Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1978 (LXIII/1-44)

1978-03-15 / No. 10

PASCHA (I.J Teiito název pro velikonočního be­ránka a v některých jazycích i pro samotné velikonoce pochází z he­brejštiny. Tam zní původně pesach a označuje také obojí, jak svátek tak i beránka či kůzle; několikrát se říká dokonce „zabít pesach“ namísto „za­bít beránka“ (Ex 12, 21 Ezd 6, 20 2Pa 30, 15 35, 1. 6. 11). O původu a ety­- osti tohoto slova se vede mezi od­­•mor. Komentáře se spokojují -^známkou, že slůvko ' uspokojivě vy­světleno. Na duuiu^ stopu vede čtená­ře výklad nového překladu (Ex str. 74), který říká, že se „obvykle vyklá­dá z okruhu baalismu jako poskako­vání či pokulhávání při kultickém tanci, o Hospodinu pak přeneseně, že .přeskočí1, t.j. pomine domy Izrael­ců“. To je v podstatě správné, ale velmi stručné. A tak si výraz pesach vyložme podrobněji. Zřetelně souvisí se slovesem pá­­sach, které je — s malými obměnami — doloženo i v akkadštině a v mimo­­biblické hebrejštině vesměs ve vý­znamu být chromý, zchromnout, kul­hat, poskakovat. V arabštině znamená obdobné sloveso vykloubit. Věc je však komplikována tím, že pro oby­čejné kulhání má hebrejština ještě zcela jiný výraz, který zní cálá (s ajin na konci). Takto kulhá posti­žený Jákob (32, 32) i ovce, zobrazují­cí poraněné Izraelské (Mi 4, 6 Sf 3, 19). Proto musí sloveso pásach ozna­čovat nějaké zvláštní, specifické' kul­hání. Ale jaké? Podívejme se po místech jeho vý­skytu v bibli. Ze sedmi míst jen jed­no označuje kulhání, které se alespoň na první pohled zdá obyčejné (Mifi­­boset 2S 4, 4). V dalších čtyřech místech jde o pominutí Izraelských přeskočením domů, pomazaných krví (Ex 12, 13. 23. 27 Iz 31, 5) a ze zby­lých dvou jde jednak o poskakování Baalových proroků před jeho oltá­řem (lKr 18, 26) a v těsné souvislosti o Eliášovu výtku Izraelcům, že „kul­hají na obě straně“ (v. 21). К tomuto místu se ještě vrátíme. Podstatné jméno „kulhavý“ (he­brejsky pisseach) je doloženo čtrnáct­krát. Je jedním z mála slov ve Sta­rém zákoně, které je v Septuagintě přeloženo vždy týmž řeckým výrazem, čili má jednotný ekvivalent- chólos chromý. O takových kulhavých se pak říká, že nesmějí přisluhovat ve svatyni (Lv 21, 8), podobně jako ne­smí být nic kulhavého obětováno (Dt 15, 21 Mal 1, 8. 13). Dvojí zmínka je o kulhavém Mifibosetovi (2S 9, 13 19, 27). Job (29, 15) říká, že byl místo noh kulhavému; Př (28, 7 — hebrej­ské znění není dost jasné) připomí­ná, že mdle visí hnáty kulhavého. Po­dle Iz 33, 23 i chromí rozchvátají kořist. O naději pro kulhavé pak mlu­ví Iz 35, 6 a Jr 31, 8. Zvláštní je vý­pověď o kulhavých a slepých na hrad­bách Jeruzaléma (2S 5, 6. 8). O nich jsem v roce 1965 napsal dosti podrob­ný článek do Communio viatorum (roč. 8, str. 251—258), kde jsem se snažil ukázat, že šlo o jakési „poska­­kovače“ či obřadní tanečníky po vzo­ru Baalových proroků, tedy o kultic­ký personál předizraelského Jeruza­léma, stojící samozřejmě pod zvláštní ochranou místního božstva a proto nedotknutelný. David a jeho bojovní­ci se však tohoto božstva nebáli, poskakovačů se odvážili dotknout a tak Jeruzalém dobyli. Zdá se však, že se tehdy poskako­valo či tančilo nejen к poctě cizích bohů, nýbrž i к poctě Hospodina. Vzpomeňme na Davida a Míkol (2S 6, 14. 