Pestrý Týden, 1927 (II/27-39)
1927-07-06 / No. 27
PESTRÝ TÝDEN M’Hlekwa : Zahrádka v poušti. Kreslil O. Sekora. Jsem úžasným optimistou. Absolutné nevyléčitelným optimistou. I když je věc černou, vidím ji růžové. Sice ty odstíny růžovosti jsou odchylné; někdy vidím všechno krvavé růžové a v takové chvíli jsem začal praeovati ve .své zahrádce. Vy, kteří jste nebyli v Africe, nevite a nemůžete si dohře představiti, co to je africká zahrádka. Myslite na broskve, ananasy, banány, na palmy, bougainvillea a podobné věci, o kterých čtete v knihách. Já jsem jinak velice skromný a stačí mi zeli, mrkev, salát a brambory. A tak jsem si oplotil kus Afriky, a.si tak půl jitra, udělal dvířka, obehnal ostnatým drátem a zval to „má zahrada**. Přišly první deště v záři a já hezky oral. Sice hezky jsem neoral, ale konečně půda byla jakž takž obdělána. Nyní jsem musel vytrhat a vyrvat africkou trávu. Nepomůže ji jen vykopat, musíte vytrhat i ten nejmenší kořínek, jinak se qaípiqa rozleze za.^e. Rozdělil jsem celou zahrádku na část pro zeli, část pro mrkev, salát a veškeré zeleniny, objednal semena a čekal na nový déšť, ježto piuia mezitím zase vy.schla na kost. Ty nové deště přišly začátkem prosince a do té doby jsem se živil rýží. Pěkné jsein semena přikryl travou, aby je slunce nesežehlo ve dne, a každý večer jsem trávu sbíral, bych zachránil i tu nejmenši kapičku rosy. Konečné cosi leze z půdy! Jaká radost. Těším se a v duchu si představuji okurkový salát, mrkev na másle, nové brambory a chřest! Každého večera jsem pilně zaléval, tak pilně, že mnohdy jsem nebyl schopen dalšího pohybu. Vodu jsem nosil z veliké louže, asi padesát kroků od zahrádky a nedovolil jsem ani svým sluhům, by se v louži umyli. Počítám ty mladé salátky denně a jak teskním, když z večera jich je sedm a ráno jen šest. Jednoho dne se v zahrádce objevil krtek; ne obyčejný krtek, ale žravý africký krtek. {Tady vůbec všechno má větší apetit.) Rovnou si zajet do mrkvi. Byl jsem zoufalý. Seděl j.scm u mrkvi celou noc, dívaje se ui>řeně na půdu, bych postřehl sebemenší pohyb. Nic. liáno byla kupka krtkova v okurkách, ale třetí noc jsem ho dopadl v rajských jablíčkách. Seděl jsem tiše s ručnici v ruce. Neměl jsem nic menší ráže než kulovnici na slony, s kuli průměru dvou centimetrů a když jsem střelil, bylo po krtkovi. Bylo po něm tak dokonale, že j.sem si z něho nemohl udělali ani pytlík na tabák. A stálo mne to šest sazenic, ježto kule udělala v zemi díru skoro větší než celý ten krtek. Konečně louže, odkud jsem bral vodu na zaléváni, klidně vyschla. Sešedivel jsem, ale jsem optimista a proto jsem schovával každou kapku vody. Vodu po umyti rukou, po holeni, po čistění zubu, nevypitý čaj, starou kávu, odstředěné mléko a skoro, skoro že jsem nepoužil whisky. Měl jsem ale jen jednu láhev a bylo mi ji lito a lak jsem ji raději vypil. Má železná nádrž, kamž sbírám vodu z železných střech a které používám jen k pití a vařeni, byla skoro vyčerpána. Každého večera jsem se díval k jihovýchodu, pátraje po dešťovém obláčku, který by mohl zachránili mě sazenice. Marně. Schly a schly a zdálo se, že můj celoroční přikrm bude rýže. Přese všechny nesnáze podařilo se mi přesadili něco zeli, rajských jablíček, okurek a řípy. Přesazoval jsem je v noci a zaléval studeným čajem, přikryl každou sazenici malou bednou a doufal v úspěch. Druhého dne večer jsem bedny pozdvihl a počítal „mrtvé a raněné*^. Z dvaceti zelných sazenic stály dvé zdravé. Čtyři sežrali červi, sedm posloužilo za obéd bitým mravencům, čtyři kobylkám a