Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1984 (LXIX/1-44)

1984-01-04 / No. 1

VÝROČNÍ SVATKY VI. Svátek losů Poslední z významných výročních svátků starozákonní doby se obvykle nazývá Purim. Toto slovo se odvozuje od akkadského výrazu pur = los (sr. Est 3,7). Akkadské sloveso, které s ním souvisí, je technickým termí­nem pro metání losů při slavností no­­voročí, kdy se recitoval známý epos Enuma eliš = „Když nahoře“, líčící vítězství boha řádu Marduka nad bo­hyní chaosu Tiámat. Recitací a drama­tizací této báje se obnovovalo a zpří­­tomňovalo Mardukovo vítězství a tím se vlastně obnovoval i celý kosmos. Součástí obřadů bylo i metání losů, které měly zjevit nebo dokonce i ur­čit běh událostí v příštím roce. Toto vysvětlení navazuje přímo na Est 3,7 a je tedy mnohem pravděpodobnější než jiné vysvětlení, které předložil skandinávský biblista G. Gerleman, který tvrdí, že purim prý jsou díly či dary, posílané při slavnosti novoročí (Est 9,19). Jak si představit to, co se líčí v Est 3,7? Haman chce vyhledat ora­­kulem nejvhodnější den к pomstě nad židy, kdy se jeho plány nejlépe zdaří. Bere tedy den po dni a o každém dnu se losuje, je-li vhodný, či nikoli. A tu už začíná působit skrytá Boží milost: Losy ukážou jako vhodný den, který je velmi vzdálen, takže tím Mordokaj a Ester dostávají čas, aby mohli Ha­­manovým plánům předejít. A Haman, v zajetí svých pověr, se samozřejmě neodváží změnit něco na výsledku lo­sování. Je pozoruhodné a sotva náhodou, že podle Est 3,7 se losováním jako vhodný den ukázal 15. Adar v Suzáoh a 14. Adar mimo město. Adar je při­bližně náš březen, tedy datum poblíž jarní rovnodennosti. Tento den byl po­dle babylónsko-perského kalendáře posledním dnem v roce, po něm násle­dovala slavnost novoročí se slavnost­ním losováním к určení běhu dalšího roku. Tato shoda data napovídá, že kniha Ester má v pozadí svého příbě­hu polemiku s babylónským kultem i náboženskými představami. Od kdy se svátky Purim slavily? Mi­­mobiblické doklady jsou poměrně pozdní: V Palestině je jejich slavení doloženo až kolem r. 100 př. Kr. První zmínka mimo knihu Ester je 2. Makk. 15,36, tedy asi z r. 160 př. Kr. v Jsou sice někteří badatelé, kteří hájí stanoviska, že kniha Ester — ne-li ce­lá, tedy alespoň její příběh — pochází ještě z perské doby, tedy před zniče­ním perské říše Alexandrem Velikým r. 331 př. Kr. To je však málo pravdě­podobné. Rada okolností naznačuje, že je podstatně pozdější, i když ovšem naráží na někeré staré zyyky a obřa­dy. Je pozoruhodné, že svátky Purim měly zřejmě odedávna poměrně, „svět­ský“ ráz. V celé knize Ester není ani jednou zmíněno jméno Hospodin. Sa­mozřejmě je podstatou knihy i -svátků denní půst a pak na společné hody a Purim radost z vysvobození, které je Božím darem. Slavnostní úkony se vlastně omezují jen na předchozí tří­denní půst a pak na společné hody a posílání darů. Společné hody i dary jsou samozřejmě způsob, jak posilovat obecenství i v diaspoře, tedy v rozptý­lení, kdy není chrám a poutě к němu. Jaký je vlastní původ svátku Purim, jestliže historické jádro knihy Ester je, jak soudí dnes většina odborných vykladačů, problematické? Má se za to, že dějová osnova knihy Ester je spíše legenda, shrnující a typisující letité a hořké i zase radostné zkuše­nosti z pogromů i nečekaných vysvo­bození, ' v nichž