Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1965 (L/1-44)
1965-01-01 / No. 1
JEDINEČNÁ MOŽNOST. ** Efei. 3, 20-21 Jsou chvíle v lidském životě, kdy si připadáme slabí a bezmocní a toužíme mít více síly, více moci nebo vlivu. Vidíme, jak někdo z našich nejdražšich trpí, vidíme, jak se někomu děje křivda, vidíme někde zlo a říkáme si: „Kdybych tak mohl něco podniknoutl" Lidé si sice poradili již s mnoha těžkostmi, vůči nimž byli dříve bezmocní. Ale stále ještě zbývá dost zarmucujících zjevů, s nimiž si nevíme rady: nemoci a jiné utrpení, pýcha a sobectví, nenávist a nepravdivost. - Na štěstí však tu je kdosi, jehož prostředky jsou nevyčerpatelné a jenž si umí poradit se vším. Dovedeme však využívat této jedinečné možnosti? Snažíme se získat si radu a pomoc z této strany? Někteří lidé chtějí od Pána Boha zdánlivě mnoho, ale ve skutečnosti je to velice málo. Prosí za splněni jedné jediné věcičky, místo aby ho žádali, ať vezme do rukou celý jejich život. Na Bohu je však potřeba vyžadovat více: aby se vložil do všeho našeho jednáni a své neomezené prostředky uplatnil všude tam, kde nám dochází dech. POKOROU SE OZDOBTE. dh 1. Petra 3, 5 c Pohanským Řekům byla pokora opovrženíhodnou vlastnosti otrockou. Mnoha dnešním lidem je podobně trapnou neb naivní slabostí, pro kterou mají leda přezíravý úsměšek. Kam bys také chtěl dojit s pokorou? Drzé čelo prý je odjakživa lepši než pop'užní dvůr... Jenže již starozákonní lid slýchal, že Hospodin pokorně vyzdvihuje a dává jim milost, při pokorných že, je moudrost. Také Ježíš položil zvláštní i důraz na pokoru, sám ,tichý a pokorný srdcem' (Mt 11, 29). Pokorný není slabochem nebo dokonce poníženě podlízavým člověkem. V pravé pokoře naopak je podmanivá sila a rovná páteř! Avšak ovšem ani stinečku jakékoliv domýšlivé a hloupé pýchy! Máloco je tak odporne, jako pokrytecká pyšná pokora. A. Komenský ve své divadelní hře o Diogenovi uvádí velmi vtipnou scénu, v níž tento asketický otrhaný filosof navštíví Platonovu akademii, neostyšně se prochází mezi jeho žáky a vyrušuje je i samotného přednášejícího nápadně dupaje bosýma nohama po krásných kobercích, v kterých si Platon tolik liboval. Na otázku, co dělá, cynickv štěkl: „Slapu po tvé pýše, Platone!" Svou pýchou šlapeš mou pýchu, Diogene", bylo mu khdně opáčeno. Nesmi nám jit jen o nějaké pokorné gesto, aie o to, aby všecek náš postoj к druhým byl proniknut a nesen skutečnou ryzí pokorou. Abychom sestoupili se svého pyšného trůnu, jja .který jsme se vyšplhali v domnění, že jen naše zájmy jsou nejpřednějšl a rozhodující. Jen z pokorného srdce vyplyne nesobecký ohled na druhého a uznáni, že také on má své misto, svou důstojnost a znamenitost. Siovy Písma: aby.ýhom-jedni druhé měli za důstojnější setjj^Pak. i poznáme, že co nás spojuje, je neskonale větší než to, co nás rozděluje. No A BY VŠICHNI JEDNO BYLI... ; Ä Jan 17, 21a Svět kolem nás je rozdělen. Lidé nastavěli mezi sebe přehrady a nem^hpu.s к sobě. Hory nedorozuměni a rozmeáltých předsudků jsou mezi národy a státy, mezi Západem a Východem,-bílými a barevnými a uvnitř národů mezi jednotlivci a společenskými třídami. Stále existují příkré rozdíly majetku: jsou bohatí jednotlivci i celí národové a na druhé straně chudí, ba doslovně hladovějící. Jedni jsou na výši civilizace a kultury, druzí nesmírně zaostalí. Jak vyrovnat takové protivy? To je velká otázka a nesnadný úkol naši generace i ještě generaci budoucích. Nebezpečněji a bolestněji než dříve okoušíme zlé důsledky nejednotnosti lidské společnosti. Jaká je při tom naše cesta? Lid evangelia je povinen slyšet a poslechnout modlitbu Páně: ,aby všichni jedno byli' a usilovat, aby ji naplňoval v pokoře a lásce. Nejlépe ovšem začínat vždy u sebe. Dát se apoštolem v Kristu napomenout, dát na jeho domluvu lásky a být jednotní v smýšlení, mít touž lásku, být jako jedna duše (Filip. 