Nové Knihy, 1969 (IX/1-52)
1969-11-19 / No. 47
19. listopadu 1969 Cena 20 hal. Ročník 1969 47 Odkaz 17. listopadu Letos v listopadu ]e tomu už třicet let, co se několik stovek pražských, brněnských a příbramských vysokoškoláků probudilo nezvyklým způsobem: oddíly po zuby ozbrojených esesmanů, policie a gestapa zákeřně a za noci, jak to fašisté umějí, přepadly koleje se spícími studenty a řevem, kopanci, biči a pažbami pušek je vyhnaly z postelí, aby na druhý den většinu z nich odvlekly do koncentračního tábora. Den, kdy se tak stalo a kdy byly dočasně zavřeny vysoké školy '(údajně na tři roky, ve skutečnosti zůstaly zavřeny až do konce války), se stal meziná- idním studentským dnem. 0 této události i o životě zatčených studentů vyšel ihned po válce almanach, později sborník (1959) a několik dalších publikací. Přesto nelze říci, že by historie akce 17. listopadu byla dostatečně a spolehlivě zachycena. Do různých publikací (např. Dějiny Prahy) se často přijaly i některé omyly prvních pramenů. Je proto nezbytné, aby — pokud ještě žijí přímí účastníci akce a svědkové — se shromáždily všechny dokumenty a všechna syědectví a aby historie 17. listopadu, který byl projevem odhodlaní a síly národa bojovat proti nacistické okupaci, proti potlačování národních a demokratických svobod, mohla být zpracována v celé šíři a ve všech politických souvislostech a důsledcích. V knížce, která právě vychází, jsem nechtěl psát historii 17. listopadu, ale pokusil jsem se pravdivě zachytit atmosféru, v níž v sachsenhausenském koncentráku žil početný kolektiv českých studentů, nakreslit obraz jejich duchovního života, pocitů, nálad a nadějí. Z literatury, která po válce vycházela, byla dostatečně známa fakta, jež byla stě ně hrůzná a otřesná, ať byla z kteréhokoliv koncentráku; nechtěl jsem je proto znovu vypisovat. Avšak ani já jsem se nevyhnul líčení některých úděsných scén, i když jsem hlavně chtěl zachytit myšlenky, které běžely studentovi hlavou při nekonečných apelech, při práci, před usínáním; noc byla nejvíc jeho, tehdy se nejčastěji navracel domů a nejvíc myslel na svou budoucnost. Víru v šťastný návrat čerpal z vitality a energie svého vlastního mládl, ze síly kolektivu 1 z přirozené solidarity spoluvězňů, která byla skutečností bez doporučení a bez ohledu na národnost. Čerpal ji ze vzpomínek na domov, na rodinu, na vlast, z lidových a národních písní i z Ježkových songů, z poezie. Před poklesnutím na duchu a zlomením se udržoval humorem, ba až sebeironil, jež byla pudovou reakcí a obranou před krutou skutečností. Je podivuhodné, jak hluboký cit a jemný smysl pro krásu a pravdivost poezie se zrodil zde v prostředí s ní tak ostře kontrastujícím, a právě i u těch studentů, kteří dříve verše ani nečetli. (Psal jsem o tom obsáhleji ve sbornlčku Chléb poezie v roce 1945.) Proto i v mých povídkách je tolik opakujících se návratů domů, do rodného kraje, k milým; všechno možné je přivolávalo: pískání neviděných vláčků kdesi za táborem, slova zpívané písně vyvzpomenutý verš i proměny oblohy. Proto je tu tolik obrazů přírody (snad čím méně jí zde bylo ve: skutečnosti, tím více se na ni člověk upjal), proto i ta lyrika tu není kompozičním záměrem nebo manýrou, ale pravdivým odrazem skutečnosti. Některé povídky byly napsány hned po válce, pak jsem dlouho neměl chuť, ani čas se k nim vracet, zejména když se podobné tematiky vyskytovalo v literatuře dost; většina knihy byla napsána až na začátku šedesátých let, kdy jsem cítil, že se musím