Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1974 (LIX/1-44)

1974-01-03 / No. 1

HLEDEJTE A ČTETE! APOKALYPTIKA A EVANGELIUM Tímto nadpisem je vyznačeno jed­no z náročných témat biblické theo­logie, jež ještě čeká na soustavné prostudování a zpracování. Mocný duchovní proud židovské apokalypti­­ky vytryskl v temné době krutého pronásledování za vlády syrského Seleukovce Antiocha IV- Epifana (175—164 př. n. 1.), kdy mnoho synů Izraele trpělo i umíralo mučednickou smrtí pro věrnost Hospodinu a Záko­nu. (Tehdy byl napsán první apoka­lyptický spis Daniele ku povzbuzení trpících věrných.) Pod tíhou bezúteš­ných poměrů a duchovní krize doby makabejské, také pod vlivem cizích náboženských idejí rodí se zcela no­vá naděje a eschatologie, jež zname­ná převratnou změnu v izraelském pohledu na svět, dějiny i individuál­ní lidský život a úděl. Eschatologie ve smyslu apokalyptickém a pak 1 novozákonním je učení o poslední (= eschatologické), věčné skutečnos­ti, jež zcela přesahuje dějinný rámec pomíjitelného světa a života: o bu­doucím Božím království, o přicháze­jícím konečném Božím vítězství, kdv skončí starý věk tohoto světa pod vládou zla a bude nastolen zcela jiný ( =eschatologický) nový věk vzkříše­ní a dokonalého vykoupení. Apokalyptický názor se hluboce li­ší od staroizraelského: vidí tento svět a jeho dějiny ve velmi temných bar­vách, v beznadějné situaci pod vlá­dou démonských mocností. Všecka zaufalá naděje se toužebně obrací к „onomu světu“ budoucnosti, který na­stane hrozným zánikem starého, me­siášským převratem, soudem, vzkříše­ním a konečným nastolením svrcho­vané vlády Boží. Veškeré dění neu­těšené přítomnosti je chápáno i vy­kládáno ve znamení bezprostředně očekávaného blízkého konce a záro­veň začátku. Tato nová naděje e es­chatologie nabízí útěšnou odpověď na nejbolestivější otázky těžce zkoušené víry — proč je na světě tolik zla a utrpení —, s nimiž si lid Starého zá­kona nevěděl rady, protože neměl jasný výhled ke vzkříšení а к plnos­ti věčného života v nadpozemském Božím království. Právě tento výhled nepomíjivé eschatologické naděje je mimořádným přínosem a odkazem Židovské apokalyptiky (arci ve spo­jení s fantastickými spekulacemi, vý­počty a výbušnými sny o mocensko— —náboženském meslášstvf), která působila jako nakažlivý kvas v myš­lení 1 životě palestinského židovstva novozákonní doby. O tom svědčí ne­jen řada apokalyptických spisů, včet­ně kumránských rukopisů od Mrtvé­ho moře, nýbrž i způsob, jak se tehdy celý Starý zákon chápal, vykládal a přeznačoval stále víc v duchu epo­­a kelyptiky. (Další informace o povaze názorech tohoto náboženského směru, jež se nevejdou do omezené­ho rámce jednoho článku, podává např. M, Bič, Palestina II, 273—283 kromě výkladů o kumránských ruko­pisech; částečně lze čerpat i z člán­ků „Počátky apokalybtiky“ a „Apo-, kryfy" Kj. 1972, č. 35—36.) Po prudkém rozmachu apokalyptic­kých nadějí dochází na sklonku no­vozákonní doby к neméně náhlému ústupu. Tragický závěr války židov­ské (roku 70) i dalších mesiášských rebelií proti Římu pod vedením apo­­kalyptikou inspirovaných odbojových skupin zelotských odhalil klamnost fantastických předpovědí a nadějí politicko—náboženských. Protože apo­­kalyptika jimi nepřímo podněcovala к fanatickému boji proti všem ne­přátelům, padl na ni stín odpověd­nosti za národní neštěstí. Židovský rabinát ji zavrhl a odmítl zařadit apokalyptické spisy s výjimkou Dani­ele do palestinského kánonu Starého zákona (i když ovšem některé zá­kladní apokalyptické ideje — o vzkří­šení, pekle, ráji v přicházejícím no­vém