Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1973 (LVIII/1-44)
1973-03-21 / No. 11
Služebník v osamění, Izrael v těžké porobě i vnitřním duchovním vyvrácení, společenství dvou či tří po ukřižování Ježíše Krista, — všichni mohou slyšet to vítězné, na čem vše záleží: „Kralujeť Bůh tvůj.“ (52, 7). Vládne ten, který se tolik rmoutil nad nevěrností svého lidu. Vládne ten, který nedal padnout zesláblým a vysíleným v zajetí. Vládne ten, který vysílá jednotlivce a Nenahraditelnost služebníka (Iz 52, 13—15) pevně si je drží, když mají vyřídit nepopulární zvěst zplanělým ratolestem Abrahamova kmene. Stát se jeho služebníkem, to je to nejvyšší, co člověku může být darováno: Otevírá se cesta poznání sebe sama před Boží tváří, dochází к jistotě, že jeho moc lásky je silnější než naše slabost. Tu dny prožité ve vědomí jeho milosrdenství nesou v sobě vznešenost i vyvýšenost, která se vztahuje к cíli cesty všech lidí. Služebníci přicházejícího Krále pociťují hlubokou vděčnost za to, že Pán si je přizval к zastávání Božích řádů ve světě již nyní. Jaképak odpuštění? Co mě má být odpuštěno? Kdo ml má odpustit? Snad ieště rozumíme odpuštění v mezilidských vztazích. Snad odpuštění rozumíme Jako aktu slušnosti: nějak jsme se proti druhému provinili a nyní ho žádáme za omluvení. Kolikrát nám to dá mnoho přemáhání, než se к prosbě o odpuštění odhodláme. Zdá se nám, že si zadáváme, že se zbytečně pokořujeme. A zase nás blaží, jestliže se nám někdo omlouvá a prosí za odpuštění. Někdy prosbu umíme přijmout s pocitem zahanbení, protože se nám zdá, že nebylo třeba, aby se nám někdo omlouval, ale někdy omluvu přijímáme s tajenou nebo i netajenou pýchou a nadřazeností. Ve starých agendách pro vysluhování večeře Páně byla pro její účastníky předepsána otázka: „Slibujete-li také, že se chcete nadále všech hří hü všemožně vystříhat!, v životě novém, lepším, bohumilém choditi, v něm až do konce setrvati, bližním svým odpouštět! a lásku к nim dokazovati?“ Ponechme stranou otázku slibu při večeři Páně, ale uvažme jen dosah toho, co zde znamená bližním odpouštět a mírnost a lásku к nim dokazovatl Ze slibu se stala často jen tradice, formulka, prázdná liturgická fráze. A přece mnohého účastníka píchla otázka u srdce, protože si vzpomněl na svůj zkalený vztah к lidem blízkým i vzdálenějším. Bylo velmi pěkným zvykem, jestliže před ve čeří Páně lidé к sobě přicházeli a vzájemně se prosili o odpuštění, čímž dokazovali, že slunce nad jejich hněvem nezapadlo (Efez. 4,26). Mnoho znamená smířlivost plynoucí z odpuštění, a to mezi lidmi vůbec. Ä křesťané mají této smířlivosti napo máhat. Copak je do soužití, v němž panuje napětí mezi lidmi, v němž lidé nemají nic lepšího na práci, než aby na druhých vyhledávali nedostatky, vytýkali je, dávali podnět k hašterivosti, к hněvu, к nenávisti, která jde kolikrát až za hrob. Je ovšem otázka, zda člověk je odpuštění schopen, zda je umí upřímně a ze samé podstaty ' SK1CM5 ZB. HONZAL Každým rokem se setkáváme se zvěstí velikonoc. V nich Velký pátek nese zvěst verše čtrnáctého „ ... mnozí se nad ním užasnou, že tak zohavena jest nad jiné lidi osoba jeho, způsob jeho nad syny lidské“. Toto místo spolu s mnoha jinými připomíná, žc utrpení Božímu pro nás nemůžeme porozumět bez osobního vztahu a bez pohotovosti к následování. Co více, tam, kde této pohotovosti není, tam není ani té pověstné radosti a vnitřního zbohaoení věrných křesťanů. Svědkové dávných i blízkých dob nám přibližují ducha radosti a vděčnosti za Boží pozvání i pohotovost к nesení nesnází „té cesty“: Tak se v jedné legendě vypráví, jak křesťané mladé církve byli přinuceni pracovat až do konce života jako otroci v solných dolech severní Afriky. Do stěn prý vytesali slova: život, život, život. Také husitská píseň nás má co poučit „Kristus vám za škody stojí, stokrát víc slibuje . ..