Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1964 (XLIX/1-44)

1964-01-03 / No. 1

O BIBLICKÁ STUDIE II lfm! D Druhá výprava Josefových bratří do Egypta (1. Mo]ž. 43,1-14). nové mají vzít do svých vakfl ze „vzác-Těžce zkoušený stařec (Jákob) nepokládá hlad, který kruté doléhá na vyprahlou Palestinu ža škodolibý trest bohů ani za nelítostný osud, jak to činili pohané. Energicky vyzve к nové výpravě do Egypta (sr 42,ln). Je ovšem -nutno jít tamý kam se musí „sestupovat“ jako do oblasti duchovně nižší a krajně nebezpečné hrubým modlářstvím lidu a bohorovnou pýchou vládců a jejich úředníků (12,12; 2. Mojž. 5; sr 1. Mojž. 42,9b. 15-17). Cesta do Egypta je Jékobovcům podobenstvím sestupováni do hrobu (sr Z 28,1; 55,16; Job 7,9). Jákobova výzva neni jen křikem vyhladovělého živočicha (sr 1. Mojž. 41,55a), nýbrž i odvážným činem víry. Jákobova víra je však nyní vystavena nové drásavé zkoušce. )úda připomíná: Benjamín musí s námi. Tak to žádá ten egyptský muž, na kterého jsou odkázáni. Benjamínovo jménto nebylo před ním možno zatajit. To. co Jákob považuje za bezohledné jednání vůči sobě, bylo ve skutečnosti ovocem té nejkrajnějšl nutnosti: Bratři odpovídali stroze na přímé dotazy egyptského místokrále, ani slovo navíc! Jákob je nyní i se svou chytrostí a prozíravostí znovu v koncích. Vnitřní boj Jákobův připomíná svou urputností zápas s Božím poslem u brodu Jabok (1. Mojž. 32). Ve společenství Božího lidu se stává, že otcové nejsou s to zvládnout ve víře těžkou situaci, která se přivalí jako uragán, Tehdy je na mladých, aby vyrovnali své dluhy starší generaci. Vystupuje Juda: Pusť toho hocha se mnou! Se.mnou (1), nikoli „s námi“, jak oslabuje význam syrský a arabský překlad. Júda bere veškerou odpovědnost za nejmladšího sám na sebe — jako'by zde ostatní bratři ani nebyli. Prohlašuje, že za Benjamína ručí. Jde o ručitelství svržené přísahou nebo kletbou vrženou proti němu samému. Júda se nabízí Jákobovi jako rukojmí a živá zástava za Benjamína; později opět nabídne sebe sama za tohoto oblíbence otcova i Josefovi (44,18nn) a je ochoten podstoupit doživotní otroctví. Tváři v tvář Jákobovi neváhá nad sebou vynést ortel ještě strašnější: ne-, přivede-li Benjamína zpět, pak celý jeho život nesmaže toto těžké, ano, neodpustitelné provinění vůči otci. To neznamená nic menšího než zatracení. Tak si Pán Bůh přeformoval nitro toho, který před lety navrhl, jak se zbavit Josefa (37,26nn). To, co nyní nabízí Júda starému otci, je víc než gesto Rubenovo. Prvorozený chtěl vyvážit případnou ztrátu Benjamína smrtí dvou svých synů (42,37). Ruben nabízí ze svého. Júda však vydává sám sebe. To je pravá zástupnost víry. Zde ať se učí člověk antický i moderní! Júdovo vyznání vlévá zdrcenému starci novou naději i chladnou rozvahu. V Jákobově rozhodnutí je kus diplomatické prozíravosti a opatrnosti: ví, co se patří ve velkém světě. Je třeba podepřít prosby u dvora egyptského místokrále mimořádnými dary. Syností země . Jde o balzám (Král.: kadidlo), vonnou pryskyřicí z Gileádu (sr Jer. 8,22; 46,11), kterou bylo možno upotřebit v Egyptě к balzámovánl; o med (Král.: strdí), nikoli však o včelí med, nýbrž hroznový sirup, nahusto uvařený z hroznové šťávy (sr Ez. 27,17); o ladanum (Král.: vonné věci), vzácný druh pryskyřice, a o mastix (Kral.: mlrraj, což je pryskyřice z řečiku lentišku; dále o pistácie (Král.: dyktyly), tj. jistý druh palestinských ořechů, plodů řečtku pistáciového, a o mandle ze Zajordání. Tyto věci se hodily bucf к užiti bohoslužebnému, zvláště různě druhy vzácných pryskyřic, nebo se mohly stát vhodným darem vysoce postaveným osobnostem. Naklonit sl mocné