Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1968 (LIII/1-44)

1968-01-04 / No. 1

Na počátku roku je vítáno biblická ■lovo, které půjde s námi jako tichý průvodce všemi oddíly naší cesty. Chceme takové slovo, které zdvihne poutníka, když jej přepadne únava. Milovníkům bible se někdy stává, že v touze po příhodném slově se jim v mysli vynořují verše zdánlivě pro­tichůdné. Kniha Kazatel prohlašuje: nic nového pod sluncem. Naproti to­mu apoštol Jan zaznamenává slovo od trůnu Božího: aj, nové činím všec­ko. Které to slovo má s námi jít po celý rok? Platí obojí a obojí může být pomocí. Máme právo cokoli no­vého čekat? Zatím máme nový rok ■ novou číslicí, která udává nový od­díl času. Změnili se jen číslice a všec­ko ostatní půjde tak, jako šlo, s ne­patrnými změnami v tom, že někteří Aj, nové činím všecko Zj 21,5 odejdou a jiní vstoupí na jejich mís­to. Nic nového — skutečně nic no­vého. Nevznikne z takového zjištění předčasný pocit únavy, i když si ří­káme, že je to slovo hluboce prav­divé a střízlivé? Lidské srdce však chce nové věci, touží po nich a od nich právě če­ká pomoc a řešení svých nejsvízel­nějších situací. Nejde o novinky. Ty budou a bude jich třeba více, než tušíme, ale jde o proměny lidských životů, o nové věci v myslích a srd­cích. Vítězně a mocně vpadá do na­šich úvah slovo Boha živého, které zvoní samou nadějí. I řekl ten, kte­rýž seděl na trůnu: „Aj, nové činím všecko.“ Co to má znamenat? Ne­vznikne pokušení vyložit to veliké slovo tak, že Stvořitel chce poopra­vit to, co kdysi udělal neuspokoji­vě? Takové myšlenky se vnucují ně­kterým pozorovatelům, kteří se dí­vají na svět a jeho problémy, jeho úzkosti a naděje, a ptají se, zda ne­bylo někde něco opomenuto, co Stvo­řitel zůstal dlužen. Svědectví bible zní: A viděl Bůh vše, což učinil, a aj, bylo velmi dob­ré (Gen. 1,31). A pak přišly do díla Božího lidské zásahy. Co z nich vze­šlo, to dodnes tíživě neseme. Do hro­zivé krize promluvil sám Stvořitel vysvobozujícím slibem. Tehdy už za­čal připravovat nové stvoření. A když se objevil na této zemi Ježíš Kris­tus, mohl prohlásit Bůh: „Tento jest ten můj milý Syn, v němž se mi dobře zalíbilo.“ Vzal to poničené dí­lo do svých rukou, aby dokonale proměnil všecko a aby se postaral o to, aby na konci znělo totéž, co na začátku: A viděl Bůh vše, což učinil, a aj, bylo velmi dobré. A to nové začalo pro člověka od chvíle, kdy přijal řešení Boží v Kristu Ježí­ši, aby se dal vykoupit a vytrhnout z moci temností a přenést do králov­ství Syna Božího (Kol. 1,13). Žasneme nad zvěstí, že Bůh činí všecko tím spíše, že stojíme před tváří Boží jako lidé zahanbení tím, co jsme pokazili, poničili, jaké kari­katury obrazu Božího se z nás sta­ly a místo slova soudu nad našimi životy přichází od trůnu Božího zvěst vysvobozující. Žasneme tím více, že se to netýká jen našeho nespolehli­vého, převráceného srdce, našeho po­mýleného života, ale že jde o celý rozsah nového stvoření, jak je apoš­tol popisuje. Nové nebe, nová země, nové obecenství, nové vztahy mezi Bohem a člověkem. To nové může prožit ve vší šíři a hloubce v plné slávě a velikosti každé lidské srdce. Aj, nové činím všecko. Kdo by se divil, kdyby úžas byl na naší straně tak veliký, že bychom se ptali, zda to není jen sen? Pán Bůh ví, že i pro očištěné a vykoupené lidské srdce je to příliš mnoho, než aby to mohlo pochopit, než aby mohlo rozumět a přijmout, a proto připojuje к tomu-to poselství Ještě příkaz pro apošto­la: Piš, nebo jsou tato slova věrná a pravá. Co je to jiného, než zdůraz­nění: písemně ti to dávám, můžeš se spolehnout. Trapná zkušenost, že pořád se to nové při nás ještě plně neprojevuje, má a může přestat. Pán Bůh nedělá svoje dílo všelijak a když činí nové všecko, pak ne na polovic, ne tro­chu, ne na pohled, ale dokonale. To, co začal