Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1970 (LV/1-44)
1970-04-08 / No. 14
\ fDokončení ze str. 1) zná-li člověk, že není sám svúj, že nezáleží především na tom, aby sám ukázal a projevil, a tedy uplatnil sebe, nýbrž všecko vlasijiě záleží na tom, že tu je Někdo, kdo bo nese, obklopuje, bere do své moci a ochrany, do svého života sám. To je to, co vpravdě a nejvlastněji člověk potřebuje, co „vyhovuje“ plně jeho lidství. To ovšem též plně předpokládá, že spolu s tím se nejprve člověku ukáže, že sám o sobě vůbec není svůj, svéprávný a samostatný; objeví se mu totiž, že je v moci propastných sil a mocností, jež neumí sám ovládat. (Něco o tom ví hlubinná psychologie, když mluví o podvědomí, které určuje člověka a jeho chováni mnohem víc než tuší, a člověk se dává ovládat zcela nevědomky mocnými silami, které se staly přímo a směrodatně prvky a složkami jeho osobnosti a které jím hýbou v jeho podvědomí a vystupují na povrch ne svými zcela ukrytými kořeny a příčinami, ale teprve svými zjevnými projevy a účinky.) Člověk se rodí, roste a žije ne jako autonomní bytost, ale jako ten, kdo je hýbán, ba smýkán, aniž o tom ví, a přece tomu podléhá, ač by chtěl být svobodný a samostatný. Bible jde ke kořenu věci, když říká: „V nepravosti zplozen jsem a v hříchu počala mne matka má“ (Ž 51,7). Právě to totiž je podstatou celé zproblematlzovanosti člověka, kterou si člověk ovšem chce mermomocí zastírat. Ale služby Boží jsou к tomu, aby každému člověku odhalovaly a ukazovaly, v čem „to“ vězí, že je to s ním (se všemi námi!) takové, jaké to je a jak to člověk sám sobě nejen neumí, ale ani nechce přiznat. Člověk ani nedovede říci, že ho vůbec tíži to, co ho tíží; klesá a ani o tom neví, a přece se tomu dobrovolně poddává a sám podporuje a umožňuje své padáni. A přece mu dobře není. A tu: Dobré jsou služby Boží tehdy, když v nich takovýto člověk z Božího slova pozná vlastní zajatost, z níž se neumí sám nijak vyplést, poněvadž je ze všech stran vmotán a zapleten do neviditelných sítí a spárů temných mocí, které ho nvnitř i zevně spoutaly; a právě v tomto zotročeném postavení začne dychtit po vysvobození. A tu nechce nic, než jako o vše obraný a nic nemající ubožák slyšet a slyšet poselství o tom, že je tu Ten, kdo sám к němu přichází, ujímá se ho, bere ho na lokty a má oň všecku péči se svrchovanou a dosud neslýchanou láskou. Tu jistě vůbec nejde o to, že člověk chce Bohu nebo lidem předvádět sebe se svými dobrými a užitečnými myšlenkami nebo činy atp., ale chce jen přijímat milosrdenství, přímo sát slova pravdy a veliké svobody, vdechovat dech života pravého a věčného, klesat ve svaté adoraci před velebnou důstojností Boha nejvýš svátého, před nímž žádná nečistota hříchu neobstojí, a který přesto je Bohem slitování á odpuštění pro milého Syna Krista Ježíše. Ano, tu mlčí všecka lidská slova před Slovem svrchovaným, a ráda mlčí a člověk klade ruku na svá ústa a nechá mluvit Slovo samo a přeje si celým srdcem, aby mluvilo Slovo samo, i když zní prostřednictvím jen lidských slov chatrného a také jen hříšného člověka kazatele. Tu duše přijímá pomoc, vítá slávu pravdy a spásy, přinesené Kristem, vstává ze své bídy, děkuje, ponižuje se a je zdvihána nad všecky vysokosti lidí a světa a neumí a nemůže nic jiného než dodati své hluboké a oddané: „Amen!