Nové Knihy, 1972 (XII/1-52)
1972-09-27 / No. 40
Život smrtí nekončí Fašistické věznice „třetí říše“ a Jejich hrůzná atmosféra se stálým stínem smrti, nebyly jistě nejvhodnějším prostředím pro vznik literárního díla. A přece zde, za těchto mimořádných okolností vzniká dílo, jehož lidská angažovanost zůstává 1 dnes stále platným příkladem. Fučíkova Reportáž psaná na oprátce se stala pro svůj etický a ideový náboj Jednou z nejčtenějších knih, překládaných i do cizích Jazyků 1 podkladem pro filmové zpracování. Dalo by se říci, že se stala v jistém smyslu bestselerem, pokud by se toto označeni na ni hodilo. Byla a Je dosud něčím víc — Je životem samým, proto nás stále přitahuje, proto se k ní musíme stále vracet. Nejen pro sugestivní evokaci vězeňského prostředí, nejen proto, že zůstává stálým mementem, ale pro svou pevnou víru ve vítězství marxistické myšlenky. Julius Fučík je příkladem člověka, u něhož Idea prochází nejen rozumem, ale především srdcem. Jeho statečnost netkví Jen v odvaze těla, odolávajícího utrpení a fyzickému násilí, ale především v odvaze ducha, v síle, která mu ve chvíli bezprostřední ROČNÍK 1972 CENA 20 HAL. 27. ZÁŘÍ 40 blízkosti smrti dovolila myslet na život a na živé, kteří jej budou žít. Tuto sílu čerpá nejen ze svého přesvědčení, ale i ze sounáležitosti k lidem, bojujícím na stejné frontě. Dokázal být natolik objektivní a jasnozřivý, že ani ve chvílích, pro něho tak kritických, neodsoudil Němce a Německo, ale pouze fašismus, který zavedl německý národ na scestí. To Je patrné i z jeho mistrovského popisu příslušníků gestapa a Jeho přisluhovačů. Je Jako lékař, který pozoruje nemocného. A pak stanoví diagnózu. Je smrtelná pro fašismus. Ale současně věří v ozdravění německého národa skrze komunistickou myš. lenku a zdravé Jádro německého lidu. Svědectví, jak nazýval Fučík svou Reportáž, se tak 6tává nejen soudem přítomnosti, ale i konkrétní předpovědí budoucnosti, neřku-li budoucího uspořádání světa. Tato hluboká a neotřesitelná víra se prolíná celým Fučíkovým dílem. Reportáž psaná na oprátce Je Jeho tečkou, která otvírá další jednání. Opona se zvedá. Mrtví odcházejí a na Jejich místa přicházejí živí. Protože ani smrtí život nekončí. Vilém M. Nejtek typografická písma Ve výstavní síni Národního technického muzea v Praze 7. Kostelni 42, byla 18. (září t. r. zahájena ministerstvem knitury -SR výstava Československá typografická písm a. Na přehledné a pěkně upravené expozici seznám! se naše veřejnost s tvorbou knižních t novinových typfi písma našich umělců. Součásti této akce fe 1 přednáška „Československé pismářstvi“, která se koná v přednáškové sini Technického muzea dne 28. záři 1972 v 16 hod. BRITSKÁ KNIHA Dne 19. záři t. r. hýla v Památníku národního písemnictví v Praze otevřena výstava Brit ská krásná kniha. Při pravila ji k Mezinárodnímu roku knihy britská společnost National Bookleagne. Vystavený soubor představuje britskou knihu pro děti, beletrii, peezii a výtvarnou publikaci jako umělecké dílo : hlediska výtvarného, typografie kého a technického řešení. Výstava potrvá do konce října 1972 Trilogie Ivana Olbrachta Název Zakarpatská trilogie pod autorským jménem Ivana Olbrachta neskrývá žádné dosud neznámé dílo. Jak lze tušit, jde o knihu, do níž pořadatel shrnul tři slavné knihy, spjaté společným místem děje: román Nikola Šuhaj loupežník, povídky Golet v údolí a reportáže Hory a staletí. Postup vzniku těchto žánrově různorodých celků byl ovšem právě opačný: reportáže se rodily první. Proto v nich najdeme mnohé, co nám osvětlí román i povídky. Všechny tři útvary však především dosvědčují, že Olbracht nebyl jiný v „uměleckém“ tvaru románu či povídky a jiný v „užitkové“ reportáži. Třebaže v ní podával často nejen informace