Rudé Právo, červen 1972 (LII/127-152)

1972-06-24 / No. 147

Čemu slouží štvavý vysílač? V předcházejících článcích o Svobodné Evropě jsme čtenáře seznámili 8 obrovskou kampaní, která byla vedena v západních zemích na podporu Svobodné Evropy. Dnes bychom si chtěli poněkud blíže všimnout situace v mnichovském vysílači, zejména v jeho československém oddělení. Svobodná Evropa má prozatím tedy zajištěn svůj chlebíček. Na jak dlouho, na to dá odpověď čas. Aféry kolem Svobodné Evropy ne­daly spát poúnorovým i posrpnovým emigrantům ve Svobodné Evropě. Nervozita, která je zachvátila, se ne­dala ututlat. Nejenže takřka denně sbírali každý hlas, který mohl ovliv­nit jednání v obou komorách ame­rického Kongresu, ale usilovně hle­dali protekce, navazovali spojení s prominentními emigranty v různých zemích světa a organizovali si pod­poru přímo ze zemí socialistického tábora. Citovali dojemné '(samozřej­mě anonymní) dopisy, psané údajně českými studenty a jinými občany re­publiky. Jako Damoklův meč stále nad nimi visí otazníky: co ale dál? jak se svět vypořádá s problémy, které musí ře­šitu jednoho stolu? Neustále si musí klást nyní i do budoucna otázky: co ještě přinesou kontakty SSSR s USA a politika mírového soužití? Nevy­­hostí nás z Německé spolkové repu­bliky? Naskýtá se opravdu otázka, jak dlouho bude NSR, která také konec­konců nsiluje o zlepšení vztahů mezi Západem a Východem — ochotna dá­vat své území pro zcela zjevné ame­rické zájmy. Ví přece velmi dobře, že tím sama poškozuje své vlastní zá­jmy, protože její slova o dobré vůli urovnat poměry znevažuje fakt, že trpí na svém území cizí štvavou vy­sílačku. Víme z pramenů západoněmecltých novinářů, kterým nejsou poměry v mnichovském vysílači SE tak zce­la tabu, několik zajímavých podrob­ností. Týkají se nejen atmosféry v mnichovském vysilači Svobodné Evropy, ale i jednotlivých vztahů me­zi oběma soupeřícími emigrantskými skřípinami — poúnorovou a posrpno­vou; známe některé vnitřní směrnice práce Rádia SE, a tak máme dosti přesný obrázek života emigrantů v SE, který není skutečně žádnou idylou. «Čí CHLEBA JÍŠ ...« Často se komentátoři vychloubají neomezenou svobodou; živí ve svých posluchačích představy, že oni sami rozhodují o tom, co se bude vysílat, že oni určují — jako znalci Česko­slovenska, za které se považují — politiku SE. Ve skutečnosti tomu tak není. Bez souhlasu Američanů, kteří zastávají všechny vedoucí funkce, ni­kdo ve Svobodné Evropě nesmi ani zakašlat. Konečně, v prvním článku jsme několikrát citovali výroky ofi­ciálních představitelů o tom, že Svo­bodná Evropa je vedena Američany a že pracuje v souladu se státními zájmy a cíli americké zahraniční po­litiky. Proto mohou komentátoři sto­krát říkat, že jsou nezávislí, svobod­ní, když víme — a oni to vědí nej­lépe sami — že jsou plně závislí a plně nesvobodní. U nás se mnozí z nich cítili stísně­ni skutečností, na niž my, socialis­tičtí žurnalisté, jsme hrdi a kterou neskrýváme. Ano, jsme spojeni se so­cialistickým státem, veřejně, otevře­ně straníme věci socialismu, věci děl­nické třídy. To se jim ale zajídalo, a tak se raději v cizím žoldu ohánějí frázemi o svobodě a nezávislosti a nemají odvahu říci: »Sloužíme impe­rialismu, jsme závislí na dolaru.« Máme takové trefné přísloví: »Kdo chce kam, pomozme mu tam.