Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1969 (LIV/1-44)
1969-01-02 / No. 1
x Skončil rok, ve kterém Jsme si pripomínali 50. jubileum republiky i cír- Šve. Položme si proto na počátku roku nového ještě jednou otázku, které jsou ty skutečně nosné, skutečně životné myšlenky, kterými jako národ žijeme a které — smíme to při vší skromnosti říci — nejedním svým kořenem rostou z protestantské tradice v našich dějinách. Chceme-li tyto myšlenky vyjádřit stručně dvěma slovy, pak nemůžeme jinak, než připomenout dva základní pilíře programu, který do štítu našeho národa vepsal tT. G. Masaryk — ideu humanity a demokracie. Masarykův program humanity se todil v reakci na vlastenecké, ale programově vyčichlé české prostředí v konci minulého století. Masaryk tehdy cítil neodkladnou potřebu pochopit českou otázku světově a povznést tehdejší český kulturní, politický 1 hospodářský život na světovou úroveň. Pronikavou kritikou revidoval panslavistický naivismus a budoval realistickou koncepci českého myšlení i české politiky . Program humanity — a to je třeba Vidět velice jasně — neodvozuje Masaryk z ideálů francouzské revoluce, nýbrž vyčítá jej z duchovních zápasů 'českých dějin. I když vposledu nepřekonal Palackého neteologické pojetí ■husitství a bratrství, správně přece rozpoznal, kde bije srdce naší život- Áé tradice. Husův zápas o pravdu, a ne ledajakou pravdu, ale pravdu Boží a Komenského úsilí o nápravu věcí lidských skrze vzdělání, skrze poznání toho jednoho к životu potřebného, totiž známosti Hospodina, jakož 1 osvícenský patos tolerance, mravnosti a program osvěty, tvoří základnu Masarykova programu humanitního. Z pozice protestantského bohosloví pak je třeba povědět, že i když Masaryk přemýšlel o životě pod zorným úhlem věčnosti a horlil proti náboženské lhostejnosti liberálů, liberální kabát sám přeci jen nosil а к nejvlastnějšímu smyslu zvěsti o zjevení Boží lásky v Ježíši Kristu vposledu nepronikl. Odvažme se proto, ne jako korekturu, spíše jako doplnění, vložit na tomto místě odstavec o humanitě, viděné z pozice křesťanské víry, o humanitě ve světle Božího zjevení lásky. Budeme zde především opatrní vůči Masarykově tezi, že člověku je vlastní přirozený sklon к lásce a sympatii pro bližního. Raději si zde připomeneme biblicky velice střízlivé vidění člověka, že totiž člověk ze svých vlastních možností a předpokladů 1 ten nejvznešenější program humanity ušpiní svým hříchem, že mu 1 při těch nejupřímněiších předsevzetích nakonec dojde dech na cestě za tím nejvznešeněiším ideálem, pokud jeho srdce a myšlení není přetvořeno mocí Ducha Kristova a pokud mu ležíš jako Kristus, tj. jako Pán. nedává vnitřní sílu. Humanita viděná z pozice křesťanské víry, to je humanita, která si nedělá o člověku žádné iluze Výchozí pozicí skutečné humanity je Ježiš Kristus, ježíš ne jen jako příklad lásky к člověku a učitel mravnosti, ale Kristus, který nás svou mocí — mocí Boží к spasení — osvobozuje od nás samých pro ty druhá. Je třeba tuto skutečnost tlumočit velice civilně, ale ie to základ, který položen jest. Skutečná humanita ie vposledu možná tam, kde ji nechceme uskutečnit jen ze svvch možností a předpokladů, ale kde víme, že к tomu potřebujeme vnitřní sílu, sílu darovanou. To poslední, platné neMiluhší rozměr života, pravdv. lásky, to vposledu vázané, nnroetfpfi ne*f podmíněnosti to nepodmíněné — ie mimo naše možriosti u musí nám být darováno. Chcete-li v této ťnrmulaci