Naše Hlasy, 1971 (XVII/1-52)

1971-05-08 / No. 18

DIRECTED BY EDITORIAL BOARD PUBLISHED WEEKLY AND PRINTED BY "OUR VOICES", PUBLISHING CO., 77 FLORENCE STREET. TORONTO 3. ONTARIO CANADA — PHONE 536-3997 OPINIONS EXPRESSED IN SIGNED ARTICLES ARE NOT NECESSARILY THOSE OF OUR VOICE No. 18. (715) Ročník 17. Sdružení bývalých československých politických vězňů ve Švýcarsku. Zürich, dne 10. dubna 1971. Bývalí českoslovenští političtí vězňové, sídlící ve Švýcarsku, ob­racejí se na veřejnost s touto pro­sbou: Československo, kdysi země Ma­sarykovy humanitní demokracie, prožívá v těchto dnech novou vlnu politického teroru. Přes závažný slib presidenta republiky Ludvíka Svobody, že pokud bude on v úřa­dě nebudou obnoveny politické pro­cesy, probíhá v naší vlasti zatýkání a politické procesy, při čemž lidé, zvláště mládež jsou odsuzováni k dlouholetému žalářování. Dle novinových zpráv, uveřejně­ných ve švýcarském denním tisku se připravují nové koncentrační tá­bory a nové věznice - stejně jako v letech padesátých - v době Stalin­ského teroru. My - kteří jsme byli dlouhá léta z politických důvodů žalářováni a kdy naši přátelé a nejlepší lidé naší vlasti byli z těchto důvodů popra­veni, prosíme, aby všichni lidé dob­ré vůle a Opravdoví demokraté účin­ně protestovali a dosáhli svými si­lami, aby bylo zabráněno dalšímu politickému teroru v Českosloven­ské republice - zemi kdysi tak hlu­boce demokratické. Za Sdružení bývalých českosloven­ských politických vězňů ve Švýcar­sku: Dr. Bedřich Hostička, - před ^^dj^|^j^g^jlirí^S«ndior - tajemník INDEPENDENT CZECHOSLOVAK WEEKLY SECOND CLASS MAIL REGISTRATION No. 1928 NEZÁVISLÝ ČESKOSLOVENSKÝ TÝDENÍK May 8, 1971 ANTISOCIÁLNÍ OSOBNOSTI SE SKRÝVAJÍ POD ROUŠKOU •BUDOVANÍ SOCIALISMU”! Zeptáme-li se psychiatrů, co je t( antisociální osobnost, budou ji defi novat asi takto: ‘‘Tito lidé trpí zá kladními pocity nejistoty a méně cennosti a vyvažují tyto pocity i asociálním respektive protispolečen­ským chováním. Jejich jednání ji impulsivní, tedy popudlivé a snad no vznětlivé, takže vystupují bez ohledně proti citům a v neprospěcl druhých lidí. Tyto projevy obvykli začínají už v dětství a trvají po ce lý život s neblahými následky i manželství a v osobních vztazích i s častým porušováním právních no­rem. Při tom obvykle nemají žádn; pocit viny a často se na první po hled zdají uhlazení. Tento klamm nátěr skrývá jejich egocentrickoi sobeckou a narcistickou osobnost.” Dále Vám budou psychiatři liči vývoj a šance antisociální osobnost asi takto: “Skrytá protispolečen ská osobnost je často sobecké dítě zuřivé povahy, jež lže s překvapu jící lehkostí a není schopno k niko mu přilnout. Přehnaná krutost k zvířatům a malým dětem se někd; projeví, avšak není nezbytným zns kem. Během dospívání má přehnán; zájem o sexuální záležitosti, strar se lidí a dostává se často do kor fliktu s rodiči a veřejnými činitel: neboť dává najevo různé přehnán projevy vzrušení, nepřiměřené vy volávajícím činitelům. V dospělost mají sklon vyhledávat a sdružova se s podobně nevyrovnanými osoba mi, na oko se s nimi ztotožňují, av šak používají jich k povzbuzení své ho tělesného nebo duševního uspe kojení.” A jak mohou