Lidové Noviny, únor 1990 (III/10-16)
1990-02-07 / No. 10
NÁZOR LADISLAV, HEJDÁNEK Umění naslouchat Hodně se mluví o dialogu, a důraz bývá obvykle na vztahu člověka k druhým lidem. Nezřídka se myš' lenka dialogu zvrhá v nárok na monolog: ti druzí jsou povinni — uznávají-li nutnost a potřebnost dialogu — poslechnout právě mne a ta, co já říkám. Stává se dokonce, že dialogu se zcela nesmyslně dovolávají lidé, kteří nemají, co by řekli. Na dialog se také rádi odvolávají někteří lidé na obranu před kritikou a polemikou. Kritika je neoprávněně vydávána za jakési provinění proti ducim dialogu, ačkoliv kritika je rodnou sestrou dialogu. Tady všude jde a mravní stránku dialogu a někdy mošna o redukci dialogu na morálku. Od dob starých Reků je dialog považován za místo, kde se vyjevuje pravda. Proč vlastně by dialog, rozmluva dvou nebo vice lidí, měla mít přednost před myšlenkovým úsilím jedince? Nedobíráme se pravdy spíše tehdy, když nás nikdo neruší svým povídáním? Není nezbytnou podmínkou poznávání pravdy duševní úsilí, maximálně soustředěné; na svůj předmět? Což neodchází myslitel, hloubající nad nějakou záhadou, do ústraní své pracovny, když nž dnes nemůže odejít na žádné pusté místo, kde by byl sám? Proti tomu můžeme uvést dvojí námitku; jědnu takříkajíc technickou nebo snad genetickou, druhou filozofickou. Podle Aristotela je člověk živočich, který „drží“, „má" slovo, zkrátka kierý mluví. Každý člověk se však rodí jako nemliivně, ti. člověkem v plném významu fAristotelově) se teprve musí stát. Základním předpokladem toho, aby se nemluvně stalo mluvícím jedincem, ti. aby se ještě ne-človčk stal plně člověkem, jsou druzí lidé, na prvním místě matka nebo někdo, kdo ji zastupuje. Matka promlouvá ke svému dítěti, něco mu říká a opakuje to ve vhodnícb situacích. Dítě naslouchá a posléze porozumí. I když se pokouší pa matce opakovat některá slova, nestává se tímto opakováním a nic víc člověkem než papoušek. Účastníkem rozhovoru se dítě stává teprve v okamžiku. kdy přestane matku luipadahuvai a kdy ií začne odpovídat. Můžeme dokonce říci, že vposledku každá promluva je v nějakém smyslu odpovědí — a jen tak dává opravdu smysl. Dialog je původnější forma promlouvání než monolog. Druhá námitka fe však neskonale významnější. Dialog je rozhovorem dvou lidi, kteří se jen nestřídají ve svém monologickém promlouvání, ale kteří se navzájem poslouchají a dávají pozor na ta, co ten druhý říká. To samo o sobě ještě nemá s pravdou nic společného, ale znamená to důležitý krok kupředu. Dialog se tu stává jakýmsi tréninkem, v němž se každý učí naslouchat druhému ne tak, že už nředem vím, co řekne, a fen si to nechávám potvrdit, anebo tek. že slyším jen to. co potvrzuje mé vlastní stanovisko. Opravdový dialog znamená. že jsem ochoten neipn naslouchat. ale dokonce kus cesty ujít spolu s tím. komu naslouchám, tj. opustit alespoň na chvíli své vlastní vidění věcí a pokusit se třeba ten trošku vidět vše očima toho druhého. Opravdový dialog nás učí nebrat samy sebe a své názory ani fako něco samozřejmého a nennehvbného. ani s tou poslední vážností. Kdvž se takto v dialogu naučíme metodicky odhlédnout od svých pozic a zRusmo vše vidět jinak, dokážeme tn časem i bez pomoci druhého člověka jen ne vlastní mysli. A ternu se říká řeflsxe kdy nejenom něco vínja. ále víme. že to víme. a kdv nojeobm máme něco na mysli, ale jsme si