Literární Noviny, leden-červen 1952 (I/1-26)
1952-01-05 / No. 1
\ I TÝDENÍK PRO KULTURNĚ POLITICKÉ A UMĚLECKÉ OTÁZKY. ROČNÍK I. ČÍSLO 1. 3 Kčs ZA ROZVOJ NAŠI KULTURY Svaz československých spisovatelů začíná na prahli čtvrtého roku pětiletky vydávat nový týdeník pro kulturně politické a umělecké otázky — Literární noviny. Veliké přeměny hospodářské staví nás také před veliké úkoly kulturní. Sykz čs. spisovatelů je si dobře těchto úkolů vědom a odhodlán je splnit. Aktivisuje proto všeelffiy kladné a tvořivé síly, které jsou ochotny ke Spolupráci. V tom směru se bude řídit slovy ministrá školstvi, věd a umění univ. profj dr. Zdeňka Nejedlého, že na kulturní frontě máme přátele a nepřátele. S nepřáteli si víme rady, ale těm kulturním pracovníkům, kteří jdou s námi, i když to ještě neumějí, pomůžeme a musíme pomoci. Budeme proto neúprosně bojovat proti všem druhům sektářstvi, vulgarisátorství a schematismu, které se v poslední době u nás_ objevily a které brzdily rozvoj naší kultury. A stejně energicky se budeme vypořádávat i se všemi zbytky maloměšťáctví, které se ještě v nás udržují. Jak ukazuje podtitul Literárních novin, bude se tento týdeník pro kulturně politické otázky zabývat nejen literaturou a uměním, ale všemi problémy našeho života, s nímž bude udržovat nejužší spojení. Literární noviny budou tribunou svobodnou a budou se řídit stalinským pojetím kultury: Spisovatelé, vědci a umělci si dělají své věci sami, řídíce se politikou strany a vlády. To umožní našim umělcům, vědcům a všem kulturním pracovníkům, aby lépe plnili veliké a odpovědné poslání jaké měla kultura v minulosti, kdy byla výrazem života a zápasu svého lidu a kdy s ním byla úzce spjata. Literární noviny jsou otevřeny všem kulturním pracovníkům a uvítají ve svém středu nejen starší osvědčené kulturní pracovníky, nýbrž i spisovatele mladé a začínající autory z řad dělníků, rolníků a pracující inteligence. Literární noviny chtějí pomáhat i učitelům, vědcům a technické inteligenci. Naší společnou snahou bude, abychom přispívali k vytvoření kultury odpovídající velikosti naší doby, opravdu humanistic‘ ké, kultury socialistické. Lenin a Stalin nás učí, že budování ' socialismu je spojeno s hlubokou revolucí kulturní. Prožíváme právě. takovou revoluci, neboť s výstavbou země zvyšujeme zároveň politickou, kulturní i technickou úroveň našeho lidu, ale současně vedeme zápas s nepřáteli lidu a s přežitky minulosti. Kulturní revoluce je dlouhý a hluboký proces. V tom směru jsme už mnohého dosáhli. Hospodářské změny vyvolávají také změny ve vědomí lidí. Oceňujeme a vysoko vyzdvihujeme kulturní dědictví naší národní minulosti. Naši umělci vytvořil i však také už nová díla, vyrůstající ze současna, na která můžeme býti hrdi. Nicméně ještě mnoho nám zbývá vykonat, Stojíme teprve na prahu netušeného dosud rozvoje kultury, literatury, umění i vědy. Dosud nikdy u nás nevěnovala žádná Vláda takovou péči a tolik hmotných prostředků rozvoji kultury jako vláda naší lidově demokratické republiky, neboť je si dobře vědoma, že bez vědy, umění a kultury není možno budovat socialismus. Abychom dosáhli těchto velkých cílů, věnujeme i jny všechny síly rozvíjení,, prohlubování a upevňování svazku dělníků, rolníků a pracující inteligence. • Zkušenosti Sovětského svazu nám ukazují, že nepřátelé mají své agenty i na kulturní frontě. Bylo tomu tak i u nás. S’; ' ’’v zámě-nř oorušovr1 svazek pracující inteligence s dělníky a rolníky. Slánský, Švermová a jejich pomocníci předstírali, že prosazují socialistický realismus a