Nové Knihy, 1970 (X/1-52)
1970-01-14 / No. 3
Elegické oratorium FrantiSek Křelina, Katdý své břímě, MF, 13 Kčs Vedl# starších přepracovaných knih (povídkové sbírky Jalovčí stráně, románů Bábel, Hubená léta, Dcera královská) rycházejí dnes Františku Křelinovi práce nové, jež jako umělecký projekt vznikaly 1 době l«ho násilného umljje«y; prozaická tvorba neíbytně vyžaduje soustředěni, a tak ■a novelu Má přítelkyně Dora 1 na obraz lidické tragédie Katdý své břímě (obě vydalo nakl. Mladá fronta) došlo až v době, kdy se pomocný stavební dělník František Křelína mohl odebrat do důchodu. Připomínám to, abych znovu poukáaala na některá shodné motivy obou nových próz. V elégii Každý své břímě se autor opíral — pokud to bylo možné — o autentické prameny a svědectví (hovoří o nich v doslovu), jež se po neslýchané barbarském zločinu zachovaly. V Doře žtvérníl vlastni životni zkušenost. Tam učinil hlavním hrdinou starého přidavače, v obrazu zániku legendární české obce lidického faráře, třiasedmdesátiletého Josefa Šternberku. Avšak typus těchto dvou figur, jejich chování, jejich reakce (např. na výsměch, na urážky), jejich vztah k lidem a zejména k malým dětem, jejich lidské pokořeni a pokora, s níž přijímají svůj úděl, jsou stejné. Autor říká, že v próze Každý své břímě bylo jeho záměrem vytvořit podobenství dobru• a zlu, o mocnostech teo mnot a světle lásky. Podobně by byl však mohl formulovat výchoz! tezi Mé přítelkyně Dory; Stylizoval ji ovšem civilněji, přitlumil kvantitu mravního jasu a tmy, pro vystižení atmosféry použil krátkých, úsečných vět. ? Novele Každý své břímě naopak propůjčil biblickou velebnost a šiří, plně rozehrál hru symbolů (prsten, matka apod.j, látka dovolila uplatnit pro Křelinovu tvorbu vždy příznačný patos. Ostrý střet zákonů krutostí a zákonů milosrdenství, soucitu a lásky vyjádřil nezvyklou (v současné prozaické produkci ojedinělou) formou literárního oratoa ria, v němž se neváhá vracet opakovat některé motivy, jako by je chtěl co nejtrvalev jt vštípit v čtenářovu paměť, | němž používá dramatický rozpis hlasů a ozvěnou zvýrazňuje pointu, v němž se úvodní věta: čas po letnicích, voňavý svlačci na souvratích, čas ráži a pivoňek na zahrádkách — čas hrúzy nad českou zemi i nad touto krajinou pod Řípem — několikrát nepatrně básnicky obměňována v průběhu knihy vrací jako příznačný motiv sídlícího pocitu úzkosti a děsu. Každý své břímě je skladba nejen svou formou, nýbrž základním autorovým přístupem k historické látce odlišná od prózy, již jsme pozvolna uvykli. Vyžaduje trpělivou, soustředěnou, neuchvátanou četbu, čtenářovu oddanost a otevřenou vnímavost bez zábran. Zdá se mi, že je to próza, která nejvěměji odráží Křelinovo mravní krédo i jeho poetiku. Přes určitou výlučnost své mnohomluvností upoutala na i YUp&M. * \ A 14. ledna 1970 Cena 20 hal. sebe pozornost už několikrát před knižním vydáním: rukopis byl poctěn jednou z nejvyšších oen ve státní umělecké soutěži min. kultury (na podzim 1967), dostalo se mu druhé ceny, když první cena nebyla udělena apod. Snad tato elegie najde ty, kdož budou přístupni jejímu hlasu. I. Z. Ročník 19703 Šedé ruže Rudolfa Slobodu Už debutom Narcis dosiahol Rudolf Sloboda čitateľský úspech a uznanie literárnej kritiky. Predstavil sa, podobne aj v dalších dvoch knižkách, JUhorský rok, Britva! ako autor, ktorý jednoznačne vychádza z výpovede o fudských vzťahoch a o ľudskom vnútri. Nepostupuje však stereotypne: raz je v popredí jeho umeleckého zobrazenia odraz životnej tvrdostí a nekompromisnosti objektívneho diania vo formujúcej sa osobnosti hĺbavého študenta, inokedy akoby postavy nebolí rozhodujúce a dominuje prítomnosť tvorcovho postoja i jeho hodnotiace hľadisko. Tieto prednosti, či prekvapujúce odtiene tvorivej metódy Rudolfa Slobodu mali natoľko priaznivý ohlas, že t Rudolf Sloboda, Šedé ruže, Slov. spisovatel, 11 Kčs krátkom časovom rozpätí sa objavili na knižnom trhu už štyri prozaické knihy donedávna neznámeho spisovatela. Posledná z nich, Šedé rute zachováva charakteristické znaky predošlej tvorby. V centre tejto nerozsiahlej prózy je mladý človek — v sebaironizujúcom označení „starý mládenec“, ktorý je zamestnaný v štátnych