Literární Noviny, červenec-prosinec 1967 (XVI/26-52)
1967-07-01 / No. 26
LITERÁRNÍ NOVINY TÝDENÍK SVAZU ČESKOSLOVENSKÝCH SPISOVATELŮ IV. sjezd československých spisovatelů V utery 27. června v 10 hodin zahájil národní umělec Vilém Závada v Ústředním kulturním domě dopravy a spojů v Fráze IV. sjezd československých spisovatelů. V sále zasedli členové a kandidáti Svazu čs. spisovatelů, zástupci ústředních výborů uměleckých svazů, novináři, hosté, jednáni se účastnila rovněž delegace 0V KSC vedená členem jeho předsednictva a tajemníkem Jiřím Hendrychem a zástupci výborů krajských organizaci v místech, kde působ! pobočky Svazu čs. spisovatelů. Základní sjezdové materiály (návrh stanoviska OV SCSS k některým otázkám čs. literatury, zpráva o činnosti Svazu a jeho účelových zařízeni, návrh stanov a návrh volebního řádu sjezdu) dostali účastnici už několik dnů předem a ne budou na shromážděni čteny. Za předsednickým stolem se střídali ve sjezdových dnech členové předsednictva, ústředního výboru a kontrolní komise SCSS, zástupci sekci národnostních literatur, národní a zasloužili umělci atd. Sjezd zvolil do volební komise Adolfa Branalda, Vojtěcha Mihálika. jana Procházku, jana Skácela, Karola Rosenbauma, Josefa Hanzlíka, Ivana Kubíčka, Pavla Národní umělec Vilém Závada Stevceku a Viktora Lgrtho; do návrhové komise Milana Kunderu, [uraje špitzera. Františka Vrbu, Pavla Kohouta a Jiřího Hanzelku; do komise pro stanovy Vlasti milá Marělčka, Alezeje Pludka, Karla Ptáčníka a Miroslava Válka. Povstáním uctili spisovatelé památku členů svazu, kteří v letech od III. sjezdi emřeli: Nazima Hikmeta, Karla Kapouna, E. A. Saudka, Františka Němce, Karla itanislava, Jana Petrmichla, Gustava Pallase, J. Haise-Týneckého, jařmily Svaté, ■imila Vachka, Jaroslava Závady, E. F. Miška, Zdenka Vavříka, Karla Horkého, Vntonína Zhoře, Josefa Trojana, Františka Langra, | Š. Kubína, jana Nohy, Niny veklanové, A. M. Plši, jana Carka, Ludmily Hořké, Miloslava Novotného, Gézy Včeličky, Marie Majerové, Jiřího Levého, Marie Kofátkové, Jiřího Valji, Benjamina jedličky, Aleny Santarové, Otokara Černocha, překladatelů |aromira Jedličky a Františka Heřmanského, ze slovenských členů Svazu Andreje Mráze. Tibora Tůtha, Márie Rázusové-Martákové, Heleny Turcerové-Devečkové Andreje Karabeleše, Nataleny Korollvové, Viery Szothmáryové-Vlčkové a Imre Forbátha. Sešli jsme se opět po letech z daleka i z blízka spisovatelé čeští 1 slovenští, maďarští, ukrajinští i polští, s otázkou v očích 1 na rtech, co a Jak se nám podaří z těch všech problémů a diferencí, jež nás tlačí, vyřešit. Mnozí přicházíme také s obavami, zda se svou troškou můžeme k diskusi nějak platně přispět. Vyřešit můžeme snad nějakou situaci ve svazové organizaci, ale co chceme a co můžeme rozřešit ve vlastní oblasti umělecké a ideové? Můžeme snad hlasováním rozhodovat, zda ten nebo onen umělecký postup má většinu a tudíž se schvaluje a Jiný naopak že se zamítá? A proč se domníváme, že musíme mít stůj co stůj všechno rozřešeno a předem schváleno? Lidský život sám je daleko větší uzel nerozřešených problémů a tajemství a my jej žijeme a máme rádi. A také náš současný svět je nabitý tolika nerozřešenými problémy, že hrozí každou chvíli vybuchnout, a přece dosud stojí a my se zuby držíme na něm, ať už se nám líbí nebo ne. Nakonec si každý myslíme své, pracujeme podle svého a sami se také rozhodujeme, neboť v této naší sféře to ani jinak nejde. Buďme tedy spokojeni 1 s tím, jestliže se nám podaří o svých problémech a zkušenostech pohovořit otevřeně a z různých stran si je ujasnit. A proto vyslechneme se tejným zájmem projevy fundované jJaorně a myšlenkově podnětné jako upřímné lidské výpovědi, vytěžené z hluboké lidské zkušenosti a paměti. Podívejme se nejdříve na náš svaz. Je to