2, 1-4). Pak bude naše jednota opravdová, hlubší, kde bude souhlas v základních otázkách života, souzvuk duší vykoupených a osvobozených touž láskou. Tam se již poddají i nejnesnadnější překážky a dosáhne splněni i nejobtižnějšich úkolů. Nikam se však nedojde, dáme-!i se vést jen osobni zaujatostí nebo ješitností. Nemohou být všichni jedno tam, kde každý chce mít stůj co stůj svou pravdu a neumí svůj názor a sebe podrobit nadřazené pravdě Božího slova a Boži vůle, Ježíši Kristu: s ním být sjednocen vírou a láskou к němu, a skrze něho navzájem se všemi - tu je předpoklad a Základ jednoty, к níž máme stále směřovat. ns Otázky nad biblí CLAUS WESTERMANN Na tomto místě budeme postupně, v každém lichém čísle Kostnických jisker, přinášet úvahy Clause Westermanna, jež byly původně předneseny v Jihoněmeckém rozhlasu. Pod souborným názvem Umstrittene Bibel je vydal Kreuz - -Verlag ve Stuttgartu r. 1960. Jak v rozhlasové tak i v knižní podobě vzbudily značnou pozornost nejprve německé, potom však i evropské protestantské veřejnosti — hlavně proto, že velmi prostým až hovorovým způsobem poskytují solidní a zevrubné, na nejnovějších výsledcích biblických věd založené informaci! o bibli jako literatuře, i o svátém Pfsmu*křesťanské církve, a že názorně seznamuji s otázkami biblického výkladu.a theologie. — Úvahy otiskujeme s laskavým souhlasem autora a nakladatele; v překladu se střídají L. Brož a K. Trusina. Mezi lidmi, kteří dnes čtou nějaký biblický příběh, ať příběh vánoc, zprávu o cestě Israele Rudým mořem, nebo vyprávění a nanebevstoupení Páně, se většinou najdou takoví, kteří se ptají, ať nahlas anebo potichu: Skutečně se to tak stalo? A najdou-li se 1 v polovině 20. století na mnoha místech skupiny a jednotlivci, kteří se tak neptají, nýbrž berou příběh tak, jak v bibli stoji, pak by se i tito šťastně a prostě věřící měli zajímat o otázku, která snad zaměstnává mnohé, jimž by к víře rádi pomohli. Nemůžeme totiž přimět ltdt naši doby, aby se tak neptali; také nemůžeme dělat, jakoby se tak neptali. Otázky se různí podle toho, zda jde o nasycení pěti tisíců, o dobytí Kanánu, o vzkříšení z mrtvých anebo o autora Žalmů, a mohou přicházet z různých stran; všechny však nasvědčují tomu, že se o blbli vede spor. Přeme se o nl jako o celek, i o její jednotlivé údaje; je veden spor o její hodnověrnost a spolehlivost; popírá se její význam pro člověka našich dnů, její cena pro náš svět, který se mění. — Nuže především tuto skutečnost je nutno vidět v správném světle: Jde o otázky velmi staré. Ale až dosud se většinou soudilo, že už samo to, že jsou kladeny, znamená krok od bible, nebo ven z církve, a že se církev musí starat o takovou víru v biblí, v níž by se podobné otázky vůbec nevyskytovaly. A mělo se za to, že je bibli třeba hájit. Mnoho námahy a píle bylo vynaloženo, aby se odvrátily útoky proti bibli, aby byla chráněna před pochybnostmi a kritikou. To bylo dobré a správné pro dobu přechodu, která mohla ještě žít z věřící minulosti. Dnes se však zdá, že tato doba přechodu spěje ke konci. S apologií, s obhajováním bible se už nedá nic dělat. Zvolna začínáme chápat, že sporná bible je živá bible. Je o ní spor — to znamená, je brána vážněl Uplatňuje se v duchovním a děiinném zápolení 20. století právě tím, že je popírána. Musíme zde trochu předběhnout a ■ povědět napřed: Rozumí li se biblickou kritikou, že bible má být posuzována z nějakého pevného stanoviska (rozumu, zdravých lidských názorů, určitého světového