Obrana Lidu, červenec-prosinec 1978 (XXXVII/26-52)

1978-07-01 / No. 26

\ ĎOKONČENÍ Z 1. STRANY BEZBRANNOSŤ PROTI SUROVOSTI A LHOSTEJNOSTI Novinář Francois Cavillioli zveřejnil případ, který se udál v lokálce obsta­rávající spojení mezi Nice a Digne ve Francii. Stará venkovská žena po nástupu do vlaku se posadila u okna. V rukou držela koš, deštník a lustr s barevnými koulemi. Ve vlaku se vět­šinou všichni znali. Ke stařence se přiblížila tři individua v kožených bundách, jeden mladík se usadil pro­ti ní a začal kopat do lustru. Bavi­lo je to, smáli se. Žena se pokusila 0 úsměv, nejen proto, aby udobřila surovce, ale aby přesvědčila sama se­be, že je to jen legrace. Měla však strach. Chuligán kopl silněji — jedna kou­le v lustru se proměnila v desítky střepin. „Můj lustr, můj lustr!“ opa­kovala žena a plakala. Cestující ne­mohli nevidět, že incident přechází v loupežné přepadení. Ve vagóně bylo celkem asi třicet cestujících, mladých 1 starých. Nikdo se však ani nepo­hnul. Osmnáctiletá dívka se pokusila vy­burcovat muže: „Udělejte něco!“ Po­zději mi s opovržením, avšak bez hně­vu řekla: „Všichni se tvářili, že nic nevidí, zahleděli se do svých novin. Báli se, a proto se do toho nechtěli plést.“ Nic jiného než lhostejnost, 1 když lhostejnost ze strachu před zbitím, strachu ze smrti. Je to však snaha izolovat se, uzavřít se ve svém domě, zabouchnout dveře na zástrč­ku a nechat venku starosti ostatních. Lidská srdce vychladla. Z lustru zbyly jen střeny. Chuligá­ni s úšklebkem rozlámali deštník, zpřevraceli koš, otevřeli kabelku a se brali z ní jedenáct franků. A ještě než vystoupili, dali staré ženě polí­ček. Chuligáni jsou krutí a nelítostní, sdružují se v tlupách, tropí si posměš­ky z těch, kdo se jim postaví na od­por, omilostňují ty, kteří se vyhýbají jejich pohledu, kteří neslyší ani volá­ní o pomoc. Legendárními netvory se stali smutně nroslulí chuligáni z met­ra. Vyprávění zdůrazňují strnutí, které paralyzuje jejich oběti. Ve va­góně močili na starce, ale nikdo se ani nepohnul. K smrti zbili revizora pařížské dopravy za to, že zadržel kapsáře z jejich bandy. Kdy' s „nimi“ máš něco společného, není lhostejnost už slabostí ani přestupkem, ale ne­zbytnou podmínkou pro záchranu ži­vota. „Nenechám se přece zabít,“ řekl mi pětadvacetiletý mladík. „Zmizím v davu, starám se jen o sebe, ostatní se mě netýká. Vždycky upláchnu.“ Připomněl isem mu chlapce, kterého chuligáni zabili proto, že se zvedl ze země, když si čistili boty o jeho kal­hoty. „Ani bych se nepohnul,“ řekl pohotově, „dělal bych, že spím.“ Nejde pouze o Francii. S projevy násilí, bezcitnosti a lhostejnosti pře­devším vůči starým lidem se setkáme i v dalších zemích na Západě. Kapi­talismus je totiž dnes a denně plodí, je to systém nelidskosti především vůči těm nejbezbrannějším — starým lidem a dětem. V nejlepším případě je k nim lhostejný, v nejhorším suro­vý a nepřátelský. DĚTSTVÍ V SLZÄCH Říká se, že podle toho, jak se spo­o lečnost chová k dětem, lze soudit jejím humanismu. Není sporu o tom, že dějiny předloží kapitalismu XX. století dlouhý seznam obžalob. Jednou z nejtěžších . bude obžaloba z bezcitného chování k dětem. Stov­ky a tisíce dětí na Západě jsou obě­tí vykořisťování, surového bití, mrza­čení duševního i tělesného. Novinář V. Syrokomskij napsal o výjevu, kterého byl svědkem v NSR. Na pro­cházce Mnichovem še ocitl v nevel­kém, pěkném, téměř opuštěném par­číku. U květinového záhonu jakýsi muž bičoval vodítkem svého psa, který vyl bolestí. Téměř zároveň bylo slyšet hla­sitý piáé. Nedaleko na dětském hřišti jiný muž zuřivě bil tří až čtyřleté dí­tě. Neuplynula ani minuta a u záho­nu se shromáždila skupina lidí po­bouřených krutostí psova pána. U dětského hřiště se nezastavil nikdo. Nikoho nenapadlo