Rudé Právo, duben 1972 (LII/78-101)
1972-04-08 / No. 83
VIII. sjezd JZD se kvapem blíží. Okresní konference, na nichž byli voleni delegáti, jsou už za námi, a tak už si ti, kteří 25. dubna přijedou do Prahy, obrazně řečeno, pomalu balí kufry. Bude to svátek naší socialistické vesnice a není divu, že starší družstevníci zalétávají myšlenkami zpět do dob, kdy to všechno vlastně začalo. Kdo by z nich nepamatoval na sjezd delegátů rolnických komisí v osmačtyřicátém roce! Byl to velký revoluční pohyb komunistů z vesnic a venkovského proletariátu v Praze. К mnohatisícovému shromáždění na Václavském náměstí promluvil tenkrát soudruh Klement Gottwald. Přesvědčivě odhalil machinace buržoazních politiků, kteří chtěli zvrátit kolo dějin. Tehdy se od Muzea až po Můstek rozléhalo spontánní skandování: Republiku si rozvracet nedámel Vesnice je pro politiku KSČ! I vy si možná pamatujete na snímky v novinách, na filmovém plátně nebo v jiných, dnes už historických publikacích, na nichž statní muži v krojích z Liptova, Horehroní, ze Zemplína, ale i desetitisíce dalších od Vltavy, Labe, z Moravy mávají valaškami, skandují a provolávají slávu KSČ. A mezi tou masou nadšenců byli 1 oni dva — bývalý předseda MNV v obci Červeříany v okrese Modrý Kameň soudruh Ján Beracka, t. č. strážný Hutních staveb ve Zvolenu, a dnešní předseda vesnické organizace KSS Stefan Malaga v Babině ve zvolenském okrese. Hovořil jsem s nimi o těch bouřlivých dnech i o těch dalších, kdy se zakládala prvá družstva, dostali jsme se až k dnešku. Šlo o dnešek »Pamatuji se, jako by to byla včera,« vyprávěl soudruh Beracka, »když mi pracovnice OV KSS v Modrém Kameni Sárika Lacková přivezla delegačenku. Tenkrát ještě na okresním výboru neměli auto a děvče k nám přijelo do mrazivé zasněžené vesnice autobusem. Vedoucí tajemník i předseda ONV ml tehdy vzkazovali, abych do Prahy určitě jel, protože ústřední výbor KSČ tam připravuje velkou akci a spoléhá i na nás. Tak jsem hned balil a večer jsme už s Janem Čiepokem ze Senného seděli v rychlíku, který uháněl z Lučence do Prahv. Byla to strhující manifestace. Když soudruh Gottwald skončil svůj projev, sešel s tribuny a zastavil se u nás, kteří jsme byli nejblíže. Řekl: „Držte se, soudruzi, spoléháme na vás, že vesnice půjde s námi...“ Pro nás to byla vzpruha, povzbuzení. I do ohně bychom snad tenkrát šli...« »Opravdu, bylo to ~ t tak,« přitakává ^§j^s soudruh MeTaga. »Přiznám se, že jsem si tehdy neuvědomil, jaká historická manifestace to byla, ani jak velké úkoly nás Čekají při socializaci vesnice. O rok později je přednesl soudruh Gottwald na IX. sjezdu KSČ.« Ján Beracka připojil ještě vzpomínku z Bratislavy: »Když jsme se vrátili, někteří členové tehdejšího sboru pověřenců ještě vzdorovali. Letrich a ostatní pohlaváři demokratické strany jako by nechtěli brát na vědomí, že v Praze je vedení státu již v rukách KSČ. V bratislavské Redutě jsme se dozvěděli, že pověřenec Kvetko se nechce vzdát funkce. Vyhrnuli jsme se ze sálu a přímo k paláci, kde sídlil pan Kvetko. Vyvrátili jsme zavřenou bránu, ale ve vile jsme nikoho nenašli... Utekli na Západ.