Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1971 (LVI/1-33)
1971-01-01 / No. 1
1J Ustavení Ekumenické rady církví v CSR V úterý 15. prosince 1970 se naposledy sešlo v Praze předsednictvo dosavadní celostátní Ekumenické rady církví v ČSSR, aby přehlédlo svou minulou práci a přijalo rozhodnuti o rozdělení ekumenické rady na českou a slovenskou. Při této příležitosti vydalo prohlášení, v němž hodnotí svou činnost od vzniku v roce 1954 až do nynější doby. Vyslovilo v něm naděli, že v nové organizační torm ě dvou národních ekumenických rad v ČSR a SSR zůstanou letlch členské církve věrny kladným rvsflm dosavadní ekumenické spolupráce. Téhož dne se sešli v Praze představitelé církví, působících na území ČSR: Bratrské jednoty baptistů. Církve bratrské, Církve československé, Církve starokatolické, Českobratrské církve evangelické, Evangelické církve metodistické, Jednoty bratrské, Pravoslavné církve a Slezské evangelické církve a. v., aby vyhlásili ustavení Ekumenické rady v ČSR Zvolili funkcionáře na příští dvouletí: předseda Vilém Schneeberger, superintendent evangelické církve metodistické; místopředseda Dorotej, pravoslavný metropolita pražský a celého Československa; členové rady: Václav Tomeš, předseda Bratrské Jednoty baptistů; dr. Bohuslav Beneš, předseda Církve bratrské; dr. Miroslav Novák, patriarcha CČS; dr. Augustin Podolák, biskup církve starokatolické; dr. Václav Kejř, synodní senior českobratrské evangelické církve; Adolf Ulrich, biskup Jednoty bratrské, a Jiří Cymorek, biskup Slezské evangelické církve a. v. Tajemník: doc. dr. Milan Salajka z Husovy čs. bohoslovecké fakulty. Referenti: doc. dr. Petr Pokorný z Komenského fakulty (studijní); B. Sedliský (biblická práce), dr. J. Novák (hosp. finanční), Josef Michal (modlitební aktivita), dr. Jiří Svoboda (redaktor bulletinu). V odpoledních hodinách byla nově ustavená ERČ přijata ministrem kultury ČSR dr. M. Brňžkem, CSc., za přítomnosti vedoucích představitelů sekretariátu pro věci církevní ministerstva kultury ČSR. Při této příležitosti nově zvolený předseda ERČ, superintendent V. Schneeberger, Jménem přítomných představitelů církví pronesl projev, z něhož citujeme: „Dnešní den Je pro nás a naše církve důležitým mezníkem v tom, že s novým odhodláním, na solidní právní základně a v dobré naději zahajujeme svou novou ekumenickou práci. Kromě církevních úkolů pokládá i\pvá ERČ za svou povinnost ze svých zdrojů podporovat nápodní, kulturní a společenský rozvoj v ČSR, spolurozvíiet mírové hnutí a napomáhat mírovému soužití národů, zvláště rozvíjením styků se zahraničními církvemi. V tem spatřujeme svou společenskou angažovanost. Církve, které zastupujeme, chtějí vychovávat čestné a pracovité občany, kterým by ležela opravdu na srdci lepší budoucnost národa a světa. Uvědomujeme si, že společenský proces, probíhající v současnosti u nás. vytváří 1 nové církevně politické podmínky. Vládě a představitelům naší společnosti vyslovujeme svou důvěru 1 vděčnost za všechny možnosti, které Jsou pro církevní práci garantovány Naším upřímným přáním 1e. aby vztahy mezi státní správou a církvemi byly vztahy vzájemné důvěry." Ministr Brůžek ve své odpovědi řekl mezi Jiným: „Vaše ujištění, že chcete přispět také к tomu, abv občanské postoje našich věřících byly v souladu se zákony a s ústavou tohoto státu, je podle mého názoru nejlepším ubezpečením toho, co církve v této složité dnešní situaci míní. Myslím, že 1e to ku prospěchu Jak našeho státu, rozvoje socialismu v této zemi, tak 1 ku prospěchu církevního a náboženského života našich věřících ... Myslím si, že Jsme našil d^ibré porozumění a že dobré vztahy, které se vytvářejí. by se měly í v budoucnu dále prohlubovat." Na závěr přinášíme několik základních ustanovení