Literární Noviny, červenec-prosinec 1963 (XII/27-52)
1963-07-06 / No. 27
u LU Z LU > te LU >U '>■ H to LU HA Když se mne ptají lidé v zahraničí něho ze zahraničí, jak je to s náboženskou otázkou v Československu, vyprávím jim skoro vždycky tuto historii: Byl jsem tenkrát v přímě nebo v sekundě a katecheta došel v hodině svátého náboženství ke kapitole ]an Hus. Sedělo nás tam tenkrát větštna třídy, bylo nám jedenáct nebo dvanáct, pokud jde o církevní dogmata nebyli jsme ani pro ani proti, někteří dokonce každou neděli ministrovali a třída 'jsme byli venkoncem slušná, takový dobrý průměr. Ale když důstojJiý pán spustil o spravedlivém boji církve proti betlémskému kazateli, o kacířství a tak dále a tak podobně, začali jsme dupat a mlátit do lavic a další výklad jsme prostě znemožnili. Byla to pro nás samotné revolta tak překvapující, tak neslýchaná a přitom tak samozřejmá, že jsme vůbec neuvažovali, že bychom snad byli mohli jednat jinak. A také si vzpomínám, že tahle vzpoura neměla tehdy žádné kázeňské následky a katecheta kapitolu o Husovi moudře přeskočil. Možná, že právě v téhle praktické lekci politické výchovy byl důvod, proč jsme se o rok později v hodinách náboženství už nesešli. Morálka téhle anekdoty hovoří podle mého o tom, že v zemi, jejímž národním ideálem zůstal kacíř a reformátor, muž, který se nepřátel nebál a pravdy každému přál, nemohla ant staletí rekatolizace vytvořit z otázky věrností Rímu úhelný politický či etický problém. Šestý červenec zve však i k zamyšlení nad proměnami Ideálu. Od roku čtrnáct set patnáct protekly českými hrdly řeky piva a potomci mistrovi pilně docházeli do Školy dějin. V té škole se naučili mnohému, mimo jiné i různému pohledu na šestý červenec, pro jedny den, kdy začínala kapitola nejslavnější, pro druhé varovný příklad konce individuálního šílenství a začátek kolektivní pohromy. Pak přišla školy dějin třída poslední, která se zdála hned na začátku řešit jeden vážný problém: první z obou názorů na to, čím tedy vlastně byl šestý červenec, definitivně zvítězil v celospolečenském měřítku, společnost se k nimu přihlásila jako celek a tím, jak se mnozí domnívají, zbavila jednotlivce povinnosti hlásit se k němu individuálně, prověřovat svůj život, svoje jednání a své chováni v jeho světle.Jen tak se ast mohlo stát, že z úst tolika lidí, kteří se docela samozřejmě považují za kolektivní dědice husitské revoluce a uskutečňovatele jejích ideálů, slýcháme v různých okamžicích, za různých okolností a poslední dobou zejména: „Nemám nejmenší chut stát se janem Husem.“ Samozřejmě, le to není myšleno doslova, protože dnes se nikdo nikoho nechystá upálit a každý člověk, který není pokrytec a nehledá výmluvy sám pro sebe, ví, že tyhle i jiné středověké metody jsou slávabohu za námi. Přeloženo do naší dnešní češtiny z poloviny roku 1963 znamenají ta slova v ústech nejednoho z vyznavačů husitismu prostě výraz hluboké nechutí vystavovat se nepříjemnostem a osobnímu riziku jakéhokoli druhu, s nimiž by bylo nebo mohlo být spjato prosazováni názoru či stanoviska, které je jejich stanoviskem a o jehož správností a společenské prospěšnosti jsou v duchu a někdy i slovy hluboce přesvědčeni., A tak došlo ve společnosti, která šestý červenec a všechno, co s ním souvisí, vepsala na svůj štít, k podtvné proměně ideálu. Husovo jméno se dva roky před pětlstým padesátým výročím příliš často mění z pozitivního ideálu v ideál, v příklad negativní. A s .neúprosnou logikou se za kolektivním husitským