Literární Noviny, leden-červen 1965 (XIV/1-26)
1965-01-01 / No. 1
Krabička versus truhla Jako větSina babiček i naše má babiččinu krabičku. Jednak v duchu tradice, za druhé s ohledem na televizi. Pomalu už totiž lidé babičky bez krabiček nebudou považovat za babičky vůbec. Mimo ni má ještě reumatismus a důchod. Oboji s krabičkou úzce souvisí. Ačkoliv je dosti malá, důchod se do ní vejde pohodlně. 0 reumatismu totéž říci nelze. Babička tedy reumatismus ukládá na zimu do postele u své mladší dcery v městě. U starší dcery ve vesnici, kde žije zbytek roku, totiž není ústřední topení, zatímco u dcery na vesnici je naopak čerstvý vzduch a povinnost přes léto hlídat vnoučata. Konečně naše babička není s tím svým fluktuantstvím jediná. Už Božena Němcová přiznává, že i její babička se přestěhovala k dceři. A dokonce s žádnou krabičkou, nýbrž s pořádnou truhlou. Nechci z toho, aby bylo jasno, vyvozovat názor, že tenkrát byly větší důchody a tak krabička nestačila. Konečně každé školou povinné dítko ví, co všechno měla babička ve své truhle. Neví však, co neměla. Babička Boženy Němcové určitě neměla takové komplikace jako dnešní stařenky. Aspoň je neměla s důchodem. Možná, že i proto, že žádný nebrala, ale určitě i proto, že za jejích časů nebývaly ještě „Provozní předpisy pro důchodovou službu". Jsou to sice předpisy připomínající poněkud dobu, v níž platily ještě tereziánské tolary, ale určené pro věk kosmonautů. Podle nich totiž nemá důchodce opustit své trvalé bydliště na delší dobu než čtvrt roku, pokud chce od poštovního úřadu obdržet důchod. Předpisy totiž předpisují jco jiného také mohou předpisy dělat než předpisovat), že důchod za důchodcem lze do jeho přechodného bydliště zaslat nanejvýše třikrát a pak musí zůstat uložen na poštovním úřadě. Samozřejmě uložen zůstane důchod a nikoliv důchodce, který je tímto opatřením postižen. Jelikož zřejmě i na poště platí úsloví: „do třetice všeho dobrého t zlého," je důchod třikrát za sebou uložen na poště a pak vrácen Státnímu úřadu důchodového zabezpečení. Bohužel, babičky se od medvědů liší tím, že nemohou v zimě delší dobu spát a trávit vlastní tuk. Je to neproveditelné už proto, že staří lidé tolik spánku nepotřebují a tolik tuku většinou teprve nemají. Naše babička s reumatismerti nespí navíc starostí, jak to udělá po těch třech měsících, nebude-li mít to štěstí, aby chytila nějakou vážnou nemoc, nejlépe něco nakažlivého jako spalničky nebo příušnice. V pravidlech pro poštovní službu část 5 Ministerstvo dopravy a spojů je totiž uvedeno: ,,c) U starých, osamocených a nemocných důchodců, kteří jsou v ošetřování u svých dětí nebo příbuzných mimo místo svého trvalého bydliště, lze zcela výjimečně k zamezení nežádoucí tvrdosti dosílat důchod t po uplynutí tří měsíců. Důchodce je však povinen předložit vždy po uplynutí tří měsíců poště v místě přechodného pobytu potvrzení národního výboru nebo lékaře, že v místě žije, a že pro vážnou nemoc sl nemůže důchod u pošty v místě svého trvalého bydliště vyzvednout." Za ošetřování se pochopitelně nepovažuje ani to, že se starý táta nebo maminka chtějí přes zimu ohřát u rodinného krbu svých dětí nebo jim podle svých sil pomáhat v létě na venkově a osvěžit se na čerstvém vzduchu. Občanský průkaz, na který vám ochotně zapůjčí v půjčovně vysavač, motocykl nebo třeba masku pierota, nestačí poště k vydáni čtvrtého nebo pátého důchodu. Trvá na tom, že důchodce se musí aspoň na několik minut dostavit do místa svého trvalého bydliště a převzít peníze tam, i kdyby měl důchod procestovat. Jako kdyby třeba v Podkrkonoší platila jiná valuta než v Olomouci. Zatím tedy naší