Obrana Lidu, červenec-prosinec 1985 (XLIV/28-52)

1985-07-13 / No. 28

Co námahy stoji první I fen poslední! Ať už se noha s Čvachtáním boří % blátě, smeká po hladkém kameni, či mizl v husté trávě — počtem lidských Velitel hlídky a psovod jsou ted V polovině svahu. Podvečer už dlouží stíny, světlo se ještě prodírá koruna­mi stromů, uhasíná v keřích a stéb­­lech, posetých kapkami deště. Ustal teprve před hodinou. Vojína Petra Bulíčka a svobodníka Petra Kulhánka přitahuje krása duhových barev z ry­ze praktického důvodu. Usnadňuje Jim průzkum. Narušitel by zanechal dobře viditelnou stopu, jako tmavý pruh by se klikatě táhla strání. Ještě nedávno byli městskými kluky. V uli­cích Nymburka a Mladé Boleslavi zřejmě neměli o takových věcech ani zdání. Na hranicí se však člověk rychle učí, jak mu příroda pomáhá 1 jak vzdoruje. Zdejší pohraniční rota nemá lehký úsek. Vojáci denně vystupují do výš­ky třináctí set metrů nad mořem. Překonávají při tom čtyři sta metrů výškového rozdílu. Vrcholky hor se dlouhé dny utápějí v mlze. Na cestě, která bere dech i síly, mohou potkat až trojí druh počasí. Hlídky vyjdou z budovy — a prší. V lese padají velké vločky mokrého sněhu, na hře­benech jim ledový vítr žene do tváří zmrzlé krystalky, obaluje bundy kru-nýřen jiuo.aiky. Zkuste pak správně zvolit vosk na lyžel „Musím je obdivovat. Kolikrát toho mají až po krk. Sloty venku, únavy, nekonečného koloběhu služby. Trvá -ta nějaký měsíc, než pochopí, ž<? moje tvrdost je zkrátka a dobře nutností, přísný,; režim jediným způsobem, jak beze zbytku splnit společný úkol,“ Major Mojmír Kabát velí jednotce de­set let. Kolektiv letos obhajuje titul vzorné roty už podeváté. Za stručným konstatováním Je prá­ce mnoha lidí, osobní obětavost, ho­diny dřiny a také odvaha. Nehledejme jl jen v dramatických okamžicích při zadržení narušitelů. Ale nepotřebuje jí člověk víc, když na hranici prožije tolik jar a zim, když sem přivede že­nu, vychová syny, každý den ze sebe vydává víc, než určuje povinnost? Na rty se dere otázka: Stojí všechna ná­maha a odříkání za to? Než jl stačím vyslovit, major mimoděk odpoví: „Mám radost, když se kluci vracejí 1 s manželkami a dětmi. Přijedou se pozeptat, jak jde služba jejich ná­stupcům. Je vidět, že ty roky je trošku pozměnily, třebaže se hrnuli do civilu a mnozí se zaříkali — Šumavu nikdy víc... Tak jsme tu nedávno přivítali Milana Dvořáka a Josefa Němce, to byli psovodi, nebo dva velitele druž­stev Josefa Berana a Frantu Cepla.“ Přiznávají dnes otevřeně, že jim služ­ba u „péesáků“ jen prospěla. Jestli chtějí uspět v zaměstnání, také ne­mohou hledět na nějakou hodinu na­víc. A pak starostí s rodinou, dětmi, zkrátka, mají se co ohánět. Ale na návrh velitele, aby to pověděli i klu­kům, kteří dnes nosí zelené brlga­­dýrky, jen vrtěli odtnítavě hlavou. Major pochopil. K takovým závěrům musí každý dospět sám, zkušenost je někdy slovy nesdělitelná. Vzpomínka ho vrací do skutečností. Myslí na hlídku v terénu a při po­hledu na hodinky si dokáže přesně vybavit, kde se dvojice se služebním psem Flotem pohybuje. Petr Bulíček a Petr Kulhánek. Velitel hlídky a předseda svazácké organizace, druhý zas skvělý psovod, který se psem Bleskem zvítězil v celostátním kole. Za chvíli může od nich čekat hlášení. Dvojice se zatím přiblížila k signální stěně. Les potemněl, v křovinách zejí tmavá zákoutí. Pohraničníci míří stále vžhůru, i v šeru se dokonale orientují. Také Flot neomylně drží trasu. Po­stupují se zajištěním, zásady pohra­niční služby už mají v krvi. Dnes se mohou usmívat prvním zážitkům na hranici. Tehdy se vojín Petr Bulíček bál zimy. Na první obchůzku si pod maskovací oděv „prozíravě“ oblékl teplou kožešinovou bundu. Po me­trech v závějích, kdy se lyže bořily do kyprého sněhu, se mu po zádech řinuly celé strouhy potu, třebaže mrzlo až praštělo. Jeho kamarád měl zase potíže s fy­zickou kondici. Psovod je nejčastějl ve službě, a Petr Kulhánek jen těžko přivykal. Někdy měl chuť