štítem a tudíž v jakési salonjáhtg podobě znovu etabluje ideál nový, ČI lépe řečeno staronový: „Státt se husitou, děkuju pěkně. Takovým husitou, o jakých jednou žertovně mluvil pan doktor Rteger na radnici, takovým husitou, který pronásleduje biskupy dobře pečené a štavnatým zetím obložené, takovým jsem také z plného srdce... Ale abych snad — tento — nějaké hlouposti..." . Pan Brouček by se věru divil, jak jsme st na něj v Praze vzpomněli ve chvíli, kdy socialismu v Československu tolik záleží na každé hlavě a srdd a otázka ideálu hraje úlohu via než vážnou. AJL Ústřední přehlídka STM v oboru estrádních a agitačních skupin, která v druhé půli června proběhla v Ústi nad Labem, soustředila co nejpestřejší výběr žánrů, Jež amatérské soubory tzv. malých forem pěstují: od prosté estrádní skládanky přes typ pořadu revuálního až po útvar stojíc! na pomezi kabaretu a divadla poezie; nechyběla ani ukázka amatérské pantomimy. Další význam přehlídky spočívá v tom, že přinesla vzory skutečně tvořivé práce. Pořady, s jakými vystoupily kadaňské Kladivadlo, ostravské Divadélko Pod okapem a brněnský Soubor pantomim, snesou velmi přísné měřítko a obstály by I ve srovnáni s programy profesionálními; jistě není náhoda, že nejvýraznějšího úspěchu dosáhly právě tyto kolektivy, existujíc! už delší dobu, pracující svědomitě a systematicky a vedené talentovanými lidmi. Pásma, s nimiž do Ústi přijeli instalatérští a klempířští účňové z Prahy, vojáci ze Slovenska nebo některé další soubory, mohla zase posloužit jako dobré příklady pro práci souborů celkem běžného typu. A konečně není bezvýznamné ani to, že leckteré z 15 přehlídkových vystoupeni odhalilo základní nedostatky, jež se dosud objevuji ve většině amatérských souborů: bezradnost dramaturgickou, snahu po módnosti za každou cenu, lacinou podblzivost, kopírováni osvědčených 1 „qsvědčenýgh“ profesionálních vzorů, prohřešky proti zásadám přirozeného jevištního projevu, malý cit pro míru, ba i vkus. To signalizuje, že v amatérských souborech malých forem kvantita zatím ještě přebiji kvalitu; jestliže se pro tyto soubory razí také termín smíšené umělecké skupiny, mají mnohé co dohánět, aby si zasloužily i to druhé adjektivurft. Přehlídka znovu potvrdila, že soubory malých forem mohou dosáhnout úspěchu zejména tehdy, čerpají-li z okruhu námětů důvěrně jim známých z vlastní zkušenosti, hrajl-li a zpívají o tom, čím skutečně žijí; selhávají však tam, kde se pouštějí na "půdu problematiky, kterou znají jen letmo, z druhé ruky. Tak např. ztroskotávají pokusy 0 zahraničně politickou satiru, zatímco konkrétní a adresná satira na poměry ve škole, v závodě, ve vojenském útvaru je často velmi účinná. Bilanci ústecké přehlídky lze uzavřít otázkou, zda 15 vystoupeni ve třech dnech není přece jen víc, než je únosné pro pořadatele 1 účastníky. Za menšího počtu programů může zbýt vlče času na důkladnější rozbory jednotlivých představeni a seminář, který při takovéto vrcholné přehlídce zpravidla probíhá, může přinést vlče než tentokrát, jvl SEDMA VELMOC Dlouhá léta byl náš tisk. zejména denní, nudný, asthenicky chudokrevný! Šeď pohltila jeho soudnost, zaujatou přímočarost, jakou měl u nás tradičně v krvi zvláště tisk dělnický. V oficlčznl uniformitě se jeden deník začal podobat druhému jak vejce vejci. Z tohoto přezimujícího spánku vstávají naše deníky na nožkách zesláblých dlouhým kultovním postem. Nepomůže jim na ně jen zvýrazněné titulkové písma či živější lámání, jestliže je neovládne myšlenková