z organizačního řádu ERČ. Ekumenická rada církví v ČSR je dobrovolné společenství, reprezentující církve, které vyznává Pána Ježíše Krista za Boha a Spasitele podle Písem a usilují společně o to, к čemu Jsou povolány, ke cti Boha Otce a Syna a svátého Ducha. Členy tohoto společenství Jsou tyto církve, působící na území ČSSR: Bratrská Jednota baptistů, Církev bratrská, Církev československá, Církev starokatolická, Českobratrská církev evangelická, Evangelická církev metodistická, Jednota bratrská, Pravoslavná církev a Slezská církev evangelická a. v. Toto společenství si klade zejména za úkol: a) pěstovat ekumenické vědomí a styky mezi členskými církvemi; b) organizovat studium ekumenických problémů, podporovat modlitební aktivitu a koordinovat práci s biblí; c) ze svých zdrojů podporovat národní, kulturní a společenský rozvoj v ČSR, spolurozvíjet mírové hnutí a napomáhat mírovému soužití národů ve světě — zvláště rozvíjením styků se zahraničními církvemi; d) jednat se Světovou radou církví a s ekumenickými grémii ve věcech, jež se týkají společného zájmu členských církví. Ekumenická rada není nadcírkevním orgánem, každá členská církev rozhoduje samostatně v otázkách svého učení, správy a svého života, lakož 1 o svém poměru к ostatním církvím a svazům. ERČ se sídlem v Praze Je poradní orgán vedoucích představitelů členských církví. Vzhledem к tomu, že církve s působností na území SSR uzavřely obdobné ekumenické společenství, hodlá se ERČ scházet s Ekumenickou radou církví v SSR, aby byla posouzena celková koncepce a metoda ekumenické spolupráce na celém území ČSSR. r HESLO 1971 „Nám se zdá být Zižka Ještě větší genius než Hus.“ Tak vysoké ocenění husitského válečníka vzešlo z péra Jana Karafiáta. A to že by poetickému autorovi „Broučků“ nevadilo, že Žižka vedl válku, zabíjel, proléval krev, zapaloval a bořil? Ano, Karafiát nebyl jen jemný lyrik, je v něm mnoho tvrdé neústupnosti a nekompromisnosti; kdo by v něm hledal pacifistu, hluboce by se mýlil. Karafiát ovšem vidí dobře krutosti, které s sebou přináší válka. Uznává však její oprávněnost jako krajního prostředku obrany — „lid boží vede válku Jen, když mu naprosto nic jiného nezbývá“. A v této situaci se ocitla česká reformace hned ve svém počátku, kdy byla ohrožena nepřátelským prostředím. Důležité jsou také motivy obranné války, za co je veden bo). V husitské revoluci šlo o obranu a prosazování Boží pravdy, o obranu reformace. Tehdy se „u nás zabřeskli ti první krásní červánkové reformace“, český národ se odvážil ří- ZIŽKA A dit se pouze Božím zákonem, ale okolní svět se Již již chystal utopit v krvi toto snažení. Úloha Jana Žižky a jeho válečnického umění v dané situací byla Jedním z hlavních motivů Karafiátova obdivu к velkému vojevůdci. Žlžka přitahoval Karafiátovu pozornost snad nejvíce ze všech osobností českých dějin; řádky jemu věnované Jsou psány s obdivem, láskou i porozuměním, Jako o žádném jiném. Neústupnost v boji za Boží pravdu nepochybně silně imponovala psychicky příbuzně orientovanému Karafiátovi, i on, v jiných ovšem podmínkách a jinými prostředky, neústupně prosazoval své chápání poslušnosti Božích příkazů. S tím úzce souvisí otázka kázně. Víme dobře, že v Karafiátově pojetí církve zaujímala právě kázeň významné místo, o její uplatnění se snažil i v současné církevní praxi a mnohokrát ji teoreticky zdůvodňoval a promýšlel. Právě proto ho zaujala tolik u Žižky, zejména v jeho vojenském řádu. Z něho otiskuje, bez komentáře, ale se zjevnými sympatiemi, několik odstavců, i těch hovořících o nejdrastičtějších opatřeních proti přestupníkům Božího zákona. „Studujte Žižkův řád z roku 1423 a jste celí udivení. Takového něco tenkrát na celém světě nebylo. Oni jsou sobě všichni rovni. A ta kázeň!