víra rozpoznávala skrytý Boží zásah. To je motiv, který Den odpočinku — sobota. Proč se v ekumenickém překladu bible mluví ve Starém zákoně o dnu odpočinku a v Novém zákoně o sobotě? To je do­taz, který jsme již několikrát dostali. Odpověď je poměrně snadná. Den od­počinutí je ve Starém zákoně překla­dem hebrejského slova šabbat. V no­vozákonní době se toto slovo do řeč­tiny nepřekládalo a ponechávalo se v původním znění. Stalo se technickým termínem, označením sedmého dne týdne celého. Proto i v překladu No­vého zákona je ponecháno v původ­ním znění přizpůsobeném pouze tra­diční české výslovností (sobota). V Kralické bibli se sice ve Starém zá­koně mluví o sobotě, ale např. Ex 20,10 je šabbat přeloženo také jako odpoči­nutí. pp se často vrací zvláště v literatuře apo­kalyptické, totiž smrtelné ohroženi a podivuhodné, zázračné vysvobození, jeho kořeny jsou ovšem staré, už v příběhu o vyvedení z Egypta. Vykladači, kteří pochybují o histo­­ričnosti dějové zápletky Ester, pouka­zují především na tyto okolnosti: Situa­ce židů v zajetí je líčena celkem rea­listicky. Achašveróš má být zřejmě Xerxes I, který vládl 485 — 465 př. Kr. Je tu však řada legendárních až i mý­tických motivů. Především Mordokaj, jehož jméno připomíná Marduka, hlavního babylónského boha. Ester připomíná Ištar, bohyni vášně a boje. Hamana uvádějí vykladači do souvis­losti s elamským bohem Humanem. Vašti má jméno podobné jako elamská bohyně Mašti. Nadto má Haman dé­­monské rysy — je agagský, tedy z ro­du Agaga Amalechitského, který je zase obdobou či modelem apokalyptic­kého Goga. Jména ovšem neznamenají totožnost postav, nýbrž mohou být naopak výrazem úsilí o polidštění starých božských postav do pozem­ských rozměrů a o jejich podřízení Hospodinu. To vše naznačuje, jak si lze před­stavit původ knihy Ester a svátků pu­rim. Nemůžeme vyloučit, že se nějaký takový či podobný příběh kdysi udál nebo dokonce i opakoval. Jména těch, kdo jsou v něm nyní na scéně, však ukazují, že jeho redaktoři chtěli ny­nějším tvarem příběhu bojovat proti babylónským pověrám, zvykům a kul­tům: V pozadí je zřejmě úsilí o pře­značení (demýtizaci, teologizaci ba­bylónského svátku novoročí, kdy :-e losovalo v Babylóně o budoucnosti a oslavovalo Mardukovo vítězství. Jenže židovské pojetí, tedy pojetí knihy Ester, to vše se obrací, a to pomocí euhemerizace: Z postav údajně bož­ských jsou lidé, z babylónsko-elam­­ských hrdinů židé. Jako by říkali: „Ti hloupí Babylóňané a Peršané vlastně pod tím jejich Mardukem a Ištarou uctívají naše předky a jen my víme, jak to tenkrát vlastně bylo!“ Mají pravdu? Historicky asi ne, ale teologicky, vnitřně, ano. Kdo opatru­je řád a brání úkladům (Est 3,12), slouží tím Hospodinu, ať se jmenuje tak či onak. A kdo se zasazuje o sli­tování (Est 7,3), stojí ve stejné službě. A tuk bychom mohli pokračovat. Nad knihou Ester se mnozí vykla­dači trápili. Patří vůbec do bible? Ne­ní to pouhý výron židovské pomsty­chtivosti? A není všecko losování oslavováním náhody a útěkem před odpovědností? Hledíme-li na knihu Ester od Nového zákona zpět, jistě nebudeme přebírat mechanicky vše, jakože ani neputujeme tělesně do Je­ruzaléma, nemažeme veřeje krví be­ránka a nedržíme obřízku. Ale v kni­ze Ester jsou důrazy a napomenutí, která .bychom neměli přeslechnout. Shrnu je krátce do několika bodů bez nároků na úplnost: 1. Nad vším vládne Hospodin Bůh Izraele. On řídí lidská srdce, i srdce králů, a tak třeba sám skrytý, vše na­konec obrací к dobrému. Tím opatru­je svůj lid uprostřed úkladů temných sil. Třeba i tak, že při Hamanově lo­sování padne los na nejzazší možné datum a tak je čas na záchranu. 