potence jako výraz nezvratného faktu, že počínaje XII. sjezdem KSČ dochází ke kvalitativní společenské změně i v našf zemi. První vlaštovky již přilétají — třeba i v té pravé podobě navracejících se novinářských forem, jako např. glosy a polemiky, které mají opět od sebe odlišit Individuality svých autorů a likvidovat atiketovitost. Začíná se objevovat, by( poskrovnu, též nadsázka, sarkastická 1 groteskní, publicistická hyperbola, typická pro českou, nerudovsknn novinářskou školu a v publicistice běžná od nepaměti, jen v údobí kultu uzemněná. je však třeba naučit se znovu rozumět její proporční funkci, která o to víc zveličuje, oč zaujatěji chce prospět dobré věci — a ne se hned, jak začínáme být svědky, při střetnutí s ní nedotknutelně ježit a podle pohodlného zvyku zvedat podezíravý ukazováček! Tady musejí jít příkladem ve svých polemikách novináři sami, má-ii mít hyperbola v denících a v tisku vůbec opět právoplatné místo. Naučili jsme se totiž za kultu osobnosti psát příliš v jedné nevzrušivé poloze a v jednom sterilním stylu, že jsme až v sobě otupili a mnohdy i ztratili cit a míru pro rozeznání různých novinářských žánrů a forem, v práci vlastní i v posuzování práce druhých. Mnohdy jen proto, že lidská hloupost a nabubřelost samy sebe pasovaly na neomylné, posvěcené zachránce světského pořádku. Giosujeme-Il tuto stránku našeho novinářstvf, tedy pro uvědomění, že také denní tisk má dnes velkou příležitost stát se opět sedmou velmocí, velmocí pozitivní, neboř za prosazování opravdu stranických principů a za obnovu leninských norem v našem životě, pročež i v sobě samém! VLASTIMIL MARšIČEK ■ Svobodné slovo věnovalo v neděli 23. června dr. Anně Pospíšilové celou stranu k tomu, aby měla kde uveřejnit závěry, které vykonstruovala z besedy pořádané redakcí o televizní povídce ,,Čas plyne i v neděli". Jako účastník besedy a navíc autor povídky. Jejíž televizní Inscenace poskytla záminku ke svolání besedy, cítím potřebu vyslovit se k tomu, jakým způsobem byl obsah besedy zpracován pro tisk a k jaké bagatelizaci slov i pojmů v ni dochází. Autorka zpracování se dovolává vkusu a názorů „prostých, po celý den těžce pracujících lidí“, kteří se v jejím podání stávají jakýmisi sterilními, pologramotnými pitomečky schopnými pouze konzumovat to, co se Jim předvádí, a nikoli o tom přemýšlet. Takovouto deformaci vkusu má podepřít citování Lenina a takový výběr z diskusních projevů, který staví kulturní pracovníky do pozic nepřátel všeho živého a blízkého a zavádějících ono živé a blízké na falešnou stezku. Snad se mohl v redakci deníku nalézt někdo (a pracovníků redakce bylo na besedě přítomno několik], kdo by provedl v článku korekturu přibližující ho ke skutečnosti. To jest k tomu, co bylo řečeno na závěr besedy: Uměni obráží život a nikoli život uměnll — To autorka vynechala. JAN BENEŠ ■ K článku Jeden most tesaný bych vám chtěl napsat ještě o jednom nešvaru v našich starožitnictvích. Je to jakási cizinofagie, která se tu i tam vyskytuje i Jinde. Koupě starožitnosti je dobrodružství a každý — tedy cizinec, i Čech — je rád prožívá. Prohlédnout, ohledat, porovnat s jiným zbožím. Cizinec často odloží. Nevadí — úsměvy doprovázejí předměty na původní místo. Radím však nestrannému jit se podívat, jak se jedná s domácím kupujícím. Mně se několikrát stalo, že mi na do-< taz, jaké značky je porcelán za výlohou, bylo striktně a bez úsměvu — což je zvyk tuzemský — řečeno, a( si rozmyslím, zdali chci věc koupit, jinak že by jim