Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1977 (LXII/1-44)
1977-01-05 / No. 1
HLEDEJTE A ČTĚTE! DUCH BOŽI NAD VODAMI (GENESIS Ml Do hlubin biblické zvěsti býváme uváděni právě na těch biblických místech, která v různých překladatelských verzieh vykazují výrazné rozdíly. К takovým místům patří Gn 1,2. Uvykli jsme si na kralický překlad: „ ... a duch Boží vznášel se nad vodami“. Nový ekumenický překlad ukazuje týmž směrem: ...... ale nad vodami se vznášel Boží duch.“ Předesláním „ale“ staví ovšem tuto výpověd do protikladu к předcházejícím slovům o zemi pusté a prázdné a tmě nad propastí. Když se však podíváme v ekumenickém textu na poznámku, která je připojena к překladu, najdeme tam, že významný starozákoník Gerhard von Rad místo duch Boží překládá „Boží bouře, hrozná bouře“ (Gottessturm, furchtbarer Sturm). The New English Bible uvádí v překladu: „mocný vítr (a mighty wind), který se hnal nad povrchem vod.“ Pod čarou pak uvádí druhou překladovou možnost: „Duch Boží se vznášel pták) nad vodami.“ (hovering — jako < Překlady ukazují na dva možné, avšak v podstatě velice rozdílné výklady tohoto místa. Slova o Duchu Božím, který se vznášel naj vodami, chápe Jan Calvin jako doklad pro to, že Boží duch se účastnil na stvoření. Na této linii pokračovala refor-movaná tradice (např. Ed. Böhl) velice výrazně až po Karla Bartha, který se ve výkladu tohoto místa uchyluje spíše к druhé výkladové možnosti, jak ještě ukáži. V poznámkách Kralických najdeme výklad blízký Calvtnovi, pravděpodobně je dokladem kalvinizace kralických poznámek, jak ji prokázal ve své studii o výkladech Kralických J. B. Souček. Kraličtí к tomuto verši připojují výklad: „Zachoval, v bytu zdržoval a jako к životu přivodil ty věci tak hromadně stvořené a nezformované.“ Pro tento výklad se dovolávají žalmu 104,30: „Vysíláš Ducha svého a zase stvořeni bývají a obnovuješ tvář země.“ Karl Barth (KD III, 1, 117nn) vychází z předpokladu, že o stvoření lze mluvit teprve od v. 3„ kdy Bůh promluvil: Budiž světlo! Svět je stvořen slovem, a proto údaje v. 2 ještě nepatří do zvěsti o stvoření. Představují hříchem porušenou a předznamenanou skutečnost, která se však Božím stvořitelským slovem stala jednou provždy minulostí. Do této minulosti patří i představa vznášejícího se ptáka nad světovým vejcem, z něhož svět vznikl. Bůh těchto mytologických představ je karikaturou Boha Izraele. Není tu tsdy řeč o Bohu Izraele, nýbrž o chaosu, bouři. Boží stvořitelský počin (bara) je namířen proti bohům chaosu. Máme tedy před sebou dvě výkla-dové možnosti, které se navzájem vylučují. Teolog by je sice mohl spojit v jakési vyšší jednotě tvrzením, které dosvědčuje celá řada novozákonních míst, že tam, kde se objevuje duch Boží, vystupují na scénu také démoni a že hranice mezi oběma není snadno rozpoznatelná. Avšak ani tato skutečnost nepřeklene rozdíl mezi těmito dvěma vykladačskými a překladatelskými přístupy. Exeget a kazatel je nejednou ve své práci v situaci, že se musí rozhodovat. Kázání totiž nemůže být výkladem různých možností, nýbrž zvěstí Slova. Takové rozhodnutí ovšem činí s rizikem a bez záruk. Stojím-Ii v takové situaci, rozhoduji se zpravidla pro výklady reformační, ne-li patristické; pokrok v kritické exegezi neznamená vždy také pokrok v teologii. Duch Boží sestupuje už v