Kulturní Tvorba, leden-červen 1966 (IV/1-26)

1966-01-06 / No. 1

Mfnniro Tnirnii Nakladatelství Československý Hranice zajmu spis0vatel vydalo jako svou no­voročenku na rok 1966 dvanáct dopisů Františka Halase básníkově ženě. Je to — nebojme se tohoto označení — sličná publikace; nakladatelská pé­če je na ní patrna na první pohled. Editory dopisů jsou Ludvík Kundera a básníkův starší syn František X. Halas. Tedy: lidé povolaní; neboť Ludvík Kundera věnoval studiu Halasova díla svůj čas a péči v dobách, kdy ještě nepat­řilo uctívání Halasa к dobrému tónu našich literárních snobů, kdy osobnost i dílo básníka z největších bylo potlačováno a mělo být potlačeno. Všeobecně a dobře jsou známy i Kunderovy vydavatelské zásluhy o Halasovo dílo. A také F. X. Halas nepatří к nedělným synáčkům velkých spisovatelů, ale zabývá se — pokud je mi známo — již po léta a důkladně opatrováním a tříděním otcovy pozůstalosti. Potud je všechno v pořádku. Co ale v pořádku není — a tu jde o problém širší, než je jediný příležitostný tisk — je obsah této novoročenky. Dopisy Františka Halase Libuši, tehdy ještě Reilové, po­cházejí z první poloviny třicátých let — přesněji: z roku 1933 a 1934 — a jde o listy milostné; vysloveně intimní. Ať jsou jakkoli krásné. A pro čtenáře a milovníky Hala­sova díla jakkoli zajímavé (nedozvěděl jsem se teprve tady, že verš »ty krásná větrnosti čistá« z básně Podzim ve sbírce Dokořán je prapůvodně oslovením v dopise?). Tedy: ať jsou jakkoli přitažlivé, přece neměly být vydány. Proč? lnu proto, že milostný vztah třeba velikého básníka je soukromá věc, do které nikomu nic není. Přiznám se, že při četbě Halasových dopisů mě tísnil ten nepřekle­­nutelný rozpor mezi Halasovou cudností, oním svíravě pečlivým výběrem slov, a tím, že právě tato cudnost, tato uměřenost, ta snaha nekřičet, ať by se křičet chtělo, se dostává před oči, kterým nebyla určena. Je totiž něco jiného, prostuduje-li si dopisy — třeba nejintimnější — literární historik, a fakta, která v nich vyčetl, použije к interpretaci básníkovy osobnosti a díla; a něco jiného je, dostanou-li se podobné texty na veřejnost. To, opakuji, nemá a nesmí být. Nikdo nemá právo před veřejností prohrabovat nejpřísnější soukromí básníkovo. Tedy: ani jeho syn, ani jeho zasvěcený znalec. (Nehledě na to, že v Halasově pozůstalosti by se pro podobnou příležitost, jako je nakladatelská novoročenka, našlo sdostatek jiných zajímavých listů.) Ale tady nejde jen o Halase. Naše literárně historické editorství se dopouští podobných in­­diskrecí v míře daleko větší a častěji. A proto by bylo dobře zamyslet se nad halasovskou novoročenkou a hlav­ně nechat toho obracení básnických šuplíků. Za básníka — zvláště za tak velikého, jako je Halas — mluví pře­devším jeho dílo. Bez dodatků. Bez doplňků. A také: Šunt čerti depique fines, jak říkávali latiníci. Aneb: všechno má své mese. I zájem o básníka. Karel Tomášek Chybí mi ta jistota ... Chováli se ně ' * kdo ke svému bližnímu nešetr­ně, obvykle s tím nechodí na trh. V mém případě je tomu naopak. Nechci se lišit od ostatních lidí, proto neváhám uvést i důvody. Kupoval jsem knihu v jedné exkluzivní pražské prodej­ně. Cekal jsem u pultu na obsloužení, když prodávající náhle přerušil prodej a jal se počítat bloky. Jeho kolega pokladní totiž předával tržbu. Ohradil jsem se, že toto počínání, byť účelné a v provozu prodejny důležité, je vůči zákazníkům, totiž vůči mně a slečně, která se mnou čekala, nešetrné. Vždyť za námi