Rudé Právo, červen 1972 (LII/127-152)
1972-06-24 / No. 147
Čemu slouží štvavý vysílač? V předcházejících článcích o Svobodné Evropě jsme čtenáře seznámili 8 obrovskou kampaní, která byla vedena v západních zemích na podporu Svobodné Evropy. Dnes bychom si chtěli poněkud blíže všimnout situace v mnichovském vysílači, zejména v jeho československém oddělení. Svobodná Evropa má prozatím tedy zajištěn svůj chlebíček. Na jak dlouho, na to dá odpověď čas. Aféry kolem Svobodné Evropy nedaly spát poúnorovým i posrpnovým emigrantům ve Svobodné Evropě. Nervozita, která je zachvátila, se nedala ututlat. Nejenže takřka denně sbírali každý hlas, který mohl ovlivnit jednání v obou komorách amerického Kongresu, ale usilovně hledali protekce, navazovali spojení s prominentními emigranty v různých zemích světa a organizovali si podporu přímo ze zemí socialistického tábora. Citovali dojemné '(samozřejmě anonymní) dopisy, psané údajně českými studenty a jinými občany republiky. Jako Damoklův meč stále nad nimi visí otazníky: co ale dál? jak se svět vypořádá s problémy, které musí řešitu jednoho stolu? Neustále si musí klást nyní i do budoucna otázky: co ještě přinesou kontakty SSSR s USA a politika mírového soužití? Nevyhostí nás z Německé spolkové republiky? Naskýtá se opravdu otázka, jak dlouho bude NSR, která také koneckonců nsiluje o zlepšení vztahů mezi Západem a Východem — ochotna dávat své území pro zcela zjevné americké zájmy. Ví přece velmi dobře, že tím sama poškozuje své vlastní zájmy, protože její slova o dobré vůli urovnat poměry znevažuje fakt, že trpí na svém území cizí štvavou vysílačku. Víme z pramenů západoněmecltých novinářů, kterým nejsou poměry v mnichovském vysílači SE tak zcela tabu, několik zajímavých podrobností. Týkají se nejen atmosféry v mnichovském vysilači Svobodné Evropy, ale i jednotlivých vztahů mezi oběma soupeřícími emigrantskými skřípinami — poúnorovou a posrpnovou; známe některé vnitřní směrnice práce Rádia SE, a tak máme dosti přesný obrázek života emigrantů v SE, který není skutečně žádnou idylou. «Čí CHLEBA JÍŠ ...« Často se komentátoři vychloubají neomezenou svobodou; živí ve svých posluchačích představy, že oni sami rozhodují o tom, co se bude vysílat, že oni určují — jako znalci Československa, za které se považují — politiku SE. Ve skutečnosti tomu tak není. Bez souhlasu Američanů, kteří zastávají všechny vedoucí funkce, nikdo ve Svobodné Evropě nesmi ani zakašlat. Konečně, v prvním článku jsme několikrát citovali výroky oficiálních představitelů o tom, že Svobodná Evropa je vedena Američany a že pracuje v souladu se státními zájmy a cíli americké zahraniční politiky. Proto mohou komentátoři stokrát říkat, že jsou nezávislí, svobodní, když víme — a oni to vědí nejlépe sami — že jsou plně závislí a plně nesvobodní. U nás se mnozí z nich cítili stísněni skutečností, na niž my, socialističtí žurnalisté, jsme hrdi a kterou neskrýváme. Ano, jsme spojeni se socialistickým státem, veřejně, otevřeně straníme věci socialismu, věci dělnické třídy. To se jim ale zajídalo, a tak se raději v cizím žoldu ohánějí frázemi o svobodě a nezávislosti a nemají odvahu říci: »Sloužíme imperialismu, jsme závislí na dolaru.« Máme takové trefné přísloví: »Kdo chce kam, pomozme mu tam.