Kulturní Tvorba, červenec-prosinec 1966 (IV/27-52)

1966-07-07 / No. 27

RŕiHčii Tril^iť Žijeme v období iniciativy, po­í\UUtji ^ruju dávám tedy návrh na zrušení telefonního provozu v Praze — možná i jinde. Mám deset let telefon a z toho dobrou třetinu nefunguje. Poplatky platím řádně, tj. i za dobu, kdy je linka bez užitku. Každý ví, že dožádat se opravy nebo kontroly znamená obrnit se krokodýlí trpělivostí. Vidím-li někoho vrtat se u nás v domovní zdi nebo na půdě, jímá mne hrůza, jak dlouho zas budeme bez proudu. Zrovna nedávno se našim kabelům dostalo péče a hle — přístroj přestal fungovat. Zato sám od sebe zvonil, v noci i ve dne, na způsob rokokového spinetu. Kdo u nás zvedl sluchátko, byl nucen naslouchat cizím hovorům. Prostě z mé mizerné, nefungující, leč přece samostatné linky byla dvojlinka. Bez oznámení, bez svo­lení, bez dohody. Pouze kdosi anonymní vyzval v době mé nepřítomnosti mé dítko školou povinné »vyřídit ta­tínkovi nebo mamince, že od teďka budou mít lacinější provoz, poněvadž budou mít společnej telefon se souse­dem«. Po delším prošetřování došlo к jakémusi vysvět­lujícímu dopisu, v němž se uznávalo, že telefon potře­buji povýtce к účelům služebním, a proto že dostanu samostatnou linku ihned . . . jakmile se nějaká uvolní. Naději mají pouze mé děti, to je jasné. Nedávno jsem i_usela mluvit nutně, služebně, s ředi­telem velkého závodu na Moravě. Hovor objednaný v 19 hod. samozřejmě nedocházel. Pojala jsem úmysl hovor urgovat. Na čísle 02 nebral od 22 do 24 hod. nikdo telefon. Na kontrole tohoto 02 bylo trvale obsazeno. Paní 01, tj. meziměstská ústředna, mi poradila, že se nějak musím 02 dovolat, jinde nelze ani urgovat, ani hovor zrušit, bez ohledu na to, že tam prostě telefon nezvedají. Následu­jícího dne téhož ředitele a závod volala má služební cen­trála od 10 ráno do 21 hod. Nikdo se dodnes nedověděl, zda tam vůbec výzva došla, proč nedošlo ke spojení, jaký byl osud osmi urgencí tohoto hovoru. Odletěla jsem tedy druhý den na Moravu. Žertík stál 400 korun, dva dny, 2 dny protelefonované a jedna půlnoc navrch. Dva dny poté další případ: Od večera do půlnoci jsem se snažila na čísle 060 požádat o probuzení ve 4 hod. 0S0 mlčelo jako Šípková Růženka. 218, hlavní centrála Prahy, mi oznámila »vezou mi sem zrovna matryjál, zkus­te meziměsto, ty sou tam celou noc, tak ať vás vzbuděj«. Slečna 01 po 18 zvoněních: »Paní, co si myslíte, my tu nejsme na buzení, zavolejte si kontrolu 27 51 51.« Na kontrole po 16 zvoněních ostřílená bojovnice: »To mi, paní, nepovídejte, že na 060 nikdo nejni, to von je, víte, každej chytrej, přídě v noci vožralej domů a nemá nic jinýho na práci než jít spát a dát se ráno vzbudit.