Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1978 (LXIII/1-44)
1978-01-04 / No. 1
HLEDEJTE A ČTĚTE! SPOŘÁDÁNI SVATÝCH (1) V epištole Efezským nalézáme pozoruhodnou výpověď o funkci funkci v církvi, dá li se to takto trochu provokativně povědět. Touto funkci jednotlivých funkcí v církvi je spořádání Svatých. V Ef. 4, 11—13 ěteme, že Pán dal některé za apoštoly, některé za proroky, jiné pak za evangelisty a další za pastýře a učitele. A to pro spořádání svátých к dílu služebnosti, pro vzdělání těla Kristova, až bychom se sběhli všichni v jednotu víry a známosti Syna Božího, v muže dokonalého, v míru postavy plného věku Kristova. Kraličtí zde důvod a úkol jednotlivých funkcí, služebností, darů a úřadů v církvi, jak bychom to mohli vyjádřit několikerými terminy, rozdělují čárkou za slovem „svátých“, takže ve 12. verši nalézáme trojí funkci zmíněných funkcí v církvi a ve sboru. Apoštolově, proroci, evangelisté, pastýři a učitelé v církvi jsou proto, aby budovali sbor v trojím směru. Jsou tu: 1) pro spořádání Svatých; 2) к dílu služebnosti; 3) pro vzdělání těla Kristova. Karafiát ve své revizi Kralické zmíněnou čárku vynechává, takže prvá část funkce služebníků církve vyznívá takto: „Pro spořádání svátých к dílu služebnosti.“ Svátí mají být spořádáni к dílu služby. Původní řecký text neměl interpunkci, rozdělovači znaménka. Jejich místo povětšině vyplývá automaticky z rytmu výkladu a vět. Myšlenkové celky a větné úseky se samy hlásí o tečky, čárky a středníky. Jsou však místa, kde můžeme zaváhat nad otázkou zda má, či nemá přijít příslušné rozdělovači znaménko. Náš text je toho dobrou ilustrací. Zdá se, že tu obsah žádá spíše vynechat než uvést čárku. Proto učinil Karafiát zřejmě správně, když čárku vynechal. Jde totiž opravdu o spořádání svátých vždy к něčemu, a to к tomu nejdůležitějšímu: к dílu služebnosti. Formulace „spořádání svátých“ Je pozoruhodná z několikerého hlediska Abychom pochopili, oč vše se při tom to spořádání svátých vlastně jedná bude nejlépe, když provedeme prů zkum různých překladů tohoto textu ohledáme původní řeť ý termín, kte rý Kraličtí překládají slovem „spořá dání“, a podíváme se na obsah a vý znám tohoto českého výrazu. Nejprve novodobé české a slovenské překlady: „Aby za účelem zdokonalení věřících konali službu, aby vzdělávali tělo Kristovo“ (Sýkora—Hejčl); „Aby vzdělávali věřící v díle služby к vybudování těla Kristova“ (Col); „Aby tak svati bylí potvrzeni к dílu služby, к vybudování Kristova těla“ (Žilka); „Na zdokonalovanie svátých ku dielu služby, na budovanie tela Kristovho“ (Roháček); „Aby náležíte pripravovali svátých na dielo služby, totiž na budovanie tela Kristovho“ (slovenský překlad, vyd. Spolok sv. Vojtecha, Trnava 1952); „Aby připravili křesťany к úkolům, které mají plnit, aby Kristovo tělo dělalo pokroky“ (Petrů); A. Chráska v stručném výkladu „Listu apoštola Pavla k Efezským“ (1936) píše: „Účel, к němuž dány dary a služebníci: pro uzpůsobení, řádné připravení svátých к dílu služebnosti, pro vzdělání těla Kristova.