Literární Noviny, leden-červen 1957 (VI/1-26)

1957-05-25 / No. 21

KOSME SIM V haldě každodenních dopisů se objevil na redakčním . stole začátkem tohoto týdne jeden, který začínal: „V příloze přikládám kopii dopisu, který jsem zaslal v neděli dopoledne, těsně po volbách kandidátů Národní fronty svého bydliště dvěma synovcům do Anglie, jejichž otec — můj bratr — a jejich matka Angličanka opustili před časem naši zemi... Opisuji také text popsané a pomalované kartičky, kterou mně daroval těsně před volbou pionýr ve vršovické škole a kterou jsem přiložil k odeslanému dopisu: Text zní: Za mír a štěstí dětí.“ K synovcům hovoří Antonín Kašpař, ale patří to vlastně jejich rodičům; ani čtyřletý Honzík, ani sedmiměsíční Pavel st jeho řádky ještě nemohou přečíst. Ve zkratce probrúl v dopise celý svůj život, od bratrských škádlení dětských let až do dobý okupace, která rodinu roztrhla ■a jednoho z bratrů přivedla na hitlerovské porraviště. Prostý život, jakých j_... v nás njUiony. Kdy člověka napadne si zavzpomínat, s úsměvem i s bolestí? Jsou jen jisté události, i veřejné, které nám přivádějí do myšlenek minulost, abycfíom ji poměřili s dneškem a soudili činy své i svých blízkých. V neděli, v den voleb, bylo u nás mnoho těch, jimž proběhly hlavou události let nedávných i dávno uplynulých. Ať už jsme chtěli nebo ne, ať jsem si minulost vyvolávali záměrně nebo se nám drala bez našeho přičinění a třeba proti naší vůli do vědomi. Nelze jinak, když kolem nás běží události prudce, jako nikdy v dějinách, a stále se na zeměkouli vynořují ohlušující a oslepující atomové houby. My jsme volili v neděli soulad mezi slovy a činy, mezi voláním po míru a boji za jeho uskutečnění. Máme možnost tuto vůli vyslovit a bránit. Nedovedeme si v naší zemi představit paradox, na který ukázal ve svém dopise posílaném do Anglie Antonín Kašpar: „Je to, chlapci, trochu divné, když na jedné straně se usiluje o to, aby člověk byl pokud možno uchráněn před nemocemi, vynakládají se kupy peněz na prodloužení lidského života, zatím co na druhé straně práskne vodíková puma kdesi v Tichomoří, div to nepotluče bárky, které vyjely na protest ze země, kde zažili přímé účinky atomové pumy jako zbraně a kde se kurýruji z dalších účinků atomových zkoušek.“ V neděli jsme zvolili více než 216 tisíc občanů do národních výborů. Vložili jsme svou volbou s důvěrou do jejich rukou mnoho moci, protože víme, že jim starost o blaho všech lidí, péče o zdraví a život dětí i dospělých není frází, ale náplní života. Volili jsme náš způsob života, v němž střežíme, aby nedošlo k rozporu mezi slovy a činy. Vždyť jsme si sami uložili před dvanácti lety zákony, podle nichž jsme povinni zbavit důvěry každého, u něhož by se nebezpečí takových zjevů objevilo. Ale nešlo nám ve volbách ani tak o jednotlivé kandidáty. Ty jsme si mohli dobře prohlédnout, promluvit s nimi na předvolebních besedách, ocenit jejich přeácnazejtci práci', vyslovili jsme volbami manifestačné důvěru naší cestě k socialismu a komunismu. U volebních uren stanuli ti, co uvědoměle a s přesvědčením, už před mnoha lety chystali dnešek a dvanáct let jej budují, vedle jiných, kteří na činech poznávali a ocenili hodnotu} jejich slov a idejí. Necelé procento nesouhlasících naši jednotu neporušuje. Snad už dnes mají příbuzní Antonína Kašpara jeho dopis. Snad už četli i jeho vyznáni: „My u nás tady jsme dali dnes hlas těm, kteří v mezích možností hledají cesty, jak by se našemu lidu vedlo lépe. A nejsme sami v této malé zemičce.