babičce nezbývá než každého čtvrt roku zabalit svou krabičku do kabelky, reuma do vlňáku a cestovat k místu svého trvalého bydliště. Raduje se přitom aspoň z toho, že i důchodct pomáhají plnit plán přepravy obyvatelstva. BOHUMIL TICHOTA SLOVNÍK SPISOVATELŮ Četl Jsem ▼ 49. čísle Literárních novin Článek Sterilita. Fakta, která v něm autor uvádí, sedí. Znám podobné případy a nemusí jít vždy o literáty. Také výtvarníci se pro někoho stávají umělci, hodnými povšimnutí až po přijetí do Svazu výtvarných umělců. Tak už to však na světě u stfwioho chodí, že neuzná nic, co není napřed shfiry dáno. Chci se však na chvíli zastavit u Slovníku českých spisovatelů, který zpracoval Üstav pro českou literaturu ČSAV a před krátkým časem vydal Čs. spisovatel. Bylo ho už dávno zapotřebí a je dobře, že vyšel. Pokud vím, je o něj velký zájem a nebude jistě trvat dlouho a bud« rozebrán. Jeho autoři tu odvedli kus poctivé práce, dobře se v něm hledá a fotografie většiny outord, v něm uvedených, přiblíží i lidsky mnoha čtenářům ty, o nichž slyšeli a jejichž díla četli. Jeho autoři sami v předmluvě uvádějí, že sem zdaleka nebyli pojati všichni, kdo se do české literatury publikačně zařadili. O široké objektivitě výběru svědčí 1 uvedení několika autorů, kteří po únoru 1948 emigrovali do ciziny. A přece mi dovolte říci na okraj jeho vydání alespoň jednu připomínku. Chybí mi v něm přece jen někteří autoři, co se tam myslím přese všechno vejít měli. Uvedu za všechny namátkou cestovatele L. M. Pařízka, který mě například seznamoval nejpřijatelnější formou s národně osvobozeneckým hnutím v Africe, nebo Jaroslava Foglara, antora Chlapců od Bobří řeky a jiných románů pro mládež, k němuž se oklikou v mnohém vracíme a který, pokud vím. znovu píše a ne špatně. A budou-li k tak potřebnému dílu, za něž bych chtěl vydavatelům poděkovat, pořizovány doplňky, bez nichž se asi neobejde, byl bych rád, kdyby tam určitě nezapomněli na Oldřicha Wenzla, Eluardova překladatele, jehož podivuhodný Yehudi Menuhin k výbojům naší poezie nrčitě patří. I když jde ve všech případech spíše o chyby krásy, přece jen |e někdy dobře odstranit i pihy ve tváři, aby byla taková, jakou si tak dobré dílo, jakým Slovník bezesporu je, zaslouží. ZDENEK JANIK, Praha FOLKLÓR Od roku 1945 prožilo naSe lidové uménl zajímavou historii svých osudů; původní pováleSné nadšeni, překotné vznikán! souborů, důvěra v jeho nekoneěnou životnost t víra v jeho, další rozvoj (značně umělé pěstováni „současného folklóru“ typu Anežky Gorlové) byla v pozdějších létech vystřídána skepsi (poprvé pregnantně vyjádřenou téměř proslulým Mináčovým článkem Tíha folklóru), která nakonec vyvrcholila polemicky pamfletlckou Iventivou Vachkova filmu Moravské Hellas. Byla tedy položena vývojová teze 1 antlteze; nicméně problém sám nelze / řešit a vyřešit pouhým kladením názoru proti názoru, nýbrž především vědeckým zkoumáním. Skupina etnografů a folklortstů pracujících většinou přímo na Slovácku (V. Frolec, D. Holý, J. Jančář a jiní) udělala v tomto směru už dnes práci, která je s to povznést se nad dosavadní úroveň „sporu o folklór“. Skupina těchto etnografů pracujících v provincii na zcela neprovtnciálnl úrovni vydává při hradišťském Muzeu víceméně pravidelně vycházející sborník vědeckých prací „Slovácko" (například s pozoruhodným zhodnocením Olehlových teorií o lidové písni); a jsou to přibližně tttlž mladí vědci, kteří se pokusili nyní ve Strážnici vydávat neperiodický časopis Národopisné aktuality, v jehož prvním (a zatím jediném) čísle nás upoutá především rozsáhlé zhodnoceni dosavadních diskusi o folklóru a velmi racionální návrh nové