« « m ш ш jak Pak jsme si povídali o tom, začínala první družstva ... »Všichni máme tolik zážitků, že by se o nich dala napsat celá kniha,« tvrdil soudruh Beracka. »Já bych připomněl jen jeden. Když jsme v roce 1950 byli s předsedou ONV Fafarem na veřejné schůzi v jedné obci — ani ji jmenovat nebudu, oni na to Jistě neradi vzpomínají — samozřejmě jsme agitovali pro založení družstva. Kulaci však proti nám poštvali celou vesnici. Někdo z venku hodil kámen do okna a vzápětí rozbili i čadící petrolejky v sále. Nedávno jsem potkal z této obce jednoho člověka, který mne poznal. Víte, co mi řekl? Kdybych prý k nim přišel dnes a snažil se přesvědčovat lidi, aby JRD rozpustili, že by to jistě se mnou dopadlo mnohem hůře. No, ale takoví jsou lidé.« Štefan Mefaga to posuzuje takto: »Mnozí nás tehdy proklínali, že prý je nechceme nechat žít, že založením družstva chceme lidi ožebračit. Ale podívejte se na naši vesnici dnes: každý družstevník má moderní vilu a ve stodolách už nestojí tradiční formanské vozy, ale auta. Nejednou i drahá, zahraniční. Víte, že v naší obci je již více aut než motocyklů? I když to bylo zpočátku těžké, za uplynulých patnáct dvacet let se naše vesnice změnily k nepoznání. Snad to ani nemá význam říkat, protože to každý vidí—« Těžkosti Dnes se tomu už skoro nechce věřit, ale první kroky družstev nebyly právě lehké. Překonávaly se obětavostí, přesvědčením, že jsme zvolili správnou cestu, která přinese plody. A tak jsem se zeptal obou soudruhů, které období bylo pro ně nejtěžší. »Nejrušnější dny jsem prožíval v době,« řekl mi soudruh Beracka, »kdy těsně před založením družstva, bylo to v roce 1952, vrcholila agitace. My, komunisté, jsme tenkrát den co den přesvědčovali lidi po domech a večer jsme se dlouho do noci radili, jak získat ty, kteří ještě váhají, kde jsme snad udělali chybu. V prvních měsících družstva se nám žilo velmi těžko. Pracovali jsme sice už společně, i dobytek jsme soustředili do provizorních společných stájí, ale příjmy nebyly žádné. Lidem se denně připisovalo i jen pět korun a teprve po půl roce dostali peníze vyplaceny. Ti, co nám nepřáli, se tehdy škodolibě usmívali: No, neříkali jsme, že v JRD si za den nevyděláte ani na kilo cukru ...?« »Nejprve nás bylo jen 25 rolníků, kteří jsme si založili menšinové družstvo,« svěřil se soudruh Melaga. »Prvý rok byl pro ně i pro nás těžký. Lidé nám začali důvěřovat až tehdy, kdy jsme každému, kdo řádně pracoval, po prvém roce společného hospodaření vyplatili slušné doplatky. Zanedlouho nato podepsalo na jedné schůzi 72 rolníků, to byli všichni z vesnice, přihlášky do JRD. Pamatuji si, že jsme tenkrát ani neměli dostatek přihlášek. Hospodáři však byli netrpěliví a říkali: Máte psací stroj, přihlášky jednoduše naklepte a hned je podepíšeme. A tak se i stalo. Do družstva vstoupili i ti, kteří se předtím dušovali, že si dají raději obě ruce useknout, než by podepsali přihlášku ...« Pohled hospodářů Oba mí besedníci jsou dnes od těch dob o dvacet let starší, oba jsou už v důchodu, ale přesto dále pra cují. Štefan ,Meřaga dokonce stále pomáhá v družstvu. Když jsme se dostali na dnešek a problémy, s kterými se potýká dnešní vedení družstva, připomněl: »Dost nás trápí to, že nám stále chybějí kvalitní stroje a součástkv k nim. Nemohu pochopit ani to, že tak rychle vzrostly ceny stavebního materiálu. Odpovědné orgány by to měly řešit, protože živočišná výroba na to doplácí.