díle stvoření do chaosu tohoto světa, tvoří v něm a zachovává v něm život. Duch Boží není duchem platónských představ, že by zůstával nad světem.a nechal svět v jeho zápasech. Bůh Izraele, o nimž je, jak jsem přesvědčen, na tomto místě řeč, je Bůh, který к nám sestupuje. Už v těchto prvních verších Písma se setkáváme s týmž Bohem, který do světa v Kristu sestoupil, který je a bude s námi v našich starostech tohoto nového roku. V navázání na výraz „vznášel se“ to potvrzuje komentář ekumenického překladu: „Vznášení Ducha Božího nad vodami je příslibem příklonu Stvořitelova, obrazem jeho lásky. Neponechá své dílo v osamocení, odkázané na vlastní síly a na vlastní moc.“ Josef Smolík Zapomněli omneii jsmeí? Nezapomněli jsme chválit Boha, dobrořečit mu, děkovat ať už v modlitbě nebo zpěvu, pokud jsme v neděl' vstoupili do chrámu nebo modlitebny? Projevy vděčnosti Bohu spolu s bratřími a sestrami ve shromáždění navazuji na chvalozpěvy Izraele a jsou — byť matným — odrazem toho. co činí zásiupy těch, kteří již vidí Krista oslaveného a žijí s ním ve věčné radostí. OTAZNÍKY NA RUBU A LÍCI Ale jak je tomu v našich všedních dnech? Zpíváme: „Tebe, Bože, chválíme“ při špatné náladě? Otevíráme srdce Duchu svátému, abychom zaslechli jeho výzvu: „Dobrořeč duše má Hospodinu ... za všecka dobrodiní jeho“, když nás svírá bolest tělesná nebo nás zneklidňují starosti? Děkujeme: „Tě Boha chválíme, Pána svého ctíme“, když nám naše záměry nevyšly tak, jak jsme si přáli? Chválíme „Nejmocnějšího ..., jenž na výsostech sedí, na všecko jasně hledí“, když jsme samotni, zklamáni a naše duševní rozpoložení je takové, že vidíme všecko černě? Ptejme se nyní stejnými slovy, ale opačně: Zpíváme: „Tebe, Bože, chválíme“, když jsme začali a skončili den v dobré náladě? Otevíráme srdce Duchu svátému, abychom zaslechli jeho výzvu: „Dobrořeč, duše má, Hospodinu... za všecka dobrodiní jeho“, když jsme zdraví, žijeme zabezpečeni a v pohodě? Děkujeme: „Tě, Boha, chválíme. Pána svého ctíme“, když nám naše záměry vyšiv tak, jak isme si přáli? Chválíme „Nejmocnějšího ..., jenž na výsostech sedí. na všecko jasně hledí“, když máme rodinu, přátele a když naše duševní rozpoložení je takové, že všecko vidíme růžově? Je přirozené a pochopitelné projevit Bohu vděčnost a oslavovat ho za všecka plus v našem životě, mlčet nebo zlořečit Bohu za všecka minus v našem životě, jenže, jsme-li к sobě poctiví, přiznáme, že život bez těžkostí, v klidu a hmotném zajištění nás tak zlenivěl, že se podobáme děcku, které stále má, co chce, a rodičům ani nepoděkuje. Naopak, při drobných 1 velkých záporech, které si sami navodíme nebo se nás zvenčí zranitelně dotýkají, svalujeme vlnu na Boha. JOBOVSKÝ POSTOJ Nezapomněli jsme na biblickou událost, kterou jsme už v dětství vnímavě poslouchali, I když jsme ji začali chápat mnohem později? Je o Jobovi. Zní pohádkově, třebaže není pohádkou. Je jen důkazem lidské omezenosti vyjádřit případným slovem, co se ode hrává mimo náš dosah, Čtenář se nebude proto horšit, použíji-li dobově zabarveného termínu „satan". Je to moc zla, která působí mimo nás nezávisle na nás a má rozkladný a ničivý dopad. Ale je to i zlo, které je v našem srdci. „Satan“, jehož dočasnou moc udržuje Bůh v mezích, vede dialog s Во* hem a upozorňuje na spravedlivého Joba, který by sotva