věku aj. — již zůstaly trvalým vlastnictvím židovské víry). Ani v křesťanské theologii Starého zákona nemá apokalyptika příliš dobré jméno. Vytýká se jí hrubá de­formace původního starozákonního poselství. To je pravda, pokud je mí­něna skutečná únikovost i fantastič­­nost apokalyptických vidin a speku­lací. Avšak na druhé straně apoka­lyptická eschatologie v čistší podobě přispěla mimořádným podílem к his­torickému ztvárnění i srozumitelné­mu slovnímu vyjádření kristovské zvěsti Nového zákona. Ukazuje se, že kritické studium apokalyptiky je ne­postradatelné к hlubšímu porozumění vlastního jádra této zvěsti; že odbor­ná znalost apokalyptické mluvy je důležitým předpokladem nesnadného umění výkladu: abychom do naší sou­časnosti mohli přesněji i věrněji tlu­močit živé evangelium ze starých svědectví Nového zákona. Jejich au­toři totiž nejen chápou a vykládají smysl Starého zákona podobně jako apokalyptika židovská, nýbrž mluví a vyjadřují své poselství převážně apokalyptickou řečí. Ale projevuje se v Novém zákoně vskutku jen výrazný vliv „řeči“, nebo i „věci“ náboženského proudu a myš-lení apokalyptiky? Je zcela nepochyb­né, že vlastní apoštolské poselství se od apokalyptického velmi nápadně liší. Základem evangelia1 není tajné spekulativní vědění o eschatologické budoucnosti, nýbrž mesiášské tajem­ství Kristovo. Ježíš Kristus je Mesiáš zcela jiný, než jak jej předpovídala a očekávala židovská apokalyptika. Není bojovným mocenským panovní­kem a ničitelem bezbožných, nýbrž Spasitelem hříšných, pro jejichž zá­chranu žil a zemřel na kříži. Pouze na okraji této kristovské zvěsti spá­sy a Nového zákona se vyskytují ně­které temné výpovědi a tóny, velmi vzdálené od středu evangelia i od dějinné cesty Ježíše Nazaretského; připomínají mnohem spíše apokalyp­tický obraz mocenského Mesiáše ja­ko hrozného mstitele (např. ve Zje­vení = apokalypse Jana 14,9—20; 19,11 —21; ale též v 2 Tes 1,6—9 aj.) V blízkosti apokalyptického Krista se současně rozevírá nepřeklenutelná propast mezi vyvolenými a těmi, pro něž je připraveno věčné trápení a zatracení v „ohnivém jezeře“ (Zj 20,15; 21,8). Zde je zcela zřejmý vliv problematických tužeb a sklonů ži­dovské apokalyptiky, která — podob­ně jako apokalyptická sekta Svědků Jehovových dnes — utěšovala své věrné vidinou budoucí rajské blaže­nosti a zároveň přivolávala ve žhavé nenávisti krvavou pomstu i věčné zatracení na všecky nepřátele a bez­božné. J. B. Souček ukazuje u někte­rých podobně zaměřených projevů na okraji Nového zákona na „nebezpečí, že zatemní slavné světlo evangelia 0 lásce Boží a o naději, která nechce být omezována úzkostlivě taženými hranicemi“. Tu je v zájmu evangelia nutno velmi vážně rozlišovat a všec­ko měřit pravým kristovským stře­dem celého novozákonního svědectví- Neboť ryzí světlo Boží milosti, Kris­tovy pravdy a pravé naděje pro nás 1 pro svět nepřichází z apokalyptiky, nýbrž z pouhého evangelia. J. A. Dvořáček České body — Puncta Bohemiae Před 250 lety, 25. srpna 1723 přišli ke dvornímu kazateli v Berlíně Danieli E. Jablonskému, vnuku Komenského, Martin Rohlíček a Mikuláš Vondráček, dva čeští exulanti, a předložili mu text memoranda o situaci evangelíků v Če­chách. Memorandum obsahovalo 10 bo­dů a dostalo název Puncta Bohemiae fčeské body). Toto memorandum ode­vzdali oba exulanti Jindřichu Rildige­­rovi z Идет, tajnému radovi pruské­ho krále Bedřich Viléma I., se žádostí, aby je odevzdal králi pruskému, an­glickému, dánskému a švédskému. Dal­ší opis bodů pak předložili přímo zno­vu anglickému králi 13. října 1723. Osm z těchto bodů podávalo informa­ci o situaci českých evangelíků, po­slední dva pak žádost o řešení této situace s konkrétním návrhem, jak ji řešit. Body byly podepsány: „Všichni pravověrní v Čechách a na Moravě, kteří se přiznávají к pravému nábo­ženství“. Oněch deset bodů ještě do­provázela vysvětlující žádost podepsa­­ná „všemi příslušníky evangelického náboženství v Čechách“. Jménem ji po­­depsali tři: Jakub Boháček, Martin Rohlíček a Mikuláš Vondráček. Dato­vána je 23. 