zastat se týrané­ho dítěte. Podle západoněmeckého listu Die Welt, Německá společnost pro ochra­nu zvířat má 600 000 členů, zatímco Německý svaz pro ochranu dětí má pouhých 15 000 členů. List dále uvedl, že v NSR je každoročně registrováno na dva tisíce těžkých ublížení na tě­le, způsobených dětem. Jedná se o zlo­meniny, popáleniny, otevřené rány. Přibližně sto padesát dětí umírá v dů­sledku krutého zacházení. Spolupra­covníci federálního ministerstva pro mládež se však domnívají, "že tyto oficální údaje nevystihují skutečnost, žé mnohé případy jsou rafinovaně zamaskovány. Podle jejich názoru se každý rok obětí krutého týrání rodi­čů stává nejméně 30 000 dětí, z nichž umírá okolo tisíce. List Bayern-Kurier napsal, že du­chovní ovzduší v NSR je „prosyceno nepřátelstvím vůči dětem ...“ Naří­káme nad poklesem porodnosti, ovšem spíše proto, že to může ohro­zit náš starobní důchod, než proto, že by .se společnost zalekla toho, co zanedbala,“ poukazuje článek v listu. „Na blaho dětí jsme nemysleli už dáv­no a nemyslíme na ně ani nyní.., Jestliže někdo někde týrá dítě, větši­na našich občanů prohlásí: „Co tě ne­pálí, nehas.“ Při pohledu na týrané zvíře se v nás „pud obránce“ probou­zí mnohem rychleji, než při pohledu na týrané dítě.“ „Děti? Do těch nám vůbec níc ne­ní,"-říká americký list Saturday Eve­ning. Dnešní občan Spojených států má plnou hlavu jiných, starostí — jak přežít současnou krizi, vlnu inflace, jak nepozbýt či najít práci a zaplatit dluhy, jak získat lepší místo na vý­sluní. Děti jim překážejí, zabírají cas, zatěžuji rozpočet, způsobují řádu ne­příjemnosti O Trojených státech ie dobře známo, že se dokáží velmi dob­ře vypořádat například s infekčními nemocemi, ale s nemocí, která se na­zývá krutost vůči dětem, marně zá­pasí. SYSTÉM DÉTEM NEPŘÁTELSKÝ Podle listu Times, američtí specialis­té vysvětlují krutost rodičů stressy, nervovým vypětím, kterým trpí sou­časná americká společnost, životními neúspěchy, růstem narkomanie a al­koholismu, Grek Hillicker, pracovník sociální­ho ústavu, podává následující vysvět­lení: Člověk měl práci, možná po de­setiletí. Měl slušný příjem, prostý dům, možná i chatu za městem a spoustu nezaplacených dluhů. Dluhy byly, ale proč ne, byla i naděje. To jej ještě nijak neznepokojovalo. Do­stával podporu v nezaměstnanosti, podporu od odborů a počítal, že opět brzy nastoupí do práce. Ale do práce ho nikdo nepovolal a období výplat podpor Vypršelo. S penězi vycházel jen taktak i v dobrých časech, protože musel neustále hasit nějaké dluhy. Najednou se situace. zhoršila a jeho optimismus vyprchal. Je doma celý den. Uklidil a opravil už co mohl. Čím déle trčí stále doma, tím víc pro něho ztrácí rodinný život určitou část kouzla. Vidi děti špinavé a neposluš­né, slyší jejich křik. Ale ony se k ně­mu nechovají zdaleka s takovou po­zorností, s jakou ho vítaly u dveří při návratu z práce. Dříve byl autoritou řádu a kázně. Byl hlavním živitelem. Najednou se mění i vztahy v manžel­ství. Samozřejmě každý den nařizuje ženě co a jak, protože si potřebuje dokázat, že je stále stejným pánem v domě ... V takové situaci dostává všechno jiný význam. Za normální si­tuace by běžný dětský přestupek zů­stal i nepovšimnut. Ale v domě neza­městnaného panuje takové napětí, že stačí jiskřička, aby došlo k výbuchu. Rodiče se pak vrhají na děti. Na Západě dnes s oblibou tvrdí, že nevraživost vůči nejbezbrannějším příslušníkům společnosti způsobují „vnější faktory“ — krize, inflace, ne­zaměstnanost. To je pravda, ovšem který společenský systém plodí tyto „vnější faktory?