“ Karafiátův mlčenlivý souhlas s nejtvrdšími tresty pro ty, kdo se protiví Božímu zákonu, ukazuje, myslím, na některé stinné stránky kalvínské strohosti. Z Kalvínova učení o předurčení vyplývá 1 Karafiátovo chápání Žižky jako nástroje v Božích rukou, určeného к tomu, aby plnil Boží záměry. „Pán Bůh nám však dal Zižku... Žižku Pán Bůh nastrojil, aby vtipně uměl rozprašovat nepřátely, a důkladně jim naháněl strachu.“ Však byl již nejvyšší čas, český národ byl ohrožen ve své existenci. Přihlášení se к Boží pravdě, jejímž vyjádřením byly pro Karafiáta Pražské artykule, přineslo Čechům velké nebezpečí, znamenalo válku s téměř celou Evropou. V Božích plánech však bylo usouzeno, aby se reformační úsilí dále rozvíjelo, válečník Žlžka byl vybrán jako nástroj Boží к obrannému zápasu. Je zajímavé, že Žižkův neohrožený zápas imponoval Karafiátovi zřejmě tak velice, že byl ochoten smířit se i s jeho náboženským smýšlením. Vyhraněně reformovaný theolog, Jakým Karafiát byl, konstatuje, že Zižka, ač hejtman Táborů, byl vlastně ideově bližší Pražanům, a dokonce neváhá aktualizovat — „dnes bychom řekli: nebylí reformovaný, ale spíše augspurský.“ Rovněž Je zvláštní, že se Karafiát nepozastavil nad otáz* kou vysluhování večeře Páně v Zižkově vojsku. On sám byl stoupencem kázně při přijímání, odmítal dovolit; účast zjevných hříšníků, Jak o tom mnohokrát psal i jak to prováděl ve své duchovenské praxi. Zižka naproti tomu považuje přijímání všech, i dětí, za nezbytnost a je ochoten užít jakýchkoliv násilných prostředků, aby, přiměl každého к účasti rta večeři Páně. Pro Karafiáta i pro Žižku to byly, otázky základního významu, proto Je tím překvapivější, že se Karafiát o tomto rozporu vůbec nezmiňuje, ač mu nemohl ujít. Jediné možné vysvětlení spatřuji v tom, že osobnost Žižkova ve svém výsledném dojmu působila na Karafiáta tak silně, že mlčky přešel vyslovené protiklady, a to i KARAFIÁT když šlo o věci zásadní. Náznakem určitého odstupu od některých motivů Žižkova myšlení i praxe by mohla být Karafiátova slova: „Svatý Žlžka arci nebyl, aspoň ne sám ze sebe. Světla pak měl jenom tolik, mnoho-li mu Pán Bůh ráčil dát.“ К lepšímu poznání a pochopení Karafiátova myšlení, určitého paradoxu v zdůrazňování Boží lásky a oběti Kristovy na jedné straně, a v neústupném prosazování určitých norem i jedné r.3sty jako jedině možné na straně druhé, přispívá literární projev, vztahující se právě k Žižkovi. Jde o povídku v prvním svazku knihy „Broučkova pozůstalost“, nazvanou „Eliáš a Jan Žižka z Trocnova“ s podtitulem „Pohádka z nebe“. V ní Jsou zajímavě dokumentovány Karafiátovy sympatie к Žižkově nekompromisnosti, ale současně také к rysům protikladným, к následování bezbranného Beránka. Žižka v této povídce vypráví proroku Eliášovi o svém boji se světskou církví. „A co jsem já pobil jejich proroků.“ Šlo přece o věc Boží, a tu nelze dělat ústupky, ani v otázce užití násilí. V tom smyslu vyznívají slova matky trocnovského válečníka — „A byť se na tě sesypali, ty hled vzhůru к Pánu Bohu a řež Je, jak já řežu srpem klasy.“ Karafiát i v této povídce líčí Žižku se zjevnými sympatiemi, s obdivem к tomu, co vykonal. „Slovo Boží mělo volnost“, tak charakterizuje výsledek jeho zápasů. Uvědomuje si však bezperspektivnost cesty násilí. Proto dává Žižkovi do úst přiznání — „Sám však jsem jen málo stavěl, a mnoho bořil“. Přes veškerý obdiv к Žižkově osobnosti, přes vědomí nutnosti jeho pozvednutí meče na obranu Boží pravdy v určité situaci, je si Karafiát vědom, že cesta к následování vede jinudy. „Lépe volat lidi ku pokání“ nechává promlouvat Eliáše, aby tak naznačil směr cesty. A tak tedy po všem tom válečnickém vyprávění oba, Eliáš i Žižka, jdou a zpívají, nikoliv však válečnou píseň Kdož jsú Boží bojovníci, jak bychom