Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1966 (LI/1-44)
1966-01-05 / No. 1
MILOSRDNÝ SAMARITAN A MARIA tuk, 10, 36—37, 41—42 Vyprávění Ježíšovo o milosrdném Samaritánovi a příběh Marie a Marty stojí u Lukáše zrovna vedle sebe. Na Samaritánovi je chválena jeho věcná a účinná pomoc raněnému. Zkrátka pohotová služba. Kněz a Levita přemýšleli snad po cestě o svých bohosloveckých problémech, mezi nimiž byla jistě také otázka lásky к bližnímu a pomoci postiženému, avšak nedali se vyrušit ze svých myšlenek. Nevyznali se ve všedním životě a jeho postaveních, neznali improvizace lásky a praxi služby. Samaritán okamžitě přehlédne situaci raněného, jedná rychle a věcně, učiní v daný okamžik to, co je potřebí pro záchranu lidského života. Bez sentimentálních řečí nebo nábožných frází. Vyvolil v této chvíli dobrou stránku. Učme se od něho. „Jdi, i ty učiň též.“ Marta jedná zrovna tak. Chce laskavě uvítat, pamatuje na pohoštění. Je věcná, pečlivá při mnohé službě. Maria sedí jen u nohou Ježíšových a poslouchá. A přece právě Maria v tomto případě vyvolila dobrou stránku, která nebude odňata od ní. Poznala, že nejvíce uctí Pána Ježíše, když bude vděčně poslouchat jeho slova. On chce být v takovou chvíli sám hostitelem, sám chce dávat a sloužit, a nikoliv se dát obsluhovat. Volá nás ke chvílím ztišení a naslouchání. A tak nám tato dvě místa zvěstují: Nezapomínejte třeba pro svou nejkrásnější theologii na službu lidem, na službu tomuto světu. Ale na druhé straně nezapomínejte pro službu a praktickou pomoc na to nejzákladnější, na svého Pána a jeho slovo. Je čas sedění u nohou Ježíšových a je čas pomoci člověku. Obojí nesmí být v životě víry, v životě sborů a v životě církve zanedbáváno. VŽDY NOVĚ KOPANÍ STUDNIC 1M 26, 18 Proti vyprávění o Abrahámovi a jeho poslušné víře jsou zprávy o Izákovi daleko skromnější. Jedna z nich hovoří o tom, jak musel znovu kopati studnice vod, které byly vykopány za dnu Abraháma otce jeho, ale potom nepřáteli zasypány. Co můžeme vynést z tohoto místa? Práce i lidí Bohu nejmilejších není provždy. Dílo Abrahámovo brzy po jeho smrti přišlo vniveč. Filištínští studnice zasypali. Izák musí znovu usilovně a trpělivě kopat, aby našel pramenitou vodu. Jsou hodnoty, a to obzvláště v životě víry, které každá nová generace musí namáhavě hledat, kopat к živé vodě a o ni usilovně zápasit. Víra se nedědí. То, к čemu přišli naši husitští, bratrští a toleranční předkové, to, čím žili naši otcové a matky, nelze přijmout jen tak z druhé ruky. Jistěže je velikým darem takový oblak svědků v dávné době i v nedávné minulosti, ale dnes jde především o trpělivé Izáky, kteří se znovu od začátku pouštějí do práce, aby pro sebe objevili ryzost toho, co bylo otcům pokladem. Velké hodnoty nedostává člověk hotové na talíři. V době, kdy jsme si zvykli brát z druhé ruky ať námahu skladatele a umělce na gramofonové desce, ať námahu vědců badatelů v magazínech a populárních brožurkách, ať význačné události na obrazovkách televizorů, bude přece jen nutno, abychom se znovu učili osobně promýšlet a prozápasit základní lidské hodnoty, znovu objevovat ryzí poklady mravnosti, pěkných lidských vztahů a my křesťané především víry, naděje a lásky. I když jsou darem Boží milosti, nespadnou člověku jen tak do klína. Znovu je musíme prozápasit, prověřit a promodlit. „Proste, a dáno bude vám; hledejte a naleznete; tlucte a bude vám otevříno.