« Na urážky je člověk zvlášť v této situaci citlivý i vy­světlila jsem dotyčné pracovnici spojů, že pracuji v roz­hlase, že ráno nastupuji služební cestu, a to že je dů­vod, proč se chci dát budit, nicméně probíjím drahocen­né hodiny spánku žádostmi o buzení. A tu mi ta moudrá duše pravila, že my v rozhlase taky nevysíláme vždycky akorát a že tedy nikdo nemůže být rozčilen, když telefony v Praze taky nejsou akorát. Na vteřinu jsem na sobě pocítila odpovědnost ředitele rozhlasu za 180 hodin denně vysílaných do tu- i cizozemska, a stoupl mi adrenalin v krvi. To je chvíle, kdy se mi mozek pře­plní geniálními nápady a já jsem si vzpomněla, kdo mě vůbec na téhle zemi může probudit, abych neprešvihla tu služební cestu. Byl to jeden známý z minula, dělník, dnes důchodce, hlídač v jedné pražské fabrice. Číslo na něj vám nedám, je to hodný člověk a ostatně není tu na buzení, je však, jak mi sdělil, také pro zrušení ta­kových zbytečných provozů, jako je telefonní provoz v Praze. Míla Semrádová Pevné nervy a Čedok **ane s? ob£as. kaž / dému, ze musí na nějaký čas do cizí­ho města. Stalo se i mně. A protože vím, že v Karlových Varech bývá v létě dost plno, začal jsem shánět nocleh napřed. Měl jsem jet 6. července. Tak jsem 28. května napsal hotelu Central, zda by u nich nebyl volný pokoj. Už jsem tam bydlel, hotel je to pěkný. Celkem obratem, 2. června mi soudruzi odpověděli, že jejich hotel je smluvně zadán cestovní kanceláři a že tudíž nemají mož­nost vyřizovat objednávky přímo, že proto můj dopis po­sílají se svou intervencí cestovní kanceláři Čedok v Kar­lových Varech. To je logické, každý to pochopí a uzná. Čekal jsem tedy, že mi karlovarský Čedok odpoví, co a jak. Buď kladně, nebo záporně. Rozhodně jsem však če­kal odpověď. To snad člověk smí. Protože však žádná ne­přicházela, napsal jsem Čedoku 18. června doporučený dopis. A zase nic. Čekal jsem dál, karlovarský Čedok má dobré nervy. Ne tak já, pročež jsem — když se nástup­ní termín neodvolatelně blížil — zaurgoval svou žádost znovu, tentokrát doporučeně a spěšně 28. června. Zdá se, že to probudilo i zamyšlené pracovníky karlovarské­ho Čedoku, protože mi obratem obyčejným dopisem sdě­lili (přišel 1. července), že ubytování není možné, neboť všechno je obsazeno. Pravda, nabídli mi ubytování v sou­kromí, to se musí nechat. To je pěkné. Rozhodně méně pěkné mi však připadá, že к odpovědi potřebovali čtyři týdny a dvě urgence, než udělali to, co by člověk po­kládal za normální službu. Jestli takhle vyřizují kores­pondenci s každým, pak tedy cestovnímu ruchu — na- 2dar* Jan К 1 i m e n t. Bezohlednost a hluk J,®ch,ÉJ „b.5'ch po£í tat, kolik porad, konferencí, sympo­sií a kongresů bylo v posledních letech věnováno hlu­ku. Totiž jeho likvidaci. Nebo alespoň zmírnění. Protože míra hluku spoluurčuje míru životní úrovně, a to v obrá­ceném poměru, čím méně hluku, tím vyšší . . . Tak se mnohé stroje vyrábějí již s tímto aspektem: od psacích strojů až po přívěsné lodní motory, tak tiché, že si při nich můžete pouštět rádio. Slyším, jak čtenář uhodil řízně do stolu, až je to slyšet ve vedlejších panelových domech: »A co u nás?