Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1973 (LVIII/1-44)
1973-03-28 / No. 12
Tajemství Masády 12. BRIGÁDNIČTÍ NADŠENCI Zmínili Jsme už na začátku tohoto seriálu, že by vykopávky na Masádě nemohly být uskutečněny, nebýt ochotných brigádníků z celého světa, kteří. si sami hradilt cestu i pobyt. Taková obětavost není samozřejmostí a bylo by velmi nevděčné, kdybychom jim nevěnovali aspoň letmou vzpomín ku. I u pás by se našlo mnoho příležitostí к podobným záchranným akcím, aby se zabránilo dalšímu chátrání vzácných památek z naší minulosti. Jistě by se našli i nadšení dobrovolníci. Při díle tak rozsáhlém a všestranném, jako byly vykopávky na Masádě, byl přirozeně zaměstnán i celý štáb nejrůznějších odborníků. Jedni rozuměli stavbám, jiní nádobám a další _ mincím, textům, textiliím, byli tu antropologové, kteří zkoumali nalezene kosti a lebky, a jiní, kteří všechno fotografovali a svědomitě pořizovali nákresy a popisy nálezů, a další, kteří zpracovávali nalezené kousky svitků, aby se nelámaly, ale aby se daly rozvinout a přečíst atd Šéfem celé výpravy byl prof. Yadin. Narodil se ř. 1917 v Jeruzalémě, studoval archeologii a pak se věnoval archeologickému průzkumu své země. Z jeho významnějších podniků uvádíme vykopávky v galilejském Chasóru (1955 až 1958), průzkum jeskyní v Judské poušti, kde našel mj. hojné poklady z doby Bar Kochbova povstání z let 132 až 135 (1980—61), pronikavě se za býval stud*am kumránských textů a uveřejnil o nich několik knih, po vykopávkách na Masádě (1963—65), se věnoval odkrývání Šalomounových pal^ců v .Megiddu a v Chssóru. Autor tohoto seriálu měl to potěšení slyšet jeho přednášku o Masádě a shlédnout f i jeho překrásné diapozitivy na kongresu starozákonníků v Zenevě v грее 1965. Od té doby o tom vyšly i znamenité knihy. Yadin objektivně přiznává, že bez pomoci dobrovolných brigádníků by se dílo nemohlo uskutečnit. Byly jich tisíce a většinou zůstanou bezejmenní, ale aspoň o některých tu budiž něco řečeno. Podle Yadinovýcii údajů sotva při kterém jiném podniku bylo zapojeno tolik a tak různorodých účastníků. Ke spolupráci se jako brigádnici hlá Šili-: řidiči, psychologové, patologové, studenti, manekýnky, zaměstnanci, fotógrafové. kněžf, geologové, učitelé, drogisté, lékárníci, hornici,'nakladete lé, profesoři, pastýři, rolníci, herci, architekti, umělci, knihovníci, teohniei, ředitelé, prodavači, zeny v domác nosti, zahradnici, číšníci, právníci, ve doučí cestovních kanceláří, letci, lékaři, zdravotnice, pokojské i krotitel slonů a ovšem archeologové. Navíc to byli lidé ze všech koutů světa a mluvili nejrůznějšími jazyky. Všechny však spojoval zájem o společné dílo, takže se překážky poměrně snadno zdolávaly. Práce byla těžká a kázeň tuhá. Ale jen v několika málo případech bylo nutno zakročit a neukázněnce poslat domů. A teď konečně několik slov o jednotlivých brigádnících. Tak napr. při šla starší manželská dvojice z Haify, která připomínala první přistěhovalce ze začátku století. Oba byli šfastní, že i přes svůj věk se směli zapojit do práce. Nevyhýbali se žádné dřině a nezáleželo jim na tom. budou-li se moct honosit zvláštním objevem. Byla tu i mladá dívka z Londýna, která se původně přihlásila jen na 14 dní, ale pak zůstala na celou první kampaň (říjen 1963 až květen 19641 a znovu přijela, sotva začala druhá (listopad 1964). Sama °,i všechno pla tila a ochotně se ujímala nejtěžších prací. I jiné ženy předčily muže obětavostí a vytrvalostí. Jeden Angličan, úředník t Londýna, žádal, aby směl vzít s sebou i šestnáctiletého syna, ačkoli ještě