vědomi, že a jak to máme na mv°li a s čím se vším to souvisí nebo může souviset. Hlavní význam dialngn tedv nesnoěívá v našem vztahu k druhému člověku. ale vo vztahu k tomu, no se možná teprve nkáž° bvt tím nravým pohledem na věn. která }e předmětem našeho rozhovoru a společného uvažování. Naslonohahce jeden drahému a isniice tak otevřeni k něčemu. o čem předem víme. co to le a ink to hode vvnadat můžeme ieden nebo druhý dostat „náoed" může se fedoomn z nás nebo f několika „udělat mvšlenka“, a v některých případech dokonce snrávná. pravá myšlenka: může nás oslovit pravda. Vyučeni diaieeepi ? pozornosti vůči druhému a vůči tomu co nového, nepředvídaného nám řekne, nebudeme vůči oslovení pravdy hluší a slepí, nebudeme onen nenápadný a tichý její hlas překřikovat svými vlastními myšlenkami a svými vlastními mnnnlnw. NasloucT;án'm druhému vytsénnieme svou pozornou otovřennst vůči čemusi nečekaném?! a novému tak. že se naučíme naslouchat samotné pravdě. LN Strana 2 / ř, února 1S30 AKTUÁLNĚ S důvěrou vbudoucnost (Pokračování ze str.,1) Těžký a bolestný osuď těch, kteří bez osobní viny museli opustit svou Vlast, se nedá odčinit. Avšak vzájemná ochota, nazvat pravdu pravým jménem, nenechat po starém bezpráví následovat nové a smířlivě se postavit k úkolům budoucnosti, je velkou pomoči a silou. Některé národy Evropy, ale i zámořské vlády, hledí na realitu života v Německa s určitými obavami. Jak by mohly nově utvářené vztahy právě našich dvou národů přispět k překonání a rozptýlení takových obav v zájmu společného mírového soužití v celoevropském domě? Demokratické Československo a demokratické Německo jspu... jakožto sousedé v srdci Evropy důležitými faktory evropské stability. Obě demokracie nemohou být pbo rňikofto; nebezpečím. i 5 c V historickém, procesu přeměn v Evrépě zátqž>, naf , abv,. evropské demokracie - úzce spoiupracĎvaly. K tomu mohou význačně přispět proces. Konference o bezpečnosti .a .spolupráci v Evjjópě, Evropská,společenství ..a. Eyropská. rfida. My ' všichni jsirie vázáni Závěréčiiýfti aktem KB!SE, on je sepětím našich politických cílů a nositelem .nadějí našich národů. Tím, že budeme v pokračujícím procesu KBSE v oblasti vytváření důvěry a spolupráce stát fěsňě při" sobě a hledat vzájemné sladění, nejspíše . . j \. . . • rozptýlíme obavy, o kterých jste hovořil, f. , . , . , . , . j Německý a český národ vždy měly a jistě i napříště budou mít bohaté kulturní, umělecké a vědní styky. Co podle Vašeho mínění je nyní potřebné učinit pro jejich další rozvíjení? Ňédá.vná „setkaní obou prezidentů, předsedů vlád a ministrů zahraničí potvrdila oboustrannou odhodlanost dospět všestranným konkrétním rozvíjením oboustranných styků ke vztahu dobrého sousedství charakterizovaném dialogem a spoluprací. První výsledky již můžeme zaznamenat: 2. února 1990 byla podepsána dohoda o výměně kulturních institutů; kromě toho bylo dosaženo shody v otázce, ustanovení německo-československé komise historiků pro objasnění našich společných dějin, zřízení generálních konzulátů v obou zemích a v o-tázce postupného otevírání hraničních přechodů. Rovněž v hospodářské oblasti můžeme zaznamenat pokrok. Nyní je třeba nastoupit společně tuto cestu dialogu a sousedské spolupráce, abychom zajistili mírovou budoucnost, našich národů v srdci Evropy. leden prominentní československý občan, který u nás žil a nyní se vrátil