Obrana Lidu, červenec-prosinec 1985 (XLIV/28-52)
1985-07-13 / No. 28
Co námahy stoji první I fen poslední! Ať už se noha s Čvachtáním boří % blátě, smeká po hladkém kameni, či mizl v husté trávě — počtem lidských Velitel hlídky a psovod jsou ted V polovině svahu. Podvečer už dlouží stíny, světlo se ještě prodírá korunami stromů, uhasíná v keřích a stéblech, posetých kapkami deště. Ustal teprve před hodinou. Vojína Petra Bulíčka a svobodníka Petra Kulhánka přitahuje krása duhových barev z ryze praktického důvodu. Usnadňuje Jim průzkum. Narušitel by zanechal dobře viditelnou stopu, jako tmavý pruh by se klikatě táhla strání. Ještě nedávno byli městskými kluky. V ulicích Nymburka a Mladé Boleslavi zřejmě neměli o takových věcech ani zdání. Na hranicí se však člověk rychle učí, jak mu příroda pomáhá 1 jak vzdoruje. Zdejší pohraniční rota nemá lehký úsek. Vojáci denně vystupují do výšky třináctí set metrů nad mořem. Překonávají při tom čtyři sta metrů výškového rozdílu. Vrcholky hor se dlouhé dny utápějí v mlze. Na cestě, která bere dech i síly, mohou potkat až trojí druh počasí. Hlídky vyjdou z budovy — a prší. V lese padají velké vločky mokrého sněhu, na hřebenech jim ledový vítr žene do tváří zmrzlé krystalky, obaluje bundy kru-nýřen jiuo.aiky. Zkuste pak správně zvolit vosk na lyžel „Musím je obdivovat. Kolikrát toho mají až po krk. Sloty venku, únavy, nekonečného koloběhu služby. Trvá -ta nějaký měsíc, než pochopí, ž<? moje tvrdost je zkrátka a dobře nutností, přísný,; režim jediným způsobem, jak beze zbytku splnit společný úkol,“ Major Mojmír Kabát velí jednotce deset let. Kolektiv letos obhajuje titul vzorné roty už podeváté. Za stručným konstatováním Je práce mnoha lidí, osobní obětavost, hodiny dřiny a také odvaha. Nehledejme jl jen v dramatických okamžicích při zadržení narušitelů. Ale nepotřebuje jí člověk víc, když na hranici prožije tolik jar a zim, když sem přivede ženu, vychová syny, každý den ze sebe vydává víc, než určuje povinnost? Na rty se dere otázka: Stojí všechna námaha a odříkání za to? Než jl stačím vyslovit, major mimoděk odpoví: „Mám radost, když se kluci vracejí 1 s manželkami a dětmi. Přijedou se pozeptat, jak jde služba jejich nástupcům. Je vidět, že ty roky je trošku pozměnily, třebaže se hrnuli do civilu a mnozí se zaříkali — Šumavu nikdy víc... Tak jsme tu nedávno přivítali Milana Dvořáka a Josefa Němce, to byli psovodi, nebo dva velitele družstev Josefa Berana a Frantu Cepla.“ Přiznávají dnes otevřeně, že jim služba u „péesáků“ jen prospěla. Jestli chtějí uspět v zaměstnání, také nemohou hledět na nějakou hodinu navíc. A pak starostí s rodinou, dětmi, zkrátka, mají se co ohánět. Ale na návrh velitele, aby to pověděli i klukům, kteří dnes nosí zelené brlgadýrky, jen vrtěli odtnítavě hlavou. Major pochopil. K takovým závěrům musí každý dospět sám, zkušenost je někdy slovy nesdělitelná. Vzpomínka ho vrací do skutečností. Myslí na hlídku v terénu a při pohledu na hodinky si dokáže přesně vybavit, kde se dvojice se služebním psem Flotem pohybuje. Petr Bulíček a Petr Kulhánek. Velitel hlídky a předseda svazácké organizace, druhý zas skvělý psovod, který se psem Bleskem zvítězil v celostátním kole. Za chvíli může od nich čekat hlášení. Dvojice se zatím přiblížila k signální stěně. Les potemněl, v křovinách zejí tmavá zákoutí. Pohraničníci míří stále vžhůru, i v šeru se dokonale orientují. Také Flot neomylně drží trasu. Postupují se zajištěním, zásady pohraniční služby už mají v krvi. Dnes se mohou usmívat prvním zážitkům na hranici. Tehdy se vojín Petr Bulíček bál zimy. Na první obchůzku si pod maskovací oděv „prozíravě“ oblékl teplou kožešinovou bundu. Po metrech v závějích, kdy se lyže bořily do kyprého sněhu, se mu po zádech řinuly celé strouhy potu, třebaže mrzlo až praštělo. Jeho kamarád měl zase potíže s fyzickou kondici. Psovod je nejčastějl ve službě, a Petr Kulhánek jen těžko přivykal. Někdy měl