činilo značné obtíže předmět vyndat. Když jsem již u těch cizinců — několikrát jsem se pobavil, promiňte, že na cizí účet, vysvětlováním tzv. odborníků ze starožitnictví. Když mluví o kupovaných předmětech, používají zajímavých „internacionálních" adjektiv. Empirová židle pro ně není empirová, ale židle krásná, skutečně krásná, velmi krásná nebo překrásná, někdy též dřevěná. Neřeknou sekretář biedermeier, ale sekretář krásný, skutečně krásný atd. Někdy bývají tak štědří, že podotknou, že ,to bude hodně staré' (asi pokud zjistí červotoče). Ale 1 takového hodnocení se českému kupujícímu dostává jako šafránu. V nejlepšim přjpadě, když si zákazník přibližná sám předmět ohodnotí, i ochotni říci: Ano. Jenže mně se u stalo, že když jsem zlomyslně posunul vznik pseudorenesančního předmětu o sto let zpět, ono, slůvko Jsem slyšel také. Nejsou jistě všichni prodavači stejní. Uvedené případy by měly být skutečnou výjimkou. Pokud mohu říci a jistě nejen za sebe, cítíme se však vedle cizinců ve Starožitnostech jako trpění. A ještě poznámka: Někdo by měl rozhodnout, majf-11 být prodejny starožitností zároveň bazarem. Soudě podle jejich nákupu některých obrazů a secesního braku, stále v tom není jasno. Nebo rozhoduje akumulace? RADOSLAV NENADAL Čtenáři novin a časopisů znají kreslíře a karikaturistu Jiřího Pařlka především ze stránek LN, Kulturní tvorby. Mladého světa. Plamene, Rudého práva aj. Paříkovy kresby, karikatury, tvoří často celé cykly, obměňují v nových a nových podobách téma ženy, ptáků, koníků, psů a kovbojů. Část jich Pařík vystavil nyní v závodě České loděnice v Praze-Libni, větší zůstala ukryta zrakům diváků a čeká na nějakou pražskou výstavní síň. Z té větší, dosud neznámé, nezveřejněné části jsou i zde reprodukované kresby. Proti dřívějším, vytvářeným robustní, silnou čarou perem, jsou na první pohled hravější. Lehce rozhozené 1 zase hustě spletené, geometricky přímé 1 zase ve spirály stáčené linky vytvářejí na bflé ploše papíru ženy s umnými účesy, půvabné lehkonohé koně a koníčky. Mají „lidsky“ výmluvné oči stejně tak jako psi s dlouhýma ušima tu oddaní, jindy zvědaví čl zase znudění. Zvířecímu světu lidsky pojednanému patří ještě ptáci. Muž bere na sehe často podobu kovboje. Někdy je po zuby ozbrojen a jde z něho hrůza, Jindy je spíše švihák. Jiří Pařík vytvořil si základní typy ve všech těch kategoriích. A nynf je obměňuje. Pohrává si s nimi ne jen tak, a pro ntc za nic. Hraje si s nimi s určitým záměrem. Kreslířským a obsahovým zároveň. Nejsou to kresby na první pohled třeba tak lehce srozumitelné jako byly ty dřívější, stvořené tluston obrysovou čarou, ale za to stojí mnohem výše na uměleckém žebříčku. A to hodnoceno nejen z hlediska kreslířské virtuózlty — a té je v nich opravdu mnoho — ale po stránce Ideově obsahová. jh Váženi soudruzi, v Literárních novinách ze dne 15. června 1983 loučí se Pavel Kohout s bývalou kavárničkou „Na Perštýně“ právem. Nebyla totiž ani adaptována, ani „modernizována“, Jak se domnívá, ale prostě a jednoduše zcela a definitivně zrušena. A to proto, že již v březnu minulého roku městský statik lnž. Hlaváček za účasti dalších odborníků rozhodl z bezpečnostních důvodů vyklidit celý objekt naši cukrárny na rohu Národní třídy a Perštýna, jelikož v celé staré budově se objevily ve zdivu trhliny a poruchy, nebezpečně ohrožující stabilitu objektu, kde jsme měli umístěnu celou výrobu s jedinečnou a pro nás nenahraditeinou cukrářskou pecí a také veškeré zázemí a příslušenství pro nás