznat, že tato touha je bohatstvím pro život i dnes. Před Kristem, po Kristu. Letopočet, jak je dnes napevno ustálen, má pů­vod ve výpočtech, kterými byl pově­řen roku 533 našeho letopočtu skytský mnich Dionysius Exiguus. Při své prá­ci se dopustil některých omylů a ne­měl zřetel к některým závažným okolnostem. Tím se stalo, že počátek našeho letopočtu není totožný s prav­děpodobným údajem roku Kristova narození, které můžeme položit asi do 7. roku před naším letopočterh. • jbj 25. prosinec? Toto datum vánoc je datum čistě zvykové. Prvně se s ním setkáváme v roce 354. Za císaře Jus­­tiniana, který panoval 527—565 byl tento den uzákoněn jako vánoční svá­teční den. Ve starém Římě byl 25. prosince slaven jako den narození Ne­přemoženého, kterážto slavnost byla provázena týden trvajícím karneva­lem se vší jeho bujností. I to bylo jistě důvodem, že první křesťanští panov­nicí chtěli zahladit pohanskou slav­nost, a proto položili důraz na Kris­tovo narození. Vánoce tedy nejsou spjaty s datem, nýbrž se skutečností Božího zjevení v Ježíši Kristu. jbj • Písmo svaté a kázání. Říkáme, že biblicky kážeme. Dokazujeme to tím, že za základ bereme biblický text. Tím se však kázání ještě biblickým ne­stává, neboť nesmírně záleží na tom, jak s textem zacházíme. Někdy udá­me text, ale vykládáme co se nám zlí­bí. Ještě častěji však jej vykládáme, jak se nám to hodí, a to když jej ale­­gorlzujeme nebo aplikujeme podle okolností a potřeby. Toto je onen hor­ší způsob zneužívání textu a utíkání od Písma svátého, protože Je méně poznatelný a budí dojem biblické ry­zosti. Říkáme si sice, že jako refor­mační církev stojíme pod Písmem svátým, zatímco ve skutečnosti se stá­váme nad ně, protože sl s ním a z něho děláme, co se nám zlíbí. Že se tím vzdalujeme samotnému slovu Bo­žímu, je jasně. jbj Pratnen rjevenl. Často ее setkává* me s otázkou, odkud poznáváme Boha, co je pramenem jeho poznání. Nejed­nou se na ní odpovídá, Ze ho pozná­váme z viditelného světa, z hlasu své­ho svědomí. Rlká se tedy, že ho po­znáváme z přírody a z jejího dění, z lidských dějin vůbec, ze zákonů, podle nichž se děje pohyb nebeských těles, ano, že ho můžeme poznat svým rozumem. К tomu se dodává, že ho zvláště poznáváme z nadpřirozeného zjevení. I v Jednom našem katechis­mu stojí doslovně: „Boha poznáváme ze svého svědomí, z jeho dlvuplných skutků v přírodě, a dodává se „z je­ho svátého slova, a nejjasnějl v oso­bě Pána Ježíše Krista“. Pro tzv. přiro­zené poznání Boha se mnozí dovolá­vají í např. Žalmu 19, nebo některých míst z Řím. 1 a 2, 'zapomínajíce, že tato 1 jiná biblická místa musí být čtena a vykládána v souvislosti s cel­kem bible. V takových výpovědech je smícháno tedy všechno dohromady. I když víme, že jde o otázku složitou, která musí být jemně zodpověděna, můžeme zásadně říci, že není jiného pramene poznání Boha a jiného pra­mene zjevení než Písmo svaté, a to jen proto, že v něm je svědectví o Je­žíši Kristu, který je jediným, pravím a naprosto dostačitelným zjevem ffo­­ha. Ostatní prameny nejsou čiré, pro­to z nich nečerpejme i O nich může mluvit a je hodnotit teprve ten, kdo poznal Boha výhradně z jeho zjevení v Ježíši Kristu. jbj • V Bratr. S tímto oslovením se dá až zahrávat. Má vyjadřovat vztah, jejž máme к tomu. koho oslovujeme. Je to pojem biblický. Všichni jsme bratřím! (a sestrami), protože věříme společ­ně v jednoho Pána a Vykupitele Je­žíše Krista. Ale přesto má toto oslove­­ní své odstíny. Někdy říkáme j e n bratr, protože v osloveném cítíme ně­koho, kdo je méně než my. Nebo zase nás ani nenapadne říci ve sboru „bratře“, protože je nám billcké po­jetí bratra úplně cizí. Ano, chceme-11 neznačit, že dotyčný pro nás bratrem není nebo přestal být, říkáme mu ostentativně „pane“. Tím slovem „bratr" vyjadřujeme ! svou opovážli­vost asi v tomto smyslu: co on, vždyť také není víc než jen