“ Nejsme sami, jsou nás stamiliony ve světě pokroku, jemuž jsme ve volbách dali svůj hlas. L. V. U£asy, a Loňského roku jsem si zajela s výpravou do drážďanského Zwingru. Okouzleni jsme chodili jeho restaurovanými sály, prohlíželi si plátna velkých malířů, obdivovali jsme architekturu, úpravu interiérů, dokonalé osvětlení i krásné řešení nejbližšího okolí galerie. Ale jeden povzdech provázel nás všnde! Kéž bychom to u nás dělali -také tak! Ve zbraslavském zámku jsou umístěny sochařské sbírky Národní galerie. Prostředí je jistě překrásné. Veliké sály, dlouhé (ale trochu ponuré) chodby, světlé výklenky, prostorný dvůr i vzrostlá zahrada — a všnde ušlechtilost, myšlenka, hluboký lidský prožitek i formální dokonalost děl Myslbekových, Štursových, Dvořákových, Kafkových a dalších českých sochařů. Návštěvník tou krásou prochází, ale najednou si uvědomí, že tu něco chybí. Na Zbraslavi jsou v sálech jen holé stěny a podlahy, jiného hic'. Všechno je tu kolem těch plastik neosobní, studené, divákovi vzdálené. Chybí zde to, co je i v galeriích důležité: harmonická úprava interiérů. Vždyť krása uměleckého díla se vhodným prostředím znásobuje! A naopak: i nejkrásnější díla ztrácejí mnoho ze svého půvabn, jsou-li zasazena do neodpovídajícího rámce. A na to by se mělo na Zbraslavi pamatovat. Máme umělce, kteří dovedou dokonale aranžovat výstavy, vytvářejí strojům, látkám, obuvi či motocyklům takové prostředí, že návštěvníci veletrhů odcházejí nadšeni. Proč trochu toho nadání a umění našich lidí neumíme uplatnit i tam, kde nejde o hospodářský efekt, o obchodní smlouvy a akumulaci, ale kde jde o největší hodnoty národní kultury? Namátkou mi napadá uspořádáni malířských sbírek Národní galerie v pražské knihovně. Obraz vedle obrazu — a dost. Tady nepostačí výmluva na provisorinm, když to provisorium trvá už kolik let a kolik let ještě potrvá. I tady by se vyplatilo zamyslit se nad úpravou sálů, osvětlení, vhodným umístěním sedátek atp. A nejen trochu se zamyslit, také pro to něco udělat! Viděli byste, jak rádi by tam lidé chodili! ZDENKA MÁROVÁ, korektorka, Praha K tomuto dopisu doplňující poznámku: Nejde jen o vnější úpravu, jde také o jinou službu návštěvníkovi našich galerii: o službu vzdělaných průvodců. — informátorů. Takoví provádějí po galeriích sovětských, t.n k o v i jsou i v Drážďanech. V nás se spokojujeme mlčícím hlídačem kdesi v rohu sálu, kterého si netroufnete na nic zeptat, protože se bojíte, aby si nemyslil, že 'svým rozhovorem děláte „zeď“ někomu, kdo si chce odnést domů sádrový originál koně knížete Václava. A když už takové průvodce nemáme, proč nejsou v našich galeriích dobře napsaní a neměně dobře ilustrovaní průvodci tištěni f Nechceme polemisovat s kritikou F. K. Zemana, která se týká naší edice Skvosty a byla otištěna ve 13. čísle Literárních novin, píše redakce Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. Byla označena jako „čtenářská poznámka" a my ji tak přijímáme. Jde nám jenom o to, že s. Zenian vychází z určitého nedorozumění, když totiž žádá, aby edice měla jednotnou úpravu, aby se nestřídaly rovné a kulaté hřbety, umístění nakladatelských údajů atd. Edice Skvosty není totiž edicí typovou, jako na př.. Světová četba. Skvosty naopak jsou svěřovány jednotlivým výtvarníkům a celý svajek je jejich prací, která vychází z jejich výtvarného pojetí. My bychom naopak raději dosáhli větší rozmanitosti v úpravě. Odpověď nakladatelství se nám nezdá