« Nám konečně mohou být lhostejné subjek­tivní pocity lidí, kteří zradili. Panika, která vznikla v době disku­sí kolem SE, byla velká. Zvyšovala ji i skutečnost, že do Mnichova a evropských odboček Rádia SE přijíž­děli a přijíždějí takřka stále různé kontrolní návštěvy z USA, které zkou­mají’ efektivnost jednotlivých úseků. Americké vedení již při řadě příleži­tostí nabádalo své zaměstnance na všech úsecích к hospodárnosti a určilo některá úsporná opatřeni. Ne­málo se mluvilo i o eventuálním značném propouštění, které by prav­děpodobně postihlo ty, kteří jsou v SE zaměstnáni kratší dobu než osm let (kvůli odstupnému). Nově vzniklá situace kolem SE sl vyžádala 1 některá opatření ve vnitř­ní struktuře Rádia Svobodná Evropa. Byla např. vydána nová směrnice к obsahu vysílání, podle níž nebudou povolovány relace,. které ■ by zjevně »narušovaly diplomatické vztahy mezi Západem a Východem«. Za dodržení tohoto pokynu odpovídají přímo ředi­teli RSE všichni pověření pracovníci, kteří schvalují jednotlivé pořady. Zpráva o tom, že jsou к dispozici peníze pouze do února, vyvolala me­zi zaměstnanci takovou paniku, že ře­ditel rnnichovského vysílače Ralph E. Walter se ve zvláštním připíše obrá­til na veškeré osazenstvo, kde žádal 0 klid a trpělivost. NEVRAŽIVOST MEZI UTEČENCI Nevraživost, která vládne mezi jed­notlivými skupinami emigrantů uvnitř československého oddělení, se proje­vuje i mezi československým odděle­ním a jinými. Není to tedy jenom zá­vist, ale také , nedůvěra, které zne­klidňují ovzduší. Tuto atmosféru vzá­jemné nedůvěry mezi emigrantskými zaměstnanci zesílil návrat kapitána Czechowicze do Polska. Ona už to byla vlastně otevřená kontroverze mezi zaměstnanci československého a polského oddělení. Českoslovenští emigranti vyčítali polským, že v je­jich oddělení byl zaměstnán komu­nistický špión, a polští emigranti na oplátku poukazovali na to, že prý jsou zřejmě komunističtí agenti i me­zi československými emigranty, za­městnanci RSE. V té souvislosti na­značovali, že jsou pravděpodobně me­zi nově přijatými posrpnovými ute­čenci. To, co vidíme mezi utečenci v Ji­ných kruzích, se zcela koncentrova­ným způsobem projevuje v mnichov­ském vysilači. Ti staří, co uteklí z vlasti ve chvíli, kdy se u nás ujal moci pracující lid, a kteří byli vždy­cky odpůrci komunismu, žárlí na ty nové, posrpnové. Jejich averze je mo­tivována především existenčními dů­vody, ale jsou tu i politické motivy. Staří zaměstnanci se velmi často vy­slovují o nových v tom smyslu, že jsou to lidé »odkojení komunistickým režimem«, kteří v době jejich největ­šího boje proti komunismu »svazáko­­vali a kolaborovali« s marxistickým socialismem. Dokonce jedno vystou­pení Slávy Volného, v němž popiso­val svá svazáoká léta, přimělo starší zaměstnance, aby u ředitele čs. od­dělení, poúnorového emigranta dr. Pecháčka protestovali. Žárlí na se­he navzájem, závidí si každou mar­ku, šíří jeden o druhém pomluvy, do­nášejí nadřízeným, špiclují. Americké vedení šlo cestou přijí­mání posrpnových a nových uprchlí­ků. Vychází z toho, že řada starých zaměstnanců ztratila příslušný kon­takt se svou bývalou vlastí a navíc někteří propadli dlouholeté rutině, vycházející z období studené války, a tak zaostávají jak obsahem, tak 1 formou za požadavky soudobé ame­rické politiky, která se orientuje mj. především na vyvolávání nespokoje­nosti v řadách mladé generace v so­cialistických zemích. A tak politická i fyzická