Obrana Lidu, červenec-prosinec 1978 (XXXVII/26-52)
1978-07-01 / No. 26
\ ĎOKONČENÍ Z 1. STRANY BEZBRANNOSŤ PROTI SUROVOSTI A LHOSTEJNOSTI Novinář Francois Cavillioli zveřejnil případ, který se udál v lokálce obstarávající spojení mezi Nice a Digne ve Francii. Stará venkovská žena po nástupu do vlaku se posadila u okna. V rukou držela koš, deštník a lustr s barevnými koulemi. Ve vlaku se většinou všichni znali. Ke stařence se přiblížila tři individua v kožených bundách, jeden mladík se usadil proti ní a začal kopat do lustru. Bavilo je to, smáli se. Žena se pokusila 0 úsměv, nejen proto, aby udobřila surovce, ale aby přesvědčila sama sebe, že je to jen legrace. Měla však strach. Chuligán kopl silněji — jedna koule v lustru se proměnila v desítky střepin. „Můj lustr, můj lustr!“ opakovala žena a plakala. Cestující nemohli nevidět, že incident přechází v loupežné přepadení. Ve vagóně bylo celkem asi třicet cestujících, mladých 1 starých. Nikdo se však ani nepohnul. Osmnáctiletá dívka se pokusila vyburcovat muže: „Udělejte něco!“ Později mi s opovržením, avšak bez hněvu řekla: „Všichni se tvářili, že nic nevidí, zahleděli se do svých novin. Báli se, a proto se do toho nechtěli plést.“ Nic jiného než lhostejnost, 1 když lhostejnost ze strachu před zbitím, strachu ze smrti. Je to však snaha izolovat se, uzavřít se ve svém domě, zabouchnout dveře na zástrčku a nechat venku starosti ostatních. Lidská srdce vychladla. Z lustru zbyly jen střeny. Chuligáni s úšklebkem rozlámali deštník, zpřevraceli koš, otevřeli kabelku a se brali z ní jedenáct franků. A ještě než vystoupili, dali staré ženě políček. Chuligáni jsou krutí a nelítostní, sdružují se v tlupách, tropí si posměšky z těch, kdo se jim postaví na odpor, omilostňují ty, kteří se vyhýbají jejich pohledu, kteří neslyší ani volání o pomoc. Legendárními netvory se stali smutně nroslulí chuligáni z metra. Vyprávění zdůrazňují strnutí, které paralyzuje jejich oběti. Ve vagóně močili na starce, ale nikdo se ani nepohnul. K smrti zbili revizora pařížské dopravy za to, že zadržel kapsáře z jejich bandy. Kdy' s „nimi“ máš něco společného, není lhostejnost už slabostí ani přestupkem, ale nezbytnou podmínkou pro záchranu života. „Nenechám se přece zabít,“ řekl mi pětadvacetiletý mladík. „Zmizím v davu, starám se jen o sebe, ostatní se mě netýká. Vždycky upláchnu.“ Připomněl isem mu chlapce, kterého chuligáni zabili proto, že se zvedl ze země, když si čistili boty o jeho kalhoty. „Ani bych se nepohnul,“ řekl pohotově, „dělal bych, že spím.“ Nejde pouze o Francii. S projevy násilí, bezcitnosti a lhostejnosti především vůči starým lidem se setkáme i v dalších zemích na Západě. Kapitalismus je totiž dnes a denně plodí, je to systém nelidskosti především vůči těm nejbezbrannějším — starým lidem a dětem. V nejlepším případě je k nim lhostejný, v nejhorším surový a nepřátelský. DĚTSTVÍ V SLZÄCH Říká se, že podle toho, jak se spoo lečnost chová k dětem, lze soudit jejím humanismu. Není sporu o tom, že dějiny předloží kapitalismu XX. století dlouhý seznam obžalob. Jednou z nejtěžších . bude obžaloba z bezcitného chování k dětem. Stovky a tisíce dětí na Západě jsou obětí vykořisťování, surového bití, mrzačení duševního i tělesného. Novinář V. Syrokomskij napsal o výjevu, kterého byl svědkem v NSR. Na procházce Mnichovem še ocitl v nevelkém, pěkném, téměř opuštěném parčíku. U květinového záhonu jakýsi muž bičoval vodítkem svého psa, který vyl bolestí. Téměř zároveň bylo slyšet hlasitý piáé. Nedaleko na dětském hřišti jiný muž zuřivě bil tří až čtyřleté dítě. Neuplynula ani minuta a u záhonu se shromáždila skupina lidí pobouřených krutostí psova pána. U dětského hřiště se nezastavil nikdo. Nikoho nenapadlo