nezbytné k provozu zmíněné kavárničky. S vědomím nemožnosti nahradit ztracený objekt, jeho provozní podmínky a pro plnění našeho plánu i hospodářský přínos, prodlužovali jsme všemi prostředky vyklizení objektu a likvidaci provozu tak dlouho, pokud to bylo jen trochu možné a pokud se zdálo, že přece jen k demolici objektu nebude nutno bezprostředně přistoupit. Zhoršení situace a ohrožen! bezpečnosti našich pracujících vedlo však k rozhodnuti celý provoz urychleně zastavit, zrušit a objekt dnem 11. března 1963 vyklidí). S tím současně bylo nutno Zlikvidovat kavárničku, jelikož přestala mít potřebné zázemí jak výrobní, pomocné, tak i hygienické. Ve snaze zajistit v zbývajících místnosteoh vedlejšího domu alespoň prodej dovážených výrobků s občerstvením, otevřeli jsme zde po nutném zmenšení původní místnosti kavárny o prostor nezbytný ke skladování zboží a mytí nádobí alespoň cukrárenské bufet, vybavené běžným nábytkem, který my ani nenavrhujeme, ani nevyrábíme, ale jsme nuceni koupit jako každý jiný spotřebitel při nemožnosti obstarat jiný a který jsme momentálně měli k dispozici. Zákusky zde prodáváme za státní maloobchodní cenu a celý provoz je zařazen do IV. cenové skupiny, zatímco kavárna bylá zařazena do II. cenové skupiny. Přitom není vyloučeno, že nepodaří-li se vyřešit přívod elektřiny a elektroinstalaci při zbourání sousedního objektu, bude i celá zbývající cukrárenská prodejna zrušena. — Nebyl tudíž autor, ani schvalovatel, nebyl architekt a není jeho financiér. Nebyla ani možnost, ant prostředky něco budovat. Autorem vzpomínaná a litovaná kavárnička nepodlehla marnotratné péči někoho, ale nezbytné nutnosti. Se soudružským pozdravem ředitel podniku: KAREL MAJER PATERO POKYNU JAN NEDVÉD Kráčej kupředu. Nikdy ne vepředu. Neostouzej, fujl Pouze upozorňuj. Nezapomeň na zásluhy. HoděI se ti pro podruht). MáS-ll rodinu, nedělej hrdinu. A hrdý bud. Vocud až pocud. ) * O íč > O * >N < leden plakátek v pražských tramvajích doporučuje ranou drůbež a říká: ..Môžete ji péct, rožnit, smažit, dusit, zadělávat, vařit“. Myslíte si asi, že teď začnu výkladem o slovese rožnit; jenže mně jde spíše o ten infinitiv péct. (Přiznávám se však, že mne to „rožnění“ také trochu zarazilo, dosud jsem se s tím slovesem nesetkal; ale není nesnadné zjistit, že už žije pár desítek let. Tvořeno je správně a snad je 1 potřebné; doufejme, že nikdo nepřijde s nápadem říkat též troubit nebo troubovat anebo pekáčit čl pekáčovat apod. To jsou totiž základní „obyčejné“ způsoby pečení, a proto asi vystačíme též se základním slovesem péci; ostatně pekáč je od něho odvozen.) Jak je to však s tím infinitivem péct? Všechny mluvnice uváděly vždy jako jedině spisovnou podobu na —ci, a to ovšem u všech sloves tohoto typu: vléci (obléci), téci, říci, tlouci, moci (pomoci) a několik málo dalších a odvozených. Kmen těchto sloves končí na —k, resp. —h a v jejich tvarech se střídá —k, —c, —č, resp. —h, —c, —ž. Donedávna se předepisovaly I podoby peku, pekou, pec!, avšak nejnovější příručky už připouštějí běžné (protože pravidelnější) tvary peču, pečou, peč! (takže k zůstalo jen v minulém tvaru pekl); podoby můžu, můžeš se však pokládají jen za hovorové. U infinitivů typu péci, říci působí potíže celé zakončení —ci, stojící proti naprosto většinové koncovce — t(i). Zejména v nové době, kdy se koncové —i většinou neobjevuje, zakončení —ci už nlčim nepřipomíná koncovku —t, zcela se izolovalo (a existuje pouze v jazyce spisovném). Proto s tím větší naléhavostí