Nové Knihy, 1966 (VI/1-52)
1966-05-05 / No. 19
ROČNÍK 1966 5. KVĚTNA ČÍSLO 19 — Vaše Pozvání k soudu vyšlo po prvé před dvěma roky, jak se na svou knížku díváte s odstupem doby? Pokud jde o její nové šaty jsem spokojen, vychází v bílé řadě, která se přibližuje mému ideálu hezky vy pravené knížky. Trochu mě ovšem znepokojuje vznešené sousedství au torů jako je Cayrol n&bo Below. — A co obsah? Netrpím narclsísmem toho druhu Jakým trplval F. X. Svoboda, který, aby si nezkazil sloh, četl jen svá vlastni díla. Když už to musí být, čtu, koriguji a vzdychám nad promarněnými příležitostmi, vždy znova mám pocit žáka, kterého napadají nejtrefnějšl odpovědi ve chvíli, kdy je poslán zpátky do lavice a pan učitel už píše svůj verdikt. — Když už jsme narazili na učitele. Ke komu se hlásíte? K Čapkovi? Ne, k Čapkovi ne, i když v oddíle apokryfů nějaký vliv je. Čapek, mámli být upřímný, mi nikdy zvlášť k srdci nepřirostl, řečeno současným kritickým slangem, jeví se mi příliš tendenční, vyznává tu nejkrásnějšl tendenci, ale Je příliš okatá, tu už se mi vlc líbí v něčem příbuzný Anatol France. Ovšem, tomu se zase vytýká přílišný racionalismus. Neobyčejně jasnozřivě prokoukl člověka (nemá být velké Č?) a nevěřil tak docela v jeho rozum a hlavně rozumnost ani dobrotu, v tom se France blížil Camusovi. Camus je už autorem druhé poloviny našeho století, zažil Hirošimu, fašismus a vede proti nim hrdinský, sysifovský zápas, na můj vkus ovšem až příliš smutný, protože mu téměř chybí vykupující milost humoru. — Ku komu se tedy hlásíte? Nehlásím se vlastně k nikomu, uvedl jsem Jenom pár Jmen, s nimiž jsem se vypořádával (a ne poprvé ani naposled) v době, kdy jsem psal Pozváni k soudu. Měl bych ovšem uvést ještě aspoň Kafku, ale seznam mě začíná děsit, originálněji by rozhodně působilo, kdybych uvedl, že jsem si zamiloval Smilovského nebo Gorkého, jak to s oblibou činí jeden mladý autor. Leč nebyla by to pravda. — A co byste doporučoval čtenářům, aby si přečetli vedle vašeho Pozvání k soudu? Cayrola a Belowa ze vzpomenuté bílé řady MF a vždy znova knihu knih : Švejka. Nové vydání Pozvání k soudu vychází tento týden. Když v poválečných letech navštívila anglická spisovatelka Elizabeth Bowenová (*1899) Prahu, méla česká veřej nost možnost setkat se nejen s jemnou vykladatelkou literatury, ale hlavně již se zralou autorkou, která znamenala v Anglii literární osobnost. Avšak přes všechny tehdejší proklamace uvést u nás Bowenovou také jejjim dílem, je nám Eli zabeth Bowenová představována svým velkým románem Skoti srdce (1938), teprve nyní. Mezi svými generačními druhy, z nichž Joyce Caryho, Henryho Greena, Ivy Compton Burnetovou nebo dokonce i Virginii Woolfovou známe po měrně málo, vynikala neobyčejnou senzitivností a hlubokým ponorem do lid ského nitra. Její dílo, přes úporné rozvíjení jediného tématu — tématu prvního nárazu křehké ženské duše na životní realitu — je dosti obsáhlé. Napsala sedm románfi, několik svazků povídek a řadu esejů. Jako povídkářka je z rodu žen typu Catherine Mansfieldové a uměleckou metodou se blíží francouzským impre-sionistům. Děj, spíše nazna čovaný než vyprávěný, jí bývá většinou pouhým impulzem, jenž ji pomáhá za chycovat téměř nezachytitelné: prchavé změny