názoru), pak ji šmahem odmítáme. Pokud se tím rozumí, že mého naslouchání blbli se účastní i moje (tj. skutečně kritické) chápání a srozumívání, že tento .kritický rozum1 nelze jednoduše vyřadit, pak je toto kritické nasloucháni blbli nezbytné. Mluvil-li Dietrich Bonhoeffer o světě, který se stal vzhledem к církvi а к jejímu učení dospělý, měl pro to jeden z hlavních důvodů právě ve změněném naslouchání bibli. Bible ve středověku, a daleko do novověku, nebyla jen knihou o spasitelných činech Božích nýbrž byla považována za dílo, které vy| pisuje lidské dějiny od stvoření až do í posledního dne. ještě Lessing (ve ..Výlohově lidského pokolení11 z r. 178Ü) je přesvědčen, že v postavách nejstarších příběhů Starého zákona obsahuje bible Kíjkutečnou prehistorii lidstva. Dnes už , ф sotva setkáme s tvrzením, že ve Sta- 5 r|m zákoně jsou nejstarší dokumenty lidských dějin. Víme, že Israel není najstarší národ země, ale poměrně mladá větev rodiny semitských národů, že dějinám Israele předcházejí jiné c tisíciletí starší. Totéž platí o představách o světě; daleko do novověku byla platnost biblického obrazu světa uznávána právě tak samozřejmě jako všechno, co bible říká o Ježíši Kristu. Dnes se právem zdůrazňuje, že vlastní záměr bible nezáleží ani v líčení prehistorie lidstva, ani v tlumočení antických představ o světě, a že tedy naše nové vědomosti z těchto oblastí nemění nic na její autoritě. Musíme však také uznat, že omezení platnosti biblických výpovědí v těchto dvou oblastech vyžaduje nezbytnou změnu v naslouchání bibli jakožto celku. Dnes už nemůžeme prohlašovat, že otázky, jejichž smyslem je porozumění, a že hledání souvislosti mezi tím, jak my chápeme skutečnost a tím, jak ji chápou biblická slova a příběhy, jsou v zásadě podezřelé, a s pravým nasloucháním Písmu že se nesnášejí. Uznání bible jako Božího slova, které pro nás platí a na nás míří, takové dotazování nejen nevylučuje, ale předpokládá. Je podstatným znakem nevěry naší doby, že utichly otázky к blbli. Typicky dnešní nevěra se už nezajímá, zda se to čl ono stalo tak, jak se d tom v bibli vypravuje. Cas vášnivého a působivého popírání biblických skutečností skončil, anebo se chýlí ku konci. Už proto se kritické dotazování к blbli přiklání spíše na stranu „ano“ než na stranu „ne“, spíše na stranu víry než na stranu nevěry. Bible, o níž by se nevedl spor, byla by biblí umlčenou. Rozumíme-li této biblické spornosti správně, tkví hluboko v její podstatě. Na rozdíl od všech ostatních svatýcti knih náboženských dějin vypravuje bible o událostech. Sled událostí, od Abrahama přes krále a proroky až po Ježíše a Pavla, se odehrává ve volném poli dějin. Není zajištěn a vtěsnán do nějakého svátostného prostoru, nýbrž vždy uprostřed světa, spjat a protkán událostmi světových dějin. Co se v tomto řetězu událostí, o nichž bible zpravuje, říká, a co se zde dělá, je proto od začátku až do konce sporné. V celé bibli nenajdeme Boží slovo, jež by bylo chráněno a zaštítěno před otázkou a odmlouváním. V prologu Janova evangelia, ve středu bible, se o tom mluví jako o něčem, co patří к podstatě Slova učiněného tělem: Do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho nepřijali ho. Tomuto středu však odpovídá cesta Božího slova v jeho celém rozpětí: životnost Božího slova se prokazuje právě v tom, že budí otázky a pochybnosti, že je napadáno a zavrhováno, že má většinu, a leckdy i zbožnou většinu proti sobě, že dokonce stojí slovo Boží proti slovu Božímu, a že zvěstovatel Božího slova je umlčován ve jménu Božím. V dlouhém období dějin křesťanského západu byl tento charakter bible zakryt jejím nedílným a souvislým uznáním v jedné velké kulturní