prostřednictvím darů bylo odjakživa běžným obyčejem (sr 1. Mojž. 32,14nn; 1. Kr. 10,25; Mat. 2,11). Kromě těchtb specialit měli vzít bratři s sebou dvojnásobný peněžitý obnos, aby mohli nakoupit obili a dodatečně zaplatit první nákup. Nadto svoluje Jákob к odchodu Benjamínově. Jákob je přímo typická postava, na níž se ukazuje, jak ztrátami a odříkáním Bůh pročišťuje a sílí víru. Na cestu uděluje Jákob synům otcovsvké požehnání, v němž se dovolává jména Boha Všemohoucího (El Saddaj). Toto jméno, které se v příbězích o Josefovi vyskytuje pouze zde a v 48,3, připomíná, že |de o „Boha otců“ fsr 43,23), o Boha, který se zjevil Abramovi, s nímž uzavřel smlouvu (17,ln), o Boha, v něhož doufal Izák (28,3n), o Boha, který přislíbil mocnou žehnající ochranu Jákobovi 1 dalším generacím, které z něho vzejdou (35,9- -12). Jákobovo požehnání vyjadřuje jistotu, že Bůh je včera i dnes tentýž a vysvobozuje od smrti (Ž 103,4) ty, kteří v něm nalezli „hlubinu bezpečnosti1^ SZS Izraelská numismatická společnost získala vzácnou sbírku historických mincí. Mezi 500 kusy Je úplný soubor penízů, která razili římští prokurátoři v Palestině, a úplná sbírka mincí s nápisem „Judea capta“. Unikátem Je pamětní mince, raíenä и příležitosti návštěvy císaře Hadríána v Palestině. Zástupci církví ze všech světadílů se v listopadu sešli v katedrále v Coventry I Anglie J к rozhovorům o otázkách, souvisících se smířením národů. Uvítal Je probošt Williams, který Je vyzval, aby každý přispěli к přemožení nenávisti, nedůvěry a strachu ve světě. V Innsbrucku IRakousko] pořádali katoličtí a evangeličtí studenti v polovině dubna společnou evangelizací. Tato spolupráce Je v Rakousku něčím naprosto novým. Filosofická fakulta pařížské Sorbonny udělila prof. К. Barthovi čestný doktorát. Barth Je prvním theologem, kterého tato fakulta tímto způsobem poctila. Anglikánský arcibiskup z Canterbury dr. Ramsey navrhl v dopise cařihradskému ekumenickému patriar- STRUČNĚ chovt Athenagorovl navázání rozhovorů mezi oběma církvemi. Už při své předloňské návštěvě v Cařihradě se zmínil o této možnosti. Poslední rozhovory obou církví se konaly roku 1921. V curyšském chrámu se konala ordinace dvanácti bohoslovek, které budou na základě církevního zákona z července m. r. oprávněny vykonávat úřad farářek. Jsou to vesměs ženy, které po léta pracovaly Jako vikářky, Ma prahu nového roku (Pokračovóní ze str. 1.) pozic Západu, avšak užíval ji také - c to jej přiblížilo srdcím miliónů na celém světě - к vytváření podmínek pro zachováni a upevnění míru, jak o tom jako prvni svědčí řešení kubánské krize a moskevská smlouva. Kennedy si byl plně vědom tíživé odpovědnosti, která na něm lpěla. Věděl, že otázka války a míru je otázkou zásadní, velice vážnou, poslední otázkou lidstva dnes. Sledoval jsem, když se určité americké kruhy na začátku minulého roku nechtěly smířit s řešením kubánské otázky, když na stránkách amerckého tisku uvažovaly lehkomyslně až o invazi na Kubu. Jak důrazně president Kennedy ve svých tiskových konferencích upozorňoval, že tu jde o otázku války a míru, a že je třeba největší vážnosti a odpovědnosti, a užíval všech prostředků, aby americká veřejnost byla informována co nejvěcněji a lehkomyslné hlasy a nálady byly umlčeny. Na otázku, zda křesťanská víra má co dát člověku, který žije uprostřed velmocenských napětí sekularizovaného světa, odpovídal Kennedy svou účasti na mši kladně. Dodržoval však velice důsledně zásadu, že vira a politický život nemají být miseny dohromady, Po dobu jeho úřadování jako presidenta jsme se nesetkávali v tisku s tím, ze bv se snažil hrubě zapřáhnout americké církve do soukolí