osvědčil věrnost Hospodinu, kdyby jeho dosavadní léta poznamenaná blahobytem a rodinným štěstím byla pojednou rozrušena zásahem na těch nejcitlivějších místech v životě. Je to tvrdá zkouška, kterou Job prochází. Když ztratí majetek a děti. vysloví v pokorné statečnosti: „Hospodin dal, Hospodin též odjal — buď požehnáno jméno Hospodinovo“. Když onemocněl malomocenstvím, žena ho vyzve, aby zlořečil Bohu a umřel. Nedá se zviklat a odpoví: „Dobré-liž jen věci budeme brát od Boha, zlých pak nebudeme přijimati?“ Když ho navštíví podivní edomští „přátelé“, čelí odvážně jejich moudrosti, která je nadnesená, bez lásky к trpícímu, a odvolává se před nimi к Bohu: „Toliko jsem slýchal o tobě, nyní pak i oko mé tě vidí... Vím, že Vykupitel můj živ jest a že v den nejposlednější nad prachem se postaví.“ Takovým postojem se vyrovnává Job s utrpením. Ví, že trvalým naříkáním by posloužil záměrům satanovým. Neboť o to právě usiluje „satan“, který béře na sebe „podobu anděla světlosti“, aby člověk v jobovské situaci přestal chválit Boha a tím nahrál jeho temným úkladům. HOSPODINU VZDEJTE CHVÁLU Nepřehlédli jsme žalmistovo pozvaní: „Dobrořečit budu Hospodinu v každém čase, z úst mi bude znít vždy jeho chvála ... Velebte Hospodina se mnou, vyvyšujme spolu jeho jméno ... Kdo na něho budou hledět, rozzáří se, rdít se nemusejí?“ Ve dnech, prostě po lidsku řečeno, dobrých, ale i v různých utrpeních, životních prohrách, kdy smysl bolesti je nám tak zahalený, jako průhled přes zamlžené okno, otevírá se nám příležitost chválit Boha. Tím neuvolníme průchod zlu, nýbrž jemu navzdory se vystavíme zachraňujícímu působení Božímu v důvěře, že On je mocný v naší bezmocnosti. On je naší jistotou v našich nejistotách. On je naší nadějí, když všecky ostatní naděje vytékají do řečiště beznaděje. SVETLO VDĚČNOSTI Nezapomnělí jsme chválit Boha i v korespondenčním styku? Píše-li nám příbuzný nebo přítel o svých bolestech, navodí nás i takovou nevinnou otázkou: „Co u vás nového?“ к podobné odpovědi o osobních těžkostech i neštěstích v našem okolí. Jen si prohlédněme dopisy, abychom si ověřili, jak zápory mají převahu nad klady. I zde má „satan“ protažené prsty, aby vedl naši ruku к slovům zatrpklým, temným, hněvivým, smutným. 1 když nesmíme zavírat oči před neradostnými událostmi, jsme jakožto vyznavači Ježíše Krista povinni, bez pobožných frází, vnášet každým dopisem světlo do temnot adresáta. Životní událost není definitivně uzavřená tak. že by se v ní měl člověk dusit, nýbrž všecky nás obepíná ten. o němž svědčí apoštol Pavel: „Jsem přesvědčen, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani mocnosti, ani věci přítomné, ani budoucí, ani síla, ani výška, ani hloubka, ani které stvoření jiné, nebude nás moci odloučit od lásky Boží, která jest v Kristu Ježíši, Pánu našem“. Pokud toto víme a osobně přijímáme, máme možnost vpustit tuto skutečnost nejskutečnější do situace našeho bližního. Že к tomu je zapotřebí moudrosti, cudnosti, vhodně volených slov, abychom evangelium nekompromttovali užvaněností, upozorňuji — z mnoha zkušeností — zvlášť naléhavě. Podaří-Ii se nám otevřít výhled z kritické situace к Ježíši Kristu Pánu, pomohli jsme bližnímu a zároveň uhodili „satana“ přes prsty. Co platí o dopisech, to i o rozhovorech mezi čtyřma očima. Stojí za pozornost verše Bonhoefferovy psané ve vězení v době náletů tři měsíce před popravou a čtyři před koncem druhé světové války: „A kdybys dopřál, Bože milostivý, — na světě radost v jasu slunečním, — pak prožitého dobře pamětlivi — svůj život celý dáme к službám tvým. ... Když po vichřici soumrak plyne tiše, — rád chorálu bych lidstva naslouchal — a za zdmi slyšet nést se výš a výše — tvých věrných dětí vděčnou píseň chval.