epoše. Stává-li se dnes bible opět spornou, pak to ti, pro něž znamená vzácné, nosné a osvobozující Boží slovo, mohou kladně přijmout tak, že do svého vlastního naslouchání bibli zahrnou otázky tázajících, pochybnosti pochybujících a hledání hledajících. Na ty, kteří hledají přístup к bibli, jež je pro ně uzavřena, je pamatováno tam, kdo je její lidská a dějinná stránka brána právě tak vážně, jako Její autorita Božího slova. Až dosud to většinou vypadalo tak, Jakoby kázání a učení církve mělo co dělat jen s božskou stránkou bible, a theologicko-vědecká práce jen s lidskou. Toto striktní dělení už neobstojí; že otázky je nutno klást a na ně odpovídat, je právě situace, v nfž se církev musí vyrovnat jako celek, a kterou už nelze omezovat jen na prostor theologicko-vědecké práce. Právě tak se ovšem tato theologicko-vědecká práce s biblí nemůže koná: na neutrální půdě, bez zřetele na otázku, zda bible je slovo Boží. Položíme-li si však otázku, zda líčení nějaké události v blbli odpovídá skutečnosti, zda je historické nebo ne, jsme automaticky vedeni к další: jak takové líčení vzniklo a jak se nám dochovalo? Jšeboť holým konstatováním, že bible mé přece pravdu, je právě tak málo spomoženo, jako tvrzením, že to či ono líčení je nehistorické. Komu skutečně na otázce záleží, ten zajisté vydrží chvílí poslouchat a společně jít kousek cesty takového dotazování. Zde jde o veliký komplex vědeckého úvodu do Starého a Nového zákona — mluveno odborným jazykem theologů. Vezměme si jako příklad vyprávění o povolání Petra, jak je dochováno u Marka 1, u Matouše 4 a u Lukáše 5 v různé podobě, ale s některými shodnými základními rysy. Jeho dnešní podoba vznikla v malém kruhu prostých lidí, kteří si je dlouhý čas ústně předávali, až je jeden z nich zapsal — což se jistě stalo až po Ježíšově smrti a vzkříšení. Bylo vypravováno aramejsky, v řeči, kterou mluvil také Ježíš. Zapsáno bylo řecký. V této podobě je můžeme číst ještě dnes-. Ale v církvi žilo po mnohá stalet! ve své latinské versi, až bylo přeloženo do jazyků evropských zemí. Na této cestě vstupovalo toto vyprávěni do historického a duchovního prostředí, které se stále znovu měnilo; každá generace mu naslouchala ze svého vlastního duchovního světa. A tak, aby došlo až к nám, muselo vyprávění překonat nejrůznější jazyková a kulturní prostředí, měnící se myšlenkové formy. Jak to bylo možné, a jakou sílu vyprávění mělo, že bylo doručeno až do naší současnosti? Jistě nezáležela v tom, na co nejprve myslíme, totiž na písemné a ústní tradování, na překládání, psaní a tisk; to je až to druhé, služebné. Příběh o povolání učedníků se dochoval až na naše časy proto, že je součástí evangelia, článkem radostného poselství, hlasem, který se s mnoha ostatními druží v chór, aby mohl odevzdat poselství. Toto naslouchání evangeliu je ten hlavní důvod a motiv, který způsobil, že evangelium bylo po staletí, tradováno a překládáno. Kdyby toto evangelium nebylo bývalo kázáno a čteno při bohoslužbách, kdyby se mu bylo nevyučovalo, bylo by vyprávění bez pochyby za nějaký čas zapomenuto. Samo o sobě není tak důležité a tak významné, že by mu mohla být přisuzována velikost uměleckého díla, které přetrvává tisíciletí. Nemohli bychom dnes hovořit o tomto vyprávění, kdyby nás bylo nedošlo cestou zvěstováni a naslouchání evangeliu. Nemluvili jsme však ještě o nejtíůležltějším kroku na této cestě. Jak došlo к tomu, že se vůbec z události povolání učedníků stalo vyprávění? Na to máme stejnou odpovědi Od samého za. čátku vznikalo jako součást poselství: bylo zformováno ve vyprávění, poněvadž mělo dále odevzdávat poselství; jenom jako část tohoto celku je možno vyprávění o povolání učedníků vysvětlit v jeho vzniku i smyslu. V dalším se proto budeme muset ptát po smyslu a povaze tohoto celku — po poselství či evangeliu. 