staroba, lpění na starých metodách i malá operátivní přizpů­sobivost některých dlouholetých za­městnanců RSE vyvolává nelibost u samotných Američanů, kteří dávají přednost novým koncepcím. Jenomže ono Je to Jako v té básni o dědově míse. Stejný osud postihuje a postihne i tu mladší emigrantskou generaci. Také ona už vybila svůj ‘ prach, ztratila kontakty a pomalu se dostává tam, kde byli její předchůd­ci: neplodně kombinuje, vymýšlí si, dělá »prognózy« a tváří se zasvě­ceně. A když ty předpovědi někdy nevy­jdou, pak za to nemohou oni, ale »to­talitní státy«, jak říkají našim ze­mím, protože jsou tak trestuhodně tajnůstkářské. To není náš výmysl, to si vymyslel pan Jezdínský. Ze Svo­bodné Evropy jsme 21. dubna sly­šeli: »Není vinou západních vědců, od­borníků i žurnalistů, kteří se zabýva­jí východní Evropou, že totalitní stá­ty jsou úzkostlivé tajnůstkářské ... a že tedy každý, kdo studuje východo­evropské záležitosti, musí občas uží­vat metody logické dedukce, přičemž omyl nemůže být pochopitelně vylou­čen.« Ano, metoda logické dedukce patří к metodám vědecké práce, í právo na omyl к ní patří. Ale to, co dělají agenti ze Svobodné Evropy, není vě­decká práce. To snad ani nám by neměli namlouvat. Naši lidé vědí, co se děje u nás v zemi, nemají pocit, že jejich stát je vůči nim tajnůstkář­ský. A jeví-li se takový Svobodné Evropě, nu, přece jí nebudeme pře­dem hlásit každý krok, který hodlá­me udělat. Ale vraťme se ještě к vnitřním po­měrům v mnichovském vysílači, aby­chom si udělali obrázek o pěkně tvrdém režimu: o takovém se doma bývalým čs. redaktorům ani nesnilo. Předešleme, že sl redaktoři hmotně špatně nežijí. Sice zdaleka nedosahu­jí platů západoněmeckých novinářů, ale mají zajištěnu poměrně slušnou existenci. Bydlí v zaměstnaneckých bytech na Siegfriedstrasse, dostávají odměny za »zvláštní úkoly« apod. Vnitřní režim je pro, zaměstnance­­utečence poměrně přísný. Mohou na­vštěvovat pouze ten obor, s nímž jsou v pracovním styku; každý svůj styk s občany ze socialistických zemí musí hlásit; musí trpět, že jsou je­jich telefonní hovory odposlouchá­vány zvláštní bezpečnostní službou Svobodné Evropy, že je jim otevírá­na každá, i soukromá koresponden­ce atd. Zdržovat se v budově RSE po pracovní době je zakázáno, chce-li tam někdo být po ní, musí žádat o zvláštní povolení vedoucího praco­viště. V případě změny bydliště jsou zaměstnanci RSE povinni ji hlásit svému představenému ještě dříve, než se přestěhují. Podle dílčích směr­nic musí v některém období zaměst­nanci hlásit písemně svým nadříze­ným, kdy a kde hodlají strávit svou dovolenou. Služební styk v budově musí být veden v anglickém jazyce. KDO SE SKRÝVÁ ZA JMÉNY Mnozí z emigrantů používají v re­lacích pseudonymy. Někteří by sku­tečně neradi, aby si na ně doma roz­pomněli ti, kteří je znali dříve. Vět­šina z nich se politicky angažovala, jsou to bývalí předúnoroví národní socialisté, lidovci, členové sloven­ských buržoazních stran, nu a ti noví též bývalí komunisté. Vezměme pro ilustraci alespoň ně­která jména, ať už skutečná či smyš­lená, a podívejme se, kdo se za nimi skrývá. Fousek je ve skutečnosti Ja­romír Netík, rodák z Hradce Králové, bývalý příslušník Melantrichu, člen národně socialistické strany. Po Úno­ru utekl do zahraničí. Spolupráce s americkou rozvědkou mu není ne­známou. Stejnou politickou přísluš­nost, stejné dřívější