2. Věrnost Hospodinu je odměněna: Mordokaj se naklání člověku, třeba to byl zpupný velmož Haman, i když vi, že tím upadne v nelibost (Est 3,2). A naopak, ten příklad zpupného vel­može, který připravuje nástrahy ne­vinnému lidu, dojde odplaty. 3. Cesta kupředu se otevírá zvlášt­ním způsobem: Řešení přináší až ho­tovost к oběti u Ester (Est 4,11; 5,2), která je hotova riskovat vlastní život, aby pomohla svému lidu. Tím ovšem ukazuje daleko nad sebe a za sebe — až к tomu jedinému, který tuto oběť podstoupil a tak nám jednou provždy postavil zřetelně před oči, že tajemství života je skryto v moci oběti. A nejen to — dal nám svou obětavostí a obětí sílu к tomu, abychom následovali jeho šlépěje. Jan Heller Úplné vítězství Huldrycha Zwingli­ho znamenala v Curychu teprve třetí veřejná disputace, uspořádaná v led­nu 1524. Opozice byla zlomena a da­la se na ústup. Městská vláda zapo­věděla procesí a pouti, dala odstra­nit sochy a vynést nebo zabílit obra­zy, „kdekoli se staly předmětem bo­hoslužebné úcty“, z kostelů zmizely zpovědnice, svíce, zvony a varhany. Kláštery byly zrušeny. Z jejich ma­jetků byl založen veřejný fond pro hmotnou péči o chudiny. Bylo zruše­no nevolnictví; pokud záviselo na vrchnostenském právu curyšského státu. Při Petrském chrámu zřizoval Zwingli bohosloveckou školu a vyučo­vání podle nových osnov. Oproštěná bohoslužba přestala na čteném a ká zaném Slovu a na modlitbách. Mše zanikla. Večeře Páně s chlebem a ví­nem, podávaným v dřevěném kalichu, byla vyhrazena čtyřem slavnostním příležitostem v roce o velikonocích, o letnicích, v září a o vánocích. Nad občanskými mravy měl bdít soudní výbor pro manželské záleži­tosti. Zasedali v něm Čtyři laikové a dva kazatelé. Zde neplatilo kanonic­ké právo, nýbrž boží zákon. Podle ně­ho měl výbor přizpůsobovat svá na­řízení a soudní výroky ve všech pří­padech, jimiž se zabýval. Mravní úroveň společnosti a jejího zákonodárství, které ji má zvedat, bu­de ovšem vždy, to Zwingli houževna­tě opakoval, pouze velmi přibližným a předběžným náznakem boží vlády a spravedlnosti. Aby se však občané křesťanské politické pospolitosti ne­spokojovali ve svém usilování průmě­rem a nezplaněli v rutině, je třeba, jim neustále připomínat cíl odpověd­ného soužití lidí, kteří chtějí být křesťany. Ukazovat к tomuto cíli zno­vu a znovu je prorockým úkolem ka zatelů božího slova. Vzorem, jim buď Kristus. Ten přece za svého pozem­ského života vystupoval jako prorok a doslova jako episkopos /biskup/, rozuměj jako muž, jenž na vše klade svůj pronikavý pohled, nikoli však jako král nebo světská vrchnost. Při­tom se ani on, ani jeho učedníci ne­vyhnuli tomu, že budili pohoršení a odpor, jeho království mělo a má, jakkoli není z tohoto světa, viditelný dosah. Kostnickému reformátoru Ambrožovi Blarerovi, který měl v té otázce rozpaky, Zwingli v dlouhém listu z 4. května 1528 přiváděl na pa­měť, jak Ježíš vymrskal pěnězoměnce a prodavače holubic z jeruzalémské svatyně. Jsou tedy chvíle a situace, dovozoval odtud, kdy křesťanská vrchnost