Kultura, 1959 (III/1-25)

1959-01-08 / No. 1

STRANA 2 A. Hoffmeister: ÚVODNÍK Pokračováni ze str. 1 řenka prokousla míček od ping-pongu, Tonička jela s těmi chlapci na výlet a ještě se nevrátila, ač je venku už tma, dnes budou na zvláštní přání to­pinky a fukéř roznáší česnekovou půni až na poštu a pošta ji rozesílá po okresu a do Prahy i do zahraničí, pro­sím vás, mistře, podepsal byste mi po­hlednici pro babičku, ona vás zná z tanečních hodin, koupelna není ni­kdy volná, je toliko obsazena, co tam ten člověk dělá, je tam už alespoň tři čtvrti hodiny, on se tam třeba do­opravdy koupe, Vlastička nerada raj­skou, pivo došlo, zuj si lyžařské boty než vstoupíš do chaty, v šachové hře chybí královna, kouření v pokojích za­kázáno, někdo mi vyměnil lyže, tyhle­­ty nemají kovové hranění, Lojzo, při­nes kytaru, jako by tu bylo málo kra­válu, hrajete žulíky?, já vám říkám, pane spisovateli, kdyby nám jen tro­chu a jen trochu včas vyšli vstříc, mohli jsme tu mít bílé ubrusy. Všichni jsou z odborů, stravují se v kantinách, jen pralinko se jeden od druháho liší, ale zakládají si na tom. Karolina má fialový svetr, Ludva modrý, Růženka růžový, Běla purpu­rový. Hele, kardinále, uhnit Karlovi straší v hlavě jen motocykly, Franta je přes vázání a kandaháry, Josef je frajer našich hor a Pavel telefonuje ob den té slečně z pošty. Všichni mají svůj sebejistý rozrůzněný nový cha­rakter. Všichni stojí na svých nohách. Snad všichni nejsou kladnými typy, ale každý má nějakou kladnou strán­ku. Dokonce nápadně kladnou. Vši­chni jsou dokonale vybaveni na lyže a všichni dobře jezdí. Mají ještě ke vše­mu jakýsi barevně výstřední vkus a takovou neortodoxní sportovní elegan­ci. Říkají si sice tu a tam vole, ale to jen tak z lingvistického zájmu a aby řeč nestála. Třeba za rok přijde jiné zvíře ke cti jako třeba dikobraz nebo pavián, mravenečník či hroch. V tom případě ovšem pátým pádem voláme: hroše! A pak tu jsou zástupcové ge­nerací přežívajících z minula rovnou do budoucna, což se děje vždy právě teď. Přežívají honosně či trpně, ode­vzdaně nebo hrdinsky a někteří snad i klusmo, ale v tom aby se vyznal sám kádrovník Krakonoš. Mně se zdají všichni česky spolehliví v tomhle ko­lektivu. Soudruh učitel opravuje úlo­hy, protože učitelé dostali výnos, že pro ně prázdniny neplatí, protože je už měli v létě, pan Pazourek vyniká ve všem, na co sáhne, a on sahá na všecko, protože rád vyniká, soudružka Hrdličková zná jen rozkazovací způ­sob v jednání s podřízenými členy své rodiny, soudruha Hrdličku v to počí­taje, především, pan Kucbaba si vy­kládá patience a starý pan Slouk cvičí kouzelnické silvestrovské číslo. Děláš, co umíš v pohotovém postoji k socialistickému realismu chvíle, ale občas se přec jen divíš, že představe­ní nekončí. Vždyť tohle je český film. Je tu vše, co je v českých filmech. I to, co v nich má být, i to, co v nich nemá být, ač bývá. Toho je pochopi­telně více, neřekl jsem přece, že to je dobrý film. Jsou to všechno lidi doslovně utrže­ní od práce, od stroje, chata patří zá­vodu a jsou to jejich prázdniny. Je to ovšem pravý opak léčivé samoty. A něco na tom je. V domě je ruch rovnosti, Poplach lidského zmatku, který posedne pra­cující, když nepracují, kříži každý rozvrh hodin. A všichni si libují v tom, že o prázdninách si nebudou kazit ná­ladu malichernými dramaty anebo morálními předsudky. Je tu dokonce něco v povětří jako příslib