« V rozhovorech se obvykle klade otázka, jak by se kdo rozhodl, kdyby mu bylo o těch dvacet pětadvacet let méně. I já jsem se tak zeptal a nebyl jsem ani v nejmenším na pochybách, jak mi soudruzi odpovědí. »Šel bych stejnou cestou,« řekl soudruh Meťaga. »I proto, že dnes mám pocit dobře vykonané práce. A jsem hrdý na to, že jsem byl v předvoji, který bojoval za socializaci vesnice. Dnes také v družstvech nejsou bez problémů, ale dnešní funkcionáři, myslím, pracují v jiných, příznivějších podmínkách, než my před nimi. To se snad nedá vůbec srovnávat.« A soudruh Beracka? »Myslím, že komunista by se nikdy neměl vyhýbat těžkým úkolům. V překonávání překážek by měl člověk vidět smysl života. I já bych volil opět tuto cestu...« □ Takové je krédo těchto dvou soudruhů. Jim podobných žijí na našich vesnicích tisíce. Neodradily je vyhrůžky, těžkosti ani nic jiného. Oba dva a s nimi tisíce dalších bezejmenných komunistů odvedli při socializaci vesnic velkou a záslužnou práci. Zaslouží si, abychom si na ně teď, před blížícím se VIII. sjezdem jednotných zemědělských družstev, který bude opět mezníkem v dalším rozvoji našeho zemědělství, vzpomněli. A před jejich obětavou a poctivou prací smekli. JÄN BARTÓK si stromy porážejí, odvětvují, přibližují a upravují na potřebnou délku. Kolektiv zná své denní úkoly, ale také kolik každý den udělal a kolik si vydělal. Výsledky prvních kolektivů proudové těžby jsou více než slibné. Práce lesáků je pro společnost velmi důležitá a společnost jim také může hodně pomoci. Už jen tím, že se všichni budeme v lese chovat tak, jak to má být. Na snímcích: Jiří Zaspal, jeden ze čtyřčlenné komplexní čety při kácení. — Traktor Kockum odváží kmeny na skládku. — Zdeněk Merhaut ovládá při svážení dřeva naviják traktoru Zetor 5511 povelovou radiostanicí. Foto a text V. ŽITNÝ L oučení těžké je. Kdo ví, jestli ее ještě někdy setkají. Tady, v nejzápadnějším výběžku republiky, prožilí několik společných let nelehké práce. Říkají si nyní sice na shledanou — a je v tom drobínek naděje — ale pevné stisky rukou hovoří jinak. Ašská stavba mládeže končí, stavbaři se rozcházejí. Skončilo jejich poslání, vypršely jim smlouvy. Vracejí se do svých domovů, do závodů, družstev i kanceláří. Odejde i Václav Jakeš, který tu byl pět let: od začátku až do konce. Věděl, že tahle chvíle jednou přijde, ale netušil, že bude tak těžká. Doprovázejí ji přátelská slova, objetí i rádoby chlapské výrazy, jenže z nich vane smutek z rozchodu. Lítost nad již uplynulými roky i váhání, zda by nebylo správné nastálo zůstat v té ohromné hale nové barevny z betonu, oceli a skla anebo v kotelně, kde právě zkoušejí druhý kotel. Láká spojit i další živoř se zařízením, jemuž svým způsobem byli rodiči i kmořry, které stavěli vlastníma rukama až k jeho současné podobě. Loučení je vždycky těžké. Snad i příroda vycítila, co se děje. Docela znenadání se vrátila zima s fujavicí, jako by chtěla připomenout chvíle, kdy stavbaři hledali pod závějemi zaváté železo i jiný materiál. Sníh opět zalehl sluncem již očištěná místa a nezastavil se ani před strohým STOP na závorách; zahladil známky rozestavěnosti. Byla to marná snaha. Nikdo a nic nemůže změnit, co už se stalo. Barvírna stojí a uvnitř montéři stavějí výrobní linky. Její stavba neměla lehkou cestu na svět. Rodila se v bolestech, k nimž svými zmatky přispěla i politická krize osmašedesátého roku. Ale nyní je již skutečností, která bude sloužit národnímu hospodářství. »V našem podniku,« řekl podnikový ředitel národního podniku Tosta Aš