“ Nuže, toto jsou vpravdě svaté služby Boží. Sám Duch svátý vstupuje do srdcí a člověk je proměňován z tvora, spoutaného cizími, nepřátelskými, ďábelskými mocmi temnoty, v člověka, který je synem Otce světel, vykoupeným krví Kristovou. Rozumí se, že takovéto věrné naslouchání a přijímání Slova není jen jednorázová záležitost. Člověk sice může jedinkrát uslyšet rozhodné slovo pro sebe, jež znamená proň obrat provždy, ale to neznamená, že víckrát už nic podobného slyšet nemá a nemusí. Do posledního svého dechu potřebuje vždy znovu přicházet jako zaprášený a pošpiněný do koupele Slova, které by ho omývalo. Ďábel obchází stále a hřích v člověku pracuje neúnavně. Proto Slovo je a chce být v službách Božích připraveno stále pro poutníky, aby byli vyzbrojeni, na další pouť. Pouze toto slovo bere člověka s největší vážností, poněvadž ho bere, přijímá, odhaluje, oslovuje v tom nejvlastnějším, co konstituuje jeho lidství, co vyhovuje, přísluší a náleží jeho lidství, aby bylo lidstvím pravým. V tom je svrchovaná služba služeb Božích člověku. Návratem к Bohu se člověk vrací sám к sobě, tj. к tomu, co člověk měl být, co ztratil a čím se zase stává skrze Krista. Je tedy jasno, že nelze změnit služby Boží jen v příležitost к rozhovoru, dialogu. Často by se tím nedostalo к slovu to, co se к slovu dostat má, anebo by to bylo rozmělněno. Slovo Hospodinovo je Slovo Hospodinovo — ať už to kdo schvaluje nebo neschvaluje — a je nutno, aby církev stále prosila o věrnost kazatelů, aby je svými vlastními řečmi nezatemůovali, ale dávali mu věrným kázáním (vykládáním) průchod. Což může působit leda Duch svátý, stále vyprošovaný v církvi. Neboť znaky pravé církve jsou Boží Slovo (se svátostmi) a přítomnost Ducha svátého. Leckdo pak se zajisté uráží nad tím, že je snad nutno poslouchat slova chatrného kazatele, který je jen člověk jako každý jiný, jakoby Slovo samého Boha. Nesrovnává se to asi s důstojným postavením dnešního pokročilého a dospělého člověka. Nuže, přistupuje-li někdo s tímto stanoviskem к této záležitosti, jistě nechápe vůbec, oč jde. Nejde o velikost člověka (kazatele ani posluchače). Kazatel má být jen poslušný služebník Slova a posluchač — i s kazatelem — je a má být před Slovem jen jako dítě odstavené od matky (Ž 131), jako nemluvňátko (Mt 11), naprosto ne jako dospělý pán. Do míry dospělosti člověk vždy teprv dorůstá a doroste až v Kristu (Ef 4). Základní chyba je říkat: Proč pořád mluvit 0 hříchu, když jsme přece již byli vykoupeni Kristem!? Už jsme přece na vyšším stupni! Nuže, ten, kdo je opravdu na vyšším stupni a poznal spásu v Kristu, zná stále svou vlastní bídu. Jen kdo ještě vězí hluboko pod poznáním Krista a spásy, přestává mluvit o své hříšnosti nebo okřikuje otevřenou řeč o hříchu. Toto vše však neznamená zákaz rozhovoru v církvi. Naprosto ne! Ať se uvažuje, jak mu dát víc místa. Nemluví-li se v církvi o věcech Kristových, je to známkou veliké duchovní chudoby. Ne však rozhovor pro rozhovor. Ne uplatňování vlastních kdovíjakých názorů. Ale dychtivé, toužící ptaní, sdělování, ujišťování, svědčení, zvídání, napomínání atp. Mají tomu sloužit nejprve biblické hodiny. Ale na službách Božích nebo po nich, v každém případě po tom, když se Slovo mocně dotkne srdce, lze a asi 1 je žádoucí (někdy) ještě slovo dalších účastníků. To ovšem bylo dosud málo prováděno. Hledat nové cesty je možno jen pod