“ V jaké společnosti je stále více lidí, kteří v důsledku kri­ze nemohou už uživit svou rodinu, stávají se agresivní a vylévají si bez­mocný vztek na dětech, které jsou ještě slabší, ještě bezbrannější, jsou zcela v jejich moci. Je to kapitalis­mus. Nepřátelství kapitalistického světa pociťuje člověk od útlého dětství až po stáří, pociťují jej zejména děti a starci. Pravý stav věcí nelze zakrývat „vnějšími faktory“. Vinen je kapita­lismus, který neumí a nemůže zabez­pečit dětem ani starým lidem to nej­základnější lidské právo — právo na život. A přesto ti, co nejbrutálněji pošla­pávají základní lidská práva, rozpou­tali proti zemím socialistického spo­lečenství jednu z největších pomlou­­vačných kampaní — za lidská práva. Proti zemím, kde otázka lidských práv není cárem papíru, ale realitou každodenního života, kde se člověk podle slov Karla Marxe změnil z pro­středku v cíl. Vytáhli znovu do „svá­tého boje“, ovšem spletli si bojiště. Proto i jejich poslední tažení skon­čilo tam, kde skončit muselo — na smetišti dějin. M. BOROVIČKA • Foto: CTK Koláž: J. MIRSCHOVÁ Starci z newyorské čtvrti Bowery Kapitalistická společnost se chová ne­přátelsky zvláStě vůči dětem a star­cům, tedy vůči těm nejbezbrannějšim • PRÁCE PRO AFRIČANY, MILIARDY PRO BÜKASSU Jean Bedel Bokassa, který se ne­dávno nechal korunovat za císaře bývalé Středoafrické republiky, si v Bernu zakoupil vilku. Rodinné „hnízdečko“ za tři milióny franků. Jeho císařské veličenstvo se prý cítí ve Švýcarsku jako doma a na druhé straně lze říci, že podobně se akli­matizovaly ve Středoafrickém císař­ství i švýcarské monopoly. Už před šesti let^ byla založena v Ženevě společnost pro spolupráci se Středoafrickou republikou (SURCA). Mezi její členy patří nej­větší domácí koncerny. SURCA dosta­la výhradní právo na těžbu měděné a cínové rudy, na zakládání plantá­ží bavlny, kávy, tabáku, burských oříšků a zeleniny. Počítá rovněž s vý­stavbou velkých investičních celků a slibuje si tučné zisky. Císař Bo­kassa při oficiální návštěvě neutrální alpské země označil hrdě své cí­sařství za „africké Švýcarsko“. Vzhle­dem k právům, která dostala SURCA, by však bylo přesnější hovořit o „švýcarské Africe“. Zatím obchody mezi Švýcarskem a Středoafrickým císařstvím jaksi váz­nou, protože Bokassa nemá v sou­časné době devizy. Zruinoval totiž státní rozpočet, dá-li se o něčem ta­kovém v jeho vlasti mluvit, výdaji za korunovaci, vilu a několik sou­kromých dopravních tryskových le­tounu dělaných na „míru“. Afričané, kterým tento krutý a chamtivý mo­narcha vládne, museli přispět na marnotratné záliby Jeho císařského veličenstva jednou miliardou švýcar­ských franků. Bern má však pro chudou rozvojo­vou zemi pochopení. Vláda odhlaso­vala pro Středoafrické císařství fi­nanční příspěvek, pravda nepříliš vel­ký. Za poslední čtyři roky obnášel 150 000 švýcarských franků. Přibližně stejně tolik, kolik prý činí náklady na Bokassovu policejní ochranu v alpské zemi. A tak na Afričany nezbylo nic. Jenom těžká práce, z níž tyje Jean Bedel Bokassa a švýcarský monopoly. • PŘÍSNĚ TAJNÉ MAPY JAKO BALICÍ PAPÍR V Německé spolkové republice vy­pukl skandál. Vyšetřovalo se, hledali se viníci, odpovědná místa požado­vala exemplární potrestání. V bavor­ském městě Neu-Ulm se totiž začaly prodávat v obchodě se starým papí­rem mapy. Na skladě jich bylo dost, místní obchodníci je kupovali po ba­lících. Balili do nich sýr, povidla, ovoce. Na tom by nebylo ještě níc pozoruhodného, šlo však o přísně taj­né vojenské mapy. A tak zákazník, který si v Neu­­-Ulmu koupil deset dekagramů emen­tálu, mohl se zároveň dozvědět, kde jsou všude v Německé spolkové re­s publice vojenská letiště, seznámit se podrobnými údaji o startovacích plochách. Pilnější čtenáři se rovněž dozvěděli, kde jsou v NSR koridory pro vrtulníky. Laciný papír šel na dračku. A nej­žádanější prý byly mapy z velkých vojenských manévíů Severoatlantic­kého paktu. Sýr, salám a ovoce v nich totiž dlouho