“ (Mat. 7, 7.) oko V Kde jeBůh? (Dokončení ze str. 1.) me být jako Bůh, a zatím si na Boha jenom hrajeme. Hledáme Boha, a zatím ho můžeme potkat jedině tam, kde on nalézá nás, v naší ztracenosti. Bůh hledá člověka. Proto je člověk vzácný. Bůh visí na kříži. Proto má člověk odpovědnost. Musíme se vzdát boha svých představ, aby nás mohl potkat Bůh v Ježíši Kristu. Patří к odvaze křesťanovy víry umět se odřeknout vlastních představ o bohu, vlastní fikce boha, umět se rozloučit s bohem, kterého domněle vyzýváme svým církevnictvím, a dát se к dispozici Bohu Ježíše Krista. To znamená čekat to, co čekat nedovedeme, a prosit za to, zač prosit neumíme. Tady se teprve víra stává riskantním skokem odevzdané a poslušné důvěry. Víra znamená, že se uprostřed zákonitých a náhodných sledů příčin a následků cele zavěsíme na naději odpuštění. Víra se tak stává nepochopitelným paradoxem, který nutně zůstává tomu, kdo se neodvážil tohoto skoku, nevysvětlitelnou hádankou. Víru nikomu beze zbytku nevysvětlíme. Lze jí pochopit teprve tehdy, když stojíme uvnitř, když už jsme v procesu, když už jsme skočili do propasti a žijeme z naděje, že nás v ní někdo zachytí. Narážíme-li tváří v tvář velikému a často nesmyslnému lidskému utrpení na otázku, kde je Bůh, pak se na ni Mezidenominační seminář zahájil svou činnost koncem listopadu m, r* ve Vaux-Sur-Seine asi 30 km od Paříže. Na jeho vedení se podílí dvanáct evangelických denominací, děkanem je Rev. J. C. Winston, dřívější ředitel Biblického institutu v Bruselu. Mezi studenty jsou i příslušníci několika cizích národností. Seminář byl zřízen zejména pro kandidáty bohosloví z církví s konservatívní a fundamentalistickou theologickou orientací; studium je rozvrženo do čtyř ročníků a žádá se úplné středoškolské vzdělání posluchačů. — Při bohoslužbách na zahájení prvního běhu, kterých se zúčastnilo více než 150 lidí, řekl ve svém projevu jeden z členů správního výboru semináře: „V evangelických církvích se jeví naléhavá potřeba francouzský mluvících pastorů, a to nejen v Evropě, nýbrž i v Africe a Asii. Rada církví a hnutí vycházejících z konzervativní theologie se stále více dožadovala zřízení nového mezidenominačního semináře, neboť ve francouzský mluvících oblastech Evropy je citelný nedostatek bohosloveckých učilišť, která by vyhovovala jejich potřebám.“ mp Společný zpěv a doprovod. Z dějin církevního zpěvu jsme poučeni, kolik námahy a odvážného volání vynaložili naši otcové, abychom my dnes mohli zpívat při bohoslužbách několik společných písní. Společná píseň se stala důležitým a nedílným aktem bohoslužeb, jímž Boží lid chválí a oslavuje svého Boha. Nemyslím dnes na různé druhy písní, ale na způsob zpěvu, na Jeho rytmus, Intenzitu, srdečnost. Zde v poslední době vznikají určité problémy, které by měly být společnou rukou zpívajících i doprovázejících odstraňovány a likvidovány. Zůstává strohou skutečností, že většinu našich shromáždění tvoří starší 1 staří lidé. Jejich přirozenou tendencí je zpívat pomalu. A sedf-li u varhan nebo za harmoniem také někdo ze starší generace, stává se společná píseň písní pohřební! To proto, že je zpívána pomalu, rozvláčně, rytsnažíme odpovídat povětšině dvojím způsobem. Bud mluvíme o Boži všemohoucí prozřetelnosti, nebo o bezbranném a někdy i bezmocném Bohu. Obojí je pokus stejného druhu, poznamenaný našimi představami podle toho, jak jsou přijatelné naší lidské mentalitě. To ovšem platí i o těchto řádcích. Myslíme a vyjadřujeme se v určitých představách. Ty jsou poplatný myšlenkové tradici, ve které jsme vyrostli a době, ve které žijeme. Jinak to však už my lidé nedovedeme. Bůh v Ježíši Kristu však stojí nad našimi představami a myšlenkovými kategoriemi. Chtít ho do nich vtěsnat znamená omezit jeho svrchovanost. A přece jsme povinni myšlenkově zvládat skutečnost. Neměli bychom však zapomínat na prozatímnost našeho myšlení i naší theologie. Říkat, že v určité oblasti Bůh nejedná, je totéž jako tvrdit, že Bůh je bytost, která nás všechny vodí na provázku jako loutky. Obojí je pokus uvěznit Boha do vlastních představ a udělat si z něho tak či onak služebníka privátních potřeb