Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1973 (LVIII/1-44)

1973-03-21 / No. 11

Služebník v osamění, Izrael v těžké porobě i vnitřním duchov­ním vyvrácení, společenství dvou či tří po ukřižování Ježíše Kris­ta, — všichni mohou slyšet to vítězné, na čem vše záleží: „Kra­­lujeť Bůh tvůj.“ (52, 7). Vládne ten, který se tolik rmoutil nad nevěrností svého lidu. Vládne ten, který nedal padnout zesláb­lým a vysíleným v zajetí. Vládne ten, který vysílá jednotlivce a Nenahraditelnost služebníka (Iz 52, 13—15) pevně si je drží, když mají vyří­dit nepopulární zvěst zplanělým ratolestem Abrahamova kmene. Stát se jeho služebníkem, to je to nejvyšší, co člověku může být darováno: Otevírá se cesta po­znání sebe sama před Boží tváří, dochází к jistotě, že jeho moc lásky je silnější než naše slabost. Tu dny prožité ve vědomí jeho milosrdenství nesou v sobě vzne­šenost i vyvýšenost, která se vztahuje к cíli cesty všech lidí. Služebníci přicházejícího Krále pociťují hlubokou vděčnost za to, že Pán si je přizval к zastávání Božích řádů ve světě již nyní. Jaképak odpuštění? Co mě má být odpuštěno? Kdo ml má odpustit? Snad ieště rozumíme odpuštění v me­zilidských vztazích. Snad odpuštění rozumíme Jako aktu slušnosti: nějak jsme se proti druhému provinili a nyní ho žádáme za omluvení. Kolikrát nám to dá mnoho přemáhání, než se к prosbě o odpuštění odhodláme. Zdá se nám, že si zadáváme, že se zby­tečně pokořujeme. A zase nás blaží, jestliže se nám někdo omlouvá a pro­sí za odpuštění. Někdy prosbu umíme přijmout s pocitem zahanbení, proto­že se nám zdá, že nebylo třeba, aby se nám někdo omlouval, ale někdy omluvu přijímáme s tajenou nebo i ne­tajenou pýchou a nadřazeností. Ve starých agendách pro vysluho­vání večeře Páně byla pro její účast­níky předepsána otázka: „Slibujete-li také, že se chcete nadále všech hří hü všemožně vystříhat!, v životě no­vém, lepším, bohumilém choditi, v něm až do konce setrvati, bližním svým odpouštět! a lásku к nim doka­­zovati?“ Ponechme stranou otázku slibu při večeři Páně, ale uvažme jen dosah toho, co zde znamená bližním odpouštět a mírnost a lásku к nim dokazovatl Ze slibu se stala často jen tradice, formulka, prázdná liturgická fráze. A přece mnohého účastníka píchla otázka u srdce, protože si vzpomněl na svůj zkalený vztah к li­dem blízkým i vzdálenějším. Bylo vel­mi pěkným zvykem, jestliže před ve čeří Páně lidé к sobě přicházeli a vzájemně se prosili o odpuštění, čímž dokazovali, že slunce nad jejich hně­vem nezapadlo (Efez. 4,26). Mnoho znamená smířlivost plynoucí z odpuštění, a to mezi lidmi vůbec. Ä křesťané mají této smířlivosti napo máhat. Copak je do soužití, v němž panuje napětí mezi lidmi, v němž lidé nemají nic lepšího na práci, než aby na druhých vyhledávali nedostatky, vytýkali je, dávali podnět k hašteri­vosti, к hněvu, к nenávisti, která jde kolikrát až za hrob. Je ovšem otázka, zda člověk je odpuštění schopen, zda je umí upřímně a ze samé podstaty ' SK1CM5 ZB. HONZAL Každým rokem se setkáváme se zvěstí velikonoc. V nich Velký pátek nese zvěst verše čtrnácté­ho „ ... mnozí se nad ním užas­nou, že tak zohavena jest nad jiné lidi osoba jeho, způsob jeho nad syny lidské“. Toto místo spo­lu s mnoha jinými připomíná, žc utrpení Božímu pro nás nemůže­me porozumět bez osobního vzta­hu a bez pohotovosti к následo­vání. Co více, tam, kde této poho­tovosti není, tam není ani té po­věstné radosti a vnitřního zboha­­oení věrných křesťanů. Svědko­vé dávných i blízkých dob nám přibližují ducha radosti a vděč­nosti za Boží pozvání i pohoto­vost к nesení nesnází „té cesty“: Tak se v jedné legendě vypráví, jak křesťané mladé církve byli přinuceni pracovat až do konce života jako otroci v solných do­lech severní Afriky. Do stěn prý vytesali slova: život, život, ži­vot. Také husitská píseň nás má co poučit „Kristus vám za škody stojí, stokrát víc slibuje . ..