zastavit se, padnout na zem, počkat, až zmizí pro­tivné mžitky před očima. Jenže vět­šinou nezbývalo než zatnout zuby a chvátat dál. Poznenáhlu obtíže zmi­zely a sil přibývalo. S nimi 1 zkuše­ností. Služební psi reagují na pach člověka, vypracují stopu starou i ně-' kolik hodin. Zato přítomnost zvěře musejí ignorovat. Jednou pes vyrazil a choval se zcela jednoznačně. Hlídka sestupovala do hluboké rokliny s při­pravenými zbraněmi. Tlm větší bylo překvapení, když z houštiny vyrazil mohutný jelen. Chybělo málo, a planý poplach by .se přenesl i na rotu. Zvíře může zklamat, je na člověku, aby se vždy spřávriě rozhodl. Dvojíce už podala hlášení dozorčí­mu důstojníkovi roty. Major si pozna­menal údaj a mrkl na teploměr. „Le­tos jsme se ještě neohřáli,“ podotkl. „K ránu bývá i mráz. Zrovna nedávno psovodi vytloukali v kotcích z misek í j u led. Znovu zazvonil telefon. K rotě se sbíhají všechny linky s hlášením; aby dokonale fungovaly, o to pečují spo­jaři. Málokdo si dovede představit, co natropí vichřice nebo bouřka. Pak velitel poznává, co v podřízených do­opravdy je. Třeba svobodník Jiří Landr nikdy nezapomene na podzim loňského roku, kdy vyvrácené veliká­ny počítali na stovky. Opravy signální stěny a linek nebraly konce. Nespal, nejedl a dělal. Samozřejmě nebyl vý­jimkou, pomáhali všichni. „Dva roky je dlouhá doba. Někdo se v mnohém změní k lepšímu, ale najdou se i takoví, kteří v závěru služby začnou lumpačit. Jenže drtivé většině stačí vysvětlit, o co Jde, a — jak někdy říkám — srovnají třeba šumavské kopce.“ Nadsázka velitele je na místě. Třeba desátník Jiří Po­korný. Jeho pes Ricky vystopoval směr útěku ozbrojeného vraha v uli­cích města, spolehlivě vedl svého pá­na í v terénu a po dlouhém pochodu desátník zadržel nebezpečného muže při pokusu o překonání státní hrani­ce. Třebaže se tato příhoda udála před několika lety, patří k tradicím roly. Na obloze zamrkaly hvězdy, vyšel kulatý peníz Měsíce. Chodby ubikací jsou tiché, ale stejný klid tu je i přes den. Na pronikavý hvizd píšťalky do­zorčího a halasný křik „Budíčéék!“ dávno předtím velitel posoudil situa­ci, všechny úkoly a zvolil taktiku a celý systém střežení. Kolektiv jednotky představuje urči­tou kapacitu psychických a fyzických sil, a sloužit budou 1 zítra a za týden. Tady se ukáže prozíravost majora Mojmíra Kabáta a dalších důstojníků, správný odhad. „Stereotyp je nebezpečný, důvěru musí provázet i kontrola,“ dodává k tomu major. Desátník Milan Miná­­rik, velitel vzorného družstva, který je dnes dozorčím roty, se usmívá. Mnohokrát se jako velitel hlídky pře­svědčil o pravdivosti tohoto výroku. Všichni tady . vědí, že nadřízené­ho je možné potkat na různých mís­tech, ráno i v nocí. Je vášnivým mys­livcem a kromě zvěře sleduje daleko­hledem i pohyb hlídek. Dovede chlap­cům poděkovat i pořádně vyčinit, když si to zaslouží. Také ted se dívá na hodinky. Je tři čtvrti na jedenáct. Hlídka v terénu kontroluje posled­ní úsek signální stěny. Kužel svítilny klouže po zoraném pásu. Jdou už dlouho. Vysílačka, samopaly a všech­na výstroj, která váží přes deset kilo­gramů, se už pořádně pronesla. Co námahy stojí každý krok! V toku ho­din a dnů služby na státní hranici se v nich, pomalu a nepozorovaně, pro­bouzejí silní, odpovědní lidé, kteří, když je potřeba, překonají i sami sebe. Arnošt TABAŠEK Foto: OL — Lukáš VOLEK kroků se tu měří všechno. Délka služby, strmost stoupání, hloubka roklí, rych­lost postupu, kilometry trasy i únava. Pohraničníci na hlidce nikdy nevědí, >da se jejich opatrné našlapování v příštím okamžiku nezmění v běh, jestli •e už za ohybem pěšinky ostře nestočí do lesa a nebudou celé minuty přeska­kovat a klopýtat mezi kapradím a kořeny smrků. byste marná čekali. Pohraničníci, kte­ří nemají službu, jsou ohleduplní. Vždyť jejich kamarádi spí, třebaže venku je dávno sluníčko. Poslední vstávají až v půl čtvrté odpoledne, je třeba sbírat síly pro další nhc, teprve s večerem začíná operační den. Už 1

Next