Literární Noviny, červenec-prosinec 1963 (XII/27-52)

1963-07-06 / No. 27

u LU Z LU > te LU >U '>■ H to LU HA Když se mne ptají lidé v zahraničí něho ze zahraničí, jak je to s náboženskou otázkou v Československu, vyprávím jim skoro vždycky tuto historii: Byl jsem tenkrát v přímě nebo v sekundě a katecheta došel v hodině svátého náboženství ke kapitole ]an Hus. Sedělo nás tam tenkrát větštna třídy, bylo nám jedenáct nebo dvanáct, pokud jde o církevní dog­mata nebyli jsme ani pro ani proti, někteří dokonce každou neděli ministrovali a třída 'jsme byli venkoncem slušná, takový dobrý průměr. Ale když důstojJiý pán spustil o spra­vedlivém boji církve proti betlémskému kazateli, o kacířství a tak dále a tak podobně, začali jsme dupat a mlátit do lavic a další výklad jsme prostě znemožnili. Byla to pro nás samotné revolta tak překvapující, tak neslýchaná a přitom tak samozřejmá, že jsme vůbec neuvažovali, že bychom snad byli mohli jednat jinak. A také si vzpomínám, že tahle vzpoura neměla tehdy žádné kázeňské následky a katecheta kapitolu o Husovi moudře přeskočil. Možná, že právě v téhle praktické lekci politické výchovy byl důvod, proč jsme se o rok později v hodinách náboženství už nesešli. Morálka téhle anekdoty hovoří podle mého o tom, že v zemi, jejímž národním ideálem zůstal kacíř a reformátor, muž, který se nepřátel nebál a pravdy každému přál, ne­mohla ant staletí rekatolizace vytvořit z otázky věrností Rímu úhelný politický či etický problém. Šestý červenec zve však i k zamyšlení nad proměnami Ideálu. Od roku čtrnáct set patnáct protekly českými hrdly řeky piva a potomci mistrovi pilně docházeli do Školy dějin. V té škole se naučili mnohému, mimo jiné i různému pohledu na šestý červenec, pro jedny den, kdy začínala kapitola nejslavnější, pro druhé varovný příklad konce individuálního šílenství a začátek kolektivní pohromy. Pak přišla školy dějin třída poslední, která se zdála hned na začátku řešit jeden vážný problém: první z obou názorů na to, čím tedy vlastně byl šestý červenec, definitivně zvítězil v celospole­čenském měřítku, společnost se k nimu přihlásila jako celek a tím, jak se mnozí domnívají, zbavila jednotlivce povinnosti hlásit se k němu individuálně, prověřovat svůj život, svoje jednání a své chováni v jeho světle.­Jen tak se ast mohlo stát, že z úst tolika lidí, kteří se docela samozřejmě považují za kolektivní dědice husitské revoluce a uskutečňovatele jejích ideálů, slýcháme v různých okamžicích, za různých okolností a poslední dobou zejména: „Nemám nejmenší chut stát se janem Husem.“ Samozřejmě, le to není myšleno doslova, protože dnes se nikdo nikoho nechystá upálit a každý člověk, který není pokrytec a ne­hledá výmluvy sám pro sebe, ví, že tyhle i jiné středověké metody jsou slávabohu za námi. Přeloženo do naší dnešní češtiny z poloviny roku 1963 znamenají ta slova v ústech nejednoho z vyznavačů husitismu prostě výraz hluboké ne­chutí vystavovat se nepříjemnostem a osobnímu riziku jaké­hokoli druhu, s nimiž by bylo nebo mohlo být spjato pro­sazováni názoru či stanoviska, které je jejich stanoviskem a o jehož správností a společenské prospěšnosti jsou v duchu a někdy i slovy hluboce přesvědčeni., A tak došlo ve společnosti, která šestý červenec a všechno, co s ním souvisí, vepsala na svůj štít, k podtvné proměně ideálu. Husovo jméno se dva roky před pětlstým padesátým výročím příliš často mění z pozitivního ideálu v ideál, v pří­klad negativní. A s .neúprosnou logikou se za kolektivním husitským štítem a tudíž v jakési