historické a politické, třebaže prováděl analýzu hospodářských a národnostních údajů a musel tedy používat cifer a odvolávat se na úřední výnosy, je z každého řádku cítit „lví spár“ slovesného mistra, jakých má česká próza poskrovnu. Jen vnější pohled by mohl z tematické exotičnosti někdejší podkarpatské Rusi, kde žili lidé v 30. letech našeho století na úrovni středověku, vyvozovat trvalý úspěch všech tří 01- hrachtových knih. Olbracht nevyužíval — na rozdíl od mnoha autorů oněch let — exotičnosti této zapomenuté země, nepřišel sem proto, aby se dal okouzlovat divokostí přírody a mýtičností lidových zkazek. Přišel sem jako moderní člověk se zjitřeným sociálním vědomím a se znalostí společenských zákonitostí. Věděl, že se tu setkává s klasickou ukázkou vykořisťování a neschopností řešit základní potřeby pracujících lidí. Z toho se formoval první záměr: povědět co nejrychleji o tbmto stavu čfenářům a upozornit na něj pokrokovou veřejnost a ovšem i oficiální místa. Tak vznikla kniha Země a lidé, později rozšířená a přezvaná na Hory a staletí, jedna z vrcholných českých knih tohoto žánru vůbec. Olbracht však využil získaného materiál' i umělecky. Neromantizoval ovšem krásu a divokost přírody, neglorifikoval idylu země, kam dosud nepřišla civilizace. Vybral sl příznačně sociální náměty, rozvinul kritické motivy, jež známe z reportáží — neboť nemohl jinak. Byl příliš zapáleným bojovníkem za spravedlnost a lepší budoucnost člověka, než aby se v umělecké formě jaksi odosobnil a zabýval se pojednou čímsi méně podstatným a méně aktuálním. Nedal ovšem žádnému z těchto námětů tradiční podobu „sociálního románu“, který byl už obsahově i tvarově vyčerpán. Využil tvořivě atmosféry kraje, kde se stále ještě rodily v ústech lidu mýty, a vytvořil baladický příběh jedinečné krásy o Níkolovi Šuhajovi, příběh o zbojníkovi, který se stal ztělesněním snů chudých horalů po spravedlnosti, protože o spravedlnosti mohli vskutku Jen snít. A stejně netradičně napsal Olbracht i své povídky. Jen velká životní moudrost a jistota Ideového stanoviska mu umožnila, aby o životě psal s tak jemnou Ironií a shovívavým humorem. Tento svět už dávno zmizel, povídky Goletu v údolí nesvědčí už o ničem jiném než o minulosti, a přece nás okouzlují stále svou hlubokou lidskostí ovšem 1 uměleckou dokonalosa tí, slovesným tvarem, jehož mateřština zvoní kovem. T. Obálku navrhl Oldřich HIavsa Obálku navrhl josef Paukert (Svoboda) Kresba jesefa Duchoně z obáikv knihy Emmanuila Kazakeviče Jaro na Odře (Naše vojsko) ŕiS Obálku navrhl Zdeněk Ziegler Kazakevi-čovo Jaro na Oďre Emmanuil Kazakevič, rodák z Kremenčugu na Ukrajině 11913-19621 pochází z učitelské rodiny. Vystudoval strojnič kou průmyslovku v Charkově a od roku 1931 prožil osm let na Dálném východě Pracoval tu |ako předseda kolchozu, ve doucf stavby, ředitel divadla a posléze jako komsomolský novinář místního časopisu. A právě zde měl v roce 1935 nastoupit vojenskou službu. Lékařská komise ho neuznala schopným. Velmi se proto trápil, osobně žádal velitele místní posádky, aby rozhodnutí komise změnil, psal žádosti vojenským úřadům, a dokonce I jehoootec, tehdy vedoucí redaktor oblastních novin „Blrobldžanská hvězda“ a člen byra oblastního výboru strany, Intervenoval na najvyšších místech, aby uspokojil synovu horoucí vlasteneckou ctižádost. Mamě. Posudek nové lékařské prohlídky byl neúprosný: levé oko — minus osm, pravé — minus deset dioptrií. Kazakevič bez brýlí téměř neviděl. Třetího června 1941 vstoupil Kazakevič do domobrany a týden nato odjel na frontu. A at je to jakkoli neuvěřitelné, stal se tento „neodvedený“ komsomolec nejen výborným vojákem, ale navíc vynikajícím průzkumníkem, a nakonec v roce 1943 zástupcem průzkumného