Literární Noviny, leden-červen 1954 (III/1-26)

1954-01-01 / No. 1

vítězům pětiletky # JAN PILAR Čtu nyní každý den na stránkách novin nová a nová jména závodů. V uzounkých řádcích nejprostšími slovy je psáno:KSplnily povinnost národu. Nemnoho lidí se snad pozastaví nad těmi slovy v shonu našich dní. Mne ale nutí nemluvné ty zprávy: Zastav se chvilku, zpět se ohlédni! A s novinami v rukou tu teď stojím uprostřed Prahy v zimě šedivé a cítím, jak mne každá řádka pojí, dělníci, s vámi, s pašim kladivem. Za jmény vidím vaše obličeje, nová vlast se z nich na mne uimívá, a ač je zima, zdá se mi, že pěje skřivan a do srdcí vám písně rozsívá. Slavnostní chvíle rozplynou se v hluku i mělká řeč zas rychle přešumí, <4 vás každý však at k srdci dá si ruku a radost svoji ničím netlumí, at poslouchá a zkoumá, co v něm bije, at k novým letům křídla stoupají. Vždyt není věru větší fantasie a větších křídel básně nemají než člověk, který své sny uskuteční a v klenbě mezi sloupy pěti let drží jak svorník žulový a věčný, a pod ním roste nový, lepší svět! PŘÍPITEK FRANTIŠEK KUBKA Sesedli jsme se kolem prostřeného stolu. Po­jíme a popijeme. Porozprávime si a uvítáme Nový rok. Ale nejdřív vzpomeneme toho, kte­rý nám odešel, na orlíka ze Stalinova hrdin­ského hnízda, jehož srdce se zlomilo, když sta­rý orel dokonal svf slavné dny. Buď jeho jmé­­»o, které znamená dobrbtivost a tichou lásku, prostotu a spravedlnost, i v této chvíli s námi! Vzpomeňme pak i díla, které jsme s ním za­čali a právě dokončili! Proměnili jsme tvář své vlasti. Naše země se na nás nově usmívá po pěti letech. Je větší, je vyšší, je silnější, než kdykoli dřív. Ať mluví statistikové v číslicích. My chcéme hovořit o oLroviíých lánech, které se vlní po obou stranách starých i nových cest. O nových ohnici»nad Kladnem, nad Plzní, nad Mostem a nad Ostravou. O betonových tvrzích práce, které vyrostly od Chebu po Košice a od Labe po Dunaj. O tisícerých nových světlech na horách a na rovinách. O nových knihách. O novém člověku. 1 >my jsme se, proměnili. Po­dívejme se jeden na druhého. Zahleďme se do sebe. Jsme o pět let starší a přece jsme omlád­li. Kdo kráčí dopředu, tomu duše mládne. Kdo pospíchá k zítřkům, tomu rostou křídla. A na těch křídlech poletíme do dob, které na­stávají. Jsou to křidla revoluce, která staví nový svět! Pozdravme stavitele pětiletky! Jejich mozo­ly i probděné noci! Vzpomeňme na bláto, jimž se brodili k zmateným staveništím gigantic­kých staveb, které dnes planou čistotou a ústrojnou krásou. Na jejich svízelná dlouhá léta a na krátké veselé slavnosti. Na jejich cesty ve tmě a mrazu k železným směnám. Na muže, kteří vyměnili péro za krumpáče a na brigádníky v barákových táborech. Na klopot­­né jejich dílo, které je dnes dokončeno a žije s námi. • Pozdravme úderníky a novátory, stavitele vysokých pecí, železáren a hrází, budovatele přehrad a elektráren, muže u cementových mlýnů, horníky a zedníky, pekaře a řezníky, ševče a traktoristy, dojičky v kravínech a krmičky ve vepřincích, dřevorubce v lesích, kresliče a hutníky, chemiky a počtáře, sestry v nemocnicích, lékaře a muže u volantů, hos­podyně a matky, pionýry a učitele; rolníky na družstevních polích, českou a slovenskou vesnici, do kořenů přeoranou, vzpomeňme zvlášť na své vojáky a pohraničníky! Pozdrav­íme muže a ženy, starce a stařeny, všechny, kteří se učí nově myslit a nově žít, nově zpívat a psát, pozdravme své básníky, ty kteří dávno zemřeli na křížové cestě za lepším , světem, i ty, kdož žijí a cítí s námi naše bo­lesti i štěstí! Pozdravme svůj statečný, trpěli­­•vý, i nepřemožitelně optimistický lid a po­děkujme mu ža všechno, co vykonal a ještě vykoná s povzdechem i vroucím nadšením, s pochopením nebo němým údivem, pozdrav­me ty, kdo ještě nevěří, ale jistě uvěří, po­zdravme všechny, kdož uvěřili a nikým a ni­čím se nedají zmýlit! Pozdravme své nadané, houževnaté, tisíciletou kulturou do hlubin pro­niknuté národy a řekněme jim, že se na ně dívá svět s obdivem a nenávistí, s láskou a hněvem, ale vždycky s úctou, tak jak hleděl před pěti sty lety na husitské bojovníky, kteří si také tak urputně vzali do hlavy boj za s'vou pravdu, ale nemohli ji sobě i’světu vymoci, protože byli sami. kdežto my už sam! nejsme a nebudeme! Pozdravme proto i ty, na které čekali naši buditelé, že jistě přijdou a kteří přišli. Vzpo­meňme