salonjáhtg podobě znovu etabluje ideál nový, ČI lépe řečeno staronový: „Státt se husi­tou, děkuju pěkně. Takovým husitou, o jakých jednou žer­tovně mluvil pan doktor Rteger na radnici, takovým husitou, který pronásleduje biskupy dobře pečené a štavnatým zetím obložené, takovým jsem také z plného srdce... Ale abych snad — tento — nějaké hlouposti..." . Pan Brouček by se věru divil, jak jsme st na něj v Praze vzpomněli ve chvíli, kdy socialismu v Československu tolik záleží na každé hlavě a srdd a otázka ideálu hraje úlohu via než vážnou. AJL Ústřední přehlídka STM v obo­ru estrádních a agitačních sku­pin, která v druhé půli června proběhla v Ústi nad Labem, sou­středila co nejpestřejší výběr žánrů, Jež amatérské soubory tzv. malých forem pěstují: od prosté estrádní skládanky přes typ pořadu revuálního až po útvar stojíc! na pomezi kabaretu a divadla poezie; nechyběla ani ukázka amatérské pantomimy. Další význam přehlídky spočívá v tom, že přinesla vzory skuteč­ně tvořivé práce. Pořady, s jaký­mi vystoupily kadaňské Kladi­­vadlo, ostravské Divadélko Pod okapem a brněnský Soubor pan­tomim, snesou velmi přísné mě­řítko a obstály by I ve srovnáni s programy profesionálními; jis­tě není náhoda, že nejvýrazněj­šího úspěchu dosáhly právě tyto kolektivy, existujíc! už delší do­bu, pracující svědomitě a syste­maticky a vedené talentovanými lidmi. Pásma, s nimiž do Ústi přijeli instalatérští a klempířští účňové z Prahy, vojáci ze Slo­venska nebo některé další sou­bory, mohla zase posloužit jako dobré příklady pro práci sou­borů celkem běžného typu. A ko­nečně není bezvýznamné ani to, že leckteré z 15 přehlídkových vystoupeni odhalilo základní ne­dostatky, jež se dosud objevuji ve většině amatérských souborů: bezradnost dramaturgickou, sna­hu po módnosti za každou cenu, lacinou podblzivost, kopírováni osvědčených 1 „qsvědčenýgh“ profesionálních vzorů, prohřeš­ky proti zásadám přirozeného jevištního projevu, malý cit pro míru, ba i vkus. To signalizuje, že v amatérských souborech malých forem kvantita zatím ještě přebiji kvalitu; jestliže se pro tyto soubory razí také ter­mín smíšené umělecké skupiny, mají mnohé co dohánět, aby si zasloužily i to druhé adjektivurft. Přehlídka znovu potvrdila, že soubory malých forem mohou dosáhnout úspěchu zejména tehdy, čerpají-li z okruhu námě­tů důvěrně jim známých z vlast­ní zkušenosti, hrajl-li a zpívají o tom, čím skutečně žijí; selhá­vají však tam, kde se pouštějí na "půdu problematiky, kterou znají jen letmo, z druhé ruky. Tak např. ztroskotávají pokusy 0 zahraničně politickou satiru, zatímco konkrétní a adresná satira na poměry ve škole, v zá­vodě, ve vojenském útvaru je často velmi účinná. Bilanci ústecké přehlídky lze uzavřít otázkou, zda 15 vystoupeni ve třech dnech není přece jen víc, než je únosné pro pořadatele 1 účastníky. Za menšího počtu programů může zbýt vlče času na důkladnější rozbory jednot­livých představeni a seminář, který při takovéto vrcholné pře­hlídce zpravidla probíhá, může přinést vlče než tentokrát, jvl SEDMA VELMOC Dlouhá léta byl náš tisk. zejmé­na denní, nudný, asthenicky chu­dokrevný! Šeď pohltila jeho soud­nost, zaujatou přímočarost, jakou měl u nás tradičně v krvi zvláště tisk dělnický. V oficlčznl unifor­mitě se jeden deník začal podobat druhému jak vejce vejci. Z tohoto přezimujícího spánku vstávají naše deníky na nožkách zesláblých dlouhým kultovním pos­tem. Nepomůže jim na ně jen zvý­razněné titulkové písma či živější lámání, jestliže je neovládne myš­lenková potence jako výraz