« Nám konečně mohou být lhostejné subjektivní pocity lidí, kteří zradili. Panika, která vznikla v době diskusí kolem SE, byla velká. Zvyšovala ji i skutečnost, že do Mnichova a evropských odboček Rádia SE přijížděli a přijíždějí takřka stále různé kontrolní návštěvy z USA, které zkoumají’ efektivnost jednotlivých úseků. Americké vedení již při řadě příležitostí nabádalo své zaměstnance na všech úsecích к hospodárnosti a určilo některá úsporná opatřeni. Nemálo se mluvilo i o eventuálním značném propouštění, které by pravděpodobně postihlo ty, kteří jsou v SE zaměstnáni kratší dobu než osm let (kvůli odstupnému). Nově vzniklá situace kolem SE sl vyžádala 1 některá opatření ve vnitřní struktuře Rádia Svobodná Evropa. Byla např. vydána nová směrnice к obsahu vysílání, podle níž nebudou povolovány relace,. které ■ by zjevně »narušovaly diplomatické vztahy mezi Západem a Východem«. Za dodržení tohoto pokynu odpovídají přímo řediteli RSE všichni pověření pracovníci, kteří schvalují jednotlivé pořady. Zpráva o tom, že jsou к dispozici peníze pouze do února, vyvolala mezi zaměstnanci takovou paniku, že ředitel rnnichovského vysílače Ralph E. Walter se ve zvláštním připíše obrátil na veškeré osazenstvo, kde žádal 0 klid a trpělivost. NEVRAŽIVOST MEZI UTEČENCI Nevraživost, která vládne mezi jednotlivými skupinami emigrantů uvnitř československého oddělení, se projevuje i mezi československým oddělením a jinými. Není to tedy jenom závist, ale také , nedůvěra, které zneklidňují ovzduší. Tuto atmosféru vzájemné nedůvěry mezi emigrantskými zaměstnanci zesílil návrat kapitána Czechowicze do Polska. Ona už to byla vlastně otevřená kontroverze mezi zaměstnanci československého a polského oddělení. Českoslovenští emigranti vyčítali polským, že v jejich oddělení byl zaměstnán komunistický špión, a polští emigranti na oplátku poukazovali na to, že prý jsou zřejmě komunističtí agenti i mezi československými emigranty, zaměstnanci RSE. V té souvislosti naznačovali, že jsou pravděpodobně mezi nově přijatými posrpnovými utečenci. To, co vidíme mezi utečenci v Jiných kruzích, se zcela koncentrovaným způsobem projevuje v mnichovském vysilači. Ti staří, co uteklí z vlasti ve chvíli, kdy se u nás ujal moci pracující lid, a kteří byli vždycky odpůrci komunismu, žárlí na ty nové, posrpnové. Jejich averze je motivována především existenčními důvody, ale jsou tu i politické motivy. Staří zaměstnanci se velmi často vyslovují o nových v tom smyslu, že jsou to lidé »odkojení komunistickým režimem«, kteří v době jejich největšího boje proti komunismu »svazákovali a kolaborovali« s marxistickým socialismem. Dokonce jedno vystoupení Slávy Volného, v němž popisoval svá svazáoká léta, přimělo starší zaměstnance, aby u ředitele čs. oddělení, poúnorového emigranta dr. Pecháčka protestovali. Žárlí na sehe navzájem, závidí si každou marku, šíří jeden o druhém pomluvy, donášejí nadřízeným, špiclují. Americké vedení šlo cestou přijímání posrpnových a nových uprchlíků. Vychází z toho, že řada starých zaměstnanců ztratila příslušný kontakt se svou bývalou vlastí a navíc někteří propadli dlouholeté rutině, vycházející z období studené války, a tak zaostávají jak obsahem, tak 1 formou za požadavky soudobé americké politiky, která se orientuje mj. především na vyvolávání nespokojenosti v řadách mladé generace v socialistických zemích. A tak politická i fyzická staroba, lpění