přesvědčivá. Jisté je, že první svazky Skvostů měly společné ediční znaky. Jisté je, že nakladatelství samé\považuje Skvosty za edici, to jest za sled knižních svazků, které má spojovat nejen jednotný názor na výběr textů, ale i vnější úprava, Záplava nejrůznějších názvů hudebních skladeb na plakátech, programech i v rozhlasových hlášeních, o niž má zásluhu Pražské jaro, dává podnět k úvaze o jejich pravopise a skloňování. Podobně jako jiná umělecká díla mají i hudební skladby většinou nějaké své vlastní jméno (píšeme- je, pochopitelně, s velkým počátečním písmenem); na př. Smetanova symfonická báseň Vltava, Dvořákova symfonie ,,Z nového světa", Janáčkův II. kvartet „Listy důvěrné". V textu zacházíme s těmito jmény dvojím způsobem. Užijeme-li jich samostatně, pak je skloňujeme (Ve Smetanově Vltavě...); většinou jich však užíváme ve spojeni se slovy jako symfonická báseň, kvartet a pod., a pak je necháváme vždy v 1. pádě (Slyšeli jste symfonickou báseň Vltava z cyklu B. Smetany Má vlast). Mnohé symfonie bývají označeny poněkud jiriak, a to přídavným jménem (podle místa svého vzniku, prvního provedení nebo podle svého obsahu). Někdy je takové příď. jméno pevnou součásti itázvu (na př. Berliozova Fantastická symfonie), jindy tvoří jen jakési doplněni názvu základního (na př. Beethovenova 'V. symfonie c-moll, op. 67, Osudová). Pojmenování hudebních skladeb nebývají však - na rozdíl od názvů děl literárních - mnohdy zcela pevně ustálena; mluvíme na př. o „Mozartově symfonii D-dur, Pražské" anebo prostě o „Mozartově Pražské symfonii", v hovoru dokonce jen o „Pražské". — Takováto příd, jména mají rovněž platnost jména vlastního, a píšeme je proto s velkým počátečním písmenem; ’stojí-li na konci názvu (jakoby dodatečně připojena), oddělují se- čárkou. V textu musíme ovšem tato jména vždy skloňovat, a to i když následují po slově „symfonie" (na rozdíl od typu „symf. báseň Vltava“): tedy na př. „Slyšeli jste Sfozartovu symfonii D-dur, Pražskou". — Někdy bývají tato pojmenováni uvozena výrazy „tak zvaný" anebo „zvaný"; mezi oběma výrazy je však rozdíl: po prvním z nich se jméno skloňuje (Uslyšíte symfonii D-dur. t.zv. Pražskou), kdežto po druhém zůstává stále v prvním pádě (Uslyšíte symfonii D-dur, zvanou „Pražská"). Naši dnešní poklidnou úvahu se hodí zakončit — kvůli rovnováze — kritickým ostnem: nebylo by možno zařídit, aby se programy koncertů nehemžily jazykovými, slohovými i tiskovými chybami (jako na př. program Janáčkova večera)? Dš tedy při nejmenším jednotný formát, když .už se rovný nebo zaoblený hřbet vazby považuje za otázku výtvarnické osobitosti. Skvosty mají poměrně vysoký náklad, což znamená, že je mezi námi mnoho milovníků krásné knihy, Ti pak mají, to je známo, určité zásady při pořádání svých knihoven: respektovat je, znamená respektovat odběratele Skvostů. 23. května Opravený klasik — Kde začíná demokracie? — Skromnost, sport, mládež a umění organisowat — Domácí slavnost, která se nezdařila — Pozdní pokání. Jest psáno v knihách předků: „Vše jest boží a mocnářovo!