musí na sebe vzít ve pro­spěch pravé církve funkci obdobnou. Předpokladem ovšem je, že vláda sa­ma musí být křesťanská, že ke svým rozhodnutím dospěje v odpovědnosti к prorockému slovu kazatelů, že se její nařízení omezí na vnější pořád­ky Iexterna/ a že se přitom předem ujistí souhlasem církevního sboru. Po dle měšťansky podmíněných představ Huldrycha Zwingliho by stačilo, kdyby svůj souhlas vyslovili cechy a faráři. Ti dohromady nejlépe vyjádří názor sboru, v němž je běžně dáván průchod prorockému svědectví. Dostát úkolu tak odpovědnému v citlivém dotyku s vývojovou pro­a měnlivostí sociálních a politických sil vztahů, to vyžadovalo podle Zwingliho znalecký a v pracovním obecenství domýšlený výklad Písma. Rozuměl mu jako práci přímo proroc ké povahy. Žádný kazatel se jí ne smí vyhnout. „Je úkolem proroků,“ napsal, „aby ve studijních poradách nad Písmem pro obecnou potřebu vy­nášeli na denní světlo porozumění Písmům, zvláště Starému zákonu .. . Přísně vzato, nikdo nemůže být v tom­to smyslu prorokem, pokud nedovede tlumočit jazyky.“ S odvoláním na Pavlovo energické nadřazení prorocké srozumitelné řeči nad nejasné mluvení ve vytržení 11. Korintským 14/, ale i v souladu s hu­manistickou úctou к filologicky spo­lehlivému interpretačnímu překladu, zahájil Zwingli ráno 19. června 1525 novou studijní praxi curyšské církve. Kromě pátku a neděle shromažďovali se od té chvíle v chóru dómu každý den v týdnu „všichni faráři, kazatelé, kanovníci a pokročilejší žáci“. Po modlitbě pronesené Zwinglim přečetl jiný kazatel z. latinské Vulgáty oddíl Písma, a to z biblického spisu staro­zákonního, soustavně den ze dne pro­bíraného, Týž text potom předčítal znalý lektor v původním hebrejském znění, kdežto Zwingli přišel znovu na řadu s řeckou Septuagintou. Oba lek­toři doprovodili svou četbu stručnými výkladovými poznámkami v latině, Zwingli někdy ještě i celkovým zvěst­­ným souhrnem. Pátý kazatel navázal latinskou meditací nad vyloženým textem. Byla ještě určená shromáždě­ným odborníkům. Mezitím se do chrá­mu dostavilo také poslucháčstvo laic­ké z města a jemu přednesl šestý ka­zatel, většinou Leo Jud nebo Kašpar Megander, někdy sám Zwingli, „v dobré němčině“ výklad s konkrét­ním domyšlením pro současnou situa­ci. Při tomto biblickém semináři spo­lupracovali účastníci svými dotazy nebo doplňkovými postřehy. Závěreč­ná přímluvná modlitba biblickou ho­dinu ukončovala. Zwinqliovský prorocký kazatel, ško­lený v biblické filologii, měl mít trva­le na mysli, že „lidská pospolitost ne­potřebuje nic tak naléhavě jako spra­vedlnost ... Ježíš naznačuje /и Matou­še 5, 101, že kazatel patří mezi pro­roky a že jeho přední povinností je stráž nad spravedlnosti. Pohleďte však, jakou útěchu dává Bůh tomuto tak stiízelnému poslání? A je to vů­bec útěcha? Pronásledování, taková je útěcha zbožných. Po právu by to mělo mnohého odradit od téhle tvrdé služby.