4» • ■ mg nt * ’V тм STRUČNE ■■■ NSR. — Největší varhany na světě mají v hamburském kostele sv. Michala. Mají 12 172 ptStal, z nichi některé jsou Šestkrát větSl net Mospělý člověk. JAPONSKO. — Na Japonském knitním trhu byla v roce 1963 nejžádanější knihou bible, na druhém místě spisy Karla Marxe. INDIE. — Po tisíce let byla kráva v Indtt posvátným a nedotknutelným zvířetem. Časté hladomory mezi obyvateli této veliké země byly v rozporu se spokojeným životem 200 miliónů posvátných krav, kterých se nikdo nesměl dotknout. Nyní povolily úřady zacházet s kravami Jako všude Jinde: budou se porážet, aby ubylo hladu. JIŽNÍ AFRIKA. — Rasistický apartheid dospěl tak daleko, že ministerstvo zdravotnictví zakázalo černošským medikům studovat anatomi', na mrtvolách bělochů. 1 v pitevnách musí být nyní černí odděleni od bílých. NSR. — Mniši benediktinského kláštera v Baden Wíirtenbergu vytvořili své družstvo Červeného kříže. Katolický list Deutsches Volksblatt к tomu napsal: „Do této doby neměli kněží a řádoví bratří žádnou vážnou příležitost vyzkoušet -vé aktivní křestanské milosrdenství.“ HOLANDSKO. — Synoda reform, církve, která se Již před dvěma roky vyslovila pastýř, listem proti všem atomovým zbraním, potvrdila toto své stanovisko nyní novým memorandem. Prohlašuje, že křesťanům i nekřesťanům Je uložen úkol najít východisko z nukleárního dilematu. KONGO. — Bílí Tshombovi žoldnéři plení při svých útocích proti konžskému lidu také misijní stanice. Z osmi stanic katolického řádu Srdce Ježíšova Jsou Jen 3 obyvatelné, ostatní zpustošili bílí žoldnéři. ITÁLIE. V Ceskoslovensko-ltalské koprodukci se připravuje film „Bambini di Terezin — Terezínské děti". Autory scénáře Jsou čeští 'židovští spisovatelé Rudolf Iltis a Arnošt Lustig, producentem dr. Cassuto, který Jako italský žid rovněž prošel internačními tábory. IZRAEL. V severní části pouště Negern byla objevena izraelská svatyně, stará téměř tři tisíce let. Je pozoruhodné, že její oltář přesně odpovídá rozměrům, uvedeným v knize Exodu 27, 1. ČSSR. Praha Je prvním socialistickým městem, v němž Je zavedena telefonní tzv. linka důvěry, která má poskytnout radu a pomoc lidem pomýšlejicím na sebevraždu. Telefonní číslo 237 900 na pražské psychiatrické klinice prof. Vondráčka Je od 1. XI. 1964 v nepřetržitém provozu ve dne i v noci. HOLANDSKO. Ke 150. výročí založení holandské biblické společnosti vydala poštovní správa známku v hodnotě 15 centů. ODEVŠAD Soustava tří čísel značících datum, to Je: den, měsíc a rok, Je dnes už tak běžná, že sotva uvažujeme při označování o nějaké Jiné možnosti. Při výstižné přesnosti Je to přece tak Jednoduché a prosté, že snad mnohému ani nenapadne nějaká pochybnost. A přece tato prostá Jednoduchost Je teprve plodem mimořádné složitého vývoje během áýouhé řady staletí. Od počátku měření času přes proměnlivost stanovených Jednotek, přes upřesňování jejich délek, přes stanovení Jednotlivých ér s příslušnými epochami a přes proměnlivost dnů Jednotlivých epoch až к Jednotnému kalendáři takřka bez výhrad užívanému na celém světě, prošla doba tak dlouhá, Jak Je lidstvo staré. Teprve v našem století došlo к přijetí Jednotného kalendáře. Základem Jednotného kalendáře Je tzv. křesťanský letopočet, Jehož původcem Je římský opat Dionysius Exlguus v' VI. století. Epochou této éry je rok narození Ježíše Krista. Křesťanský letopočet se vžíval velmi zvolna od VIII. století a leckde až do pozdního novověku zůstávaly v užívání starší éry, zejména byzantská, /od stvoření světa/. O epoše čl prvém dnu