z těch svých zážitků osvobodit a vypsat je. Když jsem knížku psal, myslel jsem na celý náš koncentráčnický kolektiv, na svého přítele inž. Marka Frauwirtha, zavražděného 17. listopadu 1939, na svou přítelkyni inž. Kamilu Bočkovou, příbuznou Ivana 01- brachta, která skončila pravděpodobně v osvětimské peci. A hlavně jsem myslel nejen na studenty, ale na všechny mladé lidi, aby si při čtení připomněli, co to byl 17 listopad, aby se dověděli, jak žili studenti v koncentráku i po něm, jak krásná byla opravdová a upřímná lidská solidarita a jak sílivá je víra ve spravedlnost a ve vítězství pravdy, aby si uvědomili, že odkaz 17. listopadu má stále aktuální význam pro jejich boj proti fašismu, za věc pravdy, lidskostí a pokroku, neboť ve světě, bohužel, stále existují síly, které by chtěly přivodit — a nejenom studentům, ale celým národům — nové sedmnácté listopady a připravit nové koncentráky. JOSEF STRNADEL fAutor o své knize Noc je vlak, který jede domů, kterou vydává Naše vojsko pro SPB.j Nenávistná láska Jméno italského básníka střední generace GIOVANNI GIUDICIHO (nar. 1924) není u nás zcela neznámé. Před časem otiskl Vladimír Mikeš několik ukázek z jeho poezie v časopise Světová literatura a v antologii současné italské poezie Přerušený ráj; pásmo z Giíidiciho veršů vysílal ? Československý rozhlas. Nyní se našemu čtenáři konečně dostává do rukou obsáhlejší výbor z básníkových posledních dvou sbírek La vita in versi (1965) a Autobiología (1969), příznačně nazvaný TA BOVARY JSEM JÁ (nakl. Svoboda, edice Syrinx, přel. Vladimír Mikeš). Krajinou Giudiciho poezie je velkoměsto. K němu se básník nakonec vždycky vrací, ať se mu jakkoliv pokouší vzdálit a uniknout. Ale tyto úniky končívají pokaždé stejně — rezignací (jest li by bylo dobré odejít na venkov). Město je místem, kde jsme „promarňováni z té nejlepší části“ své existence, bez něhož však už nemůžeme a nedovedeme žít. Ale není to jenom vztah k městu, co má u Giudiciho tento podvojný charakter nenávistné lásky nebo láskyplné nenávisti. Stejně tak je tomu i se vztahem k ženě, k rodině a k celé italské skutečnosti. Giudici chce od života víc, než lze dostat. Neustále trpí představou. že skutečný život probíhá někde jinde, vedle, mimo něho, že uzavřenost do vlastní, individuální biologie ho zbavuje možnosti příznivější biografie. Proto se snaží na jedinou biologii navěsit co nejvíc biografií, chce se roznrostranit, rozvětvit a posléze roztříštit, říkaje doslova: ..Má biologie je jedna, má biografie mnohá“. Ale tento horečnv a netrpělivý romantismus, toužící se co neirychleji ztotožnit s předmětem své touhy, se velice snadno převrací v jakvsi podivný empirismus, anticipace se přeměňují v reality, ale REALITA uniká, protože není pouhým souhrnem možných variant. Dostavuje se rozčarování, únava a zhnusení. Giudici se přirozeně ve svém východisku mýlí. ale ví o tom a chce se mýlit dál, aby se mohl zpovídat, aby v rovině své chlapecké upřímnosti - ta Bovarv jsem já - mohl objevovat a identifikovat sám sebe. Jenomže všemi těmito nervózními eskapádami prozařuje nakonec strach. Giovanni Giudici je z rodu lidí, kteří žijí rychleji, protnže se života boií. VLADIMÍR JANOVIC Cinom j»roti osudu Grazia Deleddová, Trstiny vo vetre, Slovenský spisovateľ, V Kčs Sardinia, ostrov vášní, hrôzy a primitívnej ľudskej čistoty. Sardinia alebo Grazia Deleddová. Ale aj Grazia Deleddová a svet. Lebo aj keď spútaná mikrosvetom svojho ostrova, jeho elementárnosťou a ohraničenosťou, dokázala