a zájmů. Chceme ochočit Boha, aby nám vyhovoval, aby nám byl přijatelný. Není snadné ubránit se naší touze zajistit si víru nám vyhovujícími představami. Avšak víra jako taková právě požaduje nezajišťovat se, nezajišťovat se ani představami, ale dát se Bohu к dispozici. micky nepřesně, smutně. Takto vytvořené prostředí pak dává ráz celému bohoslužebnému shromáždění, takže zejména cizí návštěvníci a hosté jsou námi mylně informováni o českobratrském nadšení v žalmech a písničkách duchovních. Myslím, že je zde trojí možná pomoc, jak tento nežádoucí stav cílevědomě odstranit. Předně je v rukou bratra varhaníka zahrát první takty písně v předehře přesně rytmicky a nahlas a připravit tak všechny přítomné na správný rytmus písně. Svým slovním upozorněním může zde vykonat kus dobré práce i bratr farář ještě před započetím společného zpěvu. Vím o případech, kdy po prvním verši společné písně povstal kazatel evangelia, přerušil pomalý zpěv, upozornil na tento nedostatek několika větami a celá píseň až do konce pak měla docela jiný švih. V neposlední řadě pak zde může pomoci I pěvecký sbor, v němž zvláště mladí lidé seskupení na jednom místě chrámu či modlitebny, pomohou „utáhnout“ společný zpěv celého shromáždění. Výhodu mají ty sbory a kazatelské stanice, kde jsou к dispozici varhany, jejichž síla ve zvuku může mnohé. Horší pozici má ten bratr doprovázeč, který hraje na nějaké malé, někdy 1 bezrejstříkové harmonium. V každém případě však se snažme o to, abychom všichni zpívali s radostí v srdci a uvědomme si, že náš zpěv má oslavit Hospodina. To je veliký úkol, ale i veliká odpovědnost. jnk Církev za „Maginotovou linií“. Na konferenci Jednoty baptistů ve Skotsku poukázal předseda evangelisačnlho odboru Rev. J.- N. MacDonald na nebezpečnou skutečnost, že se církve stahují za jakýsi obranný val a vynakládají mnoho úsilí na jeho zpevnění a neprostupnost. Ale bitevní čára jde mimo tuto „bezpečnou pozici“, boj evangelia o člověka probíhá ve světě kolem: „Musíme proto ven, mezi lidi, kteří trpí křivdy a násilí!“ — Na tuto řeč navázal ve svém referátě tajemník Jednoty, Rev. G. M. Har'die, To znamená zmlknout. Totálně mlčet a čekat. Být hotovi zvolit cestu, kterou v tomto světě zvolil Bůh. Cestu poslušné víry až na kříž. Na otázku, kde je Bůh, není jiná 'odpověď než odpověď víry. Napadá-li nás tato otázka při pohledu na utrpení a zlo ve světě, pak bychom na ní měli odpovídat jako ti, kteří si nedělají pro sebe žádné zvláštní nároky na Boží pomoc. Modlitbě jsme právi jedině tam, kde se jí odvažujeme s vědomím, že Boží pomoc je možností, která leží mimo naše propočty, představy a možnosti. Jako křesťané bychom se právě v utrpení měli snažit pochopit, že všechna odpovědnost leží na nás. Máme se učit přijímat utrpení jako příležitost, při které nebudeme chtít vyzkoušet, zasáhne-li Bůh nebo nezasáhne-li, ale kde se dáme Bohu к dispozici. To znamená zvolit cestu, kterou v tomto světě zvolil Bůh. Cestu Ježíše Krista na kříž. To není pasivita ke zlu a utrpení. Pro Ježíše Krista na kříži a pro Boží zaslíbení života smíme se odvážit uprostřed utrpení a smutku hledat nadějí a jako zarmoucení ukazovat směrem к radosti. To může být způsob, jak najít v utrpení sama sebe v Boží perspektivě. Tam, kde se dáváme Bohu к dispozici, mění se nám otázka: Kde je Bůh? v Boží otázku: Kde jsi, Adame? O. FUNDA otázkou: „Jak to, že dovedeme získávat lidi pro Krista, ale neumíme je udržet?