křesťanského letopočtu po celý středověk panovaly různé názo ry a prvé dny roku se v Jednotlivých obdobích a oblastech různily. A tak se během století setkáváme v různých zemích Jen na půdě evropských států celkem s šesti odlišnými začátky roku. Začátek křesťanského letopočtu byl v prvních dobách převzat z kalendáře Juliánského a byl Jím 1. leden. Církev ten den pojmenovala Oktávou narození Páně a položila na 1. ledna obřezání Pána Ježíše Krista. Tento začátek roku pro svůj pohanský původ se ve středověku netěšil velké oblibě, byl nahrazován Jlnýmt začátky а и nás v Čechách teprve za vlády posledních Přemyslovců [na konci XIII. stol.) se začíná opět ujímat a ve všeobecnou zvyklost přešel v XV. století. V Jiných zemích bylo jinak a 1. leden se vžil daleko později. Od V. století našeho letopočtu však křesťané, kteří považovali březen za první měsíc v roce, začali užívat za začátek roku 1. březen. V zemích západní Evropy však tato zvyklost neměla nic společného se starořímskou zvyklostí před Caesarovou reformou kalendáře, kdy podle byzantské éry byl začátek roku 1. březen, [od toho dgsud v některých Jazycích se užívá pro devátý měsíc září — september = sedmý, Oktober =■ osmý, november = devátý a december = desátýJ. Ze zvyklosti byzantské éry st 1. březen za začátek roku ponechali Rusové a používali ho až do XIII. století. 1. březen Jako začátek roku byl v zemích západní Evropy brzy vytlačen novou zvyklostí, která za začátek roku určila 25. březen. Svátek Zvěstování Panny Marie byl považován za počátek inkarnace Ježíše Krista a tedy tento den zejména vlivem kultu Mariánského vžil se Jako začátek roku. Při tomto počínání se však rozeznávají dva způsoby: počet florentský, podle něhož se počítal rok po našem začátku roku 1. lednem, a pak počet pisánský, podle něhož se počínal rok před naším začátkem roku 1. lednem. ]e tedy mezi těmito dvěma počty rozdíl plného roku. Oba tyto způsoby se zejména v Itálii udržely po celý středověk až do nového věku. V Toskánsku byl 25. březen jako začátek roku zrušen teprve r. 1750. 25. březen Jako začátek roku se dlouho užíval také ve Francii, Německu, Švýcarsku, Anglii i v Uhrách. Velké obtíže pro časová udání působí ve Francii, v Burgundsku, v Nizozemí t ve sféře kolínského arcibiskupství zvyklost, která se ve středověku ujala v těchto zemích, totiž užívat za začátek roku velikonoční nedělí. Prakticky může však velikonoční neděle připadnout podle našeho kalendáře na 35 dní v rozmezí mezí 22. březnem a 25. dubnem. Přes tyto obtíže se tato zvyklost udržela téměř pět století. V raném středověku pronikl z Řecka do Jižní Itálie, Neapolsko a Sicílie zvyk užívat za záčátek roku původní den začátku byzantské éry, jímž byl 1. září. Tato zvyklost se zde udržela dlouhá staletí. A také v Rusku, když od polovice XIII. století se opustil den začátku 1. března, byl nahražen dnem 1. září, což se zde udrželo až do začátku XVI. století. Nejrozšířenějším však začátkem roku ve středověku byl 25. prosinec — vánoce. V Anglii, ve Frančtí, v některých městech severní Itálie, v papežské kanceláři, v královstvích Pyrenejského poloostrova, v kanceláři králů a císařů římskoněmeckých, ale také v české kanceláři královské byl 25. prosinec začátkem roku. Někde se udržel do konce XIV. století, Jinde i déle. V Čechách ještě na začátku XVI. století se vyskytuje 25. prosinec Jako začátek roku. což je v té době běžným zvykem i v Uhrách. Různost začátků roku není zdaleka jedinou obtíží v přesném datování středověkých událostí v různých dobách na rozličných místech, ale Již samo šestero začátků roku komplikuje situaci tak, že kolikrát je opravdu těžké „vyznat se v kalendáři". tčz Začátky roku