vidět pokus o civilní přetlumočení náboženského pojmu Bůh, prosím. Jen nesmíme zapomenout, že Bůh není jen idea lásky nebo idea pravdy, ale Láska a Pravda sama, která nás к lásce a pravdě zmocňuje, je s námi ve vztahu, osobním vztahu a reaguje na nás. Stejně tak, či právě proto, ovšem platí, že o Bohu může být řeč jen tam, kde zároveň je řeč o bližním. Jakékoli dělení na dvě sféry je nepřípustné, je nekristovské! To je tedy základ humanity viděné z pozice víry — Bůh sám, Láska, která se manifestovala v Ježíši z Nazareta. Tento Ježíš to na světě lidsky viděno prohrál a i když jeho biologické tělo zůstalo v hrobě, je Bohem ospravedlněn, je proklamován jako Kristus. Bohem je přemožena bezvýchodnost smrti, zla a hrobu. Ježíš z Nazareta stává se tak Kristem, který se zjevuje Pavlovi u Damašku, zjevuje se 1 nám i my jsme tak. spolu s ním, vzkříšeni, vzkříšeni к víře jako existenci v Kristu, aby nám v Kristu byla darována sila к opravdovému lidství к Božímu Království — к humanitě viděné ve světle viry. My o Bohu nemůžeme mluvit jinak, než že o něm mluvíme jako o Kristu, o Bohu, který je s námi jako grunt, jako podstata, síla a moc к opravdovému lidství. S Bohem se pak v tomto světě potkáváme tam, kde slyšíme jeho Slovo. Ne kde tomuto Slovu len nasloucháme, nýbrž kde se stává událostí, kde od základu přetváří nás a veskrze určuje naše vztahy к bližním. Je tedy v tomto světě setkáni s bližním. Není to ledajaké setkání s bližním, ale setkání s bližním v tom nejhlubším rozměru darované lásky. V tomto smyslu platí, že setkání s Bohem je skutečnou humanitou. Kdo je tento Bůh, to víme jedině skrze Ježíše Krista “ jak jeho příchod Starý zákon očekává a jak o něm jeho vyznavači v Novém zákoně svědčí. Věřit v Ježíše Krista znamená věřit, že cesta Ježíše z Nazareta nebyla jen náhodnou lidskou epizodou, ale že zde Bůh objevil člověku sára sebe a své pozvání к následování. Toto všechno nemusíme brát vážně, ale my to také smíme vzít vážně. Kdokoli nám může říci, že je to naše iluze a my můžeme říci jemu, že je jeho iluzí, jestliže si myslí, že člověk uskuteční pravou humanitu bez Boha v Ježíši Kristu. Že humanitu neuskutečníme bez náboženství, bez Boha, to pověděl 1 Masaryk, к nenáboženské interpretaci Boha jako zjeveného Spasitele v Ježíši Kristu však nedošel. Druhou základní myšlenkou, kterou žijeme a která nás nese, je idea demokracie. Zastáncům principu demokracie v jeho ideální ryzosti bylo v minulých letech nejednou říkáno, že prý jsou v politickém vakuu. Stát nesmlouvavě na pozici demokracie znamená všechno jiné, jenom ne politické vakuum. Demokracie, jak jí rozumí Masaryk, to jsou ideály humanity rozpracované a domyšlené na rovině celospolečenské a politické. Demokracií myslí Masaryk diskusi jako svobodnou výměnu názorů mezi svobodnými. Demokracie ovšem není anarchie, ale tolerance za předpokladu vlastního jasného stanoviska. Demokracie též neznamená lhostejně přihlížet к šíření protihumánních tendencí a sil. Jsou situace, kdy ani většina není ještě zárukou pravdy. Demokracie však znamená neomezenou možnost kritiky vedené slovem, za předpokladu, že z kritizujících se mohou jednou stát kritizovaní. Demokracie může ponechat neomezenou možnost projevu len tomu, kdo respektuje většinou odhlasovaná demokratická pravidla hry. Demokracie je možná jen v kulturně vyspělém národě. Proto Masaryk tolik zdůrazňoval, že demokracie je otázkou školy. Demokracie není jen otázkou politické