zaměstnání v Me­lantrichu má í tzv. Jožka Pero, Jinak Josef Pejskař. Jiný výtečník, Stehlík, tedy Jaroslav Strnad, byl také u ná­rodních socialistů, ale potom kon­junkturálně změnil legitimaci a pře­šel к sociálním demokratům. Tomáš Roček není žádný Roček, ale dr. Vla­dimír Kulhánek,1 bývalý redaktor Svo­bodného zítřku, národní socialista. Ján Havran je Antonín Šepítko, ně­kdejší člen Slovenské demokratické strany. Žoviální jméno strýce Konopy si vymyslel František Vohryzka, bý­valý funkcionář národně socialistic­ké strany; otec Kříšťan je Alexander Heidler, bývalý docent bohoslovecké fakulty atd. Nemá smysl uvádět všechna jména. Jedno totiž tito lidé mají naprosto společné — nenávidí socialistické Československo. Vždyť právě po úno­ru 1948, kdy se zhroutily Jejich na­děje, od nás odešli. A přijali zaměst­nání, které jim dovolovalo vybíjet si nenávist a připravovat zvrat. Tedy to druhé se jim nepodařilo, ale oni sami zřejmě po léta věřili — jejich vysí­láni z té doby to dokazuje — že se jednou vrátí. Třeba sl myslel, že opět zabere své polnosti i bývalý statkář, člen agrární strany a Zelené inter­nacionály dr. Jiří Brych, který dnes tak »starostlivě« komentuje čs. země­dělství pod pseudonymem Chmelař. S Jakou chuti se o »osvobození« Československa staral Jiří Kovtun (používá pseudonymy Jiří Kotva, Jiří Zahradník), když řídil rubriku Vzka­zy domovu! Věděl, že těchto »vzka­zů« využívá americká zpravodajská služba jako prostředek к řízení agen­tů vysílaných do Československa, aby tu prováděli diverzi. Všichni tito lidé se snaží — ze­jména teď, když už Svobodná Evro­pa upustila od linie tzv. osvobození — vypadat jako občané, kteří mi­lují svou zemi, kteří milují pracují­cí lid a kteří si nepřejí nic jiného, než aby se tomuto lidu žilo dobře. Pro Jeho blaho sdílejí trpký osud emigrantů v domnění, že jim za to někdo bude vděčný. Dlouho, příliš dlouho nežili v Československu, a tak nemohou vědět, že pro bývalé fabrikanty, statkáře, funkcionáře zprofanovaných stran, zbankrotělé politiky a b.uržoazní pisálky, kolabo­ranty s nacisty není u nás místa. A ti noví — Volný, Jezdínský, Do­stál, Jedlička, Pecháček ml., Přibík atd. atd. — ti vlastně už nemusejí nic skrývat. Ani své Jména. Poznali Jsme jejich ledví. Ani pro ně už není u nás místo. PODIVNÉ METODY Značnou část informací získává Svobodná Evropa za použití metod a způsobů, jaké Jsou uplatňovány zpra­vodajskými organizacemi západních států, zejména CIA. Obrací se na československé obča­ny, kteří vyjíždějí do kapitalistických zemí jako turisté či služebně. Od nich získává zejména informace z oblasti vnitropolitického života. Na této činnosti se podílí kromě Rádia SE Mnichov další jeho odbočky. V mnoha případech čs. občan ani neví, že podává informaci pro tuto nepřátelskou instituci. Určení pracov­níci — jsou to obvykle spolupracov­níci americké špionážní služby CIA — к získáváni informaci používají různých krycích průkazů, mj. také místních ústavů pro výzkum veřejné­ho mínění, cizineckého ruchu apod. Podle pramenů západních sdělova­cích prostředků bylo od roku 1901 takto »zpovídáno« 34 000 osob ze so­cialistických zemí. Všechny informace jsou soustřeďo­vány na analytickém pracovišti, kde jsou pečlivě archivovány a po vyhod­nocení zařazeny buď do vysílání, ne­bo к jiným účelům, které jsou v pod­statě koordinovány tak, aby odpoví­daly zahraničně