“ — viz ,Mudrosloví národu slovanského“, strana 387, čtvrté úsloví shora. Po několik staletí si prý lid takhle rčsignovaně ulevoval — nebylo by na čase vydat Čelákovského znova, v „rozšířeném a opraveném vydání“t Což to u nás nevyhlíží, jako bychom my, lid, konečně a definitivně pochopili, že už tenhle dřevní fatalismus není na místě, poněvadž, jak figura ukazuje, se o toto „vše“ začínáme s nahoře uvedenými vrchnostmi dělit čím dál vícf Teď ještě tak pochopit i další věc: že totiž muže a ženy, které jsme minulý týden co své zástupce vybrali do národních výborů, jsme tam nevyslali zajisté proto, abychom my ostatní mohli složit spqkojeně ruce v klín a trávit své dny v sladkém rozpoložení, kdy se to taJe'příjemně nadává na to, co udělali nebo neudělali druzí. Původně jsem chtěl hned po volbách vyrukovat s radou, abychom byli na své zástupce hodně přísní a co nejdřív zbavili vůbec aktuality lidový vtip, který na příklad automobil definuje jako demokratický dopravní prostředek, jímž se lid vozí o nedělích a svátcích na výlet prostřednictvím svých zástupců — ale teď to raději obrátím a vyzvu nás: buďme přísní sami k sobě! Dejme si práci a podívejme se občas, jak is| ti naši zástupcové na svých místech počínají a zdali opravdu dělají, na ěem jsme se před volbami domluvili. Věřte nebo ne, ale tadyhle a nikde jinde začíná to, čemu chceme říkat opravdová demokracie — zvlášť buúeme-li se čas od času obtěžovat a kromě díváni a hubování taky sami ruku k dílu přiložíme! Demokracii udělat, to dá dost potu a námahy. Horovat pro ni je lehčí.... Ale už kážu — kazáníček najde čtenář i nad čarou dost, nač je pěstovat ještě pod ní! Aby přechodem do jiné temperatury nikdo nedostal rýmu či jinak na zdraví neutrpěl (patřeme českých fejetonistů, odpusť mi ten laciný vtip, však ty z vlastní zkušenosti viš, jakou to dá fušku mít každý týden aspoň ty laciné po ruce!) — přejděme do ní po mostě thematiky sportovní, neboť v této oblasti panuje už delší čas klima mírné, střídmé, v očekávání mezinárodních úspěchů nenáročné a lidské zdraví tedy neohrožující. Dobudou-U naši jednou za čas třeba i těsného vítězství, jako minule nad Jugoslávií, rozlije se po všem národě radost o to větší, čím vzácněji máme příležitost podobnou slast vychutnávat. Vlastně musíme být rádi, že už minul čas, kdy třeba takový Zátopek šel od vítězství k vítězství a jméno Československa letělo po světě širém od úst k ústům. Ani by nám neměli dávat filmy, jako je ten nejnovější francouzský automobilový na širokém plátně — člověk si jen zbytečně připomíná, že francouzština má dneska slovo „zatopek“, kterýmžto slovem tam označují někoho, kdo má srdce vytrvalé a neústupné! Zbytečně jsme jen tenkrát přivykli úspě chům — nechrne tedy už hubování na národní mužstvo cyklistické, jehož celá polovina s representací praštila právě uprostřed ,JZávodu míru"! Utěšme se aspoň tím, že naši sice skončili třetí od konce, ale zato výrobky československých rukou to vyhrály a skončily na místech předních. Asi cizinci umějí česky lépe než naši! Neměla by napříště naše kola mít jinou značku f „F a v o r i t“ zbytečně provokuje! A budi nevhodné reminiscence . .. Statistika praví, že jen sedmnáct procent mládeže sportuje — to je teprv každý šestý! Ale když skonči škola a podívám se z okna — vidím naproti v dolíku po zrušené cihelně houfy kluků s mičudou, i děvčata se mezi nimi pletou, po ulicích jezdí na kolech péletony mládeže a dívky, podívejme se, pospíchají s plavkami někam za vodou. Pozoruju přitom zajímavý (úkaz: nahoře proti Markétě je nové íhřiště, s atletickou drahou a travnatou hrací plochou, postavili je nedávno a dost velkým nákladem, protože musili napřed dva roky navážet hlínu na svah — a na tom komfortním hřišti se hraje dvakrát týdně, jinak tam nohu nevidíš! Někde u stolů se schůzuje, jinde u stolů dělá někdo jiný statistiky — což takhle místo papírováni se sebrat, zajit tam do dolíku