nálad, stavy a podtexty nejrfiz nějších vzruchů hrdinů a hrdinek, lidskou touhu po lásce, smutek z osamění, smutek z trpkého údělu, někdy až morbidní přecitlivělost nebo mysteriózní sklony v lidském srdci. Vývoj Bowenové jako autorky románů znamená postupné obnažování a prohlubování leitmotivu jejího díla: vztah jedince a společnosti, první pokusy mladého člověka osvobodit se od pocitu osamělosti a odcizeni a vzápětí následující tragické zklamání. Kdybychom se měli v souladu s autorčinou až malířskou impresionistickou metodou vyjádřit obrazně, je to urputně obměňovaný obraz bílé holubice, pokoušející se bezhlavou vírou vzlétnout v kleci. Je to s představa, která autorku zřejmě mučí celý život. Toto téma v různých variacích obměňuje v románech Hotel, Poslední září nebo Dům v Paříži. V Dusném dnu vstoupila pod vlivem Franze Kafky na samu hranici literární stylizace a vytvořila místy těžko dešifrovaný obraz lidi, kteří se dostávají do nastražených obludných pastí, aniž chápou a vidí příčiny. V Anglii se těší největší oblibě Dům v Paříži a Skon srdce. Zatímco v Domu v Paříži analyzuje paralelně chlapeckou a dívčí duši, soustřeďuje se v Skonu srdce na to, co bylo jejímu uměleckému i lidskému naturelu nejbližší: na dívčí psychiku. Voláme-li dnes po románu, který by splňoval poslání citové výchovy zvláště pro mladší generaci, je Skon srdce dílem, které se tohoto obtížného úkolu může skutečně ujmout. Děj románu je až kupodivu jednoduchý mladá dívka, která si právě odbývá tajemnou proměnu v mladou ženu, se bezhlavě zamiluje. Hned napoprvé v londýnské společnosti narazí, protože předmět její lásky Je mělký přelétavý hoch, shlížející se spíš sám v sobě než ve svém protějšku. Dívka prožívá těžký otřes, pro který však nikdo nemá smysl. Uteče z domu, ale nakonec ji stará služka odváží taxíkem nazpět. Nejsilnější na románu je nejen líčení chladného londýnského prostředí, v němž se náhle rozhořelo Porciino srdce, ale hlavně líčení onoho Porciina pocitu osamění, z něhož v ní stále sünéji narůstá touha mít nějakého člověka pro sebe, člověka, který by jí rozuměl a kterému by mohla věnovat všechnu svou něhu. Bohužel napoprvé nenalézá. To se stává. Avšak nejotřesnější na jejím příběhu je, že díky cizotě prostředí, v němž žije, a nezájmu vlastních příbuzných, nenalézá a nikdy asi ani nenalezne sílu hledat znovu. Její srdce, doslova zmrazené prostředím nepochopení, bude věčně živořit, poznamenané osudným otřesem. Autorka zpracovává toto subtilní téma s výjimečnou ženskou citlivostí, aniž díky své vnitřní racionálnosti sklouzává kdykoliv do sentimentality. Skon srdce je kniha výjimečně kultivovaná a cesta, jakou se bude dostávat k širokým vrstvám, nebude možná právě nejsnazší, ale má všechny předpoklady zvítězit u čtenáře svou hlubokou citovostí, které po období mnoha suchých let není prozatím dost. Radoslav Nenadál PODRUHÉ POZVÁNÍ K SOUDU TĚM, KDO VOLAJÍ PO CITOVÉ VÝCHOVĚ Jaroslav Putík doporučuj«: VÍCE ŠVEJKA! Gustav, předseda družstva. Německá filmová loutka z knihy „Světové loutkářství", kterou připravuje Orbit. VASNIVA OBRANA STAROBY Výdobytky najmladšej slovenskej prózy upevňuje, ale aj rozširuje, najmä v tematike a umeleckých postupoch, druhá kniha próz Petra Kováčika Krá! môže