bratr. Tolo oslo­vení se také stalo už jen prázdnou elrkevnl společenskou formou. I z row pekfl a mnohomluvnosti se v kázáni oelovení „bwrtří a sestry“ Jen sype. Kdy pak se vrátíme к onomu ryzímu biblickému významu tohto slova? JbJ• Císař Augustus. Plným Jménem se Jmenoval Caius Octavlanus Augustus a je uváděn Luk. 1, 1 jako řlmsý pa­novník, do jehož vlády spadá Kristovo nrození. Vedle janých římských bás­níků byl to zvláště Publius Verglllus Maro, který na prahu Augustovi éry ho opěvuje jako spasitele, který při­jde Jako božské dítě, jež zničí hříchy minulosti a zavede zletý věk. Jíž před několika desítiletími byl v Prieme v Malé Asii objeven kalendářový nápis velebící augustovské doby slovy : „Da­roval nám den narození božského cí­saře více štěstí nebo více užitku? Vždyť tento den lze dobře pokládetl za rovna počátku světových dějin, ne­­hledlme-li pouze na skutečnost, nýbrž patřlme-li na Její význam; něhot ce­lému světu Jiný vzhled, takže svět by jinak raděj! zvolil zničení, kdyby se nenarodil císař, toto všeobecné štěstí všech.“ Proto se měl den jeho naro­zení, 23. září, v Malé Asii slavit jako novoroční den neboť byl počátkem radostných zvěstí připínajících se к jeho osobností. Také v evangeliu Lu­kášově zvěstuje anděl pastýřům: „Na­rodil se vám dnes spasitel, kterýž jest Kristus Pán.“ Je to zvěst radostná, evangelium, která však je proto ra­dostnou, že Spasitelem Je — Ježíš Kristus. jbj Blahoslavení pokojní. Následovníci Ježíše jsou povoláni ku pokoji. Nalez­li pokoj, když Je Ježíš povolal. Ježíš je jelch pokojem. Ted nemají jenom mít pokoj, mají také tvořit pokoj. Tím se vzdávají násilí a vzpoury, kterými se nikdy nepomohlo věci Kristově. Ríše Kristova je říší pokoje a církev Kristova se zdraví pozdravem pokoje. Učedníci tvoří pokoj tím, že raději sami trpí než by druhému ublížili, za­chovávají společenství tam, kde dru­zí je porušují, neprosazují sebe a sná­šejí nenávist a bezpráví. Tak překo­návají zlo dobrem. Tak tvoří Boží po­koj uprostřed světa. (O. Bonhoeffer.) vds Vane, daruj mi dnes nové nebe a novou zemi. Daruj ml úžas dítěte, Jehož pohled se poprvé otevírá pro svět. Daruj ml radost dítěte, které v každé věcí odkrývá tvou zářt, odlesk tvé slávi/ ve všem, co Je potkává. Daruj mi radost toho, kdo dělá své první krůčky. Daruj ml štěstí toho, pro něhož je život denně nový, nevinný a plný očekávání. Daruj mi to, abych všecky věcí viděl v Kristu, stromy a pole, stavení a pracoviště, zvířata l Udí. 0 Bože můj, učiň ze mne vděčného člověka. MODLITBA Z POMEYROLU /Přel. mhy VE ŠVÝCARECH Země Švýcarsko je země přitažlivé pří­rodní krásy — člověk se z nl tě­ší, i když z ni ve dvou týdnech eku­menického pobytu zahlédne sotva zlomky, a to doslova „z oken rychlí­ku“, který nás podle nadmíru bohaté­ho programu přenášel z místa na místo. Ale Švýcarsko je pro české evangelíky přitažlivé 1 svými ději­nami: klasická země reformace, nadto země, se kterou jsme (hlavně pokud jde o studium českých boho­slovci!) mívali styky živější než s kte­roukoliv zemí jinou. Tu historii posud vnímáte na každém kroku: památky a tradice mocné reformace v Zenevě či Curychu, živé 1 blednoucí vzpomín­ky-na naše bohoslovce v Basileji. Ale 1 obecné, politické dějiny této země, s osobitými zvláštnostmi „Spřl­­seženectva“ s jeho vyhraněně charak­teristickými kantóny, na vás doléhají ze všech stran. Ne vždycky přívětivě, švýcarsko je už od dlouhých desítile­tí země takřka okázalé ne u tra 11- I ty. V krutých válkách našeho století švýcarští vojáci (Jichž potkáváte ku­podivu hodně na ulici a na jejichž uni­formy, ano 1 zbraně, narážíte i v rodi­nách a domovech, kam si je berou s sebou) nebojovali. Břemeno válečné bídy a vlny na tuto zemi už dávno ne­­dolehlo. Švýcaři jsou na to pyšnt — někdy až naivně a neprávem. Příchuť jisté samospravedlnosti patří ke švý­carské atmosféře. Tak jsme