Literární Noviny, leden-červen 1959 (VIII/1-26)

1959-01-01 / No. 1

* TÝDENÍK PRO KULTURNĚ POLITICKÉ A UMĚLECKÉ OTÁZKY ROČNÍK Vili. 1.1. 1959 - 60 hal. ČÍSLO 1 R.F.E.-LIBPARY • 1 0. JAN. 1359 M Á.ME ZA SEBOU UPLYNULÝ ROK. A TO PRO NOVINÁŘE kulturního tisku znamená rok prožitý uprostřed životního prou­du a události, rok nepřetržitého dialogu se čtenáři, neustávají­cího útočení na myšlenky spisovatelů, umělců a vědců; dvaapadesát týdnů vzrušení, úvah a práce, účasti všude tam, kde o něco šlo. na zá­jezdech, před kilometry filmových pásů, na schůzích^ plodných i ne­plodných. mezi lidmi i v mučivém přemýšlení, nad hromadami ruko­pisů. na divadelních premiérách, vernisážích, koncertech, mezi bariká­dami knili a časopisů z celého světa. Věru záviděníhodné prožít takový vzrušený rok pracujících dnů naši Berně a jejího lidu! Někdy se ti zdálo, že. nevybude ani chvilka času, abys postál, nadechl a alespoň letmým pohledem přehlédl cestu a sto­py, které v n! zůstaly trvale vtisknuty Vyhrané i prohrané bitvy, ra­dosti, spory i trápení, okamžiky poch5'b f nově vybojovaná vira tvořily jedinou dravou řeku, která neprotékala mimo nás, ale orodírala si ces­tu přimo srdcem a našimi mozky. Tento pocit spoluúčasti na závrat­ných přeměnách naší doby, na konkrétní každodenní práci, patři k nej­­krásnějšfmu vědomi toho, co jsme prožili Rvali jsme se s proudem, s peřejemi a nebezpečnými víry. Pomáhali jsme stavět mosty i vy­spravovat strhané břehy, pomáhali jsme rozsvěcovat světla, napájená elektřinou spoutané energie. Ať byl tento rok sebestrmější, sebenáročnéjší a na nás sebepřisnějši, byl to rok plodný nejen v ekonomice, ale i v kultuře. Stanovil nám ústy naší strany dalekosáhlé cíle do posledního úseku socialistické vý­stavby a nám, kulturním pracovníkům, vážně připomněl naši odpověd­nost za uvědomělou účast na dovršeni revoluce v hlavách a srdcích na­šich spoluobčanů. Po letech hledání i tápání, experimentů i neplodných sporů soustředil náš zrak k tomu. co se děje kolem nás. A bylo toho vskutku notřebi. Zvykli jsme si už příliš brát rytmický růst naši prů­myslové výroby jako samozřejmost. A přece nečekaně překročený plán průmyslové výroby v letošním roce a zvýšené úkoly pro nový rok, stanovené nikoliv shora, ale iniciativou ze závodů, dosvědčují, že se tu ve vědomi lidí odehrává cosi nového, že se tu mění člověk, byť na ve­ttek zdánlivě klidný a stále stejný. Nehlédě k tomu, že naše literatura a umění o těchto procesech v li­dech z továren a z vesnic takřka nevydává svědectví, připomí­ná nám tento cílevědomý pohyb povinnost vyrovnat se houževnatě B brzdami a překážkami, které ještě brání, aby veškeré umění bylo jeho vědomou součástí. Abychom když ne předhonili, tedy alespoň srov­nali krok s tímto každodenním nepatetickým pracovním hrdinstvím lidí, u nichž se dostává na pořad literatura a umění daleko důrazněji než dřív. I letmý pohled na uplynulý rok v kultuře ukáže, že je co dohánět. Byl to rok pokračující konsolidace vychýlených a rozkolísaných kri­térii, částečného vyjasňování stanovisek, překonávání módní zasmuši­­losti a pochybovačnosti za každou cenu, rok sílícího navazování na ro­dokmen českých socialistických tvůrců, rok upevňování spojů mezi českou a slovenskou tvorbou. Byl to také rok štědrý na uměleckou tvor­bu, v některých oblastech lako v poezii, próze a filmu zvláště bphatý. Nezastavil se tu tedy ani na chvíli