Literární Noviny, leden-červen 1957 (VI/1-26)

1957-01-05 / No. 1

Sr ........ • • TpITERÁRNÍ Í2) NOVINY TÝDENÍK PRO KULTURNĚ POLITICKÉ A UMĚLECKÉ OTÁZKY. ROČNÍK VI. CIS. 1. 5. I. 1957 — 60 hal. / Novoroční optimismus S neúprosnou pravidelností opakuje se nový rok. Při­chází očekáván, ale někdy jakoby neočekávaně v zákon­ném rytmu neúprosného přírodního jevu tak jako běží mě­síc za měsícem, jako plyne týden za týdnem, den za nocí a noc za dnem, vdech za výdechem. Se stejnou pravidelností pulsuje hospodářský život, a díky za ten rytmus, díky za pravidelný sled pětiletek, plánů, rozpočtů a uzávěrek. Bez nich by bylo improviso­­váno vše, co děláme, všechno, o co se snažíme. Ekonomie nesnáší improvisaci. Ekonomie vyžaduje řád. Improviso­­vat může klavírista v dobré náladě soukromí, improvisa­­ce se někdy podaří lyrikovi, ale už prozaik s improvisaci nevystačí. Natož hospodářský život. Řád je jeho prapodmínkou. Jinak je jeho rytmus porušen, a to se pak jeví ve výky­vech šturmovštiny, v prostojích a jiných nesnázích. A jen na správném a pevném základě hospodářském, který je první a hlavní podmínkou zdravého života národa, může se nerušeně a zplna rozvíjet život kulturní, může i on do­sáhnout pravidelného rytmu, potřebného k růstu a k roz­květu. Nový rok je hluboký vdech. Spisovatelé nabírají ryt­mus své doby, hledají a nacházejí v ni předmět, kterým by svou dobu vyjádřili, oslavili, posoudili. Kulturní život má zajisté rytmus odlišný od života hospodářského, ale postupuje a vyžívá se stejně neodvratně v tomto svém rytmu, a je-li tento rytmus porušen, objeví se špatné ná­sledky, třebaže jiného druhu. V mezidobích tohoto pra­covního rytmu spisovatelé sbírají sílu k budoucím dílům, k tvorbě pomalu a z nepostižiteJných podnětů se shluku­jících v tvar, nabírají sílu do bojů je očekávajících, neboť i umělecká práce je zápas, je to boj o dokonalé vyjádření, o vítězství nad obsahem a formou díla. které má stanovit nový tvar, smyšlený a přece na výsost pravdivý. Nový rok svým spěním kupředu obrozuje každého člo-véka, i když ničím jiným, te­dy aspoň dobrými úmysly. Neříkejte, že člověk nechce nové a nechce dobré. Chce to třeba i pesimista. Chce i zatrpklý a starým rokem zkou­šený' mrzout. Mnohý jen tajně, aby nezadal své masce ne­spokojence. Nový rok, předěl mezi minulým a budoucím, vyhlídka na nesmírnou prázdnou čistotu tři set pětašedesátí dnů skýtá volné pole novoročnímu optimismu v oblasti hospodářské i kulturní. Jenže i pro optimismus musí být člověk vyzbrojen. Víra ve vítězství dělnické třídy, byť po překonaných těžkos­tech a nesnázích, je pevná zbraň, je to zbraň ukutá mist­ry myšlenkového zbrojení. Stane-li na prahu nového roku pesimista, tedy je to člověk, který zahodil zbraň. Ale jsou mezi námi lidé zbraň odmítající, tupě zabydlení do teplé­ho bahýnka, nevědoucí nic o životním rytmu. Ti sebou ne­spokojené zavrtí, jen dotkne-li se jich skutečnost nějak nepříjemně třeba jen upozorněním, že nejsou sami na svě­tě. A vcházejí do nového roku i lidé neozbrojení, kteří ne­­musili dosud o nic bojovat, jimž se darem dostalo, zač mnozí druhdy zaplatili životem. Ti sl ovšem neuvědomují, kolik cesta k dnešku stála utrpení a zápasů, pro ně se vý­dobytky našeho socialistického pořádku rozumějí samy sebou a podle toho bývají nedoceňovány. Víme, že životní rytmus určovaný kalendářem je toli­ko vnější. Žiješ, člověče, představuješ si, že se stále něče­ho dožíváš. Omyl. Ničeho definitivního se nedožiješ, i kdy­bys tu byl sto iet. Věci se pořád mění, za ničím neuděláš tečku. Pořád se o něco snažíme, a leckdy se nám zdá, že jsme dosáhli, ale stačí se podívat kupředu a spatříme, kolik je před námi nedoděláno. Stále je třeba bojovat, o něco usilovat. Pořád jsme uprostřed a nikdy na konci. Pořád v řetěze