Literární Noviny, leden-červen 1966 (XV/1-26)

1966-01-01 / No. 1

"TVr i WJ / y ! ' f ' /, Začíná druhé kolo LITERÁRNÍ NOVINY ■ Prones změn v řízení našeho hospodářství se dostal do druhého stadia. Po prvém, většinou teoretickými diskusemi se vyznačujícím období převládá dnes slovo těch, kteří projekty zavá­dějí do praxe. Na otázku, co nás čeká dál, odpovídá docent Karel Kouba z Ekonomic­kého ústavu ČSAV. Návrh nové soustavy se zrodil v úporných ná­zorových bojích. Co říkáte počátkům realizace přijatých principů? Projekt nové soustavy má spolehlivé zázemí nadšených vyznavačů a obhájců, kteří pocho­pili, že můžeme za určitých předpokladů řešit problémy, o kterých se hovoří léta. Lidé v pod­nicích většinou čití, že návrh vychází z pozná­ní jejich každodenních potřeb a potíží. Pod vli­vem direktivní soustavy řízení vzniklo nepří­znivé zájmové klima, které je zdrojem mnoha konfliktních situací, jež nejen působí retardač­ně na ekonomický růst, ale i škodlivě ovliv­ňují i rozvoj celého společenského organismu. Odtud také zájem široké neekonomické veřej­nosti. Postupem doby je stále zřejmější, že rea­lizace přijatých principů je základním kompo­nentem a východiskem pro celkový program rozvoje modelu řízení socialistické společnosti a podstatného zdokonalení socialistických insti­tucí. Nelze ovšem nezaznamenat, že start do nové soustavy, tedy vlastně už druhé kolo, vyvolává u řady lidí i určité pocity zklamání. Osudy nového ekonomického modelu jsou ne­pochybně ovlivněny i současnou hospodářskou situací. % Samozřejmě. Cílové řešení je teoretická kon­strukce, při jejíž aplikaci se neobejdeme bez přihlédnutí ke konkrétnímu stavu národního hospodářství. Ten není utěšený a způsobuje nám mnoho komplikací. Po poklesu průmyslové vý­roby v roce 1963 došlo v letech 1964 a 1965 k obnovení růstu výroby a v roce 1965 se též podle očekávání překoná stagnace objemu ná­rodního důchodu (bude o něco vyšší než v roce 1962, kdy jsme zatím dosáhli nejvyšší pováleč­né úrovně tvorby zdrojů). Jako spotřebitelé máme méně důvodů k nespokojenosti než před dvěma lety. Proto se také objevily názory, že direktivní systém skýtá ještě dostatečné záru­ky růstu výroby, a to se projevuje v tendenci orientovat se v řízení na delší dobu jen na re­formy dílčího charakteru. Výsledky teoretické analýzy ekonomické sku­tečnosti nás však varují před takovým unáhle­ným optimismem. V obnovení dynamiky rozvoje v posledních dvou letech sklízíme dočasné plo­dy druhého investičního cyklu, který jsme za­ložili z hrubá v období 1958—60. V letech 1961 až 1965 (zejména v oněch posledních dvou le­tech) jsme získali novou výstavbou podstatně větší rozsah kapacit a je přirozené, že tyto ka­pacity konečně dávají určitou produkci. Avšak předpoklady pro jejich plynulý přírůstek do bu­doucna nejsou příliš optimistické. Samo obno­vení dynamiky národního hospodářství je pří­znakem částečné konsolidace, ovšem nikoli cel­kového obratu ve vývoji efektivnosti výrobních činitelů; vždyť je i nadále v neztenčené míře provázeno negativními jevy minulých let. Ne­zastavila se klesající efektivnost strojního za­řízení, nezměnil se nepříznivý vývoj materiálo­vé a energetické náročnosti a jednotku pří­růstku národního důchodu získáváme se stále vyššími investicemi. Trvale nízké využití stroj­ního zařízení, nepříznivý vývoj nákladů našich výrobků a rovněž neprávem opomíjený fakt rostoucí disparity mezi našimi a světovými ce­nami vyvážených výrobků svědčí o tom, že by­chom měli hledět do budoucna velmi realistic­ky. Nepříznivá situace není způsobena nahodilý­mi přírodními či jinými nepříznivými vlivy, i když ty značně zvyšují zranitelnost hospodář­ství. Je výslednici dlouhodobějšího hromadění negativních jevů. To je nepříjemná pravda, ale je nutno se jí dívat do očí. (Strukturální defek­ty, napjatost zdrojů a potřeb, zejména napjatost