na starých metodách i malá operátivní přizpůsobivost některých dlouholetých zaměstnanců RSE vyvolává nelibost u samotných Američanů, kteří dávají přednost novým koncepcím. Jenomže ono Je to Jako v té básni o dědově míse. Stejný osud postihuje a postihne i tu mladší emigrantskou generaci. Také ona už vybila svůj ‘ prach, ztratila kontakty a pomalu se dostává tam, kde byli její předchůdci: neplodně kombinuje, vymýšlí si, dělá »prognózy« a tváří se zasvěceně. A když ty předpovědi někdy nevyjdou, pak za to nemohou oni, ale »totalitní státy«, jak říkají našim zemím, protože jsou tak trestuhodně tajnůstkářské. To není náš výmysl, to si vymyslel pan Jezdínský. Ze Svobodné Evropy jsme 21. dubna slyšeli: »Není vinou západních vědců, odborníků i žurnalistů, kteří se zabývají východní Evropou, že totalitní státy jsou úzkostlivé tajnůstkářské ... a že tedy každý, kdo studuje východoevropské záležitosti, musí občas užívat metody logické dedukce, přičemž omyl nemůže být pochopitelně vyloučen.« Ano, metoda logické dedukce patří к metodám vědecké práce, í právo na omyl к ní patří. Ale to, co dělají agenti ze Svobodné Evropy, není vědecká práce. To snad ani nám by neměli namlouvat. Naši lidé vědí, co se děje u nás v zemi, nemají pocit, že jejich stát je vůči nim tajnůstkářský. A jeví-li se takový Svobodné Evropě, nu, přece jí nebudeme předem hlásit každý krok, který hodláme udělat. Ale vraťme se ještě к vnitřním poměrům v mnichovském vysílači, abychom si udělali obrázek o pěkně tvrdém režimu: o takovém se doma bývalým čs. redaktorům ani nesnilo. Předešleme, že sl redaktoři hmotně špatně nežijí. Sice zdaleka nedosahují platů západoněmeckých novinářů, ale mají zajištěnu poměrně slušnou existenci. Bydlí v zaměstnaneckých bytech na Siegfriedstrasse, dostávají odměny za »zvláštní úkoly« apod. Vnitřní režim je pro, zaměstnanceutečence poměrně přísný. Mohou navštěvovat pouze ten obor, s nímž jsou v pracovním styku; každý svůj styk s občany ze socialistických zemí musí hlásit; musí trpět, že jsou jejich telefonní hovory odposlouchávány zvláštní bezpečnostní službou Svobodné Evropy, že je jim otevírána každá, i soukromá korespondence atd. Zdržovat se v budově RSE po pracovní době je zakázáno, chce-li tam někdo být po ní, musí žádat o zvláštní povolení vedoucího pracoviště. V případě změny bydliště jsou zaměstnanci RSE povinni ji hlásit svému představenému ještě dříve, než se přestěhují. Podle dílčích směrnic musí v některém období zaměstnanci hlásit písemně svým nadřízeným, kdy a kde hodlají strávit svou dovolenou. Služební styk v budově musí být veden v anglickém jazyce. KDO SE SKRÝVÁ ZA JMÉNY Mnozí z emigrantů používají v relacích pseudonymy. Někteří by skutečně neradi, aby si na ně doma rozpomněli ti, kteří je znali dříve. Většina z nich se politicky angažovala, jsou to bývalí předúnoroví národní socialisté, lidovci, členové slovenských buržoazních stran, nu a ti noví též bývalí komunisté. Vezměme pro ilustraci alespoň některá jména, ať už skutečná či smyšlená, a podívejme se, kdo se za nimi skrývá. Fousek je ve skutečnosti Jaromír Netík, rodák z Hradce Králové, bývalý příslušník Melantrichu, člen národně socialistické strany. Po Únoru utekl do zahraničí. Spolupráce s americkou rozvědkou mu není neznámou. Stejnou politickou příslušnost, stejné dřívější zaměstnání v Melantrichu