Literární Noviny, červenec-prosinec 1953 (II/27-52)

1953-07-04 / No. 27

PROTI NEODPOVĚDNOSTI VAŠEK KANA Vládni nařízení o opatřeních proti absehci a fluktuaci má se stát mocnou zbraní proti nej­větším brzdám našeho hospodářského i kul­turního rozvoje. Našim hospodářským orgá­nům i odborové orgamsaci dostává se jím velké pravomoci, ale též velké odpovědnosti a nejzávaznéjších povinnosti. To je nutno si uvědomit při uvádění tohoto nařízení v život. Vládní nařízení má účel především výchov­ný a tak se na ně musí dívat všichni občané našeho státu. A takto musí je vidět především ti, kdo budou podle jeho paragrafů postupo­vat. Jen tak se zbavíme těchto dvou překážek, bránících nám v cestě vpřed. Dosud se mluvilo pouze o odhalování a pra­nýřování absentérů a fluktuantů, a to nemělo a nemohlo mít na našich pracovištích nijaké výsledky. Nyní je řeč o odstraňování příčin absence a fluktuace. A příčin bylo a ještě je mnoho. První ta, že ještě ne všichni vidí v zá­vodě svůj závod, že poměr k práci se od dob kapitalismu u nich nezměnil. Zde bude třeba vychovávat. Za nápravné opatření už nebude považováno propuštění zaměstnance, neboť tak trestali absenci fabrikanti. Tenkrát ovšem to byl trest nejtěžší, poněvadž zaměstnanec byl tak odsuzován k hladovění. Dnes naopak měl možnost práci si vybírat. Takové „tresty“ za absenci plodily fluktuaci. Příčinou bylo i ne­spravedlivé odměňování za práci, špatná mzdová politika' v závodech. Na jedné straně normy příliš měkké, na druhé příliš tvrdé, zbytečné ztrátové časy se nastavovaly přesča­sovou prací. Stará měna a lístkový systém hrály zde též svou roli. > A ne z posledních příčin byla i malá péče o člověka. Špatné zdravotní podmínky a ne­dbalá bezpečnost zaviňovaly veliké procento nemocnosti. Nedostatečná, někde vůbec žádná péče na př. o brigádníky plodila absenci i fluk­tuaci, zvlášť na šachtách a na stavbách socia­lismu. Brigádník byl mnohde považován za přivandrovalce a ulejváka s nejhoršími ne­ctnostmi. Lidé na brigádnických střediscích bydleli velmi špatně, nikdo se též nestaral o jejich kulturní potřeby. Nakonec jim zbyla jen hospoda a to ostatní, co s sebou její ná­vštěvy nesou. Odpovědní soudruzi viděli jen těžbu, tavby, výrobu a procenta výkonu, ale neviděli — jak řekl soudruh Gottwald — za tím vším člověka a jeho potřeby Kultura byla na posledním místě, ředitelé závodů i závodní rady šetřily zde penězi, zájmem i časem. A ab­sence a fluktuace jako výsledek takovéto „pé­če o člověka" pohlcovaly stamiliony, ukrádaly bohatší sousto Z našeho společného talíře. Další známou příčinou byla neodpovědnost, c zaviňující nejhrubší porušování státní a pra­­ní discipliny Vedoucí soudruzi v závodech, funkcionáři strany i odborů ukrývali nedo­statky a chyby své práce, nalhávali si. že je u nich všechno v nejlepším pořádku a přitom dělali líbivou politiku Špatnou organisací práce též přímo hnali vodu na mlýn absenci a fluktuaci. Tomu všemu má zabránit vládní nařízení o absenci a fluktuaci Dává povolaným mož­nosti, aby ostřeji než dosud mohli postupovat proti notorickým absentérům a fluktuantům a proti všem rušitelům pracovního pořádku. Zde je nutno upozornit na nebezpečí jedno­strannosti postupu. Ředitelé závodů a závodní n*iy musí řešit každé provinění velmi odpo­vědně Při uiífatňování trestných sankcí musí nejprve vyčerpat všechny možnosti