“ Předložil statistická data, která ukazují, že během několika posledních let se přes dosti značný přírůstek členstva jeví stálý početní úbytek, nad kterým je třeba se vážně zamyslit. Konference se postavila za doporučení, aby se Jednota připojila к nedávno ustavené Radě skotských církví a odmítla ojedinělé hlasy, které žádaly její vystoupení z Britské rady církví. mp • Jazz a kostel. V poslední době se líodně píše o jazzové hudbě při bohoslužbách. Většinou to jsou hlasy záporné. Nedávno vyšla anglická kniha W. R. Millera o vztahu křesťanství к populární a jazzové hudbě. Autor dochází v této práci к závěru: „Je malá naděje, že jazz nahradí současné formy církevní hudby. Avšak hnuti, zdůrazňující církevní Jazz. může být zdravým přínosem pro obnovu církve; Jednak proto, že vede církev к přezkoumání dosavadních bohoslužebných forem, Jednak proto, že tyto nové snahy by mohly pomoci vytvořit liturgii méně květnaté mluvy a méně sentimentální hudby. Výsledné melodie a texty pak asi nebudou jazzem, budou mu však za něco vděčit." s Johnsonova dcera katoličkou. Dcera amerického presidenta L. B. Johnsons, Luci Baines Johnsonová, přestoupila z episkopálni do římskokatolické církve. Velkou diskusi vyvolalo v Americe, že ji washingtonský farář J. Montgomery znovu pokřtil. Mluvčí vatikánského sekretariátu pro Jednotu křesťanů prohlásil, že tento druhý křest vrhl stín na ekumenické kontakty. Druhý křest je oprávněný jenom v tom případě, jsou-li vážné obavy, že dřívější křest je neplatný. Nemůže však být pochyb, že křest protestantské episkopálni církve platný je. Zpravidla se od křesťana, přestupujícího z této církve, očekává jenom vyznání víry. Farář Montgomery odmítl dát vysvětlení svého činu, řekl jenom, že křest byl vykonán na výslovné přání presidentovy dcery. er ■ Vyznání víry roku 1967 V květnu 1965 učinilo generální shromáždění Spojené presbyterní církve ve Spojených státech první významné kroky к přijetí nového vyznání víry. Poměrem 643:110 hlasů byl přijat návrh komise, která vypracovala Knihu vyznání, v níž je i znění nového vyznání víry. Toto vyznání bylo předloženo všem sborům к vyjádření a bude po celý tento rok předmětem studia, jehož se v devíti tisících sborů má zúčastnit přes tři milióny členů. Definitivní rozhodnutí o přijatém textu padne na generálním shromáždění v roce 1967. Od roku 1647, v němž byla přijata Westmlnsterská konfese, nedošlo к žádným význačným změnám ve vyznání presbyterní církve. Nový návrh je pozoruhodným průlomem do dosavadní tradice. Především tím, že přináší Knihu vyznání, která má obsahovat všechny tradiční konfese reformované církve: z údobí prvotní církve Nikajsko-cařihradské vyznání z 381 a Apoštolské vyznání; z údobí reformace Skotskou konfesi z 1560, Druhou helvetskou konfesi z 1561 a Heidelberský katechismus z 1563; z údobí XVII. století Westminsterskou kontesi a Westminsterský kratší katechismus; a z XX. století Theologickou deklaraci z Barmen z května 1934. Takzvaný Větší westminsterský katechismus, který se pro své zákonictví a neduchovní užití Písma ani neujal, nebyl do Knihy vyznání pojat. Přijatá vyznání nejsou Výlučná, ale právě jejich souhrn má poskytnout vyznavačské bohatství a má přispět к porozumění dějinného procesu, v němž je jednou položen důraz více na ten, podruhé na onen článek víry. К těmto historickým konfesím přistupuje vyznání nově formulované, nazývané Vyznání víry roku 1967. Presbyterní církev vyslovila už před lety zásadu, že živá církev má právo i povinnost, aby čas od času znovu vyjádřila svou víru a prokázala, co nového poznala z Boží pravdy pod vedením Ducha svátého. Na základě této zásady vypracovala zvláštní komise návrh vyznání roku 1967. Je to jedna z nejstručnějších konfesí vůbec. Anglický text má asi 4200 slov. Nechce být ani kazatelským poučováním čt povzbuzováním, nýbrž výkladem základní zvěsti o smíření: Církev ve své víře vyznává ... Ačkoli se vyznání nepřidržuje žádného jednotlivého textu Písma, přece Pavlova slova z 2. Kor. 5, 16-20 Jsou Jakýmsi nejbližším modelem, který udává spád vyznání. Vyznání je dílem pečlivě zvážené obnovy