škodit společnost vysvětlují dále psychiatři: “Ve spo lečnosti, jež jim poskytne široké pc le působnosti, si vybíjejí svou nai čističkou povahu tím, že páchají ne smírné křivdy a škody na druhýc. lidech, stávají se dobrodruhy v se xuálním a veřejném životě, a snac no propadají alkoholismu, aby z i hlušili zločiny, jež napáchali. třeba připomenout, že antisociálr J chování v některých případech j vyvoláno základní duševní chore bou, jež je výslednicí poškozer Komunističtí “ideologové” hlásají, že ruku v ruce s “budováním socia­lismu” se nezbytně začnou ve spi­sovném jazyku objevovat nové, do­sud nepoznané výrazy, které tak vy­jadřují dosud “nepoznané a nové” jevy ve vývoji “nové” společnosti. Při tom se tváří jako vědci, kteří objevili něco úžasného, co určitě každého omráčí. že každý člověk, Zapomínají totiž, který umí číst a psát a je nějakým způsobem ukra­­cován na své svobodě, jim dávno přišel na jejich podvody, ale musí - bohužel - mlčet, aby ho nezničili. Zažili jsme už předtím Goebelso­­vu propagandu, která se držela zá­sady, že stále opakovaná lež se sta­ne pravdou. Zvykli jsme si chápat Goebelse v opačném smyslu, a pro­to jsme také věděli, že “prospěšné” věci jsou de facto škodlivé, že “bí­lé” je černé, že “pravda” je lež a opačně. Neprotestovali jsme, proto­že to bylo zbytečné a protože vládl teror. Je to strašný výraz - tento teror - uvědomíme-li si ho v plné hrůze je­ho řádění. Není to název nový a vleče se jako červená nit historií lidstva, jež je protknuta věčnou touhou se ho zbavit. Stává se však úplně novým pojmem, jestliže k ně­mu přidáme vhodné epitheton. Do­chází tak k důležitému novému poj­mu, na nějž už jmenovaní “ideolo­gové” v “socialistických” výrazech zapomněli a jenž se jmenuje komu­nistický teror. Jestliže rozumíme slovu teror ja­ko rcůsob násilného ovládání lid­ské společnosti pomocí celé škály zastrašování od pouhého strašení až po hromadné vraždy, pak je nám též jasné, kdo může takovouto me­todu používat a kam ho zařadit. Te­roristé tedy v žádném případě ne­mohou být zařazeni mezi nějaké mozku.” “Léčení takových pacientů je vel­mi svízelné, neboť nejsou schopni sebekritického náhledu na své činy, a tedy vlastně nechápou zločinnost svého počínání. Výtky druhých po­važují za nepřiměřené a nevhodné, a reagují na ně s nevšední zuřivostí. Jediná možnost léčby je držet tyto škůdce pod kontrolou. Předepsaná práce a právní restrikce jsou jedi­nou vhodnou pomůckou, jak jim za­mezit páchat další škody.” Po tomto stručném vysvětlení po­jmu antisociální osobnosti je jasné, koho za takovou osobnost pokládat. Lidská společnost má své normy, jež vznikaly postupně za jejího vý­voje ku prospěchu společnosti. Sou­hrn těchto norem nazýváme spole­čenskou morálkou. Základní lidskou normou je svoboda člověka a jeho projevů. Říkáme-li svoboda člově­ka, pak tím myslíme naprostou vol­nost životních projevů valné větši­ny lidí, kteří tvoří konstruktivní složku společnosti. Zbývajícím de­struktivním živlům, tedy antisoci­­álním, jichž je malé procento, není skupiny lidské společnosti, ale mu- : sí se dříve nebo později nutně stát předmětem kriminalistiky. Tak je tomu např. s t. zv. “Brež­­něvovou