přitom zaháněli naši kulturní tvorbu do postavení, kdy se příčila citům našeho lidu a odpuzovala ho svou negací a schematickým pojetím bohatství jeho života a tradic. Takový byl plán nepřátel socialismu, agentů buržoasie. Nedávno řekl ministr Václav Kopecký na, H. plenárním zasedání Osvětového poradního sboru: „Socialismus, jak jej u nás ztělesňuje svou osobností soudruh Gottwald, má tvář velmi milou, lidskou, radostnou a optimistickou. A v takové tváři chceme i my ukazovat širokým masám pracujícího lidu naší země, aby stále více pociťovaly, že za socialismu se žije radostněji a veseleji.“ Bude se třeba vyrovnat s nepřátelskými vlivy Slánského a spol. v naší kultuře. Je povinností kulturních pracovníků, aby pomáhali straně tyto škůdcovské vlivy objevovat a odstraňovat, aby se sami vypořádávali se sektářstvlm, vulgarisátorstvím a schematismem v umění i ve vědě, jakožto s dílem nepřátel rieši strany a naší země. Budeme-li mít před sebou milou, lidskou, radostnou a optimistickou tvář svého presidenta Gottwalda, budeme-li se učit u Zdeňka Nejedlého a zachováme-li si v dobré paměti i nabádavá slova Václava Kopeckého, najdeme jistě správnou cestu, po níž se dostaneme k srdci našeho lidu. Vynasnažíme se podnítit kulturní pracovníky, aby se tvůrčím způsobem účastnili výétavby naší země a rozvoje naši kultury. Nedovolíme, aby se do Literárních novin vetřely methody komandování, pologramotná nadutost a domýšlivost. Stejně nekompromisně budeme bojovat i proti reakčním pozůstatkům na kůltumí frontě, proti buržoasnimu liberalismu, kosmopolitismu a proti bezideovoeti. Bůdeme svobodně diskutovat o všech problémech našeho života. Své spolupracovníky povedeme k tomu, aby byli ve svých projevech upřímní a opravdoví. Nedáme se klamat mefistofelskýníi tvářemi zrádců naši strany a naší země, kteří jinak miuví a jinak myslí. Budeme sebe i své čtenáře seznamovat se všemi problémy života našeho lidu, s problémy výstavby socialismu a s problémy politickými. Vedeni díly klasiků vědeckého socialismu Marxe, Engelse, Lenina a Stalina, budeme se učit u našich národních klasiků, jak oni obohacovali naši literaturu a řeě, u realistických spisovatelů ruských a sovětských, i u všech velkých a pokrokových mistrů umění celého světa. Oddaně a věrně spjati se svým lidem a se svou rodnou zemí, naplněni vroucí láskou k naši komunistické straně a k jejímu předsedovi presidentu Klementu Gottwaldovi a co nejtěsněji spojeni se Sovětským svazem, jakož i celým světovým táborem míru, vynasnažíme se, abychom co nejvíce přispěli k rozvoji naší kultury a tím i k vybudování nového společenského řádu v naši vlasti. Československo stojí jako vysunutá výspa tábora míru, o níž naráží příval západnických hrozeb a štvanic. A tu je třeba, abychom na kulturní frontě bojovali proti západním imperialistům a svou prací se účastnili obrany míru. A. A. Ždanov říkal, že dobrý román, dobré umělecké nebo vědeoké dílo, je jako vyhraná bitva ve společenském zápase. Proto do boje za rozvoj naší národní kultury, do boje za socialismus a za mír, do boje za kulturu, která by byla hodna našeho pracujícího lidu, neboť on je tvůrcem a zdrojem nejen všech hodnot hmotných, nýbrž i všech hodnot duchovních. BALADA O ZVONICI VÍTĚZSLAV NEZVAL V lese, plném kopřiv, mušek, bodláčí a stonků, bývá slyšet ve dne v noci stříbrný hlas zvonku. Nad vrcholky sosen, jedlí, u studánek, v stěně zní ten zvonek jásavě a hned zas poděšeně. Odkud zní ten čirý hlas, vždy zas a znova znící?, ptá se voják, jenž tu stojí stráží na hranici. Jede popelář, či