“ V původním řeckém textu je užito podstatného jména „katartismos“. „Řecko—český slovník к Novému zákonu“ J. B. Součka uvádí jako odpovídající česká slova: „uspořádání“ a „zařízení“. Poznamenává navíc, že toto slovo je doloženo též jako lékařský technický termín „napravení“, tj. zpětné vkloubení vykloubených údů. „Řecko-český slovník“ Václava Pracha uvádí významy: zařízení, zdokonalení, uspořádání. V českém slově „spořádání“ zaznívá několik významů: 1) uspořádání či srovnání lidí, myšlenek a věcí; 2) postarání se o úpravný, řádný a čistý vzhled někoho nebo něčeho; 3) vyřešení, rozřešení, projednání a uspořádání záležitostí; 4) uspořádání, uskutečnění či zorganizování nějaké akce; 5) uzpůsobení či upravení někoho či něčeho г ro nějaký účel; 6) spořádání ve smyslu potrestání; 7) spořádání ve smyslu snědení něčeho (viz Akademický „Slovník spisovného jazyka českého“). Některé z této palety výrazů nám zaznívají i při chápání našeho textu. Účelem různých funkcí ve sboru je zařazení věřících do patřičných míst a služeb, aby rostlo tělo církve. Funkce nejsou samoúčelné, nýbrž slouží uschopnění spoluúdů ve sboru к plnění jejich služebných úkolů. Spořádání věřících, není zorganizování soběstačného a sebespokojeného náboženského klubu, nýbrž vždy je to seřazení pracovní čety ke službě lásky. Víra není soběstřednou věřivostí, nýbrž vírou skrze lásku dělající. Na tuto skutečnost velmi dobře upozorfiúje Karafiátova změna interpunkce oproti Kralickým. Církev není spořádána pro spořádání samo, aby byla jen pěkně seřazena a vzorně vyřízena (myšleno vojenským a sportovním termínem), nýbrž vždy je uspořádána к dílu služebnosti. Alexandr Havránek Knihu pod tímto názvem uveřejnil Richard D. N. Dickinson, teolog s hlubokými sociologickými znalostmi a znalec církví v zemích třetího světa. (R. D. N. Dickinson, Entwicklung in ökumenischer Sicht, Verlag Otto Lambeck, Frankiurt/M, 1975.1 Sepsnl ji —. původně v angličtině — z pověření Komise pro účast církví v rozvoji při Světové radě církví. Kniha má shrnout zkušenosti z dosavadní církevní práce v této oblasti a pokusit se vytýčit směry další činnosti. Je přehledně rozčleněna do pěti kapitol a doplněna dodatky tří autorů z rozvojových zemí (Parmar, Tolen, de Santa Ana). Dickinson nejprve uvádí některé události, které významně ovlivnily porozuměni rozvojové problematice: především katastrofální sucho v saharských zemích (Sahel), které ukázalo, že přírodní (ekologický) systém klade hranice technologii a že náhlý přechod к modernímu hospodářství, zaměřenému na export a nerespektujícímu tradiční domorodá bezpečnostní opatření, může vést ke katastrofě. Za druhé vydání knihy Hranice růstu, obsahující výsledky studia tzv. Římského klubu. Tato kniha mimořádně ovlivnila diskusi o rozvoji svým poukazem na omezenost světových zásob surovin a energie, omezenou schopnost přírody pohlcovat škodlivé zplodiny a nutnost přeorientování od „kovbojského“ hospodářství s neomezenými možnostmi к hospodářství „kosmické lodi“. Dále autor komentuje aktivitu zemí vyvážejících naftu a protirasistický program Světové rady církví. Církve hledají nové cesty v neklidu moderního světa; projevuje se i únava a pochybnosti o dosažitelnosti cílů rozvoje. Co je přednější: zvěstování a misie v tradičním smyslu slova, nebo služba a úsilí o spravedlnost? Odpovědi na tuto otázku se značně rozcházejí. Pro porozumění rozvojové problematice je velmi důležitý vzrůstající vliV „nezápadních" církví, nejen tím, že přibývá například barevných funkcionářů SRC, ale hlavně pokusy o vyjádření víry, které by nebylo bezprostředně poplatné vnuceným evropským kulturním a sociálním představám, nýbrž bylo v souladu s domácí historickou a kulturní tradici. Vztah univerzální platnosti evangelia a zvláštních vyjadřovacích forem v rámci konkrétního kulturního prostředí je závažný a aktuální problém. Na rozdíl od jednorázových akcí pomoci při katastrofách jsou cíle rozvojového úsilí dlouhodobé a jde při nich o překonání závislosti skupin „příjemců“ pomoci na „dárcovských“ církvích, dosažení pravé samostatnosti (soběstačnosti, spolehnutí na