politické koncepci Spojených států. Zvláštní evidence Je věnována vedoucím pracovníkům ČSSR ze všech úseků, vynikajícím odborníkům a také těm, kteří jezdí pravidelně do zahraničí. V evidencí Jsou vedeni také všichni ti, kteří během svého zahraničního pobytu poskytli přímé či nepřímé informace pro účely Rá­dla Svobodné Evropy. Západoněmecký novinář A. Schül­ler uvádí v Die Weltwoche 19. břez­na 1971: »Dř. Hanuš Hájek, vedoucí českého oddělení v Research and Analysis Department, mě zavedl do biografického archívu: 1 nejnižší funkcionáři se z něho vynořovali se všemi údaji od jejích projevů až po jejich zvyklostí, jak trávit dovolenou. Těchto informací používají 1 západní vlády.« Obdobným způsobem jsou vedeny údaje o podnicích a institucích. Analytický a evidenční systém Rá­dia Svobodné Evropy je všeobecně považován za nejdokonalejší nay úze­mí západní Evropy. Proto je také ma­ximálně využíván širokou antikomu­­nistickou frontou jiných protisocia­­listických institucí a jednotlivců, včetně různých skupin českosloven­ské posrpnové a poúnorové emigrace. □ ZÁVĚREM: Nebývá zvykem v našem listě, aby­chom se tak dlouze a podrobně za­bývali Svobodnou Evropou. Obvykle nepolemizujeme s jednotlivými rela­cemi, protože nám nestojí za to. Ten­tokrát jsme tak učinili, abychom zdů­raznili, že Svobodná Evropa narušuje styky, vměšuje se dá vnitřních záleži­tostí a celá její činnost, kterou ne­lze redukovat jen na slova vypuště­ná do éteru (má i jiné funkce), je vážnou překážkou v úsilí o mírové soužití. Československo vítá každý krok, směřující к uvolňování napětí. Se sympatiemi hodnotí všechny pozitiv­ní změny, které vedou к zajištění mí­ru a bezpečnosti v Evropě. Ale Rádio Svobodná Evropa к těmto našim představám rozhodně nepatří! JARMILA HOUFOVA Bez vody není života. Vody je vše­obecný nedostatek. Také Jablonec nad Nisou, město na úpatí Jizerských hor, potřebuje pro svou průmyslovou i by­tovou výstavbu stále více vody. Stejně je tomu tak I v dalších městech a obcích jabloneckého okresu. Dávný sen zdejších obyvatel využít bohatých zdrojů nedalekých hor se konečně stává skutkem. První etapa byla započata a stavba vodovodu l přehrady Souš se stává skutečností. Pracovníci oborového podniku Vod­ní stavby Praha, závod Teplice, to dobře vědí a snaží se, aby voda do jablonce tekla co nejdříve. Již v loň­ském předvolebním období stavbaři odevzdali závazek, ve kterém slibují, že jíž letos na podzim bude mít měs­to v každé vteřině o patnáct litrů vo­dy více, než má dosud. V loňském roce se začalo s výstav­bou ubikací, závodní kuchyně a úpravny vody. Plán určoval prostavět zhruba osmnáct a půl miliónu korun. Stavbaři sl však sami určili úkol o pět a půl miliónu vyšší. V říjnu viděli, že mají dostatek sil a také dobrý přísun materiálu, takže byly předpoklady dalšího zvýšení o tři mi­lióny. A než utrhli z kalendáře poslední list, vytvořili pracující teplického zá­vodu Vodních staveb dílo za 35 mi­liónů korun. Vedoucí stavby ing. Mi­loš Beneš odpověděl na otázku, kdo by z jeho stavbařů zasloužil pochva­lu za tento úspěch, aniž dlouho přemýšlel: »Nerad bych na někoho zapomněl. Ono je to osmdesát lidi kteří se dovedou s prací porvat. Mno zí se mnou pracuji už deset i více lei Jsou to všichni dříči a je na ně spo lehnutí. Mohu za ně za všechny dá krk.