« A začne vypočítávat: od městské dopravy až . . . Ano. Až . . . Až po to třísknutí do stolu nebo rázné bouchnuti dveřmi? Až po toho molocyklistu, který jede noční ulicí a nemůže se nasytit řevem svého motoru? Až po ty popeláře, kteří ho po odpolední smě­ně vzbudí kolem sedmé hodiny ranní popelnicemi, ob­ratně mrštěnými na dvorek? Až po pana X., který pouští svůj televizor pro celou čtvrť? Až po vlasatce, který к po­řvávání místního rozhlasu připojuje halekání svého pří­ručního aparátku, ale stejně tak je ochoten rušit ticho lesní paseky? Skřípot, jekot, rachot a burácení našich tramvají je zatím mimo náš aktivní dosah. Doufejme, že představitelé hlavního města to dají během let do po­řádku. Ale existuje tisíc a jedna příležitost, kde mů­žeme hluk omezovat sami. Stačí к tomu trochu ohledu­plnosti, u mládeže také trochu výchovného působení. Jin­de však — když nepomáhá ani jedno, ani druhé — na­řízení a pak takzvaný finanční postih. Příklad: Vzpomínám si, že před několika lety kritizovala Večerní Praha hluk, kterým budí v noci někteří strojvůd­ci na pražských nádražích obyvatele přilehlých čtvrtí. Houkačky na elektrických lokomotivách je v nočním kli­du slyšet široko daleku. I nyní. Protože kritika nepomoh­la. Jistě, jde o bezpečnost posunovacího personálu. Ale musí se to dít na úkor nočního klidu celého okolí? Ne­šlo by houkání nahradit jinými bezpečnostními signály? O škodlivosti přílišné hlučnosti byly již popsány tuny pa­píru, i u nás. Hlučnost je — kromě jiného — také vý­razem subjektivní bezohlednosti. Mám dojem, že naše národní výbory dnes mají dosti pravomoci, jak ji vylou­čit. Až dosud se nad tímto problémem mávalo rukou, na stížnosti »starých nervózů« nemáme čas, máme důleži­tější věci na práci. Ale zeptejte se lékařů, co nás stojí léčení neuróz. Těmi dětskými počínajíc .... Jiří Žák ■ PRVNÍ HORlCKÉ SOCHAŘ­SKÉ SYMPOSIUM potrvá po oba prázdninové měsíce a zúčastní se ho kromě našich umělců Zdeňka Palcra, Vladimíra Prec­líka, Zdeňka Šimka a Ladislava Zívra také dva zahraniční so­chaři, Janec Lenassi z Jugoslá­vie a Michael Schönholtz ze západního Berlína. Sochaři bu­dou pracovat ve starém pískov­covém lomu u sv. Josefa a bu­dou mít к ruce jako pomocné sochaře čtyři žáky hořické ka­­menicko-sochařské školy. Plas-, tiky budou těsně před dokon­čením dopraveny na vrch Got­­hard nad městem, kde bude dán základ ke vzniku galerie moderního umění na trase к baroknímu Kuksu. Pražští malíři pokojů nabídli technické správě Národ­ního divadla na jpotřebné prázdninové malířské reno­vace ve třech divadelních budovách dva učedníky a (Zpráva z novin) NAKRESLIL ZDENĚK FILIP N ÁHODA VEDLA SPISOVATELE ’ BOHUMILA ŘÍHU a jeho »toulavý moskvič« po silnicích a cestách Již nich Čech. Serfál Jeho re­portážních fejetonů začneme otiskovat na pokračování v příštím čísle. MILIÓN JE MÁLO, usoudil přednosta sovětského úřadu pro zahraniční turistiku o plá­novaném počtu letošních za­hraničních návštěvníků SSSR. Přitom zahraniční turisté na­vštěvují zatím jen několik de­sítek míst. Proto bude do roku 1968 postaveno v Sovětském svazu 121 nových hotelů pro 51 500 hostí. Počítá se, že in­vestovaných 360 miliónů rublů se vrátí do sedmi osmi let. ■ NA RAKOVINU UMÍRÁ roč­ně ve světě tři milióny lidí a vědci dosud zjistili 120 růz­ných druhů rakovinného one­mocnění. Na objev účinného léku proti rakovině se jen v USA vynakládá ročně 350 mi­liónů dolarů — zatím bez­úspěšně. Nejčastější je rakovi­na plic; je-li zjištěna v nej­ranějším stadiu, může být vy­léčena. CO ŽIVOT SPOJIL . . . Polský spisovatel Igor Newerly věno­val svůj nový životopisný ro­mán Žywe wigzanie památce svého přítele a někdejšího spo­lupracovníka Janusze Korcza­­ka, jedné z tragických obětí nacistického vyhlazení varšav­ského ghetta. Korczak byl lé­kař, spisovatel a také vychova­tel, který se otcovsky staral o osiřelé židovské děti. Šel s nimi dobrovolně na smrt ply­nem, protože se od nich ne­chtěl odloučit ani v nejtěžší chvíli. SMUTEK SLUŠÍ ELEKTRE, tra­gédie O'Neilla, amerického dramatika ožije na světových scénách jako opera. Hudbu к ní napsal americký hudební skladatel David Levy a světo­vou premiéru bude mít na podzim v nové budově Metro­politní opery. Inscenaci stu­duje řecký režisér Michael Kakojannis. ■ PROHIBICE bude zavedena ve dvoumiliónovém Karáčí. Existuje již v Lahore, Rával­­pindí a v severním Pákistánu. DOMNĚNKY O INDIÁNSKÉ ATLANTIDĚ vzbudil nečekaný nález na mořském dně asi 80 kilometrů od peruánského po­břeží. Několik z přibližně tiší ce podmořských fotografií po­řízených západoněmeckou vý­zkumnou lodí Anton Brunn v hloubce 2000 metrů zachytilo skupinu kamenných sloupů zdobených znaky připomínají­cími písmo. Dva z nich stály kolmo к mořskému dnu. Vý­klady tohoto nálezu se různí. Prozaický spatřuje v sloupech náklad nějaké ztroskotané lo­di. Přijmout tento výklad by však znamenalo předpokládat téměř neuvěřitelnou náhodu, že dva ze sloupá dopadly na mořské dno kolmo a zůstaly v této poloze stát. Proto nelze ani popřít poetickou domněn­ku, že jsou to pozůstatky indi­ánského chrámu, který se po obrovské přírodní katastrofě propadl s pevninou do moř­ských hlubin. ČTYftl CHOPINOVY DOPISY, které se nedávno chystala vy­dražit mnichovská firma se starožitnostmi, zavdaly podnět к žalobě, kterou podala uměl­cova pravnučka paní Ludwika Ciechomska. Uplatňuje vlast­nické právo na dopisy, které se jí ztratily po příchodu Něm­ců do Varšavy v září 1939. ■ VÝKŘIKY Z POUZDRA jsou nejnovější obranný prostředek australských žen, jehož vyná­lezcem je inženýr Pricecock. Policejní statistiky totiž uka­zují, že většina žen při přepa­dení v hrůze nevydá ani hlás­ku. Napříště prý stačí sáhnout do kapsy pláště nebo do ka­belky, zmáčknout spoušť pouz­dra a to začne pronikavě kví­let. SPISOVATELÉ LÉKAŘI sejdou se letos v srpnu v Debrecínu na kongresu, jehož část bude věnována také poctě Albertu Schweitzerovi. ■ TEPRVE PAPEŽ ROZHODNE o osudu konečné zprávy cír­kevní komise pro studium kon­troly početí. Rozhodnutí, zda katolická církev prolomí své staleté odmítání a svolí к po­užívání antikoncepčních pro­středků, padne asi na podzim, kdy se má ke zprávě vyslovit papež Pavel VI. ■ VÍNO V KOSMU bude — podle Johna Maddoxe, redakto­ra britského přírodovědného časopisu Nature — rekordní rychlostí dozrávat. Kdyby si kosmonauti vzali s sebou na oběžnou dráhu kolem země čerstvé bílé Bordeaux, rovnou z lisu, budou z něho mít — tvrdí Maddox — za půlhodinu vysoce kvality víno, rovno­cenné vínu po"-desetiletí ulo­ženému ve sklepích. U koňaku potrvá tento proces o něco déle, aie i tak se prý v něko­lika hodinách vytvoří koňak z dob Napoleonových. Víno i koňak bude prý nutno