“ Pavel Nagy Kostnické jiskry i/77 # 2 Je lepší vložit své srdce do modlitby, aniž bychom nalezli slova, než nalézt slova, aniž bychom do nich vložili své srdce. MAHÁTMA GÁNDHÍ Přímluvná modlitba Z bible víme, že se Ježíš často modlrl za druhé. Kolikrát čteme, že se modlil za nemocné, za učedníky, za ty, к nimž byl poslán! Velekněžská modlitba v Janově evangeliu 17 je v podstatě jednou jedinou přímluvou. A ještě na kříži slyšíme prosbu: Otče, odpusť jim ... Přímluvy patří к našemu modlitebnému životu a nikdo o jejich nutnosti nebude pochybovat. Je to prostě součást našich modliteb. Nejsou naše modlitby v množném čísle nakonec míněny právě jako přímluvné modlitby — modlím se jako člen společenství za celé společenství? A přece právě zde, kde máme na mysli druhého člověka, je velké nebezpečí. Záleží totiž na tom, z jaké pozice se za druhého modlím a jaký záměr má moje přímluva. Na tomto postoji velice záleží. Mohu totiž mít druhého na mysli, a přece se nemodlit prímluvně. Mohu patřit do určitého společenství a toto společenství jako celek nebo jeho jednotlivé členy jmenovat na modlitbě pravidelně, a přece se nemodlit přímluvně. To se děje tehdy, když se modlím z postoje povýšenosti. To velké nebezpečí pro věřícího člověje ka. Tento špatný postoj vzniká tak, že se začnu srovnávat s druhými čle- I , společenství a zjišťuji, že vím trochu víc než ti druzí, že nejsem tak špatný jako ten či onen, že nemám slabosti, které se u toho či onoho vyskytují. Místo, abych se před Bohem pokořil za to, co všechno mi ještě chybí do Kristovy plnosti, začínám mít pocit, že jsem dál než druzí a že mám něco navíc. A tu se pomalu začne vkrádat myšlenka, že já musím mít pravdu, protože moje poznání je hlubší, a že ten druhý naopak pravdu nemá. Začínám druhého posuzovat a soudit z tohoto hlediska, začínám se pak stavět i nad bibli. A už se nedám bratrsky napomenout, protože já přece mám pravdu, nikoli ty. I v tomto postoji povýšenosti je možné se modlit za druhého člověka. Ovšem nebude to volání, aby ho Bůh zachránil před zkázou a zmocnil svým Duchem. Bude to úsilí, aby odpovídal mým představám, a nechce-li být takový, tedy aby si ho Bůh vzal do kázně. Přímluvná modlitba v tomto postoji se nebude pokořovat před Bohem a vzdávat Bohu chválu, ale bude Boha přesvědčovat a donucovat. Správný postoj modlitebníka při přímluvné modlitbě je postoj sounáležitosti. To je takový postoj, kdy vím o pokušeních a nebezpečích, které křesťana čekají na cestě životem. Protože mně samému bylo ve víře dáno ujištění o odpouštějící moci Kristově, prosím o stejnou milost pro druhého, pro svého bratra či sestru. Protože Bůh toljkrát osvědčil svou vítěznou moc v mém životě, navzdory mým slabostem a pádům, usiluji o tuto milost 1 pro druhého, kterého mám rád. A zde jsme u jediné správné pohnutky přímluvné modlitby, kterou je láska. Bez lásky, která je trpělivá, shovívavá, která odpouští