koncepce strážnických slavností, které prožívají už mnoho let vleklou krizi. Protože u nás bývá zvykem považovat každou aktivitu, kterou projevu)e provincie, za aktivitu omezené platnosti, chceme na význam vědecké práce mladých moravských etnografů zvlášť poukázat. M. K. PRAMEN HUMORU Humor telefonní správy, o němž psal v 50. č. LN Václav Lacina, není jen státní, je také masový. A je třeba pochválit městskou telekomunikační správu v Olšanské ulici na Žižkově, že šetří nejen papír, nýbrž i mozkové závity svých zaměstnanců tím, že si rozmnožila k odpovědím pro všecky desítky tisíců telefonních předplatitelů jeden formulář, a ten jí stačí na všecko. Individuální odpověď z ní nevypáčíte ani za milión. Můj případ je sice obdobný Lacinovu, ale přece jen jiný, závažnější. SJalo se mi letos dvakrát, tedy ve dvou měsících, že mf telefonní účtárna připočítala k měsíčnímu součtu hovorů mimořádně ještě stovku hovorů. Jen tak, jakoby nic. Jsem zvědavý člověk, a když tedy se to stalo podruhé, otázal jsem se dopisem, ve kterém jsem se přinutil ke zdvořilosti, odkud se v mých telefonních účtech vzala dvakrát ta mimořádná stovka hovorů, která zvedla počet mých hovorů vysoko nad měsíční průměr. A tak jsem dostal naprosto stejný formulář, jaký dostal Václav Lacina a jaký dostávají patrně všichni tazatelé a stěžovatelé, se sdělením, že „technické zařízení mé stanice je v pořádku“. To jste mi nerozuměli, milá paní, psal jsem znovn telefonní účtárně, o to mi nejde, jde mi o tu mimořádnou stovku, vlastně o dvě. Odkud se tam vzaly? Kdo je tam připsal? A proč? Za trest? Když za trest, tedy čím jsem se provinil? Tím, že mám telefon už půlčtvrté desítky let? Nebo mám takto pomáhat uhrazovat deficit? Nebo tam je ta stovka pro zvednutí hladiny průměru počtu mých hovorů pro telefonní poplatky v příštím roce? Či je to snad jen takové nahodilé mírné tajné zdražení telefonu? Inu, člověka napadají v takových chvílích všelijaké myšlenky! I sdělila ml nakonec telefonní účtárna, že počáteční stav mých hovorů byl ten a ten, konečný byl ten a ten, k tomu plus sto, takže to je dohromady tolik a tolik. Tak to jsem tedy tím ,,k tomu plus sto“ naráz ohromně zmoudřel. Odkud se ta zatra stovka dvakrát vzala, o tom nic. Já o voze, ta paní o koze. Zvědavost mě přešla, s tou paní se nedomluvím, já česky, ona čínsky, ale teď mě napadá, že Lacina zde vlastně objevil nádherný pramen humoru a lidové zábavy, který se nadto dá dobře spojit se zvýšením státních příjmů. Co když se tento vynález telekomunikační správy rozšíří do celého státního aparátu a když budeme odevšad dostávat účty s konečným součtem a >rk tomu plus sto“? To se nasmějeme! A. C. NOR Nevěra jako téma sociologického průzkumu je na pořadu zatím jen ve Spojených státech a ve Francii. Američtí sociologové z Columbia University dospěli k závěru, že přibližně 40 % mužů dopouštějících se nevěry se odvolává na tělesné nedostatky své vlastní manželky, většina však [tedy zbývajících 60 °/o) uvádí spíše chyby charakteru jako panovačnost, nesnášenlivost, malé porozumění manželky a nedostatek smyslu pro humor. Zcela jiné výsledky mělo podobné šetření ve Francii. Tam se většina nevěrných mužů vymlouvá na přitažlivé chování, jímž na ně působí ostatní ženy. Francouzská dvornost jim zřejmě zabraňuje hovořit o tělesných nedostatcích vlastních manželek. Pokud jde o nevěru žen, převážná většina žen jí vysvětluje velmi jednoduše tak, že láska k jejich muži uhasia a že z toho důvodu si žena našla Jiného partnera. Pouze 30 % žen se odvolává na tělesné nedostatky manžela. Zajímavou odpověď dalo šetření o manželské nevěře na otázku, kdo má větší sklony