socialistic­kého života. — Jen o politice — a v tom asi něco není v pořádku — ne­­slyšíte ani slova — a přece to všecko je výsledek politiky. I jejich práce, i jejich pobyt tady i jejich sebevědo­mí. — Každému podle zásluh, to tedy zase ne, každý se zasloužil stejně o svou dovolenou. Ale skoro, skoro bych řekl, že každému podle jeho po­třeb. Je to zbožné přání vedoucího: Hory říkají, co máme, to dáme. Na víc zatím není. A když přes noc na­padne nový sníh a ráno zasvítí slunce, až se rampouchy pod okny rozpláčí, pak všichni jsou naráz pány situace. A ti, co zůstali doma, jim mohou té­měř závidět. Vytratíš se po obědě na zasněženou cestu, kde ticho se řadí v lese do zá­krytu s tichem, kde ani větérek ne­­svěje vločku, kde po lidech tu jsou jen mlčící stopy ve sněhu a kde nad cho­choly pštrosích per ojíněných jedlí a zasněžených smrků se zvedá vysoká zima. Ani pták ani tryskové letadlo neprotrhne s praskotem šedivé plátno oblohy. Hory dýchají, lesy stojí a klid padá na zem anebo tkví v prostoru odpoledního času, Vlastně je to hotový úvodník. Nikde ani fráze. Stromy jsou rovné. Sníh je čistý. Mír vládne np, zemi. Je tu krás­ně a máš dobrý pocit, že jsi tu doma. * * * * * * * * * * * * * * * * * * * ***************************** ******************* Lidstvu se otevřel vesmír dokořán NOVÝ ROK 1959 ZAČAL V NOVÉ HVĚZDNÉ KONSTELACI. OKOLO SLUNCE KROUŽÍ DÁLŠÍ PLANETA, UMÉLÁ PLANETA, DÍLO LIDSKÉHO MOZKU A LIDSKÝCH RUKOU, S VLAJKOU SE SRPEM A KLADIVEM. SOVĚTSKÁ VĚDA OTEVŘELA LIDSTVU VESMÍR Jlftt TAUFE K, básník Velkolepá zpráva! Sdílím radost tvůrců tohoto díla — sovět­ských lidí. Je to nový argument pro jistotu mo­derního člověka, že dává-li si lidstvo, osvoboze­né a osvícené vědeckým socialismem, takové úkoly, určitě vyřeší i nedořešené aktuální dě­jinné úkoly zde na zeměkouli: odstranění válek, zabijáckého nacionalismu, zneužívání vědy pro vykořisťování a hanobeni člověka a celých národů, trestu smrti, masové bídy, nevědomosti a předfeudální kru­tosti, která nemá daleko od atavismu krevní msty. Mechanický posel, vyslaný do vesmíru jiskrou lidského rozumu, posiluje přesvědčení, že Člo­věk, nestaví-li sám mezi sebe a poznání žádnou pověrečnou kulisu, pozná a zmůže všechno, co si umíní. KSSEl ZEMAN, filmový režisér Pro mne a pro každého filmového tvůrce bude nesmírným problémem udělat nyní film, který by ukázal cestu člověka do vesmíru, po­něvadž už to přestává být fantazií. Dnes je to skutečnost. Jsem tím ohromen, nadšen, protože se právě zabývám tímto problémem, jeho fil­movým vyjádřením. Myslím na vítězství člo­věka, který má nyní najednou tuto cestu před sebou. ALFRÉD RADOK, režisér Včera, snad jako všichni lidé u nás v republi­ce, poslouchal jsem zprávy o vypuštění rakety k Měsíci. Biji bych rád, kdybych v tuto chvíli rozuměl fyzice. Rozumím však jednomu: jakou odvahu, jaké úsilí a jakou intuici sovětských Vědců dokazuje tento čin. Byl bych rád, kdyby totéž — v etickém slova smyslu — bylo ve všech lidech. Pak nám bude dobře na zemi. EDUARD HOFMAN, ředitel filmového studia Barrandov Je to další úspěch sovětské techniky. Osobně závidím rozhlasu ten předstih před filmem, že může vysílat ze vzdálenosti Měsíce. KAMIL L H O T A K, malíř Zprávou o vyslání sovětské rakety do kosmic­kého prostoru jsem byl rádostně překvapen, Hned jsem si při tom vzpomněl na Julese Ver­na a uvědomil jsem si nesmírný rozdíl teh­dejších a dnešních možností a