nikdo nestál, mohli za­čít počítat o chvilkn později. Prodavač reagoval nejdříve pohledem, kterým mne zařa­dil mezi fy nezdvořilé a dotěrné kverulanty, kteří jsou na světě jenom к tomu, aby svým bližním ztěžovali prá­ci. Potom jsem se dověděl, že něco podobného se u toho Pjnltu ještě nestalo (prodavač měl na mysli mou poznám­ku), a že mohu svá pozorování zapsat do knihy к tomu určené. Navíc mi bylo řečeno, že přesto, že je tak pozdní odpolední hodina, obědval teprve před chvílí, zatím co já jsem se nasytil zcela určitě v době, která je к tomu nejvhodnější. Přiznám se — bylo ode mne netaktní, když jsem souhla­sil s jeho vyčítavou otázkou, že mne to pravděpodobně nezajímá. Opravdu mi nic nebylo do jejich organizace práce, pouze Její výsledky mne v tu chvíli zajímaly. Sou­dil jsem neomaleně, že jako zákazník mám právo být rychle obsloužen, zejména, je-li čím a jsou-li pro to pod­mínky. Mou duší hlodá teď nejistota. Máme zavírat oči nad tím, že zákazník přestal být před pultem pánem? Na­ruší se snad občanská rovnost mezi mnou a prodavačem, když budu trvat na tom, aby můj zájem kupujícího byl uspokojen přednostně* před zájiuem vnitropodnikové oř­­*anlxace7 Miloslav Chlupáě k ulturní tvorba číslo 1 / i v Předpisy bez závaznosti •• а kd>ko!| ■ # kamera pri ském pořadu naší televize zamířila do obecenstva, objevil se vždy týž obraz: »kulturní prostředí« přeplněných sálů a šálků, nabitých diváky (kvůli akumulaci) a přecpaných židlemi a stoly (kvůli konzumaci + akumulaci). Myšlen­ka, která nás přitom napadla, byla — odpovědnost. Ni­koliv za hodnotu programu — to je věc povolanějších kritiků — ale odpovědnost za to, co by se stalo, kdyby v tomto »opiveném« a »ovíněném« prostředí vypukla z ja­kýchkoliv důvodů panika. Nic se však nestalo. Panika nevypukla. A tak se nebude zjišťovat, kdo vlastně překračoval bezpečnostní předpisy. Takové štěstí jihlavský stadión neměl. Tam zůstali dva mrtví — a vyšetřuje se. A jistě nebyl ani prvním, ani po­sledním stadiónem, halou, hříštěm, estrádou, kde bylo prodáno více lístků, než se mohlo a smělo. Tak proč o tom mluvit? Jde totiž o to, že u nás existují nepřehledné řady vyhlá­šek, předpisů, instrukcí, nařízení a zákazů, které se denně vědomě i nevědomě překračují a obcházejí a jimž se věnuje pozornost teprve tehdy, až se něco stane. Navštívíte-li například jakékoliv staveniště, řekne vám stavbyvedoucí, že kdyby měl dodržovat všechny bezpeč­nostní, hygienické a stavební předpisy, co jich vůbec je, že by se u nás rázem zastavil veškerý stavební ruch a ani jedna stavba by nebyla zahájena. Stejně tak existují předpisy o tom, že se mladistvým a podnapilým osobám nesmějí čepovat alkoholické nápoje. Avšak o tom, jak se tato vyhláška dodržuje, nejlépe svědčí úřední zpráva, že 90 И případů »úmyslného ublížení na těle« spáchali opilci — většinou mladiství. Podívejme se kolem sebe, co všechno je zakázáno (v dopravních prostředcích na­příklad přeplňovat vozy) a co se vlastně všechno nesmí na pracovištích', v ulicích, obytných domech. . . A nejen to. Dovedeme být velmi přísní na babičku, kte­rá v odlehlé ulici na předměstí nechává déle, než je dovoleno, zbytky starých kamen, ale nedovedeme si po­radit s lešeními ležícími celé týdny na nejrůznějších pražských křižovatkách, s neosvětlenými výkopy na uli­cích atd- Stejně tak budeme přísní na tutéž babičku, půjde-li vynášet popel v hodinách, které pro to nejsou určeny, ale budeme společně s hlavním hygienikem pře­šlapovat v rozpacích nad