sebe) a pravého partnerství mezi církvemi v různých částech světa. Církve v rozvojových zemích projevují zvýšenou sebedůvěru, jsou solidární navzájem i s nekřesťanskými náboženskými skupinami. Snaha po překonání jednostranné závislosti na církvích v průmyslových zemích vede některé teology z rozvojových zemí až к požadavku zastavit vysílání misionářů alespoň na přechodnou dobu. Boj za rozvoj a spravedlnost oživil některé teologické otázky. Jde předně o otázku angažovanosti církví. Sociální aktivita církvi přitom neznamená zploštěné soustředění pouze na tento svět, nýbrž naopak: rozpoznání rozpornosti dějinného vývoje vede к oživení eschatologie. Další motiv v teologické diskusi o rozvoji je spoluúčast člověka na Božím novém stvoření. Hovoří se o osvobození ve světle 2. Mojž.; osvobození je důsledek naší odpovědi na Boží výzyu, Osvobodit druhé к tomu, aby se podíleli na jeho díle. S tím souvisí problém násilí a nenásilí: když potlačovaní jsou podrobeni násilí, je ospravedlněno protinásilí? Je ospravedlněno nepoužít násilí, když selžou jiné prostředky? Dickinson diskutuje různé koncepce rozvoje: rozšiřování hospodářské aktivity a zprůmyslnění; orientace na vlády v jednotlivých rozvojových zemích (metoda OSN); snaha o změnu nespravedlivých politických struktur; tvorba uvědomění. V ekumeně sílí důraz na poslední koncepci: znamená odstraňování negramotnosti a výchovu chudých a potlačených к prohloubenému uvědomění vlastních práv. V poslední kapitole Dickinson formuluje své osobní východisko a výhledy, s upozorněním na to, že na otázky rozvoje je přemnoho různýcli názorů a stanovisek. Základem je mu evangelium o osvobození — od zotročujících přírodních a sociálních sil včetně osobních egoistických sklonů a hříchu, pro budoucnost, к níž nás Bůh povolává. Všichni jsme povoláni účastnit se jeho věčného díla. Přitom jsme náchylní donekonečna rozmnožovat hodnoty a vztahy, které nám jednou přinesly užitek — a tím je kazíme a převracíme. Místo naděje do budoucnosti nastupuje touha po minulosti. To je příčina hluboké duchovní krize, po níž následuje krize morální (neochota se podělit) a krize poznání: na křižovatce minulosti s budoucností a bohatství s chudobou se nedovedeme orientovat. Je nutno se soustředit na podstatné, ptát se, čím mohu přispět к rozvoji církve lépe než jiné instituce. Doporučuje soustředit se na neortodoxní programy malého rozměru, ale riskantní: církve mohou lépe experimentovat a mají často v místních • podmínkách dobrou věrohodnost. Orientovat se na nejchudší z chudých a na duševní problémy (tvorba vědomí; lidské oběti modernizace). Důraz je třeba klást i na rozvojovou výchovu v průmyslových zemích (problém není mimo nás, týká se nás). Je to vše složité a nejasné, ale nelze nejednat. Jednat lze v naději, že Bůh nejen odpustí naše početné hlouposti, ale i naše hmatatelné chyby užije neočekávaným způsobem к naplnění věcí, o nichž se nám nesmla Petr Hájek Ekumenický pohled na rozvoj Švýcarská evangelická organizace pro vzájemnou pomoc církví (HEKS, EPER) zaslala Svazu švýcarských bank otevřený list, ve kterém požaduje, aby švýcarští bankéři „přezkoušeli svůj vztah к „Jihoafrické unii“. Ředitel HEKS farář Hans Schaffert řekl v interview, který vysílal švýcarský rozhlas 20. XII., že podnětem к dopisu byly nedávné události v jižní Africe, v níž švýcarské banky mají značné investice a ve skutečnosti tak přímo podporují politiku apartheidu. Na otázku redaktora, zda se neobává, že tento protest narazí na nepochopení mezi přáteli a příznivci organizace — jež by se mohlo projevit