ne­zvratného faktu, že počínaje XII. sjezdem KSČ dochází ke kvalita­tivní společenské změně i v našf zemi. První vlaštovky již přilétají — třeba i v té pravé podobě na­vracejících se novinářských forem, jako např. glosy a polemiky, které mají opět od sebe odlišit Indivi­duality svých autorů a likvidovat atiketovitost. Začíná se objevovat, by( poskrovnu, též nadsázka, sar­kastická 1 groteskní, publicistická hyperbola, typická pro českou, nerudovsknn novinářskou školu a v publicistice běžná od nepaměti, jen v údobí kultu uzemněná. je však třeba naučit se znovu rozumět její proporční funkci, kte­rá o to víc zveličuje, oč zaujatěji chce prospět dobré věci — a ne se hned, jak začínáme být svědky, při střetnutí s ní nedotknutelně je­žit a podle pohodlného zvyku zve­dat podezíravý ukazováček! Tady musejí jít příkladem ve svých po­lemikách novináři sami, má-ii mít hyperbola v denících a v tisku vů­bec opět právoplatné místo. Na­učili jsme se totiž za kultu osob­nosti psát příliš v jedné nevzrušivé poloze a v jednom sterilním stylu, že jsme až v sobě otupili a mnohdy i ztratili cit a míru pro rozeznání různých novinářských žánrů a fo­rem, v práci vlastní i v posuzování práce druhých. Mnohdy jen proto, že lidská hloupost a nabubřelost samy sebe pasovaly na neomylné, posvěcené zachránce světského pořádku. Giosujeme-Il tuto stránku našeho novinářstvf, tedy pro uvědomění, že také denní tisk má dnes velkou příležitost stát se opět sedmou vel­mocí, velmocí pozitivní, neboř za prosazování opravdu stranických principů a za obnovu leninských norem v našem životě, pročež i v sobě samém! VLASTIMIL MARšIČEK ■ Svobodné slovo věnovalo v neděli 23. června dr. Anně Po­spíšilové celou stranu k tomu, aby měla kde uveřejnit závěry, které vykonstruovala z besedy pořádané redakcí o televizní povídce ,,Čas plyne i v neděli". Jako účastník besedy a navíc autor povídky. Jejíž televizní Inscenace poskytla zá­minku ke svolání besedy, cítím potřebu vyslovit se k tomu, jakým způsobem byl obsah besedy zpra­cován pro tisk a k jaké bagateli­zaci slov i pojmů v ni dochází. Autorka zpracování se dovolává vkusu a názorů „prostých, po celý den těžce pracujících lidí“, kteří se v jejím podání stávají jakýmisi sterilními, pologramotnými pito­­mečky schopnými pouze konzumo­vat to, co se Jim předvádí, a ni­koli o tom přemýšlet. Takovouto deformaci vkusu má podepřít cito­vání Lenina a takový výběr z dis­kusních projevů, který staví kul­turní pracovníky do pozic nepřá­tel všeho živého a blízkého a za­vádějících ono živé a blízké na falešnou stezku. Snad se mohl v redakci deníku nalézt někdo (a pracovníků redakce bylo na bese­dě přítomno několik], kdo by pro­vedl v článku korekturu přibližu­jící ho ke skutečnosti. To jest k tomu, co bylo řečeno na závěr besedy: Uměni obráží život a ni­koli život uměnll — To autorka vy­nechala. JAN BENEŠ ■ K článku Jeden most tesaný bych vám chtěl napsat ještě o jed­nom nešvaru v našich starožitnic­tvích. Je to jakási cizinofagie, kte­rá se tu i tam vyskytuje i Jinde. Koupě starožitnosti je dobrodruž­ství a každý — tedy cizinec, i Čech — je rád prožívá. Prohlédnout, ohledat, porovnat s jiným zbožím. Cizinec často odloží. Nevadí — úsměvy doprovázejí předměty na původní místo. Radím však ne­strannému jit se podívat, jak se jedná s domácím kupujícím. Mně se několikrát stalo, že mi na do-< taz, jaké značky je porcelán za výlohou, bylo striktně a bez úsmě­vu — což je zvyk tuzemský — řečeno, a( si rozmyslím, zdali chci věc koupit, jinak že by jim činilo značné