přesvěd­čování a domluv Nesmí zanedbat nic, aby nejprve odstranili příčiny absence a fluktuace. Nesmí jako odpovědní funkcionáři o lidech jen rozhodovat. Musí o lidi především pečovat! Vychovávat je znát je, být jejich soudruhy. Trestem postižený musí vědět, proč byl postižen podle vládního nařízení. Teprve potom splní nařízení svůj účel. Nelze měřit steinvm metrem třebas matce, která vynechá směnu oroto že jí onemocnělo dítě, a mládenci, který vynechal směnu proto, Rvou na básníka: „Kdyby tě postavili takhle za soustruh! Co s veršem? Nehodí se nikam. Obě levé ruce — a pracovní ruch!“ Básníkův obor možná jediný spřízněn je s vaší, víc než s prací jinou. Jsem také továrna. A nemám-li komíny — je mi hůř. mám-li se bez komínů minout. Vím. fráze nemilují lidé dělní. Jdete dut rubat do doubrav, Není-li básník tak trochu dřevodělník? Vždyť obrábí klády lidských hlav. Ovšem •je ctihodná práce — ryby lovit. Táhl bys a jeseteři v síti byli by! Práce však dvojctihodná připadá básníkovi. Lov na živé lidi — a ne ha ryby. Je dřina — v kovárně, kde výheň peče a žhavé železo kalením zasyká. že neměl právě chuť do práce a šel na plovár­nu. Není možno brát delší metr na toho, který cosi nebo kohosi právem kritisoval. To by­chom si vládní nařízení vykládali špatně a dobré věci neprospěli, nýbrž naopak. Peněžní reforma byla prvním krokem k od­Ale kdo hodí po nás názviskem zahaleče? My ostříme mozky na brusce jazyka. Kdo básník, nebo technik, jenž stará se o to, aby k blahobytu dospěl lidský roj? Oba. Srdce — to je tentýž motor. Duše — to je tentýž skvělý silostroj. Jsme si rovni. Jsme soudruzi, kteří v jedné mase jdem. Jsme proletáři ducha i těla. Jen dohromady — spolu okrášlíme zem, aby v pochodových písních dováděla! Pryč se slovesnou vřavou neumělou. Sem s novou prací! K dílu! My a vy! A s prázdnými řečníky — na mlýn. kde mouku melou! Vodou řečí Jočit žernovy. Přeložil Jiři Täufer (Z chystaného sborníku, který vyjde ve Stát. nak) krásné literatury.) stranění většiny těžkostí, s nimiž jsme se po­týkali. Vládní nařízení o opatřeních proti ab­senci a fluktuaci je druhým krokem. Vede nás všechny k větší odpovědnosti. Spisovatelé prá­vě zde mohou vykonat kus krásné práce, neboť výchova člověka náleží i jim. Především jim. BÁSNÍK - DĚLNÍK VLADIMIR MAJAKOVSKÚ ■í > ■ H -M KAREL SVOLINSKÝ: BÁSNIK VLADIMIR MAJAKOVSKÚ é 7 o dílo budiž pochváleno Milenec života, vyznavač života, opěvovatel života, takový to byl básník. Životem a lidskou svobodou posvětil celé své dílo. „Vynikající a ryze český básník,“ jak to řekl Zdeněk Ne­jedlý, národní umělec Fráňa Šrámek je ne­zapomenutelnou kapitolou českého básnictví. Hovořit o jedné dlouhé kapitole jeho života o i tvorby, to znamená hovořit stejný?«) dechem Stanislavu Kostku Neumannovi. Vždyť jejich snahy a jejich dílo básnické v tu dobu jedno jsou, i když každý má svou notu a svůj rytmus. A mluvit o dalším vývoji, to by byla slova o básníku veršů protiválečných, 0 zážitcích reservisty Šrámka v zákopech u Piavy, o jeho víře, že prostí vojáci se „spo­lu sejdou uprostred mostu“ a pak nebude vá­lek a nebude mrtvých na bojištích světa. 