a důvěřuje, není přímluvné modlitby. Dokud tuto zvláštní Boží lásku neprožiji ve svém životě, nebudu se moci přímluvně modlit. Přímluva tryská vždy z milujícího srdce. Jeden kazatel jednou napsal, že když se člověk modlí za druhého, pak prvním důsledkem toho je, že se modlitebník umění, pakli se skutečně modlí. Nemůže' setrvat ve svém sobectví, ve své uzavřenosti a soustředěnosti na sebe. Bude myslit na druhého, kterého svěřuje Božímu milostivému vedení, a bude se radovat, když ho Bůh povede, byť by to bylo jiným způsobem, než si to představoval. A bude pak mít jen jednu starost: aby se svou neláskou nestal tomu, za kterého se modlí, překážkou na cestě Boží. Přímluvná modlitba má jeden cíl: aby se Boží sláva projevila v životě toho, za kterého se modlím, i v životě mém. V. D. Schneeberger Kursy prn nevidomé hluchoněmé v NDR. Křesťanská služba evangelické církve pro nevidomé v NDR se kromě své práce stará ještě o 140 lidí, kteří nevidí a neslyší. Každý měsíc rozesílá modlitby ve slepeckém písmu. Podstatnou část této služby tvoří kursy pro nevidomé hluchoněmé. Patnácté setkání, jehož se zúčastnil zatím největší počet, lidí, se konalo ve Wernigerode. Biblické studium bylo zaměřeno na téma Radost. Překladatelé měli mnoho práce, protože komunikace prostřednictvím řeči musela být nahrazena jiným způsobem dorozumívání. Velký podíl na tomto druhu charitativní činnosti má farářka Ruth Zachariasová z Drážďan, která sama také oslepla. Přesto dostudovala teologickou fakultu, aby se jako farářka stala duchovním poradcem stejně postižených lidí na celém území Německé demokratické republiky ds Kouzlo osobnosti Kouzlo osobnosti je zjev zcela obecný. Jsou na světě lidé, kteří si vás umějí získat svým chováním, laskavostí, porozuměním, řečí a vůbec svými osobními vlastnostmi. Jimi druhé přitahují a podmaňují. Snadno se stáváme jejich přáteli a přívrženci. Právě tak jsou na druhé straně lidé, kteří spíše odpuzují. Neumíme se pro ně rozehřát. Nemáme je rádi. Vyjadřujeme se o nich chladně a velmi kriticky. Často i tehdy, když mají svým postojem, svým tvrzením a jednáním pravdu. Přesto se kolikrát nesnadno rozhodujeme pro jejich stanovisko nebo dokonce pro to, abychom s nimi vešli ve styk. Pohled na tento obecný zjev nyní zuime. Povšimněme si, jak se promítá и některých postav, které jsou nám blízké nebo aspoň známé z církevních dějin. Stojí za to zmínit se, jak Thomas Mann vidí ústřední postavu svého románu Josef a bratří jeho. Až apokryfně dokresluje, co známe o Josefovi z biblického vypravování. Mann ho vidí jako člověka podmanivého, který si získává Putifara právě tak jako velitele vězníce a posléze faraóna. Přitom Josef ve všech situacích má důsledně svrchované vědomí, že si ho Bůh prozřetelně a bezpečně vede. Kouzlo osobnosti je ve službě poslání. Obratme list! O Františku z Assisi se právem říká, že působil také kouzlem osobnosti. Jeho zaměření bylo podmanivé a uměl tak získávat stoupence pro svůj řád. Jeho originální kázání a výroky dávají podnět к legendám. Umí si získat i papeže a už dva roky po své smrti je svatořečen [1228]. Jeho vliv byl patrně dán zvláštním pocitem radosti i z utrpení a jeho spontánním prožíváním přírody. Oč střízlivější osobností je Františkovi podobný Valdus. Byli současníky. Pravda, kterou Valdus káže ze Slova, vede