k nevěře, zda muž nebo žena. Podle francouzských sociologů se 90 °/o manželů žijících ve velkoměstech dopustí alespoň jednou za manželství nevěry; u žen z velkých měst kolísá tento údaj mezi 20—70 %. V malých městech Je nevěra daleko řidší, což ovšem nesouvisí s vyšším morálním standardem, ale s tím. že obyvatelé malého města se velmi dobře navzájem znají a pokus o nevěru Jde těžko utajit. Na francouzském venkově není prý nevěra tak Častá jako ve velkoměstech, ale Haleko vyšší než v malých městečkách. Kritickým věkem pro rozvrat manželství z důvodů nevěry je u mužů — podle francouzských sociologů — období mezi 30. až 40. rokem a pak opět mezi 50. a 55. rokem; u žen jsou jako zvlášť kritické označeny dva úseky života: mezi 35.—40. rokem a pak mezi 45.-52. rokem. DOPIS REDAKCI Milý Adolfe Hoffmeistře, četl jsem Tvůj článek o Robertu Rauschenbergovi s pocity možná poněkud smíšenými, ale rozhodně víc pobaveně než pozlobené. Samozřejmě Jsem sl všiml, že se tam zmiňuješ i o mně, a to v Jakési pikantní souvislosti. Uvádíš zkráceně mou charakteristiku pop artu (z článku, věno-váného benátskému bienále, který uprostřed léta vyšel v Literárních novinách a na nějž čtenáři už asi většinou zapomněli) a dodáváš jakoby nic: „Trochu mne mrzí, že jsem nerozeznal Míčkův přízvuk v jeho písmu. Podobně totiž píše o pop artu celá Italská reakce, ale ono ovšem záleží právě na tom přízvuku. To, co reakce pop artu vytýkě, vytyčuje pop art docela programově jako své přednosti a charakteristické znaky.“ Nejprve jsem se lehce přenesl přes tyto řádky, ale pak jsem si uvědomil, že mohou být čteny ve smyslu pro mě dost nepříjemném. Potvrdily mi to otázky mých dovtipných čl nedovttpných přátel, kteří se mne ptali, proč jsi proti mně vykopal válečnou sekyru. Nevím teď, mám-H se bránit sám, anebo spíš brát v ochranu Tebe, že jsi to tak zle nemyslel. Komicky mrzuté na věci je, že tehdy, když byl můj referát otištěn, bylo mi zas z jiné strany docela naopak zazlíváno, že propaguji pop art v Československu a že se dokonce v jeho prospěch dovolávám svědectví Guttusova. Ale já jsem nepsal ani propagační leták, ani pamflet na pop art, nýbrž jen věcnou zprávu o tom, jak se jevilo vystoupeni amerických popartistů na mezinárodni přehlídce bienále, kde Ještě mnoho jiných věci vzbuzovalo pozornost. Vylíčil jsem bouřlivý ohlas celé výstavy a odpor, který vyvolala u Italských konzervativců: poskytl jsem Ti tak bezděky argumenty, jichž jsi ve svém článku použil. Sám jsem pranýřoval výrok o „orgii nejextrémnějšfho modernisjnu“ i prohibtční zásah benátského patriarchy, kterého Ty jsi povýšil rovnou ha papeže, ale na tom nezáleží. Řekl lsem však také, že proti paušálním útokům zprava pochopitelně „vystoupili představitelé kulturně politické levice na obranu svobody uměleckého “ projevu, byť se proto nevzdávali práva kritiky“. Byl bych rád, kdyby takový svobodomyslný a kritický postoj ke kulturním otázkám patřil 1 u nás k základním a vžitým pravidlům společenského bontónu. Nechci se zde s Tebou přít o pojetí a hodnocení pop artu; možná, že bychom se v jádře shodli, až na nějaké rozdíly v přízvuku. Slo ml jen o to, abych tu vyjasnil malé nedorozuměni. Chtěl jsem však při této příležitosti poznamenat, že v soudu o současných uměleckých zjevech a tendencích nevystačíme vždycky jen s jednoduchou pravolevou terminologii. Měli bychom se všichni snažit, abychom mohli o uměni, o jeho vážných a odvážných experimentech anebo 1 jen o jeho hokus pokusech hovořit v trochu klidnějším povětří; abychom se třeba pro rozdílný přízvuk nestrašili hned čertem nebo papežem. Jsem přesvědčen, že to odpovídá 1 Tvým