tlakem Slova v moci Ducha, ne jen důvtipným experimentováním, pouze profesionálně vymýšleným u psacího stolu s konečným zadostiučiněním, že církev prokazuje svůj život čilým konáním pukusů. . Rostislav Nechuta Cestou к jednotě V posledním týdnu srpna tohoto roku má dojít v hlavním městě africké Keni, Nairobi, к další významné ekumenické události všesvětového dosahu. Dva velké ekumenické celkv sdružující na 200 církví reformovaného a kongregačního typu, Světový reformovaný svaz (zvaný též Světová presbyterii! aliance) a Mezinárodní kongregační rada, se mají spojit v jedinou velkou ekumenickou organizaci. Název této nové ekumenické unie má znít „Reformovaný světový svaz — presbytera! a kongregační“. Výkonné výbory obou těchto svazů připravily na své poslední společné poradě zvláštní poselství svým členským církvím, v němž připomínají společný reformační základ, zdůrazňují zásadu trvalé a pokračující reformace a vyslovují naději, že i poslední vývoj směřující к vytvoření unie, je, pokračováním na této cestě pod Božím vedením. Pro nás, české evangelíky, je žvlášť zajímavá ona část poselství, v níž se zdůrazňuje, že oba sesterské svazy si mimořádně cení jako vzácného daru a dědictví bratrského a vpravdě demokratického pojetí církevních řádů a zřízení, kde je důsledně uplatňována rovnost všech bratří a sester, jakožto společenství pod bezprostřední vládou jediného Pána církve. Proto tyto církve a jejich sbory nejsou organizovány jako paternalistlcké útvary spravované jednotlivými vůdci nebo vůdčími skupinami, nýbrž jen dočasně volenými představiteli na podkladě zásady všeobecného kněžství a rovnosti všech věřících. Poselství též vděčně uznává zvláštní místo a funkci menšinových církví v tomto společenství, jelichž svědectví pomáhá dotvářet společné svědectví Pravdě, jež náleží к plnosti církve. V předběžných Informačních a pracovních materiálech pro Nairobi je uveřejněna studie zvláštního výboru Kongregační církve v Anglii a Walesu, věnovaná vztahu Písma a církevních řádů. Kromě toho jsou v těchto materiálech referáty o dosavadním průběhu rozhovorů vedených se zástupci Lutherského světového svazu a římského Sekretariátu pro jednotu křesťanů. Při velkém sjednocujícím shromáždění v Nairobi ovšem nepůjde jen o slavnostní akt nové velké unie. Většina sjezdových jednání od 20.—30. srpna 1970, konaných pod tématickým heslem „Bůh smiřuje a činí svobodným“, bude věnována společnému biblickému studiu vybraných oddílů z Písma, jež bude přípravou pro theologické diskuse a vlastní práci ve čtyřech hlavních sekcích: 1. „Smíření a stvoření — svoboda Bbžího světa“. II. „Smíření a člověk — svoboda nového člověka“, III. „Smíření a společnost — svoboda spravedlivého řádu“, IV. „Smíření a církev — svoboda křesťanského svědectví“. J. Otter Porozumění Uvažuje-li student bohosloví, který dnes získává nutné odborné předpoklady pro své bohoslovecké povolání, nad smyslem a způsobem budoucí práce docela skromně a s nezodpovězenými otázkami, má při tom dojmy i pocity velice smíšené. Předpokládá, ie svou začátečnickou praxi započne v některém sboru českobratrské církve evangelické, tedy v prostoru, z něhož vyšel, ve kterém by měl být vždycky doma a do něhož se vrátí jako „odborník". Má ovšem zároveň nu mysli situaci svých mnohých blízkých kolegů, kteří studují spolu s nim a společně tápou v