snad čekali, ale — píseň Beránkovu. Je zajímavé sledovat, v čem jsou sí obě osobnosti, Žižka a Karafiát, tak časově vzdálené a s tak rozdílnými životními osudy, nakonec blízké. Přes všecky rozdíly dobové i osobní mají společné úsilí o reformaci v životě českého národa. Michal Flegl Klademe si otázku, zda my, tak zvaní křesťané, a naše církevní Instituce, jsme připraveni na dnešní výzvy a úkoly dějinné.., Obtíž zajisté záleží v rychlém toku, v převratných událostech dnešního světového dění. Ani ti z nás, kdo se domnívají, že rozumějí dějinným změnám v posledních padesáti letech, nemohou se vyznat ve stále rostoucích složitostech mezinárodního, ale i domácího života. Je nám třeba hlnbokého ponoru do evangelia Staré i Nová smlouvy. Snad nedostatky dnešní rodiny křesťanských církví záleží v tom, že jsme se nedobrali samé hloubky evangelijní zvěsti o přítomnosti Boží v Ježíši Nazaretském na dně lidské viny a hříchu, bezmocnosti a smrti, ale také touhy a naděje. Můžeme zjistit náznaky, že i ve velkých útvarech křesťanských se něco děje směrem к základům evangelia i církve. I římskokatolická církev je dnes zmítána duchovním, mravním a sociálním neklidem. V zemích tradičně nehybných, pokud jde o církevní společenství, povstávají к protestům proti mdlobám církve a proti církevní nespravedlnosti kněží a biskupové. I v tradičně katolických zemích přestává být církev tu a tam oporou bohatých a moc - ných. Hledá se nová náplň liturgického i svátostného života, anebo, lépe řečeno, kope se к základům toho, čím bylo v apoštolské církvi bohoslužebné a svátostné společenství. I v pravoslaví se probouzí touha po svobodné plnosti víry ve vítězného, zmrtvýchvstalého Krista. Snad my, protestanští vyznavači, nezůstaneme pozadu v touze po nových divech a darech Ducha svátého... Podaří se nám —. po lidsku mluvě otevřít proudy skutečně prorocké a apoštolské dynamiky, ano revolučnosti? J. L. HROMÄDKÄ ей Pravda a život (Citátem z tohoto posledního vydaného spisu JLH chceme připomenout odkaz jeho života a díla u příležitosti prvního výročí jeho úmrtí 26. 12. 1969.) JEZI5I Člověk dělá kalendář (Dokončení ze str. 1)' ale také nic výrazně neevangelického, co bychom mu nemohli tolerovat. Byla by to ostatně divná spravedlnost, aby měl být ten milý člověk zkrácen o nevinné potěšeni jen proto, že se pejmenuje Jiří, František či Anna. Jebich jmeniny připomíná včas předem kdejaká výkladní skříň. Je pravda, že lidí toho jména se и nás vyskytuje bezpočtu (ačkoli s Františky, a ještě víc s Annami to už dávno není tak slavné), ale početní převaha přece 'není nejvyšší kvalifikací, jinak by na tom byli nejlíp mravenci a myši. Přiznejme proto bratranci Jiljí rovnoprávnost a poohlédněme se, jak to S jeho svátkem vlastně je. Naštěstí nemáme к dispozici jenom letošní kapesní kalendář ě/37 s tulkou, který vytiskly Obchodní tiskárny, národní podnik, Kolín, ale i kalendáře starší, staré dvacet, třicet, padesát let a ještě víc. Tam si ubohý bratranec konečně přijde na své, pojde své Jméno и 1. září. V nynějších kalendářích toto datum opanoval Samuel. Jistě je to pěkné biblické Imério, ale jeho nositelů, přece není tolik, aby К vůli nim muselo jiné jméno zmizet z kalendáře. Zrovna však v tomhle případě můžeme bezpečně zjistit, jak к tomu došlo. Ty staré kalendáře mívaly totiž Ipokud byly opravdu na výši) tři sloupce jmen — uváděly je jako kalendář katolický, československý a evangelický. V katolickém sloupci se četla jména světců, jména ponejvíc starodávná a roztodivná, jako je např. zmíněný Jiljí, ale také Gorgonius, Tekla, Januarius a Placlda. Světců je ovšem víc, než dnů do roka, nadto každá země má své zvláštní patrony, proto už tenkrát kalendáře různých edicí do puntíku nesouhlasily, přesto však katolický podíl