má í tzv. Jožka Pero, Jinak Josef Pejskař. Jiný výtečník, Stehlík, tedy Jaroslav Strnad, byl také u národních socialistů, ale potom konjunkturálně změnil legitimaci a přešel к sociálním demokratům. Tomáš Roček není žádný Roček, ale dr. Vladimír Kulhánek,1 bývalý redaktor Svobodného zítřku, národní socialista. Ján Havran je Antonín Šepítko, někdejší člen Slovenské demokratické strany. Žoviální jméno strýce Konopy si vymyslel František Vohryzka, bývalý funkcionář národně socialistické strany; otec Kříšťan je Alexander Heidler, bývalý docent bohoslovecké fakulty atd. Nemá smysl uvádět všechna jména. Jedno totiž tito lidé mají naprosto společné — nenávidí socialistické Československo. Vždyť právě po únoru 1948, kdy se zhroutily Jejich naděje, od nás odešli. A přijali zaměstnání, které jim dovolovalo vybíjet si nenávist a připravovat zvrat. Tedy to druhé se jim nepodařilo, ale oni sami zřejmě po léta věřili — jejich vysíláni z té doby to dokazuje — že se jednou vrátí. Třeba sl myslel, že opět zabere své polnosti i bývalý statkář, člen agrární strany a Zelené internacionály dr. Jiří Brych, který dnes tak »starostlivě« komentuje čs. zemědělství pod pseudonymem Chmelař. S Jakou chuti se o »osvobození« Československa staral Jiří Kovtun (používá pseudonymy Jiří Kotva, Jiří Zahradník), když řídil rubriku Vzkazy domovu! Věděl, že těchto »vzkazů« využívá americká zpravodajská služba jako prostředek к řízení agentů vysílaných do Československa, aby tu prováděli diverzi. Všichni tito lidé se snaží — zejména teď, když už Svobodná Evropa upustila od linie tzv. osvobození — vypadat jako občané, kteří milují svou zemi, kteří milují pracující lid a kteří si nepřejí nic jiného, než aby se tomuto lidu žilo dobře. Pro Jeho blaho sdílejí trpký osud emigrantů v domnění, že jim za to někdo bude vděčný. Dlouho, příliš dlouho nežili v Československu, a tak nemohou vědět, že pro bývalé fabrikanty, statkáře, funkcionáře zprofanovaných stran, zbankrotělé politiky a b.uržoazní pisálky, kolaboranty s nacisty není u nás místa. A ti noví — Volný, Jezdínský, Dostál, Jedlička, Pecháček ml., Přibík atd. atd. — ti vlastně už nemusejí nic skrývat. Ani své Jména. Poznali Jsme jejich ledví. Ani pro ně už není u nás místo. PODIVNÉ METODY Značnou část informací získává Svobodná Evropa za použití metod a způsobů, jaké Jsou uplatňovány zpravodajskými organizacemi západních států, zejména CIA. Obrací se na československé občany, kteří vyjíždějí do kapitalistických zemí jako turisté či služebně. Od nich získává zejména informace z oblasti vnitropolitického života. Na této činnosti se podílí kromě Rádia SE Mnichov další jeho odbočky. V mnoha případech čs. občan ani neví, že podává informaci pro tuto nepřátelskou instituci. Určení pracovníci — jsou to obvykle spolupracovníci americké špionážní služby CIA — к získáváni informaci používají různých krycích průkazů, mj. také místních ústavů pro výzkum veřejného mínění, cizineckého ruchu apod. Podle pramenů západních sdělovacích prostředků bylo od roku 1901 takto »zpovídáno« 34 000 osob ze socialistických zemí. Všechny informace jsou soustřeďovány na analytickém pracovišti, kde jsou pečlivě archivovány a po vyhodnocení zařazeny buď do vysílání, nebo к jiným účelům, které jsou v podstatě koordinovány tak, aby odpovídaly zahraničně politické koncepci Spojených