Josef Hanuljak, »začínáme od balíku bavlny a končíme hotovým výrobkem. Barevna je někde uprostřed výrobního procesu. Tu dosavadní udržujeme v chodu s velikým úsilím. Je doslova na sesypání, její trámy málem padají lidem na hlavy. Opravy stojí moc peněz; máme i málo vody. Přivádíme ji zdaleka provizorním potrubím k městské kanalizaci, odkud ji čerpáme. Tohle zařízení nás stálo přes sto tisíc. Je vskutku nejvyšší čas, aby spustila nová barevna, kterou stavěli svazáci — díky jim za ni, i když má notný skluz. Bez ní bychom těžko dosáhli těch výsledků, které nám předepisuje pětiletka. Jen výrobní nárůst činí 34 procent...« Takový je tedy význam stavby mládeže, která dala zaznít pracovitosti, důvtipu, ochotě i charakterům mladých lidí a na oplátku jim umožnila prožít chlapský boj o společensky prospěšné a důležité dílo. Poskytla jim kolektivní práci, v níž nebylo místo pro nudu, protože byla zápasem se vším, co k němu patří — a co nebývá vždy příjemné. Vavříny však patřívají těm, kteří vytrvají. Václav Jakeš je jedním z nich. Je vlastně lesákem. Už dávno nebývá tohle povolání spojováno jen se sekerou a pilou, protože i do lesního království zasáhla vlna techniky. Opravoval lanovky, kterých však není u nás mnoho, a tak po vojně, během níž se oženil, nastoupil jako provozní zámečník do přádelny n. p. Tosta. A tam za ním přišel tehdejší mládežnický funkcionář H. Dvořák: »Už jsi slyšel, že u nás otevřeme stavbu mládeže? Nepřihlásíš se?« Jakeš už jednou na stavbě mládeže pracoval. V Mariánských Lázních pomáhal stavět tírnu lnu. Líbil se mu družný život ve svazácké partě. Jenže teď je ženatý, má děti. To není snadné rozhodování. Nabídka však lákala — a on neodolal. Nastoupil k lopatě a krumpáči. Zemní práce na počátku stavby měly veliký rozsah. Díky mechanizaci se dařilo předhánět plán a bylo z toho i hodně slávy. Stroje se nezastavily ani v noci. »Dostal jsem se do party se slovenskými chlapci,« vzpomíná Václav Jakeš. »Byli to skuteční machři a těžko jsem jim stačil. Po prvních dnech jsem necítil ruce a záda. Měl jsem puchýře, bolel mě kříž. Ale časem jsem si zvykl a zapadl mezi ně. Tenkrát jsme pracovali na kanále.« Trasa tepelného kanálu se táhla od vrátnice pod příští barevnou až dozadu ke kotelně. Kopáči měli náramný přehled. Stačilo zvednout hlavu a hned bylo vidět, kde je jaká zemina, zda někdo zápolí s balvany či si podpírá bradu. Skupinu, kterou vedl soudruh Mesiár, výkop bavil. Těšilo ji, že může ostatní party předhánět. Chlapci vládli lopatami s takovou účelností, jako by se tomu učili ve škole. A neustále přemýšleli, jak zařídit, aby výkop byl plynulý, bez jakýchkoli průtahů. К soutěživosti též přispívalo denní hodnocení výkonů. Samozřejmě, že se ostatní nemínili vzdát. Jenže přišla horka, slabší odpadávali a Mesiárova parta připomínala neúnavný stroj i tehdy, když bylo nutné se s výkopem ponořit do šestimetrové hloubky. »Získali jsme tenkrát,« řekl V. Jakeš, »Rudou standartu krajského výboru mládeže ...