do své země, mi napsat, že doba císaře Karla-IV. z rodu Lucemburků panujícího v Praze jistě nebyla žád■ Hým- šp«tt>ýmř»-obdobim---evropských; dějin, Bude-ll znovu nastolena vzájemná intelektuální a duchovní biíz- Host. která je Charakteristická pro: ' dlouhá období minulosti, bude-li opět vzkvétat výměna osob, myšlenek, mládeže, umění a literatury, budu společně s prezidentem Havlem s důvěrou hledět vstříc budoucnosti. Dokujeme za rozhovor. Reprofota Jan MihaliCek Nemám rád snadná výhry Stal jsem sé autorem Rudého práva. To totiž 26. ledna uveřejnilo mou odpověď „Mít odvahu k pravdě“ na předchozí útok Rudého práva Z 19. září 1989. Až potud by bylo vše v pořádku. Uveřejnění odpovědi však předcházela korespondence, v níž mi v prosinci 1989 bylo nejprve nabídnuto publikování „stylisticky upraveného“ a „mírně zkráceného“ znění. Odmítl jsem s poukazem, že mám silnou nedůvěru ke stylistické úrovní redaktorů tohoto listu. Ten mne totiž obvinil ze „základních prohřešků proti rádobyvědecké argumentaci“, což je jednak věcný nesmysl (lze se dopustit prohřešků proti vědecké argumentací), jednak dvojí negace a tedy klad, takže mne Rudé právo vlastně pochválilo. Souhlasil jsem s publikováním odpovědi za podmínky, že bude uveřejněno plné znění (stalo se), a že na konci článku bude explicitně uvedeno datum devátého října 1989, kdy článek redakce obdržela (nestalo se). Považuji proto pouze za nutné doplnit tento údaj, aby nevznikl dojem, že jsem využil oslabení protivníka a vnutil mu svůj text. Naopak, šlo o text návrhu tiskové opravy, který byl součástí mé říjnové žaloby na Rudé právo. Tuto žalobu jsem mezitím stáhl, protože nemám rád snadné výhry. Jinak kupodivu na článku nemám co měnit ani dnes. Jenom jedovatá zmínka o „ústupových bojích Brežněvových dědiců“ dnes působí poněkud anachronicky — a vlastně ani ona ne. □ MÍLOŠ ZEMAN Konec komplexu? Tak slavná minulost i přítomnosti Který československý výrobek dokázal najít cestu k té i oné straně nesmiřitelných konfliktů, proniknout do světové literatury i do letadel na jejich poslední lety, dostat se do muzejních expozic i povědomí obyvatel vzdálených zemí a doslova rozhodovat o jejích bytí a nebytí? Žáďriě'jiné průmyslové odvětví nás tolik neproslavilo jako výroba zbrani. Do třfceti států vyvážel už náš předválečný zbrojní průmysl svou produkci a dvakrát dokonce zaujal první místo rnezi světovými exportéry tohoto zboží. Hodnota dodávek do zahraničí přesahovala tehdy hodnotu výzbroje prodávané vlastní armádě. Tady ověřitelné údaje končí; co, kam, v jakém množství a za jakou cenu naše zbrojní podniky odesílají dnes, nevíme. Vědí-li to naši nepolitičtí politikové, a přece si jako ideální cíl vytkli zastavit jednou obchod válečným materiálem, pak dosvědčují, že odvaha, s jakou kdysi pro věrnost morálním zásadám sestupovali do kotelen a níž, je neopustila. Nenapadá mě žádný obdobný příklad takto absolutního podřízení politického čl obchodního rozhodnutí morálnímu hledisku. Je mi sympatické, že — alespoň jak vyplývá z ministerského rozhodnutí — by měl být zastaven prodej komukoliv, nikoli jen některým zákazníkům nebo do určitých oblastí. A mám obavy, zda se ušlechtile idealistický krok vydaří. Nejsem si totiž jist, porozumějí-li jeho smyslu ti, kteří nepocítili, že v otázce omluvy za odsun jde více p náš vztah k vlastnímu svědomí než k sousednímu národu. Anebo mohutná