menšími výsledky při sbírkách a darech —, odpověděl dr. Scháffert, že „kromě jednoho obvyklého anonymního dopisu“, byly prý reakce naveskrz kladné. Union des banques suisses projevila ochotu setkat se se zástupci HEKS a o věci jednat; současně však rozhlasu odmítla poskytnout „jakýkoliv komentář“. st 9. konference Ekumenické rady mládeže v Eisenachu (NDR). „Hlavní problém, kterým jsme se zabývali, byla politická situace našeho světadílu a obzvláště otázky odzbrojení a lidských práv. Vidíme znamení naděje v helsinské dohodě a v jejím bělehradském pokračování. Myslíme si, že my jednotliví křesťané i společenství národních ekumenických rad mládeže můžeme přispět к procesu uvolňování napětí v Evropě.“ Tato slova jsou z dopisu účastníků 9. konference Ekumenické rady mládeže jednotlivým národním radám. Konference, která se konala koncem října v Eisenachu, se zúčastnilo 100 zástupců ze 20 zemí. Plénum schválilo celou řadu návrhů, podle kterých se bude vyvíjet další práce. Velmi důležitá je pří prava Evropské ekumenické konferen ce mládeže, která se má konat o veli konocích 1978 ve francouzském měs tě Glay. Ekumenická rada mládeže v Evropě chce se též aktivně zúčastnit Světových her mládeže na Kubě. ds Z Volyňska do Čech Kristovo evangelium, jel se má hlásat všem lidem bez rozdílu národní nebo rasové příslušnosti JMk 16,15), je jenom jedno. Aviak různí bývají vykladači a nositelé ti hoto evangelia. Loňské výročí nám di lo možnost zamyslit se nad tím, jak se evangelium, jehož nositelem byl t iptista, dostalo z Volyňska do Cech. Vebyl z rodiny baptistické. Měl otce . iterána a matku katoličku, jeho rod če, Meereisovi, se z Čech přestěhoval na Volyňsko, a to zprvu do Dubna, i de se jim v listopadu 1847 narodil sy i Augusta. Pak se přestěhovali ještě c íle na východ do průmyslového měst i Slavuty v žitomírské oblasti. Ve S zvutě se spřátelili s luterskou r dinou Karla Ondry. A vlivem tohot přátelství se Augusta Meereis stal Ъ iptistou. Karel Ondra, textilní mistr, byl poluterštěným a poněm eným potomkem těch českých j jbělohorských exulantů, kteří se usídli !, jako t mnozí jiní, v sousedním S sku. Ti, kteří odešli jako Komenský o Polska, zachovali si tam českou řeč. V druhé čtvrtině 19. století se Indra dal na cestu přes Slezsko do Ruského Polska kde se ve Zdunsl I Woli Jmezi Kališem a Lodžíj stal istrem v textilní továrně. Když se zrn oženil a 1. března 1839 se jim i rodil syn Karel. přestěhoval se do Bialystoku a ještě později na Volyň fco do Slavuty. Když Meereisovi n Uče zemřeli, stal se Augusta chov icem rodiny Ondrovy a získal v je, ih synu Karlovi velkého přítele. Ondru již začala и moval práce v továrně a věděl, že ic jiného by nakonec nečekalo i na ieho nadaného syna Karla, jenž jll v pěti letech uměl vyprávět ilným, co sám četl. Vzdal se tedy práce v továrně a z úspor si koupil kus lesa ve vzdálenějším okoli Slavuty. Vykácením lesa získal zemědělskou půdu, na které pak rolničil. Manželka a děti mu pomáhaly a ovšem také chovanec Augusta. V okolí, kde byli usídleni, začaly se usídlovat baptistické rodiny, přestěhované z Německa na Volyňsko, a brzy zde i vznikl první sbor německých baptistů na Volyňsjcu. Mladý Karel Ondra byl velmi zásadním luteránem a viděl v práci baptistů pohromu pro svou církev. Ale když se dověděl, že v Polsku luterská církev podle svých možností pronásleduje baptisty, neuznával to za správné, nebát si tím luteráni kazí svou pověst. Rozhodl se, že půjde s Augustou к baptistům do shromáždění, že se takto s nimi seznámí a bude je přemlouvat к tomu, aby upustili od