Literární Noviny, leden-červen 1963 (XII/1-26)
1963-01-05 / No. 1
/ Osmý pohár OLDŘICH MIKULÁŠEK Přede mnou vázy: jedna modrosiná zdvíhá se z boků přímo po hrdlo a z hrdla dere se pět šíjí s ladností skloněných dívčích hlav, pět krásných tulipánů. A tři z nich, obráceny ke mně, (je jarní aoc), dva spíše k ránu, a tři z nich čekají mou řeč, důvěrné mikrofony, zatímco víno v lahví zvolna dohasfná. Neříkám nic. Přede mnou vázy: druhá samý be , něco velmi, velmi beránčího a vonícího příliš sladkou krví. A váza z nohou spolu svázaných jako by šířila se do hrdla přímo podřezávaného f nevinnou snítkou. Co te to se mnou? A Ještě láhev stojí na stole, v zeleni temné, skoro lahvové. To důstojenství, jak se k pravdě blíží pokaždé, když ji ponižuji číší a znovu stavím na te*' piedestál opuštěnosti tak strašlivé, že trosečník by zoufal — je rovno skoro lásce, jež se převrhá do první vody. Nevím, proč se rouhám. Za oknem hrom. A spěšné kroky. A kašlání, že nic se nestalo. TÝDENÍK PRO KULTURNS POLITICKÉ A UMĚLECKÉ OTÁZKY ROČNÍK XII. 5. LEDNA 1963 60 hal. ČÍSLO1 O světovosti s Janem Otčenáškem, Vojtěchem Jasným, Ladislavem Fialkou, Adolfem Hoffmeistrem, Janem Klusákem a Jaroslavem Dietlem Aragon: Nad čímkoliv je možno snít Reportáž Ludvíka Vaculíka o mladém člověku Karel Kosík: Člověk a filosofie ■ Co z našeho mněni může ve rvětě nejvýruzněji představovat život i kulturní úroveň socialistické země? Jaké jsou předpoklady, aby takové uměni na světové úrovni vznikalo? Co jeho tvorbě prospívá, co ji brzdi? jak těm dílům, která nár mohou úspěšně reprezentovat, pomoci proniknout k zahraničnímu obecenstvu? Tyhle a podobné otézky, tak naléhavé pro mírovou soutěž mezi zeměmi s rozdílným společenským řádem, neztrácejí pro kulturního pracovníka nikdy svou aktualitu, jejich řešení je věci složitého a trvalého procesu. Když |sme se tedy o nich rozbovořili s několika Českými umělci, neměli jsme na mysli nějakou anketu, odpovídající na dotez přesně vyhraněný. Zaujala nás právě různost pohledů z rozličných úhlů a tvůrčích oborů. Poznámky, kterými nám odpověděli dramatik Jaroslav Dietl, činný dnes hlavně v televizi, přednf představitel naši pantomimy Ladislav Fialka, spisovatel, výtvarník a přeborník kulturních styků se zahraničím Adolf Hoffmeister, filmový režisér Vojtěch jasný, hndebnl skladatel jan Klusák a spisovatel jan Otčenášek, naznačuji několika osobními hledisky, v čem by také mohl být rok 1983 novým rokem na tomto trvalém kolbišti. TóITERARNI ±£> NOVINY NAŠE UMĚNÍ A SVĚT V čem jsme a v čem nejsme v literatuře dost světoví, co znamenáme a co bychom mohli znamenat v kontextu dnešního světového umění i Především, tiýt světový neznamená vlichooovat se světu, světovým literárním módám, ale být po svém, zobrazováním proměny naší společnosti na umělecké úrovni všeho nejlepšího, co se dnes ve světě píše. Což nemusí znamenat, že každá kvalitní kniha okamžitě a automaticky prorazí do světa. Ostatně velké knize nehrozí prodleni. Ale skutečnost je taková, že svět má dnes zvýšený zájem o každou dobrou literaturu, postihující silně život a lidt v socialismu. Má zájem věděf o nás co nervi" a začíná rozlišovat mezi knihami, které mu o nás řeknou hodně, protože nezjednodušují, a mezi knihami, které mu neřeknou nic* protože mají svaté úmysly oslavit socialismus tím, že zamlčí konflikty, z kterých se rodí. Myslím, že jedna z nejvážnějších příčin, která vadl ijašlm umělcům, aby měli konkrétní k práci nezbytnou představu o současné úrovni opravdu světového umění, je stéle nedostatečný kontakt se světovou literaturou a světovým uměním. (A netýká se to jen umělců, týká se to i čtenářů.) Přesto, že se už překládá nesrovnatelně víc než dřív, přesto, že vychází Světová literatura, plodí tahle neinformovanost častr mytické představy o úrovni a tendencích světové literatury 1 jiných druhů umění. Nepochopím nikdy to krátkozraké opatrnictví, které svědčí jenom o podceňování zdravého úsudku našich lidí (spisovatelů včetně), a strach, že bychom se, jako ta bezelstná boží hovádka, mohli zkazit „Importovaným jedem“. Z vlastní zkušenosti bych se odvážil říci, že mě sotva kdy ohrozily knížky, které jsem přečetl, fitosodé, na které jsem narazil. Četl jsem 1 Nietzsoheho i Célina a nestal se ze mne ani nletzscheovec ani ctitel Célina. Těžko je možné být na úrovni světového uměni a nedojít k vlastním stanoviskům v zápase myšlenek. Neprobojovaná stanoviska, která se nestretla s jinými, nejsou žádná stanoviska. Nevěřím, že lze obejít komplikovanost světa, chceme-li psát pravdivě a dobře i o našem životě. Spisovatel se nesmi bát zkomplikovat si všechno nejen ve svém řemesle, ale i ve své hlavě. Věřím v plodnost takových komplikací. Dokonce se cítím spíš ohrožen vším, co jsem nečetl, čemu jsem se nepodíval do tváře, s čím jsem se nesměl nebo nemohl utkat, co jsem nemohl poznat. Vždycky se víc bojíte neurčité tmy než konkrétního útočníka ve ti..