doktrínou”. Jak honosný i název pro loupežné přepadávání spojené s hromadnými vraždami ne- : vinných lidí. Vždyť doktrína je ve skutečnosti nějaké ušlechtilé uče­ní. Zdá se tedy, že doktrína dosta­la podle komunistických “ideologů” úplně nový - “socialistický” význam. Je totiž bez diskuse jasným fak- ; tem, že zavraždit několik stovek ne- : vinných lidí a obsadit vojskem cizí zem, je TEROR. Co je např. výraz “budování so­cialismu?” Je to heslo, které si soud­ruzi “ideologové” vymysleli, aby měli příčinu terorisovat každého, kdo by nechtěl skákat, jak mu pí­skají. Největším zločinem je totiž sabotáž budování socialismu. Potom funkcionáři vyskakují a prskají sal­vy jedovatých slin, že občan tena­­ten má špatný “postoj” k “budová­ní socialismu”, a proto je třeba ho vyhodit z práce a “kdo nepracuje, ať nejí.” To je ten pravý komunis­tický TEROR, soudruzi. Když tak o těch “nových” slovech rozjímáme, máme přece hned v oslo­vování “socialistické” slovo SOU­DRUH. Muselo to dát lámání hlav, než toto slovo vymysleli. Je to slo­vo opravdu nezvyklé a lidé se ho dlouho štítili ^používat. Vždyť má­me přece mnoho pěkných názvů ve své mateřštině, jako např. přítel, bratr, druh a pod., ale to asi nevy­hovovalo účel’’ fvsobení v. komu­nistické organisaci. Výraz “sou-”, znamená “spolu-”. Druh je výraz sjednocující lidi společného konání, neboli páchající společný čin. Tu nám pomůže kriminalistika výrazem spolupachatel. A dnes má výraz “soudruh” už jen všeobecně vý- v o ci ix. IUUZ.11U o v uuuu u pí mi icio, in-uui. by páchali čihy proti společnosti. A jak je tomu ve skutečnosti v so­cialistických státech? Komunističtí “ideologové” hlásají, že “nikde na světě” nemá člověk “takovou svo­bodu,” jako v “socialistických ze­mích”, protože tam má “právo na práci”, zajištěné “ústavou”. “Vše ostatní,” co lidé “pokládají” za svo­bodu, není prý “pravá svoboda,” neboť přece člověk “nemusí říkat a psát, co si myslí”, “nemusí cestovat do ciziny, vždyť přece u nás máme tolik krás jako nikde na světě,” “ne­musí mít přece obavy veřejně vy­stupovat, podpoří-li tím budování socialismu v naší vlasti” . . . atd. “vždyť přece mu socialistický stát zajišťuje základní životní podmín­ky!” A tu jsme se dostali ke kořenům toho, co je vlastně svoboda. Základní rozdíl mezi svobodou člověka a zvířete tkví v tom, že člo­věku k jeho svobodě nestačí, aby měl zajištěny hmotné potřeby své existence, ale člověk ke své svo- Pokračování na str. 2 směšný charakter. A co “Čest práci?” O tom už vů­bec není třeba diskutovat, protože už sami soudruzi na to přišli, že je opravdu hloupé říci někomu “čest práci”, když zrovna třeba dopíjí de­sátou sklenici piva, nebo když zrov­na vykonává nějakou tu lidskou po­třebu. Slovo “prověrka” se svým půvo­dem jistě nezapře a svým významem je hodno těch, kteří si tento způ­sob teroru vymysleli. Že to není te­ror? Ale vždyť kvůli tomu mohou lidé přijít o existenci a jenom díky dobrému vojáku Švejkovi to překo­nají se zdravým humorem. “Socialistická soutěž”, “stachanov­­ština,” “úderníci”, “pětiletky” a dal­ší podobné nesmysly jsou výmysly opravdu omezených mozků, jejichž moc je úzce spjata s násilím a te­rorem. To jsou největší brzdy