službách. Keď autor podrobne vykreslí jeho vzťah k ženám a k priateíom, čo je prakticky ťažiskom Šedých rutí, orientuje myšlienkovú výpoveď aj na spoločenskú sféru, V zdanlivo nevýznamných digresiách dostáva sa k úvahám o spoločenskej etike, ale aj k zjavnému rozčarovaniu, keďže spravodlivosť — podlá jeho slov — nikdy „nezasiahne všeobecne“. Táto dezilúzia kontrastuje s humánnou potrebou zúčastniť sa na boji zla s dobrom. Slobodova kniha si iste získa veta čitatelov. Pravdepodobne najmä preto, lebo autor evokuje v čitateľovi jeho vlastné skúsenosti z oblasti medziľudských vzťahov. Tým by však autorovo tvorivé úsilie nemalo končiť. Ak sa totiž Slobodovi podarilo v porovnaní s počiatočnými prózami zdokonaliť kompozičnú stránku Šedých ruží, potom mu ešte ostávajú rezervy zvlášť v sprehľadňovaní a v zdôvodňovaní motivácie „ireálnych“ častí diel i vo zvyšovaní náročnosti štylistického stvárnenia. T. CMILANSKÝ Zpověď i kronika Giuseppe Berto, Temné zlo, Odeon, 20 Kčs Román Temné zlo, autobiografické životní vyprávěni o sérii záhadných nemocí, tělesných i duševních a zároveň i kronika novodobé italské historie (vlastně od první války až po dnešek) vzbudil před několika lety v Itálii senzaci i odpor. Obojí — pro nezvykle upřímné, ba bezohledné sebezpytováni, jež se mění ve zpytování širokého, obecného svědomí Itálie. Neni to ostatně ani pro našeho čtenáře, přece jen zatíženého menším počtem společenských tabu, čtení líbezné: na druhé straně však budiž přiznáno, že v Bertově vyprávění není ani stín exhibicionismu, snahy ohromit odkrýváním ran a zauzlenin, z nichž byl spleten jeho — a nejen jeho — osud. Ani styl vyprávění není z nejpřístůpnějších — je to metoda výpovědi „v jednom proudu“, v originále dokonce se značným, záměrným zanedbáváním interpunkce, kterou jsme v překladu přece jen raději dodržovali, abychom formálně neztěžovalí čtenářovu orientaci. „Je to mnohoramenný kříž — praví se v záložce knihy — na němž je člověk rozpjat: v jednom směru ho fyzické a psychické utrpení unáší k Bohu, ale pak dále k nicotě, v druhém je nesčetnými hřeby přibit ke stále živým a jitřícím momentům národní historie.“ Autor neustále postihován a zaskakován novými obtížemi, v nichž mu musí pomáhat psychiatři, lékaři, přátelé, přistupuje k tomuto zpytování prostě v krajní nouzi, v zápase o svou existenci, o její možnost: a tak, shledávaje, že se vše zauzlilo kdysi a kdesi v poměru mezi ním a otcem, malým obchodníčkem s barety a klobouky na malém městečku poblíž Benátek, vrací se k různým údobím svého života, aby zjistil, kde to začalo, kde začalo ono záhadné zlo, které tragicky ztěžuje každý jeho další krok, práci, lásku, manželské soužití, přátelské vztahy, životní rovnováhu, možnost fyzicky a duševně žít, jednat. — Přijmeme-li Bertův způsob, sledujeme ho na všech těchto etapách s pozornosti: a možná, že odkryjeme, že je to způsob ne sice zrovna nejšťastnější, ale účinný, jak st zjednat jasno o sobě v situaci, kdy se nám zdá, že nám naše minulost, rodina, dědičnost, navždy svázaly ruce k tomu, abychom se pokusili být samt sebou, najit znovu díl své svobody. V. H. Antonellu da Messina, Zvěstování. Reprodukce z publikace Renesanc (Odeon) I nesmrtelnosti umělců nad p iiiijejíciiostí vztahovačných politiků a samozvaných šikovaielů kultury a uměni Skutečnost, že se s tak osobitou — a jak se postupně odhaluje — i rozsáhlou tvorbou seznamujeme až třicet-čtyřicet let od jejího vzniku, není ostudou tvůrce. Je jedním z trapných paradoxů moderního světa, jednou z odstrašujících anomálií, za jejichž odstranění se musí angažovat mezinárodní pokroková kultura bez rozdílu světových stran. Miroslav Wagner v doslovu k románu Michaila Bulgakova Bílá gar- ' da (Naše vojsko, knižnice Máj) Mistrův posmrtný triumf V Moskvě nedaleko pomníků „obou Gogolů“ — toho na Arbatském náměstí, hledícího vážná, i toho před umělcovým obytným domem, hledícího šibalsky — žije, tvoří a střeží literární archiv vdova po sovětském spisovateli, který měl ke světovému ruskému klasikovi, k satirickému i tragickému náboji jeho díla mimořádně blízko. Autor Bílé gardy, Michail Afanasjeviě Bulgakov (1891-1940) nehledal u Gogola pouze „útěchu v chmurných bezesných