“ A přece došel curyšský vzor 'soustavného studijního čteni a vyklá­dání Písma ohlasu a napodobení ne­jenom. ve Švýcarsku, ale i v reformo­vaném prostředí východního Fríska, v Nizozemí a v Anglii. Tím, že curyšská „Prophezei“ zahá­jila své přemýšlení nad Písmem čet­bou první biblické knihy v nejužším sepětí s procesem reformace církve a společnosti, probouzela od samého začátku zájem o pospolitý záměr Hos­podinových slibů, o nichž vydávají spisy Starého zákona tak hojné své dectvi. Na Zwingliho myslitelské a spisovatelské dílo měly ranní hodiny, v nichž se soustřeďoval к pošlechu souvisle a postoupně probírané biblie ké látky, silný vliv. „ Vyposlechl, žé v podání Pisma nabývají boží sliby, rozložené v čase, na stále větší jas­nosti a určitosti. Při Abrahamovi je zaslíbení zřejmější než při Adamovi. U Abrahamovy postavy je projádřeno smlouvou, jejímž vnějším znamením se stala obřízka. Praotec se předjím­­kou podílel na věčné boží smlouvě, protože ve víře už zahledal den Krista Ježíše. Zwingli odtud uzavřel: Jedna jediná je Hospodinova smlouva. Zahr­nuje v sebe všecko lidstvo a přímo „od počátku“, od věčnosti předpoklá­dá Krista jako spasitele. Víra Abra hamova a víra naše jsou stejné pova­hy. Rozdíl mezi oběma smlouvami, mezi oběma zákony, Starým a Novým, je neveliký, pamatujeme-lj „na věci hlavní, které se týkají Boha a nás“. A jako se obřízkou včleňovaly do lidu boží smlouvy i děli, tak se nesluší ani dětem■ křesťanů upírat křest, a tak účast na církevním obecenství. Ve výkladových perspektivách cu­ryšské profétie se později pohybova­la jedna z reformovaných myslitel­­ských škol, pěstující takzvanou teolo­gii smlouvy, teologii federální. Mladý Jan Amos Komenský ji zastal v plném rozkvětu и svých učitelů, když ho češ­ti bratří vyslali na kalvinistické aka­demie do Herbornu a do Heidelbsrka. Z prorockých zasedání vzešel také curyšský překlad Písma svátého do němčiny. Užil částečně práce Luthe­­rovy, předstihl však vitemberského biblistu v knihách starozákonních. Překlad prorockých knih, žaltáře, kni­hy Přísloví a Písně písní vznikl v Cu­rychu zcela samostatně. V březnu 1529 byla curyšská bible hotová i s převo­dem apokryfů prací Leo Judy. Statný foliant celé curyšské bible vyšel z tis­­skařského lisu Kryštofa Froschauera v roce Zwingliovy smrt: /1531/. Soustředěním na nejzáz dosažitel­né původní jazykové znění biblických písemností uplatnil Zwingli v curyš­ské profétii humanistický požadavek filologicky odborného návratu к pra­menům. Už za studií ve Vídni, v Ba­sileji a snad i v Paříži měl mezi svý­mi učiteli nejednoho zdatného pěsti­tele antiky. U Cypriána, Ambroře, Au­gustina a Jeronýma hledal i Zwingliův alsaský vrstevník Beatus Rhenanus „nejčistší Kristovu filozofii“ a onen platónský ideál „krásné“ dobrovolné směny všech statků, „což není nic ji­ného“, jak ujišťoval v listu svému pří­teli do Glarusu, „než právě křesťan­ství“. Jiný Zwingliův souputník, rov­­něž odchovanec a dokonce na chvíli' rektor vídeňského vysokého učení, lékař Joachim Vadianus, mluvčí výcho­­došvýcarských humanistů, vyslovil za celou skupinu, čím žila: „Miluji ob­čanskou obec Helvétiů a toužím po spáse všech.“ Zrovna v roce 1513, kdy Vadianus takto hrdě vyhlašoval své helvétsky patriotické pojetí humanistických snah, zahajoval Zwingli svá řecká stu­dia, cílově zaměřená na Nový zákon. V březnu 1.516 zajel si za proslulým humanistickým učencem Erasmem Rotterdamským do Basileje. Z Frobe­­niovy tiskárny tam právě vycházelo první vydání Erasmova řeckého Nové­ho zákona. Pozdravil v Erasmovi ba­datele, jehož dosavadní práce průkop­nicky usilovala „o proniknutí ke sku­tečnému, dosud skrytému smyslu Pí­sem“, muže, „za něhož se všichni mu­síme modlit, aby se jeho službou před námi objevilo Písmo svaté v plné