Literární Noviny, červenec-prosinec 1959 (VIII/27-52)
1959-07-04 / No. 27
T?ITERARNI lb NOVINY TÍDENÍK PRO KULTURNĚ POLITICKÉ A UMELECKÉ OTÁZKY. ROČNÍK VIII. 4. VIL 1959 — 60 hal. C- 2T V Udicích nad společným hrobem obětí fašismu byla ve dnech letošního výročí umístěna plastika, kterou vytvořil prof. Bedřich Stefan. Celou výstavbou i logikou gesta je vážná a přísně statuárni, odpovídá vážnosti a hloubce obsahu, jehož se stajla nositelem. Její patos je vnitřní, vtělen do úsporné a střídmé formy, sdělujíc! jasným výrazem děj i trvalost hrdinství '«a tragedie tohoto místa. Svou obsahovostí i tvarovou jasností vytvořil Bedřich Stefan pomník hodný lidických hrdinů — vytvořil jej způsobem osobitým, jenž odpovídá novodobé tradici našeho umění. Lidicím byl dán skutečně český pomník. jšk MARIETTA ŠAGISANOVA V jediném měsíci červnu urazili Moskvané velkou cestu — proběhli třemi klimatickými oblastmi, pobývali v několika státech, učinili mnoho objevů a mezi nimi jeden nejdůležitější. Nejdříve jsme až na kost prochladli. Byla taková zima, že když jednou Moskvané položili ve svých bytech ruku na topná tělesa, pocítili příjemné teplo: to se město začalo znovu — uprostřed lfta — vytápět. Ale sotva se tělesa zahřála, přepadlo náhle Moskvu parné africké vedro. Moskevské ulice, které se málem zalkly v tom suchu a žáru. umořeny pronikavě bílým slunečnim světlem, se na několik dní proměnily v Káhiru. Tenoučké módní kramflíčky Moskvanek začaly váznout v roztaveném asfaltu. A pak se spustil zimní tropický déšť, doprovázený severním větrem, a lilo neustále, ještě když jsem psala tyto řádky. Ale bez ohledu na počasí jsme s normální moskevskou nenasytností byli na chvilku v Japonsku, na výstavě jemného a vkusného japonského uměni; nahlédli jsme i do Francie: jedna z nejmódnějších pařížských firem přivezla a předvedla Moskvě sto modelů nejelegantnějších pařížských toalet; pokochali jsme se i horkým šoanělským nebem a nádherou výtečného italského hlasu, když jilme v křeslech Velkého divadla sledovali Carmen 8 okouzlujícím italským pěvcem Mariem del Monaco v roli Dona José; a konečně jsme se dověděli, že máme navštivit Ameriku. Na velkém prostranství, obehnaném neproniknutelnou ohradou, začal růst tajemný svět „amerického způsobu života“. V Moskvě se vyrojily legendy: říkalo se, že „americká výstava“ vydá slosovatelné vstupenky se zaručenou výhrou, neboť celou výstavu prý bude jnožno jako kouzelný vrch rozebrat a odnést domů, posledním typem forda počínajíc a žvýkací gumou končíc. Ale zatímco tyto pověsti „šly zemí“, byla zahájena jiná výstava, naše vlastni Výstava úspěchů národního hospodářství SSSR. Byla jsem na ní ještě před zahájením, kdy její fontány mlčely, kdy se záhoný osazovaly květinami, nebyli tu návštěvníci, v pustých širokých alejích se zaměstnaně toulali zahradníci, metaři, děvčata v pracovních kombinézách. Nebyly hotovy všechny pavilóny; instruktoři a průvodci pomáhali stavitelům: výtvarnici orohlíželj spolu s techniky běžící modely — byla to prostě ona hodina zrodu, kdy člověku „vycházejí vstříc“ radostně a otevřeně, s veškerou, neotupenou ještě svěžestí osobního dojmu, vyprávějí a ukazuji ne na to, co už stálo a viselo, ale s heslem: tady bude stát nebo tady bude viset ... A svým obsahem neobyčejně bohatá výstava se mi objevila v lid- Pokračováni na str. S Pokladní JEVGÉNIJ JEVTUSENKO Šla dlouhou cestou herka roztřesená, drobounký déšť hnal do kroku, a na ní pokladní — mladičká žena s naganem černým u boku. V kožené brašně, pytlem omotané — kdyby snad někdo slídit chtěl — do tajgy vezla plat a já ji tichým ránem na dlouhé cestě provázel. Vzpomínali jsme na bandity, na všechno směšné, co se může stát, i na umělce — kapacity, na jejich slávu, velký plat. Užaslá tvář a oprať v ruce — stála v ní tichá rovina. A mokře, směšně zpod kapuce trčela její ofina. A trochu teskníc po neznámém světě, hladila koně po hlavě. „A jak tam v Moskvě tancujete?