tím, že ovzduší v Praze dávno neodpovídá našim i mezinárodním hygienickým normám. Má to smysl? Zjednodušme raději naše bezpečnostní a hygienické předpisy a najděme v praxi takové způsoby a cesty, abychom mohli a také dovedli vymáhat jejich dodržování za všech okolností a proti všem narušovate­lům —■ ať už se jedná o jednotlivce nebo celostátní in­­s,itocl- Vladimír Petrů • silvestrov­■ NE JMODERNĚJŠlM DENl-КЕМ SVĚTA je Evening Post, vycházející v jihoanglickém městě Reading. Je dělán foto­­sazbou a tištěn na ofsetových strojích, které mají hodinový výkon 50 000 výtisků. Všechny výrobní pochody provádějí a řídí elektronkové počítače a celé technické zařízení má hodnotu větší než milión liber šterlinků. SKUPINA ŽÁKU SERGEJE EJ­­ZENŠTEJNA se poprvé po dlou­hé době sešla v Moskvě na sjezdu filmařů. Bývalí žáci na­vštívili hrob svého učitele a tam vznikl návrh založit filmo­vou organizaci Tlampač kino (Ejzenštejn měl zvyk, že svému nejlepšímu žáku daroval tlam­pač jako symbol, že si žák za­slouží právo na samostatnou práci). Bývalí žáci se zavázali, že budou rozvíjet dědictví své­ho učitele, a domluvili se na novém setkání, které se bude konat v únoru 1966 v Tbilisi. ■ 5000 LET MÁ ODPOČÍVAT v zemi kovové pouzdro ulože­né v hloubce 16 metrů před pavilónem elektrotechnického koncernu Westinghouse na ne­dávno skončené, samozvané »světové« výstavě v New Yor­ku. Předměty v něm uložené mají roku 6965 reprezentovat naši dnešní kulturu, která bu­de našim potomkům tak vzdá­lený, jako je nám kultura do­by, kdy egyptští faraónové stavěli první pyramidy. Litera­tura je tu zastoupena mikro­filmy, na nichž jsou ofotogra­­fovány knihy Alberta Camuse, Johna F. Kennedyho a Jack­­sona Pollocka, hudba deskou, na které Beatles zpívají a hra­jí ústřední píseň z filmu »Per­ný den«. Vyspělost dnešní lé­kařské vědy má dokumentovat antikoncepční tableta. Výběr zřejmě poněkud příliš odpoví­dá americkému vkusu . . . PRVNÍ REKLAMNÍ KANCELÁR v SSSR zřídí západoněmecká firma z Frankfurtu v moskev­ském hotelu Ukrajina. Povole­ní ke zřízení reprezentace zís­kala při nedávné mezinárodní výstavě chemie a bude sou­časně fungovat jako výstavní a informační středisko. ■ PO DVOU VZPOMÍNKOVÝCH KNIHÁCH — Schlesingerově dí­le Kennedyho tisíc dnů a So­­rensenově Kennedym je ohlá šen Můj život s Karolínou a Johnem Johnem. Autorkou těch­to vzpomínek je britská vy­chovatelka Kennedyho dětí Maud Shawová, která sice pa­ní Kennedyové slíbila, že si své zážitky . nechá pro sebe, ale — jak je vidět — neodo­lala pokušení*vydělat na Ken­nedyho popularitě. CO NOVÉHO v umění a archi­tektuře v zahraničí? Trojčíslo 5—7 Novinek literatury — umě­ní obsahuje bibliografii článků o architektuře z více než 160 cizozemských časopisů zpraco­vávaných Výzkumným ústavem výstavby a architektury. Jsou zde uvedeny i přírůstky na­šich knihoven z oboru umění za půl roku. Osmé číslo bude zajímat zvláště ty, kdo se za­jímají o problém barvy a vý­chovu průmyslových výtvar­níků. JERZY OLKIEWICZ napsal do varšavské Kultury obšírný člá­nek o pražském výtvarném ži­votě pod titulem Pražské pro­měny. Píše v něm o malířské tvorbě Mikuláše Medka a zmi­ňuje se o aktivních umělec­kých skupinách Brno 57 a Ra­dar. ■ TŘI BÁSNĚ FRANTIŠKA HA­LASE Podzim, Praha a Papír otiskl krakovský literární ča­sopis Zycie Literackie v pře­kladu Adama Wlodka. POUŽÍVÁNÍ DETEKTORU LŽI patří к běžným vyšetřovacím metodám nejen v americké policii: ústřední úřady Spoje­ných států zkoumají jejich po­mocí i