Svĕt Práce, červenec-prosinec 1972 (V/27-52)

1972-09-27 / No. 39

MNICHOVSKÁ DOHODA - PRODUKT EVROPSKÉ REAKCE S"‘, CESTOU NECESTOU ■ TŘETÍ HIT DÄNIKENA ■ DÍTĚ A SPORT ■ HORNICTVÍ V PRAZE ■ TIP NA VÍKEND: BRUNTÁLSKO i ľ i ■——Wg V PRAZE svet 39 ~ nrsS po «dRme Kčs VIDĚT TY CHLAPY Ach, zaposlouchat se tak do jízdy, slyšet všechny důvěrné zvuky, šššš, baf baf baf, fudlu fudlu Judlu a húúůú, pohodlně se usadit a ujíždět... V tu chvíli se, ělověěe, o nic nestarej, někdo bdí za tebe, ten, co tě veze, ten někdo kdo řídl vlak, koho neuvidíš, koho neznáš, kdo sedí sám vpředu a vidí celou cestu docela jinak. Zatímco ty ji sleduješ ze strany, on má před sebou krajinu rozříznutou lesklými kolejemi. Dvě rovnoběžky se v dálce přibližují k sobě, jako by se měly setkat v tušeném bodě, pak se zatáčejí v ohybu cesty; oči přilepené na kolejích — dlouhé hodiny. Jenom krajina kolem prchá, napravo i nalevo, v souhlasu s tratí. Najednou se kovové souputnice všelijak klikatí, opíší ladné křivky, už nejsou samy, je jich tu mnoho. A to je stanice — húúůú — rytmus kolejových spojů ustane, dlouze to zasyčí, prudký výdech a stojíme. A pak znovu, beze změny; oči přilepené na kolejích — dlouhé hodiny. Zkuste však takového člověka, kte­rý má celou mašinu v parádě, někde nachytat. Vždyť on ]e téměř nedo­stižný, pohybuje se v Jinou dobu a ji­nými cestami, na nádraží ho jen tak neuvidíte, a když už vlak jede, je pozdě. Najednou tu mám však zčistajasna strojvůdců pět; a ještě k tomu žád­ných nováčků, vždyť každý z nich doslova y žil kus života na mašině. Tohle Je totiž zvláštní chvilka, i pro ně tak trochu vzácná. Připusťme, že se znají hodně let a že v lokomotiv­­ním depu v Kralupech nad Vltavou vedle sebe slouží hezky dlouho a jsou pospolu v brigádě socialistické práce. Na dlouhé povídání a vzpomínání jím zbyde málo času. Že jsou od dráhy, to se nějak po­zná samo sebou, nikoli jen podle mod­ré uniformy. Ale také podle rukou a řečí a Jiskérek v očích, když se mluví o vlacích; a podle fandovství, a taky podle toho, že jsou po tako­vých letech u lokomotivy pořád ta­koví kluci, věcně nadšení a zapálení, a docela i nějak zamilovaní. Zkuste se jich zeptat, jestli by tu svoji ma­šinu nevyměnili za nějaké lepší byd­lo; uvidíte, jak hned vyskočí ze židlel A komupak se, prosím vás, hnedka stane, že Je mu povolání zároveň 1 koníčkem a vůbec takovou třlčtvrtl­­nou celého života. Tak se jich postupně ptám, jedno­ho po druhém, jak se k té mašině vlastně dostali. „Jezdil táta i děd. A topírna byla od domova asi pět minut. Jako kluk jsem vždycky dostával vejprask, abych tam přej nikam nespad. At jsem chtěl lít kamkoliv, musel jsem vždycky ko­lem tratě. A všude byly mašinky. Když jsem viděl ten závoj kouře a toho fíru u okýnka, celej jsem se třás. A tak mi to zůstalo " vypráví VÁCLAV HEJDA, náčelník kralupské­­ho lokomotivního depa, nosttel Rádu práce a ještě držitel vyznamenání Nejlepší pracovník dopravy. Tenkrát prý stávala na Buštěhradce stará vy­řazená lokomotiva — a na ní st hrá­val jako malý kluk. Dneska st ji mů­žeme zevrubně prohlédnout v Národ­ním technickém muzeu v Praze, jme­nuje se Kladno a vsadím se, že i dneska po ní kluci dychtivě poku­kuji. U LADISLAVA BUBENÍKA to bylo zase tak. Děd začal u železnice a táta byl hned mašinflra. Jak už to bývá, on šel zrovna v jejich stopách, a co víc, syn je taky strojvůdcem a manželka