skupina těch, kdo nad žádoucím, ale riskantním činem či postojem v minulých letech vždy podle sebe správně uvažovali, že nikomu a ničemu neprospějí,, ztratí své výhody, a je Dopis sedmi statečným Československé deníky přinesly v sobotu otevřený dopis Alexandra Dubčeka sedmi statečným — LARISE BOGORAZ0VÉ, KONSTANTINU BABICKÉMU, NATALIJJ GORBANÉVSKÉ, VÁD1MU DELONE. VLADIMÍRU DREMLJUGOVI, VIKTORU FAJNBKRGOVI a PAVLU LITVINOVOVI. Tito lidé 25. srpna 1968 demonstrovali na Rudém náměstí v Moskvě proti okupaci Československa a zaplatili za svůj protest žalářováním a perzekucemi. Předseda Federálního shromážděni jim vzdává hold a zve je do Československa. „Vždy jsem si přál vám osobně stisknout ruku a poděkovat za osobní statečnost,“ píše Dubček, Z těchto sedmi t?ž není naživu Vadím Deíone, který zenire! ý emigraci. Ostatní mají dost pošramocené zdraví. V SSSR žijí jen Larisa Bogoraznvá a Konstantin Babickij. Oba se nám podařilo o víkendu zasíilmput telefonicky a přetlumočit jiní absoh dopisu Alexandra Dubčeka. Larisa Bngorazavá nám odpověděla: , „Jsem „velmi potěšena a dojata., Už Je mi šedesát: let. Léta, která jsem prožila po oné deihonstřaci, opravdu nebyla lehká. Jsem filoložká, -nikdy Jsem už nemohla pracovat '«ve svém oboru. Ptáte se na moti, nynější sociální situací? (S úsměvem v hlase) Má penze skutečně není velká ... Na návštěvu k vám se těším, ráda přij.edu.“ , . ; Náš rozhovor s Larisou byl dlouhý. Nemohli jsme nevzpomenout jejjho manžela Anatolije Marčenka. kterf ůž v době perestrojky pepřežil věznění v takzvané psychiatrické nemocnici. Jeho oběť znamenala určitý zlom ve vývoji, neboť teprve pak bvlo zrušeno vyhnanství Andreje Sacharova v Gorkém. ‘ Lajpisa. Bogorazdvá vřelé uvítala, že v Československu nyní vychází překlad MarČenkovv knihy „Žij Jako všichni“. Je to kniha o hrdinství lidí, ochotných zaplatit tu nejvyšší cenu Za svobodu svědomí. Naše poslední otázka při telefonickém rozhovoru s Moskvou zněla: „Mohla byste přijet do Prahy letos v srpnu — k výročí vaši demonstrace ,Za vaši a naši svobodu1? — Rádi bvchom v tu dobu u nás uvítali všechny žijící účastníky této události.“ Larisa Bogorazová odpověděla: „Ráda vaše pozváni přijímám. A vyřiďte Alexandru Dubčekov! vřelý a srdečný dík za jeho dopis.“ Konstantin Babickij, jehož zdravotní obtíže jsou značné, mohl s námi hovoři&jjen velmi krátce. Jeho žena Valentina , nás* ujistila, že radost . z československého ocenění je tak . velká - jako dojetí, pro které se mu nedostává slav. A připomněla nám. ;áe K. Babičkij patří k těm nemnohým. sovětským , básníkům, kteří naše Pražské jaro oslavili svými verši. I když věděli, že za to zaplatí vlastní svobodou.' ..□<JAN •,PETRÄNEK jich místo připadne osobě škodlivější. Kdo nekoupí na československém trhu,, vydá se na brazilský... Brzy uvidíme. V horším případě přestaneme odesílat zbroj některým zákazníkům. V lepiším zůstane ve světě po našem atraktivním zboží už jen snímek z některé strany irácko-íránské fronty, zmínka v díle Grahama Greena, záznam o katastrofě nad Lockerbie nebo exponát ve výstavní síni washingtonského FBI. V ideálním případě pak ještě volební výsledky ukáží, že politikové, kteří nás chtějí nezvykle přímočarým rozhodnutím zbavit spoluviny na světovém násilí, mají dostatečnou voličskou podporu pro podobně zásadový postup 1 do budoucna. □ TOMÁŠ, SMETÁNKA Slečna se učí rusky Na