tři zašly chudokrevnosti. S ostatními zeleninami bylo podobné a tak jsem se na vše dopálil. Jednoho krásného dne j.'icm šel do „zahrady" s nožem. Uřizl jsem jedinou hlávku zelí s pocitem pýchy, vytrhl osm velikých mrkvi, které byly jisté výstavní kusy. Každá mrkev byla asi šest centimetrů dlouhá. Utrhl jsem dvě zažloutlé okurky a tři rajská jablíčka. Zeli jsem uvařil, ale ježto mi došlo máslo, tak jsem snědl ty mrkve syrové a ty okurky také. Byly velice dolfré a ježto jsem, jak již řečeno, veliký optimista, snědl jsem i ta zelená raj.ská jablíčka s přesvědčením, ze výtečné chutnaji. Apropos zeli: vařil jsem je ve slané vodě tak dlouho, až z toho byla kaše, pak jsem to prornačkal čistým bupesnikem a poručil k tomu zabit mladého vola. Měl jsem tedy královský obéd: Hovězí .se zelím! Ale něco jsem ztratil. Druhého dne jsem byl trochu, jen trochu indisponován a když jsem se vyléčil, zpozoroval jsem ku své hrůze, ze jsem bez optimismu. Nyní jsem klidný a dívám se na vše střízlivě. Vím, že není možná zelinářská zahrada bez vody a hlavně ne v Africe. J.sou ty zeleniny úžasné handikapovány. Jestli-že odolají našemu slunci a neslonpne-li je krtek, červi, bili mravenci, kobylky, boloman a různé ty zelenino-žravé potvůrky, tak zahynou nedostatkem vody. Dříve či později je něco zkazí, a zde je to spise drive než později. Nyní jsem už dokonale vyrovnán ve svém nitru. Stárnu a jen mládi je dobou experimentů a ztřeštěných pokusů. Nynt jím zelený hrášek a pečenou kachnu, krásné šťavnaté zelí a hovězí maso, mám okurky, rajská jablka, cibule, karfiol, zkrátka vše, co jen chci v konservách. Žaludek už mám beztak zkažený, tak několik takových konserv více nebo méně už nevadí. Z konseroových krabiček jsem si vystavěl drůbežárnu, ale i s tím je křiž. Well, to je ale jiná povídka o afrických slepicích. Berty ^enatý VČtvrtý červenec. Rochester N. T. Jest tomu letos stopadesát let, co předkové dnešních občanů Spoj. států severoamerických podepsali Prohlášení Nezávislosti. Byla jich tehdy hrstka, měli za sebou jenom malou část odvážnějšího obyvatelstva, větší část cítila loyálně s Anglií anebo se chovala neutrálně. Leč ve velkých dějinných událostech nikdy nerozhoduje majorita. Je to vždy nepatrná skupina vůdců a nepočetná hrst odhodlaných přesvědčenců, jež činí převraty. Jest to batalión nebo dva batalióny mužů, odhodlaných chránit s puškou v ruce dokument nebo listinu, která představuje jakési vyznání vůle lidu. Před stopadesát! léty Američané vydali svoji „Declaration of Independance“ a svět pociťuje teprve v posledních létech ohromnost tohoto kroku, který s počátku vypadal jako jeden z beztoho již početných protestů proti nespravedlnosti anglického kolonisačního vládnutí. Historikové Spojených států sebrali v posledních létech řadu vysoce cenných dokumentů, které vrhají zajímavé světlo na osvobození. V mnohých případech člověk málem vidí paralelu anebo opakování dějin, když porovnává rušné momenty ve Philadelphii před stopadesát! léty a rušné momenty v Praze před osmi léty. Je tu snad malý rozdíl v jedné věci. Když Američané podepsali Prohlášení Nezávislosti, odložili péro a chopili se zbraně. Shlukli se kol svého praporu a vůdce Washingtona. Český národ musel nejdříve s puškou v ruce bojovat řadu let v cizích zemích a dát se vésti Českým Washingtonem, našim Masarykem, nežli mohlo být namočeno péro a v téže historické Philadelphii podepsána česká deklarace nezávislosti! Člověk chápe dějiny lépe, když má od nich odstup. Když uzrají. Má se to tak i s národy. Vzpomínají v mladých