států. Zvláštní evidence Je věnována vedoucím pracovníkům ČSSR ze všech úseků, vynikajícím odborníkům a také těm, kteří jezdí pravidelně do zahraničí. V evidencí Jsou vedeni také všichni ti, kteří během svého zahraničního pobytu poskytli přímé či nepřímé informace pro účely Rádla Svobodné Evropy. Západoněmecký novinář A. Schüller uvádí v Die Weltwoche 19. března 1971: »Dř. Hanuš Hájek, vedoucí českého oddělení v Research and Analysis Department, mě zavedl do biografického archívu: 1 nejnižší funkcionáři se z něho vynořovali se všemi údaji od jejích projevů až po jejich zvyklostí, jak trávit dovolenou. Těchto informací používají 1 západní vlády.« Obdobným způsobem jsou vedeny údaje o podnicích a institucích. Analytický a evidenční systém Rádia Svobodné Evropy je všeobecně považován za nejdokonalejší nay území západní Evropy. Proto je také maximálně využíván širokou antikomunistickou frontou jiných protisocialistických institucí a jednotlivců, včetně různých skupin československé posrpnové a poúnorové emigrace. □ ZÁVĚREM: Nebývá zvykem v našem listě, abychom se tak dlouze a podrobně zabývali Svobodnou Evropou. Obvykle nepolemizujeme s jednotlivými relacemi, protože nám nestojí za to. Tentokrát jsme tak učinili, abychom zdůraznili, že Svobodná Evropa narušuje styky, vměšuje se dá vnitřních záležitostí a celá její činnost, kterou nelze redukovat jen na slova vypuštěná do éteru (má i jiné funkce), je vážnou překážkou v úsilí o mírové soužití. Československo vítá každý krok, směřující к uvolňování napětí. Se sympatiemi hodnotí všechny pozitivní změny, které vedou к zajištění míru a bezpečnosti v Evropě. Ale Rádio Svobodná Evropa к těmto našim představám rozhodně nepatří! JARMILA HOUFOVA Bez vody není života. Vody je všeobecný nedostatek. Také Jablonec nad Nisou, město na úpatí Jizerských hor, potřebuje pro svou průmyslovou i bytovou výstavbu stále více vody. Stejně je tomu tak I v dalších městech a obcích jabloneckého okresu. Dávný sen zdejších obyvatel využít bohatých zdrojů nedalekých hor se konečně stává skutkem. První etapa byla započata a stavba vodovodu l přehrady Souš se stává skutečností. Pracovníci oborového podniku Vodní stavby Praha, závod Teplice, to dobře vědí a snaží se, aby voda do jablonce tekla co nejdříve. Již v loňském předvolebním období stavbaři odevzdali závazek, ve kterém slibují, že jíž letos na podzim bude mít město v každé vteřině o patnáct litrů vody více, než má dosud. V loňském roce se začalo s výstavbou ubikací, závodní kuchyně a úpravny vody. Plán určoval prostavět zhruba osmnáct a půl miliónu korun. Stavbaři sl však sami určili úkol o pět a půl miliónu vyšší. V říjnu viděli, že mají dostatek sil a také dobrý přísun materiálu, takže byly předpoklady dalšího zvýšení o tři milióny. A než utrhli z kalendáře poslední list, vytvořili pracující teplického závodu Vodních staveb dílo za 35 miliónů korun. Vedoucí stavby ing. Miloš Beneš odpověděl na otázku, kdo by z jeho stavbařů zasloužil pochvalu za tento úspěch, aniž dlouho přemýšlel: »Nerad bych na někoho zapomněl. Ono je to osmdesát lidi kteří se dovedou s prací porvat. Mno zí se mnou pracuji už deset i více lei Jsou to všichni dříči a je na ně spo lehnutí. Mohu za ně za všechny dá krk.