všetko, ktorá je zaujímavou výpovecfou citlivého subjektu, vážne sa zamýšľajúceho nad údelom a osudom človeka v modernom dehumanizujúcom veku. Autor zaujíma postoj k rozmanitým problémom, pričom sa úzkostlivo vyhýba módnym a už aj zautomatizovaným témam, sexom živenej lásky. Ide ovefa dalej. Kladie sl otázku zmyslu života a odpovedá na ňu svojrázne na dvoch odlišných príbehoch. Prvá Kováčikova próza Široké cesta k marcipánovej chalúpke je obrazom mladých ľudí na prahu života. Jej dramatický dej sa retrospektívne odvíja na nemocničnej chodbe, kam «nladý učitel doniesol alkoholom otrávené a oslepnuté dieťa. Tu znovu a znovu preciťuje trpkú životnú skúsenosť posledných týždňov života odvtedy, čo absolvoval pedagogickú fakultu a odišiel učiť na lazy. Tam sa vlastne prebolel k poznaniu života, tam na strašnom bojisku, sám proti všetkým pochopil svoju pravdu a zároveň aj krivdu Iudl na samotách. Nachádza tu zaujímavý, ale smutný svet, obývaný nešťastnými Iudmi, ktorých sa snaží pochopiť, hoci ich prísne súdi. Oveľa väčším umeleckým úspechom je však druhá próza knihy Kráľ môže všetko, nazvaná Kára. Je to naozaj nevšedná, ba priam jedinečná téma zo starobinca, kde pod jednou strechou žijú starci a starenky na slepej koľaji života. Peter Kováčik sa na dom odpočinku nedíva ako na dom pokoja, ale ako na mŕtvy dom boľavých vnútorných drám osamotených Iudl. Jeho starobinec je miestom bolesti, poslednou stanicou v preťažkom živ vote. Preto z neho starci a stasenky spomienkach ustavične utekajú k svojim živým a mŕtvym blízkym, lebo sa najviac zo všetkého boja smrti zo samoty, vedomia, že nikoho nemajú a nikomu nepatria. Preto tu senilní starčekovia a starenky nadväzujú zúfalé ľúbostné vzťahy a snažia sa poprieť ukrutnú realitu. Peter Kováčik v tejto naozaj veľkej téme s pochopením, láskou, porozumením, ale najmä so súcitom vniká do zmýšľania a cítenia bývalých robotníkov, vojakov, učiteliek, inžinierov, tulákov 1 roľníkov. Veľká psychologická téma prinútila autora aj k veľkej disciplíne v stavbe, štylistike i v charakterotvornej oblasti. Kára má svoju atmosféru, má znamenité postavy a najsympatickejšie je to, že sa tu čitateľ stretáva s veľmi dobrou psychologikou postáv. Autor suverénne vniká do vnútorného uspôsobenia rozmanitých ľudí a cez ich vedomie, podvedomie a citový svet vytvára nezabudnuteľné charaktery. Poviedka Kára je pre veľkosť myšlienky a umeleckú podobu veľkým autorovým úspechom a zároveň aj úspechom najmladšej slovenskej prózy. -ve- V knize J. Procházky a J. Novotného >ZÁZRAKY DIVADLA« f Mohli bychom se domnívat podle vzorů i moderní scény, že divadelní kostým být co nejlehčí, tak, aby při tanci vadil pohybn co nejméně a nezakrýval postavu. Ale v mnohých tradičních divadlech šel vývoj cestou prévě opačnou. Oblékáni trvá 1 několik hodin, a je to vlastně výtvarnická práce, kde se pracuje s látkou a s lepidlem, ozdoba vlasfi je ze dřeva s několikanásobnou svatozáři. Kostým je jako těžké brněni vzadu otevřené, aby byla možné herce a tanečníka o přestávce zezadu ovívat. Herec nemluv! — jeho úlohu za něho recituje recitátor — a obličej má pokrytý několika vrstvami smrtelně bílé rýžové hmoty, která je pomalovaná a modelovaná do určitých tvarú. Maskér je v těchto