pravdivost výpovědí svých zaměstnanců. President Johnson nyní nařídil z podnětu jednoho z kongresových pod­výborů vyšetřování nadměrné­ho používání této pochybné metody: některé vládní úřady ji totiž zneužívají к tomu, aby se zbavily nepohodlných za­městnanců. Poněvadž neexistu­jí předpisy, kdy lze detektorů lži použít a jak hodnotit jimi zjištěné skutečnosti, staly se detektory lži nástrojem libo­vůle a nátlaku. ■ ZÁPLAVA PORNOGRAFICKÉ LITERATURY nejhrubšího kalib­ru ohrožuje americkou mládež. Obscénní-tiskoviny se šjří hlav­ně poštou na adresy dospíva­jících chlapců a děvčat, které vydavatelům pornografií opat­řuje celá armáda agentů: vel­mi ceněny jsou např. seznamy účastníků různých soutěží pro mládež, adresy zájemců o gra­mofonové desky apod. Obrat obchodu s pornografiemi do­sahuje roční výše téměř mi­liardy dolarů. Za dvanáct mě­síců mezi červencem 1964 1965 si na doručování obscén­a ních tiskovin poště stěžovalo 130 000 rodičů a došlo к té­měř 17 000 policejních zákro­ků, jejichž výsledkem bylo zatčení 874 osob, z nichž bylo 696 odsouzeno. ■ V* KUVAJTU DIKY NAFTĚ mají sice tisíc milionářů (téměř 330 000 obyvatel a 6000 neza­městnaných), ale rozhodně žádnou pracovní příležitost pťo evropské autoturisty, kterým právě zde došel benzín i pení­ze. Jejich počet není nijak malý, a proto se Kuvajt brání: auta jsou v takovém případě zabavena a vyčerpaní automo­bilisté jsou posláni lodí nebo letadlem domů. Do osmi týdnů mají čas vyplatit vůz a nákla­dy za dopravu. Zřejmě jim však často chybějí peníze i doma — letos bylo v Kuvajtu vydra­ženo 116 zabavených vozů. POLYVIZE je nový systém pře­nosu televizního vysílání ve školách, jak ho nazývají fran­couzští experti. Pomocí určité kombinace zrcadel promítá se ^televizní obraz od televizoru přes strop třídy přímo na žáka, který může docela samostatně obraz sledovat a neruší sou­seda. ■ PROJEKT APOLLO, který má /vyvrcholit vysláním americ­kých kosmonautů na Měsíc, na­šel v USA dalšího vážného kritika v dr. Warrenu Weave­­rovi, známém matematikovi a organizátorovi americké vědy. Podle' dr. Weavera je náklad 30 miliard dolarů, na něž se dnes realizace projektu Apol­lo odhaduje, zcela neúměrný vědeckému významu výletu člověka na Měsíc. Soustředění tak obrovských finančních pro­středků a tak intenzivního vě­deckého úsilí na akci praktic­ky bezvýznamnou ohrožuje po­dle Weaverova názoru vědecký pokrok v jiných oborech, ze­jména v lékařství. Projekt Apollo je zdražován, jak tvrdí dr. Weaver, přílišným spěchem: kdyby USA z prestižních důvo­dů neusilovaly, aby první člo­věk na Měsíci byl Američan, bylo by možno v kosmonautice pokračovat sice pomalejším tempem, ale s mnohem menší­mi náklady a s menším vyna­ložením lidských sil. FARAÓN — film podle stejno jmenného románu Boleslava Pruse, který vyšel česky, bude mít premiéru v lednu 1966. Je a mu prorokován světový úspěch byl nyní přejmenován na Antikleopatru. H VÍC NEŽ STO FILMOVÝCH FESTIVALU se ročně pořádá mezi Sydney, Bejrútem a San Franciskem. Téměř každý obor lidské činnosti má dnes svůj vlastní filmový festival: turis­té, vojáci, kinoamatéří, vědci aj. Situace je taková, že filmo­vých festivalových dní je víc, než je dní v kalendářním ro­ce. Proto Mezinárodní svaz pro­ducentů na svém valném shro­máždění ve Stockholmu chce rozhodně omezit každoroční pořádání filmových festivalů. V návrhu se hovoří o jednom filmovém festivalu pro Asii v Dillí, pro Jižní Ameriku v Mar del Plata nebo v Rio de Janeiru, pro střední a