organizace spisovatelská, organizace tvůrčí a Ideová, ale má své nakladatelství knih i vydavatelství časopis'' Na několika místech udržuje pro nás domovy, kde můžeme v klidu a bez vyrušování pracovat, po práci si odpočinout nebo se i léčit. Svaz nám zajišťuje ochranu sociální i právní a do jisté míry pečuje i o naše záležitosti poslední. Řízení takové agendy Je velice složité a vyžaduje mnoho práce. Některé problémy se občas natolik zkomplikují, že už ani nevíme, zda jsme ještě spisovateli, či už jenom jednateli. Svazová zařízení posilují autoritu svazu a také jeho moc. Moc ovšem nejednou svádí k bojům o pozice, tyto boje splývají se spory uměleckými a tak nakonec je možné, že se moc stane 1 zdrojem své vlastní slabosti. Spojuje nás za takových okolností svaz nebo nás rozděluje? Jsme sl na jeho půdě soudruhy a přáteli, nebo pouhými konkurenty, kteří jen naoko udržují vztahy věcně korektní. Problém vzájemných vztahů není snad nejdůležitější a mnozí jej třeba ani jako problém necítí. My však, kteří jsme vstoupili do literatury v letech dvacátých pociťujeme v dnešním svazovém prostředí velmi bolestně ztrátu oné jiskřivé, otevřené, srdečné a družné atmosféry, která tehdy vládla mezi umělci všech generací a oborů. Náš svaz je v neustálém ohni kritik. Ale ať už pracuje tak nebo onak, ať už s chybami nebo bez nich, pracuje přece a my cítíme, že tu je. Nestojíme sice za ním Jako třeba sportovci za svými kluby, ale snad bychom se všichni zvedli proti tomu, kdo by nám řekl. Když se vám svaz nelíbí, tak jej rozpusťte! My jej samozřejmě rozpustit nemůžeme, a to nejenom snad proto,. že bychom se pak ve své bezmoci cítili ještě bezradnější. Nejasně však cítíme, že svaz by přece jen mohl jednou znamenat více, než dnes znamená. V daných poměrech jej tedy ke své práci nezbytně potřebujeme, i když nám v tom podstatném pomoci nemůže. V tom nám ostatně nemůže pomoci nikdo, jestliže si nebudeme umět poradit sami. Jestliže svaz nemůže pomoci spisovatelům v tom nejhlavnějšlm, může pak mít nějaký vliv na vývoj literatury? Myslím, že o tom už není třeba diskutovat. Dnes se už nikdo neodváží předpisovat, co literatura má nebo nemá dělat. Jenom spisovatel sám cítí a ví, co může a co nemůž„. A nikdy si není docela jist, zda se mu podaří dovést práci až do konce. Zrod uměleckého díla je složitý a závislý na mnoha okolnostech. Dílo vzniklé z pouhého záměru není zpravidla nikd-, dílem uměleckým. To platí za všech dob a okolností. Umělecké dílo nelze vynutit ani urychlit. Nevytvoříme je dotud, dokud k němu nesebereme všechny své vnitřní síly a neučiníme je tělem. Ale také umělec sám může přispívat k obohacování života, k rozšiřování jeho prostor, prostor života i svobody, především uměleckým dílem a nikdy ne jen pouhými záměry, chtěním a manifesty. Svaz nemůže působit na zrod díla, ale může je bránit před nepochopením a před nesprávnými výklady. Při posuzování uměleckého díla je třeba mít velmi mnoho zkušeností, trpělivosti, rozvahy a taktu nejen snad proto, že umělci bývají rozmarní a zranitelní jako ženy-rodičky (však oni se též dovedou rozlítit jako šelmy, jímž by někdo sáhl na mláďata), ale proto, že vývoj umění sám je složitý a také působnost umění je složitá a každý nevhodný a necitlivý zásah do tohoto vývoje přináší jen škody. Po jistém údobí zjednodušeného pojímání literatury, kdy člověk byl zobrazován jenom jako zoon politikou nebo jako pouhý homo faber, buď jako moudrý funkcionář či zas jako úspěšný vedoucí nějakého podniku, začali se někteří spisovatelé u nás stejně jako předtím také jinde ve světě f— dívat na něj jinak. Obnažili jej a ukázali v různých situacích bezvýchodných a nesmyslných nejen jako nevinnou oběť, ale i jako nositele hlouposti, krutosti a zločinu. Takové umění se jistě mnoha lidem nelíbí. Ale můžeme