nocích“, jak přiznává v závěru první své knihy Sataniáda, ale hledal u něho i základní klíč ke svému pojetí tvorby, k satiricko-komickému i groteskně tragickému vidění. Zejména druhý způsob umělecké apercepc© skutečnosti se v souvislosti s proměnami moderního zmechanizovaného a odcizeného světa stal pro současnou světovou literaturu- zvlášť ak: tuální, zvýšený zájem a nové analýzy Gogola či Kafky to jen potvrzují. Za takové konstelace, v době, kdy si kupř. u nás objevujeme zapomenuté dílo Richarda Weinera, vydává Jelena Sergejevna Bulgakovová spolu s progresivními sovětskými spisovateli a kritiky z pozůstalosti svého muže dílo plastic- | ké gogolovské ražby a po- í divuhodného kafkovského osudu. A privede-li vás odborný zájem o ně dál v prodloužení Gogolova bulváru do bytu s mistrovou bustou, s kouzelnou skřínkou, plnou rukopisných klenotů, snese vám obětavá umělcova životní družka a spolupracovnice všechna zahraniční vydání Mistra a Markéty, Divadelního románu, ale i Bílé gardy, fantasticko-satirických povídek a her, neboť světový zájem a pozoruhodné objevy z pozůstalosti vyvolává zájem i o stejně neznámou či zapomenutou, stejně pozoruhodnou tvorbu z Bulgakovova raného období. Vydání reprezentativní i paperbacková, v jazycích národů velkých i národů skromných, k tomu spousta recenzních •výstřižků a dopisů z celého světa. To není jen satisfakce spisovatele umlčeného rappovci a stalinisty, ale plné jeho vítězství, triumf Petr Brandt, Vlastní podobizna s gestem počítání na prstech. Ole na plátně, asi 1722—25. Praha, soukromá sbírka. Reprodukce z knihy Být sama J sebou Věra Kalábová, Přítomný čas věcí minulých, MF, 13 Kčs Jako před nedávném u Karla Misaře, tak dnes v případě Věry Kalábové se literární kritika jistě naprosto shodne v tom, že teprve druhá kniha potvrzuje autorčin skutečný prozaický talent. Základní povahový rys vychovatele z Pasťáku je sice velice blízký učiteli z povídky U nás je klid (po níž dostala název Misařova prvotina) a motiv lidského svědomí určuje jak novelu Ve městě jsou bratři Steimové, tak nový román Přítomný čas věcí minulých, jenže tato předznamenání nejsou v prvních knihách obou autorů ještě natolik zřetelná, aby prokazovala budoucí cesty a postupy tvůrců. Jsem přesvědčená, že jako čtenáře překvapil Pasťák, zaujme je i román Věry Kalábové. Dvě díla na první pohled odlišná totiž vyjadřují podobný životní pocit. Věra Kalábová vychází z realistického příběhu dvou bezdětných manželů Ondřeje a Zdeny Ulricho-vých, jimž asi 'před jedenácti lety po zoufalém hledání a shánění poskytla podnájem sedmdesátiletá paní a její stárnoucí syn. Jednoho večera byla stařena nalezena v bytě mrtvá, otrávená svítiplynem. Vyšetřování tehdy neprokázalo nikomu vinu, manželé se zakrátko nato odstěhovali do vlastního družstevního bytu. Avšak po letech, v době, kdy se román otevírá, se minulost přihlásila znovu: téměř šedesátiletý muž, syn mrtvé staré paní, životní ztroskotanec, začíná ponenáhlu Ondřeje a hlav. ně Zdenu vydírat. Nerozřešená kriminální zápletka se autorce stala podkladem k povahové analýze představitelů několika generací, z jejich vzájemného střetnutí pak vyrůstá opět další rovina aktuálních společenských problémů. Vyzrálost formy se projevuje v nenásilném zabudování retrospektivních pasáží, jež plní v knize důležitou úlohu neustálé konfrontace dávných zážitků se současným názorem na ně, připomínku všeho trvalého i proměnlivého. Stejně dokonale jsou sloučeny soucit i nenávist (ve Zdenině pohledu na staré lidi, paní, jejího syna 1 na starce, s nimiž přichází pracovně do styku), humoru a tragiky (výtečně je např. napsaná scéna návštěvy v nemocnici), pasivity jako určujícího životního postoje a zároveň odboru k manipulovanosti. Věra Kalábová osvědčila v románu profesionální smysl pro spád děje v komorní sevřenosti příběhu i v gradaci a pointování scén. její typy starých lidí se odlišuji od konvenčního pojetí, jež dnes převládá v publicistice a v dílech beletristických, dotýkajících se problémů stáří. Za nejdůležitější však pokládám, že rfapsala román, pod jehož textem je znát životní názor, neulpívá na jednotlivostech, nýbrž dokáže nalézt obecný smysl jevů. IRENA ZÍTKOVÁ