obtíže předmět vyndat. Když jsem již u těch cizinců — několikrát jsem se pobavil, pro­miňte, že na cizí účet, vysvětlová­ním tzv. odborníků ze starožitnic­tví. Když mluví o kupovaných předmětech, používají zajímavých „internacionálních" adjektiv. Em­pirová židle pro ně není empirová, ale židle krásná, skutečně krásná, velmi krásná nebo překrásná, ně­kdy též dřevěná. Neřeknou sekre­tář biedermeier, ale sekretář krás­ný, skutečně krásný atd. Někdy bývají tak štědří, že podotknou, že ,to bude hodně staré' (asi pokud zjistí červotoče). Ale 1 takového hodnocení se českému kupujícímu dostává jako šafránu. V nejlepšim přjpadě, když si zákazník přibliž­ná sám předmět ohodnotí, i ochotni říci: Ano. Jenže mně se u stalo, že když jsem zlomyslně po­sunul vznik pseudorenesančního předmětu o sto let zpět, ono, slův­ko Jsem slyšel také. Nejsou jistě všichni prodavači stejní. Uvedené případy by měly být skutečnou výjimkou. Pokud mohu říci a jistě nejen za sebe, cítíme se však vedle cizinců ve Starožitnostech jako trpění. A ješ­tě poznámka: Někdo by měl roz­hodnout, majf-11 být prodejny sta­rožitností zároveň bazarem. Soudě podle jejich nákupu některých obrazů a secesního braku, stále v tom není jasno. Nebo rozhoduje akumulace? RADOSLAV NENADAL Čtenáři novin a časopisů znají kreslíře a karikaturistu Jiřího Pa­­řlka především ze stránek LN, Kul­turní tvorby. Mladého světa. Pla­mene, Rudého práva aj. Paříkovy kresby, karikatury, tvoří často celé cykly, obměňují v nových a nových podobách téma ženy, ptá­ků, koníků, psů a kovbojů. Část jich Pařík vystavil nyní v závodě České loděnice v Praze-Libni, větší zůstala ukryta zrakům diváků a čeká na nějakou pražskou výstav­ní síň. Z té větší, dosud neznámé, nezveřejněné části jsou i zde re­produkované kresby. Proti dřívěj­ším, vytvářeným robustní, silnou čarou perem, jsou na první pohled hravější. Lehce rozhozené 1 zase hustě spletené, geometricky přímé 1 zase ve spirály stáčené linky vy­tvářejí na bflé ploše papíru ženy s umnými účesy, půvabné lehko­­nohé koně a koníčky. Mají „lid­sky“ výmluvné oči stejně tak jako psi s dlouhýma ušima tu oddaní, jindy zvědaví čl zase znudění. Zví­řecímu světu lidsky pojednanému patří ještě ptáci. Muž bere na se­he často podobu kovboje. Někdy je po zuby ozbrojen a jde z něho hrůza, Jindy je spíše švihák. Jiří Pařík vytvořil si základní typy ve všech těch kategoriích. A nynf je obměňuje. Pohrává si s nimi ne jen tak, a pro ntc za nic. Hraje si s nimi s určitým záměrem. Kres­lířským a obsahovým zároveň. Ne­jsou to kresby na první pohled třeba tak lehce srozumitelné jako byly ty dřívější, stvořené tluston obrysovou čarou, ale za to stojí mnohem výše na uměleckém žeb­říčku. A to hodnoceno nejen z hle­diska kreslířské virtuózlty — a té je v nich opravdu mnoho — ale po stránce Ideově obsahová. jh Váženi soudruzi, v Literárních novinách ze dne 15. června 1983 loučí se Pavel Kohout s bývalou kavárničkou „Na Perštýně“ prá­vem. Nebyla totiž ani adaptována, ani „modernizována“, Jak se do­mnívá, ale prostě a jednoduše zce­la a definitivně zrušena. A to proto, že již v březnu minulého roku městský statik lnž. Hlaváček za účasti dalších odborníků roz­hodl z bezpečnostních důvodů vy­klidit celý objekt naši cukrárny na rohu Národní třídy a Perštýna, jelikož v celé staré budově se ob­jevily ve zdivu trhliny a poruchy, nebezpečně ohrožující stabilitu objektu, kde jsme měli umístěnu celou výrobu s jedinečnou a pro nás nenahraditeinou cukrářskou pecí a také veškeré zázemí a pří­slušenství pro nás nezbytné k