pracuje na nádražní toč­ně a ani za nic by prý nechtěla zůstat doma. Ladislav Bubeník jezdí už od pětačtyřicátého roku a teď zacvičuje mládež. A další je BOHUMIL KOPECK?. Ná­hodou u nich nebyl nikdo v rodině u dráhy. On je strojvůdcem od třia­čtyřicátého roku a prošel to všechno od začátku. Začal u krumpáče, pak se dostal do dílny, pak byl kandidá­tem na místo strojvůdce a dlouhá lé­ta strojvůdcem na parních lokomoti­vách. MIROSLAV JEDLIČKA je prý u drá­hy mladíčkem, jak sám říká, což ale znamená, že je zde osmnáct let. Vy­učil se jemných mechanikem, což se dá uplatnit vlastně teprve až v dneš­ní době, t když hrubých prací je po­řád dost. Děda dělal mašinfíru, ale táta prý ani za nic nechtěl mít syna u dráhy. A dopadlo to nakonec tak, že v dalším pokolení jedenáctiletého syna nemohou od mašinek odtrhnout. FRANTIŠEK VRÁNA se dostal k že­leznici vlastně na rozkaz. Jeho táta pracoval jako výhybkář a strýc byl strojvůdcem. „Já jsem začal pošil­hávat po povoláni svářeče," vzpomí­ná on, „ale když jsem jednou dostal žloutenku, táta se namích a přej, klu­ku, musíš ke dráze." Řídit vlak — to je radost z mašiny, radost z pohybu a pocit, že vás musí všechiio-poslouchat, všech těch šede­sát vagónů za vámi. To je, panečku, kumšt, umět vlak plynule rozjet ne­bo zas tím nejjemnějším hmatem sáhnout na brzdu, zastavit na za­brzděných kolech tak, aby nepadaly kufry. Na posteli pak člověk sebou mele, nemůže usnout a pořád myslf na tu svou mašinu. Ach, to je nádhe­ra. Jedu jako vítr. Když uháním za bouřky nebo když se blesky trhají IPokračování na 3. straně] ROČI VICE NE2 PŘÁTELSKÉ PŘIJETI VLAKU DRU2BX SNÍMKY VILÉM KROPP Zkušenosti k nezaplacení Předseda skupinového výboru Správy pro téžbu ropy Ordžonikidzeneít v Ázer­bájdžánské sovětské socialistické repub­lice ASLANOV FAIK MUSEIB OGLY od­pověděl na prvni otázku o programu říj­nových členských schůzích v jejich kom­binátu: V říjnu budeme především kontrolovat řlnnost brigád komunistické práce. Náš kombinát těží většinu nafty v Ázerbájd­žánské SSR a naše úkoly se neustále zvy­šuji. I ropa, která protéká ropovodem Družba do USSR, Je z našich poli. SVĚT PRÁCE: A co když některé ko­lektivy své závazky nesplni? ASLANOV: I to se stává. Půldruhé­ho až dvě procenta kolektivů nedo­stanou název brigáda komunistické prá­ce, protože nesplnily své závazky, jak potom postupujeme? S vedením závodu a oblastními inspektory prověřujeme, proč se tak stalo. Většinou není chyba v kolektivu, ale mimo něj. Nedostatky v organizaci práce, poruchy na vrtných soupravách nebo 1 ztížené přírodní pod­mínky. To se uznává. Ovšem brigáda ne­může být hodnocena a období, v němž má prokazovat oprávněni dostat čestný název, se prodlužuje. Nic nemůžeme to­lerovat. SVĚT PRACE: A když kolektivy své závazky překonaly? ASLANOV: Získají název brigáda ko­munistické práce. Je to spojeno 1 s fi­nanční odměnou, anebo kolektiv dostane poukaz na rekreaci. SETKÁNÍ S PŘÁTELI Z VLAKU DRUŽBY V podzimních měsících k nám již několikrát přijel Vlak družby. Zaokrouhle­no tři sta lidi. V minulém týdnu je přivítali na pražské Novoměstské radnici; dechovka vyhrávala ryčný pochod, všichni jsme tleskali do rytmu a všem nám byla předobře ... A potom jsme s nimi debatovali o všem, co je u nás, jak u nich, v Sovětském svazu, jak na to jdou a co by bylo možné, ba nutné od sovětských lidi převzít a podle našich