také skončí. Na počát­ku dějin má své první slovo, bude je mít i na konci dějin a bude to poslední slovo. Také na počátku na­šeho nového života má Bůh své slovo a na konci je bude mít zase Bůh sám. Už je vyslovil, když poslal Syna svého. Proto Jan prohlašuje: stalo se. Jak mnoho bylo rozhodnuto, když z kříže Ježíšova znělo volání: doko­náno Jest. Není to sen, ale jedinečná skutečnost, že Pán Bůh proměňuje lidské životy, přetváří lidská srdce. To nové činí v Kristu Ježíši. V Kris­tu nabízí nový život, novou naději, nové výhledy, nové zkušenosti a ne­slibuje to nové až na věčnosti, ale nyní v tom nejvlastnějším smyslu „dnes“, už dnes. Vstoupili jsme do roku 1968, ve kterém se sejde v Praze III Všekřes­­fanské mírové shromáždění a v němž Světová rada církví svolává do Uppsaly IV. valné shromážděni zá­stupců více než 200 církví. Jako heslo konference přijali pořadatelé právě toto nadějné slovo: Aj, nové činím všecko. Kdo s tím u víře počí­tá, nemá právo na jakýkoli pesimis­mus. Budoucnost poznamenaná pří­slibem nových věcí je nadějná bu­doucnost. Na prahu roku soustředě­ně nasloucháme hlasu od trůnu Boží­ho. Smíme čekat nové věci? Mnohé nové věci? Smíme čekat proměny, které nás velice obohatí? Smíme, ale jen skrze Krista, od toho, který ja Alfa i Omega, počátek i konec! Aj, nové činím všecko. I řekl mi: Piš. Nebof jsou tato slova věrná a pravá. Bohuslav Beneš Je po vánocích — a co dále? Pokud byly pro nás vánoční svát­ky pouze přistáním na ostrůvku klid-1 né pohody prozářené prskavkami ra­dostné nálady, je taková otázka bez­předmětná. Ale my všichni jsme se již vrátili do všedních dnů 1 nových smrští v neklidné mezinárodní atmo­sféře. jsme v počátcích nového roku, vyplněného opět drobnými a velký­mi úkoly, s jasně vytýčenými progra­my a přece se zamlženými výhledy do osobního a pospěli-tého života. A zde je nasnadě otázka: Co si přináší­me z vánoční zvěstí do nového ro­ku? 1. Je to předně zakotvení v zaslí­bení, že Bůh je s námi (Iz. 7, 14). Svůj příklon к člověku potvrdil a zapečetil Bůh v Narozeném v Bet­lémě, v němž se rozhodl jít s námi, provázet nás a dokonce nejtěžší bře­meno a zdroj všelijakého trápení nést za nás až к odplatě na kříží ( Iz. 53, 6n). I když dnes Ježíš v po­zemském těle není uprostřed nás (lan 16, 7), právě betlémská událost podtrhuje jeho přítomnost a vy­zývá nás, abychom důvěřovali zaslí­bení: „já s vámi jsem po všecky dny“ (Mat. 28, 20) navzdory tomu, že i je našim očím neviditelný (2. Kor. 5, 7), našemu smyslovému ově­řování nedostupný. Tato jistota (Kím. 8, 38nn) je pevnou půdou, po PAVEL NAGY které smíme vykročit dále a vpřed: „Byctif pak i nezřel rámě, jímž Pán mne ved, vím přec, že nenechá mě, že kráčím vpřed“ (Píseň č. 187). 2. S tímto zaslíbením, které obepí­ná celý náš život, máme zápasit na dvou fromtáoh: a) Proti náboženské­mu my.tbi.cko-fata!isti.Bkému pojetí ži­vota a b) proti zpátečnickým spole­čenským vztahům. Do obojího střet­nutí korunovaného předem vítěz­stvím Ježíše Nazaretského nás im­perativně strhává indikativ vánoční­ho poselství. a: Nelze obejít nebo zastřít pulzu­jící dynamičnost vánoční zvěsti. } e­­dinečné a neopakovatelné zjevení Boží v Ježíši Kristu — toť smysl výrazu jednorozený Syn Boží (Jan 1, 14. 