oddělení štábu divize. Ano, neobyčejný, a přesto tak podobný tisícům těch, kteří nesli na svých bedrech tíhu války. Těch, o nichž s mladým optimismem a lidským porozuměním píše v Jaru na Odře, Znovu sl tedy oživíme v paměti lidské tváře hrdinů, kteří bez patosu a gest osvobozovali zmrzačený svět. Kazakevič je zachycuje v posledních dnech války, kdy boj byl stelně tvrdý a nelítostný jako v letech předchozích, ale kdy o vítězi liž nubvlo pochyb. Na jaře v pětačtyřicátém roce šlo Ještě o víc: v bojích na německé půdě, v bojích o Berlín šlo také o to, kdo bude uspořádání 1 tvůrcem příštího světa, tvůrcem příštích mírových let. Čtenáři starší generace, kteří znají knihu z předchozích vydání, sl naléhavě připomenou ono místo, kdy četař Slivenko, který ztratil za války domov a rodinu a jehož jediná dcera byla zavlečena do Německa, vtrhne do německého statku. Hoří nenávistí a touhou po pomstě. Ale když vidí, jak se německé ženy chystají pokorně na cestu v přesvědčení, že ie ted pošlou na Sibiř, rozesměje se. Pak se trochu zastydí za svou shovívavost: „Odvlékli t1 dceru, zpustošili dům, a ty le lituješ?“ Ale v tom se zahleděl na Jelich zrudlé velké ruce, zdrsnělé těžkou zemědělskou prací a po pravdě řečeno, v duchu Je politoval... Co všechno se událo od toho okamžiku, kdy sovětský voják vstoupil do Berlína? Zamysleme se nad tím nad stránkami této upřímné knihy. M. H. Miloše V. Kratochvíla Cas hvězd a mandragor, kierá vyjde v nej bližších dnech v nakladatelství Svoboda ako Je povledočka Z tmavěj zápače, neodolateľne nám pripomínajúca a obohacujúca Mamku Pôstkovú Teda nakoniec Cambelov modernizmus v literatúre bol často nevykryštalizovaný amalgám realistických a naturalistických prvkov so symbolistickými a Impresionistickými postupmi, v ktorom mala vždy prevahu niektorá z týchto zložiek. Aj preto je posmrtné vydanie jeho diela prínosom: dovršuje obraz a predstavu predprevratovej literatúry. , -beh- Prinavrátený prozaik Meno spisovateľa Sama Cam béla je našej verejnosti skoro neznáme, azda len štyri poviedky uverejnil pred vyše polstoročím pod svojím menom, ostatné prózy a básne vydával pod pseudonymami. Ked teraz berieme do rúk súborné vydanie jeho diela, na necelých 250 stránkach a pod výstižným názvom Zlomená duša fvyd. Tatran), znova sl uvedomujeme, aká útla a krátkodychá bola naše modernistická próza na začiatku tohto storočia, situovaná medzi realistic ou tvorbou Kukučínovou a expresionistickými výbojmi po prevrate. Nie náhodou, ale dobové príznačne, začínal Cambel ako básnik: Jeho fragmentárna lyrika sa z akéhosi neskorého a a) ponáškového romantizmu dostávala k symbolistickým a dekadentným veršom nostalgie a zmaru, ktoré však nevedeli koncom prvého decénia tohto storočia súťažiť s priebojnejšou tvorbou duchovne súbežlaceho Krásku či Roya alebo lesenské ho; azda preto sa Camhel neskôr skoro výhradne venuje len próze, poviedkam. Vyšiel z realistickej tradície opisu prostredia a postáv 1 pozvofného rozvíjania deja — toho dokladom sú nielen postupy jeho prvých próz, ale najmä jeho neskoršia a najrozsiahlejšia povied ka Pochybenie —, no už od samého začiatku ho priťahujú modernistické novosti. Primerane týmto tendenciám prechádza od opisu k vyjadreniu stavu duše, k subjektivizácii objektívneho sveta a k Ich vzájomnému prelínaniu, kompozične k narábaniu s tajomnosťou príbehu a k postupnému odkrývaniu charakterov I zmyslu príbehu. Potom 1 výber jeho postáv sa značne líši od kukučínovského. sú to zväčša spoločnosťou nalomení, zatrpknutí a bizarní Iudia, pohrúžení do svojho bytia a mikrosveta, len zriedkavo národnostne sa prejavujúci Cambel si všíma predovšetkým psychologickú a sociálnu strán ku svojich príbehov a postáv, osudovosťou Ich neraz modeluje do