se hlásil a hlásí o právo Infln. typu péct, vlastně s řádnou koncovkou —t. (Pro dnešní stav není vůbec rozhodující, že tvar péci vznikl v pradávných dobách z podoby pek-ti.) Situace je tedy vlastně taková, že knižní podobě na —ti odpovídá podoba na —ci (stěží bychom jí užili např. v přátelském dopise), kdežto hovorové a neutrální podobě na —t odpovídá podoba na — (c)t — ovšem s tím malým rozdílem, že tyto podoby (říct) nejsou zatím neutrální, běžně spisovné, nýbrž jen hovorové. Postavíme-11 vedle sebe říci — říct, cítíme, že nám opravdu ten střední článek chybí. Lze se však důvodně domnívat, že typ říct1 má naději stát se nakonec běžně spisovným. Proto musíme uvítat, že nové vydání Havránkovy-Jedličkovy „České mluvnice“ uznává nyní tyto podoby za hovorově spisovné. Je tu však malá potíž: slovesa, v jejichž kmeni je dlouhé é (péci, téci, . . .), mívají v jazyce, běžně mluveném většinou v infinitivu e krátké, nebo í (péct. píct; téct, týct; oblíct). Je to proto, že hláska é v obecné češtině neexistuje; např. místo mléko říkáme mlíko, místo léto, lékárna — leto, lékárna (lékař se nemění, protože se obecně říká doktor); ostatně říci vzniklo rovněž ze starého řéei. Proto podoby péct, téct, obléct připadají mnohým mluvčím (podle jejich krajového původu) nepřirozené: spojují totiž v jednom tvaru prvek příznačně spisovný (é) s prvkem, který naopak proniká do spis. jazyka z oblasti nespisovné. Je sice pravda, že tvary é (péct) mají oporu u sloves typu nést, vést, kvést, plést, jenže obecně se říká nést. a dokonce 1 vect, kvect, plect (vedle kvíst, plíst), přičemž toto koncové —ct (pronikající i u slovesa ject) je jistou oporou i pro tvary říct. Zkrátka a dohře, je tu složitá síť vztahů a vlivů; bylo by jistě sajímavé dovědět se, jak se tvary typu péci // péct // péct // píct jeví našim čtenářům. oi LU h-D ■ UMĚNI CIST a o přečteném správně informovat nepatří rozhodně ke ctnostem autora poznámky „Co také kvete na zahrádce sol-fí“ v květnovém čísle Hosta do domu. Se zaujetím hodným přesvědčeného stoupence abstínentlsmu odmítá „ohnivou vodu nekontrolované fantazmagorle“ „útvaru vědeckofantastického", přičemž odvozuje svou kritiku z článků M. Holuba „Diskuse o návštěvnících z vesmíru na Zemi“ (Vesmír, 4/83). M. Holub však ve svém článku nelronlzuje výmysly autorů fantastické prózy v jejich oboru, nýbrž neudržitelnou naivitu některých hypotéz, které chtějí být považovány za vědecké ve skutečnosti (např. „hypotézu, podle, níž v dávné minulosti navštívili naši planetu hosté z vesmíru“), protože še podle Jeho názoru, takovéto výmysly opravdovému vědeckému bádání jen pletou pod nohy. Ale zakládat na Holubově ironizael naivních hypotéz kritiku výmyslu ve vědeckofantastickém žánru Je asi totéž, jako bychom kritikou historiografova výmyslu, odporujícího dějinné pravdě, chtěli postihnout vnějšně obdobný — přitom však esteticky funkční a umělecky potřebný — výmysl spisovatele historického románu nebo dramatu (kdybychom např. vytýkali Schlllerově Panně Orleánské užiti bájeslovných prvků).'Ve vědecké fantastice je nadto důraz na substantivu: jejím tématem a inspirací je ovšem věda, ale podstatou umělecké fantastično; proto zde platí jiná, specifická, převážně estetická kritéria. Neocitl se autor poznámky o scl-fi náhodou — snad proto, že není „básníkem a vědcem“ v jedné osobě — sám v postaveni toho, kdo nastoluje — abychom užili Jeho slov — za zdravou skepsi rozumu „bizarní sestavy“ svého „denního I nočního snění“? VACLAV KUBÍN