pro­vozu zmíněné kavárničky. S vědo­mím nemožnosti nahradit ztracený objekt, jeho provozní podmínky a pro plnění našeho plánu i hos­podářský přínos, prodlužovali jsme všemi prostředky vyklizení objek­tu a likvidaci provozu tak dlouho, pokud to bylo jen trochu možné a pokud se zdálo, že přece jen k demolici objektu nebude nutno bezprostředně přistoupit. Zhoršení situace a ohrožen! bezpečnosti na­šich pracujících vedlo však k roz­hodnuti celý provoz urychleně za­stavit, zrušit a objekt dnem 11. března 1963 vyklidí). S tím sou­časně bylo nutno Zlikvidovat ka­várničku, jelikož přestala mít po­třebné zázemí jak výrobní, pomoc­né, tak i hygienické. Ve snaze za­jistit v zbývajících místnosteoh vedlejšího domu alespoň prodej do­vážených výrobků s občerstvením, otevřeli jsme zde po nutném zmen­šení původní místnosti kavárny o prostor nezbytný ke skladování zboží a mytí nádobí alespoň cuk­rárenské bufet, vybavené běžným nábytkem, který my ani nenavrhu­jeme, ani nevyrábíme, ale jsme nuceni koupit jako každý jiný spo­třebitel při nemožnosti obstarat jiný a který jsme momentálně měli k dispozici. Zákusky zde prodá­váme za státní maloobchodní cenu a celý provoz je zařazen do IV. cenové skupiny, zatímco kavárna bylá zařazena do II. cenové skupi­ny. Přitom není vyloučeno, že ne­­podaří-li se vyřešit přívod elektři­ny a elektroinstalaci při zbourání sousedního objektu, bude i celá zbývající cukrárenská prodejna zrušena. — Nebyl tudíž autor, ani schvalovatel, nebyl architekt a ne­ní jeho financiér. Nebyla ani mož­nost, ant prostředky něco budovat. Autorem vzpomínaná a litovaná kavárnička nepodlehla marnotrat­né péči někoho, ale nezbytné nut­nosti. Se soudružským pozdravem ředitel podniku: KAREL MAJER PATERO POKYNU JAN NEDVÉD Kráčej kupředu. Nikdy ne vepředu. Neostouzej, fujl Pouze upozorňuj. Nezapomeň na zásluhy. HoděI se ti pro podruht). MáS-ll rodinu, nedělej hrdinu. A hrdý bud. Vocud až pocud. ) * O íč > O * >­N < leden plakátek v pražských tramvajích doporučuje ranou drů­bež a říká: ..Môžete ji péct, rožnit, smažit, dusit, zadělávat, va­řit“. Myslíte si asi, že teď začnu výkladem o slovese rožnit; jenže mně jde spíše o ten infinitiv péct. (Přiznávám se však, že mne to „rožnění“ také trochu zarazilo, dosud jsem se s tím slovesem nesetkal; ale není nesnadné zjistit, že už žije pár desítek let. Tvo­řeno je správně a snad je 1 potřebné; doufejme, že nikdo nepřijde s nápadem říkat též troubit nebo troubovat anebo pekáčit čl pekáčovat apod. To jsou totiž základní „obyčejné“ způsoby pe­čení, a proto asi vystačíme též se základním slovesem péci; ostatně pekáč je od něho odvozen.) Jak je to však s tím infinitivem péct? Všechny mluvnice uvá­děly vždy jako jedině spisovnou podobu na —ci, a to ovšem u všech sloves tohoto typu: vléci (obléci), téci, říci, tlouci, moci (pomoci) a několik málo dalších a odvozených. Kmen těchto slo­ves končí na —k, resp. —h a v jejich tvarech se střídá —k, —c, —č, resp. —h, —c, —ž. Donedávna se předepisovaly I podoby peku, pekou, pec!, avšak nejnovější příručky už připouštějí běžné (protože pravidelnější) tvary peču, pečou, peč! (takže k zůstalo jen v minulém tvaru pekl); podoby můžu, můžeš se však pokládají jen za hovorové. U infinitivů typu péci, říci působí potíže celé zakončení —ci, stojící proti naprosto většinové koncovce — t(i). Zejména v nové době, kdy se koncové —i většinou neobjevuje, zakončení —ci už nlčim nepřipomíná koncovku —t, zcela se izolovalo (a existuje pouze v jazyce spisovném). Proto s tím větší naléhavostí se hlá­sil