« A to je snad nejlepší vizitka stavbařů na Souši. Při naší návštěvě stavby nám bláto zatékalo do polobotek a všude stála voda, protože měsíce květen i červen byly velmi bohaté na srážkovou čin­nost. Se starostlivým pohledem na jednotlivé skupiny svých »dříčů«, těžce zkoušených špatným počasím a zimou, vzpomínal ing. Beneš na stav by, které již přivedl jako vedoucí na svět: vodní díla Fláje, Lipno, skupi­nový vodovod Mělník—Kladno—Kra­lupy atd. Stavbě dominuje betonová silueta budoucí úpravny vody, která byla za­počata brzy na jaře. Dnes už je úpravna vody vybetonována a pracu­jící košlckých Hutních staveb — dí­ky tomu, že Základna uranového prů­myslu dodala včas ocelovou kon­strukci — dokončují již metalizaci ocelových prvků, což vlastně známe ná asi osmimikronový nános cínu na všechny části, které přijdou do styku s vodou. A nyní začíná výstavba vlastní ocelové konstrukce a pak na­stoupl montéři ze Sigmy... Přehrada Souš se brzy stane záso­bárnou pitné vody pro Jablonec a ši­roké okolř. Tím končí éra přehrady jako rekreačního střediska. Koupáni zde bude zrušeno, na březích jezu už nespatříme štíhlé stěžně plachetnic. Avšak rekreanti a zahraniční turisté, kteří přijíždějí do Jizerských hor za jejich ještě neporušenou krásou, ne budou poškozeni. Nedaleko bude vy­budováno moderní koupaliště. Novou výstavbou nebude porušen ráz kraji­ny, neboť 1 samotná úpravna vody bude připomínat stylový horský ho­tel. Stejně tak i domky pracovníků, kteří budou dbát o čistotu vody, bu­dou zapadat do rámce krajiny. Tím ovšem dílo ing. Beneše a jeho »dříčů« neskončí. Ještě v této pětilet­ce bude započata stavba velké pře­hrady na Kamenici v Jizerských ho­rách. ZDENĚK FRANTAL voda pro žíznivé město tieí přijede autobus ... Foto L. VALNOHA Vypuštěná přehrada Souš. Dno musí být zbaveno bahna a stovek poloshnilých kořenů bývalého smrkového lesa. Výtokový tunel, jimi poteče upravená voda do údolí. Snímky J. VOREL NASE BESEDA. D opis je obálka a v ní složený papír, tedy docela obyčejná věc. Obyčejná, pokud je papír čistý a obálka bez adresy. Z dopisů ne­mívají lidé strach jako z telegramů, naopak, otvírají je s dychtivostí jako novou knihu. Če­kají v nich obvykle slova lásky, která se ji­nak ostýchají překročit práh rtů. nebo důvěr­nou zpověď, vyznání, prosbu, něhu, dokonce ani výčitky a zlostné klnutí nemají na papíře tak ostré hrany. К napsání listu stačí chvilka, sotva škobrtne pero přes první řádky, myšlenka rychle střídá myšlenku, řadí se do příběhů, událostí rodin­ných, společenských ... Někteří lidé sice ne­radi dopisy píší, ale téměř všichni je rádi čtou. Každého potěší, že na něj někdo myslí, že ho někdo oslovuje »Milá Andulko«, že je najednou »Drahý taťka«, milovaný, vzpomína­ný... Dopis je pevná nit, která váže jedince к rodině, přátelům, známým, protože nikdo z lidí nedokáže žít sám. D opisy neputují pouze z Prahy do Benešova nebo do Košic, ale i přes hranice a moře, z jednoho světadílu do druhého. Některý syn nebo dcera odešli před časem z domova bez rozloučení — v náhlém hnutí mysli, z rebe­­lantství, lehkomyslnosti, z touhy po romantice, ale i ze strachu před trestem, odpovědnos­tí... Svět je velký a je v něm místo pro kaž­dého. Svět je opravdu tak velký, nový a cize krásný, až se v něm stýská po bezpečném a známém domově, po rozložilé lípě, která kvet­la před oknem rodného domku, po staré zvo­nici, po maminčině kárání a tátově věčném bručení... A z daleké ciziny přijde