“ To podstatné, co člověk může ztratit, je vzdálení se slibům věrného Pána. A z časů nejnovějšírh alespoň slovo Daga Hammarskjölda, který zahynul na jedné ze svých cest, určovaných myšlenkou smíru mezi národy. Do svého deníku si poznamenal: „ ... jak neuvěřitelně veliké je to, co mi bylo dáno, a jak bezvýznamné, Odpuštění své existence dávat a zda je umí přijímat. Zdá se, že 1 když o to usiluje sebevíce, vždycky na dně našeho bytí zbývá něco z hořkosti, něco z bývalého narušeného vztahu, něco z rezervovanosti, s níž i po likvidované roztržce к svému bližnímu přistupujeme. Avšak mluvíme-li zde o odpuštění, myslíme tím především odpuštění, kterého se má a může dostat nám. O odpuštění hříchu, v němž přece není možno žít. O odpuštění ze strany Boží. O odpuštění, o němž máme svědectví, že se nám ho dostává skrze Ježíše Krista (Efez. 1,7). Říká se, že člověkovo myšlení a jednání je jen z nepatrné míry určováno střízlivým uvažováním a vědomým rozhodnutím, zatímco z převalné části se rozhodujeme podle toho, co nám vnuká nebo diktuje naše podvědomí, a podle toho, co se odehrává pod povrchem našeho zdánlivě vy krystalovaného a vyhraněného zevnějšku. Poměr vědomí к podvědomí je prý dokonce jedna к devíti, takže těžiště života je pod jeho povrchem, tak jako u ledovce, z něhož nad hladinu vyčnívá jen jedna desetina. Přenesme tento poměrně věrohodný poznatek z oblasti psychologie do oblasti víry a biblického svědectví. Přicházíme к poznatku, že naše myšlení a co musím .obětovat*. Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá.“ Cesta věrných služebníků někdy u mnohých vyvolává podivení i užasnutí nad hloubkou jejich utrpení. Ano, mnoho lidí věrných pravdě bylo zohaveno tak, že nebylo možné rozpoznat jejich pravou podobu. Odkaz Kralických nás vede к evangeliu Janovu, kde čteme slova: „Tedy vyšel Ježíš ven, nesa tu korunu trnovou, a ten plášť šarlatový. I řekl jim Pilát: Aj člověk.“ Mnozí jednoho dne, až budou konfrontováni s Boží pravdou při jejím plném odhalení, porozumějí dílu Služebníka i jeho oběti. Králové, kteří tehdy zastupovali světské i náboženské zároveň, zmlknou. Nebude možné odolat moci zjevené pravdy. A tu, přidržíme-li se překladu Kralických, tj slov „skropí národy mnohé“, znovu vynikne nezastupitelnost poslání služebníků v tomto světě. Jde o službu smírčí, upřenou ke slavnému dni vítězství jelio království. Jen skrze ochotu ke svědectví, dosvědčeného obětí, bytím pro pravdu a pro bližní, se otevírá naděje tomuto světu. Zbývá dvojí: vyznání, že jsme nehodnými služebníky, a nové slyšení výzvy „Pojď a následuj mne“. PETR ČAPEK jednání je určováno hříchem. Tot tíha spočívající na našem životě. Jde o to, jak ji sejmout a jak člověku v celém rozsahu a hloubce jeho života pomoci. Odpuštění není možné bez voláni к pokání a bez slyšení této výzvy. Pokání znamená obrat. Zůstat stát nad sebou. Uvědomit si svou beznadějnou vzpouru proti Pánu