Literární Noviny, červenec-prosinec 1960 (IX/27-52)

1960-07-02 / No. 27

/ ' ' ' : TÝDENÍK PKO KULTURNĚ POLITICKÉ A UMĚLECKÉ OTÁZKY. ROC. IX. 2. července I960. 60 h. Číslo 27 DNES V LISTĚ • Ze spartakiády slovem i obrazem — Co se hraje ve všední den — Nad Aragonovým dílem — Umprum má svátek — Hovoříme s Phillipem Bqnoskym o americké literatuře — Silnice nám hrozí — Vina Georgese Arnauda — Medailón Heleny Malířové— První část románu Alexandra Klimenta Spartakiáda js především krásná, a právě proto je obrovsky těžko o ní psát, protože krása na rozdíl od své sestry, pravdy, má tu podivnou vlastnost, že je nesdělitelná. Krásu zajisté sic můžeš někomu popsat; ale nemůžeš mu svým popisem předat-svůj prožitek krásna, ledaže by tvůj popis sám o sobě byl krásný; jenže tehdy pak v něm vzbudíš estetickou libost svým líčením, a nikoli tím, co mu-lícíš; a-to tady, v článečku spartakiádním, zajisté nejde. Proto se vzdám pokusu předem ztraceného, vystihnout krásu spartakiádních cvičení, jejich barevnost a pohybovou dokonalost, a dotknu se toliko jednoho z jejich aspektů, jejž lze zaznamenat a sdělit: jejich zajímavé, do očí bijicí a nakažlivé mladosti. Dojemně mladí byli ti, kteří mezi prvními prošli Branou borců'k své Pohádce, ti malí, kteří před patnácti roky, když končila válka, dávno ještě nežili, rozmile vážní a svědomití, plně si vědomí důležitosti chvíle, a odpovědnosti svého úkolu, nejmenší atleti světa, půvabní a ukázněni a všemi milováni. Líbezně mladí byli ti, kteří před patnácti roky, když dozníval nářek světa a města ležela v sutinách právě se narodili anebo teprve rozum brali, čistí a nedotčení zoufalstvím a hrůzou okupačních let, ty dívky v modrém s bělostnými kruhy," ti dorostenci v žlutých tílkách, ten ohromivý učňovský dorost se svými prapory, raketou a sputniky, ti svazarmovci, ti vojáci se stoly anebo ti s holýma rukama, kteří na znamení rány z děla přibíhají ďábelským tempem, aby v mžiku neuvěřitelně krátkém zaplnili celé obrovské cvičiště a s hravou v š i c h n i byli mladí VLADIMÍR NEFF samozřejmostí pak předvedli skladbu'nad všechen pomysl náročnou! (Stál jsem u toho na dva kroky blízko a s úžasem jsem přitom pozoroval jednoho z nich, který zatímco cvičil stojky a metal kozelce, uspěl, aniž sebeméně slevil na pružné přesnosti svých pohybů, přátelsky se šklebit a mrkat na hezké děvče s červeným křížem na rukávu, sedící před bariérou.) A mladi byli také li, kteří před patnácti roky, když naše vlast byla vypleněná, dosud vyděšená a smutná, měli už kus života za sebou, ty gracilní Rozsévačky, ty cvičenky s kuželi, muži s tyčemi a muži s plnými míči, Rudá hvězda, chráněná armádou, a tanečnice — snad smím užít toho slova — z Reje žen, půvabně jako sněhové vločky, jako jíní na stromech. Při těchto cvičeních kategorie dospělých jsi často zahlédl i hlavy stříbrné, ba docela bílé, viděl jsi mezi nimi statné matky a otce, pamatující časy první světové války; i ti všichni byli mladí, protože myšlenka, která je ovládala a nesla a stmelovala s ostatními mladými v jediný mladý celek, je sama mladá a omlazující. Byli mladí všichni ti, již cvičili, a mládli s nimi a byli mladí všichni ti, kteří se kolem nich ve statisícových masách černali na ochozech a tribunách a žili s nimi a s nimi cítili, byli a jsou mladí všichni ti, kteří předvádějí a dokazují hlubokými myšlenkami svých skladeb pravdu vážných a prostých slov, jimiž je nadepsána Brána borců, že socialismus u nás zvítězil — jsou všichni mladí a s nimi je mladý celý národ. Spartakiáda, toť cvičící národ, národ ve svém mládí, ve své nejkrásnější podobě. Slunce se vynáší na našich rukou, vedáme oblohu, s^vedáme svet, my, jeho mládl, srdce pro něj tlukou, dopředu, dopředu, nikdy u^ %pěti FRANTIŠEK HRUBfN SPARTAKIÁDNÍ ZÁBERY V TOMTO ČÍSLE JSOU OD MIROSLAVA PETERKY ciferník NOVÉHO ČASU MILAN SCHULZ Sli jsme spolu od tramvaje nahoru na stadión. Měl na krku triedr, bezové plátěné kalhoty, podobnou švédskou košili, lehké sandály, brýle proti slunci, baret a velké zlaté hodinky s několika ciferníky. Na mostě pres Dlabačov nebylo k hnuti. Z každého tramvajového vlaku se vyhrnula rozkřičená tlupa, mezi Um zíracenci diváci, nad tím hlas dispečera dopravních podniků, pod tím prašná cesta,"neustále kropená, ale přesto pořád sucha Sloupalo se metr za metrem, hlava na hlavě, ruku v ruce, krok co krok. Muž s několika ciferníky pocítil svou padesátku a chvilku oddechoval. Vlna svazarmovců, která nás předtím rozdělila, způsobila opět naše setkáni. Podíval se nervózně na ciferníky a zatav zuby vzdychl. A když nás řada vétřtesek těsně pod turnikety zatlačila na chodník do tlačenice, nevydržel: „Tak tohle už přestává všechno!“ Jéje, divnej pane! Dobře se rozhlédněte, nekrabaíte mozek, rozepněte si knoflíček u krku, kupte si polárku a zaručeně a bezpečně uvidíte, že úplně naopak: tady zrovna všechno začíná Ted právě přicházíte v jednom mohutném nástupním proudu na shromáždiště, kde se dějí velké věci. Lidé vyšli a vyjeli ze svých domovů, vzdálených jeden až devět set kilometrů odtud, na nádraží se sešli se sousedem, na přestupním uzlu s výpravou z vedlejšího kraje, na Hlavním nádraží s přítelem z druhého konce republiky, se kterým byli v zimě ve Spindlu na rekreaci, a na strahovské silnici taky s vámi a se mnou a s vašimi známými a s mými přáteli. Vypravili jsme se všichni, abychom tvořili nebo vnímali společnou myšlenku. Kolik se nás tu sešlo! jen se rozhlédněte a dobře se dívejte! ► ►