18) — naráží na tvr­došijné představy, jako by život člo­věka byl poháněn pro každého pře­dem určenou osudovou silou,. proti které je marné bránit se vzepětím vlastní odpovědnosti a jako by náš život nebyl Ohraničen, ale i po smr­tí pozemského těla pokračoval pře­vtělováním v bytosti jiné, nízké či vyšší, podle stupně vykonaného dob­ra nebo spáchaného zla, až к po­slední očistě duše, která vplyne do nirvány — věčné blaženosti. Vtěle­ní Slova (Jan 1, 14) je odhalení a zároveň zátrží fatalistických a re­­inkarnačních představ, kteTé z do­mova východních náboženství (viz Rádi: Západ a Východ) se stále stě­hují do mozků některých intelektuá­lů a tajných spirítistů, navenek loy­­álních údů církve. Dvěma pánům ne­lze sloužit: Věříme-11 v Inkarnaci Kristovu, nemůžeme koketovat s re­­inkamačním pojetím lidského bytí. Vánoční evangelium je vítěznou pro­klamací neopakovatelného a Bohu odpovědného života, je zároveň výzvou к „revoluci hlav a srdcí“, stručně vyjádřenou: Inkarnace proti reinkarnaci. b) Každé slovo biblického svědectví má hluboký význam a není psáno zbytečně. To platí i o popisu, jak se ježíš Kristus narodil ve skalní sloji, sloužící za chlév, „protože neměli místa v hospodě“ (Luk. 2, 7) a jak kolébkou mu byl dobytčí žlab. Ježíš se narodil již jako vyhoštěnec (Jan 1, lOn) bez minimálního kom­fortu, jaký poskytujeme dítěti. Jako celý jeho život, tak i syrový popis místa Jeho narození je předzna­menán jeho smrtí na Golgotě: „Syn člověka nemá, kde by hlavu skío­­(Dokončení na str. 2) KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ TÝDENÍK Hospodine, Stvořiteli světa l věků, Pane života t smrti, ty jsi alfa i omega, počátek i konec vSeho. Ve tvém jménu přestupujeme práh tohoto nového roku. Prosíme, dej ducha víry a věrnosti své církvi po všem světě, aby jasněji rozuměla tvému slovu, v čistotě je zvěs­tovala, kázni tvé se podrobovala, rozpory, které ji dosud dělí, v moci tvé překonávala a v poslušnosti tvé vále sloužila všem lidem к po­znání tvé vysvobozující pravdy a lidsky. 1 4. LEDNA 1968 - ROČNÍK Lili - CENA 70 HAL ÉRO SNÍMEK J. HANUŠE Na prahu roku Půl století uplyne letos od vzniku samostatného československého stá­tu a od spojení reformačních církví v Cechách a na Moravě. Toto jubi­leum si připomínáme v roce, kdy se bude konat v Praze III. Všekřes­­fanské mírové shromáždění a Uppsale IV. Valné shromáždění Svě­v tové rady církví. Spojení reformačních církví po ro­ce 1918, uskutečněné ve srovnání s ekumenou avantgardně, klade otáz­ku, zda a kde jsme stáli na přední stráži evangelia v národě a ve světě. Bude třeba hlubokého záběru, nemá­­-li naše bohoslovecké myšlení být stromem bez kořenů, v kterém ha­raší pouze větry západní theologie. Právě před sto lety byla zřízením Rakouska-Uherska, což znamenalo definitivní pohřbení Palackého pojetí federálního Rakouska, mobilizována znovu havlíčkovská mentalita odpo­ru proti posvěceným feudálním struk­turám, která došla výrazu v boji o „čáslavské zřízení“, které chtělo vrá­tit Kristu ta práva v církvi, která usurpoval císař. Jeden z představite­lů tohoto boje Čeněk Dušek, učitel prvního syn. seniora J. Součka, od jehož smrti uplyne 50 let, jemuž vdě­čí i Kostnická jednota za svůj vznik, zaslouží vážného studia. Ekumenis­mus s Němci, překonávající vzepjatý nacionalismus, vyhraněný presbyteria­­nismus, mravní vážnost je odkaz, který ještě dnes zapaluje toho, kdo se pustí do četby Duškových do­pisů. Třicátá léta přinesla vření, v němž vedle E. Rádla mladý profesor J. L. Hromádka probojovává pro nás i pro ekumenu dodnes nosné grunty: nové bohoslovecké hodnocení katolicismu, vážný pozitivní zájem o socialismus a odpovědnost víry za svět, překoná­ní liberalismu, návrat к českému re­formačnímu dědictví. Stránky Křes­ťanské revue, jejíž první ročník vy­šel před 40 lety. sloužily z pozice men­šiny v národě i v církvi к rozsé­vání semen tohoto programu do vní­mavých srdcí shromažďujících se v akademické YMCE. Jsou-li tyto otázky hodnoceny našimi marxistickými pra­covníky, neměli bychom zůstat pozadu. V roce 1958 došlo к prvnímu větší­mu tištěnému pokusu o hodnoceni života církve za okupace. B. Pospíšil vzbudil veliké pobouření v našich sborech, když v článku Službou к svobodě (ve sborníku Od reformace к zítřku) napsal, že „prostí údové i vůdci církve bojovali sice svůj boj statečně, ale nedovedli dost ostře vidět svou