představách o budoucí praxi. Oni však neprodělali náboženskou výchovu od mládí a tzv. sborové zázemí nikdy nenalezli především proto, že byli zaujati vírou až v dospělém věku, a neměli tedy možnost přijmout duchovní tradici církve. Proto mnohdy mají ve vztahu к theologii i církvi svůj vyhraněný názor. Českobratrskou církev evangelickou mnoho nepoznali a cítí sc být spíše odpovědnými příslušníky dnešního světa v jeho dobré i zlé tvářnosti, na jehož záludnou dvojjakest církev ráda upozorňuje. Avšak vůči tomuto světu pociťuji, že nalezli významnou hodnotu navíc v tom, když poznali smysl víry v Krista, o níž je ochuzen svět, ve kterém se pohybují. I oni budou zpravidla vycházet ve svých svědeckých snahách z daných možností, totiž ze zavedeného systému našich sborů, jako základních jednotek církve. Smíšené pocity při pohledu na sbory církve vyplývají z toho, že studenti v drtivé většině jsou zajati kritičností a skepsí, protože sbory neunesou přísné měřítko jejích soudu. Zároveň jsou prosti povýšeneckého pohrdání a likvidátorského mávnutí rukou; do sborů mají v úmyslu jít a zde v naději pracovat. Avšak mnozí z dnešních studentů st v tuto chvíli uvědomují závažný rozdíl v myšleni, vyiadřování i cítěni, který tu dnes je, a který patrně závratně vyvstane oři jejich úzkém a bezprostředním setkání se sborovým prostředímj zaběhnu-tým a tradičním, které budou vnitřně těžko přijímat za své. Proto mne pronásleduje neodbytná a úzkostlivá otázka, zda bratři a sestry v církvi nás přijmou takové, jací jsme. To znamená stejní jako oni, rovní před Bohem, o nic bohatší a o nic chudší, stejně hledající, stejně zápasící, ubozí hříšníci, a přece svým způsobem jiní. A o tuto jinakost právě jde. Přijmete nás za své jaráře, bude-lt některý z nás nosit dlouhé vlasy a nebo vousy? Pochopíte nás, když nevstoupíme na kazatelnu v černém taláru a s bílými tabulkami, protože si nepotrpíme na dekor ani na divadlo? Pochopíte, že svůj životní styl i celou orientaci odmítáme dát soudit jiným stylem a jinou orientaci? Pochopíte nás, když nebudeme rozlišovat mezi svou neposkvrněnou církvičkou a hříchu propadlým a tudíž odsouzeným světem, ale budeme žít plně solidárni s hříchem světa, pouze orientováni vírou? Pochopíte náš přístup, klademe-ll vážnější a hlubší důraz na církev Kristovu, která neeviduje matriky ani salár, na církev svátou obecnou, než na církev českobratrskou evangelickou? Budete ochotni s námi rovně spolupracovat na kterémkoli úseku sborového života, který je neprávem vyhrazen pouze nám? Pochopíte, že sborové a církevní řády i způsoby mají pro nás jen pomocnou a služebnou platnost, a že se jimi nechceme dávat poutat, ani jimi poutat vás? Pochopíte nás v tom, že bezpodmínečná věrnost Kristem svěřenému poslání církve je závažnější než sebezčehovné úsilí o její udržení za cenu zpronevěry? Pochopíte naše rozpaky nad křtem vešeho dítěte, protože naše svědomí nám nedovolí uvalit na ně břemeno života křesťanovy víry? Pochopíte naši pravdivost a nevytknete nám lenost, nedokážeme-li některou neděli výjimečně kázat, protože budeme duchovně vyčerpáni, a nebudeme vás proto chtít s kazatelny ■obalamutit prázdnými frázemi, za nimiž bychom vnitřně nestáli, a vnutit vám tak formální dojem bohoslužby, při tom se však dopouštět nehorázného podvodu nebo snad svatokrádeže? Pochopíte naše naléhání, abyste do