“ To podstatné, co člověk může ztra­tit, je vzdálení se slibům věrné­ho Pána. A z časů nejnovějšírh alespoň slovo Daga Hammarsk­­jölda, který zahynul na jedné ze svých cest, určovaných myšlen­kou smíru mezi národy. Do svého deníku si poznamenal: „ ... jak neuvěřitelně veliké je to, co mi bylo dáno, a jak bezvýznamné, Odpuštění své existence dávat a zda je umí při­jímat. Zdá se, že 1 když o to usiluje sebevíce, vždycky na dně našeho bytí zbývá něco z hořkosti, něco z býva­lého narušeného vztahu, něco z re­zervovanosti, s níž i po likvidované roztržce к svému bližnímu přistupuje­me. Avšak mluvíme-li zde o odpuštění, myslíme tím především odpuštění, kterého se má a může dostat nám. O odpuštění hříchu, v němž přece ne­ní možno žít. O odpuštění ze strany Boží. O odpuštění, o němž máme svě­dectví, že se nám ho dostává skrze Ježíše Krista (Efez. 1,7). Říká se, že člověkovo myšlení a jednání je jen z nepatrné míry určo­váno střízlivým uvažováním a vědo­mým rozhodnutím, zatímco z převal­­né části se rozhodujeme podle toho, co nám vnuká nebo diktuje naše pod­vědomí, a podle toho, co se odehrá­vá pod povrchem našeho zdánlivě vy krystalovaného a vyhraněného ze­vnějšku. Poměr vědomí к podvědomí je prý dokonce jedna к devíti, takže těžiště života je pod jeho povrchem, tak jako u ledovce, z něhož nad hla­dinu vyčnívá jen jedna desetina. Pře­nesme tento poměrně věrohodný po­znatek z oblasti psychologie do oblas­ti víry a biblického svědectví. Přichá­zíme к poznatku, že naše myšlení a co musím .obětovat*. Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá.“ Cesta věrných služebníků ně­kdy u mnohých vyvolává podive­ní i užasnutí nad hloubkou jejich utrpení. Ano, mnoho lidí věrných pravdě bylo zohaveno tak, že ne­bylo možné rozpoznat jejich pra­vou podobu. Odkaz Kralických nás vede к evangeliu Janovu, kde čteme slova: „Tedy vyšel Ježíš ven, nesa tu korunu trnovou, a ten plášť šarlatový. I řekl jim Pilát: Aj člověk.“ Mnozí jednoho dne, až budou konfrontováni s Boží pravdou při jejím plném odhalení, porozumě­jí dílu Služebníka i jeho oběti. Králové, kteří tehdy zastupovali světské i náboženské zároveň, zmlknou. Nebude možné odolat moci zjevené pravdy. A tu, při­­držíme-li se překladu Kralických, tj slov „skropí národy mnohé“, znovu vynikne nezastupitelnost poslání služebníků v tomto svě­tě. Jde o službu smírčí, upřenou ke slavnému dni vítězství jelio království. Jen skrze ochotu ke svědectví, dosvědčeného obětí, bytím pro pravdu a pro bližní, se otevírá naděje tomuto světu. Zbývá dvojí: vyznání, že jsme nehodnými služebníky, a nové slyšení výzvy „Pojď a následuj mne“. PETR ČAPEK jednání je určováno hříchem. Tot tí­ha spočívající na našem životě. Jde o to, jak ji sejmout a jak člověku v celém rozsahu a hloubce jeho života pomoci. Odpuštění není možné bez voláni к pokání a bez slyšení této výzvy. Pokání znamená obrat. Zůstat stát nad sebou. Uvědomit si svou bezna­dějnou vzpouru proti Pánu