« A to je snad nejlepší vizitka stavbařů na Souši. Při naší návštěvě stavby nám bláto zatékalo do polobotek a všude stála voda, protože měsíce květen i červen byly velmi bohaté na srážkovou činnost. Se starostlivým pohledem na jednotlivé skupiny svých »dříčů«, těžce zkoušených špatným počasím a zimou, vzpomínal ing. Beneš na stav by, které již přivedl jako vedoucí na svět: vodní díla Fláje, Lipno, skupinový vodovod Mělník—Kladno—Kralupy atd. Stavbě dominuje betonová silueta budoucí úpravny vody, která byla započata brzy na jaře. Dnes už je úpravna vody vybetonována a pracující košlckých Hutních staveb — díky tomu, že Základna uranového průmyslu dodala včas ocelovou konstrukci — dokončují již metalizaci ocelových prvků, což vlastně známe ná asi osmimikronový nános cínu na všechny části, které přijdou do styku s vodou. A nyní začíná výstavba vlastní ocelové konstrukce a pak nastoupl montéři ze Sigmy... Přehrada Souš se brzy stane zásobárnou pitné vody pro Jablonec a široké okolř. Tím končí éra přehrady jako rekreačního střediska. Koupáni zde bude zrušeno, na březích jezu už nespatříme štíhlé stěžně plachetnic. Avšak rekreanti a zahraniční turisté, kteří přijíždějí do Jizerských hor za jejich ještě neporušenou krásou, ne budou poškozeni. Nedaleko bude vybudováno moderní koupaliště. Novou výstavbou nebude porušen ráz krajiny, neboť 1 samotná úpravna vody bude připomínat stylový horský hotel. Stejně tak i domky pracovníků, kteří budou dbát o čistotu vody, budou zapadat do rámce krajiny. Tím ovšem dílo ing. Beneše a jeho »dříčů« neskončí. Ještě v této pětiletce bude započata stavba velké přehrady na Kamenici v Jizerských horách. ZDENĚK FRANTAL voda pro žíznivé město tieí přijede autobus ... Foto L. VALNOHA Vypuštěná přehrada Souš. Dno musí být zbaveno bahna a stovek poloshnilých kořenů bývalého smrkového lesa. Výtokový tunel, jimi poteče upravená voda do údolí. Snímky J. VOREL NASE BESEDA. D opis je obálka a v ní složený papír, tedy docela obyčejná věc. Obyčejná, pokud je papír čistý a obálka bez adresy. Z dopisů nemívají lidé strach jako z telegramů, naopak, otvírají je s dychtivostí jako novou knihu. Čekají v nich obvykle slova lásky, která se jinak ostýchají překročit práh rtů. nebo důvěrnou zpověď, vyznání, prosbu, něhu, dokonce ani výčitky a zlostné klnutí nemají na papíře tak ostré hrany. К napsání listu stačí chvilka, sotva škobrtne pero přes první řádky, myšlenka rychle střídá myšlenku, řadí se do příběhů, událostí rodinných, společenských ... Někteří lidé sice neradi dopisy píší, ale téměř všichni je rádi čtou. Každého potěší, že na něj někdo myslí, že ho někdo oslovuje »Milá Andulko«, že je najednou »Drahý taťka«, milovaný, vzpomínaný... Dopis je pevná nit, která váže jedince к rodině, přátelům, známým, protože nikdo z lidí nedokáže žít sám. D opisy neputují pouze z Prahy do Benešova nebo do Košic, ale i přes hranice a moře, z jednoho světadílu do druhého. Některý syn nebo dcera odešli před časem z domova bez rozloučení — v náhlém hnutí mysli, z rebelantství, lehkomyslnosti, z touhy po romantice, ale i ze strachu před trestem, odpovědností... Svět je velký a je v něm místo pro každého. Svět je opravdu tak velký, nový a cize krásný, až se v něm stýská po bezpečném a známém domově, po rozložilé lípě, která kvetla před oknem rodného domku, po staré zvonici, po maminčině kárání a tátově věčném bručení... A z daleké ciziny přijde jednoho dne dopis