prostředků. Jsem si jist, že tento' historický čin je mezníkem ‘ v dějinách lidstva. Teď se pro lidstvo otvírá vesmír. -■...... VLADIMIR SOMMER, hudební skladatel Byl jsem tou zprávou úplně přiveden z míry. Nesmírně mě to vzrušuje. Včera celý den. a dnes už zase od rána sedím u rozhlasového přijíma­če. Je to pro mne ze všech vyslaných raket dosud největší událost. Když bych to měl nějak pro sebe formulovat, myslím, že je to větší událost než výbuch atomové pumy na konci Války, protože víc slibuje do budoucna. Může­me si jen přát další takové činy, právě tak jako Si nepřejeme další atomové pumy. ... jaké provokace si vymyslí ještě během roku ? Kresba J. Kándla O L D * I C H NOVÍ, herec Jak pokorný a stísněný se cítí člověk, když slyší tajemné signály rakety, která se odvážila až ke slunci, a jak povznesený a vítězný se cítí člověk, když si uvědomí, že to způsobil — člo­­pěk. , lne. Jlftl HANZELKA, cestovatel Vypuštění sovětské rakety je čin, který bude nejsilnějším argumentem všech poctivých a slušných lidí k potlačení a odstranění všech barbarských vztahů mezi lidmi a mezi národy. Nevěřím, že by člověk v témže okamžiku do­vedl pronikat do meziplanetárního prostoru a zároveň pomýšlet na tak barbarské řešení spo- M, jako je vzájemné vybíjení. Pronikání do Vesmíru nás vede k vědomí, že svět je celek a že ti, kteří na zemi žijí, musí nakonec k sobě najít lidskou cestu. Dr. ing. RUDOLF PEŠEK, člen-korespon­­dent ČSAV Je to veliký skok ve vývoji astronautiky, kva­litativní skok. To všechno, co se až dosud událo od vypuštění první družice, to byly jen změny kvantitativní. Astronautika se vyvíjí nesmírně rychle. To si nejlíp uvědomíme, když si srov­náme její vývoj s vývojem letectví. Zcela určitě se dočkáme letu člověka na Měsíc. Vloni 28. dubna předpověděl vynikající ame­rický odborník R. E. Roberson vývoj astro­nautiky na 15 let takto: 1959—60 malá raketa dopadne na Měsíc. 1930—61 raketa obleti Měsíc a vrátí se na Zemi. 1961—62 raketa s člověkem obletí Zemi, 1961—6ý raketa s přístroji přista­ne na Měsíci. 1962—65 člověk obleti Měsíc. 1963—66 raketa s přístroji přistane na Marsu nebo Venuši. 196ý—68 člověk přistane na Mě­síci a vrátí se zpět. 1968—73 člověk přistane na Marsu a vrátí se zpět. V této prognóze se sice nemluví o umělé planetce, ale je to asi stej­ně náročný úkol jako vypustit raketu, která by obletěla Měsíc. A ten Roberson plánoval vloni na rok 1960—61. JlR t M R A Z E K, kandidát technických věd a vedoucí spojovacího a poplachového střediska MGR y Průhonicích Vypuštění sovětské rakety do vesmíru po­kládám za velmi významnou akci provedenou na závěr hlavní části Mezinárodního geofyzi­kálního roku. Zatím co účelem sovětských sput­niků bylo zkoumat fyzikální vlastnosti nej­­bližšího okolí naší Země, dostala vesmírová raketa za úkol změřit celou řadu fyzikálních vlastností meziplanetárního prostoru. Velikého počtu údajů, které přístroje rakety hlásí na Zem, lze použít nejen k prohloubení našeho poznání této oblasti, ale i k ověření, případně zlepšení některých základních fyzikálních hy­potéz, bez čehož by nebyla myslitelná řízená cesta člověka do meziplanetárního prostoru. Jsem šťasten, že tohoto úspěchu dosáhli právě sovětští vědci. JAROSLAV MECER, zástupce Šéfredaktora ČTK Vy na mně chcete, abych pro váš list zazna­menal ohlas, jaký má ve světě vypuštění so­větské rakety na Měsíc... a dáváte mi na to 12 řádek. Víte, že by nestačilo ani 12 000 řádek! Vždyť ohlas této skutečné senzace je doslova ohromný, a to všude: v socialistickém i kapita­listickém světě. Tak alespoň něco a stručně ze západního světa: Význačný britský vědec Mas­sey: ,Je to vskutku obrovský čin!