po­kroku, vzdělání a civilisace vůbec. Probíráme-li tedy celou škálu těch “nových socialistických názvů”, ob­jektivně zjišťujeme, že jsou to hlav­ní a klíčové prostředky k vykoná­vání teroru na lidské společnosti. Ovšem nejvýmluvnějším výrazem teroru a demagogie jsou t. zv. “sjez­dy komunistických stran”. Jsou to vlastně jen metody upevňování ná­silníků, kteří hlasují “jednomyslně”, neboť jiné možnosti nemají. Tyto “sjezdy” ve skutečnosti nic neřeší a obsah všech řečí se dá shrnout do výrazu napapouškovaných frází, vy­chvalujících všechny- druhy teroru, jež strana produkuje a upevňují­cích vedoucí posice nejotrlejších ná­silníků. Avšak zákony vývoje lidské spo­lečnosti pracují neúprosně a doba jakéhokoliv teroru se nutně blíží svému konci, s nímž jsou současně sečteny dni těch, kteří jej až dosud bezohledně vykonávali. P. S. TROJSKY KUN A JEHO OBHÁJCE Političtí vězňové žijící ve Švýcar­sku zamítli přihlášku pana Dr. Iva­na Pfaffa do svého Sdružení. Na členské schůzi rozhodli, že nepodal důkazy o právu na titul politického vězně. Výbor Sdružení totiž požádal Dr. Pfaffa, aby přihlášku doložil podrobným životopisem a dokladem o věznění. Dr. Pfaff žádost ignoro­val. Dříve rozhodovali o přísluš­nosti k politickým vězňům komu­nističtí referenti Státní bezpečnosti - dnes si rozhodují o příslušnosti ke svému Sdružení političtí vězňo­vé sami. Tito političtí vězňové zastupují dnes nejen zájmy těch bývalých vězňů, žijících v exilu, pokud nema­jí vlastní organisaci, ale též více než stotisíc politických vězňů, žijí­cích dosud v Československu, po­kud neměli to štěstí, aby požívali práva asylu ve svobodné zemi. Za­stupují morálně i ty stovky sester a bratří, kteří byli zavražděni komu­nistickým terorem v letech 1948 až 1967. Pokud jsou ve svobodných zemích zájmové organisace politic­kých vězňů, jsou s nimi ve stálém kontaktu a bratrské spolupráci. Dr. Pfaff dosud nehledal a nena­šel přístup k demokratickým orga­­nisacím ve Švýcarsku. Má však velmi blízko ke kruhům, ať již bý­valých, či dosud horlivě činných komunistů. Nyní se právě přihlásil v Textu 71 jeho horlivý obhájce pan Sláva Volný. Je zajímavé, že pan Volný dnes tak horlivě odsu­zuje totalitu, kterou donedávna ja­ko člen KSČ vyznával. Je ovšem možné, že dříve to za totalitu ne­považoval. Dnes volá po toleranci, po svobodě myšlení, po úctě k prav­dě. Každého kdo s ním nesouhlasí, by pokládal pravděpodobně za fa­šistu. NAZÝVEJME VĚCI PRAVÝM JMÉNEM i ZE ZAJETI 00 CHAOSU Květnové vzpomínky a úvahy. 24. IV. 1971 Valerie Bílá Vzduch byl čistý jako křišťál, nebe neskutečně modré, louky čer­stvě zelené, široko daleko ani živá duše .... až jsem potkala otrhané­ho mladíka, který mne radostně po­zdravil. Že je na cestě domů, ne­­řekl ani odkud, zdálo se nám to obě­ma samozřejmé. Po několika slovech jsme oba pokračovali ve své cestě, snad ani jemu ani mně nebylo jasno, kam. Bylo 3. května 1945. Za mnou byl Terezín, utekla jsem před samým koncem války s jakousi samozřej­mostí, ač Němci ještě na uprchlíky stříleli. V Bohušovicích jsem si kou­pila lístek do Prahy z posledních peněz, které nějakým zázrakem se mně zachytly v kapse obleku, aniž mně je mohli při šacování odebrat. Cítila