Bohu. Ano, pokání znamená osobní rozhodnutí podpírané Duchem svátým. Zde se vnucuje otázka, zda jsme si, jako křesťané a jako církev, vědomi, že máme volat к pokání. Neváhejme mluvit o hříchu a neproviňujme se vůči lidem tím, že je ponecháváme klesat pod tíhou jejich vnitřní sevřenostii Proč nezvěstujeme hřích, pokání a odpuštění? Že to není moderní? Že to zavání starými věroučnými formulkami? Že je to orthodoxní ne bo pietistické? Dejme pozor, abychom se při vší manifestaci pro člověka proti němu neproviňovali! Je totiž pravda, že vposledu člověk po ničem více netouží než po odpuštění, i když je odmítá. A to nejhlavnější: zde nám evangelium staví před oči tu mnohým tak záhadnou postavu — Ježíše Krista. Smysl jeho evangelia, radostného poselství je toto: „Dej mi, člověče, svůj klamný vnějšek i své zahalené nitro. To vše ve mně na kříži zaniká, abys mohl chodit v novotě života. Neboj se ve mne věřit!“ J. B. Jeschke CO BÜH OČISTIL KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ TÝDENÍK ZJEDNEJ PROSTOR SVĚMU SLOVU, Pane Bože, a rozsej je po celém světě. Prosím tě, aby и nás padlo na dobrou půdu, aby došlo sluchu všude, kde žijí lidé. П 21. BŘEZNA 1973 - ROČNÍK LVI II - CENA 70 HALÉŘŮ HUUB OOSTERHU1S: Ze sbírky modliteb „Blízko je tvé slovo“ (přel. vsi.). Valdenští a evropské společenství církví Uprostřed ohlasů, Jimiž různé církve reagují na leuenberský návrh na vytvoření užšího společenství reformačních církví v Evropě {tzv. Konkordii), je zvlášť pozoruhodný hlas, který zazněl z Valdenské církve v Itálii. Ekumenické zprávy vydávané Radou italských církví otiskly v prosin ci 1972 stanovisko valdenského synodu к návrhu Konkordte, které je pro nás o to zajímavější, že i Valdenská církev je vedle Českých bratří výslovně uváděna mezi církvemi, které se na Konkordii základně podílejí. Jde o elaborát poměrně rozsáhlý, z něhož si zde můžeme připomenout jen nejzávažnější body. Valdenský synod zásadně vítá návrh Konkordie, protože uznává naléhavou potřebu společného vyjádření pochopení víry obou reformačních větví. Dohodu o užším společenství mezi luterány a reformovanými poklá dá i za theologicky nutnou, a to jak z hlediska ekumenického, tak i misijního. Má však výhrady ke způsobu, jímž je tato dohoda zatímně vy jádřena. Předně postrádá v návrhu Konkordie rozbor příčin, které v minulosti podmínily tvrdé konfesijní přehrady. Valdenští theologové se domnívají, že theologický rozbor oněch dobově podmíněných příčin by mohl být dobrým podkladem pro moderní přeformulování všech zásadních otá zek mezi oběma konfesemi a stát se tak základem jednání o věroučný konsensus. V předloženém návrhu jim vadí onen stále ještě značný zřetel na dosavadní církevní pozice a učení obou konfesí, a to právě na úkor reformačního evangelijního principu, který by měl být v novém jednání základem. Dovozují, že dialog mezi církvemi má vpravdě evangelický smysl a směr jen tehdy, jestliže se děje v poslušnosti evangelia Kristova, které má být kázáno světu v misijní perspektivě. Proto ani společenství mezi církvemi nelze uskutečňovat především skrze službu jednotě církve (jak zní § 46 Konkordie), ale skrze službu evangelia v kontextu svě ta. Misijní poslání je důležitější než křečovité úsilí o sjednocení církví. Dále vyslovil valdenský synod vážné výhrady к lutersky orientovanému pojetí tzv. reformačního principu, že jádrem evangelia