ě. Vždycky bych se spíš cítil odzbrojován nevědomostí, neznalostí myšlenek a filosofie významných světových duchů, ať je mi jejich světonázor blízký nebo zcela odlehlý, a dokonce 1 neznalosti duchů mým názorům nepřátelských, hrají-11 v současném světovém dění nějakou vážnou roli. Příklad Kafky je v této souvislosti evidentní. Jeden z největších spisovatelů tohoto století, nota bene spisovatel, který k Praze neodmyslitelně patří, je u nás znám sotva z desetiny. Díváme se na něho vytrvale jako na chřestýše v neudržitelné školometské představě, že literatura má jen jeden způsob výchovnosti — totiž výchovu příkladem, onu jednorázovou přímou didaktičnost. To vede kruhem zpátky k položené otázce. Naše literatura má dnes všecky možnosti stát se nespornou hodnotou mezi hodnotami světové literatury, jestli se bude trvale odvažovat vstupovat s ní do soutěže a připouštět si přitom všechny komplikace současného světe — ať už našeho nebo světa vůbec. Znamená to čin, ale jemu musí nutně předcházet znalost. O tu pak Bude takový čin svobodnější, vědomější si všech souvislostí I světovější. Existoval názor, že se za hranice mají posílat hlavně filmy propagační, oslavné a podobné. Díla o skutečném životě s patřičnou kritikou chyb neměla téměř naději. A právě takové filmy by oiěly naději největší, pokud by byly kumštýřské. Tím se naší kinematografii ubližovalo. Protože opravdový zájem patřil a patří upřímnému pohledu. Upřímnost by se měla vyvážet jako vzácné ztxtei, a zvítězila by. Aspoň si to myslím. Takové filmy, které chtějí povídat, co vlastně není než ve zbožných přáních některých jednotlivců, nemají šanci. Ostatně, na zbožných přáních se dá doletět nanejvýš zpět do kultu osobnosti. Je dobře, že se tohle mění, i když setrvačnost zůstává setrvačností. Problémů kolem naší otázky Je hodně. Zajímají mě však jen některé. Myslím sí třeba, že není dobře napodobovat, co se dělá už hezkých pár let ve světě a je skutečně pozoruhodné. Je dobře, je nutné to všechno znát, ale je třeba mluvit za sebe. Jak praví Jan Werich: „To je ten největší kumštl“ A tak se někdy stane, že se film pošle ven a všichni se diví, že nezabral, když byl tak „moderní“. Ty naše filmy, které většinou dosud získaly největší ohlas za hranicemi, byly filmy osobité a naše. Ne však malé a naše, protože malost tse nedá vyvážet. Za všechno to dobré ústlí mluví nejlépe velké dílo Jiřího Trnky. Nestačí však jen vytvářet dobrá a někdy t vynikající díla. Velmi záleží na těch, kteří rozhodují, kam s nim. Necitlivý nebo věci neznalý zásah může způsobit velké škody. Třeba takoyý, následkem něhož film, který by mohl, nemůže. A může být opravdu dobrý. To je ta relativita věcí. Ale nejde jen o festivaly, které nepodceňujme. Je v nich pro nás hodně poučení. Festivaly dají filmaři nové zkušenosti a rozšíří obzory, přehled, umožní setkat se s kolegy odjinud. To je jedna stránka. Hlavní a nejdůležitější je dostat naše filmy do zahraničních kin. To chce od nás filmařů kvalitní práci (daleko lepší, než Jsme většinou dělali dosud), znalost situace ve světě, ale stejně důležité je, kdo naše filmy prodává. Vím, že třeba ve Francii se mohlo umístit v kinech více našich filmů, kdyby tam byl člověk na svém místě. Nakonec bych se chtěl obrátit k vedoucím našeho filmu, k dramaturgům, skupinám, barrandovskému průmyslu a celé té složité mašinérii: více důvěry to chce, soudruzi, více důvěry v upřímnost a fantazii. Co pomůže, že se filmu f>o několika letech dostane uznání, když tomu, kdo ho vytvořil, se házely z opatrnictví a nepochopeni klacky pod nohy? Ale ještě smutnější je, když film vůbec nevznikne. Věřím, že další noví, kteří přicházejí mezi nás, pomohou čerstvému a čistému vzduchu v tvorbě a držím jim palce, protože je držím také sobě. Pokračování na str. 8 Snímek Václava Chocholy