a hlásí o právo Infln. typu péct, vlastně s řádnou koncovkou —t. (Pro dnešní stav není vůbec rozhodující, že tvar péci vznikl v pradávných dobách z podoby pek-ti.) Situace je tedy vlastně ta­ková, že knižní podobě na —ti odpovídá podoba na —ci (stěží by­chom jí užili např. v přátelském dopise), kdežto hovorové a neutrální podobě na —t odpovídá podoba na — (c)t — ovšem s tím malým rozdílem, že tyto podoby (říct) nejsou zatím neutrální, běžně spisovné, nýbrž jen hovorové. Postavíme-11 vedle sebe říci — říct, cítíme, že nám opravdu ten střední článek chybí. Lze se však důvodně domnívat, že typ říct1 má naději stát se nakonec běžně spisovným. Proto musíme uvítat, že nové vydání Havránkovy-Jed­­ličkovy „České mluvnice“ uznává nyní tyto podoby za hovoro­vě spisovné. Je tu však malá potíž: slovesa, v jejichž kmeni je dlouhé é (péci, téci, . . .), mívají v jazyce, běžně mluveném většinou v in­finitivu e krátké, nebo í (péct. píct; téct, týct; oblíct). Je to proto, že hláska é v obecné češtině neexistuje; např. místo mlé­ko říkáme mlíko, místo léto, lékárna — leto, lékárna (lékař se nemění, protože se obecně říká doktor); ostatně říci vzniklo rov­něž ze starého řéei. Proto podoby péct, téct, obléct připadají mno­hým mluvčím (podle jejich krajového původu) nepřirozené: spo­jují totiž v jednom tvaru prvek příznačně spisovný (é) s prvkem, který naopak proniká do spis. jazyka z oblasti nespisovné. Je sice pravda, že tvary é (péct) mají oporu u sloves typu nést, vést, kvést, plést, jenže obecně se říká nést. a dokonce 1 vect, kvect, plect (vedle kvíst, plíst), přičemž toto koncové —ct (proni­kající i u slovesa ject) je jistou oporou i pro tvary říct. Zkrátka a dohře, je tu složitá síť vztahů a vlivů; bylo by jistě sajímavé dovědět se, jak se tvary typu péci // péct // péct // píct jeví našim čtenářům. oi LU h-D ■ UMĚNI CIST a o přečteném správně informovat nepatří roz­hodně ke ctnostem autora poznám­ky „Co také kvete na zahrádce sol-fí“ v květnovém čísle Hosta do domu. Se zaujetím hodným pře­svědčeného stoupence abstínentls­­mu odmítá „ohnivou vodu nekon­trolované fantazmagorle“ „útvaru vědeckofantastického", přičemž od­vozuje svou kritiku z článků M. Holuba „Diskuse o návštěvnících z vesmíru na Zemi“ (Vesmír, 4/83). M. Holub však ve svém článku ne­­lronlzuje výmysly autorů fantas­tické prózy v jejich oboru, nýbrž neudržitelnou naivitu některých hypotéz, které chtějí být považo­vány za vědecké ve sku­tečnosti (např. „hypotézu, podle, níž v dávné minulosti na­vštívili naši planetu hosté z ve­smíru“), protože še podle Jeho ná­zoru, takovéto výmysly opravdové­mu vědeckému bádání jen pletou pod nohy. Ale zakládat na Holu­bově ironizael naivních hypotéz kritiku výmyslu ve vědeckofantas­tickém žánru Je asi totéž, jako by­chom kritikou historiografova vý­myslu, odporujícího dějinné prav­dě, chtěli postihnout vnějšně ob­dobný — přitom však esteticky funkční a umělecky potřebný — výmysl spisovatele historického románu nebo dramatu (kdybychom např. vytýkali Schlllerově Panně Orleánské užiti bájeslovných prv­ků).'Ve vědecké fantastice je nad­to důraz na substantivu: jejím té­matem a inspirací je ovšem věda, ale podstatou umělecké fantastič­­no; proto zde platí jiná, specifická, převážně estetická kritéria. Ne­ocitl se autor poznámky o scl-fi náhodou — snad proto, že není „básníkem a vědcem“ v jedné oso­bě — sám v postaveni toho, kdo nastoluje — abychom užili Jeho slov — za zdravou skepsi rozumu „bizarní sestavy“ svého „denního I nočního snění“? VACLAV KUBÍN

Next