formy vlády, ale záležitostí celého životního postoje, celého životního názoru, životni Orientace. V politickém smyslu |e pak demokracie vládou většiny, založenou na svobodné vůli lidu, za předpokladu, že menšině je ponechána možnost stát se kdykoli většinou, jestliže převáži silou své pravdy prosazované a hájené toliko argumenty. Masaryk ví, že demokracie v čistém slova smyslu zůstává stále jen ideálem, nikde na světě Ještě není ideální demokracie, jsou jen různé stupně demokracie. jde o to vytvořit takový stupeň demokracie, který by se co nejvíce blížil demokracii v ideálním smyslu toho slova. Masaryk dále pak podtrhuje, že demokracie není jen otázkou osobních svobod, ale stejně tak vážnou otázkou sociální. V demokracii nesmí být člověk člověku prostředkem, v demokracii nesmí člověk zneužít člověka. Demokracie však neznamená rovnost paušální, ale vychází z předpokladu kvalifikace. Pravá demokracie počítá se skutečností, že lidé nejsou stejní, že mají různé schopnosti a různé poslání a podle toho mají mít možnost upravit s! své životní podmínky. Tyto kvalifikační výsady, které demokracie připouští, však nesmí být vytvořeny na úkor životního prostoru, práv a svobod druhých lidí. Demokracie ie umění organizace společnosti, umění vládnout. Vládnout )e umění, panovat je nesmysl. Humanita a demokracie — to jsou myšlenky, kterými žijeme. Myšlenky nejsou ovšem návodem, nýbrž směrnicí a normou, jejich zvládnutí a vypracování do vždy jiných životních podmínek je úkolem každé generace vždy znovu. Ve věrnosti těmto myšlenkám je naše budoucnost, v jejich zpronevěře je naše zkáza. O. Funda Myšlenky, kterými žijeme ».wihwh——p—шив—taag SLOVO A REALITA Čtenář mě omluví, když následující příběh z Dostojevského: Bratři Karamazové, povím stručně a vlastními slovy. Dva důstojníci se střetnou v souboji. Podle tehdejšího zvyku budou střelbou proti sobě likvidovat urážku, která narušila jejich vzájemné vztahy Mladičký důstojník, později zvaný řeholním bratrstvem Zosima, » vrátí v předvečer souboje domů. Sluha sedí na chodbě a klímá nad biblí. Pán mu ji vytrhne, lehne oblečený na postel a do rozbřesku v ní čte. Zaujalo ho evangelium Janovo. Při ranním loučení udělá cosi neslýchaného. Podává sluhovi ruku. Prosí ho za odpuštění, jestli mu kdy ublížil. Sluha nechápavě pokyvuje hlavou a kdvž zůstane sám, opakuje si: Můj pán se zbláznil. Na pláni uprostřed lesa za městem odměřují sekundanti vzdálenost. Zosima vyzve protivníka, aby střelil první. Ozve se rána. Střela nezasáhla Ted je na řadě Zosima. Skupinka stojících je ohromena. Vidí. jak Zosima odhazuje pistoli, jak jde vstříc protivníkovi, jak padá na kolena a vyřkne jediné slovo: Odpusť. Setká še s výsměšným pohledem soka, který znechuceně odchází. Sekundanti se rozjíždějí. Brzy se celé městečko dozví o zbabělci, který tak nemužně ukončil souboj. Ohlas je dvojí: jedni říkají: Dobře, že ho zbavili hodnosti a strhali prýmky. Nemá v armádě co dělat. Druzí: Důstojník je hrdina, snadné je namířit a střelit, ale slovo: Odpusť, vysloví jen muž. Zde je Jeden z mnoha příkladů, jak my lidé jsme si vytvořili rezervac e pro slova, jak se napořád spoutáváme otázkou: Co se hodí?., abychom se nestali nápadnými, v očích většiny pošetilými. Slovo: Odpusť, provázené odhozením pistole, tedy potvrzené poctivým úmyslem, je v očích většiny bláznivým kouskem, protože je vyslovil důstojník, který má zosobňovat až hazardní sílu. S odpuštěním se často šermuje v