strnulých a tragických pozícií; v tom všetkom Je poplatný poetike svojej doby, o ktorú sa snažil najmä v takých vydarených poviedkach, ako sú Slečna Nina, Stará matka, sčasti aj V snahe. Vytriezvenie, Pavlus a Pochybenie. Ma terlálove Je Cambel zakotvený v horehronskej dedine a od neho môžeme viesť tematickú linku napríklad k Švantnerovi; dobové Je Jeho zotrvávanie na dedine a jej zdanlivých morálnych hodnotách, preto stretnutie s mestom Je pre jeho postavy zdrojom rozčarovania a návratov. No aj z čisto dedinského prostredia vie v rámci starého videnia vykresliť taký krásny tajovskovský príbeh, Zpověď černého vzbouřence Jméno amerického spisovatele Williams Styrona není pro českého čtenáře tak docela neznámé: před sedmi lety vyšel u nás Jeho román Dlouhý pochod Ted Dřichází Styron podruhé a to s románem, Jemuž předchází dobrá pověst už tím, že mu byla v r. 1968 udělena Pullitzerova cena — Doznáni Nata Turnéra. Tradičními hledisky posuzován je to historický román o vzpouře černých otroků v jihovýchodní Virgínii v roce 1831, kterou vedl Nat Turner, na rozdíl od ostatních otrok vzdělaný a znalý bible, kazatel-samouk, cítící se být povolán vybojovat spravedlnost pro černé bratry vyhubením bílých otrokářů. Ve skutečnosti je to však jakási evokace jednoho Života, totiž života Nata Turnéra, který vlastně celý román sám vypravuje, zpovídá e krátce před popravou a v< e dialog se svým advokátem sen autor nharakteiizuje své «lilo jako pokus „oživit člověka a jeho dobu" a chápe je ne |ako historický román v konvenčním slova smyslu, ale lako „meditaci na dějinné téma“. To je vskutku přesná charakteristika, postihující Jak obsahové, tak formální prvky knihy. Nedočítáme se totiž mnoho o průběhu vzpoury, její vylíčení Je vcelku stručné, neboť ani její trvání nebylo příliš dlouhé, byla to vlastně zoufalá revolta několika Jedinců, nepřipomínající ani živelné povstání větší masy. Sledujeme krok za krokem formování charakteru Nata Turnéra, poznáváme zdroje leho pozdělšího fanatismu a nenávisti Nat kupodivu nebyl nikdy u pána, který by ho trýznil nebo pokořoval, měl naopak velké štěstí, jeden čas byl dokonce u pána poměrně osvíceného, který hanebnou Instituci otroctví otevřeně odsuzoval. Dal Nata vyučit řemeslu — tesařství — a umožnil mu naučit se číst a psát, což bylo neslýchané. Nat patřil kteří obvykle k privilegovaným, oddaně slouží pánům. Ani on k tomu neměl jeden čas daleko díval se poněkud svrchu na otroky na plantážích stranil se jich a své vzdělání cítil jako požehnání boží Pán mu neprozřetelně slíbí svobodu a uplatnění v městě Krize však udělá konec těmto nadělím Nat je prodán jinému Styron psychologicky neobyčejně přesně á přesvědčivě ukazuje, že Nata nevedlo k myšlence na pomstu zotročení, těla, ale zotročení ducha: byl uražen ve své touze stát se člověkem, byl ponížen, protože ho oloupili o naději. A největší zášť v něm nevzbuzují zuřiví otrokobijci, ale naopak ušlechtilí běloši, kteří se k němu sklánějí a sympatizují s ním, přejí mu, ale tím víc v něm vyvolávají touhu být stejný jako oni, moci žít jako člověk. Proto také při vzpouře zabíjí Nat vlastně jedinkrát — zavraždí tu, kterou nepřlznaně miloval. „Intelektuálská“ rozervanost mu pak nedovoluje vést povstání dál: vedení se ujímá zabiják, který nemá zábrany. Nat vlastně rezignule, když vidí, že byl ve svém poslání, které chápal jako poslání boží, opuštěn nejen svými bratry ale především Pánem, v něhož věřil. Síla románu tkví tedy nikoli v obvyklé dějové rušnostl historických románů, ale mistrovské psychologické kresv bě, primitivní a zároveň citlivé, probuzené duše Nata Turnéra, otroka a vzdělance, věřícího a zoufajícího, černocha, který toužil po lidské rovnosti, opovrhuje drobty milosrdenství. V. S.