to za let studia okoušeli např. na jejich vztahu к tehdy zjevně provinilým a zchud­lým Němcům. A tak jsme to nejednou zakusili na svých cestách i my, při­cházející ze socialistické země. Sbory N-h',10 to vždycky pro nás snadné, nalézt hned otevřené dveře a plné J. M. LOCHMAN porozuměni. Snad 1 proto, Ze Jsme právě se Švýcarskem mSll v posled­ních letech (ve srovnáni třeba s bo­hatými styky s německými církvemi) jen nepatrný kontakt. A kde se bratři nesetkávají tváři v tvář, tam bují před­sudky a propaganda — ve Švýcarsku místy skutečně zle jednostranná. „Cožpak je vůbec možný nějaký cír­kevní život v komunistickém světě" — ptali se někteří takřka pohoršeně, když jsme vyprávěli o životě našich sborů. „A kdo jste vůbec vy, že Jste směli přijet, nejste nakonec jen pře­strojení političtí funkcionáři?" Koli­krát jsme narazili — vysloveně či aspoň nevysloveně — na tuto otázku i Jak často Jsem pak musel vzpomínat na své cesty po sborech naší církve — jen třeba na setkání těch posled­ních nedějí, na bratry a sestry ve Vsetíně, v Liberci, ve Cvikově, Len­­škrouně. Valašském Meziříčí... jaké to mají o vás představy někteří vaši švýcarští bratři i Pochybují, že vůbec jste. Ze žijete, a žijete svůj život víry. Kolik ducha „studené války“ pro­niklo z obecného politického a kultur­ního ovzduší syté a bohaté švýcarské neutrality (na jejímž nesporném bo­hatství má ostatně podlí i těch 600 000 cizích dělníků, kteří dnes ve Švýca­rech pracují!) i do nitra církve. A přece — všemu tomu navzdory: vždy znovu jsme směli zažít, že počá­teční chlad povoloval, zamrzlé před­stavy tály a ledy pukaly. Od prvního sborového večere, na kterém bratr Souček velmi prostě, tiše, beze vší strojenosti a příkras pohovořil o živé prácí církví v socialistickém Česko­slovensku, se to opakovalo po všechny ty dny (kdy Jsme často hovořili na různých místech až třikrát denně) podivuhodně: naše slovo docházelo sluchu — ne u všech, ne bez zvratů, avšak nakonec snad všude. S ním rostla pak l důvěra a nakonec to, če­ho jsme sl zvlášť vážili: radost z to­ho, že uprostřed naší společnosti jsou sbory lidí, kteří neprovádí žádný výprodej křesťanského dědictví, kteří usilují o věrnost na svém místě, ale kteří právě proto nešllhají zatrpkle zpět, nýbrž mají otevřené oči pro své úkoly 1 v nové společnosti. A když nám pak v tomto proměněném ovzdu­ší byla dána i řada srdečných osob­ních setkání s přáteli starými 1 no­vými, byli jsme za tyto jinak tolik na­máhavé cesty po švýcarských sborech velice vděčni. University Se zvláštním napětím a očekáváním jsme se — na vlídná a opravdu ne sa­mozřejmá pozvání švýcarských uni­versit — chystali na přednášky na jednotlivých bohoslove okých fakul­tách. Mne vedla cesta zprvu do fran­couzské části země — s jistou úzkostí, protože tu jsem viděl (s výjimkou letmé zastávky z dob studií) vlastně poprvé a i jazykově jsem sl tu nebyl příliš jist. A přece právě zde překo­nalo přijetí všechno očekávání. To jistě souvisí s obecnou situací: fran­couzské kantóny mají oprávněně po­věst území otevřeněji a pokrokověji smýšlejícího, než kantóny mluvící ně­mecky (není náhodou, že hlavní od­por proti atomovému vyzbrojení Švý­car vycházel právě z táto oblasti). Na lausannské studenty tak hned nezapo­menu : řada posluchačů obou bohoslo­veckých fakult (vedle státní fakulty je v Lausanne 1 menší fakulta „svo­bodná“) sl nelenovala přijít ke všem třem přednáškám, které mne v tom městě čekaly. Podobně Kalvínova Že­neva nám připravila srdečné přijetí — zase především zvídaví studenti, někteří z nich hned plni touhy, pjjijft к nám a studovat. Ba i důstojné pro­středí staroslavně „Compagnie pasto­rale“, theologické společnosti ženev­ských farářů, shromažtfujfcích se к theologické' práci už od dob Kalvíno­vých, nás s bratrem Cihákem přijalo bratrsky a se zřejmě upřímným zá­jmem. Vyvrcholením našich cest po unl-versitách — bratr Souček zažil velmi dobré chvíle v Bernu — byla nepo­chybně Basilej. Myslím, že není jinde na světě zahraniční university, na které by bylo studovalo tolik na­šich evangelických bohoslovců, jako právě v Basileji. 