sice к zájmu, ale také к obvinění z kacířství а к pronásledování. Pohledíme-li do českých církevních dějin, nemůžeme si nepovšimnout Milíče z Kroměříže, který jistě působil nejen kazatelskou staječností, nýbrž především svým eschatologickým viděním, které bylo obsahem kouzla jeho osobnosti. A co Hus? Vyzařoval podmanivost kritizovanou i přijímanou. Než se jeden německý historik později opravil, řekl o něm, že byl nadšeným Čechem plným žhavého záští к Němcům. Víme Však, že to bylo jeho rozhodné a neklamné poznání pravdy v Ježíši Kristu, к němuž se odvolal, co bylo vlastní příčinou jeho vlivu. Další přiklad: Známe zajisté knížku Františka' Kubky Palečkův úsměv a pláč. Z ní, ale t z bádání víme, že Bratr, Paleček působil přitažlivě, skoro magicky. A co soudíme, ponoříme-li se do četby a osudů luthera a Kalvína? Luther byl životně plnější, Kalvín je strohý až к ukrutnosti. V čem měli pravdu, v čem nikoli? Kdo z obou nás spíše zaujme? Asi Luther, a přece nemůžeme popřít, že by si nás Kalvín nepodmanil. Proč z apoštolova podnětu zkoumáme duchy? Proč mluvíme o kouzlu osobnosti? Protože může být právě tak dobře nástrojem pravdy jako zase může být ošidným prostředkem. Učiněným šidítkem. Jednou jeden kazatel řekl: „Dejte mi pokoj s vaší teologií! Já se jen usměji, a to stačí!" Jsou kazatelé, kteří si svých osobních vlastností ani nejsou příliš vědomi, i když kazatel a pastýř má sebe znát lépe, než ho znají ostatní. Jsou kazatelé laskaví, trpěliví a nápomocní, mají všechny vlastnosti tvořící osobnost. Ale jsou zase takoví, kteří se domnívají, že je třeba, aby se v takové vlastnosti vžili a vlastně je předstírali, aby se jim naučili pro získání obliby a .vlivy, i když tyto vlastnosti nejsou součástí jejich niterného života. Nebyly vytvořeny přetavením jejich srdce a mysli mocí Ducha svátého. Není-li tomu tak, pak na vyumělkovaném kouzlu osobnosti lpí faleš, kterou posluchač dříve nebo později zjistí. Povolání není řemeslo. Povolanosti se ještě nikdo nenaučil. Musí být vyprošena, musí být očekávána, musí být dána. Ovšemže řemeslu, i kněžskému, je možno se naučit. Ale zůstane jen řemeslem. Jsou však zase takoví lidé a kazatelé, kteří nikterak přitažlivě nepůsobí. Snad je ani nemáme v lásce. Nemají osobní vřelost. Ale každé jejích slovo je uváženě, čerpané z hloubky víry a je ryzejší zlata. Netěší se oblibě, i když mají pravdu. Zajisté, že by jim neškodilo trochu kouzla, i když ovšem nikoli čarování. Nemají je, a přece kdo dobře poslouchá, slyší, že jejich kázání jsou nabádavá, podnětná. Kouzlo osobnosti tedy může být pravé, neumělkované, nenaučeně. Pak se stává prostředkem pravého slova, pravého vlivu. Zneužité nebo nepravé kouzlo osobnosti může snadno zabíhat do jemné a i hrubé demagogie a do neodpovědnosti. Stává se hrou s city, jakýmsi svůdnictvím, protože nejde o věc, o pravdu, o zápas o poslední, smysl života. Je proto na místě varování, abychom se nedávali příliš zaujmout tím, jak kdo na nás působí. Věru, je důležité si připomenout apoštolské naučení: „Nejmilejší, ne každému duchu věřte, ale zkušujte duchů, jsou-li z Boha; nebo mnozí falešní proroci vyšli na svět" JI. Jan 4, 1]. Co jsou platná taká či onaká kouzla, zanechávají-li nás prázdnými JřJer. 23, 16). Není tedy nad střízlivost a duchovní bdělost (1. Petr. 5, 8J. J. B. Jeschkt