naších planých kázání zasáhli třeba hlasitým protestem nesouhlasu. Anebo nám kdykoli upřímně a věcně řekli, že nás nedokážete poslouchat, protože naše kázání jdou mimo vás a vůbec se vás netknou? Budete nám naslouchat, nebudeme-. -li mluvit příliš pobožně, protože nám taková řeč není vlastní? Pochopíte nás, když zaměníme farářskou důstojnost za nenápadnou obučejnost? Neodsoudíte nás jako kacíře nebo liberály, budeme-li problematlzovat sobě i vám nejzákladnější jistoty víry Boha, bible atd? Pochopíte nás, že usilujeme o angažovanou víru a nikoli o starostlivou údržbu osobní spásy? Pochopíte nás, že nám ide o čestnou víru v Boha. o ubohé pokusu následovat Krista a neunikat jeho kříži, o pravou a čistou církev, n lidštější lidství, o pomoc světu a jeho proměnu — steíně tak jako vám? Věřím, že mé otázky nezůstanou bez odezvy. Pavel OTTER Obrázky z Anglie Škola v amberley road „Jen to zkuste!" přemáhal mé sebekritické rozpaky. „Je to stará ponurá budova a žáci jsou většinou méně hodnotní, rozumíte, co to znamená ,méně hodnotní'? Až to také nebudete moci vydržet, tak toho nechte." Tak mě připravoval inspektor Mr. Nelson v paláci County Hall na mou londýnskou učitelskou „kariéru". Po zevrubných lékařských prohlídkách, jež skončily и stařičkého lékaře, Němce z Karlových Varů, jsem se hlásil и laskavého ředitele školy. Pro ty, kdož viděli anglický film „S láskou panu učiteli", bude snazší představit si trochu prostředí předměstské londýnské školy. Budova nebyla tak tlsnlvá, jak sliboval inspektor, t posudek o žácích jsem si později opravil, ale druhého dne svého násobení jsem odtrhával od zkrvavené Doreen bojovnou Judith; obě dívky byly tmavé pletl. Judith jsem pokládal za iniciátorku, ale později se ukázala jako snaživá a dobrosrdečná žačka, které se podařilo získat místo písařky ještě před skončením školního roku. Znala historii své biblické jmenovkyně. V důvěrnějších rozhovorech jsem tu objevil, že rasismus není jen záležitostí bílých. Judithina matka prý velmi rezolutně bránila její známosti s bílým chlapcem. Slabší Doreen byľa sice lepší písařský talent, ale méně houževnatá. Na školním večírku byla mezi členy malého pěveckého kroužku školy. Do galerie černých žaček by mohla přijít pro úplnost typů i útloučká, netrpělivě dětská Sonja z ostrova Barbadosu; mařila bez užitku papíry i psací stroje, jako zuřivý černý pardál cenila zuby Maureen; její povahový protějšek byla ttchá a pracovitá Margaret. Ale i bílá pleť patřila cizinkám. Jinak skromné řecké dívky Zena, Maru a Rea z Kypru měly hrdé povědomí slávy řeckých dějin. Líná Španělka Marcela zas obdivovala generála Franca. NÁBOŽENSKÁ výchova je stále ještě na britských státních školách součástí systému, i když se vede veřejná diskuse o jejím omezení a změně formy. Učitelé náboženství však nejsou reprezentanty církví, vyučují křesťanství bez určité církevní značky, s tím, že není učiteli dovoleno rozsuzovat rozdíly mezi církevními doktrínami a kriticky se dotknout kterékoliv z nich. Ejhle, ideální příprava pro ekumenismus. „Ano, bylo by to krásné, kdyby mě děti poslouchaly," — zchladil mé nadšení mladý učitel tohoto náboženství. Nejistě st slibuje zlepšení výsledků své práce od připravované reformy vyučovacích osnov. Křesťanský charakter výchovy chce mít i zahajování dne shromážděním všeho žactva s čtením Písma, ev. i krátkým