sí­le a účinnosti, vysvobozeno konečně z barbarství a sofistiky“. ’ Jenže Eramus byl v Basileji na ja­ře 1516 к Zwinglimu skoro právě tak zdrženlivý, jako bude chladný a zdvo­řile odmítavý к vyslancům českých bratří, až za ním přijdou o čtyři roky později do Antverp s nadějným oče­káváním, že jim porozumí. Zwinglimu Erasmus naznačil, že sice přišel na­vštívit kritického editora původního znění Nového zákona, on však, Eras­mus, že je víc, že je pravý filozof a že si nad svůj Nový zákon více cení vydavatelskou erudici, jakou osvědčil při současném vědeckém zpracování literárního díla církevního otce Jero­nýma. Zwingli vzplanul pro Erasma jakož­to biblického teologa. Ale právě v tak­to zdůvodněném přilnutí к velkému humanistovi tkvěl zárodek oboustran­ného zklamání. Přesto byl vliv Erasmova myšlení na Zwingliho do počátku dvacátých let veliký. Zůstavil v něm trvalou sto­pu, výraznější než и kteréhokoli ji­ného z reformátorů. Ve své knihovně měl curyšský kazatel bezmála všechny Erasmovy spisy a živě a vděčně v nich zaškrtával. Nedostatečnost a neuspo­­kojivost Erasmovy „Kristovy filozo­fie“ mu však jednoho dne vysvitla nad prosbou Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. Ve světle tohoto modlitebního, ale jak náročného souměru mezi božím od­puštěním a naším odpouštěním lidem, s nimiž žijeme, pochopil, že- ve svém vztahu к bližním je naprosto odkázán na milost, která není z nás a, filozof nefilozof, „vydal se Bohu jako jeho zajatec“. AMEDEO MOLNÄR HLEDEJTE A ČTĚTE! Prorocká reformace Huldrycha Zwingliho HULDRYCH ZWINGLI se narodil 1. ledna 1484. Vstupujeme tedy do jubi­lejního času 500. výročí jeho narození. Jako loň­ské vzpomínání na Luthe­­ra oživilo odkaz vitem­­berské reformace v eku­menickém dosahu, je le­tošní výročí Zwingliovo další příležitostí uvědo­mit si celé rozpětí refor­mačního nástupu a jeho nezamlčitelných podnětů. Kromě oslavných a příle­žitostných projevů úcty, přinesl Lutherův rok v mnoha zemích a litera­turách nové cenné výsled­ky studia jeho díla a myš­lení. Na některé z nich Kj v tomto ročníku ještě upozorní. O Zwinglim V jsme psali již několikrát. tomto čísle ukazuje z Amedeo Molnár na jeden nejvýraznějších rysů Zwingliho reformační me­tody. Kostnické jiskry 1/84 ф 2 Hospodine, ty jsi oznamoval ústy proroků, že přijde Vládce a Pán, v němž zjevíš svou slávu nebesům i všem národům země. Svá zaslíbení jsi naplnil. Když přišla plnost ěasu, poslal jsi svého Syna, který se na­rodil z Marie panny v Betlémě Davidově. Nebesa i království světa se pohnula, když se to stalo. A při křtu v Jordáně ses ke svému Synu při­znal. Děkujeme ti, že i my jsme směli tvůj hlas uslyšet a uvěřit, že Ježíš je tvůj milý Syn. Ty nám přikazuješ, abychom jej poslouchali; prosíme tě, dávej nám к tomu svobodu a sílu. Zmocni nás svým Duchem, aby­chom svědectvím o Kristu dovedli sloužit i druhým lidem. Způsob, aby v naši zemi i ve všech národech přibývalo těch, kteří v chudém a bez­mocném dítěti betlémském poznali zjevení tvého neskonalého slitová­ní nad námi hříšnými. Otevři oči mnohých, aby si nedali zaclánět poní­žením a smrtí Kristovou ani malostí a bezvýznamností jeho církve, ale dovedli uprostřed toho všeho zrakem víry vidět tvoji slávu, slávu Boha Otce i Syna i Ducha svátého. Amen. (Modlitba na den Zjevení Páně z připravované agendy CCE.) t

Next