jest ospravedlnění jako poselství o svobodné boží milosti. Ospravedlnění z víry jistě též náleží к podstatě evangelijní zvěsti, ale jest jen jedním z jejích aspektů. Valdenští se nikterak netají tím, že jim je bližší reformovaný důraz na centrálnost Krista a jeho díla spasení. V základním pochopení smyslu evan gelia nemohou proto souhlasit, aby na prvé místo byl posunut člověk a jeho zájem o spasení, zatimco boží dílo spasení v Kristu, které je zákla dem, by bylo odsunuto až na místo druhé. Pokud jde o svátosti, soudí valdenští, že jejich pojetí je v návrhu Konkordie neúměrně předimensováno, jako by i dnes byla otázka svátosti jedním z hlavních problémů. Zde naopak postrádají důraz na eschatolo gickou perspektivu, která se otvírá z linie novozákonního svědectví. Dále postrádají v Konkordii důraz na etické důsledky plynoucí z pochopení Kristovy svrchovanosti nad všemi oblastmi života. Odtud these o pravém přednokladu společenství: nejen společné pochopeni evangelia, ale též společná poslušnost evange lia! Výsledné stanovisko valdenského synodu je toto: návrh usilující o užší evropské společenství církví vzešlých z reformace má jistě svůj význam, ale potřeboval by formulace, které by lépe odpovídaly dnešním .potřebám a nebyly by poplatné žádné konfesi. V první etapě by proto bylo užitečnější dohodnout se pouze na zásadním společenství a přitom poctivě uznat rozdíly v pojetí některých otázek při ponechání plné svobody oběma stranám. V tomto smyslu navrhuje valdenská církev nové krátké prohlášení o dohodě v základních věcech, na němž by sei nejen mohli shodnout bohoslovci, ale které by mohly přijmout za své i církevní sbo ry obou stran: 1. Luterské a reformované církve, spojené církve z nich vzniklé a církve s nimi příbuzné, valdenská a bratrská, na základě společného pochopeni evangelia, jež jednomyslně uznávají za jedinou normu, přijímají se navzájem jako církve Pána Ježíše Krista a prohlašují, že pokládají své vztahy za plné bratrské společenství. 2. Se zřetelem к poslání, к němuž se cítí být povolány, se jmenované církve zavazuji dát к tomuto evangelickému společenství konkrétní výraz ve vzájemném uznávání příslušných služebností, a to ve vzájemné účasti členů obou konfesí při Večeři Páně, ve výměně kazatelny, ve vysluhování křtu a Več. Páně, v pastýřské péči, v aktivní spolupráci na všech úsecích svědectví a služby, a v společně dohodnutém postupu pokud jde o vztahy к jiným konfesím. 3. Na základě tohoto společného prohlášení víry prohlašují jmenované církve, že již neshledávají v neshodách a odsuzování minulých dob důvod к oddělenosti. Chtějí spíše dovolit theologickou legitimnost různých výkladů v některých článcích, a to jak mezi oběma konfesemi tak i uvnitř konfesí, pokud odpovídají normě evangelia, — v přesvědčení, že každý rozdíl ve výkladu křesťanského poselství bude pojímán ve světle království božího, které dle zaslíbení přichází. Na tento základní krátký text by měl podle návrhu Valdenské církve následovat podrobnější dokument, zpracovaný podle leuenberské osnovy, který by doplnil a vysvětlil uvedené zásadní téze v terminech historických, theologických i konfesijních. Tento nám sympatický přístup к věci i konkrétní návrh Valdenských se stane spolu s připomínkami a ná vrhy z řady dalších církví předmětem nového jednání při poradě leuenberských autorů svolané na jaro 1973. Jiří Otter