Úmyslům. SEBEKRITIKA MIROSLAV MICKO S opravdovým zájmem Jsem se v Literárních novinách č. 47 začetl do „Zprávy o tiskové konferenci" s primátorem. Čím vlče Jsem však absorboval tuto podivuhodnou „Zprávu“, ttm vlče jsem zjišťoval, že se o tiskové konferenci vlastně nic nedovím. Ve zprávě jde o popis jakéhosi ordináře primátora, který vital pozvané novináře, bezelstně se usmíval a s mnoha příchozími se dokonce objímal. Mtmo jiné nešetrně zvedl ze sedadel dvě staré novinářky, aby prý „nepřekážely v záběru televize". A co Je zvlášť zajímavé, tento muž se od desítek novinářů nechal lichotivě zvát k návštěvám jednotlivých redakci, aniž si uvědomil, že pozváni není myšleno upřímně. Když jsem zprávu dočetl a zjistil, že JI podepsaný autor Bohuslav Blažek napsal jenom proto, že mi onen „ordinár“ nějakým omylem nepodal ruku, bylo mi úzko. Uvědomil jsem si, Že jsem celou konferenci připravoval a Že tedy musím tímto tajuplným mužem nutně být já. A tak se tedy ozývám. Skutečně jsem se svými spolupracovníky vítal novináře na tiskové konferenci, plně se doznávám. Sebekriticky přiznávám, že jsem často chodil mezi předsednickým stolem a jednotlivými novináři ještě před zahájením konference, kterou Jsem i osobně dlouho pečlivě připravoval a docela rád. Dále si uvědomuji, koho jsem to vlastně tak srdečně objímal. Byli to například Jaroslav Majer z ČTK, Jan Čistin ze Svobodného slova, Jiří Šimek z Čs. rozhlasu, Olda Rakovec ze Světa v obrazech, Jirka Schwertner z For you from Czechoslovakia, Margit Kollárová, další, i když je znám třeba deset' let, Jmenovat nebudu. V jednom bodě si ale nevím rady! z těch vyjmenovaných 1 desítek nejmenovaných novinářů, kteří se ke mn£ přátelsky nakláněli, nechtěl ode mne ani jeden nic jiného než jen tu čl onu Informaci, co z řeči primátora především zdůraznit, aby to Praze nejvíce pomohlo. [Celý jsem se asi třásl, abych mohl prokázat i zákulisní službu, třeba se přimluvit za rychlejší vyřízení žádosti o byt, nebo intervenovat na školském a kulturním odboru. aby snad dítě kolegy nemělo pětku na vysvědčení atd., atd.J Tak ml vrtá hlavou, co podle Bohuslava Blažka měli moji přátelé za očima, když mí „našeptávali“. Chorobná podezřívavost autora „Zprávy“ to jistě nemůže být. Za pomoci stočlenného aparátu NVP také dnem i nocí pátrám po kořenech své nedelikátnostl či panovačnosti, symbolizované mojí poznámkou, pronesenou po dotazu jednoho novináře, kdy bude opravována Jakási konkrétní ulička na Smíchově. Řekl jsem, že jistě všichni chceme vědět něco o svém bydlišti, ale že na tiskové konferenci s primátorem bychom se měli zabývat věcmi, které zajímají všechny přítomné. Také mám strach, že se urazila — ale a2 při čtení Blažkovy „Zprávy“ — jedna z těch „starých“ novinářek, které jsem „zveril“ ze židle Jen proto, aby Je ušpiněný kabel při natáčení neumazal. [Tě kolegyni redaktorce je totiž právě osmadvacet.) Napadla mne nad článkem Literárních' novin také ještě jedna, ale naprosto nesebekrltická myšlenka. Není mi Jasné, proč novinářské svědomí redakce — která dala tolikrát plný průchod ostré krltica na poměry v Praze — připustilo, aby 1 z opravdu zdařilé a všemi listy vysoca ceněné akce přinesl literární týdeník dva sloupky nepochopitelných dohadů, aniž třeba jinak a v jiné souvislosti dal místo k řešení ožehavých problémů, o nichž sa otevřeně na tiskové konferenci hovořilo. Pokud Jde o tisk a propagaci, pražské národní výbory dříve připomínaly Šípkovou Růženku Nově zvolení funkcionáři pražských národních výborů v čele s novým primátorem museli sehrát těžkou úlohu rytířů, aby Praha úspěšně vykročila do období své renesance 1 na tomto úseku. Toho dokladem byla 1 tisková konference. Často Jsem Již litoval, že Jsem —< poprvé od svých sedmnácti let — přijal funkci, při níž mi na tvůrčí novinářskou práci zbývá minimum času. Nicméné, když” jsem dočetl zprávu Bohuslava Blažka, měl jsem dojem', že Je lépe být byť Jen dobrým ordinářem přísného, náročného a hlavně schopného primátora, než málo pravdomluvném elévem snad dobré, ale zato zřejmě neuvěřitelně benevolentní redakce. 