Literární Noviny, červenec-prosinec 1956 (V/29-54)
1956-07-07 / No. 29
r- -/ o. JULI «** r.o> •o ps ITERARNI NOVINY TÝDENÍK PRO KULTURNĚ POLITICKÉ A UMELECKÉ OTÁZKY. ROČNÍK V. CIS. 29. 7. VII. 1956 — 60 hal. ///—m Aby dospěl jeho obraz na pravou svou velikost... OTOMAR KREJCA ^/~1 o všechno s námi prožil, vydržel a nakonec prosadil v deseti porevolučních letech J. K. Tyl! Čím vším jsme ho chtěli během těchto let napravit, poučit, vylepšit, ideově přiostřit, zlidovět! Do jakých myšlenkových zmatků, omylů, hrubých a nebez-pečných demagogických úchylek jsme ho zatahovali! — Kdyby nic jiného, musel by být klasikem už proto, že to všechno vydržel a zůstal i nadále prvním naším dramatikem, k němuž se nebudeme vracet jenom při výročích, u kterého .nebudeme setrvávat jenom proto, že nám byl oficiálně přidělen. „Až místo desetiletí bude na.Tyla zpět pohlížet století, dospěje obraz jeho teprve na pravou svou velikost v dějinách našeho národa a nejslavnějšího jeho zápasu ..." — napsala už v sedmdesátých letech o Tylovi E. Krásnohorská. V těchto dnech se po Tylovi ohlédne plné století — obraz jeho tedy dospěje na pravou svou velikost ... A co je u klasika pravou velikostí, čím je určováno jeho místo v dějinách národa? Jistě především tím, že jeho dílo žije, že je .živou součástí pozdějších období, že se ho mohou dovolávat, obracet se k němu pro podporu a pro dotvrzení nové myšlenky, nové ideály, že slova sto let stará hovoří dnešní řečí k dnešním posluchačům — a mají jim co říci k jejich životu; ke smyslu tohoto života. A je třeba uvědomit si, že Tylovo dílo žije dál po zcela zvláštním století našeho národního života. Po století, na jehož začátku usiluje národ 0 nejzákladnější podmínky svého bytí a na jeho konci jde s avantgardou národů k nejspravedlivěji a nejsvobodněji pojatému způsobu života. A Tylovo dílo neztratilo během tohoto obrovského kulturního rozmachu národa svoji sílu, svoji pravdu. To je veliké svědectví pro myšlenkovou 1 uměleckou kvalitu díla klasikova; to je veliké svědectví i pro dobu, která si vždy pečlivě vybírá v minulosti své svaté. Neboť to, že jsme se v posledním desetiletí tak prudce vrátili k Tylovu dílu, svědčí o novém, mladém úsilí, o nové obrodné síle, která se zdvihla od kořenů a proudí do koruny dnešního našeho kulturního života. Je to jisté sila v mnohém podobná bojovné a nadějiplné síle, která prostoupila z dychtění tehdejšího českého národa do tehdejší chudičké kultury. A jakým výrazným, oddaným, horoucím a mohoucím representantem této nové, prudké, obrodné mízy před sto lety byl Tyl! Proto jsme si Tyla dnes nevybrali neprávem. Jeho aktivní demokratismus a humanismus — jeho žhavé vlastenectví a prostá, klidná pokrokovost — umělecké obrazy jeho lidí, zejména těch kladných, činných, hladově zvídavých, zdravě nespokojených, toužících vylít se ze svých břehů, vyletět ke slunci, rozpřáhnout ruce a obejmout svět — to vše činí je-ho dílo živě dnešním, to vše by z něho zesíleně mělo mluvit z našich jevišť. Ale nezapomněli jsme v některých našich inscenacích Tylových her na to, že každé veliké básnické dílo minulosti žije nutně dobrodružný život plný proměn ? Ze když odlétne od svého tvůrce do jiného času a jiného života, hovoří s tímto časem a životem a hněte a formuje jej — ale že také samo jest jím hněteno a formováno ? Když vyjdete z představení Maja-, kovského Štěnice v Divadle satiry a pohltí vás prudký vir života na • hlavních moskevských křižovatkách, cítíte velmi silně, že jste nevyšli ani z musea ani z retrospektivního panoptika, ani nemáte dojem, že jste listovali v zapomenutém dojemném kalendáři. Podobně v pařížském divadle Šary Bernhardtové, kde hrají v historických kostýmech Cyrana z Bergeracu, ale kde jste svědky příběhu dnešních lidí, žijících dnešním životním pocitem a dnešním životním rytmem. V takových divadlech neoblékaji se zvetšelým kostýmem i zvetšelou, neurčitou psychologii, nezmocňuje se jich starodávný, pohodlný, dostavníkový životní rytmus. A klasikům to jde ku podivu k duhu, hovoří pak opravdu současnou řečí a hovoří přímo z duše k duši. Neznásilňujeme dnes, přes všechnu opravdovou lásku a úctu k Tylovi, přes všechnu potřebu Tyla v našem repertoáru — neznásilňujeme to, co je na Tylovi nejvíce dnešní? Což ze všech jeho děl, což z jeho pohnutého života k nám nedosahuje a nevolá na nás především jeho okřídlená, horoucí, vzlínavá duše? To, jak on dovedl z mizerie života a z tříště dobové problematiky vzepnout někam vysoko