Svĕt Práce, leden-červen 1973 (VI/1-26)

1973-03-21 / No. 12

Jáchymovská zaslaveni STRANA 3 Detektivka na pokračováni STRANY 11 A 12 Umile využil Simac? STRANA 15 DUŠEVNÍ ŽIVOT V KOSMU ■ SOUČET LET A PRÁCE ■ UPROSTŘED PĚTILETKY ■ KDYŽ DÍTĚ DOSPÍVÁ ■ TIP: MIKULOVSKO SVet 12 práee V PRAZE DNE 21. BŘEZNA 1973 ROČNÍK VI. (X.) CENA VÝTISKU 1,50 Kčs PADESÁT RAN KLADIVEM Přenesme se do kouzelného kouta středních Čech, na Rotmttffl­­sko. Právě tam, v kraji Jana Jakuba Ryby, vynikajícího hudebního skladatele, kantora a regenschortho XVIII. století, kolem půvabné­ho Rožmitálu pod Třemšínem, právě tam je středisko českých cvoč­­kařů. V nevelké obci má své sídlo výrobní družstvo Kovo — Věšín, dědic cvočkařské tradice kraje. Docela neobvyklá škola Jirkovi bylo čtrnáct, když Jed­nou tuze spěchal domů. Naskako val do rozjíždějícího se vlaku, ter ho strhl a ujel mu pravou ruku 1 nohu. K výběrovému řízení dc dvouleté ekonomické školy jej při vezla sanitka rovnou z ortopedic­kého oddělení teplické nemocnice, kde se Ještě učil chodit s proté­zou. Matematika a čeština dopad­ly dobře. To nejtěžší ho teprve če kalo: před zraky dvou lékařů vy­jít nahoru i dolů sedmnáct scho­dů. Málo platné, absolventi tétc školy, byt tělesně postižení, na stupují do normálních pracov nich podmínek. Jirka tenkrát sedmnáct schodů vy­šel. A tak se stal, s pětadvaceti dal šími, žákem výcvikového střediskc v Janských Lázních. Za dva roky jet tu učitelé ze střední ekonomickí školy v Trutnově, kteří sem dojíždě­jí, naučí vše, co požadují osnovy dvou letě ekonomické školy. Středisko nebylo před šestnácti lé­ty zřízeno právě v Janských Lázních náhodou. Umístění umožňuje také dva roky soustavné lázeňské péče — koupele, masáže, indivuálnl cvičení. A tak se tu scházejí děti doslova z celé republiky. Ta těžší část jejich rehabilitace leží na sedmi ženách, které se tu po celou dobu studia o žáky školy sta­rají. Umíte sl představit, jak je zlé, když vám šestnáctiletý chlapec řek­ne: „Já bych radši nebyl"? Jak těžké je naučit ho vážit sí i toho těžkého života, nacházet uspokojení a radost z úspěchu, práce, lidské soudružno­­sti? Zkuste poslouchat Jaroslavu Riíck­­lovou, vedoucí střediska: „Je nás tu na ně sedm »bab«. Účet­ní a vychovatelka Jsou bývalé žačky. Naše dvě kuchařky a dvě soudružky, které se starají o úklid, jsou už dů­chodkyně, a já už do důchodu taky vlastně nemám daleko." Těch „sedm bab" je tu dětem ma­minkou i otcem, člověkem blízkým, laskavým a chápavým, ale právě ta­ké nesmlouvavě přísným. Převzaly na sebe na dva roky rodičovskou odpo­vědnost. A jsou si toho vědomy. „To víte, v mnohém jsou děti ochu­zeny, mnoho příležitostí je jim uza­vřeno," pokračuje Jaroslava Ríicklo­­vá. „Snažíme se jim to vynahradit jinak. Představte si, že jsme s nimi vloni podnikli výlet dokonce až do Drážďan. Prošli jsme galérii, na zpá: teční cestě nás pozvali na exkurzi do děčínské čokoládovny a Ještě jsme si stihli prohlídnout expozici skla v No­vém Boru. V červnu Jsme se podívali s dětmi do Krkonoš. Náš patron, Východočes­ké uhelné doly v Žacléři, nám ochot­ně půjčuje autobus a řidič Karel Sau­er je už pomalu jako náš, zná snad všechny děti. Vyjeli jsme na Zlatě návrší, zdatnější .děti se vydaly k Han­­čově mohyle, s ostatními jsme zůsta­li u autobusu, lana chodí velice ob­tížně, ale když jsem viděla ty její smutné oči, řekla jsem jí: Jestli chceš, pojď taky, zkusíme to spolu. A vě­říte, že jsme došly až k mohyle? Ne­bo Milan: nedal vůbec z ruky dale­kohled, putoval očima z jednoho vr­cholku na druhý a jenom nadšeně vykřikoval: Vždyť já jsem dnes vlast­ně prošel celé Krkonoše' Namlsali jsme se, a tak se letos chystáme na pětidenní zájezd po Slo­vensku. Po stopách našich vojenských Jednotek, účastníků Povstání, chceme se dostat až k Dukle. Tím hlavním je však i tady — jako v každé škole — učení. V pololetí jsme napočítali sedm pětek. V pat nácti šestnácti člověk ještě těžko chápe, že co dělá, dělá pro sebe — my jsme nebyli jiní. Ale co naplat, slevit