0TT0 rqz^ka ZPRÁVY STÁTNÍ POPULAČNÍ KOMISE č. 5 ODPOYĚDI Ve 46. čísle jste otiskli poznámku čtenáře Rudolfa Kolářského týkající se Čítanky pro 3. ročník SVVŠ. S. Kolářský se pozastavuje nad nedostatečným zastoupením ukázek ze světové literatury v této čítance (a obecně 1 v čítankách pro nižší ročníky). Zdá se, že s. Kolářský si plně neuvědomuje, že čítanka vznikla a byla koncipována na podkladě schválených osnov e že nemůže při daném počtu hodin věnovaných literatuře obsahovat všechny texty, které by žáci měli přečíst. Osnovy doporučují individuální četbu také ze světové literatury. Volba děl není osnovami vymezena (kromě děl konkrétně uvedených), záleží na doporučení učitele, co mají žáci čist kromě tzv. „povinných autorů". Je třeba si také uvědomit, že čítanka není jedinou příručkou pro literární výchovu. V Rukověti dějin české a slovenské literatury od r. 1918 jsou uvedeni, 1 když velmi stručně, také autoři, které pisatel poznámky postrádá; G. B. Shaw, I. Erenburg, L. Feuchtwanger, E. Hemingway a řada dalších, o kterých se s. Kolářský nezmiňuje. Od roku 1961 se plánuje vydání nových čítanek pro střední všeobecně vzdělávací školy, které mají odpovídat novému pojetí výuky literární výchovy. Jejich vydáni je však závislé na vypracováni nové učebnice dějin literatury. Tuto učebnici má vypracovat početný kolektiv předních literárních historiků v čele s prof. F. Vodičkou. Práce však dosud nepokročtla tak daleko, aby podle koncepce této učebnice mohli zahájit práci autoři nových čítanek. STATNI PEDAGOGIČKE NAKLADATELSTVÍ Dodatkem: spolu se s. Kolářským sl plně uvědomujeme, že čítanka vznikla na podkladě schválených osnov včetně příslušného pnčtn vyučovacích hodin, přičemž si neméně plně uvědomnjeme. že takové osnovy (i příslušný počet hodin) neodpovídají dnešním potřebám výuky. Přečetli jsme sl v 38. č. LN glosu o nedostatku obrazových knih o Praze na našem knižním trhu. Ačkoliv nejsme Jedinými vydavateli pragenslt, pochází většina uváděných knih z naši produkce. Především je třeba připomenout, že neexistuje žádná zvláštní produkce pro cizince. O tom, zda některou knihu vykoup! naši spotřebitelé dříve, než se o ní dovědí cizí návštěvníci Prahy, nebn zda se dostane 1 na ně, rozhoduje prakticky jen maloobchodní prodejna. Nabízí se samozřejmě myšlenka vydávat těchto knih tolik, aby byly stále na skladě. To je za dnešních podmínek jen zbožné přání. Uvážíme-li, že jen na připravované vydáni Pllckova Pražského hradu a na dílo téhož autora Žijeme v Praze (první v 25, druhé v 50 tisících výtisků) spotřebujeme deset a půl vagónu kvalitního papíru, je zřejmé, že při nutnosti zajišťovat i ostatní ediční úkoly nelze v jednom roce takových děl zařadit mnoho. Snažili jsme se po reálném zváženi této situace zajistit potřebné publikace alespoň na rok 1965, kdy lze očekávat větší přiliv domácich 1 zahraničních hostů v Praze v souvislosti se spartakiádou a s výročím CSSR. Část těchto titulů vychází letos, část bude dodána v příštím roce. V roce 1964 vydáváme: Kozák-Poche-WIrth, Hradčany a Malá Strana, náklad 10 000 výt., Peterka-Dvořák, Pražské Jaro, 10 000 výt., Kozák-Kožík, Poklady pražské archltekturv, 15 000 výt. Kromě toho jsme