z neho dovidieť do všenbeena. Preto keď roku 1927 preberá Nobelovu cenu, pokládá Švédska akadémia za dôležité zdôrazniť, že jej ju udeľuje nielen za plasticky jem né zobrazenie života na rodnom ostrove, ale aj za hlboké a s po rozuměním nastolené problémy všeľudskej platnosti. Skutočne vydala svedectvo ostrove. Plasticky jemné a hlboo ké. Ibaže ostrov v Deleddovej diele nie je geografické územie. Ak hovorí o ňom - a o inom ani nevie - tak vždy má na mysli len jeho obyvateľa. Prudkého, vášnivého, přecitlivělého, a napokom vždy rezignujúceho na svoj osud. Mocný vo svojej neskrotiteľnosti je Deleddovej hrdina trstinou vo vetre. Ak si aj dokáže položiť otázku, prečo má tento osud, vie si odpovedať znovu len otázkou: „A vietor je prečo? Boh vie!“ Rezignujúci fatalizmus ako údel človeka? Nie celkom. Pretože ak naň aj Deleddová verí, vzpiera sa mu. „A predsa, ak môžeš, Eliáš Portolu, snaž sa niečo urobiť,“ hovorí cez jedného zo svojich múdrych starcov, čo zneje už trochu optimistickejšie. Ale najmä úplne mravne. Lebo v slovách Deleddovej dedinčana je návod na zachovanie ľudskosti v človeku. (jd) Snímek Jaroslava Vávry z publikace Akty a akty (Tatran) Brezovského Vzdušné zámky Jak vám je nad novým vydaním knížky, kterou jste psal ve svém mládí? Je to asi tak, jako bych potkal sama sebe, ale o třicet let mladšího. Máme se zkrátka odkudsi znát... možná, že se pozdravíme a půjdeme každý svou cestou. Knížka mezi lidí a já spíš do samoty, ještě na chvilku k psacímu strojí. Vzdušné zámky jsem ošal ve válce, začal jsem je koncem devě tatřicátého roku, pracoval jsem s velikými přestávka mi a bez velké naděje, že knížka někdy spatří světlo světa nebo že já ji někdy uvidím. Ale útěchou mi snad může být, že přece jenom vyjadřuje něco z pocitů té generace, která sotva pře stala poslouchat vyprávění o první veliké válce, měla začít žít ve chvíli příprav na druhé ještě větší vraždění. Jaký div, že část této generace hledala východisko v revoluční přeměně světa, druhá pak utíkala se do ’snů, uzavírala se do sebe. Všem však byl vlastní společný pocit, že nemohou to, co by chtěli. Měli pocit prázdného a nenaplněného života a toužili, jak se dnes říká, realizovat se nějakým činem ... Tak i hrdina Vzdušných zámků. Ve Vzdušných zámcích vracíte se ale také hluboko do minulosti, k předkům svého hrdiny... Vždycky mě udivovala — a dosud udivuje — ta rychlá proměna světa, způsobu života a myšlení lidí. A pak. Člověk nepamatuje jen to, co žil, má ještě jednu paměť, paměť svých předků, rodičů a prarodičů. Měl jsem prababičku, na kterou se dobře pamatuji, která se narodila 1828 a zemřela v třiadevadesáti, v jednadvacátém roce, ve světě zcela jiném, než v jakém vyrůstala. A ona byla odchována zase vzpomínkami svých rodičů, možná na napoleonské války — ta vázanost lidských osudů a délka lidské paměti mě dodnes udivuje. Škoda jen, že lidské zkušeností jsou patrně nesděUtelné. Vzdušné zámky vyšly v roce 1946 pod názvem Člověk Bernard. Proč jste změnil název? Ta knížka měla zvláštní osudy. Když jsem ji dopsal někdy počátkem roku 1944, dal jsem jí do nakladatelství Václava Petra. Koncem roku jsem šel do lágru, na kladatel Petr vyplácel mé rodině po pět měsíců zálohu na budoucí honorář. Vytiš těné archy se vracely z mo ravské tiskárny do Prahy a v revolučním zmatku se va gón zatoulal. Našel se po několika měsících někde na slepé koleji v Kolíně. A tak knížka vyšla až v r. 1946 .. Názvy Větrné mlýny, pak Vzdušné zámky okupační cenzura nepovolila, a