počátcích své existence den narození jaksi vážně — poněvadž jsou ještě v dosahu a pod dojmem vážných chvil; leč poznenáhlu, kdy očití svědci odcházejí na dobro a kdy budoucnost národa se čím dále tím více zabezpečuje, pak oslavy významných dnů mění se v pravé, veselé svátky. Čistá nezkalená radost zatlačuje všechny ostatní vzpomínky. Není snad národa na světě, který by tak ochotně následoval výzvy ku veselí jako Američané. Divíme se proto, že jějich národní svátek, čtvrtý červenec, jest svátkem čisté radosti? Americkýkalendářnemá kromě neděl snad více nežli půl tuctu svátečních dnů. Skoro člověku připadá, jakoby nebylo svátků vůbec, protože těch šest nebo sedm volných dní naprosto mizí v rozpětí celého roku. Není tu svátých, kteří by se měli oslavo\'at, není tu světic, k vůli nimž by se mělo odpočívat, není tu zázraků ani divů, není tu poutnických míst ani historických událostí nebo panovnických rodin, k vůli nimž by se měla udělat díra do pracovního týdne. Díra, skrze kterou padá nejen množství nevykonané práce, ale i pěkná hrsť ztraceného výdělku. Proto snad připadá amer. „Fourth July“ neboli „Čtvrtý Červenec“ jako Gibraltar mezi ostatními dny. Toto datum znamená pro Američana více nežli ostatní červené číslice na kalendáři. V ten den se scházívají a sjíždějí rodiny, děti i rodiče, bratři a sestry, aby osla\ ili společně veliký den. Na čtvrtý červenec se chystá jakýs extravýlct pro děti, cosi zvláštního, nevšedního. A jako našinci často označují určitou událost, že se přihodila dva týdny „před hranicemi“ nebo „vyhořelo tři neděle po Jánovi“ tak Američan si rovněž vzpomíná, že se jakás věc stala deset dní před „Fourth July“ anebo čtvrtou neděli po Dni Nezávi.slosti. Tento významný den se prostě vryl do mysle celého národa tak, že nikdo o něm nemyslí jinak, než jako o kulminujícím dni, kolem něhož se celý ostatní rok seskupuje. Oslavy samotné jsou tak rozmanitého rázu, že se snad ani nedají přesně roztřídit v karakteristické skupiny. Rozumí se, že centrem oslav pro děti jest škola. Několik měsíců před svátečním dnem učitelky a učitelé nacvičují s dětmi program, který má vyplnili „The Big Evening“ — Velký Večer. Několik dní před oslavným večerem roznášejí děti po sousedství programy, prodávají lístky a slibují „a grand time“ — báječnou zábavu. Kdo má rád dětské oslavy, jistě sejde podívat. Sál je vydekorován na stěnách a na stropě množstvím amerických praporů. Jeviště je okrášleno zelení. Školní kapela sedí v popředí a — nebyla by to Amerika — kdyby si muzikanti nedali na hlavu nejrozmanitější papírové čepice. Dívka vystoupí a deklamuje, pak hoši zpívají, atletický odbor předvádí své skupiny a na konec bývá zpravidlajednoaktovka, která znázorňuje historický moment podepsání Listiny Nezávislosti a sám generál George Washington se objeví na jevišti, aby sklidil bouři hromového potlesku. Pro děti jest tato školní oslava pouze počátkem pravého oslavování druhého rána. Jen se začne rozednívat, již se ozývá střelba ze všech stran. Jako naši hoši chodívají na velikonoční pondělí ,,na mrskut“, tak američtí hoši si přivstávají, aby položili před dveře své ,,vyvolené“ dívky pořádnou papírovou bombu a zapálili ji. Čím více střelby, tím více slávy. O nějakém dlouhém vyspávání v tento den nemůže být řeči. Kol dokola všecko hřmí, ze všech domů vlajou prápory. Děti jsou svátečně oblečeny a považují tento den za ,,svůj“ den. Pravý stoprocentní americký otec v ten den nešetří: ani na prachu a kapslích, ani na cukroví. Je „Fourth July“ — den všech dnů, všichni ať