zvoní zvoník umíráček?, ptá se žena, jsou to ovce?, ptá se lesní ptáček. Zena j nůší trávy klekne, hajný z dálky smeká, nebe pne se jako jitřní vyklenutá řeka. Pod tím. nebem, které se jak líná řeka klene, v hustém roští pod modříny blízko u pramene, jenž tu zurčí po staletí, jenž tu věky tryská z hloubi země, vyhloubené v jehličí jak miska, stojí kaple bez dveří a bez rozžatých svíček, kaple, ve které se třpytí malý oltáříček; na popadí, plném kopřiv, bodláčí a stonků, visí provaz z režných nití, přivázaný k zvonku. Podle staré pověsti z dob hradních bílých paní, zazvoníš-li na ten zvonek, splní se tvé přání, jedno, jediné, to na němž nejvíc záleží ti, víc než jedno, nemůže ten zvonek vyplniti. Les je plný Itlasů lidí, kteří se tu berou, u zvoničky před oltářem stojí otec s dcerou, zvonek zazněl, jak když fukne lžička dvakrát v sklínku, je to prosba za nemocnou, prosba za maminku, ’•ferá leží nedaleko odtud v nemocnici, , zní to, jak když pustí člověk v agónii lžíói. Mladík s berlou přibelhal sem vyzvonit si zdraví, zpěvák žejbrá o kousek své staré zašlé slávy, smutná dvojice si přišla vyprositi dítě, co chtěl muž, jenž váhá, jenž se tváří rozpačitě? Zvoní mlynář, který pozbyl všecko svoje jmění, zvoní bledá dívka, jejíž milenec se žení. ■ zazvonila stařenka, již dny se rychle krátí, zvoní nepřátelé lidu, staří byrokrati, zvoní žena, vyzáblá jak smrt, či kleká/nice, zvoní zrádce, jenž se chystá přejít přes hraníce, zvoní skrblík, který celé dny a noci chamtí, zvoní brigádnický mládež, zvoní rekreanti, děsí zvonltem ptáka, jenž si used na zvonici, zvoní pověrčiví lidé, zvoní nevěřící. Moje' matka zemřela mi. Jak to slovo bolí! Mezi otcem, sestrou, ženou těžko se to volí, zdraví, jež jsem dlouhá léta ztrácel, lze prý nabýt, nejsem z těch, kdož zvoní zvonkem za dům, za chlév, za byt, moje nejvroucnější přání shoduje se s vaším, ‘já, jenž s vámi orám, já, jenž s vámi vrány plaším, při pohledu na ty stonky, na to listí poupat, na tu rozdychtěnou mládež, která se jde koupat, na ty mladé, na ty starší, na ty, kteří trpí, na ta žitná pole, v nichž se třpytí modré chrpy, na tu zemi, v dějinách tak často na smrt hnanou, na tu krásnou českou zemi, zemi mílova/nou, na tu zemi hus a slepic, hrdliček a čížka, na tu zemi, v níž se zrodil Chelčický a Zižka, na tu zemi, ve které se třpytí bílé dvory, na tu zemi, která prošla kletbou Bílé hory, na tu Smetanovu zemi, v které všecko zpívá, na tu zemi luk a lesů, nazlátlých jak jíva, zemi sedmikrásek, rozsetých jak mléčná dráha, na tu zemi, v které ční jak černý démant Praha, na tu zemi, jejíž národ smetl bursiány, na tu krásnou zemi, ve které jsme sami pány, na tu zemi, kterou teče pohádková řeka, na tu zemi gigantických chlévů, zemí mléka, při pohledu na tu zemi, která je tak sladká, na tu zemi, do které je zakleta má matka, při pohledu na ty kříže, na ty bílé štíty, na ten národ, s nímž mě pojí všecky moje city, na ta pole, na ty lány, na ta sta a sta mir, zazvonil jsem na poplach a zvonek,zvonil Za már! Jak ten zvonek rozhoupal se, všude z blízka, v dáli všecky zvony na všech zvonicích se rozhoupaly, jejich jitřní hlasy vzlétly jako holubice, letěly až k nebi, přeletěly přes hrámce, nad les, jenž se hemžil hlásky malých ptačích gnonvů, lidé vybíhali z vesnic, z továren a z domů, řadili se do průvodů poslouchat ty zvony, až jich bylo statisíce, na sta •miliony, nad nimi se vznášel jako velký státní znak bílý, křišfálové bílý, malý bílý pták. Z cykiu Dásni „České balady“ Antoši Paderlík: ZDENĚK NEJEDLÝ s i , ' ■> ' / t v -