tak kniha vyšla tehdy pod nou zovým názvem Člověk Ber nard, který už jsem nemohl změnit. jEAN COCTEAU Americký romanista Frederick Brown je autorem vynikající monografie „An Impersonation of Angels“, kterou věnoval nejenom osobnosti a dílu francouzského spisovatele Jean Cocteaua, nýbrž celému myšlenkovému, umělecké mu i společenskému období. Kni hu vydal Longmans, Green and Co v Londýně. Text doprovázejí četné fotografie. ► Oldřich Nový ve filmu Valentin Dobrotivý (1942). Z monografie A. Langra a M. Paříkové (Orbis) Ovídiovo Umění milovati (Odeon) ilustroval Ota Janeček OMricIi Nový Antonín Langr — Marie Paříková, Oldřich Nový, Orbis„ 11,50 Kčs jeho herectví je neopakovat telné. Spojuje v sobě vnější noblesu, uhlazenost, eleganci, promyšlené, úsporné gesto, vytříbenost pohybu, dokonalé umění konverzace. Neopakovatelná je i herecká mluva Nového, její zabarveni, intonace, rytmus, lenivé protahování koncovek, lehce nosový přízvuk, aristokratická nonšalantnost. Salonní uhlazenost a návyk společenské přetvářky — které říkáme dobré vychováni — si nesl Oldřich Nový do všech roli. Vytvářel bud muže ze společnosti, kteří ovládali umění nosit frak stejně dokonale jako umění konverzace, nebo "typy malého čes? kého člověka středních vrstev, který se chtěl tomuto prvému typu podobat, anebo oba typy najednou, jako tomu bylo v dnes již klasické společenské veselohře Kristián. Snad vůbec nejlepšl je právě v takových rolích, kde může hrát dvojnásobně, vytvářet divadlo na divadle, jako například ve dvojnícké roli nesmělého varhaníka Célestina a světáckého operetního skladatele Floridora v hudební komedii Mamzelle Nitouche. S největší chutí si zahrál vždy tam, kde nemusel zůstávat po celý večer jedním člověkem, ale mohl se dobírat více poloh, hrát někoho a zároveň si hrát na někoho; kde mohl konfrontovat člověka ja? ký je s tím, jaký by chtěl být, toho, který žije svůj obyčejný život, ale vytváří si i jinou, fiktivní existenci, vžívá se do ní a prožívá ji. • Tak se dívají na svým způsobem opravdu jedinečné herectví Oldřicha Nového autoři mo? ncgrafie o něm — Langr a Pa? říková. Rehabilitují Nového jako výraznou hereckou osobnost, i když v očích diváků rozhodně rehabilitován být ne? musí, neboť tam ani na chvíli neztratil své obdivovatele, V divadelně kritické literatuře se však Novému takovéto rehabilitace ještě nedostalo. Do? sud nebyly spravedlivě oceněny herecké kvality Oldřicha Nového snad i proto, že byly tak často uplatňovány jen v průměrném bulvárním repertoáru. Autoři monografie však dokazují, talent jak velice osobitý byl Nového. Texty, které Nový interpretoval, se sice mnohdy pohybovaly na těsné hranici banality a kýče. Nový však šel vždy nad dramatic? kou předlohu. Ironie, persifláž i odstup od vytvářené postavy dodávaly jeho výkonům nejen zvláštní podtext, ale zabránily sklouznutí do kýče, sentimentality a banality. Nelze mechanicky pouze přihlížet k repertoáru, který hrál, nýbrž i k tomu. j a k hrál a režíroval Autoři zaTxovávaji i některé jeho nejvýznamnější role a přesvědčivě tím zároveň dokládají, jak důsledně bojoval proti bezduchému manýrismu, nevkusu na scéně, extemporování, nedostatku profesionality, ne? znalosti hereckého řemesla, usiloval o jevištní přirozenost, šarm a dovednost. Monografie také pomůže věrným divákům Oldřicha Nového, aby si ve vzpomínkách vybavili večery v jeho divadle a mladším čtenářům poskytne reálnou představu o typu divadla, který už z vlastní zkušenosti nemohou znát. JAROSLAV BERÁNEK