Bohu. Ano, pokání znamená osobní rozhodnutí podpírané Duchem svátým. Zde se vnucuje otázka, zda jsme si, jako křesťané a jako církev, vědomi, že máme volat к pokání. Neváhejme mluvit o hříchu a neproviňujme se vůči lidem tím, že je ponecháváme klesat pod tíhou jejich vnitřní sevře­­nostii Proč nezvěstujeme hřích, po­kání a odpuštění? Že to není moder­ní? Že to zavání starými věroučnými formulkami? Že je to orthodoxní ne bo pietistické? Dejme pozor, abychom se při vší manifestaci pro člověka proti němu neproviňovali! Je totiž pravda, že vposledu člověk po ničem více netouží než po odpuštění, i když je odmítá. A to nejhlavnější: zde nám evange­lium staví před oči tu mnohým tak záhadnou postavu — Ježíše Krista. Smysl jeho evangelia, radostného po­selství je toto: „Dej mi, člověče, svůj klamný vnějšek i své zahalené nitro. To vše ve mně na kříži zaniká, abys mohl chodit v novotě života. Neboj se ve mne věřit!“ J. B. Jeschke CO BÜH OČISTIL KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ TÝDENÍK ZJEDNEJ PROSTOR SVĚMU SLOVU, Pane Bože, a rozsej je po celém světě. Prosím tě, aby и nás padlo na dobrou půdu, aby došlo sluchu všude, kde žijí lidé. П 21. BŘEZNA 1973 - ROČNÍK LVI II - CENA 70 HALÉŘŮ HUUB OOSTERHU1S: Ze sbírky modliteb „Blízko je tvé slovo“ (přel. vsi.). Valdenští a evropské společenství církví Uprostřed ohlasů, Jimiž různé círk­ve reagují na leuenberský návrh na vytvoření užšího společenství refor­mačních církví v Evropě {tzv. Kon­­kordii), je zvlášť pozoruhodný hlas, který zazněl z Valdenské církve v Itá­lii. Ekumenické zprávy vydávané Ra­dou italských církví otiskly v prosin ci 1972 stanovisko valdenského syno­du к návrhu Konkordte, které je pro nás o to zajímavější, že i Valdenská církev je vedle Českých bratří vý­slovně uváděna mezi církvemi, které se na Konkordii základně podílejí. Jde o elaborát poměrně rozsáhlý, z ně­hož si zde můžeme připomenout jen nejzávažnější body. Valdenský synod zásadně vítá ná­vrh Konkordie, protože uznává nalé­havou potřebu společného vyjádření pochopení víry obou reformačních větví. Dohodu o užším společenství mezi luterány a reformovanými poklá dá i za theologicky nutnou, a to jak z hlediska ekumenického, tak i mi­sijního. Má však výhrady ke způso­bu, jímž je tato dohoda zatímně vy jádřena. Předně postrádá v návrhu Konkordie rozbor příčin, které v mi­nulosti podmínily tvrdé konfesijní přehrady. Valdenští theologové se do­mnívají, že theologický rozbor oněch dobově podmíněných příčin by mohl být dobrým podkladem pro moderní přeformulování všech zásadních otá zek mezi oběma konfesemi a stát se tak základem jednání o věroučný konsensus. V předloženém návrhu jim vadí onen stále ještě značný zřetel na dosavadní církevní pozice a uče­ní obou konfesí, a to právě na úkor reformačního evangelijního principu, který by měl být v novém jednání zá­kladem. Dovozují, že dialog mezi církvemi má vpravdě evangelický smysl a směr jen tehdy, jestliže se děje v poslušnosti evangelia Kristova, které má být kázáno světu v misijní perspektivě. Proto ani společenství mezi církvemi nelze uskutečňovat především skrze službu jednotě círk­ve (jak zní § 46 Konkordie), ale skr­ze službu evangelia v kontextu svě ta. Misijní poslání je důležitější než křečovité úsilí o sjednocení církví. Dále vyslovil valdenský synod váž­né výhrady к lutersky orientovanému pojetí tzv. reformačního principu, že jádrem evangelia