1 do rakouského vězení jej tato víra jasně a přesně vyslovovaná dovedla. Také o letech, kdy Šrámek už přestává být bojovníkem a je jen opěvovatelem života museli bychom ho­vořit. Ale všechno by zakončily věty o tom, jak bývalý antimilitarista Šrámek vítá, ba ob­jímá vojáky. A jaké vojáky! Sovětské vojáky, kteří skončili svým bojem a svými obětmi dobu, v níž hrdý básník vyjadřoval tak pev­ně svůj vzdor a pohrdání nelidskostí. A pak nový život. Život ve svobodě a štěstí, život, který uskutečňuje a uskuteční sny o hlubo­kém citu, který bude moci projevit svou sílu i.krásu jako nikdy dříve, a který nebude po­skvrňován a umrtvován. A znovu sahá Frá­­ýia Šrámek po peru a vyslovuje spolu se svým lidem, který tak miloval a jemuž věnoval celé své dílo, planoucí protest proti barbarskému útoku na korejský lid. Tak žil o pracoval národní umělec Fráňa Šrámek. Na celý tento život si vzpomeneš, když jdeš od bran malého krásného hřbitova v Sobotce, od hrobu čtrnácti sovětských vo­jáků, kteří zde položili životy za naše štěstí, širokou hlavní cestou k prostému, tak pro­stému hrobu, jako byl i básník-člověk Fráňa Šrámek. Za jeho zády stojí Humprech, který měl tak ráď, vlevo vidíš Sobotku, jíž věno­val každé své prázdniny a kousek odtud, na témže hřbitově leží Václav Šolc, velký bá­sník minulého století, jehož díla si Šrámek vážil a miloval je. Zde v Sobotce ve výroční den smrti básní­kovy 1. července odevzdal našemu lidu lau­reát státní ceny Václav Krška dílo Srámko­vi nejen věnované, ale cele jeho duchem po­znamenané, film Měsíc nad řekou. Zde byla premiéra filmu, který bude bezesporu hodně a hodně diskutován. Leč nechceme dnes hodnocení a kritiky! Neboť i vy, až toto dílo, ve kterém básník filmu Václav Krška vyznává svou lásku i své pochopení básníku slova Fráňovi Šrámkovi, uvidíte po prvé, prožijete se hluboce do lid­ských osudů, tak pronikavě odhalených, obro­díte své lidské city, opojíte se krásou české řeči a objevíte, doslova objevíte filmové he­rectví, jemuž podobné jste u nás ještě nevi­děli. Dodatečně vám snad přijde na mysl, že i ve Měsíci nad řekou musil básník, jako kaž­dý umělec, zaplatit daň své době, že lecjaká mince, či mincičkfa ztratila lety svou hodnotu. Ale to hlavni, člověk — zůstal. A co myslíte, vymřely snad dnes city? Ne, tisíckrát ne! Jen jakoby se o nich styděli básníci psát. Ale co víc. ve Šrámkovi jde o českého člo­věka. Vždyť jeho Hlubina i Hlubinová, Roškot, Slávka i Vilík, to jsou naši, to jsou otcové a dědové naší mladé generace. Vždyť ani ona se nevyhne citovému hledání a ani ona ne­bude nakonec moci, než se plně oddat hloubce citu a zavrhnout navždy povrchnost v lásce i nenávisti. Pohled ha citový život společnosti už minulé ji obohatí, a řekne jí i mnoho no­vého o společnosti dnešní. Nechtějte tedy, aby Šrámkovi hrdinové byli lidmi dneška. Nemohou jimi být. Vždyť my dnes rosteme z jiných podmínek. Ale jsou to přece jenom naši lidé, jejich citu rozumíme a v lecčems se od nich přiučíme. Dnes by Sláv­ka jen tak neresignovala, dnes by hledala a našla jinou cestu. Řekli jsme si však, že roz-, ' bor necháme jinému článku. Zde přísluší jen vzdát dík Václavu Krškovi, skladateli Jiřímu, Srnkovi, hluboce se--sklonit před vyzrálým mistrovstvím Zdeňka Štěpánka, Jiřího Plaché­­"ho, Zdenky Baldové i mladých Dáni Medřic­­ké a Eduarda Cupáka, že pro film objevili dramatické dílo Frá%ú Šrámka, že tak oslavili jeho život i práci a vzdali hold jeho památce. Objevili, protože Létu tohoto básníka bylo fil­mem tolik ublíženo, že raději na. ně zapome­nout. LUDVIK VESEL? /

Next