8. 1723. První bod mluví o tom. že před sto lety byli svobodní evangelíci z Čech a Moravy vyhnáni. Druhý tvrdí, že od roku 1716 jsou evangelíci v českých zemích pronásledováni pro slovo Bo­ží, jejich majetek je jim odebírán, jsou bičováni karabáči až na krev, vězněni v železech a poutech až po šest let, takže někteří sedí ve vězení ještě к datu podání bodů. Třetí bod si stěžu­je, že jsou odebírány, proklínány a spalovány svaté knihy, dokonce i bib­le. Čtvrtý bod mluví o přísných tres­­tech, které postihují toho, kdo překro­čí zákaz čtení evangelických knih. Pátý bod zjišťuje, že mnoho tisíc lidu bylo poměry zahnáno do Saska, Slez­ska a Uher. Šestý bod oznamuje, že mnoho tisíc lidu vzdychá к nebi o ve­čeři Páně, která je jim odpírána. Sed­mý bod podává zprávu o tom, že roku 1719 přijímalo pod obojí v Čechách a na Moravě 18 000 lidí. Osmý bod vy­světluje, proč se žadatelé obracejí na evangelické krále. Devátý bod navr­huje intervenci и císaře, aby některé kostely byly dány v českých zemích evangelíkům. A konečně desátý bod vysvětluje, že si žadatelé nevědí jiné rady a pomoci, než se obrátit na evan­gelické krále. Připojená žádost vyslo­vuje domněnku, že císař asi ani o těch ukrutnostech neví. Dále vypravuje, jak někteří evangelíci jsou z trestu zapřa­háni do pluhů jako dobytek. Evange­ličtí králové vzali české body vážně, ale usoudili, že by okamžitou interven­cí českým evangelíkům víc uškodili než prospěli. К intervenci došlo až po nové žádosti podané sboru evangelic­kých knížat v Režně roku 1735, ale i to bylo téměř bezvýsledné. Fakta uváděná v českých bodech ne­zasahují však celou evangelickou cír­kev v českých zemích, jak by se s tex­tů bodů zdálo, ale opírají se jen o udá­losti z východních Cech: Roku 1717 udal někdo faráři v Cerekvici na Li­­tomyšišku, že v obci Javorníku se ko­nají tajné kacířské schůzky. Podezře­lí lidé byli nahnáni na litomyšlský zá­mek a tam tak strašně mučeni a ne­milosrdné biti, že většina z nich neby­la už až do smrti plně zdráva. Tajní evangelíci z Heřmanic na Litomyšlsku byli zatčení roku 1720 a někteří z nich tak zbičováni, že při odchodu ze zám­ku zanechávali krvavou stopu. Jiní z nich bylt zapřažení do pluhu a museli zorat panskou zahradu. Roku 1721 by­li evangelíci z Vysokého Mýta zbave­ni majetku a někteří muži odvedeni doživotně к vojsku. Dlouho vězněni byli někteří evangelíci z Javorníka, Heřmanic a také Jiří Prokeš z Černi­­lova. Pak následoval hromadný útěk evangelíků z východních Čech za hra nice. Knihy byly v té době páleny 1717 ve Smiřicích, 1720 v Náchodě a 23. 6. 