hned pít, poněvadž po 24 hodinách by z něho byl ocet ß ještě později — hrůzal — dokonce dehet. . . ■ DESET LET PO SMRTI BER­­TOLTA BRECHTA bude letos v září v hlavním městě Ně­mecké demokratické republi­ky Barlíně vůbec prvně uve­deno na scénu dosud .nezná­mé Bréchtovo drama Německé miserere s hudbou skladatele Paula Dess’aua. Dosud neuve­dená Brechtova ' hra vznikla v letech 1945 až 1947 a podle prphlášení Paula Dessaua líčí »křížovou cestu německého li­du у letech nejhlubšího národ­ního úpadku«. PROJEKT HOTELU BUDOUC­NOSTI roku 2000 vypracovali amsterodamští architekti brat­ři Claude de Vries. Nejde o utopii, ale návrh, který vy­užívá všech dosavadních věd­ních a technických znalostí a finančně je přijatelný. Projekt musel odpovídat třem skuteč­nostem: hotelového personálu je stále méně, ve velkoměs­tech je málo stavebního pro­storu a náročnost hostů prud­ce stoupá. Projekt má 500 lů­žek a provoz je téměř stopro­centně mechanizován. Základ tvoří asi patnáctiposchoďový komplex budov, společenských místností a provozoven, nad nimiž se tyčí asi 200 m vysoká kulatá věžovitá stavba jednot­livých pokojů. Jsou z poly­esteru, zesíleného skleněnou vlnou. К opravě nebo i pro přizpůsobení měnícímu se vku­su lze kterýkoliv z pokojů »vy­věsit«. ■ MÔŽEME SE TĚŠIT, protože prý nadzvuková dopravní le­tadla, vyvíjená pro dálkové lety v sedmdesátých letech, přispějí podle prof. Macdonal­da z kalifornské university к oteplení zemského ovzduší. Letadla prý podstatně zvýší, koncentraci vodních par a kys­a ličníku uhličitého v atmosf~*e zadrží tak víc zems7 tepla než dosud. Oteplení buue ovšem sotva znatelné, v prů­měru asi jen 0,4 stupně Fahrenheita. Takže se aspoň nemusíme těšit moc. NEBUDETE LI MÍT NASPĚCH, můžete svou plánovanou cestu za »slanou louži« absolvovat ve vzducholodi na atomový po­hon, která má dosahovat rych­losti až 160 km/hod. Zatím ovšem stačí, když budete jen šetřit. Vzducholoď je totiž je­nom na papíře jako projekt amerického konstruktéra Fran­­cise Mprsea a jeho žáků. Sou­dí se, žé luxusně vybavený transoceánský dopravní pro­středek bude vyhledáván hlav­ně těmi, pro něž je tryskové letadlo nepohodlné a příliš rychlé a loď zase pomalá. ■ TAJEMSTVÍ ETRUSKÉ KUL­TURY může být rozluštěno no­vým nálezem v severní Itálii, kde byl objeven 2200 let starý kámen se 16 vyrytými znaky etruské abecedy. Mezi archeo­logy a klasickými filology byl znovu vzbuzen zájem o sud perozluštěné etruské nápi­sy a řeč, která po asimilaci Etruskú s Římany nepochybně zasáhla i do vývoje latiny. Ob­jevené abecední znaky podpo­rují teorie některých archeo­logů, že Etruskové byli fénic­kého původu. SPlTE DELTA NEBO REM? Tak se mohou vítat čtenáři knihy Sleep (Spánek) dvou americ­kých psychologů Gaye Gaera Lucea a Julia Segala. Vědci v ní shrnuli vše, co moderní věda o spánku zjistila. Soudí se, že ve spánku procházíme několika cyklicky se opakují­cími stadii, odpovídajícími růz­ným stupňům ochabnutí čin­nosti mozku a jiných orgánů. Cyklus trvá zhruba devadesát minut a nejdůležitější je jeho čtvrtý stupeň zvaný delta, kdy je spánek nejhlubší. Sny se do­stavují ve fázi