kOstelích, zde sluch posluchače^nedráždi, patři sem do tohoto svátostného prostoru. Ale nechat je dopadnout do vojáckého prostředí, zařadit je do slovníku diplomatů a politiků, takto řešit zauzlené spory mezi lidmi — jev! se nám jako absurdní, nesmyslné Důvodem je tvrdá realita, kterou je třeba brát v potaz, s níž musíme počítat, nemáme-li být lidmi, kteří „spadli z měsíce“. Tak a podobně si to zdůvodňujeme; v pozadí je nevysvětlitelná obava ze ztráty prestiže, ze shození důstojnosti své osoby před společností. A přece: Zmíněný důstojník se rozhodl к likvidaci sporu četbou bible, kde se dověděl o Muži, „kterýž jsa ve způsobu Božím, nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu. ale samého sebe zmařil... pbnížilse, poslušný byv až do smrti, a to smrti kříže“. (Filip. 2,6n.) Došlo к dvojímu dopadu: Nejprve Slova do původního záměru vyřešit spor siláckým suubojem, pak pod tímto úderem mění důstojník tvrdou realitu souboje s rizikem ztráty společenského výsadního postavení. Jako Italští zemědělci pěstuj!. vinnou révu na úpatí soptícího Vesuvu, jako armády lékařů bojují za likvidaci zhoubné choroby, tak se nemůžeme smířit s hrozbou války, s hladem miliónů, s potlačováním svobody malých národů mocnými, jsou to tvrdé reality, ale ustrašeně se před nimi zastavit, podřídit se jim fatalistický, jako nevyhnutelným nutnostem — je kapitulantství. Mám obavu, že tvrdým realitám v osobním i pospolitém životě dáváme přespřflišné, skoro démonické rozměry. A pak se jich bolíme a couváme do uliček kompromisů. Proti reslgnovanému: Nedá se nic dělat — je nadějně burcující poselství o moci Slova, vnějšně bezbranného jako ježíš stojící před hlučícím davem: Ukřtčuj — a přece vítězného, jako ježíš likvidující svoji obětí nejtvrdší realitu, lidskou zlobu a lásku ke lži. Vyznavač Kristův svědčí o této moci slovu, která boří tvrdou realitu, 1ako Zosimovo: Odpusť, změnilo vražedný souboj v možnost nového života. Pavel Nagy Md Kristus sídle trpět? Johnson Gnanabaranam „Jeto vinen, proto budete potrestán,“ slyší zločinec v odůvodněni rozsudku. „Jsi nevinen, přesto tě od" sužují k smrti,“ to uslyšel ježíš KriS" tus. který se ničím neprovinil. Pllá< tovo jednání se nám zdá nerozumné, nesmyslné, a přece se chováme podobně, ať si to třeba neuvědomujeme. Pilát Ježíšovi řekl: „Mám moc tě propustit, nebo ukřižovat“ (J. 19, 10). Někteří politikové si také myslí: „Mám. moc dovolit či zakázat křesťanství.“ Avšak i mnozí prostí lidé si myslí: „Mám přijmout, či odmítnout ježlše Krista?“ Kdo však iedná s Kristem a vírou v něho lako s předmětem, nad nímž je nadřazen, ten ještě nepoznal Krista a pravdu. Ježíš Kristus nepopírá, že Pilát má moc rozhodnout o jeho životě 1 smrti. Ukazuje však na to. že je mu tato moc svobody rozhodování svěřena od Boha jako poslání. Máme opravdu moc přijmout, či odmítnout Krista. Jeden římský patricij — privilegovaný občan starého Říma — měl otrokyni, do které se zamiloval. Nenutil Ji, aby se stala jeho ženou. Dal jí svobodu, dal jl volnost, aby se mohla sama rozhodnout; ale ucházel se o ni! Bůh nás nenutí к víře. Obce, abychom se pro něho rozhodli dobrovol» ně a radostně. Ale uchází se o nás. Není Ježíš Kristus a jeho utrpení Boží ucházení se o nás? Moc rozhodování je velká výsada, ale nechlubme se jí, dokud li nedovedeme používat správně. Pilát chtěl moci, která mu byla dána shůry, srpávně použít. Pokusil se Ježíše propustit, ale křik lidu, hrozby kněží a strach před římským císařem ho přemohly. Muž, který se několik okamžiků předtím chlubil svou mocí. nemohl a nedovedl nakonec svou moc prosadit. Často se chceme rozhodnout oro křesťanský způsob života, ale směr společnosti, naše pohodlnost, strach před ohěfml a obava před výsměchem způsobuII. že začneme ve svém rozhodování váhat. Pilát vyznal: „Nenalézám na něm žádné vinyl" A presto dal Ježíše ukřižovat. My křesťané vyznáváme: „Bůh je svátý.