16). Hebrejské znění tam ovšem užívá jiných výrazů, aby tak Davidův tanec odlišilo od pohanských obřadů. Víme-li to, otevře se nám také hlubší pohled na Eliášovu výtku: Nechce zřejmě říci jen obecně a abstraktně: Pokulháváte ve víře i v horlivosti, nýbrž docela konkrétně: Dokud bu­dete poskakovat trochu Hospodinu a trochu Baalovi? Však to děláváme také. Ale shrňme si nyní, po probrání všech míst výskytu, význam slovního kořene pesach: Zřejmě původně zna­menalo „poskočit“. Pak se jeho vý­znam rozvíjel dvěma směry či lépe ve dvou vrstvách: 1. „Zdravotně“ zname­ná poskakovat asi tolik jako nechodit normálně, být nějak ochromen, a tak se z po'-Voknifcího stal chromý. 2. V náboženské vrsívď poskakovat znamenalo tančit, samozřejmě nikoli společensky ve dvojicích jako dnes, nýbrž při náboženské slavnosti se uvádět tancem do vytržení, jak to máme doloženo z řady náboženských okruhů od Persie po Indii a Afrika Význam přeskočit a tím pominout je zřejmě vázán jenom na souvislosti s pobitím prvorozených. To má velký dosah pro výklad této stati. Ale o tom zase příště. Jan Heller Neznalost hebrejštiny v širších kru­zích lidových nutila židovskou diaspo­­ru v řecký mluvících oblastech, pře­devším v Egyptě, к pořízení řeckých překladů Starého zákona. Ale ani ba­bylónská diaspora a dokonce ani pa­lestinští židé nezůstali u hebrejských textů. V babylónském zajetí si židé osvojili aramejštinu, která se stala zprvu obchodním dorozumívacím ja­zykem a v perské říši i jedním ze státních jazyků pro Přední Asii s vý­jimkou Malé Asie, kde převládala řeč-* tina. Předpoklady pro rozšíření ara­­méjštiny vytvořili už Asyřané svými násilnými deportacemi porobených kmenů, mluvících v celé oblasti mezi Eufratem a Středozemním mořem vět­šinou aramejskými nářečími. Tak vznikly v 8. stol. př. Kr. aramejské ostrůvky v celé asyrské říši a trvaly dál i po jejím pádu v říši novoba­­bylónské. Zajatí židé si tuto řeč snad­no osvojili, protože byla příbuzná hebrejštině a měla s ní i společnou hláskovou abecedu, velmi vhodnou pro denní styk. Hebrejština sice nikdy nepřestala být živou řečí, zvláště v kruzích učen­ců se jí užívalo stále, ale prostý lid jí časem přestal rozumět a z boho­služebné četby v synagóze neměl žád­ný duchovní užitek. Nezbývalo než přečtené oddíly Zákona tlumočit do aramejštiny. Podle židovské tradice se s tím začalo už v době Ezdrášově v 5. století př. Kr. To sice nelze do­ložit, ale není to ani vyloučeno. Před­čitatel četl příslušný oddíl Tóry polo­hlasem a tlumočník jej nahlas pře­kládal. Pro toto polohlasné čtení má hebrejština stejné slovo jako pro pře­dení kočky. Předčitatel jako by si mručel jen pro sebe. Věřící mu ani nemohli pořádně rozumět. Bylo na tlumočníkovi, aby jim přečtený text náležitě přeložil a současně i vyložil. Tak vznikly porůznu targúmy, tj. překlady. Bývaly značně volné, jak to vůbec bývá, když se překládá souběž­ně mluvené slovo jen podle toho, co si překladatel bez poznámek zapama­toval. A psát se překlady zprvu ne­směly! Leccos tedy zůstalo nepřelože­no, jiné bylo rozvedeno a něco vůbec jen parafrázováno. Nejeden překlada­tel pokládal za nutné připojit к ně­kterému oddílu celý výklad. Takové překlady ovšem nemohly natrvalo uspokojovat. Dochází к jejich písem­nému zachycování a pak i к oprošťo­vání od nežádoucích přídavků. Nejprve byly asi překládány knihy, které se v synagóze nečetly. Tradice židovská ví o tom, že velký rabí Ga­maliel, učitel apoštola Pavla, prý měl svitek s