zastat se týraného dítěte. Podle západoněmeckého listu Die Welt, Německá společnost pro ochranu zvířat má 600 000 členů, zatímco Německý svaz pro ochranu dětí má pouhých 15 000 členů. List dále uvedl, že v NSR je každoročně registrováno na dva tisíce těžkých ublížení na těle, způsobených dětem. Jedná se o zlomeniny, popáleniny, otevřené rány. Přibližně sto padesát dětí umírá v důsledku krutého zacházení. Spolupracovníci federálního ministerstva pro mládež se však domnívají, "že tyto oficální údaje nevystihují skutečnost, žé mnohé případy jsou rafinovaně zamaskovány. Podle jejich názoru se každý rok obětí krutého týrání rodičů stává nejméně 30 000 dětí, z nichž umírá okolo tisíce. List Bayern-Kurier napsal, že duchovní ovzduší v NSR je „prosyceno nepřátelstvím vůči dětem ...“ Naříkáme nad poklesem porodnosti, ovšem spíše proto, že to může ohrozit náš starobní důchod, než proto, že by .se společnost zalekla toho, co zanedbala,“ poukazuje článek v listu. „Na blaho dětí jsme nemysleli už dávno a nemyslíme na ně ani nyní.., Jestliže někdo někde týrá dítě, většina našich občanů prohlásí: „Co tě nepálí, nehas.“ Při pohledu na týrané zvíře se v nás „pud obránce“ probouzí mnohem rychleji, než při pohledu na týrané dítě.“ „Děti? Do těch nám vůbec níc není,"-říká americký list Saturday Evening. Dnešní občan Spojených států má plnou hlavu jiných, starostí — jak přežít současnou krizi, vlnu inflace, jak nepozbýt či najít práci a zaplatit dluhy, jak získat lepší místo na výsluní. Děti jim překážejí, zabírají cas, zatěžuji rozpočet, způsobují řádu nepříjemnosti O Trojených státech ie dobře známo, že se dokáží velmi dobře vypořádat například s infekčními nemocemi, ale s nemocí, která se nazývá krutost vůči dětem, marně zápasí. SYSTÉM DÉTEM NEPŘÁTELSKÝ Podle listu Times, američtí specialisté vysvětlují krutost rodičů stressy, nervovým vypětím, kterým trpí současná americká společnost, životními neúspěchy, růstem narkomanie a alkoholismu, Grek Hillicker, pracovník sociálního ústavu, podává následující vysvětlení: Člověk měl práci, možná po desetiletí. Měl slušný příjem, prostý dům, možná i chatu za městem a spoustu nezaplacených dluhů. Dluhy byly, ale proč ne, byla i naděje. To jej ještě nijak neznepokojovalo. Dostával podporu v nezaměstnanosti, podporu od odborů a počítal, že opět brzy nastoupí do práce. Ale do práce ho nikdo nepovolal a období výplat podpor Vypršelo. S penězi vycházel jen taktak i v dobrých časech, protože musel neustále hasit nějaké dluhy. Najednou se situace. zhoršila a jeho optimismus vyprchal. Je doma celý den. Uklidil a opravil už co mohl. Čím déle trčí stále doma, tím víc pro něho ztrácí rodinný život určitou část kouzla. Vidi děti špinavé a neposlušné, slyší jejich křik. Ale ony se k němu nechovají zdaleka s takovou pozorností, s jakou ho vítaly u dveří při návratu z práce. Dříve byl autoritou řádu a kázně. Byl hlavním živitelem. Najednou se mění i vztahy v manželství. Samozřejmě každý den nařizuje ženě co a jak, protože si potřebuje dokázat, že je stále stejným pánem v domě ... V takové situaci dostává všechno jiný význam. Za normální situace by běžný dětský přestupek zůstal i nepovšimnut. Ale v domě nezaměstnaného panuje takové napětí, že stačí jiskřička, aby došlo k výbuchu. Rodiče se pak vrhají na děti. Na Západě dnes s oblibou tvrdí, že nevraživost vůči nejbezbrannějším příslušníkům společnosti způsobují „vnější faktory“ — krize, inflace, nezaměstnanost. To je pravda, ovšem který společenský systém plodí tyto „vnější faktory?