theologického myšlení v naší době, zaměřené к palčivým otázkám, s nimiž má církev dnes co činit. Neodhazuje tradici jako obnošenou vestu, ale proniká minulostí do současnosti. Není to žádný program práce, nýbrž pokus církve vyjádřit slovy i skutky smysl evangelia v současném životě. Vyznání je rozděleno do tří částí. Osnova první části O Božím díle smíření je koncipována trojičné v pořad! Syn, Otec, Duch svátý podle požehnán! z 2. Kor. 13, 13. Druhá část O službě smíření staví církev do aktivního postoje, v němž důraz na,vlastní poslání církve je přednější než vyzbrojení к této službě. Tu je velmi důležitý oddíl o smírčí službě církve ve společnosti. Třetí část O naplnění smíření je eschatologický výhled na konečný triumf Boží. V Předmluvě к vyznání čteme, že církev vyznává svou víru, když své současnosti přináší svědectví o Boží milosti v Ježíši Kristu. V každém věku vyjadřovala církev své svědectví slovy a činy, jak to vyžadovala potřeba doby. Nejstarší příklady vyznání už nalézáme v Písmu. Vyznavačské výpovědi mají různou formu, jednou jako píseň, jindy jako liturgická formule nebo výměr učení, katechismus, bohoslovecké soustava anebo slavnostní deklarace proti hrozícímu zlu. Konfese a všechny formy vyznání jsou církevní normy podrobené autoritě Ježíše Krista, Božímu slovu, jak f 0 něm svědčí Písma. Žádný typ vyznání neplatí sám o sobě, žádné tvrzení není neopravitelné. Jedině poslušnost к Ježíši Kristu určuje jednu obecnou církev a vytváří souvislost její tradice. Tato poslušnost vytváří pro církev povinnost, ale i svobodu, aby se obnovovala v životě 1 v učení, jak to vyžaduje vhodná příležitost, kterou Boží prozřetelná láska církvi nabízí. Smysl vyznání víry roku 1967 je volat církev к oné jednotě ve vyznání 1 v poslání, Jaké se dnes požaduje od učedníků Kristových. Toto vyznání není žádný soubor učení, ani si neosobuje nárok pojednat o všech tradičních článcích theologie. Tak například nenajdeme tu žádný výměr učení o Trojici nebo o osobě Ježíše Krista, 1 když Svaté Trojice a Ježíš Kristus jsou uznávanou a předpokládanou základnou, na níž je vybudována křesťanská víra. Boží smírčí dílo v Ježíši Kristu a služba smíření, к níž svou církev povolal, je jádrem evangelia v každé době. Naše pokolení pak potřebuje obzvláště Kristovo smíření, a to právě je základním tématem návrhu vyznání víry roku 1967 F. M. DO BIAS t V % PALESTRINA GIOVANNI PIERLUIGI, slavný katolický hudební skladatel, dlouho neměl stanoveno datum svého narozeni. Teprve nejnovější bádání potvrdila s naprostou přesnosti datum 17. 12. 1525 v městečku Palestrině v Církevním státě. Uplynulo tedy v měsíci prosinci 440 let od narození hlavního představitele hudební římské školy. Hudebního vzděláni nabyl Palestrina ve známé Goudlmelově škole v Římě a byl potom ve svém rodišti varhaníkem. R. 1551 byl jmenován u sv. Petra v Římě kapelníkem. Jeho život byl životem chudého, strádajícího muže, hnaného životem závislým od milosti 1 nedůslednosti různých papežů. Zhoubně na něho působilo prostředí zpěváků Sixtinské kaple, jejich nevraživost a zejména jejich neustálé poukazování na to, že Palestrina je ženatý a jako takový, že nemá ve sboru co pohledávat. Z řad zpěváků Sixtinské kaple ho vylučuje papež Pavel IV. a tato skutečnost je příčinou Palestrinovy bídy a později i vážné nemoci. Teprve po roce 1571 přijímá Palestrina opět kapelnické místo při basilice svatopetrské a toto zastává až do své smrti 2. února 1594. Činnost Palestrinova až na dvě knihy čtyřhlasých madrigalů je soustředě- KULTURA na pouze na chrámové prostředí. Počet děl Palestrinových je obrovský. Statistikové uvádějí 93 mší, motet vydal Palestrina 7 knih (celkem 179). К nim náleží i tři knihy Lamentací, 45 hymnů, 68 pětihlasých offertorií, 16 čtyřhlasých