1723 v Černtlově. Odkud pocházel Mi­kuláš Vondráček nevím, byl exulantem v Žitavě. Jakub Boháček pocházel z Českého Meziříčí a Martin Rohlíček z Vellmi. Martin Rohlíček byl žák a vy­učenec Michala Dyonista, který měl roku 1719 v obvodě své kazatelské pů­sobnosti zaznamenáno více než 18 000 komunikantů, kromě nově přihláše­ných. Asi roku 1727 byl Martin Rohlí­ček na žádost českých evangelíků or­dinován D. E. Jablonským к úřadu ka­zatele mezi evangelíky v Čechách a na Moravě, třebaže neměl vyššího školní­ho vzděláni. Martin Rohlíček pak pů­sobil po třicet let jako kazatel přede­vším na Mladoboleslavsku, Chrudim­­sku, Kouřimsku, Královéhradecku, Čáslavsku a Novoměstsku Jna Mora­vě). Kromě Valašska by se však sotva našel v církvi toleranční sbor, v němž by Rohlíček v letech 1727 až 1757 ne­působil. ILJA BURIAN Dopisy staršovstvu Vlč LÁSKY Milý bratře kurátore, vracím se к Vaší otázce, proč se nám mnozí konfirmandi po konfirma­ci ztrácejí. Bývá tomu tak, že ve sbo- 2 rech, kde má konfirmace ještě silnou tradici, je procento těch, kteří se kon­firmují „z církve ven“ větší nežli ve sborech, kde bývá konfirmandů málo. Vnějších příčin této skutečnosti je jis­tě řada. Soustředím se však na příči­nu vnitřní. Tuto příčinu vidím ve sku­tečnosti, že se konfirmandi nesetká­vají ve sborech s dostatečnou láskou. Sbor se v mnoha případech setkává s konfirmandy jen v osobě faráře při konfirmačních cvičeních. Konfirmandi, kteří si vytvoří mezi sebou dobré společenství, přicházejí do shromáždění a celkem jim nevadí, stará-li se o ně sbor, modlí-li se za ně nebo ne. Drží se pohromadě, se sborem zachovávají volné svazky. Tradiční střed sborového života — a mám za to, že jde o střed nejen tradiční — však konfirmandům zůstane cizí. Ne­cítí se v něm dobře. Nepatří do ně­ho. Není to prostředí pro ně. Nepro­niknou do zbožnosti písní, do zvěsti kázání, do obecenství kolem stolu Kristova, lejich víra i jejich zbožnost se pak velice Uší od starší generace. Měli bychom se vážně zamýšlet nad tím, proč naše shromáždění, nejednou t biblické hodiny, snadno nabývají cha­rakter uzavřenosti, takže se v nich no­vě příchozí necítí dobře. Někdy se stá­vá v městských sborech i to, že někdo chodí po léta do kostela a nikdo si ho „nevšimne“. Podstatou evangelia je přece naprostá otevřenost vůči všem. Pavel vyzývá členy sboru, aby se při­jímali vespolek jako i Bůh v Kristu přijal vás. Nejsme ve své zbožnosti příliš do sebe uzavřeni, příliš indtvidualističtí? Neruší nás bližní v kostele, když ne­ní zrovna jako my? Nejsme, aniž si to uvědomujeme, někdy v hloubi srd­ce rádi, že ve shromáždění nejsou dě­ti nebo konfirmandi, poněvadž nás je­jich neposednost a odlišnost ve zbož­nosti ruší? Nad takovým druhem zbož­nosti bychom se měli opravdu vážně zamýšlet. Evangelium přece neuvádí člověka do polohy až mystického sou­středění, do kruhu od světa odtržené meditace. Evangelium člověka zlidštu­­je, otevírá mu oči pro všecko pozem­ské a lidské, dává mu kladný vztah ke všemu a ke všem, zbavuje jej sa­­mospravedlivé povýšenosti. Rád si při­pomínám příběh ze Skutků, v němž se vypráví, jak jeden mládenec, řekněme konfirmand, při kázání Pavlově usnul a spadl z okna. Podle naší zbožnosti reformovaně přísné se takový příběh přece do bible nehodí. Když už je tam, pak by měl být využit jako odstrašu­jící napomenutí mladým lidem, kteří si slova Božího neváží. Avšak, když si příběh ve Skutcích přečtete, nenajdete žádná slova výčitek ospalému mláden­ci, za to však tam najdete živou účast s ním a velikou radost z toho, že zů­stal zdráv. Nová generace klade otázky po naší zbožnosti. Musíme si ověřovat ryzost své víry na vztahu к ní, na tom, jak je umíme do svých shromáždění přijmout a dát jim podíl na Božích věcech v nich. Budeme na to muset, řekl bych i liturgicky, myslet víc než doposud. Nejen v obsahu kázání, nýbrž i v mod­litbách, zařazování nových písní, ak­tivní účastí. Závěrem bych zmínil dvě věci: V řa­dě sborů mají alespoň jednou za měsíc po celé služby Boží děti mezi sebou. Pamatují na ně i uspořádáním boho­služeb. Uvádějí je tímto způsobem do bohoslužebného života