nedosáhl věku, který se od brigádníků požadoval. Aby poznal, že je možno pracovat i Jinak, než jen za peníze, a aby poznal pravou radost z ušlechtilé prá ce a dobrého společenství, jako zisk pro celý život. Bylo mu to povoleno. Ke spolupráci se hned v první kampani přihlásila i francouzská manželská dvojice, on taxikář, ona pokojská. Důvod: chtěli zhubnout. A to se jim opravdu podařilo. Ale byli tu 1 chudáci ze severní Afriky, kteří hýli přistěhovaleckým úřadem v Beér-šebě přiděleni na práci do Masády. Bez Informací, bez pomoci — a ještě je poslali špatnou cestou, takže se uří cení ve svátečních šatech s kufry v rukou doplahočili hadi stezkou na vrcholek Masády. Někteří prostě utekli, jiní zůstali, dokonce i po skončení archeologických prací, a slouží tam jako hlídači nebo průvodci cizinců. A dalo by se ještě vyprávět mnoho, ale 1 seriál musí jednou skončit. Miloš Bič TStšU,. Masáda Letecký pohled od jihu. Východní sráz ční 400 m nad Mrtvým mořem. — V popředí jeden římský tábor a část valu; vlevo nahoře navršená rampa. Staré otázky v novém osvětleni К složitým otázkám o díle Komenského patří, jak vyzníval jeho vliv u myslitelů mladšího pokolení, popřípadě čím vysvětlit myšlenkové spojitosti s nimi tam, kde je znalost jeho spisů málo pravděpodobná. Leccos se jeví v novém světle od té doby, kdy máme jeho poslední a největší dilo, Obecnou poradu o nápravě věcí lidských, jež byla nalezena uprostřed let třicátých, ale zpřístupněna tiskem jako celek teprve r. 1966. 1 zde však zůstává nejisté, kdo mohl znát tento soubor, zredigovaný do výsledné podoby až po smrti Komenského pokračovatelem, kterého autor sám určil, když umístění rukopisu v knihovně sirotčince v Halle bylo brzy zapome - núto a zájem tehdy rychle ochabl. Přesto jsou užitečné aspoň dílčí pohledy na vztahy pozdějších myslitelů ke Koinenskému. Jednu z takových spojitostí studuje dr. Josef Brambora dvěma články. Sborník leibnizovského kongresu, konaného v listopadu r. 1966 - v Hannoveru, vyšel r. 1971 ve Wiesbadenu a přinesl Bramborovo pojednání Cornelius und Leibniz. Z rozvětvené tematiky této práce je třeba výzvěd nout hlavně přehled dosavadních snah o pochopení vztahu obou myslitelů a srovnání polyhistorických plánů u obou. Podstatný je tu důkaz, že pedagogiku Komenského nelze oddělovat od pansofie a že tedy ovšem Kom,enský patří do dějin filosofie, jak soudil i Albert Schweitzer v zajímavém dopise dr. Bramboroví; je to jeden z posledních dopisů, které napsal.1 Mírové snahy, a vědomí o moci vý,chovy spojovaly Leihnize s Komenským, i když jej asi nepoznal osobně; informátory o Komenském mu mohli být také oba Jablonští, vnukové Komenského. Jiná německá práce Bramborová •Komenský und Leibniz vyšla .ve sborníku Vlastivědného ústavu v Přerově, kde o této otázce autor přednášel na komeniologickém kolokviu r. 1969. Zabývá se Karlem Aloisem Vinařickým, který studoval Leibnizův vztah ke Komenskému už v druhém svazku Musejníku, tedy dokonce před proslulým pojednáním, kterým Palacký r. 1829 zahájil moderní komeniologickou práci ve svazku třetím. Brambora správně ukazuje i na jiných zjevech, že , mezi českými katolíky už dávno žil směr příznivý Komenskému. Doplňme, že volbu .námětu u Vinařic kého možná částečně vysvětluje t to, že Leibniz byl v té době často považován za myslitele, který se snažil prostředkovat mezi protestanty a katolíky — v podstatě ne . neprávem. Oba články vedou к zamyšlení a připomínají, jak zajímavé by bylo podívat se také na vnitřní filosofické souvislosti. Ačkoli nynější znalost Obecné porady skutečně umožňuje nová