svých odchylek učení. Karel později vydal toto svědectví: „Shromážděni na mne zapůsobilo svou jednoduchostí. Očekával jsem útok a ten také přišel, jenže došlo к němu jinak, než jsem očekával. Neptali se mě, zda se chci dát pokřtít, nýbrž prostě zda jsem již něco slyšel o obrácení hříšníka. S odpovědí, kterou jsem se pokusil dát, nebyl jsem sám spokojen a těžko jsem se vžíval do obsahu, jejž dávali do hovoru se mnou. Později jsem se snažil obhájit křest nemluvňat, ale vyrazili mi jednu zbraň za druhou, jejich kazatel, jménem Keim, mě dojímal svou prostotou. V mém nitru začalo svítat, ale ještě jsem nebyl přesvědčen o pravdivosti zásad tohoto sboru. Zeptal jsem se Augusty: Co budeš dělat? — Nezbude nám nic jiného, než abychom se připojili к tomuto sboru, odpověděl. Tobě se to snadno dá udělat, řekl jsem. Nejsi konfirmován, ale já ano. Tys neuzavřel smlouvu s Bohem jako já. — Když jsem pak o tom hovořil s Kelmem, řekl mi: jste-li přesvědčen, že jste smlouvu uzavřel s Bohem, nebylo by vhodné, abyste ji zrušil. Uvědomil jsem st, že nejsem přesvědčen, že to byla smlouva s Bohem, , a že jsem vnitřně puzen к tomu, abych své následování Pána Ježíše zahátil tím, že se dám pokřtít. Ale leště jsem napsal svému bývalému učiteli náboženství, aby mi poradil, co mám dělat. Když neodpovídal, opakoval jsem svou prosbu a dostal jsem tuto odpověď: Zde lidská rada málo platí. Poraďte se o věci přímo s Bohem. Nechci se stát odpovědným za klid Vaší duše. Tato odpověď se mi jevila rozumnou a podle toho jsem se zařídil. — Ale co jsem neočekával, bylo to, že jsem ještě musel projít vnitřními zápasy, padnout do hrozných pochybností o pravdě Božího slova i o Bohu vůbec a rovněž o upřímnosti svých vnitřních zážitků. Byl jsem neštastný. Ale nepřestal jsem prosit Boha, aby mne vyvedl z těchto nejhlubších stínů obav a hrůzy. Dostálo se mi vykoupení z toho všeho, stál jsem se dítětem milosti, plným vděčnosti, a byl jsem opravdu štastný. A bylo nás pět, jež bratr Keim dne 15. září 1863 pokřtil pohroužením do vody. Mezi nimi nechyběl ovšem můj přítel Augusta Meereis.“ Misijní práce baptistů na Volyňsku se tak rozrůstala, že již za dva roky si Ondru sbor v kolonii Neudorf (Nová ves) povolal za svého kazatele. Bylo mu pak umožněno, aby v kazatelském semináři v Hamburku studoval dva semestry, zvláště zřízené pro kazatele, kteří měli naspěch s návratem do sborové práce. Ondra kázal sice německy, ale dovedl se s lidmi dohovořit i rusky a polský. Ondra přijal Rusko pinč za svou vlast, ale Meereis nemohl nemyslet na svou českou vlast, z níž se jeho rodiče teprve nedávno vystěhovali. Když měl v listopadu 1369 dovršit 21. rok svého života, rozhodl se, že odjede do Čech, aby si tam odsloužil rakouskou vojenskou službu. Služebním místem se mu stala Mladá Boleslav. Bylo zařízeno, že dostával z Prahy, Vídně i z Hamburku české Nové zákony, které šířil. Svou první 'dovolenou strávil Meereis v Praze ve skladě Biblické společnosti. Tam si ho zajistili jako svého budoucího kolportéra. Vskutku se jím r. 1872 stal. sti Vídeňský ředitel Biblické společnovšak potřeboval Meereise pro uherské Sedmihradsko. Ale tam koncem r. 1874 na jednom velkém trhu při návalu kupujících ztratil kolportážní povolení, vystavené uherským ministerstvem vnitra. Takové povolení se tehdy dávalo jenom jednou. Musel se tedy Meereis vrátit do Prahy a na základě nového povolení působit jako biblický kolportér v Čechách. Působištěm se mu stal okres Tábor. Bylo to na začátku r. 1875. Za rok se seznámil s Amálií Kejřovou z Hleďsebe, členkou vídeňského sboru baptistů. Za