« Radost z překračování plánu však neměla dlouhé trvání. Začaly se objevovat závady v řízení a organizaci práce. Opět se potvrdilo, že stavba stojí » padá se stavbyvedoucím a mistry. Docházelo ke kádrovým změnám, jenže chyby, nedodělávky a zanedbání některých nutných prací — tady tamu říkají »pomníčky« — ukrádaly čas, vytvářely nepříjemné situace, v nichž se těžko držely nervy na uzdě. V. Jakeš už nebyl kopáčem. Se zdarem absolvoval armovačský kurs a společně 6 novým přítelem, bývalým fotografem, i s dalšími ukládali podle výkresů »železa« ocelových konstrukcí do šalunků a betonu. Když však bylo potřeba, přiložili ruce k dílu i jinde. Ke komplexu stavby mládeže patří I přehrada (z té nyní čerpá vodu stará barevna). Její základy jsou ve skále, která se původně lámala i v noci v záři reflektorů. Byl mráz. Odstřelené balvany stavbaři odnášeli na hromady — a stávalo se, že ranní směna kameny přemisťovala jinam. Zbytečná práce lidi dráždila. Přestávali si jí vážit. A stalo se, že autobus vezoucí směnu k přehradě zastavil u hostince; cestující i řidič si skočili na jedno pivo. Ala nezůstali u jednoho. Jako by se otevřel ventil u kotle s přetlakovou párou. Jazyky rozvázaly — ze zastaveni byla rvačka, jaká se často nevidí. Dveře vyražené, řidič odmítl pokračovat v jízdě. Směna, až asi na tři dělníky, kteří ее nedali pivem zlákat, nenastoupila. Někdy I zlo bývá pro něco dobré. Ti, kteří zameškali šichtu, museli zaplatit prostoje autojeřábu; byly to vysoké částky. Přehrada pak dostala nového mistra, který uměl práci řídit a organizovat. Člověka, který nemiluje polovičatosti. »Chválí jen málokdy,« charakterizoval ho V. Jakeš. »Spíš řekne: Je to skoro dobrý. Nebo: Mohlo by to být ještě lepší. Ale vždycky vyloží, co a jak se má udělat, dokdy i proč. Jak si to představuje. A jasně. Vyslechne námitky a připomínky, ale usměrní sebelepšího zedníka či armovače, kdyby snad chtěl práci odbýt.« Mistr Krtouš má úctu i respekt. H R H Na vrchu Hainbergu je nová věž s vodojemem, která také patří k barvírně. »Tu jsme též armovali,« řekl V. Jakeš. »Vyfasoval jsem výkresy a stavbyvedoucí mi přikázal, abych na kopec nechal odvézt železo. Když jsem se sháněl po nějakém vedoucím, dozvěděl jsem se, že už jsem dost zkušený pro samostatnou práci. Stal jsem se tedy jakýmsi parťákem. Poslyšte, je to vskutku velký rozdíl, něco dělat pod vedením jiného — a sám se starat o druhé. Měl jsem obavy, aby všechny míry »hrály«, kontroloval jsem rozteče, spolupracoval se stavebními dozorci Kotounem a Krimickým. Dělali jsme za každého počasí a často bez ohledu na hodiny.« Na Hainbergu pracovali armovačl asi čtyři měsíce. Po nich nastoupili beto.náři a tesaři. S. Kotoun i třikrát denně přijížděl nahoru, aby pomohl radou, upozorněním, kontrolou. A stále se snažil, aby pracující viděli i kousek dopředu: jak na jejich dílo naváží další. Denní kontrola byla velmi prospěšná. Celostaveništní výbor SSM, jehož je V. Jakeš členem, měl své starosti. Stavbaři o tomto orgánu tvrdí, že by! přísný. Jednal, totiž nesmlouvavě: »Flákáš se, zameškáváš směny. Seber si tedy svých pár švestek ...« že se tohle něktezajídalo. Ne, nikdy nebyli na stavbách mládeže jen sami uvědomělí, ukáznění a správní chlapci. Takový výběr je ideálem, nikoli však praxí. Stavba vychovávala — my stavíme stavbu, ona staví nás, to stále platí — ale uměla podržet, když byl výhled na změnu k lepšímu. Nebyl-li, pak, kamaráde, raději jed s ostudou pryč. I z Aše tedy někteří odjížděli dři», než se naplnil čas. Výbor se staral o volný čas stavbařů, o sportovní a kulturní podniky, zábavy, zájezdy. Hodně péče věnoval formování pracovních skupin, aby si v nich lidé navzájem pomáhali od špatných zvyků, přežitků a hloupostí. Hodnotil jejich