onen zdravý tvůrčí neklid, který charakterizuje celé období po XX sjezdu. Zvýšila se náročnost na umě­lecké vyjádřeni, úsilí o vydobyti nových kvalit na vyšší neopakovatel­né rovině, pestrost i osobitost uměleckých proievů. Měli jsme konečně i velké mezinárodní úspěchy ve filmových festivalech a na světové vý­stavě. Bylo by však nesprávné si zastírat, že leccos z tohoto uměleckého hledačství má dosud laboratorní podobu, leccos se vyznačuje jedno­stranným akcentováním soukromého, intimního prožitku, opatrným časovým, odstupem od současnosti, a něco je vysloveně cizí duchu na­šeho života a socialistickým perspektivám, k nimž chceme dorazit. Bude úkolem dílčích analýz a syntéz, abý 3e / konkrétně pokusily rozebrat 3ituaci v jednotlivých žánrech. Vždyť po­kusy kritiků o to byly v uplynulém roce příliš řídké a nesmělé. Příliš málo braly zřetel, že široké vrstvy čtenářů a opravdových milovníků umění očekávají od umělců odpověď na naléhavou otázku, „jak žít“, jak si řešit nové morálni konflikty, soukromé i společenské, na něž nenajdeš odpovědi ani v Anně Kareninové ani v Paní Bovaryové. Že se utíkají proto k některým současným západním románům, jimž chy­bí dostatečně široké vidění světového záoasu o tvář zítřejšího světa a vdechují z nich cizí životní pocity únavy a zžíravé skepse z bezvý­chodnosti. Tím nemluvím proti potřebě demokratickou literaturu z celého světa překládat. Cítil bych se ochuzen, kdybychom neměli možnost konfrontovat s ní naše umění socialistické. Ale přál bych si, abychom vlastni naši tvorbou v širší míře než dosud pomáhali řešit lidem jejich rozpory a naplňovat jejich ideály z našich socialis­tických perspektiv, abychom neuhýbali žádným sebeostřejším otáz­kám, n‘c nepředpokládali, protože zejména mladi lidé nejsou ušetřeni ani v naší společnosti žádné nástrahy a nákazy. Ne bez sociálních příčin se dostali do pppředí v minulém roce mladí literáti a umělci. To, že dozrál po deseti letech tak ostře problém ná­­stuou mladého uměni, ie věc nesmírně radostná. Po ztrátách tak vel­kých umělců, jako byl P. Bezruč, V. Nezval, M. Pujmanová, I. Krasko, je třeba vítat proud nové krve do všech oblastí kultury. Talent je vzác­ný zjev a musí být střežen a opatrován. Nic by nepomohlo, kdybychom mladé výtvarníky a básníky bili po nrstech rákoskou za jejich extra­vagance a módy a neviděli přitom, že v jistém smy3lu odrážejí i to, co prochází jako bolestivý proces v části naší mládeže. Kdybychom si nechtěli přiznat, že nástup mladých se dál v období největší ideové rozkolísanosti a nedokrevného života uměleckých svazů. Že s mladými nikdo do3ud vážně nehovořil tváří v tvář a nenastavil jim zrcadlo, v němž by jasně viděli, že jejich protioficiální opozičnost je matným odrazem někdejších generačních bojů. že nový pohled na život a umě­lecká postupy nelze odkoukat přes olot u sousedů, ale že je nutno si jej vybojovat ee substrátu české tradice, ulít z té zvonoviny, která je­dině je schopna rozeznivat v našich lidech nejskrytější city a nejkrás­­nějšf myšlenky. Vstup do nového roku se neodehrává tedy bez hlubokého zázemí, na nérnž by nebylo dostatek živo. Je o co se porvat, je především co dohánět a co stavět. Když čteme plány rozvoje sovětského zemědělství, o nichž bude zakrátko jednat sjezd KSSS, když si konkrétně předsta­vujeme úkoly, které čekají naši zemi v nejbližších sedmi letech, máme dobrý pocit, že naše