Literární Noviny, červenec-prosinec 1965 (XIV/27-52)

1965-07-03 / No. 27

LITERÁRNÍ NOVINY TÝDENÍK SVAZU ČESKOSLOVENSKÝCH SPISOVATELŮ Praha těchto dnů Přijížděl jsem náhodou letos z ciziny přímo do posledních příprav spartakiády, a tak mě to svádělo hrál si na cizince a představovat st jeho dojmy, lsem totiž odedávna zastáncem přesvědčení, že nečítané půvaby naší země by se mohly stát magnetem pro turisty celého světa, a vím také, že valuty získané přírodními krásami jsou nejméně o polovinu levnější než valuty vydřené průmyslem. Proto jsem st často s hněvem a závislí myslíval, jak málo by stačilo, abychom se tím magnetem stali. Nezapírám, že jsem byl napřed trochu zklamán. Přijížděl jsem z Jugoslávie, kde sice mají mnoho problémů, ale kde přece dokáží postavit za devět měsíců silnici přes hodně široký i hluboký záliv. A já našel svou Vinohradskou skoro stejně nesjízdnou jako před třemi týdny. Dolíky ve vinohradských ulicích se změnily na hluboké jámy a byl jsem skoro dojat lhostejností příslušných činitelů k jejich růstu, stejně jako když jsem zaslechl na pražské křižovatce ono známé „kam to jedeš, vole?“ z úst pražského chodce. Viděl jsem cestou také rozdivočený Dunaj a vím, jaké drny dokázala. obětavost našich lidí okolo Komárna. Snad se tedy může zdát malicherné mluvit o jámách na ulicích, ale domnívám se, že nebýt té podivuhodné české lhostejnosti, o níž jsme jaksi dřív ani nevěděli, nemusela Praha vítat své hosty těmi „zahrádkami“ před domy, v nichž však se nedá posedět, ale kterým je nutno se z dálky vyhýbat v rámci padání balkónů. Pořád ještě nestojí v pražských čtvrtích tabule, které by oznamovaly jmenovitě, kdo je za co odpovědný a s čím jménem lze spojit chválu a s čím hanu. Ještě chvíli si hraju na cizince přijíždějícího do země, na niž je zvědav. Počítáme-li s tím, že si tuto poutavost udržíme, navrhuji odstranit od silnice zbytečné nápisy, které nestačí přečíst a rozluštit ani řidič čes-. ký. Víme z Maďarska, jak nepřeložitelný nápis řidiče znervózní, ale i tam lze nakonec pochopit jediné opakované slovo „lassan“ (pomaluj. V Jugoslávii nahradili všechny ty „úseky častých nehod“ rozpřaženou dlaní, určující rychlost, kostlivcova dlaň na ní ukazuje rychlost nebezpečnou. Bylo by prospěšné přejit k této mezinárodní řeči obrazových symbolů a opustit oznámení o obcích, které soutěží v jízdě bez nehod Ijak, nevíte?) Státní statek na kolínské silnici považuje za nutné sdělit kolemjedoucím, že souhlasí s historickou pravdou o tom, že nás osvobodil Sovětský svaz. Proč právě cedulí v příkopě? I o těch procentech nad plán lze bezpochyby informovat vhodnějším způsobem. Francie je turisticky dosti známá, možno říct. A přece v Lyonu dávají hostům obálky s pohlednicemi a cigaretami. Zena, která jde na výstavu nebo do muzea, dostane růžt. Dopravní strážníci mají zvláštní směrnice, jak se chovat k cizincům. Vloni na německo-francouzských hranicích dostal celý soubor Hradištana povolení překročit dvakrát celní linku, aby si našel zatoulané nástroje a kroje, jen na dobré slovo. V jugoslávském Piranu jsem viděl strážníka stokrát zastavit cizí vozidlo, které nezachovalo předpis o objíždění náměstí, vydat poučení, pozdravit a s úsměvem se rozloučit. Mám dojem, že pražští dopraváci to dovedou taky. Ale je tu třeba Brno, kde i v noci vás s gustem pokutují, že jste na Zelném trhu přehlédl značku. Před novou radnicí má úřad v uniformě zvlášt bohatou žeň. Nevíte, že tu smíte parkovat jen pět minut? Jednak