1 dva z nás patřili mezi bývalé studenty této university. Basilejská fakulta ovšem v posledních letech velmi utrpěla. Zvláště odcho­dem profesora Karla Bartha do vý­služby i trapnými událostmi kolem volby jeho nástupce poklesl počet po­sluchačů vlastně na polovinu. Atmos­féra „studené války“ padla 1 na tuto universitu, když profesor Helmut Gollwitzer, nesporně nad jiné vhodný možný Barthův nástupce, byl po prud­ké politické kampani odmítnut, prý jako „trojský kůň komunismu“. Ikdýz na tomto nepochopitelném rozhodnutí' neměl přímý podíl sbor fakulty — rozhodně ne studenti — přece se kladla otázka: jak budeme; přijeti právě tady? Tím více nás potěšilo, když se pak ukázalo, že nás právě 1 tato naše „alma mater“ přijala vpravdě mateřsky. Děkan theologické fakulty — profesor van Oyen — ne­váhal dokonce vyhlásit „Pražský den basilejské fakulty“, a vyhradil velmi přejně hodně času i pozornosti své fakulty našim přednáškám 1 rozho­vorům s učiteli a studenty. P řá te16 Při těchto rozhovorech chyběl ten, se kterým jsme už takřka po třicet let především spojovali světový přínos basilejské fakulty к orientaci křesťan­stva v theologii, ba i v základních otázkách světodějných: Karl Barth. Hořkost nad průběhem i výsledkem volby jeho nástupce posud trvá, Barth se university raději straní. Ale bez setkání s ním Jsme nezůstali. Naopak, po dvě odpoledne jsme s ním mohli hovořit. A hned, bez zbytečných okol­ků, mířil к centru aktuálních theolo­gických otázek: budete přednášet o významu dějinných událostí pro ethic­­ká rozhodování, uhodil na mne, co к tomu chcete povědět? A odtud se potom rozvinul dlouhý, Intensivni roz­hovor o theologickém přístupu к dě­jinám. Nepřekvapí, že se ve středu tohoto rozhovoru objevila brzo theolo­gie Barthova přítele, našeho děkana Josefa L. Hromádky, s našimi pokusy o interpretaci jeho theologického úsi­lí ve vztahu к dějinné situaci. Ne na­darmo prohlašoval Barth nakonec, že jsme vlastně pěstovali „Josefologll“ (mimochodem termín, jímž se označu­­čuje pozoruhodný nový důraz katolic­ké theologie, s nímž se Barth setkal za své nedávné cesty po USA). Všem nám bylo vzácné a milé setkání s tím­to „církevním otcem“ naší současností, jeho zájem o naši církev a o její theo­­íogjokou práci — a ovšem jeho po­tvrzený slij) brzké návštěvy. Setkání š Karlem Barthem se kona­lo v bytě faráře Martina Schwar­­ze, věrného účastníka díla naší Křes­ťanské mírové konference (od naše­ho pobytu i předsedy Jejího regionál­ního výboru ve Švýcarech). Je fará­řem při věznici v Basileji, na sboru, kde právě Barth občas káže. Tak jako ořede mnou, už kdvsi bratři Ondra a Clhák, měl jsem možnost kázat v tom­to jeho mimořádném sboru. S jistou úzkostí — nepůjde spíš o jakousi ku­riozitu? Ale nakonec jsem byl za tuto příležitost velmi vděčen, za shromáž­dění zvlášť pozorné a otevřené, 1 za přítomnost milého bratra profesora Gasalise, který právě projížděl Basi­lejí a shromáždění pozdravil. Byla to první adventní neděle: a zvěst té chvíle nesla nás všechny zvlášť mo­hutně. Potěšilo, když bratr Schwarz ještě po týdnu vyřizoval radostnou reakci sboru — včetně prý jinak dost otrlých dozorců. Bratr. Schwarz hyl iniciátorem a obětavým organizátorem celé naší ces­ty. Našli jsme bohudík v minulých le­tech své ekumenické a mírové práce řadu vzácných bratří takřka po celém světě. Martin Schwarz je z nejvzéc­­nějšíeh. A není ani ve švýcarské zemi docela sám. Má kolem sebe řadu dal­ších. A našli jsme mnohé 1 na Jiných místech. To je důvod к radosti: evan­gelium Ježíšova adventu je živá moc smíření a bratrské solidarity přes všechny hraníce. Á

Next