dali do výroby všechna tři fotografická díla Pllckova. Ani jednu z těchto knih však nemáme možnost uvést na trh v tomto roce, protože je tiskárny nevyrobí. V plánu na r. 1965 máme další tituly vhodné pro zahraniční návštěvníky: Krejčí, Praha osmi století, 10 000 výt., Poche-Ehm, Prahou včerejška a dneška, 16 000 výt., Kozák-Poche-Wirth, Hradčany a Malá Strana, 3, vyd., 15 000 výt. Kromě toho připravujme vydáni několika cizojazyčných verzí malého obrazového průvodce Prahou od prof. Plicky a průvodce nově otvíranou Obrazárnou Pražského hradu od doc. Neumanna. Prahy se významně týká 1 publikace A. Tučkové a kol. Souvenir z Československa, připravovaná rovněž v několika jazycích. 19 NAKLADATELSTVÍ ORBIS K našim glosám o zničených sochách v Karlových Varech a k demolici domu v Sušici nám poslala vyjádření Krajská prokuratura v Plzni. V dopise mj. píše: 1. Okresu) prokuratur® v Karlových Varech provedla podrobné šetřeni ve věci zničení alegorických soch měsíců od chebského sochaře K. Wilfeřta z roku 1881 a zjistila z vyjádřeni náměstka ředitele Československých státních lázní Karlovy Vary Miloslava Procházky a staveb-ního technika Bohuslava Ulrycha, Ke t» chy na kolonádě Československo-sovětského přátelství v Karlových Varech byljr vyměněny za kopie již před rokem 1969. Původní sochy byly totiž poškozeny jednak povětrnostními vlivy, jednak ■ některých soch byly uráženy prsty, nohy a ruce. Původní sochy, z nichž zbyly pouze 4, byly uskladněny ve dvoraně Zámecké kolonády. Když zde byla Instalována scéna, bylo rozhodnuto poškozené sochy odklidit, poněvadž tam působily rušivým dojmem. Pracovníkům Československých státních lázní Karlovy Vary nebylo známo, že jde o sochy památkově chráněné, poněvadž teprve rozhodnutím ze dne 20. 12. 1963, které bylo ředitelství Československých státních lázní Karlovy Vary doručeno dne 18. 2. 1964, byly Krajským střediskem státní památkové péče a ochrany přírody prohlášeny některé objekty ve správě státních lázní za památkově chráněné. Poněvadž pracovníci, kteří o odklizení soch rozhodovali, nevěděli, že jde o objekty památkově chráněné, a navíc z vlastní iniciativy zjišťovali, zda tomu tak je, přičemž byli podle jejich názoru odpovědnými pracovníky ujištěni, že tomn tak není, nelze jim vytýkat porušení jejich pracovních povinností nebo je dokonce stíhat. Proto prokuratura nečiní v této věci opatření. 2. Šetřením bylo zjištěno, že hospodářský odbor MěstNV v Sušici rozhodl dne 11. 1. 1964 o zboření objektu bývalého pivovaru v Sušici zahrnujícího též dům čp. 52/1, který byl v době. kdy toto rozhodnutí bylo vydáno, památkově chráněn. Ministerstvo školství a kultury však rozhodnutím ze dne 24. června 1964 upustilo od další památkové ochrany tohoto objektu a stanovilo zároveň podmínky. Tyto podmínky byly splněny až na podmínku č. 3, že totiž investor provede potřebná Opatření k statickému zajištění vedlejšího domu čp. 51 1. který je chráněn pro zachovanou renesanční fasádu a velmi hodnotné interiéry. K zabeznečení památkově chráněného domu čp. 51 1 bvlo navrženo několik opatření, z nichž nejvýznamnějšf je zabezpečení obvodového zdivá s pilířem dřevěnými vzpěrami. Toto opatřeni bylo ihned po skončení jednání provedeno a v současné době se zaiišťuje celá fronta traktu obnaženého při demolici. V tomto případě došlo sice k porušení ustanovení, poněvadž o demolici bylo rozhodnuto bez souhlasu ministerstva v době, kdv tento dům bvl ještě památkově chráněn. avšak tento nedostatek by! později odstraněn tím. že ministerstvo od dalíl památkové ochrany tohoto nbjektn upustilo. Proto prokuratura nečiní ani v tomto případě opatření. LN2