mocenských záimů, Zatímco v církvích bylo a je mnoho představitelů, kteří podporovali Kenhedyho politiku uvolňování napětí i konkrétními činy (například pozváni sovětské církevní delegace do USA Národní radou církví loni v únoru), není možno zatajit, že v uzavřených konzervativních kruzích bvlo také mnoho nesouhlasu, odporu, ni i zauiatosti proti Kennedymu ia'- ;e patrno i ze slov presidenta NeWvššiho soudru Spoiených států Earla Warrenc: „Velký, dobrý president se stal oběti nenávisti a zavilosti, kterou zasela do života národa bigotni pravice." Věříme, že smrt presidenta Kennedyho pomůže americkému lidu zřetelně vidět nebezpečí, které představuje tato „bigotní pravice" a že v zájmu míru a pokoje a z pozic ryzího evangelia půjde americký národ tim rozhodněji po cestě reálného viděni skutečnosti, po cestě dorozuměni o rovnoprávnosti, jak mu ji odkázal svým dílem zesnulý president. Před námi jsou dny, týdny a měsíce nového roku. Je to veliký dar, veliká příležitost a veliká odpovědnost. Čím lidstvo tyto dny naplní? Čim přispějeme my, aby nový rok byl krokem kupředu, aby válka se stala ve vědomi lidí nemožnou a mir se stále přesvědčivěji ukazoval jako jediná cesta к nové budoucnosti? Našim posláním bude i v novém roce zvěstovat evangelium odpuštění, smíření, evangelium o Kristově oběti a vzkříšeni, v nichž je pro nás, pro křesťany, nejvlastnější, nejhlubší, zdroj všeho pokoje a míru ve světě. Zakotveni v tomto zdroji chceme nést do světa upřímnost, pravdivost, otevřenost, ryzost,, které jsou předookladem dobrvch lidských vztahů a úspěšného zvládání úkolů na našem pracovišti. Rok 1964 bude rokem II. všekřesťanského mírového shromážděni. Křesťané celého světa se sejdou do tohoto shromážděni, aby v tomto setkáni a ve vzájemných rozhovorech na sobě zkoušeli osvobozující moc evangelia, které boři přehrady nedorozuměni, a aby na základě zkušeností vytvářeli ve svých církvích a národech ovzduší jednání, dorozuměni a míru. Chceme ve svých modlitbách myslet na toto připravované shromážděni s prosbou, aby, jak jeho příprav v různých částech světa, tak jeho průběh c výsledky byly dobrou setbou, г niž by vyrůstal nový věk hlubšího lidství, větší svobody a pevnějšího míru, Josef Smolík ■ i Nedávno jsem poznala zvláštní dvojici. Nesourodou, nepochopitelnou. Takové seznámení vyvolá vždycky v duchu otázku: jak se stalo, že ti dva jsou svoji? Něco mi pověděl jeho kolega lékař, kterého jsem se ptala, něco Magdalenka, které jsem se neptala. Je to svým jádrerm příběh vánoční. Proto jej dnes předkládám. Jan byl jedním z lékařů, kteří nikoli bázlivě a váhavě, ale plánovitě a samozřejmě pomáhali za války skrývat pronásledované v nemocnicích a ústavech pro duševně choré. Většinou Žití. Když byl odhalen jedenz z jeho chrá: něnců, ocitli se spolu v koncentračním táboře. Jan i tám chránil Jákoba, jak mohl. Vždyť Jákob byl o tolik starší, o tolik slabší. Tak neotužilý a nepřipravený ze své dlouholeté tišiny na drsné otřesy a vzduté vlny. Na jejich opětovné údery, pod kterými se jen potácíš a zalykáš. I potácet se a zal .JAKO DÍTĚ. lykat si člověk zvykne, chce-li žit. Námořníci to znají. Vystihnout rytmus nárazů, naučit se pérovat a krýt a nadechnout v pravý zlomek vteřiny. Jákob si nezvykl, nenaučil эе to. Všichni viděli, že nevydrží. Nehrozil mu bezprostředně plyn, nepatřil к vyloženým případům. Ale den ze dne scházel. Až jednoho dne zavolal к sobě Jana a vyslovil poslední přání. Prosil ho, aby se, přečká-li, postaral o jeho rodinu, nadevšecko milovanou dceru Rut. Jan slíbil a Jákob klidně zemřel. Jan přečkal. Osvojil sl z krušného mládí námořnické praktiky. A pak, bylo při něm něco zvláštního. 