Svĕt Práce, leden-červen 1973 (VI/1-26)
1973-03-21 / No. 12
Jáchymovská zaslaveni STRANA 3 Detektivka na pokračováni STRANY 11 A 12 Umile využil Simac? STRANA 15 DUŠEVNÍ ŽIVOT V KOSMU ■ SOUČET LET A PRÁCE ■ UPROSTŘED PĚTILETKY ■ KDYŽ DÍTĚ DOSPÍVÁ ■ TIP: MIKULOVSKO SVet 12 práee V PRAZE DNE 21. BŘEZNA 1973 ROČNÍK VI. (X.) CENA VÝTISKU 1,50 Kčs PADESÁT RAN KLADIVEM Přenesme se do kouzelného kouta středních Čech, na Rotmttfflsko. Právě tam, v kraji Jana Jakuba Ryby, vynikajícího hudebního skladatele, kantora a regenschortho XVIII. století, kolem půvabného Rožmitálu pod Třemšínem, právě tam je středisko českých cvočkařů. V nevelké obci má své sídlo výrobní družstvo Kovo — Věšín, dědic cvočkařské tradice kraje. Docela neobvyklá škola Jirkovi bylo čtrnáct, když Jednou tuze spěchal domů. Naskako val do rozjíždějícího se vlaku, ter ho strhl a ujel mu pravou ruku 1 nohu. K výběrovému řízení dc dvouleté ekonomické školy jej při vezla sanitka rovnou z ortopedického oddělení teplické nemocnice, kde se Ještě učil chodit s protézou. Matematika a čeština dopadly dobře. To nejtěžší ho teprve če kalo: před zraky dvou lékařů vyjít nahoru i dolů sedmnáct schodů. Málo platné, absolventi tétc školy, byt tělesně postižení, na stupují do normálních pracov nich podmínek. Jirka tenkrát sedmnáct schodů vyšel. A tak se stal, s pětadvaceti dal šími, žákem výcvikového střediskc v Janských Lázních. Za dva roky jet tu učitelé ze střední ekonomickí školy v Trutnově, kteří sem dojíždějí, naučí vše, co požadují osnovy dvou letě ekonomické školy. Středisko nebylo před šestnácti léty zřízeno právě v Janských Lázních náhodou. Umístění umožňuje také dva roky soustavné lázeňské péče — koupele, masáže, indivuálnl cvičení. A tak se tu scházejí děti doslova z celé republiky. Ta těžší část jejich rehabilitace leží na sedmi ženách, které se tu po celou dobu studia o žáky školy starají. Umíte sl představit, jak je zlé, když vám šestnáctiletý chlapec řekne: „Já bych radši nebyl"? Jak těžké je naučit ho vážit sí i toho těžkého života, nacházet uspokojení a radost z úspěchu, práce, lidské soudružnosti? Zkuste poslouchat Jaroslavu Riícklovou, vedoucí střediska: „Je nás tu na ně sedm »bab«. Účetní a vychovatelka Jsou bývalé žačky. Naše dvě kuchařky a dvě soudružky, které se starají o úklid, jsou už důchodkyně, a já už do důchodu taky vlastně nemám daleko." Těch „sedm bab" je tu dětem maminkou i otcem, člověkem blízkým, laskavým a chápavým, ale právě také nesmlouvavě přísným. Převzaly na sebe na dva roky rodičovskou odpovědnost. A jsou si toho vědomy. „To víte, v mnohém jsou děti ochuzeny, mnoho příležitostí je jim uzavřeno," pokračuje Jaroslava Ríicklová. „Snažíme se jim to vynahradit jinak. Představte si, že jsme s nimi vloni podnikli výlet dokonce až do Drážďan. Prošli jsme galérii, na zpá: teční cestě nás pozvali na exkurzi do děčínské čokoládovny a Ještě jsme si stihli prohlídnout expozici skla v Novém Boru. V červnu Jsme se podívali s dětmi do Krkonoš. Náš patron, Východočeské uhelné doly v Žacléři, nám ochotně půjčuje autobus a řidič Karel Sauer je už pomalu jako náš, zná snad všechny děti. Vyjeli jsme na Zlatě návrší, zdatnější .děti se vydaly k Hančově mohyle, s ostatními jsme zůstali u autobusu, lana chodí velice obtížně, ale když jsem viděla ty její smutné oči, řekla jsem jí: Jestli chceš, pojď taky, zkusíme to spolu. A věříte, že jsme došly až k mohyle? Nebo Milan: nedal vůbec z ruky dalekohled, putoval očima z jednoho vrcholku na druhý a jenom nadšeně vykřikoval: Vždyť já jsem dnes vlastně prošel celé Krkonoše' Namlsali jsme se, a tak se letos chystáme na pětidenní zájezd po Slovensku. Po stopách našich vojenských Jednotek, účastníků Povstání, chceme se dostat až k Dukle. Tím hlavním je však i tady — jako v každé škole — učení. V pololetí jsme napočítali sedm pětek. V pat nácti šestnácti člověk ještě těžko chápe, že co dělá, dělá pro sebe — my jsme nebyli jiní. Ale co naplat, slevit