targúmem knihy Jóbovy. Po­dle toho se dá soudit, že aspoň v po­sledním předkřesťanském století po­dobné targúmy byly napsány. Vskut­ku známe aramejský targúm k Jóbo­vi z 11. jeskyně kumránské, nalezený r. 1956 a vydaný r. 1971 holandskými profesory J. P. M. van der Ploegem a A. S. van der Woudem. Nemůže být pochybnosti o tom, že Gamaliel měl v ruce podobný targúm, vždyť zmíně­ný kumránský pochází nejspíše z hé­­ródovského období, tedy z doby, kdy Gamaliel žil, rozhodně z doby před pádem Jeruzaléma r. 70 po Kr. Nale­zený svitek, z něhož se zachovala jen část silně poškozené druhé poloviny, byl asi 12—13 cm vysoký a asi 7 m dlouhý. Ve srovnání s textem knihy Jóbovy v Septuagintě, kde chybí asi 15—25 % dnešního hebrejského textu, přidržuje se text kumránského targú­­mu až na nepatrné odchylky hebrej­ské předlohy věrně. Jako nejstarší známý targúm je tento svitek neoby­čejně důležitým dokladem toho, že aramejské překlady byly v oběhu v době Ježíšově, a navíc nám podává ukázku aramejštiny, jakou mluvil sám Ježíš. . Targúmů bylo v oběhu patrně znač­né množství a byly velmi rozdílné hodnoty. Většinou zanikly a ani by­chom o nich nevěděli, nebýt známé­ho objevu zazděného skladiště syna­gógy ve Staré Káhiře koncem minu­lého století. Našly se tam mj. dva tar­gúmy palestinského původu, oba к Pentateuchu (Tóře). Jeden z nich, zvaný Jerúšalmí I. (Jeruzalémský I.) nebo Pseudojónatan, se dochoval úpl­ný a ve své dnešní podobě pochází nejdříve ze 7. století, neboť ke Gn 21, 21 jmenuje ženu a dceru Moha­medovu. )e to názorná ukázka aktua­lizace biblického textu, v targúmech obvyklá. Druhý se dochoval jen zlom­kovitě a označuje se proto jako Frag­mentárni nebo také Jerúšalmí II. Za­chycuje starší kazatelské vložky, kte­ré už před staletími byly z oficiální­ho targúmu к Tóře vypuštěny. Základním targúmem к Tóře byl tzv. targúm Onkelos, původem rovněž z Palestiny. Svou poslední úpravu však prodělal v Babylónii asi v 5. sto­letí. Je patrně dílem celé komise, kte­rá zpracovala různé překlady tak, aby výsledek co nejvěrněji odpovídal he­brejskému znění. I jméno Onkelos je nejspíze názvukem na jméno Aquily, který kolem r. 130 připravil otrocky doslovný překlad Starého zákona do řečtiny. Tento targúm se těšil takové vážnosti, že jako jediný vůbec byl­­opatřen ,masórou‘ jako hebrejský text, tzn. že к souhláskovému znění byly připojeny i samohláskové a před­nesové značky. Pro druhý díl hebrejského kánonů, tzv. Proroky, je oficiálně uznávaným targúmem Jónatan, který svým jmé­nem připomíná řeckého Theodotiona z 2. století (obě jména můžeme pře­ložit jako Bohdan). Jako Onkelos i jó­natan je výsledkem komisionelního zpracování palestinského materiálu v Babylónii rovněž asi v 5. století. Podle tradice zachytil Onkelos pře* klad diktovaný mu Elíezerem a J6- šuou. žáky slavného rabího Akíby, a Jónatan prý byl žákem velikého ra­bína Hilléla z 1. století po Kr. — К třetímu dílu hebrejského kánonu, ke Spisům, máme různé dílčí targú­my velmi různé hodnoty. Miloš Bič HLEDEJTE A ČTĚTE! Bible v proměnách času I. STARÝ ZÄKON: 9. TARGÜMY. Hermův „Pastýř“ je nejdelší ze spisů apoštolských otců. leho vznik je podobně jako vznik několika dal­ších spisů této sbírky zahalen tajem­stvím. Mnozí staří znalci a badatelé považovali za autora onoho Hermu, kterého nechává pozdravovat apoštol Pavel v epištole Římanům (16, 14). Roku 1740 však uveřejnil