se raci ují. Rada ulic — hlavně betonované nebo asfaltované ulice — jest uzavřena pro provoz a občané na nich pořádají svoje „taneční odpoledne“. Dobrovolné nebo placené hudby hrají bez oddechu, aby celá čtvrt alespoň jednou do roka se sešla a společně se vytančila. V ten den se ukazuje rozmanitost Amerického obyvatelstva více nežli kdy jindy. Jsou tu černoši na ulicích, kteří křepčí svoje monotonní tance; jsou tu Italově, kteří míchají moderní jazz se staroitalskými tanci doprovázené kytarou a mandolínou. Jsou tu Poláci, Rusové, Ukrajinci, Švédové, Němci, Skotové — všichni tančí a hrají „podle svého“. A opět by to nebyla Amerika, kdyby všechny parky, hříště a volná místa nebyla reservována sportovním událostcm. Rivalující spolky, které by se jinak druh druhu vyhýbaly po dlouhou dobu, nemohou se vyhnout výzvě ,,sehrejte na čtvrtý červenec match ve prospěch chudých.“ VNovém Yorku a jiných velkých městech champion! boxují ve prospěch „mléčného fondu“ pro nemajetné školní děti. — Kdejaký klub hraje ve prospěch dobra méně šťastných občanů. Není divu že odpoledne Fourth July se ozývá ze zeleně parků pokřik tisíců lidí a někdy se ozvou i výstřely z radosti nad tím, že basebalová pálka klepla míček podle chuti nadšených diváků. Tak ubíhá den ve všeobecném veselí, a blíží se ke kulminujícímu večeru ! Když se stmí, budou ohňostroje! Město přispívá malou sumou a ostatní zaplatí občané ze své kapsy dobrovolnými sbírkami. Dva týdny před slavným dnem chodí zástupcové čtvrti nebo spolků po známých a žádají čtvrťák. Za sebraný peníz se nakoupí onoho bengálu, jisker a pum více nežli je zdrávo. Ve veřejných parcích se vytýčí místa pro pyrotechniky a dobrovolci od dělostřelecké milice se starají o to, aby se nestalo nijaké neštěstí. Celé rodiny přicházejí, aby pojedly společně na palouku večeři a čekají pak, až se setmí. Macedónci s tureckým cukrovím a ořiškáři vydělávají bohatě. Prodavači dět. balónků s obrazem Washingtona nabízejí malé tužky a „telegramy“; lidé píší svoje pozdravy na lístečky, připínají je k balónkům a vypouštějí tyto barevné bublinky do neznáma. A pak, když zazní poslední velká bomba a na temném nebi se objeví ohňostroj znázorňující americký prapor, pak lidé vědí, že jest oslavování u konce a že si oddechnou na celý rok. Celkový ráz amerického čtvrtého července jest hra a zábava. Není tu táborů lidu a slavnostních řečníků, není tu onoho ztrnulého oslavování, které proměňuje tak často veselý den v den podobající se pohřbu. Vojáci, kteří vybojoyali Americe svobodu, padli před stopadesáti léty, bolest z jejich odchodu jest zahojena. Dnešní generaci zbyla jen radost úplná, nekalená. Není v ní kapka nenávisti proti Anglii. Není v ní nic, co by mohlo vrhnout! stín na slunečm' jasný den. Recepty. Cukrové věnečky. Zpracujte v těsto 7 dkg másla, 11 dkg mouky, SVj dkg cukru, trochu vanilky, lžičku rumu. (Je-li těsto řídké, přidejte mouku.) Dělejte malé věnečky, potřete je bílkem, posypte hrubým cukrem křišťálovým nebo velkou cukrovou krupicí. Bleděžlutě . upečte v mírné troubě. Dobře je, př!pravíte-li si těsto večer a ráno pečete již cukroví. • Tyčinky ze sýra ■ 10 dkg parmesánského sýra, 9 dkg mouky, 6 dkg másla, 2 lžíce kyselé smetany a trochu pepře. Vypracovat a rozválet! masu jako na nudle, nakrájet z toho tyčinky, v celku pomazat vejcem a na plechu do zlatova rychle upéci. ft ^ PLET Činí jemnou a JITI ft -MLADISTVÉ SVÉŽI AI IBS TOIL.YASELIHÄ • RŮŽE • FIALKA- KONV/LIINKA ■ BEZ • ED.STRNAD-PRAHA XII.PERUNOVA S -TEL.S0770 EXšuměnky lahodně osvěží KAVA KULIK