vý­chodní Evropu v Moskvě nebo v Karlových Varech a pro zá­padní Evropu v Cannes. Zruše­ny mají být festivaly v Benát­kách (tradičně dnes nejstarší), v Berlíně i v San Sebastianu. V Locarnu má nadále zůstat festival debutujících režisérů. TELEGRAM — záhřebský týde­ník přináší rozhovor se Štít­­nickým, Ťažkým a Žabkayem při jejich nedávném pobytu v Jugoslávii. Odpovídali na otáz­ku o současném vztahu sloven­ské a chorvatské literatury a stručně informovali o dnešní slovenské poezii a próze. ZÁJEM O FILMY naší nejmlad­ší generace projevuje Francie. o Kritik Jean de Baroncelli píše Miloši Formanovi a Věře Chytilové jako o významných tvůrcích filmů nové generace a problémy mládeže charakte­rizuje jako konflikty svědomí, probuzení lásky, rozpory se světem dospělých, nechuť ke konvenci a pokrytectví i po­třebu romantiky. ■ DUM VETERÁNU JEVIŠTĚ, jedna z nejmodernějších budov Moskvy, stojí u vjezdu do města a je v něm stovka mc ně zařízených jednolůžko pokojů s koupelnami. Čtyři bu­* dovy jsou spojeny skleněnou galerií v úrovni prvního poschodí, v každé budově je solárium s klimatizačním zaří­zením a pro chvíle odpočinku mají umělci к dispozici kni­hovnu i sál s amfiteátrovým hledištěm, kcíe si mohou po­slechnout mladé kolegy, nebo se podívat na širokoúhlé filmy. NA DVOU FRONTÁCH, v cizi­ně i doma, vystavuje národní umělec Karel Svolinský své práce. V Klingsporově muzeu v západoněmeckém Offenba­­chu to jsou ilustrace (součas­ně s výstavou dětských ilustro­vaných knih ze třinácti zemí, mezi nimi i z CSSR) a v praž­ském Národním muzeu scénic­ké a kostýmní návrhy a studie. ■ vysoká Škola lehké HUDBY A DŽEZU byla otevře­na v Modeně. Hudební výcho­vu financuje modenská obchod­ní komora a členy profesor­ského sboru jsou pianista Paolo Marenzi, Natalino Otto a ? Pizzi. - —4 HLAD PO POEZII prozrazuje skutečnost, že první číslo pol­ského měsíčníku Poezja bylo rázem rozebráno. Na sto dva­ceti stránkách, vyzdobených reprodukcemi z díla Henryka Stažewského, vyšly básně Ka­zimíry Illakowiczownové, Jaro­slava Iwaskiewicze, Mieczysla­­wa Jastruna, Anatola Sterna, Mariana Piechaly, Juliana Przy* bosia i Arnolda Sluckého a do­sialo se i na začínající básní­ky. Nový měsíčník, který chce splatit dluh rostoucí básnické tvorbě, jež nenalézá dostatečný prostor v dosavadních časopi­sech, řídí Zygmunt Jakubow­­ski. ■ NA SETKÁNI S MOSKEV­SKÝMI PEDAGOGY v redakci časopisu Rodina a škola vy­právěl spisovatel V. A. Ka­verin o svém novém románu, к němuž mu daly podnět do­pisy ženy z vrstev ruské in­teligence v letech 1910—1936. Bude to román tří generací a zobrazí život od začátku XX. století do našich dnů. Kaverin se obrátil na čtenáře časopi­su s prosbou o pomoc. »Zají­má mě všechno — zvláštní příhody ve školách i v rodi­nách, všední dny a svátky, ži­vot obyčejný i neobyčejný.« K1SCHOVSKÉ DOŽINKY. Posled­ní (3.) číslo Novinářského sborníku, které vyšlo na sa­­mém sklonku minulého roku, je ve znamení osmdesátin E. E. Kische. Otevírá je úvodní slovo Eduarda Goldstückera z kischovského kolokvia, kte­ré v květnu uspořádal Novi­nářský studijní ústav, a ana­lýza mladého Kische z pera Josefa Poláčka. Obsahově však nejrozsáhlejší je výběrová bib­liografie literatury o životě a díle EEK a soupis jeho díla česky a slovensky vydaného. V tom směru je to zatím nej­komplexnější přehled veškeré kischovské literatury. 24 HODIN V ZAHRANIČÍ JAROŠ Ľ А V ZELENKA: Výstavní poutač Z výstavy v malé galerii Čs. spisovatele v Praze KOLÁŽ JIŘÍHO DANIELA

Next