italský uče­nec Muratori zlomek spisu pojedná­­vajrcino и Kanumcne prvokřesťanské literatury, a dle údajů tohoto prame­ne z konce 2. století nemůže být Her­mův „Pastýř“ považován za kanonic­kou knihu, neboť vznikl „teprve ne­dávno“. Napsal jej Hermas, bratr řím­ského biskupa Pia. (Ze „Pastýře“ ně­kde považovali za součást novozá­konního kánonu, Dlynn už z toho, že jeden z jeho nejcennějších rukopisů ie obsažen v tzv. sinaiském kodexu, jenž je jedním z nejvýznamnějších pramenů pro text Nového zákona.) Pius hyl římským biskupem ve čtyři­cátých a počátkem padesátých let druhého století. Mnoho významných badatelů považovalo údaj „canonu Muratori“ za spolehlivý, i když ne­chyběli ani odpůrci. Háček je v tom, že Hermas — jméno velice časté v oné době — se hned na počátku svého spisu vydává za součastníka Klementova, a téměř jistě šlo o Kle­menta Římského. Ten však působil na přelomu století. Mnozí badatelé se, patrně právem, snaží tento rozpor vysvětlit tím, že tato poměrně dlou- Hermův Pastýř há kniha byla. psána postupně, snad během několika desetiletí. Vznikla téměř určitě v Římě nebo jeho blíz­kém okolí. Formálně je „Pastýř“ apokalypsou, zjevením. Má tři nestejně dlouhé části: 5 „zjevení“, 12 „příkazů“ a 10 „podobenství“. Forma apokalypsy by­la v oné době (i když jjjavně běfj^n\ předchozích dvou století) velmi oblí­bená na židovské, ale i raně křesťan­ské půdě. Zatímco však ve většině „Zjevení“ šlo především o to, „jak to s kým dopadne“ a jak bude vypa­dat konec světa, smysl Hermových vidění není v prvé řadě takový popis či informace pro vyvolené. Jeho vidě­ní jsou pouze úvodem a rámcem etic­ké problematiky. Církev v podobě staré, později však mládnoucí ženy, pastýř, jenž dal spisu jméno, dávají Hermovi různá ponaučení, „příkazy“, a vyprávějí mu „podobenství“. Tato podobenství jsou ovšem mnohem delší než evangelijní podobenství Ježíšova. Hermova podobenství jsou rozvité alegorické obrazy, kde každý motiv má svůj význam. Jde v nich, jako v celém „Pastýři“, především a takřka výhradně o otázky etické. Stručná podobenství Ježíšova jsou něco víc než šifry, v nichž by bylo zakódová­no etické učení. V době, kdy Hermas psal, byla živá otázka, jež je nadhozena i v kanonic­ké epištole к Židům: Může pokřtěný člověk zhřešit? Pokud ano, je možné pokání? Zatímco epištola к Žiďům hájí rigorózní stanovisko (Žid. 6, 4—61, Hermův Pastýř je potěšujícím ohlášením, že člověk po křtu pokles­lý má ještě jednu možnost pokání. Hermas jako by ve svých viděních za­hlédl zlomek Boží milosti. Trvalo křesťanům ještě určitou dobu, než po­chopili, že i pokřtěný žije v každém okamžiku svého života z Božího od­puštění. Bohužel, rozpoznání hloubky Boží milosti bylo na druhé straně Drovázeno zneužitím této milosti, zpovrchněním, ba zplaněním mnoha křesťanů. Na ukázku ocitujeme dosti typický oddílek ze závěru „příkazů“ (v pře­kladu J. J. Nováka): „Ďábel může zápasit, zvítězit však nemůže, postavíte-li se mu na odpor. S hanbou pak prchá. Kdo však nejsou pevní ve víře, ti se bojí ďábla, a on je má již ve své moci. Člověk, který naplnil dobrým vínem nádoby, nehlí­­dá ty plné nádoby, ale hlídá ty, jež nejsou plné, z obavy, aby víno v nich nezkyslo. Víno v nádobách neplných totiž rychle kyše a chuť vína se kazí. Stejně je tomu s ďáblem. Přichází к Božím služebníkům a zkouší je. Kdo jsou pevní ve víře a postaví se mu statečně na