církve. Děti sa­my zazpívají písničku, za základ ká­zání slouží text obsahující biblický pří­běh, který děti mohou sledovat, v mod­litbách se myslí na rodiny a děti. Ne­věřil byste, jak radostná shromáždění to bývají, jak sbližují celý sbor. Vytvá­řejí nový obsah zbožnosti. A ještě jed­nu myšlenku: Ve sborech jsou při kon­firmaci presbyteři dotazováni, zda při­jímají konfirmandy do obecenství sto­lu Kristova. Zdalipak si presbyteři uvě­domují, že přijímat konfirmandy do to­hoto společenství nepředstavuje jen je­jich právo nebo výsadu, nýbrž také zá­vazek a odpovědnost. Presbyterům, kteří takto konfirmandy přijali, nemů­že být lhostejno, jak se konfirmandi stolu Páně účastní а со и stolu Páně přijímají. Srdečně Váš J. S. Jsou jevem zajímavým nejen pro bohoslovce, kteří je zkoumají, hodno­tí, přijímají, orientují se na některém z nich nebo je odmítají. Podobně se к theologickým směrům v evangelic­ké církvi má i mnohý posluchač, kte­rý má zájem o theologické otázky, ale obecně к nim panuje nedůvěra, ba odpor. V dalekém i blízkém poza­dí této nelibosti jsou dávné theolo­gické disputace nebo zase až příto­mné theologické přestřelky, nesoucí na sobě téměř vždycky něco z nesná­šenlivosti, kterou i theologové vyni­kají, nebo mají vzápětí dokonce ne­přátelství, vedou к zakládání a bu­dování vyhraněných theologických škol а к vytváření táborů, jejichž pří­slušníci na sebe číhají, jeden druhé­ho podceňunje a odmítá. Ani v naj­menším nechceme vyvolávat zlé du­chy: je jisté, že v dnešním theologic­kém světě nehrají theologické směry takovou úlohu, jakou hrály např. ve staré církvi nebo potom v době po­­reformační. Nicméně se theologické rozdíly v myšlení uplatňují v theo­logii dodnes, a to nejen na světovém fóru, nýbrž i u nás, i když se proje­vují mnohem věcněji, zklidněné, bez kaceřování a osobních útoků. Skutečnost, že theologické směry existovaly a existují, se velmi často odráží v reakcí posluchačů. Měli by­chom si totiž uvědomit, že theologie není jen nějakou teoretickou a aka­demickou záležitostí, nýbrž že se pro­mítá do života a myšlení církve. Má dopad až i u nejprostšího posluchače. To proto, že stopy určitého theolo­gického myšlení jsou zvláště v refor­mační církvi patrny na kázání. Kaza­tel se totiž někde svému povolání učil. Měl své učitele, kteří ho ovlivni­li. jestliže ho neovlivnili, jistojistě si sám vytvořil způsob určitého myš­lení a potom i mluvy, kterým formu­je a vyjadřuje svou víru, to, co po­važuje za nutné a důležité zvěstovat. Tento způsob myšlení nebo mluvy může být někdy velmi prostinký, jin­dy zase složitý, náročný, až nesrozu­mitelný. Posluchač do sebe přijímá něco ze světa kazatele, kterého pos­louchá. Někdy kriticky, někdy nekri­ticky. Přijímá někdy chtěně, jindy bezděky. Ovšem, že jednomu kazate­li přitaká nebo se jím nadejme (čas­to předčasně), jindy je vůči kazateli zdráhavý nebo i odmítavý, mnohdy lhostejný. Avšak zpozorní, nent-li mu něco po chuti, nebo slyší-li něco nezvyklého. Řekněme, že jeden kaza­tel mluví o existenci duše, druhý ji popírá. Někdo vidí křesťanství v zá­stupné smrtí Kristově, jiný v zdůraz­nění všelidské lásky. Jen trochu po­zorný posluchač na to reaguje bez­radnou a rozpačitou otázkou: „Copak tedy máme vlastně věřit?