magnificat, 3 knihy čtyřhlasých litanií, úpjná sbírka žalmů psaných pro hudební nešpory a j. V rukopisech jsou uchována Palestrinova díla v různých archivech Říma. Palestrinovou skladatelskou potencí byla založena t. zv. římská škola, kterou byla italská hudba povznesena až к vrcholu vokálního klasicismu. Palestrina nebyl muzikantsky revolucionář, který by stavěl či objevoval nové hudební formy a světy. Tak zvaný „sloh Palestrinův“ není slohem novým, nýbrž je pouze posledním článkem v dlouhé řadě vývoje slohu polyfonního a skladeb „a capclla“. Za života Palestrinova vydána byla jeho díla jen částečně. Určitou zvláštností je Palestrinovo dvanáctihlasé Stabat mater, které upravil a dynamickými znaménky opatřil sám Richard Wagner. Ještě dnes je Palestrinovo dilo živé a je zpíváno nejen v kostelích, ale 1 v koncertních síních. Palestrlnovy sbory zůstávají prubířským kamenem zdatnosti toho kterého pěveckého tělesa. I našemu prostředí je Palestrinův hudební odkaz blízký a jeho klasickému pojetí patří i náš obdiv. jnk 70 let České filharmonie. Pohnuté by lý doby, v nichž se zrodil náš dnes první a meflepšf orchestr. V chudých poměrech, v obtížích, pramenících z útisku Habsburků. Téměř z ničeho se připravuje skupina nadšených hudebníků ke svému prvnímu veřejnému vystoupení. Dlouho je hledán dirigent — umělecká osobnost — který by se postavil do čela a vedl celý útvar nejen po stTánce umělecké, ale i hospodářsko-flnančnl a programové. Přes všechny těžkosti se koná první koncert v Rudolfinu 4. ledna 1896 a u dirigentského pultu stojí sám Antonín Dvořák. Jeho jméno Je pro novou instituci důležitým vkladem, zejména uměleckým, ale i reklamním a Česká filharmonie toho plně využívá. Na programu jsou výlučně jeho skladby: třetí Slovanská rapsodie, Othello, Novosvětská symfonie a prvních pět Biblických písní. Filharmonie pak prochází těžkými prvními roky své existence, kdy se hledá dirigent, repertoár, koncertní sál, obecenstvo, finanční podipoca. Jako dirigenti postupně přicházejí A. Cech, Anger, Kovařovic, Oskar Nedbal, Čelanský, Zemánek. Jako sólisté se objevuji česká jména známá po celém hudebním světě: Destlnová, Kubelik, Ondříček, Kocián. Dne 30. října 1918 diriguje Suko-ve ZRÄNI Václav Tallch, který pak jako Její hlavní dirigent vytváří z České filharmonie těleso nejvyššíoh kvalit a hodnot. V jeho rukou se orchestr stává dokonalým nástrojem schopným všech úkolů. Přesto však fllharmomiie prochází údobími finanční nejistoty a je na pokraji hospodářského zhroucení. Poslední sezónou filharmonickou pro Talícha byla ona v roce 1940 až 1941; pak odchází Talich definitivně к Národnímu divadlu. Zajímavý a důležitý úkol přebírá filharmonie v době okupace, kdy hudbou a mistrně sestaveným programem udržuje v naději na svobodný výdech tisíce svých posluchačů. ^ V roce 1945 je orchestr postátněn, takže se nemusí starat o finanční zabezpečení a může se soustředit plně na uměleckou práci. Filharmonie je iniciátorem prvního hudebního festivalu Pražské jaro, který má dnes už světovou tradici. Filharmonii diriguj! postupně nejznámější a nejvýznačnější světové dirigentské osobností, zvláště ze Západu. Filharmonie podniká četné zájezdy do zahraničí, kde se Jí dostává vřelého přijetí u posluchačů t u kritiky. V roce 1958 odjíždí filharmonie na Daleký východ, a to na Nový Zéland, do Austrálie, Japonska, Cíny, Indie a SSSR. Byl to dosud největší čin, který Česká filharmonie zatím podnikla. Letošní podzim pak triumfovala v USA a v Anglii, českou filharmonii zná dnes celý kulturní svět, patří к nejlepším světovým orchestrům. Je naším nejúčinnějším nástrojem propagačním. Z pohnuté minulosti se zrodila slavná přítomnost a věříme — a to je 1 naším přáním do další desítky. — ješ* tě slavnější budoucnost. Ji« Novák