odpor, od těch odchází, poněvadž nemá kam vejít. Jde tedy к slabým ve víře, a poněvadž tu má místo, vchází do nich, dělá si v nich, co chce, a oni mu musí sloužit“ (XII, 5, 2—3). Dan Drápal Modlitba postní Dík, Pane, žes mne clavil a přikryl hanu mou a vyvoleným prohlásil svoiu krví předrahou. Dík, Pane, svata vůle tvé, už nikdy nikdo spásu mou » nemůže ohrozit, zas svátý je tvůj lid, Dík, Pane, žes mne ozdobil, svou spravedlnost dal mi, že svátý jsem zas v očích tvých bych věčně zpíval žalmy. IE Poutníci a Duchovni ovzduší poutí na hory v roce 1419 známe lépe než sociální složení poutníků. Poutě jistě vnesly nevídaný pohyb především do pod­danského obyvatelstva. Vleklé křivdy, jimž bylo vystaveno od vrchností, je často nutily sbíhat z půdy a to'zvyšo­­valo jeho pohotovost к výzvám, které zněly z úst pocestných kazatelů. Horská sebrání působila jak účinný katalyzátor při formaci sil, jež při­vodí revoluci. К „lidu velikému", o němž z vlast­ní zkušenosti psal Petr Chelčický, se postupně přidávaly i vrstvy, jimž ne­patřila prvotní iniciativa shromažďo­­vacího hnutí. Od léta 1419 se objevují po boku poutníků už také zchudlí příslušníci zemanské šlechty, někteří se svými zbrojnými družinami. Mezi prvními se v nově vzniklém prostředí hlásí o slovo Mikuláš z Husí a Břeněk ze Švihová, oba z kraje západočeské­ho. druhý z nich dokonce chudý člen panského rodu. Mikuláš z Husi se octne mezi poutníky po tom, co ho král Václav, jemuž sloužil, zapudil a vyhnal z Prahy za to, že se odvážil přímluvy za požadavky husitského li- opovo dníci du, srocujícího se na novoměstských prostranstvích. V jakémsi druhém pří­livu se к hnutí přidá i jednookú ze­man Jan Zižka z Trocnovské tvrze. Po trudných zkušenostech z domácí drobné války už leccos prožil jako žoldnéř na bojištích polských a ve službách českého krále doma. Ostatně Žižkovou opovědntekou cestou šla celá řada dalších jeho jiho­českých vrstevníků. Dodatečná při­hláška těchto zemanů к ,,lidu veliké­mu" svědčí o tom, že myšlenka, kte­rá oduševňovala zástupy na horách, mobilizovala rychle i je. Nabízela je­jich dosavadnímu bojování nejen širší celonárodní a mezinárodní obzor, .ný­brž především nové, přehodnocující zdůvodnění. Mnozí z nich už od let přilnuli к viklefskému pojetí refor­mační odpovědnosti světského živlu ve společnosti. V tomto směru byli hotovi ujmout se ve farnostech svých patronátních práv. Právě ta jim byla však dosud odpírána. Bylo zjištěno, že české zemanské šlechtě teoreticky příslušelo patronátni právo celkem v 731 farnostech, že však ve skuteč­nosti husitským zemanům patřily jen 43 farnosti, tedy pouhých šest pro­cent, o celých deset procent méně než na kolik zemané svým počtem mohli aspirovat. Jenom panská šlech­ta stačila v této oblasti zápasit oprav­du účinně, protože vlastnila podací právo nad více než šedesáti procenty všech farností pražského arcibiskup­ství, jichž bylo 2084. Husitská část panstva s tímto zá­pasem také výslovně počítala hned od podzimu roku 1415, ale ke skuteč­né akci se zde odhodlala teprve o dva roky později po příkladu svého Kon­zervativního náčelníka Čeňka z Var­­temberka, nejvyššího purkrabí. Obra­nou proti arcibiskupovu nařízení, aby faráři byli vzati pod přísahu, že ne­budou nadále vysluhovat večeři Páně pod obojí, dal pan Čeněk na svém hradě Lipnici 6. března 1417 svévolně vysvětit statnou skupinu husitských