“ Ale nejsme spokojeni přitom se svým nesvätým životem a myšlením? Vyznáváme: „Bůh je láska.“ Ale ve svém jednání naneseme lásku Božľ příliš daleko, mnohdy ani ne ke členům vlastní rodiny. Vyznáváme: „Bůh je spravedlivý.“ Ale jak málo činíme pro to. aby se dostalo soravedlnosti utlačeným a ukřivděným, jestliže církev ve starém vyznání víry vyznává: .......trpěl pod Pontským Pilátem . ". neměli bychom dnes vyznávat, že Kristus trpěl a trpí pod námi. kvůli nám? Neměli bvchnm dosadit svá vlastní iména na místo Pilátova iména? „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“ tázal se Vzkříšený pronásledovatele křesťanů ..Proč mě trápí*?“ táže se dnes všech neláskavých Ibosteiných Má Kristus dál kvůli nám trpět, máme ho dále týrat? (Přeložil Ludvík Fuček) • Spojeni dvou světových svazů Ke spojeni Reformovaného světového svazu a Mezinárodni kongregační rady má dojit na společném valném shromáždění obou konfesiiních svazů, 1 které se bude konat v červenrt roku 1970 pravdě|>odobně v Nairobi v Kenjt Světový reformovaný svaz ktere bvt založen roku 1875 má 110 členských cfrkvt Rozhodnutf o smvení při tály výkonné výhnrv ohnu světových svazů letos v červnu na snotečrém zasedáni v rámrt valného shromážděni SRC v Uppra'e. s WUIMtBHHIlHiHI'HWiliM'iilliW Tlfciivinnlj 1 ľ »MH Bubny a harfy. Psát v pro*/kladech Ie tro-hu nebezpečně. Svět se lehko stane černobllým. Ale uplynulý rok, nabltti kontrast/, nás jimi poznamenal, af se tomu bráníme, jak chceme. Cell průvod obrazů a příběhů, navlečených na niti paměti, pachoduje mít myslí. Začalo to hrozně dávno. Pasáček hraje na harlu mocnému králi, který mívá časté záchvaty zla. Hraje a zpívá dál, i když král po něm vrhá své kopl. Vypadá to. ie tóny harfy a slova písně změnily směr zbraně. Uhnula a zabodla se do zdi těsně vedle hráče na harfu, Marně se král pokouíí znovu a znovu. Zbraň pasáčka nezasáhla. Ale krále zasáhla pasdčkova hra a zpěv. U pokoví se. Bu ben ztichl, udivený silou harfy. To byla len předehra к veliké jedinečné repríze, která tni lako pohádka. Politujme ty. kteří znají tento příběh jen jako pohádku, a budme vděčni, že jsme poznali a uvěřtli jeho reálností. Ve stáji se narodilo dítě. Zpěv poselstva oznamuje a vítá jeho narození zatímco bubny žoldnéřů, vraždících nemluvňátka, se snaží umlčet hymnus poslů. Vrahové se sice brodí v krví, ale odcházejí s nezdarem. Bubny zasely smrt a pláč, ale harfa zní dál, Cím dál hlasitěji a srozumitelněji. Zpívá o narozené lásce, která přtíla na svět, aby ho naučila, co to znamená milovat. A která směřuje к svému naplnění na jedné smutně proslulé ooprávní hoře. Tam zní bubny' zla nejtemněji a nejšíleněji, jejich rachot však nedokáže přehlušit tichý hlas harfy odpuštění. Třetí den na to se všechno mění. Tma je vystřídána světlem, strach radostí, slzy jásotem- Dítě z rodu pasáčku a zpěváčků Bazích dospělo v muže, napjalo prak odvěkých bolestí celého světa a zasáhlo oblázkem sebeoběti obra Goliáše přímo mezi oči. Právě když se zdálo, že je nadobro mrtvé a