plný hlasité chlouby a plný tichého stesku, pečlivě skrývaného mezi řádky. v»Ani nevíte, jak nedočkavě se čeká na kaž dou odpověď z domova Měl- jsem v Kanadě dobrou práci i slušné bydlení, ve fabrice také všechno klapalo jako hodinky, ale když jsem večer přišel domů, byl jsem sám mezi čtyřmi stěnami, i v hospodě je člověk sám, i v kině... Nemohl jsem se zabydlet a zvyknout. Když mi bylo nejhůř, psal jsem dopisy: rodičům, sestře, kamarádům, spolužačkám,« vyprávěl mi Jan V., který se před několika měsíci vrátil z Kanady. Rozložil přede mnou balíček dopisů. »Neztratil jsem z nich ani jeden, ne řekla byste, jak jsou různé a jaký mají vliv Když už jsem sám šebe téměř. přesvědčil, že se bez ohledu na to, že se mi bude doma ně kdo posmívat, že mě možná zavřou a nedostanu práci, kterou mám rád, přece Jen vrátím, přišel od příbuzných dopis plný nářků, spílání na všechno možné, žebrání o pár dolarů. »Buď rád, že jsi pryč, nestojí to tady za nic...,« tuhle větu jsem si pák opakoval každé ráno, byl to jakýsi protilék proti touze po domově. Vůbec mě nenapadlo, že mě třeba nechtějí domů, abych se s nimi nedělil o vilku po babičce, abych nechtěl nazpět motorku, peníze a televizí... Jenže pak přišel zase dopis od maminky: »Kdy už přijedeš domů, přece v té Kanadě nechceš zůstat do smrti, kdo by ti tam dal na hrob kytku ...,« to vité, maminka je ze starší školy, ale její dopisy byly ze všech nejupřímnější, věřil jsem Jim. Do ciziny by měly chodit jen pravdivé dopisy.. « V šichni rodiče nejsou stejní, někteří jako by měli oči zalepené zlatými šupinami a v uších jim znělo jen cinkání mincí. Seděly jsme onehdy v malé útulné jídelničce nad grilovanými kuřaty: starší paní po mé pravici obírala kosti jen tak ledabyle, šetřila je pro svou kočku, druhá, mladší, se dělila o půlku kuřete s osmiletým synem. Nezajímalo ji, že se kluk nudí, že namáčí sousta do limonády a odkládá na kočičí talíř, zajímalo ji pouze vyprávěni sousedky, jejíž dcera s manželem utekli v osma šedesátém do Anglie. »Mají se dobře, jsou oba zaměstnáni v jed nom menším hotelu poblíž Londýna, často mi píší,« vyprávěla starší paní. Na důkaz pravdi vosti svých slov vytáhla z kabelky svazek do jusů. Přendavala je z ruky do ruky zvláštním láskyplným pohybem. »Dcera mi psala o nějaké české knížky, tak jsem jí koupila Babičku, nějaké romány od Karoliny Světlé a Klostermanna ...« »Co má z knížek, to já, kdybych byla v cizině, chodila bych jen po obchodech a dívala se na výlohy. Prý tam na Západě mají samé krásné obchody,« řekla mladší žena závistivě, »a vůbec je prý tam všechno Ipjjší. Já říkám „mýmu“, že jsme měli také odiet, ale on je takový pecivál,« dodala trochu pohrdavě. »V cizině Je všechno ohromné, vynikající, a doma všechno špatné« — rodiče, kteří podobný zákusek předkládají denně svým dětem, nechť se po létech nediví, že Je pak jejich syn nebo dcera opustí kvůli pochybné touze po dobrodružství a »sladkém životě«. I doma byli vlastně pouhými běženci bez vlasti. B ylo Jich deset, ve věku od 18 do 24 let, někteří nepracovali, někteří byli jíž soudně trestáni, někteří nejednou přešli ilegálně hranice... »Vyhlíželi sice výstředně, ale na jejich chování i jednání nebylo nic podezřelého ...