poměrů uplatnit. Neboť nikdy není na škodu přiučit se od zkušených. SVĚT PRÁCE: Pudls čeho kolektivy po­suzujete? ASLAMOV: Podle toho, jak plni důležité úkoly ve zvyšováni produktivity práce, jak zlepšuji údržbu vrtných souprav, šetři energii a snižuji náklady na těžbu. Bereme v úvahu I to, když pracuji ve ztížených podmínkách. Brigády komunistické práce sl samy zvyšuji úkoly, přecházejí na nejobtiž­­nější pracoviště a přesto plni zvýšené úkoly i několik měsíců před lhůtou. Posuzujeme ‘aké vztahy mezi lidmi v kolektivu. Vim o kolektivu, který ne­získal čestný název jen proto, že v něm byl nesoulad, byly v něm malicherné osobni spory a brigáda je nevyřešila. Pracovní výkon brigády klesl a trvalo to dlouho, než se zdařilo dát vztahy lidi do pořádku. SVĚT PRÁCE: jaký je podle vás vý­­znam socialistického soutěženi? ASLAMOV: Bez něho bychom nebyli tam, kde jsme, Nezapomeňte, že. na-za­čátku sovětské moci před několika málo desítkami let byl u nás středověk. Dnešní sovětský Azerbájdžán je mo­derní, průmyslová země. Stovky Azerbáj­­džánců dosáhly vědeckých hodnosti. Všichni naši lidé se přičiňuji, aby hos­podářství naši republiky bylo platnou složkou ekonomiky SSSR. Iniciativa na­šich pracujících nemá obdobu nikde na světě. Proto se o ni staráme a pravidel­ně hodnotíme soutěžíc! kolektivy a ne­zapomínáme pochopitelně ani na čestné a hmotné odměny. Dalším, koho jsme „vyzpovídali“ při tak dobré příležitosti, jako je Vlak druž­by, byla GALINA VASILjEVNA DMITRIJE­­VA, tajemnice leningradského oblastního výboru odboruvého svazu pracovníků v textilním a lehkém průmyslu, jak se jejich svaz připravuje na 50. výročí SSSR? DMITRIJEVA: Výročí je signálem k dal­šímu rozvoji socialistického soutěžení. Zájem )• tak velký, že závodní výbory zvládají jen stěží všechny povinnosti, které s tím souvisejí. Proto jsme u nás v Paláci práce na náměstí Práce v Le­ningradě založili stálou poradnu pro vedoucí kolektivů, jež usiluji o název brigáda komunistické práce. Radí jim zkušení odborníci z průmyslu a dopravy a také odboroví funkcionáři, pořádáme pro ně přednášky psychologů, protože vytvořeni správných vztahů mezi lidmi v brigádě je stejně důležitý úkol, jako zvládnout složité výrobní povinnosti. Bri­gády komunistické práce jsou totiž 1 ško­lou výchovy nového socialistického člo­věka. Třetí, na koho jsme se obrátili, byl hrdina socialistické práce BORIS GRIGO­­RIEVlC GRUNIN, mistr v jarosiavském závodě Barvy a laky. SVĚT PRÁCE: Jaký je vztah mistra k brigádám komunistické práce? GRUNIN: Velice jednoduchý. Sám jsem vstoupil do jedné z těchto brigád v od­děleni, které vedu. Zvolili mne Jejím vedoucím. Od té doby se hnutí v mém odděleni rozrostlo a byly založeny další kolektivy. Členové našeho kolektivu máji ke mně jako k mistrovi určitý vztah. Samozřej­mě, kritizuji mě také. Všechny nedostat­ky řešíme společně. Od doby, kdy byla tato brigáda ustavena, ubylo osobních sporů, stoupl výkon odděleni, zlepšila se jakost výrobků a takřka se již nevysky­tují úrazy. Vztah pracujících k zásadám bezpečné práce je totiž v naší brigádě důležitý pro získání čestného názvu. ■ ■ ■ Je třeba k těmto zkušenostem něco ří­kat? Snad jen to, že stojí za to zamyslet se nad nimi a porovnat je s naší praxí. Už proto také je Vlak družby něčím, co nelze ani docenit a co vřele a vidy uvítáme. Rozmlouval MARCEL MARES SNÍMEK KAREL SCHN

Next