“ V jaké společnosti je stále více lidí, kteří v důsledku krize nemohou už uživit svou rodinu, stávají se agresivní a vylévají si bezmocný vztek na dětech, které jsou ještě slabší, ještě bezbrannější, jsou zcela v jejich moci. Je to kapitalismus. Nepřátelství kapitalistického světa pociťuje člověk od útlého dětství až po stáří, pociťují jej zejména děti a starci. Pravý stav věcí nelze zakrývat „vnějšími faktory“. Vinen je kapitalismus, který neumí a nemůže zabezpečit dětem ani starým lidem to nejzákladnější lidské právo — právo na život. A přesto ti, co nejbrutálněji pošlapávají základní lidská práva, rozpoutali proti zemím socialistického společenství jednu z největších pomlouvačných kampaní — za lidská práva. Proti zemím, kde otázka lidských práv není cárem papíru, ale realitou každodenního života, kde se člověk podle slov Karla Marxe změnil z prostředku v cíl. Vytáhli znovu do „svátého boje“, ovšem spletli si bojiště. Proto i jejich poslední tažení skončilo tam, kde skončit muselo — na smetišti dějin. M. BOROVIČKA • Foto: CTK Koláž: J. MIRSCHOVÁ Starci z newyorské čtvrti Bowery Kapitalistická společnost se chová nepřátelsky zvláStě vůči dětem a starcům, tedy vůči těm nejbezbrannějšim • PRÁCE PRO AFRIČANY, MILIARDY PRO BÜKASSU Jean Bedel Bokassa, který se nedávno nechal korunovat za císaře bývalé Středoafrické republiky, si v Bernu zakoupil vilku. Rodinné „hnízdečko“ za tři milióny franků. Jeho císařské veličenstvo se prý cítí ve Švýcarsku jako doma a na druhé straně lze říci, že podobně se aklimatizovaly ve Středoafrickém císařství i švýcarské monopoly. Už před šesti let^ byla založena v Ženevě společnost pro spolupráci se Středoafrickou republikou (SURCA). Mezi její členy patří největší domácí koncerny. SURCA dostala výhradní právo na těžbu měděné a cínové rudy, na zakládání plantáží bavlny, kávy, tabáku, burských oříšků a zeleniny. Počítá rovněž s výstavbou velkých investičních celků a slibuje si tučné zisky. Císař Bokassa při oficiální návštěvě neutrální alpské země označil hrdě své císařství za „africké Švýcarsko“. Vzhledem k právům, která dostala SURCA, by však bylo přesnější hovořit o „švýcarské Africe“. Zatím obchody mezi Švýcarskem a Středoafrickým císařstvím jaksi váznou, protože Bokassa nemá v současné době devizy. Zruinoval totiž státní rozpočet, dá-li se o něčem takovém v jeho vlasti mluvit, výdaji za korunovaci, vilu a několik soukromých dopravních tryskových letounu dělaných na „míru“. Afričané, kterým tento krutý a chamtivý monarcha vládne, museli přispět na marnotratné záliby Jeho císařského veličenstva jednou miliardou švýcarských franků. Bern má však pro chudou rozvojovou zemi pochopení. Vláda odhlasovala pro Středoafrické císařství finanční příspěvek, pravda nepříliš velký. Za poslední čtyři roky obnášel 150 000 švýcarských franků. Přibližně stejně tolik, kolik prý činí náklady na Bokassovu policejní ochranu v alpské zemi. A tak na Afričany nezbylo nic. Jenom těžká práce, z níž tyje Jean Bedel Bokassa a švýcarský monopoly. • PŘÍSNĚ TAJNÉ MAPY JAKO BALICÍ PAPÍR V Německé spolkové republice vypukl skandál. Vyšetřovalo se, hledali se viníci, odpovědná místa požadovala exemplární potrestání. V bavorském městě Neu-Ulm se totiž začaly prodávat v obchodě se starým papírem mapy. Na skladě jich bylo dost, místní obchodníci je kupovali po balících. Balili do nich sýr, povidla, ovoce. Na tom by nebylo ještě níc pozoruhodného, šlo však o přísně tajné vojenské mapy. A tak zákazník, který si v Neu-Ulmu koupil deset dekagramů ementálu, mohl se zároveň dozvědět, kde jsou všude v Německé spolkové res publice vojenská letiště, seznámit se podrobnými údaji o startovacích plochách. Pilnější čtenáři se rovněž dozvěděli, kde jsou v NSR koridory pro vrtulníky. Laciný papír šel na dračku. A nejžádanější prý byly mapy z velkých vojenských manévíů Severoatlantického paktu. Sýr, salám a ovoce v nich totiž dlouho vydržely