jednoho dne dopis plný hlasité chlouby a plný tichého stesku, pečlivě skrývaného mezi řádky. v»Ani nevíte, jak nedočkavě se čeká na kaž dou odpověď z domova Měl- jsem v Kanadě dobrou práci i slušné bydlení, ve fabrice také všechno klapalo jako hodinky, ale když jsem večer přišel domů, byl jsem sám mezi čtyřmi stěnami, i v hospodě je člověk sám, i v ki­ně... Nemohl jsem se zabydlet a zvyknout. Když mi bylo nejhůř, psal jsem dopisy: rodi­čům, sestře, kamarádům, spolužačkám,« vyprá­věl mi Jan V., který se před několika měsíci vrátil z Kanady. Rozložil přede mnou balíček dopisů. »Neztratil jsem z nich ani jeden, ne řekla byste, jak jsou různé a jaký mají vliv Když už jsem sám šebe téměř. přesvědčil, že se bez ohledu na to, že se mi bude doma ně kdo posmívat, že mě možná zavřou a nedo­stanu práci, kterou mám rád, přece Jen vrá­tím, přišel od příbuzných dopis plný nářků, spílání na všechno možné, žebrání o pár do­larů. »Buď rád, že jsi pryč, nestojí to tady za nic...,« tuhle větu jsem si pák opakoval každé ráno, byl to jakýsi protilék proti touze po do­mově. Vůbec mě nenapadlo, že mě třeba ne­chtějí domů, abych se s nimi nedělil o vilku po babičce, abych nechtěl nazpět motorku, pe­níze a televizí... Jenže pak přišel zase dopis od maminky: »Kdy už přijedeš domů, přece v té Kanadě nechceš zůstat do smrti, kdo by ti tam dal na hrob kytku ...,« to vité, maminka je ze starší školy, ale její dopisy byly ze všech nej­upřímnější, věřil jsem Jim. Do ciziny by měly chodit jen pravdivé dopisy.. « V šichni rodiče nejsou stejní, někteří jako by měli oči zalepené zlatými šupinami a v uších jim znělo jen cinkání mincí. Seděly jsme onehdy v malé útulné jídelničce nad gri­lovanými kuřaty: starší paní po mé pravici obí­rala kosti jen tak ledabyle, šetřila je pro svou kočku, druhá, mladší, se dělila o půlku kuřete s osmiletým synem. Nezajímalo ji, že se kluk nudí, že namáčí sousta do limonády a odkládá na kočičí talíř, zajímalo ji pouze vyprávěni sou­sedky, jejíž dcera s manželem utekli v osma šedesátém do Anglie. »Mají se dobře, jsou oba zaměstnáni v jed nom menším hotelu poblíž Londýna, často mi píší,« vyprávěla starší paní. Na důkaz pravdi vosti svých slov vytáhla z kabelky svazek do jusů. Přendavala je z ruky do ruky zvláštním láskyplným pohybem. »Dcera mi psala o ně­jaké české knížky, tak jsem jí koupila Babič­ku, nějaké romány od Karoliny Světlé a Kloster­manna ...« »Co má z knížek, to já, kdybych byla v ci­zině, chodila bych jen po obchodech a dívala se na výlohy. Prý tam na Západě mají samé krásné obchody,« řekla mladší žena závistivě, »a vůbec je prý tam všechno Ipjjší. Já říkám „mýmu“, že jsme měli také odiet, ale on je takový pecivál,« dodala trochu pohrdavě. »V cizině Je všechno ohromné, vynikající, a doma všechno špatné« — rodiče, kteří podob­ný zákusek předkládají denně svým dětem, nechť se po létech nediví, že Je pak jejich syn nebo dcera opustí kvůli pochybné touze po dobrodružství a »sladkém životě«. I doma byli vlastně pouhými běženci bez vlasti. B ylo Jich deset, ve věku od 18 do 24 let, někteří nepracovali, někteří byli jíž soud­ně trestáni, někteří nejednou přešli ilegálně hranice... »Vyhlíželi sice výstředně, ale na jejich chování i jednání nebylo nic podezře­lého ...