chuť zastavit se, padnout na zem, počkat, až zmizí protivné mžitky před očima. Jenže většinou nezbývalo než zatnout zuby a chvátat dál. Poznenáhlu obtíže zmizely a sil přibývalo. S nimi 1 zkušeností. Služební psi reagují na pach člověka, vypracují stopu starou i ně-' kolik hodin. Zato přítomnost zvěře musejí ignorovat. Jednou pes vyrazil a choval se zcela jednoznačně. Hlídka sestupovala do hluboké rokliny s připravenými zbraněmi. Tlm větší bylo překvapení, když z houštiny vyrazil mohutný jelen. Chybělo málo, a planý poplach by .se přenesl i na rotu. Zvíře může zklamat, je na člověku, aby se vždy spřávriě rozhodl. Dvojíce už podala hlášení dozorčímu důstojníkovi roty. Major si poznamenal údaj a mrkl na teploměr. „Letos jsme se ještě neohřáli,“ podotkl. „K ránu bývá i mráz. Zrovna nedávno psovodi vytloukali v kotcích z misek í j u led. Znovu zazvonil telefon. K rotě se sbíhají všechny linky s hlášením; aby dokonale fungovaly, o to pečují spojaři. Málokdo si dovede představit, co natropí vichřice nebo bouřka. Pak velitel poznává, co v podřízených doopravdy je. Třeba svobodník Jiří Landr nikdy nezapomene na podzim loňského roku, kdy vyvrácené velikány počítali na stovky. Opravy signální stěny a linek nebraly konce. Nespal, nejedl a dělal. Samozřejmě nebyl výjimkou, pomáhali všichni. „Dva roky je dlouhá doba. Někdo se v mnohém změní k lepšímu, ale najdou se i takoví, kteří v závěru služby začnou lumpačit. Jenže drtivé většině stačí vysvětlit, o co Jde, a — jak někdy říkám — srovnají třeba šumavské kopce.“ Nadsázka velitele je na místě. Třeba desátník Jiří Pokorný. Jeho pes Ricky vystopoval směr útěku ozbrojeného vraha v ulicích města, spolehlivě vedl svého pána í v terénu a po dlouhém pochodu desátník zadržel nebezpečného muže při pokusu o překonání státní hranice. Třebaže se tato příhoda udála před několika lety, patří k tradicím roly. Na obloze zamrkaly hvězdy, vyšel kulatý peníz Měsíce. Chodby ubikací jsou tiché, ale stejný klid tu je i přes den. Na pronikavý hvizd píšťalky dozorčího a halasný křik „Budíčéék!“ dávno předtím velitel posoudil situaci, všechny úkoly a zvolil taktiku a celý systém střežení. Kolektiv jednotky představuje určitou kapacitu psychických a fyzických sil, a sloužit budou 1 zítra a za týden. Tady se ukáže prozíravost majora Mojmíra Kabáta a dalších důstojníků, správný odhad. „Stereotyp je nebezpečný, důvěru musí provázet i kontrola,“ dodává k tomu major. Desátník Milan Minárik, velitel vzorného družstva, který je dnes dozorčím roty, se usmívá. Mnohokrát se jako velitel hlídky přesvědčil o pravdivosti tohoto výroku. Všichni tady . vědí, že nadřízeného je možné potkat na různých místech, ráno i v nocí. Je vášnivým myslivcem a kromě zvěře sleduje dalekohledem i pohyb hlídek. Dovede chlapcům poděkovat i pořádně vyčinit, když si to zaslouží. Také ted se dívá na hodinky. Je tři čtvrti na jedenáct. Hlídka v terénu kontroluje poslední úsek signální stěny. Kužel svítilny klouže po zoraném pásu. Jdou už dlouho. Vysílačka, samopaly a všechna výstroj, která váží přes deset kilogramů, se už pořádně pronesla. Co námahy stojí každý krok! V toku hodin a dnů služby na státní hranici se v nich, pomalu a nepozorovaně, probouzejí silní, odpovědní lidé, kteří, když je potřeba, překonají i sami sebe. Arnošt TABAŠEK Foto: OL — Lukáš VOLEK kroků se tu měří všechno. Délka služby, strmost stoupání, hloubka roklí, rychlost postupu, kilometry trasy i únava. Pohraničníci na hlidce nikdy nevědí, >da se jejich opatrné našlapování v příštím okamžiku nezmění v běh, jestli •e už za ohybem pěšinky ostře nestočí do lesa a nebudou celé minuty přeskakovat a klopýtat mezi kapradím a kořeny smrků. byste marná čekali. Pohraničníci, kteří nemají službu, jsou ohleduplní. Vždyť jejich kamarádi spí, třebaže venku je dávno sluníčko. Poslední vstávají až v půl čtvrté odpoledne, je třeba sbírat síly pro další nhc, teprve s večerem začíná operační den. Už 1