« říkali o nich jejich spolucestující. Mládež se chce vždycky něčím odlišovat od starších, jinak česat, jinak strojit, na tom by nebylo nic zlého. Ale i výstřednost má své meze, svou míiju. Především rodiče, učitelé a vychovatelé by měli pozorně sledovat, aby nebyla tato míra překročena. Byla to výstřední parta. Kolikrát v životě už asi zdvihli někteří její členové ruce s lahvemi nad hlavami těch, kteří jim momentálně překáželi ve »svobodném« jednáni? Kolikrát předtím už asi udeřili druhého do tváře? Přece nepřišli až v letadle na to, jak zabít člověka ... К tomu bylo zapotřebí projít určitou školou cynismu. V partě se naučí mladý člověk ledacos, obvykle víc špatného než dobrého: pít, slepě poslouchat vůdce, ani si vlastně neuvědomuje, že ze samé touhy po osvobození od rodičovské autority upadne do otroctví party. Vrah nepřesvědčoval pilota, aby změnil kurs — vůdce party nikdy nepřesvědčuje. Zastřelil kapitána Jána Mičicu, člověka, který mu ničím neublížil, otce rodiny, statečného, veselého chlapa, muzikanta a dobrého zpěváka, sportovce, trenéra fotbalového družstva žáků, přítele mládeže... Vrah udal cíl — Mnichov nebo Hamburk, kde prý čeká na únosce spousta dobrých známých. Pro starší generaci ma slovo Mnichov zvláštní zvuk — Je synonymem dosud neodčiněné zrady. B yla to parta, která vyhlížela výstředně, ale na jejímž chování 1 jednání nebylo nic podezřelého ... Kolik rodičů léta shovívavě mlčí к výstřednímu chování a jednání svých dětí! Proto nelze myslet pouze na únos a tragédil kolem něj, vnucuje se i další otázka: proč v myslích deseti mladých lidí byla »jejich parta« na prvním místě a domov a rodiče jako by pro ně neexistovali? Alkohol, drogy, nuda, mnoho peněz lehce nabytých, slabá vůle, nedostatek citu, péče a lásky rodičů —to je dlouhý řetěz příčin, na jehož posledním článku — je vražda. Osmnáctým rokem se u nás stává občan plnoletým a nemusí už nikoho poslouchat, ale jsou ti chlapci a děvčata ve svých osmnácti letech skutečně už dospělí? L. Adamica opustil ilegálně vlast už jednou, stejně tak M. Trčka a J. Beran. Bude třeba na příště rozlišovat, kdo se to vrací z ciziny domů, jestli povaleči, dobrodruzi, pašeráci drog, alkoholici, zloději či lidé poctiví, pracovití, kteří čekali, až poplatí své dluhy, našetří na cestu, ženy opuštěné svými muži, chlapci, kteří utekli jen za vidinami nebo třeba z trucu, protože je zradila milá ... ■yivot není dálnice bez překážek Ani život JL v cizině není lehčí než doma. Naopak, každý, kdo si v ní pobyl nějaký čas, potvrdí, že »venku« se musí každý jaksepatří točit, aby se uživil. Mladí lidé nemají zkušenosti, stačí jim proto málo, aby vzplanuli a uvěřili pozlátku. Mají sklon к přehánění, zveličování předností a krásy »cizího peří«, podceňování vlastního. Přesně podle přísloví: Lépe se mi líbí tvůj křaplavý hrnec než můj celý. Téhle servilnosti bychom se měli zbavit. Tím, že dospělý syn nebo dcera odešli do cizí země, ještě nekončí morální odpovědnost rodičů za jejich životy a činy. Mnozí rodiče si to uvědomují. I když .syn dlouho neodpovídá, matka mu přesto trpělivě píše dopis za dopisem, dokud se zase neozve Jestli si dcera napíše o český román, babička navíc přibalí pohádkové knížky pro vnučku; zpěvník, pohledy hradů, zámků a odznaky měst pro vnuka... Pro tyto dobré české mámy, které se nikdy, za žádných okolností nevzdávají svých dětí — není vlastenectví prázdným slovem! JIŘINA LIŠKOVA Zlaié šupiny RUDĚ PRÄVO ф V sobotu 24. června 19723