« říkali o nich jejich spolucestující. Mládež se chce vždycky něčím odlišovat od starších, jinak česat, jinak strojit, na tom by nebylo nic zlého. Ale i výstřednost má své meze, svou míiju. Především rodiče, učitelé a vychovatelé by měli pozorně sledovat, aby ne­byla tato míra překročena. Byla to výstřední parta. Kolikrát v životě už asi zdvihli někteří její členové ruce s lahve­mi nad hlavami těch, kteří jim momentálně překáželi ve »svobodném« jednáni? Kolikrát předtím už asi udeřili druhého do tváře? Pře­ce nepřišli až v letadle na to, jak zabít člo­věka ... К tomu bylo zapotřebí projít určitou školou cynismu. V partě se naučí mladý člo­věk ledacos, obvykle víc špatného než dobré­ho: pít, slepě poslouchat vůdce, ani si vlastně neuvědomuje, že ze samé touhy po osvobození od rodičovské autority upadne do otroctví party. Vrah nepřesvědčoval pilota, aby změnil kurs — vůdce party nikdy nepřesvědčuje. Zastřelil kapitána Jána Mičicu, člověka, který mu ničím neublížil, otce rodiny, statečného, veselého chlapa, muzikanta a dobrého zpěváka, spor­tovce, trenéra fotbalového družstva žáků, pří­tele mládeže... Vrah udal cíl — Mnichov ne­bo Hamburk, kde prý čeká na únosce spousta dobrých známých. Pro starší generaci ma slo­vo Mnichov zvláštní zvuk — Je synonymem dosud neodčiněné zrady. B yla to parta, která vyhlížela výstředně, ale na jejímž chování 1 jednání nebylo nic podezřelého ... Kolik rodičů léta shovíva­vě mlčí к výstřednímu chování a jednání svých dětí! Proto nelze myslet pouze na únos a tragédil kolem něj, vnucuje se i další otáz­ka: proč v myslích deseti mladých lidí byla »jejich parta« na prvním místě a domov a ro­diče jako by pro ně neexistovali? Alkohol, dro­gy, nuda, mnoho peněz lehce nabytých, slabá vůle, nedostatek citu, péče a lásky rodičů —­­to je dlouhý řetěz příčin, na jehož posledním článku — je vražda. Osmnáctým rokem se u nás stává občan plnoletým a nemusí už ni­koho poslouchat, ale jsou ti chlapci a děvčata ve svých osmnácti letech skutečně už dospě­lí? L. Adamica opustil ilegálně vlast už jednou, stejně tak M. Trčka a J. Beran. Bude třeba na příště rozlišovat, kdo se to vrací z ciziny do­mů, jestli povaleči, dobrodruzi, pašeráci drog, alkoholici, zloději či lidé poctiví, pracovití, kteří čekali, až poplatí své dluhy, našetří na cestu, ženy opuštěné svými muži, chlapci, kte­ří utekli jen za vidinami nebo třeba z trucu, protože je zradila milá ... ■yivot není dálnice bez překážek Ani život JL v cizině není lehčí než doma. Naopak, každý, kdo si v ní pobyl nějaký čas, potvrdí, že »venku« se musí každý jaksepatří točit, aby se uživil. Mladí lidé nemají zkušenosti, stačí jim proto málo, aby vzplanuli a uvěřili pozlát­ku. Mají sklon к přehánění, zveličování před­ností a krásy »cizího peří«, podceňování vlast­ního. Přesně podle přísloví: Lépe se mi líbí tvůj křaplavý hrnec než můj celý. Téhle servilnosti bychom se měli zbavit. Tím, že dospělý syn nebo dcera odešli do cizí země, ještě nekončí morální odpovědnost rodičů za jejich životy a činy. Mnozí rodiče si to uvědomují. I když .syn dlouho neodpoví­dá, matka mu přesto trpělivě píše dopis za dopisem, dokud se zase neozve Jestli si dcera napíše o český román, babička navíc přibalí pohádkové knížky pro vnučku; zpěvník, po­hledy hradů, zámků a odznaky měst pro vnu­ka... Pro tyto dobré české mámy, které se nikdy, za žádných okolností nevzdávají svých dětí — není vlastenectví prázdným slovem! JIŘINA LIŠKOVA Zlaié šupiny RUDĚ PRÄVO ф V sobotu 24. června 19723

Next