Jsem to nevěděl, jednak, jak vidíte, nemohu nastartovat, selhalo mi dynamo, musím roztáčet vůz ... To je mi jedno, praví člen VB a trhá kupón. Myslím, že ta desetikoruna je příliš draho zaplacená. Jako o cizí zemi by měli psát lidé, kteří ji vidi poprvé, tak by tomu mělo být i se strahovskou spartakiádou. Myslel jsem, že ji letos nechám přejít okolo sebe. Ale od časného rána prvního dne zkoušek se mne zmocnil nekůd — musel jsem tam být. Teprve když se člověk vmísí do života stadiónu, pochopí Prahu těchto dnů. Panuje tam nepřetržité napětí, dojetí, přemáhaná únava. Ze žluté pláně vydechne na vás proud vzpomínek, které jsou nerozpletitelné. Když jsem tu sám cvičil. Když mí poprvé svěřili v rozhlase reportáž a já si zoufal nad těmi gigantickými jevy a proměnami, kterým nic v přírodě neodpovídá, ani na moři ani na horském nebi, a kdy jsem hledával ve starých Lidovkách, co o tom dokázali napsat Karel Čapek nebo Bass. Jedenáct sletů. 1 na Tyrše si vždycky vzpomenu, kolik lásky své myšlence věnoval, než si roku 1882 vymyslil hromadné vystoupení jako účet na několik let práce. A připomenou se nejlepší čísla minulých dvou spartakiád, která jsou nezapomenutelná jako nádherná hudba nebo velká činohra. A najednou už mi ani nenapadne hrát st na cizince, když vidím, jak tam teď zuří bitva zkoušek. Snad na dvě hodiny v noci si ta pláň odpočine, ale jinak je na ní víc než rušno. Je to bojiště, kde se zakalují cenné lidské vlastnosti. Je to nejen škola odolnosti a vytrvalosti cvičenců, ale i akademie velitelů. Je stále těžší zvládnout masy mladých jtvičenců. Ale byl jsem svědkem, jak jeden z autorů cvičení pro dorost dokázal z hvízdajících a neukázněných shluků vytvořit několika důmyslnými slovy sbor ukázněných a nadšených spolupracovníků. Nehrál jsem si vůbec na nic a byla ve mně už jen úzkost, když jsem viděl svízele po nástupu mužů i žen, jak bylo třeba opravovat chyby nástupu, cvičit na počítání, opatrně připojovat hudbu. Je to jak opakovaná chemická reakce, která nechce vyjít. Jestli se o hlavních dnech podaří, bude to zásluhou trpělivosti a obětavosti obou stran, těch na cvičišti i těch na náčelnickém můstku. FRANTIŠEK KOZlK JANA NECHUŤOVÁ „Všechny rysy, Jimiž Jeho osobnost vstoupila do dějin, získal Hus bezděky a proti své vůli. Národní hrdina, revolucionář, viklefista, utrakvista (jak se říká později), kacíř a konečně první mučedník budoucí protestantské myšlenky — to vše Hus byl — proti své vůli.“ Tak praví Dom Paul de Vooght ve své knize „L’hérésie de Jean Huss“, vyšlé v Lovani roku 1960. Je to poslední velká monografie o Janu Husovi ve světové odborné literatuře, kniha s Husem hluboce sympatizující, snažící se ho všemi silami a snad — z hlediska katolíka, benediktinského mnicha, Jímž de Vooght je — za každou cenu, i za cenu ústupků a kompromisů s půdou ortodoxie své církve, očistit z kacířství, jehož důsledkem byla tehdy před pěti sty lety smrt na hranici. Snaha ostatně integrální dnešním tendencím v katolické církvi. De Vooghtův spis je tedy velkým pokusem katolického duchovního vrátit odsouzeného reformátora — jehož vystoupení a dílo je dnes ve svých výsledcích součástí evropské kultury — a s ním i toto dílo katolické církvi. Představuje Husa často, a zejména v závěrečných kapitolách, nikoli jako zkostnatělý mechanismus, produkující asketické a přinejmenším maximalistické ideje, ale jako člověka. De Vooghtovo ideologické hodnocení Husa je přitom spíše benevoletní než spravedlivé, a přece se z