jsem se nejistá a neohrabaná. Jela jsem vlakem poprvé po šesti letech. Přijela jsem do Prahy těsně před revolucí. Vše, co se během několika dní odehrálo, minulo kolem mne více jako sen než skutečnost. Stří­lení, přebíhání přes rozkopané uli­ce, zvuky boje utuchajícího pouze v noci, rozbitá okna, pobyt v proti­leteckém krytu, hlasy z radia, že Američani již přicházejí, pohled se střechy na hořící radnici, pak již jen průvod odzbrojených němec­kých vojáků a vstup prvních rus­kých tanků na Staroměstské námě­stí. Hned na to honička na Němce bez rozdílu provinění či neviny, po­hlaví, stáří. Hrůzné divadlo upalo­vání za živa, prý SS-áků, na Václav­ském náměstí ještě pokrytém stře­pinami a jiným odpadem bitvy. Nastaly dny očekávání života 'pil­ného radosti, bez práce a povin­ností, bezmezné svobody. Tak si to malovali ti, kteří tančili na ulicích e unpsaA uiÁupznzaq Ápesi ipujd e oslavami. Ti však, kteří ještě v nozdrách cítili pach koncentráků a marně čekali na návrat svých mi­lých, nedovedh vychutnat závan svobody, i když tak okleštěné. Je­jich zlé předtuchy se splnily, když celá pravda o tom, co se dělo za ostnatými dráty nacistických mučí­­ren, vyšla najevo. Proto se málo ra­­dovah z pomsty na Němcích, uzá­koněné a přeochotně s velkou dáv­kou pilnosti prováděné. Osud země, kde pohtici si podáva­li ruce s davem omámeným trium­fem pomsty, a kde zákony měly , sloužit svou bezduchou nezákonno­stí zdánhvému, ve skutečnosti pře­chodnému ozdravění hospodářství, byl již zpečetěn. Vyhoštění velké části bývalých občanů, jež mělo být trestem pomahačů nacismu, by­lo jen splnění, velmi ochotné, části diktátu umluveného mocnostmi pod převládajícím vlivem východního partnera. Druhá část plánu tohoto ^ partnera nedala čekat na své prove­­' dění déle než tři roky. Za vydatné ^ pomoci domácích soudruhů bubh- 1 na demokracie se rozprskla na do- 1 bu dosud, časově neomezenou. Pozorujeme-U davy poběhlíků politických příživníků zpestřujících a ' protestní demonstraci mizivého poč­­\ tu vietnamských veteránů provolá­­' vat hesla míru a okamžitého ukon­čení války, nemůžeme zavrhnout myšlenku na jakýsi logický proces 1 růstu neklidu, jenž nepřestává sou- 1 žit vytoužený klid lidstva zdeptané­ho dvěma světovými vychřicemi. : Stav mezinárodních záležitostí z hlediska Spojených států nabyl jis­­’ té rovnováhy za presidenství Nixo­* nova, zakončení války bylo přislíbe­no a není důvodu o něm pochybo-1 vat. Elementy neklidu však neutu­­~ chají, chaos je živen za každou ce- 5 nu. Nemůžeme svádět vše na vliv 1 komunistický, byť i byl rozhodující. Zdá se, že v současném lidstvu je 1 něco destruktivního, co zabraňuje klidnému chodu událostí. Bude zá­ležet na dostatečném zásahu a vytr­valosti složek skutečně smírných a c rozvážných, zda hladina mezinárod­ního rozruchu se uklidní natolik, * aby poskytla místa snahám obrod­* ným a konstruktivním. i Přemet, který učinil od těch dob, kdy býval komunistickým noviná­­a řem, je značný. Obdivovali bychom _ jej, kdybychom neměli podobné příklady i v minulosti. Bývalí na­cisté činili totéž. Trvalo jim to sice déle než panu Volnému - ale dnes . je i technika pokročilejší. Pokračování na str. 2.

Next