Stalinova rozkazu, jímž byla spasena Praha! Vzpomeňme mrtvých sovětských vojá­ků a šeříkové vůně onoho máje, kdy nebyla stažena železná opona mezi námi a světem na západ od nás, nýbrž kdy byla položena mez věčné věrnosti, mez ze zbělených kostí sovět­ských synů, která nás vtělila do nesmírného katastru zítřka, jenž objímá zeměkouli od Šu­mavy po břehy čínských moří a má své "ifli­­tUné i neviditelné ďuyvatele všuae na zciur, kde člověk chce být člověkem. Svítá lidem na vší zemi. Smrt se ještě roz­machuje kosou v ústupových bojích, ale život, vítězný a nepřemožitelný, je v, útoku! Nechť jedni nazývají blížicí se dobu epochou atomu a mysli přitom na atom vraždící! My ji nazý­váme epochou socialismu a myslíme rta atom ^budující! Pravda je na naši straně! Buďte po­žehnána letadla, přenášející hledajícího a pra­cujícího člověka od rovníku do arktidy! Buďte pozdraveny železárny, stavějící traktory a lo­komotivy, buďte pozdraveny lodi, brázdící oceány s nákladem bavlny, čaje a kávy, buďte oslaveny antény, zachycující a rozprostraňujici po vší zemi poselství miru! Buď zdrávamráce osvobozená a živ buď člověk stvořitel! Nejsou tomu ani čtyři neděle, kdy jsme stáli s delegací sovětských učenců, spisovatelů a stachanovců v táborské radnici a četli tam na stěně verše, přeložené do češtiny z latinské básně Vavřince z Březové o bityě u Domažlic v roce 1431. Tam se praví: *• „A tehdy meč se změní v pluh a oštěp v srp, jak slíbil Bůh, a zbraně se pak roztaví ve zvony, jež nás pozdraví. Národ již meče nezdvihne, souseda válkou nestihne, neb krásou míru, soužití, budou se všichni těšiti.“ V hlubokém pohnutí si zapisovali hosté tato pětsetclvaadvacetiletá slova a pravili: „Všim­něte si dobře: Takto smýšleli husité po jed­nom z největších svých vítězství!“ Tím sovětští hosté řekli: „Tak i po největším svém vítězství v roce 1945 podává sovětský lid stále znovu a znovu ruku k míru!“ f^boť stejně jako bojovníci husitské revolu­ce, tak i lidé Sovětského svazu nebojpvali, aby rozsévali smrt, nýbrž „za život na zemi", jak často říkal vořák Vasil Torkin ... I mohli jsme svým hostům ukázat ještě do hlubší české minulosti. Na českou píseň v sto­letí jedenáctém, kdy v románských rotundách volal shromážděný lid k Bohu Slitovníku: „Zizň a mír v naší zemi, dej nám všem, Hos­podine!“ — Nejsou-li tato slova, světélkující nad barbarskými hvozdy a chmurnými hrady tehdejší střední Evropy, programem, za který bojuje dnes po celém světě a který uskuteč­ňuje tam, kde už stojí v čele státu komunistic­ká strana? Šťastný život a mír v naší i vaší zemi! Pozvedněme proto o blížící se půlnoci sklen­ku, s vínem a připijme na zdar a slávu své slavné komunistické strany, strany Gottwaldo-vy, to jest stgany Leninovy a Stalinovy, z je­jíhož příkazu byl před šestatřiceti lety vypá­len výstřel z „Aurory“, jenž ozářil svět rudou září nové lásky! Připijme na blaho a radost spanilé krasavice, své československé vlasti, bez které nikomu z nás není žití a bytí! Při­pijme životu a ať zhyne smrt! Připijme holu­bici míru a ať zcepení vlčice války! Připijme všem statečným a věřícím, ale i těm, kteří se k nám teprve blíží a s námi uvěří, že není ná­vratu k včerejšku a jediná je cesta — vpřed! Připijme generaci budovatelů, naší radosti a pýše! Připijme mládí! Připijme dětem! Připij­me básníkům a inženýrům lidských duši, ať pracují perem, dlátem, štětcem, tónem nebo kružítkem! Buď však první doušek z první číše v no­vém roce posvěcen člověku hlavy moudré a srdce veselého, dělníku ruky i slova, bojovni­­ku a staviteli, našemu presidentovi! Ať dlouho žije Antonín Zápotocký! Kupředu, kupředu, zpátky ni krok! OLDftlCH LA6ÄK: Jlftl WOLKER S. ledna 1954 uplyne 90 let od smrti Jiřího Woher» !*/ JIŘÍ WOLKER JARMILA URBÁNKOVÁ Zrodil se básník v srdci Moravy. Nesl si na pout kytku na kabátě a v uzlíčku všech darů vrchovatě, jaké jen člověka kdy proslaví. A to byl básník, jenž miloval svět a pro spravedlnost brousil ostří vět. A básník rostl jak strom ve vláze. Když bortily se staré světa řády, s dělníky kráčel, horoucí a mladý, a nikdy neselhával v odvaze, v umění nejprostějl vyslovit, co mučí člověka, čím dýchá lid. A zemřel básník — než směl vytasit mladičké srdce k rozhodnému boji. Ale až dosud jeho písně zbrojí, i v umírání ještě zdvihl štít. A mladým očím ukazuje vpřed verš básníka, jenž pro ně hájil svět. \

Next