výkladem, chrámovou písní a modlitbou. Ve vedení se střídá ředitel, někteří učitelé i starší žáci. Většina učitelů se však shromáždění neúčastní. A zdá se. že je velké procento otevřených atheistů mezi učiteli, aniž by to příliš vadilo školské správě i jim. A přitom sympatický, atletický, nazrzlý katolický kněz zde vyučuje matematice. Když pobožnosti připravili žáci, byly rozhodně zajímavější než rádoby pokroková, neslaně nemastná morální povídání většiny učitelů. Mezi inteligentním černošským chlapcem a ředitelovou zástupkyní se rozpředlo nenápadné utkání, jehož zbraněmi byly biblické texty. Proti podobenství o Lazarovi, který v dané situaci srozumitelně zastupoval hladovějící barevné národy naší planety, vedle lhostejných přesycených boháčů, vyrukoval text nabádající chudé ke spokojenosti s jejich údělem. V soukromém rozhovoru se studentem jsem se dověděl o jeho úmyslu studovat theologii, o jeho skepsi к demokratickým svobodám, .jež má к dispozici. 1 on byl ukázkou odvaru vlivů z Dálného východu na britskou i bílou mládež. Většina vysokoškoláků pak je ke křesťanství chladná. Nevalný přímý účinek takovéto soustavné křesťanské indoktrinace jsem již naznačil. Výrazně to ilustrovaly diskuse na jedné pouliční politické agitaci. Mladík, který projevil nedůvěru к jakékoliv indoktrinaci, prohlásil: „Po celou školní docházku jsme byli vychováváni křesťansky a nakonec nevíme, co to křesťanství je." „A co je to vlastně socialismus?" ptal se i и nás vojáček, který se v době jeho budování narodil a byl vychován. Z obou stran je tak signalizováno, že všichni mladí lidé nedobře snášejí formování základních Životních postojů z pozice i benevoletní moci. Můžeme se tedy radovat z naší vlastní bezmocnosti. I když britskou oficiální doktrínou je křesťanství, je tu chráněná svoboda pro cokoliv jiného. Státní každoroční subvence studentskému pensionu založenému v domech, jež své církvi věnoval její bývalý arcibiskup V/. Temple, je poamíněna zákazem přímé náboženské propagandy —. s ohledem na studenty jiných náboženství ze zemi Britského společenství národů. Odezva působení církevních organizací je rok od roku slabší a viníci jsou vyhledáváni na všech stranách. Hledají se i cesty, jak autoritu křesťanství podepřít. Jednou z nich je i pokus o organizační spojení církve anglikánské s metodisty. Vrcholné orgánu n';u<t církví se loni o splynutí nadpoloviční většinou usnášely, ale и anglikánů tato většina ještě nedosáhla 75 procent, jež si obě strany položily jako nezbytnou podmínku. Ta má zabránit nebezpečí dalšího štěpení. S velkou pravděpodobností se dá očekávat vítězství této chvályhodné myšlenky na příštích zasedáních. I když tato velká událost nepřinese možná v pozici křesťanů podstatný zvrat, bude to pro naši situaci zahan-bením. Formální rozdíly mezi tradiční církví anglikánskou a metodisty jsou nepoměrně větší než mezi našimi protestantskými církvemi. 1 když jsou přímé výsledky systému náboženské výchovy a svobodného působení rozmanitých církví — pokud se dají zjistit statisticky — málo utěšené, snad by pečlivý sociologický rozbor dokázal řadu kladných účinků nepřímých ve vědomí a chování většiny britských občanů. Takže to křesťanská semínka mohou rozkvétat a zrát jinde a jinak, než jak sc původně plánovalo a očekávalo. Tak se zatím utěšujeme. Jos. VydrdP P \ S г *7 C-. V/* V