srovnání a nové dohady o tom, co mohl Leibniz znát z Komenského, zdá se mi, že nesmíme opustit ani úvahy o možném vlivu jiných děl Ко menského z pozdního období. Pozornost by zasloužila např. Janua rerum (Dvéře Věcí), která byla mnohokrát přepracována a vyšla posmrtně v roce 1681. Snad není bez významu, že v té době byl už Daniel Arnošt Jablonský dospělý, nepochybně se seznámil s tímto dílem svého děda a možná na ně mohl později také upozornit Leibnize, podobně jako jej upozorňoval na jiné práce Komenského. Kdyby se někdy zjistilo, že Leibniz skutečně přišel do styku s tímto spisem, dalo by se uvažovat o vlivu Komenského v otázce vrozených Idejí, jež se pak jako jádro rozporu mezi Leibnlzeiň a Lockern stala východiskem významného myšlenkového pásma, které dlouho nemizelo z filosofického vývoje, Stanoviska Komenského Leibnizovo se v té věci však nekryjí; a Janua rerum v příslušné partii kupodivu nápadně připomíná pozdější Kantovu souhru zkušeností a poznávacích forem, jež jsou připraveny v mysli, aby ji zvládly. К srovnání vybízí však i jiné téma, a to právě to, které je u Komenského 1 Leihnize tématem dominantním. Je to myšlenka harmoiie. Celé dílo Komenského je jí prostoupeno, setkáváme se s ní v nejrůznějších souvislostech: harmonická je základní stav ba universa, harmonie se hledá (nikoli snadno) v přírodě, která nás obklopuje, obnova harmonie je žádoucí mezi lidmi, kteří ji porušili, harmonie má být poznáním a jednáním, harmo nie je požadavkem u všech prostředků lidského styku (a proto například i v umělém filosofickém jazyce), harmonie „světů“, tj. různých poloh skutečnosti, je filosoficky i literárně stavebním principem monumentální Obecné porady; výchova konečně je ve své podstatě snahou obnovit póru senou harmonii mezi lidmi lepším vedením těch, které disnarmonie všemožných labyrintů ještě nemohla zasáhnout, dětí. Pohled Komenského na harmonii ve světě je však složitější než Leibnizův. Harmonie tu není pouhou souběžností, s jakou se odvíjejí předem zjednané děje Leíbnizových monad. Nejde tu o lineární paralelitu, ale o harmonii, která má centrum. Co je harmonické, je takové proto, že má tu i tam vztah к harmonujícímu tvůrčímu středu skutečnosti; to je Bůh. Už ve vlasti učinil Komenský tuto myšlenku základem své filosofické koncepce světa; spis Centrum securitatis (Hlubina bezpečnosti), napsaný nejspíš v roce 1625, vychází právě od symbolu točícího se kruhu s pevným a bezpečným středem, který je společný všemu, čím závratný pohyb zmítá. Když v tomto spise Komenský přechází к dalšímu, ještě fl losofičtějšímu symbolu stromu, kde je příbuznost všech větví a ratolestí dá na růstem ze společného kmene a kořenů, dotvrzuje tím, že jeho obraz harmonie předpokládá souvislosti o r ganické, ne mechanické. Podobně překonal primitivní pojetí harmonie jako souběžnosti snad jen jeden z filosofických současníků Ко menského, Blaise Pascal. Nebude asi jen vnější analogií, že při tom oba naráželi na podobné palčivé otázky, které obnovovaly prastarý problém zla ve světě. Ale jen harmonie těžko dobývaná a těžko obhajovaná opravdu plodné téma pro křesťanské je ho filosofa. V. T. MISKOVSKÁ-KOZÁKOVA I Symbolika čísel má svůj původ zřetelně v Egyptě. Celý Egypt byl totiž odedávna rozdělen na Horní (od jižních, sudánských hranič, až pó Mem fis) a dolní (hlavně nilskou deltu). Horní Egypt se dělil na 22 žup, Dolní na 20 žup Každá župa měla své božstvo pro živé a své božstvo pru mrtvé. Božstva pro živé se během egyptských dějin všelijak proměňovala a ztotožňovala, takže původní, po čet 42 bohů nebyl