čerstvé. Po bedlivém vyšetřování musela být celá záležitost uložena ad acta, viník se nenašel. Na určitou stupu upozornil list Volksstimme. Napsal, že tajné mapy dali zřejmě do sběru cizí špióni. Udělali si fotografické kopie a pak ješ^tě měli chuť si přivydělat pár marek. -Jh- JIŘÍ KOPECKÝ Ve dnech 28. července až 5. srpna 1978 se sjedou do kubánské Havany mladí lidé z celého světa. Už po jedenácté v poválečné historii pokrokového mládežnického a studentské ho hnutí vyjádři festivalem, tentokrát na půdě prvního socialistickéo státu na západní polokouli, svou tužbu po šťastnějším zítřku, po ži votě v míru a přátelství. „Slibujeme, že vytvoříme iednoto mladých celého světa vtei h ras, všech národů a všech vyznání... Vybudujeme svět krásný a svobodný. „Mládí celého světa se rozhodlo pomáhat všemi svými silami vyhlazovat všechny stopy fašismu, navázat opravdová ořátelství mezi národy, uhájit spravedlivý mír, odstranit bídu. nezaměstnanost a vykořisťování. . . Tak zněl slib, který ve velkém londýnsRéjn sále Alben Hall složili delegáti prvního svě tového kongresu mládeže, zástupci třiceti mi lionů chlapců a děvčat z 63 zemí. Několik dní nato, 10. listopadu 1945. založili'Světovou fede raci demokratické mládeže. Cíle a úkoly, které si nová organizace vyty1 čila, vyjadřuje nejlépe její programové heslu „Mládeži sjednoť se. vpřed za trval« mír, d<j mokracii, národní nezávislost, za lepší budoúr nosí mládeže.“ ★ Tradice světpvýcb festivalů mládeže a stu dentstva ie stará jako mír po nejstrašnější válce v historii lidstva. Myšlenka pořádat taková velkolepá setkání pokrokové mládeže světa se zrodila krátce po skončení druhé světové vál- PO STOPÁCH FESTIVALŮ MLÁDÍ ky z iniciativy Světové federace demokratické mládeže. Význam světových festivalů v pokrokovém hnutí mládeže světa je zcela mimořádný. Festivaly jsou událostí neopakovatelnou, nemají v mezinárodním životě a vztazích obdoby. |sou typické právě a jedině pro mladé lidi. Od svého vzniku až do současné doby mají vyhraněnou politickou tvář. Jsou to.spontánní manifestace mladé generace pokrokové části naší planety za rpír, demokracii, sociální pokrok, přátelství a aktivní solidaritu. Jsqu proto jednoznačně zaměřeny i proti všem, kdo jsou nepřáteli těchto vznešených hodnot — proti imperialismu, kolonialismu i neokolonialismu, proti fašismu a rasismu ve všech jejich podo. b$ch. Festivaly vždy citlivě a rozhodně reagovaly na všechny události, které znamenaly ohrožení miru, svobody národů, pokroku. Proto také se nesmlouvavě a energicky postavily proti holandské agresi v Indonésii, proti špinavé válce imperialismu v Koreji, proti agresi Francie a později USA ve ’Uetnamu atd. Festivaly sehrály významnou úlohu v upevňování jednoty pokrokové mládeže. Desítky tisíc mladých lidí, kteří se takto setkávají, se navzájem poznávají, diskutují spolu bez zábran a diplomatických protokolů, upevňují svá přá telství. Bohaté kulturní programy festivalů i sportovní akce umožňuji mladým lidem hlouběji poznávat kulturu a život ostatních národů, jejich tradice a historii, což opět dále přispívá k vzájemnému poznávání, vzájemné úctě a solidaritě. Pro to vše, pro svůj všestranný pokrokový charakter, mají světové festivaly své nepřátele. Boj proti nim je stejně starý jako festivaly samotné. Imperialisti, fašisti, revanšisti a jejich prisluhovači a pomocníci všeho druhu — od špionážních centrál až po reakční buržoázni sdělovací prostředky, dělají všechno možné, aby tato setkání pokrokové mládeže pomluvili, zdiskreditovali, znemožnili. Rejstřík jejich prostředků je bohatý, od propagandy až po fyzický teror. Jejich reakční snahy však byly, ____ jsou a budou vždy odsouzeny ke krachu. I 3 1 PŘÍŠTĚ: POPRVÉ V PRAZE WtmtäA