zahraničně obchodní bilance, nejsou naší speci­fikou. Např. některé průmyslově vyspělé evrop­ské země prožívaly obdobné obtíže v pováleč­ném období). Naše situace není ale neřešitelná. Dnešní stu­peň poznání umožňuje rozpracovat účinný sou­bor konzolidačních opatření. Úspěch bude zá­viset zejména na tom, zda sáhneme po správ­ných nástrojích, a rychlost postupu bude přímo úměrná rozhodnosti opatření (některá z nich by ovšem měla mít spíš charakter ozdravujících chirurgických zákroků). Mezi ně patří zejména obnovení vlivu světových cen na činnost výrob­ních á obchodních organizací. Celkový obrat ve vývoji efektivnosti národní­ho hospodářství nelze očekávat z roku na rok. Pokračování na str. 6 TÝDENÍK SVAZU ČESKOSLOVENSKÝCH SPISOVATELŮ MARXISMUS A MASOYA KULTURA NĚKOLIK PŘEDBĚŽNÝCH POZNÁMEK y LUBOMÍR SOCHOR Existuje pro marxismus jako teorii a pro socialismus jakožto společenskou praxi pro­blém nebo spíše komplex problémů označo­vaných jako masová kultura, kterou se dnes tak intenzívně zabývá západní sociologie? Donedávna se zdálo, a povrchnímu a sebe­jistému pozorovateli se patrně zdá i dnes, že nikoli. Doktrinářsky chápaná teorie se utě­šuje, že pomocí pojmů buržoázni a socialis­tická kultura (nechce-li již operovat termí­ny kultura lidová a protilidová) je s to pro­vést vyčerpávající klasifikaci kulturních skutečností. Masová kultura jako samostat­ný problém pro ni existuje jedině jako „kul­tura mas“, tj. jako problém vzdělání a osvě­ty. Existují dokonce autoři, kteří vůbec odmítají legitimnost termínu masová kultu­ra. Teorii, jež je s ním spjata, považují za pouhou apologetiku buržoazního zřízení a za pokus zastřít protiklad mezi socialistickou a buržoázni kulturou a jejich vývojovými ten­dencemi. Podle tohoto názoru je termín ma­sová kultura nadbytečné označení pro vul­gární odpadky buržoázni kultury, které vlád­noucí třída v kapitalistických zemích vnu­cuje pracujícím třídám. Jde tu prý o starou známou skutečnost, kterou dosavadní mar­xistická teorie vystihovala adekvátně i bez tohoto víceméně zmateného pojmu. Avšak tento termín, nadbytečný pro kapitalistický svět, je podle tohoto stanoviska přímo nepří­pustný pro socialistický svět, protože všeli­­dová socialistická kultura nezná dělení na kulturu elitární a masovou, na kulturu „vyšší“ a „nižší“, autentickou a konzumní. Toto extrémní stanovisko je ovšem dnes oje­dinělé. Častější je pojetí, které bychom mohli nazvat pojetím eklektickým, jež teorii masové kultury v té podobě, jak byla vypra­cována nemarxistickou sociologií nebo jen v její chvatně a vnějškově upravené varian­tě mechanicky přiřazuje k dosavadní mar­xistické teorii, aniž si klade nezbytnou otáz­ku, jaké místo má a může mít teorie a kri­tika masové kultury v celku marxistické teorie a jaké opěrné body jí poskytuje její základní struktura. K nekritickému přijímání stanovisek sou­dobé sociologické teorie masové kultury při­spívá i vystřízlivění z dómatických a chi­liastických iluzí. Doktrinářské představy se při tomto vystřízlivění začínají střetávat s realitou: ke klidu vědomí již nestačí kon­statování, že se u nás neobchoduje s nej­horším škvárem, že se nekolportuje šestá­ková literatura, že nemáme striptýz, „co­mics“ a že obrázkové časopisy mají uměře­nou a důstojnou tvář. Určité formy komer­cializace kultury se ovšem znovu v jiné, méně nápadné podobě začínají uplatňovat a nalézají dokonce své mluvčí a obhájce. Ně­které útvary masové kultury vyrůstají na do­mácí půdě, jiné (zvláště dobrodružné filtny) jsou importovány z ciziny. Nejsou předmě­tem vážného zájmu, protože jsou svou vnějš­kovou podobou něco nevážného: nevinnou zábavou, rekreací a hrou. Ale čas od času v záchvatu davové psychózy odhalí svou druhou, nikoli již úsměvnou a hravou, nýbrž mnohem méně příjemnou tvář. Vědomí, které si již dávno zvyklo jako na samozřejmý fakt