zachován. Zato ze župních božstev pro mrtvé povstalo časem kolegium bohů, které fungovalo jako jakási porota nebo sbor přísedících při podsvětním soudu mři vých. Tak se číslo 42 stalo číslem podsvětním. Jeho neblahý ráz ukazuji j některé biblické výskyty: Při vy vraždění omrijovské dynastie bylo pobito 42 bratrů krále Ouhoziáše u cis terny (2Kr 10, 14), Ochoziáš sám na stoupil na trůn ve 42 letech a hned o rok později byl zabít (2Pa 22,2). Medvědice roztrhaly 42 dětí (2Kr 2, 24) a město svaté, Jeruzalém, bude tlačeno pohany 42 měsíců. Zde ovšem může hrát roli i jiná okolnost; 42 mě síců je tři a půl roku, tedy jakási „přelomená sedma“, která se vrací v bibli častěji jako období (L 4,25 Jak. 5,17 srov. lKr 18,1) hladu a zhouby. V Kralickém sumáři к Nu 33 stoji psa no “Čtyřidcatero a dvoje ležení synů Izraelských, к zemi zaslíbené táhnou cích“ (Nu 33,3—49). Tím se doba putování pouští nepřímo «značuje jako čas, kdy poutníkům stále hrozila záhuba. — 42 lze ovšem rozložit různě Nejen 22 + 20 (egyptských žup) či 3X 12 + 6 (měsíců jako půlka sedmiletí), nýbrž i 3X14 —- pokolení, totiž od Abrahama po Krista (Mt 1,17). Zdá se však, že toto poslední místo u Mt s neblahou symbolikou čísla 42 nesouvisí, že je spíše jen zesílenou, totiž Zdvojeně ztrojenou šťastnou sedmou; však se tam u Mt také neříká „čtyřicet dvě pokolení“, nýbrž „třikrát čtrnáct“. Tato zdánlivá nesrovnalost nám může být užitečným" napomenutím, že totéž číslo může v různých souvislostech vyjadřovat něco jiného. je 4X12. V blbli je to počet levítských měst (Nu 35,7 Joz 21, 41). Vzpomeňme si. že dvanáctka je číslo Izraele a jeho úplnosti, čtyřka číslo světových stran. Možná, že toto číslo — smíme-li mu přičíst Symbolický význam — je jakousi šií rou pos)$uí , levitů: střežit ryzost a úplnost (integritu) Izraele (12!) v" ce lé zemi (41). je 7X7. Toto číslo bývá častokrát zaměňováno s číslem 50. Příčina záměny spočívá v tom, že se tehdy zvláště při datování po čítalo jinak nežli dnes. Králům se například započítával rok nástupu i rok, ve kterém jejich vláda skončila, takže, kdyby byl nějaký král — přeneseno do našich poměrů — nastoupil v prosinci a odstoupit- či zemřel v lednu dalšího roku, započítaly se mu dva roky, ačkoli třeba nevládl ani celý měsíc. Toto odchylné datování působilo mnoho potíží především při datování vlády izraelských a judských králů. A samozřejmě mělo význam i při vypočítávání doby svátků (Lv 23, 16) nebo milostivého léta (Lv 25,8 čtyřicet devět let: v. 10 léta padesá téhol). Proto je číslo 49 a 50 v bibli záměnné. je předně zaokrouhlených 7X7, tedy jakási sobota sobot (Lv 25,1-—11). Je to čas milostivé ho léta, kdy měl být v zaslíbené zemi znovuznzen, obnoven původní Во ží řád, kdy měl Boží lid jakoby v předjímce prožívat budoucí zaslíbený láj. 7X7 dní, tedy 50 dni, bylo mezi svátkem obětí. prvotin (Lv 23,9—14), které se slavily zároveň s velikonocemi, a mezi svátkem letnic (Lv 23, 15—2l), podQbuě jako mezi Kristovým vzkříšením a sesláním Ducha sv. (Sk 2,1]. Proto se svatodušní svátky také nazývají Pentekosté = (řecký) pa desátý (den po velikonocích). Vedle této symboliky, týkající se převážně údajů časových, se však často setkáváme s počtem 50 osob (2S 15,1 lKr 1,5 18,13 2 Kr 2,7—17 15,25 atd.). Zde je v pozadí něco jiného, totiž způsob, jak se tenkrát pochodovalo. Bylo totiž zvykem chodit v pětistupech, jednak proto, že starověké silnice byly úzké, a pak se také vojáci v pěti* cích dobře počítali. Tam, kde máme v Kralické bibli obrat „vojensky se řazení“, má hebrejský ioxt obrat „po pěti“. Proto byla padesátka