jest ospravedlnění jako poselství o svobodné boží milos­ti. Ospravedlnění z víry jistě též ná­leží к podstatě evangelijní zvěsti, ale jest jen jedním z jejích aspektů. Val­denští se nikterak netají tím, že jim je bližší reformovaný důraz na cen­­trálnost Krista a jeho díla spasení. V základním pochopení smyslu evan gelia nemohou proto souhlasit, aby na prvé místo byl posunut člověk a jeho zájem o spasení, zatimco boží dílo spasení v Kristu, které je zákla dem, by bylo odsunuto až na místo druhé. Pokud jde o svátosti, soudí val­denští, že jejich pojetí je v návrhu Konkordie neúměrně předimensováno, jako by i dnes byla otázka svátosti jedním z hlavních problémů. Zde na­opak postrádají důraz na eschatolo gickou perspektivu, která se otvírá z linie novozákonního svědectví. Dále postrádají v Konkordii důraz na etické důsledky plynoucí z pochope­ní Kristovy svrchovanosti nad všemi oblastmi života. Odtud these o pra­vém přednokladu společenství: nejen společné pochopeni evangelia, ale též společná poslušnost evange lia! Výsledné stanovisko valdenského synodu je toto: návrh usilující o užší evropské společenství církví vzešlých z reformace má jistě svůj význam, ale potřeboval by formulace, které by lé­pe odpovídaly dnešním .potřebám a nebyly by poplatné žádné konfesi. V první etapě by proto bylo užitečnější dohodnout se pouze na zásadním spo­lečenství a přitom poctivě uznat roz­díly v pojetí některých otázek při po­nechání plné svobody oběma stranám. V tomto smyslu navrhuje valdenská církev nové krátké prohlášení o dohodě v základních vě­cech, na němž by sei nejen mohli shodnout bohoslovci, ale které by mohly přijmout za své i církevní sbo ry obou stran: 1. Luterské a reformované církve, spojené církve z nich vzniklé a církve s nimi příbuzné, valdenská a bratrská, na základě společného pochopeni evangelia, jež jednomyslně uznávají za jedinou normu, přijímají se navzá­jem jako církve Pána Ježíše Krista a prohlašují, že pokládají své vztahy za plné bratrské společenství. 2. Se zřetelem к poslání, к němuž se cítí být povolány, se jmenované církve zavazuji dát к tomuto evange­lickému společenství konkrétní výraz ve vzájemném uznávání příslušných služebností, a to ve vzájemné účasti členů obou konfesí při Večeři Páně, ve výměně kazatelny, ve vysluhování křtu a Več. Páně, v pastýřské péči, v aktivní spolupráci na všech úsecích svědectví a služby, a v společně do­hodnutém postupu pokud jde o vzta­hy к jiným konfesím. 3. Na základě tohoto společného prohlášení víry prohlašují jmenované církve, že již neshledávají v nesho­dách a odsuzování minulých dob dů­vod к oddělenosti. Chtějí spíše dovo­lit theologickou legitimnost různých výkladů v některých článcích, a to jak mezi oběma konfesemi tak i uvnitř konfesí, pokud odpovídají normě evangelia, — v přesvědčení, že každý rozdíl ve výkladu křesťanského posel­ství bude pojímán ve světle království božího, které dle zaslíbení přichází. Na tento základní krátký text by měl podle návrhu Valdenské církve následovat podrobnější dokument, zpracovaný podle leuenberské osno­vy, který by doplnil a vysvětlil uve­dené zásadní téze v terminech his­torických, theologických i konfesij­ních. Tento nám sympatický přístup к věci i konkrétní návrh Valdenských se stane spolu s připomínkami a ná vrhy z řady dalších církví předmě­tem nového jednání při poradě leuen­­berských autorů svolané na jaro 1973. Jiří Otter

Next