mezi mládež a trošku si s ní popovidat, proč nejde nahoru na hřiště a nedá se zapsat někam do klubu? Dost možná, že by statistik zjistil, že chuť sportovat u mládeže nepoklesla, jenomže tu chuť tak účinně „organisujeme“, že se kluci a děvčata, věřte mi, v té organisaci těžko vyznají. Zato se mnohem lip, jak se na ně dívám, vyznají v umění prohánět míč bez únavy — a vůbec neslyší, že na ně už matky nejmíň čtvrthodinu volají, aby toho nechali a šli k večeři... Konečně poslechli, rodina usedá za večerní stůl —- dost tedy pro dnešek. Ale ještě kratičký závěr: „Zápisníček“ má tenhle týden naozeniny: před rokem vyšel po prvé. Ialíř Nesvadba — to je ten malý íprava s velkým motýlkem — vám zde vymaloval, jak to při té příiežitosti v redakci nevypadalo. Sám totiž ujel s, výpravou mládeže až někam do Francie — a Jan Pilař, ve všední den šéfredaktor a v neděli básnik, kterého vidíte na obrázku hned vedle něho, je, bohužel, také čtenář tJJtterárek“ a má dobrou paměť, poněvadž zřejmě nezapomněl, že jsme se tu před časem prohlásili za odpůrce jubilování. Ať! Však by autor stejně slavnostní dort, který nese soudruh ze sazárny, obratem věnoval těm, jimž taková pochoutka po zásluze patří — totiž čtenářům! Jedněm za zájem, jiným za psaníčka, třetím za trpělivost s autorem. A taky soudruhu Karlu Dvořákovi dá ukousnout za to, že zaskočil, když mi docházel dech nebo přišla nemoc. Mohl bych zmíněný dort arci také velice dobře věnovat některým lis- ' tům, které začaly „Zápisníček“ napodobovat, případně i Československému rozhlasu a jistým našim konferenciérům, ale ti si už během roku z jeho sloupků své vybrali, třebas obvykly bez udání pramene — za trest teď nedostanou nic! A poněvadž dopisy, až na některého toho nezbytného anonyma, dosvědčují, že jsme tu jinak ve společnosti pěkné a soudružské, učiňme, co se v tako-vém případě sluší, a představme se — byť s jednoročním zpožděním. Tak tedy: se srdečnými pozdravy obci čtenářské a v naději na'další její přízeň i r ^ N ebudu nosit d&1v1 do lesa, nebudu opakovat, že Pražské jaro. je nádherným důkazem české hudebnosti. Poněkud jinak se však obráží ta česká hudebnost v programech Československého rozhlasu — a právě v době Pražského jara. Rozhlasová stanice Praha I věnovala v prvním týdnu festivalu hudbě celkem 55 hodin. Z toho 42 (slovy čtyřicet dvě) hodiny hudbě populární, od harmonik, dechovek, operetnlch a filmových písní a chánsonů až k hudbě taneční, a pouze 13 (slovy třináct) hodin hudbě vážné, do níž započítávám i operní melodie, jejichž výběr bývá v poslední době dost problematický. Na Praze II obsadila populární hudba 37 hodin, vážná 14 hodin. Percentuální poměr je dán ciframi 75 ku 25 procentům. Jenže to není všechno: Ze sedmi koncertů Pražského jara jich Československý rozhlas vysílal šest ve 22.30 hodin, jeden ve 21.30 hodin, tedy v době, kdy také jindy koncerty vysílá. Kdo z pracujících, kteří vstávají časně ráno, může v tak pozdních hodinách“ poslouchat koncerty? A kolik jich je, kteří Praze její Pražské jaro závidí — a poslouchat by chtěli ? F. K. N ejen Československý koz-HLAS, Pražské jaro samo by se mělo polepšit, aby nepromarňovalp hřivny, které mu nabízí jeho prostá existence a možnosti, které z ní plynou. Konkrétně : proč chybí na programech koncertů Pražského jara zasvěcené poučení 0 nových hudebních skladbách? Vždyť první a na dlouho jediný poslech na příklad Honeggerovy II. symfonie jistě vyžaduje poučení citlivým průvodním slovem, ale .to nikde