pochované, vstalo z mrtvých, aby žílo a vládlo věčně. Naduté a zlověstné bubny zdéšením oněměly a harfy se rozezněly na nebi, na zemi i pod zemí. Od té doby přišly často, ke slovu bubny. A přece se jim dodnes nepodařilo vyhrát nad harjamt. je to divné. Je to к zlosti а к zblázněni pro některé velitele, kteří dávají pokyny bubeníkům. Historie nám vypráví takové historie, že nestačíme žasnout. Máme tak málo času ve svém novoročním povídáni, že stačí, když si vzpomeneme namátkou jen na dvě příležitosti, kdy se bubny i harfy skvěle vyznamenaly. Shodou okolností to byly horké letní měsíce: červenec 1415 v Kostnici a červen 1621 na Staroměstském náměstí, leště chybí nějaký příklad na srpen, ale ten st můžete doplnit sami, pokud vám parnět alespoň trochu slouží. Jako muzikantka se dívám trochu s pohrdáním na buben. Protože má jenom jeden tón. Může být slabší nebo silnější, může vířit a třeba se i pokoušet prorazit nám ušní bubínky, ale má jen jeden tón. Harfa jich má osmdesáti A těch kouzelných akordů! Když orchestr mluví o nebi, dá sólo harfě. Bubny se uplatňují v opačném případě. Abychom se vrátili к historii. Harfa bezbranné lásky, doprovázející zpěv pravdy, dokázala často zastavit nebo rozložit protivníkův útok. Přivést ho do rozpaků, zahanbit ho, odzbrojit ho tak či onak. jednou to byl zástup a prosby dětí z města Naumburka, které dokázaly, že vojevůdce povelel vojákům odložit zbraně a místo boje natrhat dětem třešní, jindy to byli mladí chlapci, kteří svými těly a písněmi zastavili tanky. Nebo mul, který vyšel proti obrněným autům, a protože neměl doma harfu, vzal své housle a hrál uprostřed úzké ulice, kudy auta chtěla projet. První šojéři zastavili, další se pokusili couvat a objet jinudy a ještě další přinutili kolonu pokračovat v jízdě. Ale pohled na přejetého muže s rozdrcenými houslemi v náruči je pronásledoval a zavinil, že to s nimi špatně dopadlo. Ano, někdy harfa i harfeník umírají. Ale jen na tří dny. Jejich píseň ožívá a zní dál. Ve vánočním čase nemůžeme zapomenout na ty, kdo se nebáli zpívat a hrát na harfu, když na ně mířilo kopí. Opravdu nestačí sklánět se před betlémskýiji děťátkem se sladkou ukolébavkou na rtech: „.. labuti má a loutno má, dřímej, má harfo líbezná...“ jestliže nebudeme následovat toto děťátko v jeho šlépějích, budeme pomáhat bubnové palbě. A jestlt budeme hrát jen na struny lásky a smířeni a přitom se opatrně vyhneme strunám pravdy a statečnosti, dodáme bubnům odvahu, aby si své porážky vykládaly Jako vítězství. Znala jsem dívku, která velice toužila po tpm, aby jednou, až dospěje, mohla hrát o koncertních síních na pozlacenou harfu. Ale musela začít cvičit doma na obyčejném dřevěném rámu, na kterém byly nataženy tenké provázky. Na něm se učila prs'oklady a hmaty. V duchu však dobře slyšela jemně tóny a bohaté akordy. Kdo nikdy nehráli a nezpívali ani netoužili po harfě, ti se buď posměšně nebo útrpně usmívali. Viděli jen dívku, která drží kus dřeva a ťuká prsty do slaboučkých špagátků. Poslední slovo naší malé úvahy o bubnech a harfách by vás chtělo ujistit o tom, abyste nepochybovali, že harfa zvítězí. Ona vlastně už zvítězila. Není to jen dost jasně slyšet Bubny byly už vlastně dávno na hlavu poraženy. Ale není to ještě dost jasně vidět. O vánocích zni harfa tak zblízka. A ještě doznívá Ale přece až jednou harfami nám zpěv zazní vstříc“ zlatými andělský poznáme teprve, co isme dlužni tomu, který se narodtl jako LÁSKA. Libuše Bašusová