Literární Noviny, leden-červen 1953 (II/1-26)
1953-01-03 / No. 1
TÝDENÍK PRO KULTURNĚ POLITICKÉ A UMELECKÉ OTÁZKY. ROČNÍK II. C. 1.3./1.1953.3 Kis SPISOVATELÉ ZA MÍR Stalinovy ceny míru Již dávno ztratilo platnost přísloví o Musách, které mlčí, když řinčí zbraně. Již dávno vyvrátil sám život theorie o společenské odloučenosti spisovatele, o jeho „soukromnickém“ pohledu na vývoj, o jeho duchovním osamocení, o tajuplné pracovně se staženými záclonami a psacím stolem, čnícím jako čjnská zeď mezi umělcem a světem, ve kterém žije a tvoří. Byla to nesmírně pohodlná theorie, tato theorie umělecké výlučnosti. Byla pohodlná s několika hledisek, ale převažovalo hledisko jedno.- Hledisko vládnoucí buržoasie, zřetel těch, kteří chtěli zůstat ve stínu se svými čachry a machinacemi, se svou- podlostí a zbabělostí, se svými žoky a válečnými koncerny, se svou směšnou a zároveň hrůznou morálkou, se svými předky a potomky, loveckými psy a lokaji. Jejich to byla theorie a jim sloužila. Chtěli zůstat v úkrytu, v tom byla jejich perspektiva. Nikdo lip než oni neznal sílu a váhu spisovatelova pera. Kdo jiný mohl vrhnout světlo do hloubi jejich temného nitra, než spisovatel, který poznal pravdu a pravdu psal. Kdo jiný mohl obnažit jejich malost a hloupost, jejich pokrytectví a šalbu, strašného, krvelačného měšťáka v nich, který držel svět za chřtán a bohatl jeho potem. Proto se modlili a modlí o „čistou“ literaturu. Proto znovu a znovu obrozují stokrát vyvrácenou legendu o tom, že není věcí spisovatele zabývat se všední pozemskou skutečností, že věcí umění je kolébat k sladkému spánku a ne probouzet spící, že umění jfe jen tehdy pravé, vystoupí-li na svůj nebetyčný Parnas, s něhož neuvidí a nechce uvidět svět zmítající se v boji, jeho všední dny a jeho obyčejné lidi. Anebo také chtějí literaturu, která by oslepovala ohňostroji a falešnými barvami, paví literaturu laciné exotiky a nepravé lásky, vymyšleného života, divných snů a lehtající erotiky. Konečně vše jim bylo a je v literatuře dobré s výjimkou jedné věci: pravdy. Bojí se pravdy a vědí proč. Jenže tento záměr umlčet pravdu a skreslit pravdu, vzít literárnímu realismu jeho odhalující sílu a životadárnou pravdivost, se nikdy nepodařil. Velká literatura, skutečná, bojovná a realistická literatura nikdy nestála stranou od všech těch vývojových procesů, které byly v lůně lidské společnosti. Realistická literatura stála vždy na straně toho, co se rodilo a rostlo, co bylo spravedlivé a čisté, co si klestilo cestu k člověku, co se chystalo k letu do budoucích dnů.'*Protože realistická literatura je literatura boje za pravdu. Tím bojovněji stojí dnes na straně největšího a nejčistšího úkolu, který si vytklo lidsjtvo a který je vyjádřen prostými slovy: boj za mír. V tomto směru byl vídeňský Kongres národů za mír do jisté míry mezníkem. Tento kongres, jehož se účastnili spisovatelé ze 42 zemí, a mezi nimiž byla taková jména jako Thomas Mann, Jorge Amado, Emi Siao, Pablo Neruda, Jesus Lara, Jaroslav Ivaszkjevicz, Anna Seghersová, Mao Dun, Konstantin Fedin a Ilja Erenburg, jasně ukázal, že vše, co je v současné literatuře skutečně velké a nepomíjející, co navazuje na nejkrásnější tradice národních literatur a zároveň vystřeluje v budoucnost a mluví k potomkům, že vše to je jednotné a nesmiřitelné v otázce boje za zachování světového míru. Jasně zní slova prohlášení spisovatelů na Kongresu národů za mír. „Ať jsou naše náboženské, filosofické, politické a literární názory jakékoliv,“ praví toto prohlášení, „jsme zajedno v tom, že musíme ve svých dílech strhávat válce, kterou chtějí vyvolat, jakoukoliv masku i literární, že musíme vystupovat jako mluvčí všech těch, kterým válka přináší utrpení a že musíme ukazovat cesty vedoucí k míru a hlásat víru v člověka. Naše tvorba musí odpovídat naší vůli k míru.