úlohu v perspektivě víry a své jednání motivovat theologic­ky“, zatímco např. J. Fučík vycházel ze svého ideologického základu. Roz­bor díla Šimsova, Valentova aj., kte­rý jsme zatím svým čtenářům dlužni, rozhodně postaví soud bratra Pospíšila do jiného světla. Přehodnocení budou ovšem vyža­dovat i léta padesátá. I když jsme vždycky zdůrazňovali, že člověk se nemění automaticky změnou řádů, přece jsme si důraz evangelia na člověka, na respekt к němu příliš dlouho nechávali až do doby, kdy se socialistický dům vystaví a člověk začne žíznit po duchovních hodno­tách, ačkoli tato strážná služba mě­la bdít se vším rizikem od samého začátku. O všech těchto věcech bude po­třebí letos hovořit. Mladá generace začíná mít o dějiny posledních de­setiletí zvídavý zájem, který nesmí­me otrávit. Mladí přicházejí při roz­hovorech s Němci, kteří se drží Pe­kaře, na to, že o Pekařovi, o smyslu našich dějin vědí velíce málo; mimo to jsou znepokojeni skutečností. Že každá generace se dívá na řadu dě­jinných události rozdílně. Mladí při­cházejí s přímými otázkami: V le­tech padesátých to muselo být těž­ké. Cos dělal ty? Má li naše řeč u nich mít věrohodnost, nemůžeme na jejich otázky odpovídat bez pokání. Rok, který je před námi, je vzác­nou příležitostí vstoupit do rozhovo­rů generací, sblížit otce a syny, na­vázat tkanivo tradic, a tak společně hlouběji zakotvit v dědictví, které dravý proud konsumentského způso­bu života hrozí pohltit. Dokáže starší generace v tomto rozhovoru odložit paternalistický postoj „zasloužilých pracovníků“? Budou umět mladí být starým vděčni? Dokážeme se osvobo­dit od toho, co bylo i co je к vidění nových perspektiv? Stále napjatější se stává úkol spojit domácí situaci s perspektivami celosvětovými. Ne­bezpečí, že ztratíme orientaci ve svě­tě, poněvadž jsme se po hlavu pono­řili do věcí doma, je stejně zlé jako pokušení dát se zlákat dálavami svě­ta a skončit v „ekumenickém turis­mu“. III. Všekřesťanské mírové shromáž­dění, které se sejde v Praze 31. března až 5. dubna pod heslem „Zachraňte člověka — mír je možný“, má uza­vřít časové období práce KMK v le­tech 1964—1968. V tomto období vznikla řada nových regionálních vý­borů (v USA, v Anglii, ve Francii), konaly se desítky zasedání různých výborů a komisi. Výsledky těchto setkání mají tvořit podklad pro hle­dání nových perspektiv v této velice vážné světové situaci. V našich sborech má řada bratří a sester vážné otázky, jak na tak široké mezinárodní platformě, jakou je KMK, je možno vždy v ryzosti stát na pozici evangelia. Jiní propadají poci­tu bezmoci při závažných otázkách světového míru a mezinárodní spra­vedlnosti. Uvítáme, podaři-li se Ekumenické radě vytvořit regionální výbor KMK u nás, který by se těmito otázkami vážně zabýval a formuloval náš pří­nos do světové ekumenické diskuse. Každé shromáždění Poradního vý­boru KMK v minulých letech, af se konalo v Budapešti, v Sofii, v Buku­­rešti, bylo jevištěm dramatického zápasu o postižení situace ve světě a o vzájemnou důvěru. Nezůstalo bez ohlasu a bez vlivu na ekumenická shromáždění. Ekumenické /hnutí cír­kví sdružených v SRC pořádá v čer­venci IV. valné shromáždění v Uppsa­le pod heslem „Aj, novém činím vše­cko". Po konferenci Církev a společ­nost, která představuje v protestan­tismu doposud nejrevolučnější hlas, se SRC ocitá v ohni prudké palby zprava i zleva. Jedněmi je osočována jako až komunistická organizace, která pro otázky politické ztrácí zá­jem o tradičně dané theologické otázky. Druhým, zejména mládeží, se jeví málo progresivní. Po italské mládeži vznesla proti nf své protes­ty i mládež francouzská, která se dívá na KMK jako na platformu mno­hem pokrokovější a radikálnější. Bnde tedy rok 1968 pro vymezení mezníků naší cesty doma t ve světě rokem velice závažným. Josef Smolík

Next