socialistickou soutěž. A když bylo nutné, pomáhal jim zajistit i to, co se nepodařilo sehnat zásobovačům. Nejsou ocelové roury? Tak jedeme do Chomutova ... ...a svazáci ve Válcovnách trub roury udělali. Není dost cihel? Jede se do Chlumčan ... ... a mladí cihláři ve dvou mimořádných směnách cihly vyrobili. Takových akcí obětavé a pohotové pomoci bylo víc. Ted by však barvírna potřebovala antikorové potrubí, ale takové prý není k mánf v celé republice. Skutečně není? Jednoho dne přesunulo vedení armovače na čističku odpadních vod, která je vpravo od kotelny. Její stavba se nezvykle protahovala. Dávno prošly stanovené termíny, falešnou notou zněly sliby těch, kteří prácí řídili. Bylo tu mnoho předělávek — typické »pomníčky«. Svazáci se rozhodil, že převezmou celý objekt »na své tričko«. Tedy železářské i tesařské práce, betonáž až po hrubou stavbu. V té době nastoupil nový stavbyvedoucí, komunista |aroslav Jelínek, který přispěl stavbařům důkladným harmonogramem. Přesně v něm stanovil, co je třeba každý den udělat. Mladí najednou měli výhled na tři měsíce. »Bylo to bezvadné,« řekl V. Jakeš. »Stále jsme kontrolovali, co jsme udělali — a snažili jsme se mít alespoň malého „strejčka“, náskok. Vyžadovalo to hodně sebezapření, protože harmonogram nás nešetřil. Byl „našponovaný“, ale my jsme makali rádi, iprotože to bylo účelné.« Lidé nenávidí špatně řízenou práci. Takové to tedy, alespoň ve zkratce, bylo v Aši. A nyní se stavbaři rozcházejí. V. Jakešovi skončila smlouva sedmého dubna. Kde bude pracovat? Má několik nabídek a uvažuje o nich (nejlépe se mu prý přemýšlí v zátočinách pstruhového potoka, neboť je vášnivým rybářem). Loučit se bude také těžko. Ale dílo barevny v hrubé stavbě stojí. Je skutkem. A zřejmě ještě letos začne pracovat pro n. p. Tosta Aš a později i pro jiné podniky. Stavba mládeže nenávratně končí. Zařadila se do dlouhého zástupu.,, těch, které vydatně přispěly k výstavbě státu 1 k výchově jeho mladých budovatelů: k Litvínovu, Lidicím, Klíčavě, Nové huti Klementa Gottwalda, Kaučuku Kralupy i desítkám dalších. Také v Aši bývalo jen prázdné místo. Už není. MILOSLAV HAJEK Začátky VZPOMÍNKY DVOU Z TISÍCŮ PRŮKOPNÍKŮ První kroky Končí stavba mládeže v Aši BAREVNA Pochopitelně, rým stavbařům Эе Měsíc lesu. jen Stt Pudí \oai s pusk lěco přes itní lesy v mimo do: Z této výměri ny úkoly pln, především и Celopodniki práce, o zavi na zvýšení pi Jsou to jedna což ušetří jet kum. Novinkt lektivy čtyř t Lesáci jsou v představách většiny veřelnostl lidé, kteří ж po lese. Myslivost je však v celkovém objemu jejich ěinnostl ?dno procento. To hlavní je pěstování lesa. v oblasti Středočeského kraje hospodaří na 222 752 hektarech lesní tzor nad více než 12 000 hektary lesů JZ'D a drobných vlastníků, dodávají svým odběratelům ročně 590 000 plnometrů dřeva. Všechjen se eOprocentním stavem stálých pracovníků a rezervy hledají ebe. vý závazek to plně vystihuje. Půjde především o lepší přípravu dění nových strojů a pokrokové organizace pří těžbě. Velký podíl odukttvity práce sehrají nové typy traktorů pro přibližování dřeva. c traktory Zetor, některé s rádiovým ovládáním spojky a navijáku, noho pracovníka и každého traktoru, tak l švédské traktory Kocu v organizaci těžby je proudová metoda. Vyžaduje stmeleně ko'řevařů, kteří společně pracují a společně si rozdělují mzdu. Sami * NASE BESEDA