vydržely čerstvé. Po bedlivém vyšetřování musela být ce­lá záležitost uložena ad acta, viník se nenašel. Na určitou stupu upozornil list Volksstimme. Napsal, že tajné mapy dali zřejmě do sběru cizí špióni. Udělali si fotografické kopie a pak ješ­^tě měli chuť si přivydělat pár marek. -Jh- JIŘÍ KOPECKÝ Ve dnech 28. července až 5. srpna 1978 se sjedou do kubánské Havany mladí lidé z ce­lého světa. Už po jedenácté v poválečné histo­rii pokrokového mládežnického a studentské ho hnutí vyjádři festivalem, tentokrát na půdě prvního socialistickéo státu na západní polo­kouli, svou tužbu po šťastnějším zítřku, po ži votě v míru a přátelství. „Slibujeme, že vytvoříme iednoto mladých celého světa vtei h ras, všech národů a všech vyznání... Vybudujeme svět krásný a svobod­ný. „Mládí celého světa se rozhodlo pomáhat všemi svými silami vyhlazovat všechny stopy fašismu, navázat opravdová ořátelství mezi ná­rody, uhájit spravedlivý mír, odstranit bídu. nezaměstnanost a vykořisťování. . . Tak zněl slib, který ve velkém londýnsRéjn sále Alben Hall složili delegáti prvního svě tového kongresu mládeže, zástupci třiceti mi lionů chlapců a děvčat z 63 zemí. Několik dní nato, 10. listopadu 1945. založili'Světovou fede raci demokratické mládeže. Cíle a úkoly, které si nová organizace vyty1 čila, vyjadřuje nejlépe její programové heslu „Mládeži sjednoť se. vpřed za trval« mír, d<j mokracii, národní nezávislost, za lepší budoúr nosí mládeže.“ ★ Tradice světpvýcb festivalů mládeže a stu dentstva ie stará jako mír po nejstrašnější vál­ce v historii lidstva. Myšlenka pořádat taková velkolepá setkání pokrokové mládeže světa se zrodila krátce po skončení druhé světové vál- PO STOPÁCH FESTIVALŮ MLÁDÍ ky z iniciativy Světové federace demokratické mládeže. Význam světových festivalů v pokrokovém hnutí mládeže světa je zcela mimořádný. Festivaly jsou událostí neopakovatelnou, ne­mají v mezinárodním životě a vztazích obdoby. |sou typické právě a jedině pro mladé lidi. Od svého vzniku až do současné doby mají vyhraněnou politickou tvář. Jsou to.spontánní manifestace mladé generace pokrokové části naší planety za rpír, demokracii, sociální po­krok, přátelství a aktivní solidaritu. Jsqu proto jednoznačně zaměřeny i proti všem, kdo jsou nepřáteli těchto vznešených hodnot — proti imperialismu, kolonialismu i neokolonialismu, proti fašismu a rasismu ve všech jejich podo. b$ch. Festivaly vždy citlivě a rozhodně reago­valy na všechny události, které znamenaly ohrožení miru, svobody národů, pokroku. Proto také se nesmlouvavě a energicky postavily proti holandské agresi v Indonésii, proti špina­vé válce imperialismu v Koreji, proti agresi Francie a později USA ve ’Uetnamu atd. Festivaly sehrály významnou úlohu v upev­ňování jednoty pokrokové mládeže. Desítky ti­síc mladých lidí, kteří se takto setkávají, se navzájem poznávají, diskutují spolu bez zábran a diplomatických protokolů, upevňují svá přá telství. Bohaté kulturní programy festivalů i sportovní akce umožňuji mladým lidem hlou­běji poznávat kulturu a život ostatních národů, jejich tradice a historii, což opět dále přispívá k vzájemnému poznávání, vzájemné úctě a solidaritě. Pro to vše, pro svůj všestranný pokrokový charakter, mají světové festivaly své nepřátele. Boj proti nim je stejně starý jako festivaly sa­motné. Imperialisti, fašisti, revanšisti a jejich prisluhovači a pomocníci všeho druhu — od špionážních centrál až po reakční buržoázni sdělovací prostředky, dělají všechno možné, aby tato setkání pokrokové mládeže pomluvili, zdiskreditovali, znemožnili. Rejstřík jejich pro­středků je bohatý, od propagandy až po fyzic­ký teror. Jejich reakční snahy však byly, ____ jsou a budou vždy odsouzeny ke kra­­chu. I 3 1 PŘÍŠTĚ: POPRVÉ V PRAZE WtmtäA

Next