a daleko dopředu své touhy a sny, v něco žhavě a neskepticky věřit, něco prostě a až pošetile důvěřivě vidět? Jak dovedl s romantickou velkorysostí koncipovat a s hlubokou moudrostí harmonisovat sny a touhy svých lidí! Není pro nás dnes příkladem ten nezničitelný, důvěryplný, progresivní proud, který nese celé jeho životní dílo?' Pracovat a lisilovat dnes tak, jako tvořil on před sto lety! Tak bezprostředně, tak časově, tak polemicky, tak upřímně, tak zplna, tak neoficiálně, nékostnatě. Důkladní historičtí znalci třeba poznamenají, že takhle to o Tylovi není pravda. Je to možné, ale určitě je to jedna z hlavních stránek onoho dobrodružného životního románu, který prožívá v různé době každý velký klasický básnický odkaz. Proč nám tedy stále většinu inscenací Tylových her kazí staré, zaprášené divadelní haraburdí všeho druhu? Proč — hledajíce „pravého Tyla“ — couváme někam dozadu? Z obavy, že by to jinak nebylo sdostatek „tylovské"? Není to proti duchu všeho jeho usilování? A co není „tylovské“? To, co by bylo dnešní? Ten nejkonvenčnější, nejsušší, nejpřízemnější výklad situací a charakterů je tylovský? Ta popisnost a didaktičnost ve scéně, v hereckém projevu je tylovská? Ta žpátečnická poplatnost dávným divadelním. zvyklostem div ne až k onomu „všeobecnému tichému skupení" na konci každého aktu—- ta Je je tylovská? Což dnešní oproštěnost, srdečnost, horoucnost je přesně táž, jako byla před sto lety? Což od té doby národ nežil a netvořil sto let své dějiny v okolním světě a s okolním světem ? A což jej to nijak bohatě neproměnilo? Není divu, že ještě nedávno šeptali si vzájemně divadelníci: „Dosti Tyla“! Bylo tím však myšleno: dosti zúženého, vykleštěného vyrábění oficiálních atrap z živých děl našich klasiků, dosti snahy vydávat za umění poučky, these a mrtvé voluntární osobní i neosobní příkazy! Bylo tím i myšleno: dosti jednostranné dramaturgie podle škatulek a podle percentuálního zastoupení! Je-li pokroková světová kultura nedělitelná, nerozdělujme ji! Bylo tím i protestováno proti nekritickému zbožňování a netýkavkovité péči o vše z klasikovy pozůstalosti ■— bez kvalitativního výběru; a bylo tím protestováno také proti snahám inscenovat namísto živého klasikova díla literárně historické výzkumy d tomto díle. Necouvejme o desetiletí zpět při inscenaci Tylových her a nedomnívejme se, že tím jsme jemu i dnešnímu divadlu nejvíce právi! Můžeme tak dosáhnout jediného: že se nám podaří udělat z díla, které je živé a působivé, neutrální, vyvanulou, museální raritu. Vzpomeňme jen na Frejkova básnického Strakonického dudáka, na Honzlova koncisního Husa — to je patrně cesta — ne k napodobování — ale k osobitému, dnešnímu inscenování Tylových her. A poslechněme si — třeba na sto padesáté reprise výborné inscenace Tvrdohlavé ženy — Peškova Ezechiela a Průchova Loukotu — to je cesta k dnešnímu, bohatému, nezjednodušovanému, nepodceňovanému tylovskému herectví. Vydržel-li Tyl dlouhodobé pohrdání, přečkal-li turnaje vší netalentovanosti i suchopárné oficiálností —- jak by mu mohlo uškodit, budeme-li jeho slovní poselství, přes století k nám poslané, naplňovat dnešním životem, bude-li jeho staré slovo učiněno dnešním tělem? Stále ještě je před námi veliký kus cesty a tvůrčí práce, aby „dospěl jeho obraz na pravou svou velikost.. J. K Tul. Dřevoryt Jana Hally J. Click: Ze Slovanského ostrova L O UK A ILJA BART. Červnová louka vzdouvá se a vy šlehu je, plápolá, šumí, ve slunci se skví, a všechna stébla, kalíšky a lístky, co jich tu je, tryskají vlastní barvou, vůní, svěžesií. Ať jarní bouře mračí se, ať blankyt rozzáří se, ať noc se střídá s úsvitem, at vítr mění směr — rostlinka každá hudé si svou vlastní píseň a každý kvítek má svůj vlastní charakter. Tisícistrunný orchestr — tón čistý v každé strunce! V nich všestranný svůj talent demonstru je slunce, v nich fantasie země vtěluje své sny. Nepotřebují řády, tituly a funkce pro čistou vroucnost svou, pro krásu, pro štěstí. Však louka má by povadla, tízkostí pohasla by, kdyby jí rozmarnou a hravou pestrost chtěli svlec, kdyby ji básník přišel pudrovat a halit do hedvábí, či s metrem tvary travin přisluhovat učenec. Buď klidná, louko vůní hýřící a pestrá, není tu, kdo by ruky na tvůj svéráz vztah — jsi věčně vzňaté lidské duše rodná sestra v svých kontrastech a proměnách. Jsi víc! Jsi lidstva předobraz, jsi zítřků sláva, jsi triumf laskavého dne. Květ každý barvu, vůni, tvar, svou celou duši dává do symfonie krásy společné.