V mládí se nám líbili indiánští bojovníci, kteří v románech K. Maye sedávali kolem ohňů, zadumaně pokuřovali a většinou mlčeli. Jen občas některý z nich něco prohodil — a to potom platilo jako zákon, jímž se ovšem řídil především on sám. Něco řekl a neustoupil od toho; ani když ho přivázali ke kůlu smrti. Moc nemluvit, ale stát si za tím, co se řekne, je vůbec ušlechtilá vlastnost, právem se opěvuje v románech a básních. Říkáme i běžně o lidech — ten toho sice moc nenamluví,, ale je za ním vidět kus práce. Jsou ovšem i takoví, kteří ani mnoho nemluví, ale také toho moc nenadělají. A nevymizeli dosud ani ti, kteří toho napovídají nezměrně víc, než kolik odvedou práce. Ale nejenom to: jsou schopni utopit v mořích řečí i každý dobrý počin a sebelepší myšlenku jiných. Řečmi, za nimiž se snadno vypozoruje hluboké nic, se každým druhým znechutí. Uvyknou si vidět v takovém člověku mluvku a nikdo mu neuvěří, ani když třeba přijde se skutečně dobrými záměry. Z pouhého povídání, byť by znělo jako rajská hudba, se žádný dům nepostaví. To bylo dávno, kdy dobrá huba a řeči stačily leckomu k tomu, aby byl dobře živ. Jestliže ještě dnes nastrkuje někdo místo skutečné práce slova, nemají to snášet především ti, na jejichž úkor se tak děje. P olitika naší strany za dlouhá léta od jejího vzniku se vždy skládala z méně slov, ale z více praktických činů. Pamatujeme si dosud na nesmírnou sílu hesla, pod nímž strana vyhrála volby v roce 1946 a obrovský zápas o získání většiny národa: Republice více práce, to je naše agitacel V politických poměrech, jak je podle vzoru z buržoazní republiky chtěli uspořádat po r. 1945 národní socialisté, lidovci i sociální demokraté, způsobilo to heslo poprask. Vždyť jaká byla vlastně náplň takzvané demokratické politiky? Převážně to byly fráze o demokracii, o různých mravních hodnotách, o nichž však nikdo nevěděl, co to vlastně je, o pospolitosti, humanitě, o odkazu předků a různých obrodách. A do toho všeho komunisté najednou řekli: Ne v řečech, ale v práci se měřme! Nechť občané pak sami rozhodnou, kdo to myslí s republikou poctivě. Věřili jsme a nezklamali se v tom, že pracující půjdou za tím, kdo pracuje, staví republiku na pevné .nohy. Lid dal svůj souhlas k politice činů komunistické strany. Zajisté, že ti, kteří dali důvěru komunistické straně, nepřihlíželi pouze k údobí těch několika rozhodujících měsíců. Znali namnoze z vlastních zkušeností, jak pevně stála strana v čele bojů pracujících, když jim šlo o obhájení pouhé existence, že neohroženě vystupovala za fašistického ohrožení republiky a organizovala aktivní odpor proti vrahům našeho národa. Při tom všem se strana nevyhýbala styku s lidem, komunisté neuhnuli před žádnou slovní půtkou, naopak vyhledávali kdejakou příležitost, aby pracujícím objasnili záměry a cíle strany i osvětlili zhoubnost politiky jiných stran. Rozhodující však bylo, že za slovy bezprostředně následovala praktická činnost, při níž se občané mohli přesvědčit, že slova, pokyny i rady komunistů jsou poctivě míněny. Bylo tomu tak i dále. Všem zásadním přeměnám Méně slov, více činů v životě naší společnosti předcházela vždy obsáhlá vysvětlující činnost na schůzích, aktivech i v osobních rozhovorech komunistů s ostatními občany. Schůze, porady, aktivy, na nichž se projednává, jak dále postupovat, jakou cestou se ubírat, co přitom