“ O theologických směrech zde ne­chceme a nemůžeme mluvit, abychom o nich poučovali co do jejich obsahu. O tom by nás poučily často rozsáhlé dějiny theologie nebo zase církevní dějiny nebo dějiny dogmatu. Chtěj­me se však dát upozornit na to, že žádné lidské myšlení v kterémkoli odvětví lidské vědy a bádání se bez různosti neobešlo a neobejde, ať už jde o medicínu, filosofii, biologii — a o kteroukoli vědu. Tak tomu je i s theologií. Kdyby nebylo hloubání, bá­dání, hledání a zpytování, nastala by nehybnost, nebylo by pokroku, život by byl fádní, lidské myšlení by za­hnívalo. Naštěstí tomu tak není, pro­tože Pán Bůh dal našemu lidskému myšlení neklid v hledání pravdy. Již Písmo svaté nás upozorňuje na theologické směry. Vzpomeňme, že apoštol (Pavel) ví i o jiném evange­liu než jen o tom, které sám káže (Gal. 1,8). Přečtěme si 1. Kor. 1, 12 o stranách v Korinte, 2e mezi Petrem a Pavlem nebylo souladu, víme z Gal. 2,14. Apoštol ví o rozličných učeních a nabádá, aby se čtenáři jimi nedali točit (2id. 13,9), jako zase ví, že ka­cířstva dokonce musejí být, aby od nich byla odlišena pravá zbožnost (1. Kor. 11,19), To jsou jen namátko­vé příklady. A v dějinách staré _drk­­ve: šlo o to, zda Kristus je podstatně syn Boží, jak učil Athanasius, nebo člověk, jak učil Arius (zhruba repro­dukováno). Jednou šlo o to, zda Duch svátý vychází z Otce i Syna nebo zda jen z Otce, což mělo nedozírný důsledek v roztržce mezi církví zá­padní a východní roku 1054. Nebo zase: v reformaci byla živá otázka, zda je člověk ospravedlněn pouhou vírou, nebo zda ho před Bohem ospra­vedlňuji dobré skutky — což zase oddělilo reformační církev od římské. Toť jen nejběžnější příklady ze spou­sty těch, které dokumentují theolo­gické směry. Jen slovem naznačme, že tyto otázky jsou dodnes v theorii i praxi živé, třeba jsou oděny do moderních formulací. Existence růz­ných církví je dokladem theologické různosti. Proč o tom všem píšeme? Přede­vším tedy proto, abychom se učili tr­pělivosti, snášenlivosti a nabývali vědomí, že různost theologických směrů je svědectvím pro hledání pravdy. Tato trpělivost a snášenlivost je ovšem kritická. Není sporu o tom, že nejeden theologický směr zkracuje a přeznačuje celistvost a pravdu biblické zvěsti. Nejčastěji se to děje v tzv. christologii, tedy v učení o Kristu, o jeho slovech a hlavně o je­ho díle. V pochybnost je brán smysl jeho ukřižováni, skutečnost jeho zmrtvýchvstání, dílo jeho odpuštění. Takovým učením se nemá žádný po­sluchač dát točit. Soustředit se v jevu Ježíšově jen na zdůraznění jeho lásky к člověku je zajisté — mnoho, a přece jen málo. A jakým způsobem se posluchač obrní proti takovémuto zkracování a přeznačování biblické zvěsti? Je jen jedna cesta: pečlivě, pilně a přemýšlivě číst bibli s pros­bami o porozumění. Pátrej po výkla­dech, které pomáhají к srozumění. Čemu nerozumíš, tím se příliš neza­­rážej. Taková četba ti poskytuje možnost vniknout do biblického svě­ta, do myšlení a vyjadřování biblic­kých svědků a dává ti zjistit, v čem vposledu tkvěla jejich lidská existen­ce, totiž ve víře v Boha Stvořitele zjeveného v Ukřižovaném a Zmrt­výchvstalém Ježíši Kristu, v Boha, kte­rý se nám osvědčuje Duchem svátým. To je také světlo, které nás provází pralesem theologických učení, amž bychom je odsuzovali a pokládali za zbytečné-Ale ještě na něco se dejme upozor­nit. Jsou skutečně theologové, kteří učí zcestně, protože nepoučeně. O nich mějme naději, že přijdou jed­nou na to pravé a že nás nezmatou. Jenže jsou mnozí, kteří chtějí za kaž­dou cenu být zajímaví, noví, origi­nální. Ne ze zvídavosti, nýbrž z ješit­nosti a — z pocitu méněrennosti. Jsou to věční nespokojenci. Chtějí na sebe upoutat pozornost. Snad i tako­ví musejí býtl Snášejme i je a porou­čejme je do milosti Boží spolu s ce­lou theologií. Věřte, že se bez ní ne­obejdeme, i když jí často opovrhuje­me. J. B. Jeschka Theologické směry

Next