každodenního života na fronty u okének starodávné, ale překřtěné lombardské loterie v prostorách poštovních úřadů, je vyrušeno ze svého klidu nevídanými a senzačními frontami na Mayova Vinnetoua a otřeseno tragickou událostí na jihlavském sportovním stadiónu. Zde již nepomáhá konejšivé tvrze­ní, že loterie byly a budou, že hra je hra a že dobrodružná dětská literatura byla a vždy zůstane dobrodružnou četbou. Nepomáhá proto, že zde je již očividná inverze hodnot, která byla před tím skrytá: hra přestává být hrou a stává se něčím smrtelně vážným, za­tímco opravdové a vážné věci jsou nazírány Jehkovážně jako hra. Nestálo by to za zmínku, kdyby ve fron­tách před pokladnami kin nebo před knih­kupeckými prodejnami stáli desetiletí nebo dvanáctiletí chlapci dychtící po líčení osudů .rudého gentlemana“, ale musí vést k zamyš­lení, když těmto touhám podléhají zralí a šedovlasí mužové, kteří jako by propadli masovému zdětinštění. Masová kultura ruší věkové přehrady: dítě mění před obrazovkou televizoru v dospělého a dospělého člověka vede regresivním pohybem do duševního rozpoložení, v němž se stává bytostí toužící po dětské knížce jako po něčem, co je v dané chvíli nejžádoucnější hodnotou. Rubem teoretické slabosti bývá vždy zdvi­žený varovný prst moralisty. Zdvíhá se po každém kraválu při vystoupení bigbeatové ho souboru nebo po nedůstojných výstřel­cích na sportovních stadiónech. Nepíšeme tyto řádky proto, abychom posílili moralist­ní chór; chceme zdůraznit nutnost teoretic­ké analýzy onoho souboru problémů, které sociologie označila termínem masová kultu­ra. A to již proto, že hrají v našem spole­čenském životě mnohem větší’ roli, než si většinou připouštíme. Tak jako denní tisk v ustálené hierarchii důležitosti a významu zařazuje sportovní zpravodajství na svou po­slední stránku, stává se pro určitou část jeho odběratelů tato stránka stránkou prvni a pro některé i jedinou. To je skutečnost, kterou nemá smysl si zastírat, a je jen tře­ba, aby empirický sociologický výzkum zjis­til exaktně příslušné kvantitativní propor­ce. Teoretickým problémem tu je, proč se tento úsek masové kultury (sportovní divác­­tví a fanouškovství, které není totožné s vlastním sportem a fyzickou kulturou) stal tak silným faktorem našeho národního ži­vota. Existence masové kultury klade složité otázky, které tyto poznámky mohou snad je­dině zformulovat, nikoli však vyřešit. Je však třeba, aby vstoupily plně do teoretic­kého vědomí, aby byl překonán dualismus, který tyto problémy jednak od případu k_případu registruje v jejich bezprostřední empirické podobě a zároveň je ignoruje v teoretické rovině a vyhýbá se tak jejich zobecnění. PRODUKT KULTURNÍHO PROMYSLU NEBO POTREBA MAS? Běžným argumentem obhájců masové kul­tury je tvrzeni, že tyto produkty takzvaného kulturního a zábavného průmyslu jsou vyvo­lány k životu především potřebou samých konzumentů. Tento argument bývá uplatňo­ván i u nás: touha po oddechu, po úniku z denních starostí, po romantice a dobro­družství je samozřejmou potřebou prosté­ho člověka. Konjunktura poptávky po zábav­né literatuře, filmu a hudbě není způsobena jen konzumentem, ale také těmi, kteří ne­oprávněně a dlouho tuto potřebu ignorovali a zabraňovali jejímu uspokojení. Po norma­lizaci poměrů na kulturním trhu a zvýšení produkce se vášně uklidní a vše se dostane do normálních kolejí, takže tu není nic, co by bylo třeba dramatizovat. Ale vyvstává tu ihned námitka, zda nejde o hašení žízně sla- Pokračování na str. 3 Složitým otázkám masové kultury se náš tisk dosud soustavněji nevěnoval. Několik příspěvků v tomto novoročním čísle má být svědectvím, že tu mezeru chceme napříště aspoň částečně zaplňovat. Čtěte tedy: Marxismus a masová kultura Rozhovor Na zábradlí Dobře jim tak? r***"' „v « » ... ' - ROČNÍK XV. 1. LEDNA 1966. 80 hal. 1966? Snímek Vie nnove ■ i

Next