jim nemůžeme. Přijde konec roku, oni se rozletí do světa a už se třeba takhle pohromadě nesetkáme. Ale já je stejně pořád vidím před oči­ma. Vejdu do třídy a jako by tam se­děl u psacího stroje Jirka. Měl jen jednu ruku, a přece se v soutěži eko­nomických škol umístil v psaní na stroji na druhém místě." Helena je účetní doma v JZD, Mi­lan dělá ve válcovnách, Jitka v Tran­sportě, Zdentčka, kdysi nejlepší žá­kyně, Je v pardubické Tesle, Vladěna v Čedoku. Je jich dlouhá řada. Mnozí se do školy vracejí. Někteří na náv­štěvu, jiní aspoň několika řádky. „Moc vám děkuji, soudružko vedou­cí, že jste mi napsala. Měla jsem z dopisu takovou radost, že jsem se celý den na zákazníky usmívala a práce mi šla od ruky. Já teď pracuji v SSM, v revizní komisi. Taky se budu učit dál francouzštinu. Vidíte, že ne­mám volného času tolik, ale jsem rá­da, že musím pořád něco dělat. Všechna, práce se mi moc líbí a jsem spokojena. Vaše Vladěna." Řečeno v číslech, představují ná­klady na každé dítě za dva roky po­bytu ve výcvikovém středisku v Jan­ských Lázních čtyřicet tisíc korun. Ale jsou hodnoty, které na peníze přepočítávat nelze. V. MACHÁČKOVA Kdo to vlastně cvočkaři byli a Jak se u nás řemeslo tohoto podivného názvu objevilo? K objasnění bude nutný krátký vý­let do doby, kdy tamější lidé měli nemalou starost, Jak se uživit; roz­lehlé lesy a málo úrodná pole na to nestačily. Hřebík na hlavičku — do­slova — uhodil Florián Gryspek z Gryspachu, do Jehož rukou se rož­­mitálské panství dostalo v polovici šestnáctého století. Ve velkém, na tehdejší dobu, začal u Vranovic do­bývat železnou rudu a v Rožmitále položil základ hutní výroby. Třicetiletá válka zpustošila mnohé kraje, také Rožmitálsko. Stovky grun­tů zpustlých, opuštěných, osadila nová vrchnost německými kolonisty ze Šu­mavy. Ti znovu „rozjeli“ kovářskou a železářskou výrobu. Železárny v Rožmitále poskytovaly dostatek suroviny a cvočkařina se stala vedle příležitostné práce v lesích hlavním zdrojem obživy. Střediskem byl tehdy Nepomuk, odkud se výroba cvočků rozšířila zejména do Bukové, Věšina, Starého Rožmitálu, na Zalány i do Jiných míst. Nešlo Jen o obyčejné cvočky. Mistr cvočkař vyráběl široký sortiment ko­vaného zboží: hřeby zámkové, panto­vé, sudové háčky, hřeby neckové, ostrohlavé, vratové, brzdové, trakař­­níky, nárožníky, pilotové, kolejnicové, plotnové, žabky do lodí, slévačské pískováky, modíky, lodní hřeby, hřeby lafetové slabé, střední a silné, skoby lavičáky, a Ještě další a další druhy, všecko podomácku, ručně, na „veř­­tatech“. O odbyt se starali faktoři a různí překupníci, kteří výrobcům diktovali ceny podle svých zájmů. Důležitou součástí cvočkařské vý­roby byla ovšem výroba různých dru­hů šerek Jedno- i vícekřidlových, na kování civilních a zejména vojenských bot — podrážek i podpatků. Výroba šerek byla velmi náročná. Na zho­tovení jedné šerky musel dát cvočkař na 50 ran kladivem 1—1,5 kg těžkým. Za týden Jich musel dodat až 4000 kusů. Serky totiž byly významným artiklem za obou světových válek, kdy za té první uchránila Jejich vý­roba mnoho Rožmitálských od fronty a za té druhé od nasazení v „reichu“. Ale to Jsme trochu předběhli dobu. Vraťme se do devadesátých let mi­nulého století. Rožmitálsko bylo ten­krát končinou, kde nikoli obrazně lišky dávaly dobrou noc. Chudičký, zapomenutý kra), kde si vydělávaly na nuzné živobytí desítky rodin cvoč­­kařů, vykořisťovaných a šizených faktory. A právě tady, ve Věšině, zapadlé vesnici, s několika stovkami obyva­tel, dává hlavy dohromady několik odvážlivců. I tady totiž někteří lidé čtou potají Marxovy a Engelsovy spisy, vědí, kdo byl Owen. Od hovoru není daleko k činům. Nehrbit se před faktoryl Pracovat pro sebe a ne na zisk překupníka! Nejsou zkušenosti, není vzor. Ale někdo musí být první. Udála se tedy vpravdě historická věc, Jejíž význam (Pokračování na 5. straně) PRVNÍ BŘEZNOVÁ SOBOTA V-PARKU J. FUČÍKA V PRAZE PATŘILA SVAZAKOM. ZABER Z OSMÉHO MLÁDEŽNICKÉHO PLESO POŘÍDILA EVA HEJDOVA.

Next