stanicí Muzeum zastavilo metra, dveře se rozšouply. Někde uprostřed vagónu stála dívka asi čtrnáctiletá, krátká vlasy, brýle, přes které v nepohodlné pozici urputné hleděla do jakési knížky, lidé se ; hrnuli ven, netrpělivě do ní mírně i nemírně strkali. Čtenářka nic nevnímala, podobně jako Hrabalův mladý hrdina známé povídky, sedící v hlučné hospodě u stolu, zabořený do knížky neví nic o světě kolem sebe. Dívka studovala učebnicí, na které bylo velkými písmeny napsáno RUŠTIN A. Poslední pán vycházející se podíval na děvče, zakroutil hlavou a jako by st mě bral za svědka předem souhlasícího s jeho pohoršením, výmluvně si zafúkal na čelo. Podobné příběhy se dnes odehrávají v pražských a bezpochyby i mimopražských školách. Bouřlivé schůzky na téma ruština se konají ve stylu koncert prp sólo a bicí. Sólo (i únisónoj na nich vystupují rodiče — sametoví revolucionáři a bijí hlava nehlava. Kategoricky prosazují . někde snad už i prosadili — okaa mžité zastavení výuky jazuka ruského ve prospěch angličtiny. Ředitelé škol se třesou před ohnivými meči demokratů, učitelky ruštiny v panice prchají ke své' druhé kvalifikaci —• tělocviku, zeměpisu, pozemkům, ty bez "‘vhóárfé kvalifikace se rozhodují me,zt kariérou uklízeček — na místech, ktcřú právě uvolnily disidentky — a symbolickým skokem do Vltavy. Vnucovaná ruština lezla právem krkem jedné generaci žáků za druhou. Reálná perspektiva využití západních jazyků, která se náhle otevřela v nových poměrech, vede rodiče, také právem, k akcím ve prospěch dosud potlačovaných jazyků. Je toto ale důvod k náhlému pohrdání ruštinou a jejímu revolučnímu přeřazování z, kategorie světových jazyků do chlívku méněcenných provinciálních podřečí? jak daleko sahá naše prozíravost na prahu nového uspořádání světa? V Americe a na Západě má ruština už dlouho konjunkturu nikoli ze sentimentality ke Gorbačovovi, ale z reálné potřeby dorozumívat se ve všech oblastech s velmocí, jejímž jazykem mluví stamilióny lidí. At už vyústí horečné vnitřní procesy v SSSR v jakoukoli novou podobu soužití Ruska s ostatními národy, ruský jazyk a kultura nepřestanou hrát roli ve vývoji moderní Evropy a světa. Něžní revolucionáři na rodičovských sdruženích ovšem nehodlají čekat na uvážené reformy. Mají rudo před očima, třískají do lavic, žádají okamžitý nástup lektorů angličtiny a někde prý i bez pardonu okamžité odvolání ředitelů vysvětlujících zoufale, že věci nelze řešit ze dne na den, že lektory je třeba nejen sehnat, ale i řádně zaplatit, že učitelé ruštiny nelze dost dobře poslat do sběru a sešrotovat a konečně, že špatné učebnice ruského jazyka svědčí o omezeností režimu, který je vyprodukoval, nikoli o špatnosti ruštiny a ruštináfů. Jak fe to dávno, co tihle rozběsnění krvežíznivá seděli na rodičovských schůzkách řádně přezuti a potichoučku shrbeni, sametově servilní k ředitelům, ani nepípli ke sporé kritice školského systému. Tutlali svůj spravedlivý hněv v duši, chovali revoluční vzpouru co nefhlouběji v srdcí v očekávání chvíle, kdy bude rozhořčení beztrestné. Dočkali se, vzpoura už se smí. Procitli a bouří to v nich jak v sázavských lesích. Posílám malé slečně z metra po« zdrav, protože si zachovala zdravý rozum a rozmysl na rozdíl od některých hektických rodičů, v nichž prudce vykvasila tak dlouho zostuzená občanská statečnost a vykvetla rudým květem nenávisti k ruštině. □ SERGEJ MACHON1N