druhého zornéhu úhlu jeví spíše zase nespravedlivým; marně se'totiž při četbě de Vooghtových řádků bráníme dojmu, že si Hus tuto benevolenci těžce vykupuje tím, že v tomto podání ztrácí své nejcennější intelektuální vlastnosti. Je zde zbaven schopnosti správně vidět historickou nutnost a postavit se vědomě v čelo jejího prosazování. .Pokud se v něčem rozešel s katolickou ortodox», bylo to prý spíše proto, že některým základním skutečnostem nerozuměl, než proto, že by jim byl rozuměl až příliš dobře. Byl především dobrý člověk, jehož jedinou snahou vlastně bylo „vymaňovat lidi z hříchu“. Vším ostatním se stal až zásluhou pozdějšího historického hodnocení, vše ostatní mu bylo suponováno — proti jeho vůli. De Vooghtova koncepce není ostatně prvním pokusem tohoto druhu. Podobně je tomu např. s Kybalovým nebo Pekařovým vztahem k Husovi. I oni se ho snažili rehalitovat rekatolizací, jeho pokrokovost a bystrozrak nazývali spíše neobratností, ukvapeností nebo neinformovaností — natolik jim byla jeho osoba sympatická a natolik jim byl zároveň nesympatický protifeudální, revoluční smysl jeho učení. (Rozdíl je v tom, že Kybalovy a Pekařovy snahy přiblížit Husa katolicismu jsou datovány začátkem tohoto století a dobou mezi dvěma válkami, de Vooghtovy rokem 1960: dnešní pokusy přiblížit Husa katolicismu mohou ovšem perspektivně znamenat spíše pokus přiblížit katolicismus Husovi, husitství a jeho obsahu, jde tedy o tendenci, vzato ve světově politickém měřítku, pokrokovou.)Druhá linie bádání o Husovi, zastoupená většinou historiky katolickými a částečně i německonacionalisticky orientovanými, linie spíše nepřátelská Husově postavě, se nesla přibližně opačným směrem, jak to lze pozorovat u nás např. v díle katolíka Jana Sedláka: v Husově učení viděla opravdový rozchod s podstatou katolického dogmatu a ipso facto neměla důvodu považovat ho za dobrého člověka, který hřešil nejvíc ještě tak nevědomostí. Podle této koncepce Hus dobře věděl, co činí, a rozhodně nejednal správně. Poslední výsledky marxistického směru v bádání o Husovi přináší monografie R. Kalivody Husitská ideologie. Tato publikace je posledním slovem naší husitologie nejen v časovém smyslu, ale je zatím i obsahově a metodologicky vyvrcholením marxistických studií o husitském myšlení. V naší i světové vědě, jak ukazují četné recenze v odborném tisku, je Kalivodova koncepce považována za čin, který (a s ním i autorovo výchozí stanovisko, marxismus) je nutno plně respektovat a na nějž je možno v každém ohledu navázat. Je to koncepce, která má výřnam jak pro další husovské badání, tak obecně pro metodo- O h H P O O N O tó Z Několik okamžiků pred samotným začátkem slavnostních dní — za III. celostátní spartakiádou s kamerou Miloně Novotného tlící, které střeží čas. Ale čas musí nastat, užnastal. Je řazen do zákrytů,Je mu veleno Vyrovnatl Je členěn, rytmizován, droben a scelován. Krom toho, že vytváří na strahovské planí mozaiky, valí se a teče všemi pražskými ulicemi, bloumá a raduje se z toho v osv ě t lených ulicích. Cas s a signaturou: římská tři, cé es, logií dějin evropského myšlení. Kalivodova práce a vůbec výsledky posledních marxistických rozborů husitismu dávají stále více za pravdu těm, kteří považují katolicismus, rozhodně aspoň katolicismus 14. a 15. století, za nesmiřitelný s Husovým učením. Toho je si dobře vědomo, jak vidíme, odborné bádání o Husově díle, většině nás, kteří se k němu hlásíme, však zů-. stává ve vědomí.