“ Doufáme z celého srdce, že tato výzva najde odezvu u všech spisovateli) celého světa. Účastníci kongresu schválili ještě tento návrh spisovatelů: 1. vytvořit ve všech zemích iniciativní skupiny, které by projednaly mezinárodní možnost schůzek všech spisovatelů, 2. projednat'možnost zájezdů spisovatelů, které by mohly sloužit vytvoření děl, sloužících věci míru, 3. přispívat k vzájemnému styku spisovatelů, což zároveň pomůže prohloubit porozumění mezi národy, 4. pomáhat podle našich možností k výměně a rozšiřování děl, podporujících věc míru, zejména pak článků, které mohou být uveřejněny v tisku různých zemí. Teprve nejbližší měsíce. a léta ukáží, jak dalekosáhlý je význam tohoto usnesení a jak hluboký a pronikavý bude přínos realistické literatury, prózy, poesie a publicistiky v tomto boji, který nezná sobě rovna v celé historii lidstva. Je třeba pevně věřit, že se z něho zrodí literatura, hodná velikosti, čistoty a nejhlubšího člověčenství tohoto zápasu. Nedávná slova soudruha Stalina, jeho odpověď na otázky dopisovatele New York Times, ukazují nové a positivní perspektivy tohoto boje. Z jejich víry a z jejich optimismu, z jejich jasnosti a rozvahy nechť se naplní novým odhodláním srdce spisovatelů v celém světě a nechť z nich vyrostou díla plná bojovnosti a umělecké přesvědčivosti, díla oro dnešek a zítřek. Ludvik Aškenasy Ve dnech 17.—20. prosince se za předsednictví akademika D. V. Skobelcyna konalo zasedání výboru pro Mezinárodni Stalinovy ceny „Za upevnění míru mezi národy“. Výbor projednal došlé návrhy na udělení Mezinárodních Stalinových cen za uplynulý rok a přijal příslušné usnesení: „O udělení Mezinárodních Stalinových cen ,Za upevnění míru mezi národy* na rok 1952. Usnesení výboru pro Mezinárodní Stalinovy ceny ,Za upevněni míru mezi národy1 ze dne 20. prosince 1952. Za vynikající zásluhy v boji za zachování a upevnění míru se udělují Mezinárodní Stalinovy ceny ,Za upevnění míru mezi národy1 těmto představitelům demokratických sil různých zemi světa: 1. Yvesu Fargeovi (Francie); 2. Saifuddinu Kitčlevovi — předsedovi Všeindického mírového výboru; 3. Elise Brancové, pracovnici Svazu brazilských žen; 4. Paulu Robesonovi (USA); 5. Johannesu Becherovi — spisovateli (Německá demokratická republika); 6. Jámesu Endicottovi — duchovnímu (Kanada); 7. Ilju Erenburgovi — spisovateli (SSSR). Podeosáni: Předseda výboru akademik D. V. Skobelcyn, místopředsedové výboru Kuo Mo-žo (Čína), Louis Aragon (Francie), členové výboru: M. Andersen Nexö (Dánsko), John Bemal (Anglie), Pablo Neruda (Chile), Jan Dembowski (Polsko), Mihail Sadoveanu (Rumunsko), A. A. Fadějev (SSSR), x Mezinárodní Stalinovy ceny „Za upevnění miru mezi národy“, jimiž mezi jinými byli vyznamenáni i spisovatelé, znovu a výrazně potvrzují dosah úkolů umělců, jejichž tvorba, pravdivá a tedy hluboce lidská je tvorbou života. Život, to je mír. Stalinovy ceny za práci na díle míru byly uděleny právě ve dnech, kdy na vídeňském Kongresu nárcdů za mír, tak mocně, jednotně a spontánně se hlasy svých delegátů ozval lid celého světa jako přemohutná síla, které ne už trpně, ale bojovně čelí těm vládám, jež za dolary dělají politiku války. Stalinova stručná a tak jasná slova o mírové politice Sovětského svazu, adresovaná americkému lidu a lidu všech zemí, slova tak pevná, že je nemůže překroutit ani nejperfidnější z amerických lžinovinářů, jsou největším povzbuzením do nového roku. Masy lidu celého světa už jsou si dnes vědomy, že otázka míru nebo války je v jejich moci, že v lidu je její řešení — ne v kosmopolitických vládách buržoasie, držených penězi Wall Streetu. Vše, co se děje, dokazuje, že lid se nedá oklamat. A ukazovat pravdu, bojovat za pravdu, to tedy znamená bít se za mír. Vše co v lidské kultuře bylo stvořeno k pravé velikosti a pravé kráse slouží míru. Vše to bojuje proti lži, smrti a válce. Stalinův prapor, .to je prapor míru, života. Za ním ideme se sovětským lidem a se všemi lidmi dobré vůle. Baifuddin Kitčlev Elisa Branco Paul Robeson Johannes Becher James Endicott Ilja Erenburg