1 ve svých třiceti letech měl v obličeji i způsobech dojemnou plachost, téměř dětský, odzbrojujíc! výraz. Víme dobře, že ant nejsladšl skutečné dětské obličeje a způsoby nedradlly ty, kteří nad nimi měli moc, od hrozných věcí. Ale faktem zůstává, že Janova nápadná, pokorná a dětinská dobrotivost, nehraná a nevědomá, měla ochrannou sílu. Řekl bys, závo) pevný Jako krunýř, utkaný na pokyn Neviditelného ieho anděly. Abychom si rozuměli, nebyla to u něho slabošská dobráckost, .pracující pro sebe sama. Jeho dny v táboře sestávaly z desítek drobných denních oběti a pomocí a služeb. I tady byl lékařem chorých těl a chorých duší. Takoví lidé se obyčejně nevracejí domů. Zůstanou v bitvě, zasaženi, když kryji svého kamaráda. Jan se vrátil. Tři neděle mu trvalo, než se trochu vzpamatoval. Pak začal plnit poslední přání umírajícího. Hledal Rut. Podle všech adres, které mu dal její otec. Nebyla na žádném z udaných míst. Marné byly informace na úřadech, marné pátrnáí rozhlasem. Rut byla ze smíšeného manželství, matka, křesťanka, Jí zemřele v dětství. Otec se stal od té chvíle i její matkou. Jan neměl podobenku, věděl jen, že je krásná a hodná. Příbuzní z otcovy strany zahynuli všichni. Příbuzných z matčiny strany bylo málo a vzdálených. Nepověděli mu o ní nic, domnívali se, že se jí přece jen podařilo uprchnout do ciziny. Jan přestal hledat Snad sl 1 trochu oddechl. Byl sice ochoten splnit svůj slib, ale po několika měsících marného pátráni se v něm začala rozeznívat radost z volnosti. Bude moci svobodně hledat a nalézt. Tu, která se podobala jeho zemřelé matce. Tu, jejíž cena je daleko nad perly. Rut však nebyla za hranicemi. Žila u dávné přítelkyně své matky. Ta jl v těžkých dobách vyhledala, postarala se, aby mohla užívat matčina jména a aby nebyla obtěžována. Pro Rut se smrti otcovou zemřelo všechno. Péči matčiny přítelkyně přijala jako samozřejmou a žila do konce války v podivném apatičkém snu. Pak ji z něho orobudill. Nyní se musí starat sama o sebe. Odešla do pohraničního města a za čala vyučoval řečem. Občas se |í vybavilo ledno místo z otcova posledního dopisu: „Mám zde nevýslovně dobrého přítele. Přežije-11 to, vyhledá tě, a po i, ■ staré se o tebe.“ Jednou těsně po skončení války zaslechla své bývalé Jméno v rozhlase. Nepřihlásila se, ponechala si matčino jméno, protože bylo české, protože chtěla zůstat skryta. Ne, nestrpí, aby se o ní někdo postaral na příkaz otcův. Dovede si představit, co o ní tatínek nevyprávěl, nabásnil. Hrdost byla silnější než touha dovědět se o životě otcově v táboře. Možná také, že byl silnější strach slyšet o jeho utrpení, že silnější bylo přání uchovat si vzpomínku na něho Jen z blažených dob jejich soužití. Zůstane sama. Anebo ji někdo vyhledá jen pro ni samu. Ta druhá možnost, Rut to ví, je dnes jíž jen teoretická. Jan byl přidělen do nemocnice ve městě, kde žila Rut. Snad se 1 někdy potkali. Neměl čas ani chuť divat se v rušných ulicích města po ženách. Stále víc ho upoutával pohled na jednu z nemocničních sester. Na Štědrý den byly v městě evangelické bohoslužby v pět hodin odpoledne. Tam v jedné lavici, nad Jedním zpěvníkem, zpěvníkem Rutiny matky, se sešli. Zpívali společně, modlili se společně, společně naslouchali evangeliu. A nevěděli o sobě. Teprve po poslední písni, když Rut zavírala zpěvník, zachytil Jan jméno, které tak usilovné nedávno hledal: Rut Marková-Krause. Dívčí jméno její matky, doplněné po provdáni jménem manžela. Tak se sešli, tak se poznali. Na co asi myslel Jan, když viděl před sebou tu maličkou, snědou a černou obrýlenou osôbku, nepříliš upravenou a zřejmě o mnoho starší než on? Nepravidelné