“ Jako symbol: doposud nám Hus, a s ním řada dalších velkých poptav nejrůznějších dob a kultur, jen imponoval svým heroismem a vůbec vlastnostmi vzdálenými civilnímu a každodennímu životu. A byl proto také vzdálen Hus nám, neboť jsme ho znali vlastně jen v této podobě, již podávala literatura i výtvarné umění, Inspirované romantickými představami osvícenské vědy. De Vooght má tedy do značné míry pravdu, když „národního hrdinu, revolucionáře, viklefistu a konečně prvního mučedníka budoucí protestantské myšlenky“ připisuje až pozdějším- názorům na husovské ideje. V pozdějším vývoji se Hus stal dokonce nejen symbolem národního heroismu, utrakvismu nebo protestantismu, ale i symbolem mnoha dalších hodnot, dostalo se mu řady nových epitet. Po následující staletí se k němu stále hlásili nositelé nejrůznějších idejí a cílů. Snad jeho velkolepý konec, snad ono vzrušené a vzrušující dění v Čechách po Jeho smrti, pouliční boje, popěvky plné bojového zápalu, básnický entuziasmus skladeb Budyšínského rukopisu nebo díla Vavřince z Březové, chorály husitských vojsk nebo dojímavé melodie duchovních písní, Žižkovy polní řády a vozové hradby, křižácké útěky a porážky; snad — zcela z druhé strany — bible táborské mlynářky, Jistebnický kancionál, kultivované vystupování Prokopa Holého na basilejském koncilu; snad všechny tyto prvky, některé z nich více a některé méně, vytvořily v českém národním vědomí úctu k muži, jenž tomu všemu dal své jméno. Ale i nezůstaneme-li u romantických scenérií a u nepřesných představ o humanismu, i vycházíme-li z povědomí o husitství jako o výrazném mezníku ve světovém historickém dění, vidíme Husa bohužel příliš často právě jen a především jako imponující symbol všeho, čemu kdo připisuje pozitivní kvality a zač bo'juje. Pro vyznavače národa je tak Hus národním hrdinou, pro reformované církve bojovníkem za protestantskou ideu, pro revolucionáře revolucionářem, pro rané stoupence ještě téměř utopického socialismu bezmála prvním hlasatelem socialistického uspořádání světa. Všechny tyto klasifikace jsou nepřesné a nadsazené a zároveň ovšem nevyčerpávající, psychologicky však pochopitelné, stejně jako je na druhé straně pochopitelná řada Husových nepřátel. Tak se Hus stal především symbolem. Nikoli tak docela „bezděky a proti své vůli“, neboť základní vlastnosti symbolu společenského pokroku jsou obsaženy v jádru jeho učení, i když se toto jádro do určité míry vytvořilo mimo vlastní chtění mistrovo. Jestliže je tomu tak, ten, kdo vytvořil, hlásal a rozšířil ta^ kové učení, musí být, zbavíme-li své nazírání na skutečnost staletého mýtu o symbolickém hrdinovi, viděn především jako myslitel: vnitřní smysl Husova učení můžeme poznat pouze studiem Jeho díla. Tak se to děje v naší soudobé historiografii, kteiá bez (donedávna závazných) apriorních schémat dospívá všestrannou analýzou zachovaného materiálu (ale přitom dlužíme Husovu odkazu ještě tolik práce ediční!) ke stále jasnějšímu obrazu Husova učení. Představuje nám je jako nebezpečný zásah do celistvé ofi. iální ideologie středověkého katolicismu, jako systém, který vyvrcholil v učení o božím zákonu, o kněžské a světské moci a konečně o poslušnosti a o rozumu, jako protiinstitucionální filosofii, která byla převzata a rozvinuta dalším vývojem českého a evropského myšlení. Teorie božího zákona a filosofie poslušnosti jsou nejplodnějžíml viklefovsko-husovskými (bylo by falsifikací, kdybychom (Pokračování na str. 3) roCník XIV. 3. Července 1965 60 hal.