překonávat, s čím počítat, mají nesmírný význam pro naši činnost, pamatujeme dobře, jak se tuto činnost sna• žili zhanobit pravicoví oportunisté. Už dávno před lednem odsuzovali šmahem všechny schůze, porady a jiná shromáždění, učinili je terčem nepodařených vtipů. Mluvili o »byrokratické mašinérii, v které nelze nic jiného počít než schůzovat a poradovat«. Jak »poctivá« to byla kritika, jsme poznali potom, když honili občany od samého poradování... Svolávali sami od sebe v závodech schůze, aby na nich mohli štvát pracující proti straně a našim mezinárodním vztahům. Rozbory toho období v závodech ukázaly, že někteří vedoucí technici 1 jiní hospodářští pracovníci nevykazovali po řadu měsíců žádnou jinou činnost než schůzovou. Jejich vlastní práce, za kterou pobírali plat, zůstávala stát. V nejednom závodě si stěžovali, že se tehdy pracovalo bez perspektiv a plánů technického rozvoje. Takzvané rady pracujících zasedaly takřka nepřetržitě po větší část dne. Dohadovaly se (většinou bez komunistů), jak rozdělovat zisk. To stálo více přemýšlení, než co udělat pro to, aby se vůbec mohlo pracovat a aby byly nějaké zisky. Kolik jen schůzí, porad, aktivů spolykalo jednání, jak ss zbavit pravičákům a jejich plánům nepohodlných lidí. Někdo »odhalil« třeba v řediteli »konzervativce« a už to jelo, porada stíhala poradu, schůze schůzi, dokud napadený neutekl ze závodu nebo si nesáhl na život. Schůzovalo se tak, že bylo všechno pohromadě. Svolala se třeba stranická členská schůze, ale komunisté na ní byli v menšině, ukřičeli je, ani si »neškrtli«, jak se říká. Vůbec to bylo tehdy zlaté období mluvků. Ke cti přišel kdekdo, komu jela huba, i když měl obě ruce levé. Ještě dnes si o organizátorech pravicově oportunistického spiknutí v závodech vyprávějí, že to vyrukovali »mistři řečí«. Na výsluní se drali lidé, které už dávno předtím nikdo nebral vážně, jednoduše proto, že se neměli nikdy k dílu. A víme dobře, že především podle toho, jak se kdo staví k práci, posuzuje kolektiv ty, kteří dokáží nějak vyniknout. A le abychom si dobře rozuměli s tím schůzováním: velmi by uškodilo, jestliže by někdo šmahem odmítal všechny porady a schůze. Vždyť jsou to právě schůze, jejichž prostřednictvím pracující uplatňují svůj vliv na řízení. Stranické schůze například jsou jednou z forem uplatňování práv a plnění povinností členů. Jestliže tedy schůze, porada, aktiv splní svůj účel, nelze je pokládat za něco, kde se pouze mluví a maří čas. Zbytečné a jasnou ztrátou času jsou takové schůze a porady, kde se něco omílá kolem dokola a nedojde se k žádnému kloudnému výsledku, nic se nevyřeší. Čili — závěry žádné, řeči se zapomenou, za pár dnů už si nikdo nepamatuje, o čem všem se mluvilo, a zbývá jen ten pocit zbytečnosti a rozmrzelosti, který vede k neúčasti na příštích schůzích. Nejhorší a zhola zbytečné jsou pak takové schůze a porady, které se pořádají, jen aby se »vykázala« činnost. Ze všeho je tedy zřejmé, že ne samy schůze a porady, ale prázdné žvanění, neustálé omílání obecně známých věcí zabírají drahocenný čas, brzdí práci a znevažují všechny dobře míněné záměry. Zajisté, odstraňme z našeho života každou nadbytečnou poradu, konferenci. A vyhlašme boj prázdnému mluvení i na takových poradách a schůzích, jež jsou jinak platné a užitečné. JIRI SVOBODA Kreslil ť. PAZDERKA PRÁVO A4 Sobota dne 8. dubna 1972 RUDÉ