zvané REM (po­dle počátečních písmen anglic­kého označení rapid eye move­ment — rychlý pohyb oka), kdy se panenky pod zavřenými očními víčky rychle pohybuji zleva doprava a naopak, jako když v bdělém stavu sledujete tenisový zápas. Fáze REM trvá poprvé asi deset minut, pak se vrací původuí polobdělý- stav a cyklus se opakuje. Trvání sno­vé fáze se v každém dalším cyklu prodlužuje. ■ KERAMIK VÁCLAV ŠERÁK navázal na předchozí úspěchy Slavoje Banseta (1964) a Lu­bomíra Šilara (1965) v mezi­národních soutěžích umělecké keramiky v italské Faenze a získal i letos zlatou medaili. Oceněny byly jeho dvě menší vázy z keramických plátů, vět­ší zahradní váza a menší žar­­diniéra s plastickým dekorem. ^ ^ Žalem sklíčeni oznamujeme svým drahým a známým, že nám odešli na věčnost naši tři dobří přátelé, kteří po staletí provázeli český národ slzavým údolím. Jako první náhle skonala usušením Polívka DRŠTKOVÁ. To, co za ní v bufetech a restauracích vydávají, je bezchutná tekuti­­na, vařená ze sušených drštěk. Tím bolestivější je, že fu­nus dršťkové polévky se koná v době, kdy v každé ku­til chyni jsou ledničky. Což není na světě místa pro čerstvé šťavnaté dršťky? Asi ne, a proto bud sbohem, ty pravá Э řízná dršíková polévko, chloubo minulých století! Další zesnulý Knedlík HOUSKOVÝ skonal z lenosti. Nikomu■ se чг nechtělo do něho nařezat suchých housek, a proto přidal do jeho těsta z pohodlnosti kvasnice a udělal z něho va- _ řenOu buchtu. Dáte-li si roštěnku, svíčkovou, vepřovou mJ anebo obyčejný guláš — vařená buchta chuti nepřidá. Ó, jak všichni pozůstalí vzpomínají na ten dobrý český U« houskový knedlík, krabatý kostkami voňavých housek! Ten se nikdy nerozsypal na vidličce, nelepil na patře, ani se neroztáčel v plátcích už na míse, ze které vám ho """ v bufetě kladou na talíř! Ten držel! Ty vařené buchty, >OĹ které vám prodávají v polotovarech na tenké plátky na­řezané, se к němu nemohou rovnat, a proto bud! sbohem někdejší chloubo české kuchyně a nechť tvůj odchod je zrodem moderní štíhlé linie. Tyhle buchty jistě přestane český národ konzumovat. Třetí zesnulý je rodu středního. Jeho funus se konal tajně. Odešlo nám navždy malé české Pivo ČERNÉ, to na žízeň, čtyřicet haléřů sklenice. ^ Už žádná babička jdoucí v parném létě kolem hospody na ně nezajde, protože to, co za ně vydávají, se dá při­rovnat tak ještě к válečnému cikorkovému pivolínu. Už když stéká z pípy, vidíte, že nepění, a když ochutnáte, má místo sladké chuti malvazu nahořklou chuť pelyňku. Přečasto je zkyslé. Tak tři věci odešly vráz a není za ně náhrady. Jménem truchlících pozůstalých se s nimi loučí RUDOLF DENÁR ČÍSLO 2 7 / ! v JUGOSLÁVSKÝ LID VZPOMNĚL toto pon­dělí pětadvacátého výročí dne, kdy ústřed­ní výbor Komunistické strany Jugoslávie přijal rozhodnutí o zahájení ozbrojeného povstání a vydal výzvu к boji proti oku­pantům a domácím zrádcům. Reproduku­jeme při této příležitosti památník obětem tohoto hrdinského boje, který byl vztyčen podle návrhu Vojina Bakiče v srbském Valjevu. Bakič se pro pomník inspiroval dokumentární fotografií z popravy národ­ního hrdiny Stevana Filipoviče.

Next