společnostech nejlépe placenou osobou. ^Otázkou zůstává, nakolik všechna nová jevištní technika přispívá základnímu umíní hrece a zda se v nt uměni neztrácí. Do značné míry byla jevištní technika ovlivněna filmem. Ale film může herce lehce postavit divákovi před oči tfm. že mu jej záběrem zblízka přibliž! až na dosah ruky: Divák v divadle je ve stále stejné vzdálenosti od jeviště. Herec může mit pocit ménécennostl a strachu. že jej celá ta dokonalá mašinérie na velkém moderním lovišti zadusí. Proto snad máji herci těchto velkých scén tak rádi intimitu komorních jevišť, kda se ocitali tváři v tvé* obecenstvu. Ještě nikdy se nejelo tak rychle... ERNST FISCHER Ve světě, v kterém jsou výkladní skříně přeplněny a srdce prázdná, je mnoho mladých Udí přemoženo pocitem této prázdnoty. Síří se hrůza z vakua. Tempo jízdy už nepostačuje; chceme vědět, kam jedeme. Volný čas je konzumován v rychlosti, a to skvělými spotřebiteli. Avšak volný čas, zbavený jakéhokoliv cíle a konkrétního obsahu, se rovná smrtí. Běží zde cosi na plné obrátky, ale naprázdno. Ještě nikdy se nejelo tak rychle, jako se nyní jede do nicoty... Ve světě pozdního kapitalismu nahrazuje se bohatství života bohatstvím zboží, hojnost podružných hospodářských a sexuálních atributů slouží k vychloubání, a stane-lt se provoz tak těsný, že v něm všechno zůstává vězet, začíná se kázat proti materialismu. Někteří však zastavují stranou hlavní tepny, a burácením motorů proniká volání po romantice. Vedle motorizovaných neandrtálců, vedle těch, kteří vydávají ze sebe všechno, a přece zaostávají za technickým vývojem, vedle chladných cttžádostivců, kteří přemýšlejí elektronickými mozky a derou se kupředu pomocí plně automatizovaných loktů, vyvozují nejnovější poznatky z analýzy trhu a sexu, povyšují úspěch na fetiš, věří jen faktům a taktice a dívají se spatra na jakoukoli ideologii, vedle takových aparatur v lidské podobě, zhotovených z normovaných součástek, vydělávajících peníze, vyrábějících děti krmených televizními programy, exisa tují opravdoví lidé, toužící, hledající smysl života. A tak se tu opět objevuje romantický protest, individuální revolta, touha po proměně — u velkého množství mladých lidí, kteří jsou znechuceni kapitalismem, ale mají ještě strach rozhodnout se pro socialismus. Novoromantický proud ve světě poza.íího kapitalismu nachází rozličné výrazové formy — od výstředních sebevražd až k určitému požadavku ideálu. Když americký spisovatel Norman Mailer, jehož velký talent byl udolán ještě větší duševní nevyrovnaností, hovořil o enfants terriblech, o beatnicích a hipsterech v Americe, řekl se vzdorným a melancholickým akcentem: „Za nemoc našeho věku považuji právě onu proklatou záležitost, kdy se každá věc stále zmenšuje a stále méně a méně znamená, kdy odumřel romantický duch, takže se dnes už vůbec nikdo nestydí mít strach před romantikou ...“ „Romantický duch" je duch vzpoury proti zmenšujícím se věcem, proti mtzení všeho životního obsahu v záplavě reklamy na nejnovější model automobilu a na nejstarší pověru, ve směsici konkurence, přetvářky, nabubřelé fráze a hnusu z úplného vyprázdnění: „Děkuji! To už mám“ / Z předmluvy knihy „Původ a podstata romantismu", která vychází v nakladatelství Svoboda. I