“ — Americ­ká tisková agentura UP: „Američtí vědci žas­nou nad obrovskou váhou sovětské kosmické rakety!“ — Předseda britské meziplanetární společností Shepherd: „Rusové museli použít ra­kety, která před vypuštěním vážila asi 250 tun...!“ — Obrovské titulky přes celé strany amerických listů: New York Herald Tribune: „Rudí vypustili raketu na Měsíc!" — Daily Mirror: „Rudi vystřelili na Měsíc!“ — A vše­chny listy na celém světě bez výjimky srovná­vají tento ohromný úspěch sovětských vědců s dosavadními neúspěchy Američanů. Americký senátor Johnson: „USA ... zaostaly v průzku­mu meziplanetárního prostoru... Již nějakou dobu mám pocit, že nepostupujeme dost rych­le ...“ — Americká tisková agentura AP při­nesla mj. zprávu, podle niž jeden noční hlídač ve Švédsku, když slyšel zprávu o vypuštění so­větské rakety k Měsíci, řekl: „Američané příliš mnoho mluví... Ale Rusové neříkají nic a...!“ — Z celého toho obrovského ohlasu vypuštění sovětské rakety na Měsíc vyplývá, že stále vice lidi na Západě si uvědomuje, že tato senzace není poslední překvapení, které SSSR západní­mu světu přichystal! ************************************************** * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *** * * * * * * * * * * * * * * * * * * * B OBECNÍM DOME byl před váno­cemi zahájen 5. pražský salon, jenž již pátý rok pravidelně umožňuje přehlídku děl malířů, sochařů a grafiků, tematicky se obírajících tváří a životem našeho hlavního města. Ač si ten­to salon vytvořil už určitou tradici, teprve od minulého roku stoupá jeho umělecká úroveň. Výrazně mu dominují tři koloris­­ticky expresívni plátna Jana Baucha ve­dle lyrického pohledu národního umělce Vlastimila Rady a Viléma Novvaka, obrazů R. Wiesnera, Fr. Jiroudka, J. Smetany, O. Janečka a řady mladých výtvarníků, z nichž svým Vlastimil Beneš. civilismem zvlášť zaujme šil « SKLADATEL ČERNÉ OSTRAVY Ru­dolf Kubín se 10. ledna dožívá padesáti let. V tom městě se narodil, s ním a s lid­mi z šachet srostl jako Petr Bezruč s li­dem od Beskydu. Studoval na konzervato­ři u A. Háby, v mládí psal skladby v itvrttónovém systému, ale jeho talent se začal přirozeně, zajímavě a osobitě usměrňovat ve třicátých letech, kdy se objevuje řada vokálních děl a kantát, mezi nimi píseň s doprovodem orchestru Ostrava na text Bezručův (193B), Járni píseň (o ostravských haldách z r. 1935), první česká hornická kantáta Jáma Po­krok (1937), ale i znamenitá Symfonietta pro velký orchestr a varhany a jiné sklad­by. Ne tedy snad z módy, natož z kon­junktury, nýbrž z potřeby nejbytostnější stol se Kubín nadšeným pěvcem ostrav­ského lidu. Co ve dny svátečni i všední vzrušovalo jeho srdce a mysl, to nalezlo u Kubína okamžitý ohlas a hudební vy­jádření. Ať již ve formě prosté písně, častušky, tanečních kusů nebo i melo­dramu a předeher. Mimo ně je Kubín autorem první rozhlasové opery „Letni noc“ (1930), první hry se zpěvy a tanci o stavbě mládeže „Koleje mládí". V le­tech 1952-U5S tvořil Kubín svou neobyčej­nou Ostravu, cyklus pěti symfonických básni: Vítězství, Maryfka Magdonova, Ostrava, V Beskydách, Ocelové srdce. 