novokněží. Měli podle Čeňkova zámě­ru posílit řady husitských kandidátů na fary husitského panstva, ale záro­veň také připoutat к farám ty z nich, kteří byli v očích legitismistického velmože na nejhorší cestě propadnout pocestnému kazatelství a bezdomoví valdenské ražby. Šlo jasně o konsoli­dační záměr předáků panstva s cílem vytvořit husitskou národní církev, která by v sociálním ohledu šetřila dosavadní společenské a církevní struktury. Jiní husitští páni postupo­vali na svých zbožích podobně, i když neměli možnost získat tak snadno pro světící akt biskupa jako pan Če­něk. V předvečer poutí na hory byl tak široký pás české země táhnoucí se od severně položeného Železného Brodu přes Jičín, Poděbrady, Hradec Králové, Litomyšl, Chrudim, Čáslav až po domény ještě nezletilého Oldři­cha z Rožmberka na jihu přímo poset husitskými farnostmi pod panskou patronací. Všecky ty farnosti byly ovšem nyní rozrušeny a rozjitřeny královými pro­tiopatřeními z prvních týdnů a měsí­ců roku 1419. Ale ani kdyby toho ne­bylo, neměl zemanský rytíř proč dů­věřovat církvi, organizované po vku­su velmožů, s nimiž se už dávno a tvrdě rozešel. Zejména tady na jihu země přišel nejeden zeman na mizinu za zlé vojny, kterou po více než deset let vedla vysoká šlechta proti králi Václavovi. Rožmberkové, pánové z Rů­že, využili té situace dokonale. Sku­pováním zadlužených drobných i vět­ších zemanských statků zcelovali své rychle rostoucí panství a učinili z ma­lých šlechticů přes noc bezzemky. I Žižkův rodný Trocnov, po léta a snad po generace zadlužený и boha­tých budějovických židovek a jinde, byl rožmberským pozemkovým majet­kem sevřen hned ze tří stran, takže zeman byl nucen se živit jinak a po rytířském mravu opověděl rožmber­skému vladaři zbrojné nepřátelství /1406). Octl se tak mezi odbojníky a psanci, kteří neváhali škodit pánům jako silniční lapkové, když je králův smír s Rožmberky postavil mimo zá­kon. Vyšehradským smírem (1405) vydal totiž slabý král krumlovskému vladaři na pospas téměř celý český Jih. Jan Žižka, třebaže se uplatnil ve zbojnickém tovaryšstvu Matěje Vůdce, který skončil 1. července 1409 na bu­dějovickém popravišti, sám dosáhl už v dubnu toho roku amnestii od krále a jinou službou se nadále připravoval na svou velkou dějinnou chvíli. Zato svépomocné družiny zchud­lých rytířů nepřestávaly lákat ke svým bleskově pohyblivým akcím zkrachovance a nespokojence všeho druhu. Víme například o družině, ve­dené tvrdým vražedníkem hejtmanem Pintou. Přidali s к ní odbojníci přišlí téměř z celého území Čech a Moravy. Ještě okolo roku 1417 byla ve služ­bách Prokopa z Ostí a našla pro svou činnost útočiště i operativní základnu v Prokopově Kamenici nad Lipou. „Mohlo jí být užito", jak napsal František Hoffmann, „proti pánům i proti měšťanům, к cílům kořistným i ve službách cílů reformních. Trvalo ještě několik let, než se družina pod mohutným náporem revoluční vlny vymkla z moci pánovy a splynula s revolučním proudem". Ta chvíle nastávala neodvratně, ink poutnické zástupy roku 1419 nabúvah/ na síle přibližujíce se zároveň ku Praze. Na veliký tábor z 22. července odpověděla pohotově do týdne novo­městská Praha Jana Zelivského pře­vratem, který rázem zvrátil všecka dosavadní brzdivá opatření krále a arcibiskupa. Král se z otřesu **ž ne­vzpamatoval a 16. srpna zemřel. AMEDEO MOLNAM Kostnické jiskry 10/78 # 2

Next