je proto řjmed pranýřovat a odsuzovat? Má sna4 umění před trapnými a špinavými jevy života zavírat oči a stoudně je obcházet? Umění nemoralizuje ani nepoučuje. Nanejvýš snad může v lidech, kteří jsou schopní je citlivě vnímat,.probouzet jistou vnitřní aktivitu, mobilizovat je a vést nik koli k nějaké bezduché morálce, ale pochopení, a nakonec ovšem k moudrosti. Mně tu konkrétně nejde ani o tento ani o jiný druh literatury. V umění má právo na existenci každé poctivé a čestné úsilí. V umění stejně jako ve vědě je třeba dovádět problémv až do konce. Dovádět do konce a podívat se na ně ze všech stran. Všechno na světě má svůj líc a má svůj rub. Jednu stranu odvrácenou do stínuj druho’ obrácenou ke světlu. Atak je tomu i s absurditou v lidském životě. Vedle absurdity pekla, hlouposti a tmy projeví se někdy v životě i Jakási absurdita jiná: řekněme třeba absurdita světla. Absurdita lidské naděje, která se nevzdává, bojuje a doufá, i když se už zdá všechno ztraceno. Projevuje se v něm občas i jakási absurdita zázraků a divů, které člověk dokáže, když chce a umí. A vedle té absurdity lidské zbabělosti1 a necitelnosti též jakási absurdita lásky, obětavosti a hrdinství. Ale to vše jen tak na okraj jednoho problému, který se u nás v poslední době tak trochu rozvířil. Jinak si však nedělejme příliš iluzí 0 tom. že umění a kultura zaujírjá v život'1 lidi nějaké zvlášiiií významné místo. Mnoho lidí nečte vůbec žádné knížky, ani nechodí do divadla a na koncerty, a přece žije, těší se z něčeho jiného, z pěkného počasí nebo z dobré úrody na polích, pracuje a je solí země. A jsou také lidé, kterým není sice literatura denním chlebem, ale kteří si přece pamatují dosud nějakou báseň ze školy, poslechnou sl občas nějakou skladbu Smetanovu a Dvořákovu a sami se pak cítí trochu povzneseni i pouhým vědomím, že máme své skladatele, architekty, spisovatele a malíře, vynálezce a vědce a že nejsme zdaleka jen takovou černou mravenčí masou, pracující s lopatou a snící o lopatě, za jakou nás třeba někdy chtějí považovat, ale že náš národ je schopen toho nejvyššího. Pracujeme v samotě a v tichu a také naši čtenáři nás přijímají v samotě a v tichu. Nevidíme je a neznáme je. A tak nás někdy napadá, zda není naše práce řemeslem luxusním, určeným jen pro nemnohé lidi. Co však o tom můžeme vědět? Ale i kdybychom měli pracovat jenom pro hrstku věrných, kterým můžeme dát něco pro povzbuzení a pro potěchu, pak to stojí za to pro ně pracofat. A tu snad by se naše organizace svazová mohla zamyslet trošku nad touto problematikou, i nad tím, jak s uměním a kulturou pronikat k co největšímu počtu a jak je obohacovat. Co nám zbývá a co můžeme dělat? Jedni s odvahou a s ohněm svého mládí, druzí možná se sebezapíravým heroismem stáří budeme pokračovat dále ve své práci, každý na svém místě, každý podle svých potřeb a schopností. jedni budou dále rozvíjet a prohlubovat oblast uměleckých experimentů, druzí opět se soustředí spíše k člověku, který je středpm a mírou jejich hledání a jejich umělecké práce, soustředí se k němu tím spíš, že jeho existence je na tolika stranách ohrožena. A proto se snad vynasnaží jej vidět a pochopit ze všech stran: nejen jako člověka podvědomí, ale 1 nadvědoml, nejen jako člověka práce, ale i jako člověka meditace, úhrnem a zkrátka jako člověka celého v životě celém, člověka se všemi přirozenými lidskými vlastnostmi, ale í s nějakými ctnostmi, jako je smysl pro povinnost a čest atd., jako člověka směřujícího k tomu nejvyššímu, čehož lze v životě dosáhnout. A snad už žijí dnes mezi námi umělci, kteří v sobě spojí objevy jedněch a vynálezy druhých, a vyivoří dílo nové po stránce výrazové a objevné po stránce obsahové, které způsobí lidem radost a bude sloužit životu, jako to činila všechna velká díla minulosti.