rty a vějířky vrásek pod očima. Nervózně a ustavičně mžikající víčka i překotná, zalykající se řeč žalovaly opuštěnost a touhu o někoho se opřít. Na co asi myslela Rut, když viděla před sebou jeho štíhlou a pevnou postavu, neuvěřitelně mladý a pěkný obličej s mírnýma moudrýma očima? Když slyšela jeho laskavý, pokorně se dotazující hlas? Nevíme. — Vzali se, měli děvčátko. A pro to děvčátko, vlastně už dospívající dívku, někdy přichází do houslové hodiny maličká stará paní, silně prošedivělá. Únava jl sedí na nepravidelných rtech i v hlubokých rýhách na čele. Ale jako mnohé jiné ženy ji léčí neúnavnou hovornostl.Bez ostychu mne seznamuje s nejvšednějšlml a intimními starostmi a těžkostmi jejich každodenního života, nejčastěJI finančními. Je to vždy stejné a já nemám čas poslouchat, musím učit další žáky. Jen jedno ml z posledního setkáni utkvělo — těžký povzdech: „Víte, když na mně všechno leží, manžel je takové dítě.“ — (indy přichází pro Magdalenku její otec. Vypadá jako vysokoškolský student. Pokorně se omlouvá, že ruší, omlouvá dcerku, že ml přidává práce, že necvičí jak má, pak rvchle odchází. Dítě. Ale vydal sebe samého za ni. To je pravé vánoční jádro mého příběhu. Cl není? Libuše Bašusová jita nefvyšší úřad Spojeně presbyterát církve v USA, moderátora generálního shromáždění, Je navržen černošský farář E. G. Hawkins. Volba se bude konat letos v květnu. Dosud tento úřad Ještě nikdy nebyl svěřen černochovi. Snaha najít města Sodomu a Gomoru stále Ještě neuttchla. V prosinci se odebraly к Jižnímu cípu Mrtvého moře dvě skupiny archeologů, aby O D EV Š A as pátraly po těchto biblických městech. К 25. výročí tzv. „křlštálové noci", kdy byly v celém Německu vypáleny synagogy a vypleněny židovské obchody, se konaly v koncentráku Dachau evangelické bohoslužby KázaJ. praeses Wílm, dr. Scharf přečetl prohlášení o stavbě evangelického kostela v Dachau, který má být stálou připomínkou pokání. Celkový počet obyvatelstva ve Francii se odhaduje na 50 mil. lidi. Z toho Je něco méně než Jeden milión protestantů. Probošt H. Gríiber prohlásil na zasedání společnosti pro křesťansko židovskou spolupráci, že Němci Ještě nejsou imunní proti „nacistickému viru”. Jako příklad uvedl Německé vojenské noviny, které označují členy německého odboje, popravené za války, za „největší zrádce německých dějin". Reformátoři vybudovali v Alsasku řadu škol. Roku 1538 bylo na žádost Bucerovu zřízeno protestantské gymnasium ve Štrasburku, které oslavilo v listopadu m. r. 425. výročí svého trvání. Gymnasium se stalo základem štrasburské university. ITR DĚDICTVÍM? Přísl. 11,29. Na počátku nového roku zpravidla děláme plány pro příští rok a tu často dochází i u jednotlivců к závažným rozhodnutím. Taková rozhodnutí pak mohou podstatně ovlivnit časový úsek života, ať již kratší nebo delší. К dobrému rozhodnuti je nutně zapotřebí moudrosti. „Kdo kormoutí dům' svůj, za dědictví bude míti vitr!" — To je ale divné dědictví: vitr! Kdopak by se rozhodl pro tak nežádoucí výsledek. A přece je tak mnoho těch, kteří vědomě jdou za tim nežádoucím větrem. • V slově kormutlivost se skrývají hlavně tři důležité významy: Především je to marnotratnost, pak nerozšafnost a konečně ledabylost. Každý člověk je hospodářem svěřených darů, nikdo není bez zvláštního obdarování. Duchovni i hmotné dary u jednotlivce, nebo v prostředí rodiny, přátel, sboru, anebo i na odpovědném místě v povolání potřebují svou správu. Kormoutit pok na tomto mistě svůj dům není nic jiného, než počínat si s nerozvážnou marnotratností, bez rozhledné a hospodárné rozšafnostl a s bezohlednou ledabylostí, kdy na poctivosti, přesnosti