literatura a uměni se má o co opřit a čím nad­chnout Bez zdravé a principiální diferenciace socialistických a ne­socialistických nrvků v našem umění bvchom však stěží mohli vést soustředěnou ofenzívu za velké socialistické umění. Mám za to, že situace v naší kultuře dozrála natolik, aby takový soustředěný nástup socialistické kultury, odpovídající -novým oodmínkám a požadavkům, byl v letošním roce proveden. Předznamenáním k němu mohou být připravovaná rokování hudebních skladatelů a spisovatelů. Připijme proto na prahu nového roku na zdraví všech spisovatelů a umělců, kte­ří se vášnivě chtějí podílet na rozmachu socialistické kultury, na jejich žhavý vztah k životu, na jejich otevřený občanský postoj a na zrod příštích velkých děl, která budou s láskou přijata našim lidem! JAN PILAR Ar jiskří nás fivot v novém roce prací} myšlenkami a krásou! ITERÁRNl ČESKOSLOVENSKÉ KNIHY V MOSKVĚ Z MosSvjK telefonuje MARIETTA ŠAQlSAÍiOVá Do veliké výstavní siné Leninovy knihovny v Moskvě byl přemístěn kousíček Prahy. Vý­tvarné provedení Výstavy československé kni­hy je tak promyšlené, že návštěvník získává nejprve všeobecný dojem celku, naráz se seznamuje s tím, co je možno nazvat v y­­sokým vkusem Čechoslováků; teprve po té, když už získal celkový dojem, seznamuje se podrobné i s jednotlivými částmi výstavy — s oddílem politické knihy, s oddílem sta­rých rukopisů (jež byly nedávno v takovém množství vystavovány na Pražském hradě), s ukázkou, jak se tyto rukopisy uchovávají a restaurují; s oddělením détské knihy, knihy pro mládež, s moderními překlady, s prvními vydáními sovětských spisovatelů; s odděle­ním nádherných uměleckých publikací a knih bibliofilských; a nakonec s učebnicemi, vě­deckými knihami, cestopisy a periodiky . ... Mezi vitrinami jsou pohodlné stolečky a křesla, návštěvníci si berou knihy, jež se jim zalíbily, prohlížejí si je a občas se do nich i začtou. Najednou je ticho — výstava se pro­měnila v čítárnu. Onen první celkový dojem dobrého vkusu, o němž jsem před chvílí mluvila, vzniká ze dvou řad tabulí s plakáty, mezi nimiž ná­vštěvník přichází na výstavu. Zde se Moskva­­nňm obzvlášť líbí skvělé plakáty prof. Mu­ziky, zcela neobvykle využívající prostoru a a mající originální rytmus, jenž popírá su­chou akademickou symetrii. Výtečná je výtvarná úprava dětských knih. Ke všemu, co bylo už napsáno o kresbách Ad. Zábranského ke vskutku klasické knize „Do kola“, lze přidat pouze jedno — i naše, so­větské nadšení nad touto knihou. Je to kniha pro každý věk, v níž se radost z kreseb a ra­dost z textu slévá vjedno. Velmi se mně za­líbil překlad ruské pohádky „Koníček-hrbá­ček“ od Fr. Hrabina: Je , pěkný nejenom proto, že je v něm zachován rytmus a into­nace originálu, ale i proto, že jimi nenadále proráží čistě český rytmus a intonace: Dlouho-li či krátko bylo, na mužika uhodilo: kdosi na tom políčku šlape zlatou pšeničku. Jestliže prvni dva verše silně připomínají ruský originál, pak ve dvou posledních ver­ších jsou zřetelné příznačné rysy lidové české řeči. Mezi návštěvníky je velmi mnoho dětí a pro ty je opravdovým svátkem otevírat — jako kouzelnou skřínku — pohádkové knihy-hrač­­ky, kde na každé stránce jsou figurky a předměty (Šípková Růženka, Popelka). Mi­mořádně mne zajímaly učebnice. Bohužel, na Pokračování na str. 2 V. PŘIBYL: SVÁŘEČ Z mezinárodní výstavy fotografie, která bude otevřena v Praze s ' ' 1

Next