půl roku byla svatba, které se účastnil i senior Václav Subrt z Krabčic. Oddavky vykonal evang. farář Lát v domě nevěstiny matky. Kázal ředitel Biblické společnosti Miliard, jenž vykonával i funkci kazatele sboru baptistů ve Vídni. Byla to opravdu ekumenická svatba. Novomanželé se pak nastěhovali do Brandýsa n. Orl. a okolí Chocně se stalo působištěm Meereisovým. Ve své autobiografii vypráví: „V neděli ráno jsme chodívali do evangelického kostela v Chocni. Odpoledne nás přátelé vždy zvali к sobě do bytu, anebo docházeli к nám. jednoho dne přišli ke mně do bytu dva úředníci a žádali, abych se vykázal povolením pro kolportáž. Podívali se na ně, ale už mi je nevrátili. Tak jsem pozbyl svého zaměstnání и Biblické společnosti. Odpůrci si myslili, že když mně bude vzato povolení pro kolportáž, bude i po mé misijní práci, že se tedy chopím něčeho jiného a odjedu pryč. Ale zmýlili se...“ Tohle se zřejmě mělo stát. Nebot jako kolportér Biblické společnosti by Meereis nebyl mohl své práce použít к tomu, aby založil sbor baptistů, který tu ještě nebyl. Teď mu v tom však už nic nebránilo. Zůstal tedy v Brandýse n. Orl., navázal spojení s velkou kazatelskou stanicí německých baptistů v Broumově, se sborem baptistů ve Vídni, a na Velvarsku si otevřel dvě kazatelské stanice: v Hleďsebi a v Kamenici. V bratru Zichovi v Brandýse n. Orl. získal agilního spolupracovníka. Když se jeho četní přátelé a bratří dověděli, na čem je, rozhodli se, že ho budou finančně podporovat. Stal se tedy Augusta Meereis prvním kazatelem českých baptistů. První křest ponořením vykonal 14. dubna 1877 a křest pěti osob 7. října téhož roku. S manželi Meereisovými a Cinekrovými bylo tehdy již deset baptistů. Za reformace se od katolické církve odtrhla značná část jejího členstva a prostě se nazvala také církví v teritoriálním [územním] smyslu. Sbory baptistů není možno sdružit v takovou církev, nýbrž jenom v náboženskou společnost, která si může dát např. jméno Bratrská jednota baptistů. Sbory baptistů jsou duchovně samostatné. Církep je útvar, o jehož povaze a zřízení je rozhodnuto v Novém zákoně, útvar, jenž nemá smysl teritoriálni júzemní), nýbrž jenom lokální (místní). Cesta A. Meereise s evangeliem z Volyňska do Čech měla doplnit a povzbudit činnost, která je evangelickým křesťanům uložena Novým zákonem. Meereis pak za sedm let získal pro baptismus Jindřicha Novotného, kazatele Svobodné reformované církve. A získal ho i pro to, aby se dal pokřtít právě kazatelem Karlem Ondrou, jenž byl od r. 1877 kazatelem baptistů v Lodži. Tam převzal německý sbor baptistů s 252 dospělými členy a za jeho činností se sbor za deset let početně ztrojnásobil. Na jeho kázání chodívalo průměrně 2000 posluchačů, tedy většinou luterští posluchači. Proto pastor Angerstetn použil kapitalistického deníku „Lodzer Tageblatt“ к útoku na činnost baptistů. Ondra pak odpovídal v dělnickém deníku „Lodzer Zeitung“. Usilovná činnost způsobila Ondrovi předčasnou smrt. Zemřel 7. ledna 1887. Dodnes stojí jeho pomník na starém lodžském hřbitově. Byl to věru zvláštní potomek českých pobělohorských exulantů. Proto je mu zde věnováno vice místa. Je škoda, že Ondra se nemohl přestěhovat do Čech, aby zde působil. Byl však příliš vázán svou činností v Lodži. Do Čech se mělo dostat aspoň něco z Ondrovy píle a věrnosti. A dostalo se to sem zprvu působením A. Meereise a potom Jindřicha Novotného. Máme se jako evangelíci, sdruženi v Kostnické jednotě, vzájemně stále víc ш více poznávat. А к tomu chtějí přispět l tyto řádky. I- Hovorku Kostnické jiskry 1/78 ф 2 8 \