a šetrnosti už vůbec nezáleží. • Taková správa svěřených darů nemůže mít jiný výsledek, dědictví — než vítr. Všechno se nakonec obrátí v nic. Vzpomeňme na podobenství o hřivnách. Je však ještě mož^ nost na prahu rozhodováni zvolit pravý opak marnotratnosti, nerozšafnosti _ a .ledabylostí, aby výsledky správy svěřených darů nebyly jen - větrem. L Na dvou místech Kniha moudrosti skoro týmiž slovy kresli obraz, který je v nejrůznějších obměnách tak častým zjevem v našem životě kolem nás. Ulice, cesta, křižovatka ulic — a litý lev. Živé a rušné ulice, kde se oběma směry pohybují proudy lidí, přeplněné křižovatky, kde se střetají různé směry - a obraz Iva ztělesňujícího zákeřně číhciící nebezpečí. A proto: nejlépe je nikam nechodit a zůstat pěkně doma v teple. Nač se vydávat v nějaké nebezpečí. — Ale to říká lenoch! Petra duchovní pohoda a závětří na Ho® ře proměnění také svedlo к výroku: Pane, dobré jest nám tuto býti, uděleime si tu stánky. Ale Ježíš ho posílá dolů — mezi lidi, tom ie ieho místo, tam je jeho pracovní působiště. Středověcí poustevníci to snad také mysleli podobně iako Petr, dobře, toužili po samotě a odloučení od lidí. Ale Moudrost říká, že je 1o lenost. • Život křesťana je životem práce. Stejně tak v hmotném slova smyslu, jako i v duchovním. Nikoliv v závětří klidu, v odloučení od ostatních lidí, ale právě mezi nimi v dravvch proudech různých směrů, na koíb!“*r~h křižovatek. Tam ie místo\ křesťana bd“le, strážně a obezřele se uhirajícího vn”ed !< vytčenému cíli. Křesťan nepcdceňuie nebezpečí Iva, ale ví o něm, má se před ním na pozoru, a pak ne-hce být lenochem, aby kvůli tomu, že tu je nebezpečí, zůstával v, zátiší a nenesl vysoko vztyčenou pochodeň světla svědectvím života mezi lidmi. N epřenášej mezníky Přísl. 22,2fl. Mezník nám obyčejně vybaví představu nějakého zasazeného kamene, který na určitém místě je dělítkem - hranicí mezi poli, většími nebo menšími územními celky, případně délkové míry. A tu bychom mohli doce!a stát na rozpacích při rušení nebo změnách takových mezníků. Důraznost rozkazu či zákazu našeho textu bv oak takové rozpaky mohla ještě zvýšit, žde však jde o mezníky jiné povahy než výše naznačeno. © 'Izrael dostal za dědictví zaslíbenou zemí, která byla pečlivě a promyšleně rozdělena mezi všechny, kteří měli mít zde oodíl. Dědické podíly nesměly se měnit, zmenšovat ani zvětšovat. Milostivé léto pak vyrovnávalo všechny změnv a vracelo к starému ustanovení. ®, To ie pak obrazem duchovního života. „Boha se boj a přikázání jeho ostříhei!" — „MÜovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a bližního svého jako sebe samého." Jedině tak možno získat dědický podíl v zemi zaslíbené. To isou mezníky, které není možno přenášet někam jinam, nebo na někoho jiného. Boží ustanovení jsou neměnná, a jestliže je drželi a respektovali otcové od starodávna, pak není možno !e měnit, nebo přenášet. Proto s takovým důrazem zní zde příkaz: Nepřenášej mezníku starodávného! zjh Žalmy v Herodově pevnosti. V Masadě, bývalé skalní pevnosti krále Heroda poblíž Mrtvého moře, byl nalezen svitek, obsahující 81 až 85. žalm. V této pevností kladl! židé ještě tři roky po zničeni chrámu v Jeruzalémě roku 70 po Kr, Římanům odpor. V pevnosti byl nalezen ještě reden svitek s nebiblickým textem. Část žalmů, kterou se již podařilo rozluštit, se kryje téměř úplně s tradičním textem bible. Sloh druhého, nebiblického svitku, se podobá nebiblickým textům z nálezů od Mrtvého moře, Mnnlio dalš'nti nálezů nasvědčuje tomu, že ledna z vykopaných místností je dosud neisiarší známou synagogou, jediná z doby druhého chrámu. er 1 ev v ulicích Přísl. 22,13:26,13.