byl ze všech nejstabilnější. Československý sloupec se vyznačoval vlasteneckým duchem, silně upomínajícím na pergamenové proužky Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského. Hemžil se nejrůznějšími -slávy a -milý, ale zařadil i takové hrůzy, jako: Pěvuška, Perluška, Předbor, Sudiboj a Svatoboj. Všechno záleželo na fantazii pořadatelů, proto bychom se nedopočitali odchylek a variant. Konečně sloupec evangelický byl už na první pohled 'dílem kompromtsu. Vybral několik jmen biblických, promíchal je jmény některých historických osobností a doplnil připomínkou několika dějinných událostí. Za svou existenci zřejmě vděčil elánu prvních let rovnoprávností (po roce 1861J, podobně jako evangelické katedrály v Čáslavi a v Krouně; naši lidé st tenkrát umínili, že se musí katolíkům ve všem všudy vyrovnat. V naší sekularizované současností splynuly všechny tři sloupce v jediný a jednotný. Říkám: splynuly, protože je tomu doslova tak, z každého Je tu kousek (například ten Samuel, který vytiskl z 1. září Jiljí, pochází z kalendáře evangelického). Asi se to jinak stát nemohlo, ale dobře nechápu, proč anonymní pořadatel svátků Isvátků ve smyslu jmenin) vybíral zrovna taková jména, jimiž se nikdo nenazývá. Namátkou uvádím: Dalimil, Cttslav, Celestýn, Pankrác, Milivoj, Cecílie. Ledaže by byl měl v úmyslu tato jména lidem nasugerovat, ale takové záludnosti jej přece jen za schopna nepokládám; spíš st myslím, že svou synkretistickou práci 'docela normálně odbyl. Vůbec si neuvědomil, že ta práce představuje normu, které se budou nadále přidržovat všichni tvůrcové kalendářů, taky ti, kdo dělají Evangelický kalendář. Jenže jeden z nich se právě teď vzpouzí: nikoli, Já tento hybrid neberuI A co má tedy vzít? Nemusí vzít nic, žádná jména, ani svátých, ani rukopisných hrdinů. A bratranec Jiljí si přestane stýskat, Josefové i Anny na tom budou stejně jako on. Místo jmen budou v kalendáriu např. v nepřetržitém sledu za sebou následovat Jen názvy týdenních dnů. Což o to, možné to je, ale také je to fádní a nevynalézavé, rozhodně nelze mluvtt o nějakém zlepšení. Anebo můžeme místo jmen uvádět historická výročí. To už má do sebe víc, pokud ovšem zůstane jen při občasném zpestření. Není každý milovníkem hlstorte, jako pan profesor Frinta nebo já, drtivá většina lidí se zajímá především o přítomnost a budoucnost; sotva by jim pomohlo, kdyby se rok co rok dočítali, že se dejme tomu 27. dubna před několika sty lety narodil někdo, o kom kromě tohoto faktu vůbec nic nevědí. Pokud Je na mně, jsem pro kalendárium s jmény. Ale musela by tam být opravdu všechna jména, která 'dnes rodiče 'dávají idětem, nesměl by chybět ani Jiljí, ani Eustach, ani Lambert. Nevím, zda je to uskutečnitělně — jestliže však je, bylo by chvályhodné, kdyby právě náš EK se stal v tomto směru průkopníkem. Slavit svátek se stce pokládá za neevangeltcké, ale to může platit jen do doby, než se na věc podíváme ještě z jiné strany. Než si uvědomíme, že všichni jmenovci tvoří vlastně neviditelné bratrstvo, které by mohlo mít víc společného, než jen stejné křestní jméno. Mohlo by den svých jmenin učinit svátkem své vzájemnosti; známé a blízké jmenovce by člověk pozdravil jednotlivě, neznámých a vzdálených by aspoň sumárně vzpomněl, myslím teď především na způsob, jakým na sebe vzpomínají Kristovi lidé. Všecko, co rozptýlené a navzájem odcizeně lidi přibližuje a sbližuje, st zaslouží podpory, tady máme jednu další a velice schůdnou cestu. Ale musí se stát schůdnou pro všecky, také pro Jiljí, Simony a Do--, retky, to je základní podmínka. člověk se chystá dělat kalendář, a chtěl by jej udělat takový, aby lidé i nad kalendáriem cítili, že na ně někdo myslel. Třeba by pak v tom smßt ru všelijak pokračovali dál. Bedřich В. ВаШ I *