rytmu a nikdy na konci uzlu. A to je dobře. Je to dobře, protože se máme stále nač těšit, my opti­misté. MAKIÉ MAJEROVA S chutí a jasnou hlavou Snad je třeba předem po­prosit čtenáře, aby mě nepo- , dezíral, že chci rozprašovat lacinou voňavku a nadívat následující řádky růžovým optimismem za každou cenu. Nemám na mysli spokojenost měšťanoaty, který nasycen klade tělo do měkké lenošky a zasnívá se nad dosaženým, mám na mysli optimismus zápasu, který prožívá celá naše společnost i literatura, optimismus důvěry ve zdárný vý­sledek. Ukáži asi jen jednu stranu mince, když se pokusím vyjádřit, co prospěšného přinesly vichry událostí minu­lého roku, ale činím tak s vědomím, že nejsem sám, kdo se nad uplynulým rokem bude zamýšlet. Není tomu ani rok, co musila na příklad i redakce to­hoto listu pracně dobývat diskusní příspěvky ze spiso­vatelů, a i tak se tak zvaná předsjezdová diskuse podobala bezvýznamné a trošku nudné anketě, sledované se stále ochabujícím zájmem. Jak nakousnout ten koláě problémů, spíše vyciťovaných, avšak existujících, které skoro každý spisovatel cítil jako balvany v cestě? A ruku na srdce: nekladli si tenkrát mnozí z nás tíživé otázky, nebude-li ten dlo,uho odkládaný sjezd jakousi bezkrevnou společen­skou událostí, na niž odezní v prostředí vlažného zájmu pár lepších nebo horších referátů a větší množství předem napsaných diskusních příspěvků a konec . . ? Nestalo se tak, bohudík, a víme proč. Pod dojmem XX. sjezdu KSSS, jeho resolucí a celého ducha, který zapů­sobil svou ohrožujíc! silou na všechny pokrokové spiso­vatele světa a který dal pevné obrysy i tomu, co jsme dřivé spíše jen cítili, stal se spisovatelský sjezd i se všemi svými nedostatky docela určitě mezníkem v myšlení vět­šiny našich spisovalelů. Na jeho průběh a výsledky jsou různé názory a ostatně i spisovatelé sami vyjádřili svůj názor v resolucí, která byla otištěna. Nemám důvod s ní polemisovat. Kladu si dnes otázku, co přinesl pro to nejdůležitější, co čtenáře především zajímá — pro vlastní tvorbu. A myslím si, že v tom bude asi jeho nejzávažnější přínos. Pochybuji totiž, že by se u nás dnes našel sku­tečný spisovatel, který by se důkladně nezamyslel nad svou minulou prací, neoddělí! to živé od tolio, co bylo usvědčeno vývojem z omylu, a který by chtěl dál drnkat na starou strunu, ať už ji říkáme schematismus nebo jak­koliv; spisovatel, který by se nepokusil otevřít oči a začít s opravdovým realismem naší epochy, nedeformovaným pseudolheoriemi, scholasticismem a naivitou, kterou čte­nář tak hravě prohledá. Všichni jame si uvědomili, že na neduhy, které postihovaly naši literaturu v posledních le­tech a na něž častokrát upozorňovala strana, nestačí jen nějaká mastička, vyrobená v literárně theoretické apatyce, že jejich kořeny jsou přímo v postavení spisovatele v naší společnosti, v jeho občanské i lidské odpovědnosti. Co z toho vyplývá? Myslím asi toto: dívat se na svět, jaký je — to je pro spisovatele jedno z velkých poučení XX. sjez­du — vycházet z fakt a skutečnosti, jaká opravdu je, p ne ze skutečnosti nazřené očima zbožných přání. Anály­­sovat a tvůrčím způsobem myslet! Zdá s.e to samozřejmé, ale nebylo tomu vždycky tak. A není to snad důvod k opravdovému optimismu nad. budoucností i naší literatury? Myslím, že je. Prostě — podle mého názoru — vzala za své ona — pravda, přímo nevyslovená — koncepce spisovatele jako tlampače a ilus­trátora dávno vyslovených pravd, jakéhosi dythyrambika, ono trapné nedorozumění, které by nakonec nemohlo při­nést užitek ani umění, ani společnosti, a spisovatelé sa přihlásili k pojetí spisovatele jako spolubojovníka společ. JAN OTČENÁŠEK nosti, odpovědného myslitele a tím i tvůrčího uměSce. A myslím, že tady byla dobyta důležitá kóta, z níž nelze za žádnou cenu