'Jeho monumentální záměr, umělecky pů­sobivě vyjádřený, byl oceněn státní cenou. I jedna z posledních Kabinových skladeb má tuto pro něho tak příznačnou inspira­ci: Koksafskd polka. Jako všechny ostat­ní, vyznačuji se „hornické" skladby Ru­bínový zpravidla jednoduchostí, avšak ži­vou zpěvností a i proto se staly tolik oblí­benými. pet ÝSTAVA MAElftSKÉHO DÍLA Vojtěcha Sedláčka (znovu připo­menutého a zhodnoceného nedávnou velkou monografií V. V. Štecha) v síni Mánesa je přehlídkou umělcovy prá­ce za posledních patnáct let. Ukazuje se tn znovu, jak významné postavení zaujímá Sedláček v moderním českém umění po­sledních ětyřieeti let. Jeho malířský pro­gram vyrůstá z dojmů nejmladších let, strávených v severovýchodních Čechách ,a živených neustálým stykem s prostředím pracujícího venkova, nejdříve v Eibčanech (kde se r. Í892 narodil) a později v Ja­­vomici v Orlických horách, odkud jsou vytěženy i vystavené práce. Jeho výtvarný názor se udržuje na příznaěné úrovni mal­by. jež bývá přirovnávána k fauvismu. Spíše však než tento ve svých kořenech de­korativní názor je Sedláěkova formální řeč důsledkem impresivní kresby, k níž měl sklony již od dětství. Zde je i důvod ob­sáhlosti jeho grafické tvorby, zvláště často se vyskytující barevná litografie a ilustrace (např. k Hcrbenovu „Hostišovu“, k „Že­leznému kruhu" K. Nového, k „Roku na vsi“ Mrštíků atd.). Sedláček je v podsta­tě kreslíř, jenž i se štětcem naplněným barvou zachází jako s měkkou tužkou. Všechny tyto formální prostředky slouží v osobitém přehodnocení, v němž zaslech-neme i umělcovu lásku k poetickému svě­tu Alšovu, k vyjádření života českého ven­kovského lidu. šlí OVA VÝSTAVNÍ PREMIÉRA V BRNĚ. Nakladatelství cizojazyč­né literatury Artia, která v cizině reprezentuje práci našich umělců, vědců, výtvarníků a především tiskařů, vydala za deset let přes 1900 publikací. Svou první výstavu, výrazný pohled do práce nakladatelství, připravila pro Brno; pořádající Muzeum města Brna a Dům umění ji instalovali ve výstavní síni mu­zea na Šilingrově náměstí. • ZDENĚK KOŠLER se v prosinci ujal místa dirigenta a uměleckého vedoucího olomoucké opery; nastudoval tam a řídil Janáčkovu „Věc Makropulos“, a to s tako­vým zdarem, že o oprávněnosti jeho jme­nováni nemůže být pochyb. Jak ěasto bývá v našem hudebním životě, teprve pod dojmem významných úspěchů zahra­ničních docenili jsme a využili jeho pozo­ruhodného talentu. Košlerovi je třicet let a má tedy dobu plného vyzrání teprve před sebou. Především mu nutno přát, aby k jeho přirozenému talentu přidruži­la se vůle k cílevědomému hledačství, v naší hudbě a opeře především tólik po­třebná. bl 0 FILMOVÝCH PREMIÉR TÝDNE upozorňujeme na italský film Re­nata Castellaniho „Sny ve skříní“. Castellani, mistr filmového neorea­­lismu, slavný především svým poetickým milostným příběhem dvou mladých Sici­­liánů „Za dva groše naděje“, vytvořil ve „Snech ve skříni“ obdivuhodný pendant k tomuto filmu, těžící tentokrát z prostře­dí studentského. Zdá se, že Castellani dnes patří mezi největší filmové tvůrce schopné s neobyčejnou jímavostí a zároveň se so­ciální silou zobrazit ve filmu krásu i tra­giku milostného vztahu soudobých mla­dých lidí. Varujeme naše čtenáře před filmem „Michal Strogov“ natočeným v ju goslávsko-francouzsko-italské koprodukci. Upřímně se naší distribuci divíme, že ten­to film uvedla, boč ADOLF HOFFMEISTER: DVĚ SNPL V fRAŽE KRESBY Z NOVOROČENKY P o z o r! N e b e z p e č 1 ohně!

Next