jim nemůžeme. Přijde konec roku, oni se rozletí do světa a už se třeba takhle pohromadě nesetkáme. Ale já je stejně pořád vidím před očima. Vejdu do třídy a jako by tam seděl u psacího stroje Jirka. Měl jen jednu ruku, a přece se v soutěži ekonomických škol umístil v psaní na stroji na druhém místě." Helena je účetní doma v JZD, Milan dělá ve válcovnách, Jitka v Transportě, Zdentčka, kdysi nejlepší žákyně, Je v pardubické Tesle, Vladěna v Čedoku. Je jich dlouhá řada. Mnozí se do školy vracejí. Někteří na návštěvu, jiní aspoň několika řádky. „Moc vám děkuji, soudružko vedoucí, že jste mi napsala. Měla jsem z dopisu takovou radost, že jsem se celý den na zákazníky usmívala a práce mi šla od ruky. Já teď pracuji v SSM, v revizní komisi. Taky se budu učit dál francouzštinu. Vidíte, že nemám volného času tolik, ale jsem ráda, že musím pořád něco dělat. Všechna, práce se mi moc líbí a jsem spokojena. Vaše Vladěna." Řečeno v číslech, představují náklady na každé dítě za dva roky pobytu ve výcvikovém středisku v Janských Lázních čtyřicet tisíc korun. Ale jsou hodnoty, které na peníze přepočítávat nelze. V. MACHÁČKOVA Kdo to vlastně cvočkaři byli a Jak se u nás řemeslo tohoto podivného názvu objevilo? K objasnění bude nutný krátký výlet do doby, kdy tamější lidé měli nemalou starost, Jak se uživit; rozlehlé lesy a málo úrodná pole na to nestačily. Hřebík na hlavičku — doslova — uhodil Florián Gryspek z Gryspachu, do Jehož rukou se rožmitálské panství dostalo v polovici šestnáctého století. Ve velkém, na tehdejší dobu, začal u Vranovic dobývat železnou rudu a v Rožmitále položil základ hutní výroby. Třicetiletá válka zpustošila mnohé kraje, také Rožmitálsko. Stovky gruntů zpustlých, opuštěných, osadila nová vrchnost německými kolonisty ze Šumavy. Ti znovu „rozjeli“ kovářskou a železářskou výrobu. Železárny v Rožmitále poskytovaly dostatek suroviny a cvočkařina se stala vedle příležitostné práce v lesích hlavním zdrojem obživy. Střediskem byl tehdy Nepomuk, odkud se výroba cvočků rozšířila zejména do Bukové, Věšina, Starého Rožmitálu, na Zalány i do Jiných míst. Nešlo Jen o obyčejné cvočky. Mistr cvočkař vyráběl široký sortiment kovaného zboží: hřeby zámkové, pantové, sudové háčky, hřeby neckové, ostrohlavé, vratové, brzdové, trakařníky, nárožníky, pilotové, kolejnicové, plotnové, žabky do lodí, slévačské pískováky, modíky, lodní hřeby, hřeby lafetové slabé, střední a silné, skoby lavičáky, a Ještě další a další druhy, všecko podomácku, ručně, na „veřtatech“. O odbyt se starali faktoři a různí překupníci, kteří výrobcům diktovali ceny podle svých zájmů. Důležitou součástí cvočkařské výroby byla ovšem výroba různých druhů šerek Jedno- i vícekřidlových, na kování civilních a zejména vojenských bot — podrážek i podpatků. Výroba šerek byla velmi náročná. Na zhotovení jedné šerky musel dát cvočkař na 50 ran kladivem 1—1,5 kg těžkým. Za týden Jich musel dodat až 4000 kusů. Serky totiž byly významným artiklem za obou světových válek, kdy za té první uchránila Jejich výroba mnoho Rožmitálských od fronty a za té druhé od nasazení v „reichu“. Ale to Jsme trochu předběhli dobu. Vraťme se do devadesátých let minulého století. Rožmitálsko bylo tenkrát končinou, kde nikoli obrazně lišky dávaly dobrou noc. Chudičký, zapomenutý kra), kde si vydělávaly na nuzné živobytí desítky rodin cvočkařů, vykořisťovaných a šizených faktory. A právě tady, ve Věšině, zapadlé vesnici, s několika stovkami obyvatel, dává hlavy dohromady několik odvážlivců. I tady totiž někteří lidé čtou potají Marxovy a Engelsovy spisy, vědí, kdo byl Owen. Od hovoru není daleko k činům. Nehrbit se před faktoryl Pracovat pro sebe a ne na zisk překupníka! Nejsou zkušenosti, není vzor. Ale někdo musí být první. Udála se tedy vpravdě historická věc, Jejíž význam (Pokračování na 5. straně) PRVNÍ BŘEZNOVÁ SOBOTA V-PARKU J. FUČÍKA V PRAZE PATŘILA SVAZAKOM. ZABER Z OSMÉHO MLÁDEŽNICKÉHO PLESO POŘÍDILA EVA HEJDOVA.