deset petistupů, .základní vojenská jednotka, jakási četa, v jejímž čeie stál „padesátník“ (2Kr 1,9). V Mezopotámii byla padesátka číslem boha Enlila, vládce ovzduší a země; sumerská mythologie zná 50 velkých bohů a 50 vodních démonů Lachama. Když babylónský bůh Marduk zvítězil nad Tiámatou, dostal 50 jmen. Na vojenské řazení po pěticích asi navazuje zmínka sumerské verze eposu o Gilgamešovi, že Gilgameše a Endiku na jejich výpravě proti Huvavovi doprovázelo 50 mužů. — V řím. kat. Církvi Je 50 po čet modliteb Zdrávas Maria na růženci. Augustin o padesátce říká: „Označuje blaženou věčnost“ — zřejmě v navázání na to, že padesáté léto milostivé mělo připomínat a předjímat ráj. Jan Heller TŘI ŠITA К moudrému Sokratovi přiběhl pln vzrušení člověk, „Poslouchej, Sokrate, musím ti vyprávět, jak tvůj přítel.. „Zadrž!“, přerušil ho filosof, „prosil fsi to, co mi chceš říci, třemi síty?.‘L i „Třemi síty? ptá se pln údivu. „Ano, гпЩ příteli, třemi síty. Prvním silem je pravdivost. Přtzkoušěl jsi vše, co mi čhcěš vyprávět, zda je to pravda?" „Ne, já to slyšel vyprávět a...“ „Tak, tak! Ale jistě fsi to již zkusil s druhým sítem, sítem d ob r o t i- V o s t i. Je to, co mi chceš vyprávět — když se prokázalo, že to není pravda — alespoň dobré?“ Váhavě odpověděl: „Ne, to ne, naopak ■ . , . . ■ „Hm,“ přerušil ho mudrc, „použijme tedy ještě třetího síta a zeptejme se, z,da je n utne vyprávět mi to, co tě tolik vzrušilo'.“ „Nutné právě ne ...“ „Tedy,“ usmíval se Sokrates, „když tedy to, co mi chceš vyprávět, není ani pravdivé, ani dobré, ba ani nutné, nechejme věc pohřbenou a nezatěžujme se jí ani ty, ani já!" HANS BERTHOLD (přel. vdsj Víra v životě — život ve víře (Dokončení ze str. 1) ukončená a otevřená. Mám za to, že na naše křesťanství, mám za to, že ze všeho nejvíc potřebujeme vůbec se takhle ptát a v odpovědnosti víry se rozhodovat. Máme-li sami ve víře znovu skutečně ž í t, musíme se vymanit ze všech navyklých a tradičně přejímaných stereotypů „křesťanského života“ a dostat se oDět až к těm kořenům a základům, ze kterých tento život vzniká. Jen tak se může stát taká naším vlastním životem, jako jednotlivců i jako křesťanského spole ěenství. Prostě řečeno, potřebujeme nyní a pro svůj čas prožít událost víry, abychom odtud — opět nyní a pro svůj čas — docházeli к životu ve víře. Tu je důležité nově slyšet a chá pat tolik známou a oposlouchanou výzvu „čiňte pokání“. To přece není ně jaký vnější, jednorázový čin, ale trvá lá činnost, právě tak, jako „obrácení“, které znamená stálé obracení se к Bohu v Ježíši Kristu. Je to stálá konfrontace, ustavičné otevírání se Kristovu proměňujícímu vlivu na vlastní myšleni, svědomí i praktické životní rozhodování. A to právě „ny ní“, v té určité a neopakovatelné si tuaci, ve které se ocitá člověk jako jednotlivec 1 křesťanské společenství jako celek. „Nyní je čas příhodný, nyní dnové spasení“ (2 Kor. 6,2). Ne včera, ani v reformaci nebo v apoš tolské církvi, ale ani zítra nebo kdykoliv jindy. O víru v životě a o ži vot ve víře jde právě (a vždycky zno vu) nyní, Pro každého a pro všech ny. Otázka křesťanského života ve víře zůstává tedy, jak je vidět, stále ne právě takhle i pro nás zůstat má a musí. Protože to je naším úkolem jako Kristových lidí a Kristova lidu, abychom osobně i společně promýšleli a hledali vždycky svou odpověď, neodvozeriou a nepřejímanoú z jakkoliv slavné minulostí, ale vlastním rozhodováním tváří v tvář Ježíši Kristu a jeho výzvě к následování v pravém slova smyslu „prověřenou". Emanuel Huml SPISE Ml JSTE SKRZE VÍRU EFŽ-t LINORYT ZB. HONZALA