zpět. A vůbec v tomto případě nejde o to, aby spisovatelé suplovali nějaké abstraktní „svědomí národa“, kterýžto pojem způsobil tolik nedorozumění; pochybuji totiž, že by kterýkoliv poctivý a žijící spisovatel měl takový nedosta­tek prostého vkusu a přebytek sebepřeceňováni a naivity, aby na sebe chtěl nalepit štítek asi ve smyslu — národe, žij, já se budu z ticha pracovny dívat a dělat ti svědomí—! Myslím, že tu jde především o pocit vyšší odpovědnosti za další rozvoj naší společnosti, za socialismus, za náš bu­doucí život, který si dnes ve své většině spisovatelé uvě­domují silněji než dřív. Myslím, že z tohoto pocitu vy­plývá i ten kriticismus, nespokojenost s dosaženým,- snad i zbytečná netrpělivost, ono úporné zamýšlení a hledání, nepředstavitelné bez risika omylu, bez břitké polemiky, bez správných i chybných názorů, ale — není ten nový a žhavý zájem spisovatele o všechno, co se dnes u nás i ve světě děje, ten pocit odpovědnosti jen dalším a po­řádným důvodem k optimismu, zbaveného vší pošetilosti ilusí? Myslím, že je. Co víc: není v něm příslib, že naši spisovatelé, kteří přes všechny omyly dali za posledních deset let slušnou řádku knih živých a milovaných čtenáři, napíší nová díla, jež se stanou skutečnými pomocníky v přeměně naší společ­nosti a která zapůsobí tím pravým způsobem na čte­náře ? Bude to jistě vzrušující román, až někdo z našich spi­sovatelů zasedne za psací stůl a pokusí se vyjádřit to, co jsme všichni v minulém roce prožili. Kolik mocných dojmů od XX. sjezdu KSSS! Na koho z nás nepůsobil otřesně ohavný, agresivní útok na Egypt i tragické týdny loňského podzimu v Maďarsku? Věru, nežijeme v době bukolických selanek a všichni to pociťujeme. Ještě ne­dávno byly stránky literárních časopisů zaplněny mnohdy papírovými zápasy různých skupinek. Dnes jsme svfedky rostoucí jednoty. Myslím, že roste z toho, co si naši Spi­sovatelé uvědomili po XX. sjezdu KSSS i po svém vlast­ním sjezdu. Osobní zájmy — zdá se -— ustoupily čemusi důležitějšímu. Jen slepý může tento pohyb přehlédnout, a je to jednota, podle mého názoru opravdová, vyrůsta­jící ne jen z dobré vůle a hesla, ale z úporného myšlení, z boje názorů, právě z onoho pocitu odpovědnosti před lidem. Nemůže být, myslím, řeči o skutečné jednotě bez myšlení, bez předchozího střetnutí a tříbení názorů, bez stálého hledání nových cest, nemáme-li na mysli jednotu pochodujícího husího hejna. A zdá se mi, že 1 tato podivu­hodná, rostoucí jednota .všech poctivých a vážných spiso­­atelů, jednota, kterou je třeba držet, je jedním z dobrých '.úvodů k optimismu — a to nejen novoročnímu. A ještě slovo: loňský sjezd spisovatelů položil všechen důraz na vlastní tvorbu spisovatelů. To je konec koneft rozhodující bojiště, kde je možno vyhrát, a myslím, že tady bude nás spisovatele brát především čtenářská'obec za slovo. Úvahy, třebas i novoroční, jsou nakonec hod­noty ryze platonické, důležité jsou činy, které bude vidět na stránkách novin, za výklady knihkupectví, na scé­nách divadel. A tak nezbývá než zakončit tuto optimistickou úvahu na začátku nového roku ještě optimističtějším přáním: aby už v tomto roce byla literární úroda co nejbohatši. To bude jediné potvrzení toho, že cesta, po niž jsme se fy dali, je správná. Zima v Preise JARMILA URBÁNKOVA lelodie známá, nově přezpívaná rozechvělým zpěvákem: zasněžený Karlův most a Malá bělají se z černá pod mrakem. přeleštěný klenotníkem zimy. Strana Iiaidá věž i každý pilíř — starý skvost, Stromy na Kampě se krášlí pro slavnos chomáči a péry labutími. Přišli na ni zdaleka i zblízka zahledění, oslnění diváci. Melodie, která znova hrdlo stiská, v každém z nás se vrací do variací. Holoubek i havran na notové lince. .4 sníh padá hvězdně, droboulínce.- a 5 ry ■ ' Fotografie Z. Feyfara

Next