nenajdete. Posluchač nemůže vědět, že autor psal své dílo jako protest proti temným silám, netuší, že skladba obráží dobu svého vzniku — pád Paříže a první týdny nacistické okupace Francie. Proč mu to nikdo neřekne, když nemáme odborné knižní dílo, které by nás aspoň informovalo o současné hudbě? A přitom takové knihy na světě jsou, 1 v tom syětě, kde je současně mnoho zlého. Třeba v západním Německu, kde vím o knize, věnované hudbě XX. století — a jsou tam i Prbkoíjev i Šostakovič a Chačaturjan, kde se však dočteme i o Coplandovi, Harrisovi, Pistonoví, třebas to nejsou skladatelé tak velicí, jako ti. sovětští. Hleďte, gramofonové desky (i naše. aspoň ty exportní) mají na 'zadní straně obalů nejen informace o skladatelích, ale i rozbory skladeb. J; J. S el JSEM DO SEBE, když jsem z našeho závodního rozhlasu uslyšel gramofonovou desku s tvrzením, že je „špatný otec, špatný táta, který do neznáma chvátá", ftekl jsem si, že už nikdy nebudu chvátat do neznáma, zato jsem ale chvátal na místo, odkud vysílali, abych zjistil, že jde o gramofonovou desku s označením Bezpečnost práce, sada I.. autor ing. J. Solar. Tam jsem poslouchal dále a dostal jsem strach. Tentokrát nikoli z neznáma, ale z vlastní továrny. Neboť varovný hlas na desce se pustil do recitace. Snad to tedy byla báseň, to posuďte sami: Pozor dávat nebuď nikdy líný na louhy a rovněž kyseliny. Kyselina ani lonh se neptá, bez milosti všecko prudce leptá. Potom nějaká dívka bezostyšně zapěla, že bude mít ráda traktoristy (plurál, prosím!), až jí rozorají lán. Vystřídal to kárající muž a ten tvrdil, že „s kyselinou nejsou žádné hračky, jinak z toho vyjdou bledé plačky", což zase zakončily hlasivky děv, které tu kyselinu nebraly vůbec vážně a tvrdily ve svém tanečním popěvku, že „píseň skřivančí nás všechny roztančí." Bezpečnost práce? Myslíte, že taková deska ji může pomoci? Jsem přesvědčen, že je to spíš plýtvání materiálem. K. H. N ikdo nepochybuje o tom, že význam plakátu v našem politickém životě je veliký. Právě proto by se však výběru plakátů měla věnovat úměrně veliká pozornpst. Avšak několik plakátů, vydaných k významným/ politickým událostem tohoto měsíce, svěděl o praxi spíše opačné. Tak hned k volbám vyšlo několik plakátů, z nichž dva si zaslouží zvláštní pozornost. Jde především o plakát Sádlův, tvrdý v popisné kresbě bez nejmenšího nápadu grafického, bez respektování plakátu jako svébytnéhr uměleckého druhu. Může být takc\ plakát politicky účinný? Druhý, jenž si zaslouží naší pozornosti, je od nó- , rodního umělce Josefa Lady. Motiv 1 venkovské muziky, vyhrávající k volebnímu svátku všeho lidu, byl vein ; dobrý a zněl jadrnou notou p. prvních volbách do národních výbon Opakuje-li se však týž motiv i při vc - bách do Národního shromáždění a op t do národních výborů, ztrácí na poetické účinnosti — a to je škoda, protože Ľadovo umění všichni u nás milují. Tolik o dvou plakátech, které jsme poznali na pražských nárožích. Kdybychom pak probíhali plakáty vydávďné různými krajskými organisacemi. pero b_ někdy nestačilo popsat nevktís. který se tu za plakáty vydává. Navíc pak nepochopíme, proč ta regionální tvorba musela vznikat, když tu byly k Prvnímu m£ji dobré plakáty, vydané ústředně, na příklad plakát zasloužilého umělce Karla Svolinského. Zkrátka a dobře: Organisace, které plakát; vydávají, by neměly zapomínat, že špatný politický plakát nemůže dělat dobrou politickou práci. jš V_______________J LITERÁRNÍ NOVINY C. 21/1957 • 2