“ — zeptala se mě zvědavě. V dřevěném domku setřásla déšť z hlavy a jak by ztvrdla, zpřísněla, přečetla sloupec dlouhé zprávy a na stůl účty prostřela. Práce se táhla, nekončila, bezcitné prsty, křik a shon. Aby se trochu rozptýlila, pustili jsme jí gramofon. A chlapci karty zamíchali a ani se nám nesmáli, když s pokladní jsme tancovali foxtrot i valčík pomalý. Kroužila měkce při dřevěných stolech jak děvčata, když přecházejí led, zakopávala lehce v kole a šeptala si tichounkých pár vět. Při každém kroku měnila se — hned se jí skoro chtělo spát a hned se omlouvala zase, že neumí moc tancovat... A potom — tichoučká a malá za křivým stolem vystlala si zem a svátečně a čistě, unavená, spala pod čímsi těžkým kožichem. A hruď se dmula, kolébala, jako by vítr oknem vál. ' Spala a jen se usmívala. A tančila i ve snu dál. Přeložil Karel Šiktanc Nevšiml jsem si, kdy vlastně vyšel měsíc, možná hned někdy po polednách, kdopak je] postřehl v tom rozzářeném dni, jako by teprve až večer se na modrosivých nebesích náhle zvedl a prozářil všechny hvězdy, i večernici. Ale to není jenom jeho světlo, co ozařuje svět, tuto mou krabatou krajinu, toto mé lučinaté údolí s tenkým pramenem, se starými borovicemi a břízami, sevřeném smrkovými lesy, tuto hrst líbezné podblanické písečné země — co v ní letos ptačích hnízd, co se tu nyní po keřích a stromech potlouká mláďat! — ne, to není jen měsíční světlo, to svítil a zářil i sám večer a po něm bez přechodu svítí a září sama noc, Se se mi stále zdá, jako by bylo před svítáním, jako by vlastně pořád něžně a sladce svítalo — snad ani neusnulí ptáci! f Zaslechl jsem trylek skřivana, po něm se ohlásil strnad, potom křepelka. A odkudsi z Pekelského lesa kdosi zadul do lesního rohu! Či že je křídlovka? Zprvu jsem se domníval, že jakýsi mládenec, jemuž láska nedá spát, — ale to je srnec, dálkou přejasné noci jeho drsný hlas tak zjemnil, to je křídlovka, je to píseň, vznícená touhou, piseň vyrážená do velikého prostoru, do lesů, polí a luk, jejichž vůně dnes neumdlévá. Mám stále pocit svítání. Není noc, není den. Křehké, pavučinově jemné, namodralé, siné, stříbrné a růžové světlo padá shůry a ze všech stran. Chodím v něm beze stínu. Potuluju se po okraji leša a tu vidím, jak si v lučním cípu podaly ruku dívka se ženou, útlá dívka s volnými vlasy po zádech, krásná, usměvavá, cudná, Alšova Lada, se ženou uzrálých vnad, s bochnikovými prsy, širokobokou, se ženou z Mánesova Jitra. To si v této noci podaly ruce usměvavé jaro se zamyšleným, tétem. A rozcházejí se. Ještě se po sobě ohlížejí a kynou si. Jaro zmizelo v lesním temnu ve směru Pekelského kopce, kde zněla milostná píseň křídlovky, a léto, v červeně květovaném šátku kolem hlavy a s košíkem jahod na lokti, kráčí lučinami ke t>sť. Jestli se nemýlím, běží za ním, za mámou, košilaté dítě. Svítá. Snad už opravdu svítá!, Zní pramen v modru lesního šera, melodie vyčarovaná z pra starých stradivárek. A housle znějí za patami ženy a dítěte. Tence, tenounce zní potok a v zákrutech přidává temný molovy odstín. Jako by kdosi recitoval verše! Jsou to Sovovy? Srámkovy? Horovy? Rozeznávám dobře? Pohanské verše Neumannovy: Zdrávas, země, plná milosti, požehnaná jsi mezi světy, země, požehnaný plod života tvého, člověk! Rozhýbaly se a rozšuměly břízy, obrovské břízy, zpod nichž patřím na nesmírnou rozlohu nebes — hle, putuje po nich první oblak, a nyní rychleji zvedá se vítr a žene před sebou záplavu těžké vůně. Hned však potuchl, opět je ticho protkané jiskrami ptačích trylků, zajíkáním potoka, a bzučí čmelák, uvízlý v jasmínovém květu, a odkudsi vpadl s chraptivým zvukem natáčeného traktoru hluk lidských hlasů — z Chudlaze, z Kopanin, z Nové Vsi? Opravdu již svítá? Kéž by svítalo na věčné léto! To je mir — fikám — mír, po němž prahne každý člověk, pro věčnou lásku. Poslyšte! V chóru ptačích trylků plným hlasem zpívá pěnice! A v té chvíli se rozžehuje velkým ránem, modrojasný zvon oblohy zazněl nad zprohýbaným krajem, rudě svítí těla borovic, která se před sto lety zachytila na zbytcích rybniční hráze v dlani tohoto Molí — veliký den vstává nad zvlněným podblanickým krajem, nad Čechami, slavný symbol věčného jara a léta, za nějž ve jménu všech poctivých a čestných, ve jménu života země plné milosti, zápasí náš tábor. Nikdo z nás nepochybuje, že zvítězíme! 21. června 1959 KAREL NOVY LÉTO V MOSKVĚ PLASTIKA BEDŘICHA Snímek M, Peterky STEFANA V LIDICÍCH SVITA