Svět v Obrazech, červenec-prosinec 1963 (XIX/27-52)
1963-12-14 / No. 50
MATKU TO BOLÍ VÍC! NEJKRÁSNĚJŠÍ ZENY SVĚTA V Londýně byla zvolena královnou krásy za rok 1863 dvacetiletá Carol Crawfordová z ostrova Ta maiky, princezničkami pak (zleva) vítězky soutěží ze Švédska, Finska, Nového Zélandu a Dánska. Teď zkusí něiaká filmová společnost, zdali by dočasné popularity jamajské krasavice nemohla využít v ně jakém fil^u, objeví se řada více méně bohatých nápadníků více méně pokročilého stáří a pak kráiovnička ustoupí do pozadí, aby uvolnila cestu další kandidátce pro rok 1964. Historie těchto „Miss“ není vždy růžová. Dost jich prošlo trpkým zklamáním a rozčarováním z chvilkové slávy. Samotná krása tvářičky nestačí, aby na ni mohla krasavice založit životní kariéru. Dokladem je osud loňské francouzské královny krásy, o kterém jsme psali. Ztratila téměř zaměstnání profesorky a aby splatila dluhy musí po sobotách a nedělích jezdit jako manekýnka po venkově. ZAJÍMAVOSTI Když je mráz a sníh zasype potravu, odvažuje se plachá lesní zvěř až k lidským příbytkům kde doufá najít nějakou obživu Říká se, že jedině kamzíci raději zafynou, než by vzali potravu, které se dotkla lidská ruka. Ovšem ani to není zcela pravda. Tak třeba loňského roku proběhl západními obrázkovými časopisy snímek, na němž krmí lesník v rakouských Alpách kamzíka přímo u krmelce. Snímek, který vám přinášíme, je ze Švédska. Reportér jednoho švédského deníku měl pořídit zimní snímek losa. Pokoušel se o portrét zvířete ze vzdálenosti dvou tří metrů, avšak los projevil větší zvědavost než sám fotoreportér. Jediný, kdo měl úspěch, byl fotoreportérův kolega, kterému se povedl neobvyklý záběr. Tento rozkošný snímek pochází z antilského ostrova Tobago. Tajfún „Flora který zpustošil východní část Kuby a napáchal strašlivé škody v Haiti, zasáhl také ostrov Tobago. Vláda ostrova nařídila proto všeobe né očkování proti tyfu. Velcí, malí, všichni se musili dostavit do zdravotnických středisek. Tady vidíme, jak černá maminka drží ručičku svého děťátka, ale trpí více než samo maličké. Ta láska mateřská! CLONA 5 — vzdálenost nula! xTTILÚV POKLAD ,’řed nedávném jsme přinesli snimek starého pokladu, který vykopali v Japonsku. Nyni nalezla venkovská žena pani E. Jozóová z Hódmezijvasarhély v jižním Maďarsku v zemi poklad, který je svého druhu senzací. Je to 1396 zlatých mincí ražený-h v 5. století v Cařihradě s podobiznami cisařů Theodoria a Valentinianuse III. Odbornici prohlašuji, že jde asi o část pokladu, který odevzdali byzantští císařové hunskému vůdci Attilovi za slib, že nebude pustošit jejich říši. Mince jsou již v Národním muzeu, kde je pracovnice muzea T. Biróová (na snimku) třídí. Šťastná nálezkyně dostala odměnou 70 000 forintu. „PŘÍPAD GLEIWITZ" A HERR NAUJOCKS Filmová společnost Německé demokratické republiky Defa natočila film, který je označován samotnou západoněmeckou filmovou kritikou za jeden z nejlepších, který kdy Defa natočila. Obsahem je historická skutečnost, přepadení roz hlasové stanice v Glivici (tehdy Gleiwitz), které posloužilo Hitlerovi jako záminka pro přepadení Polska. Dnes je všeobecně známo, že vysílačku 31. srpna 1939 v 8 hodin večer obsadilo z rozkazu šéfa gestapa Miillera esesácké komando přestrojené za Poláky, zmocnilo se na několik minut budovy, aby mohlo do mikrofonu říci jedinou polskou větu: „Vysílačka v Glivici je v našich rukou.“ Nacistický tisk rozpoutal pak okamžitě nenávistnou kampaň proti Polsku, která vyústila v německou agresi. Přepad vysílačky vedl SS-Sturmbannfiihrer Helmut Naujocks. Anglický publicista Gerald Reilin ger, který v roce 1957 uveřejnil knihu „SS-tra gédie jedné německé epochy“, podává o něm tyto údaje: „Zabiják z povolání. Po pro/okaci v G'i vici organizoval i »případ Venlo«, kterého pou žili nacisté jako záminku k přepadu Holandska (Šesiaáet^gestapáků..přepadlo -tehdy na hráni cích holandských dva britské důstojníky a za bilo přitom "holandského poručíka) . Měl prsty -pokusu -gyužít holandských a belgických uniforem při vpádu Ai květnu 1940. Na-vrhl první . zaplavit- Anglii falešnými bankovkami. Po krátkém pobytu na frontě byl znovu v gestapu, a pak v Belgii a později organizoval vraždy členů dánského hnutí odporu.“ Dodejme k tomu, že Naujocks je uváděn i na československé listině vá’ečných zločinců. Reilinger ještě píše, že Naujocks. ‘který přeběhl k Američanům na konci války a později, z internačního tábora utekl, „a s i ještě žije.“ K překvapení mnoha lidí za hranicemi NSR, kteří se zabývají historií nacismu, se najednou ukázalo, že je Naujocks nejen na živu, ale že si žije a dokonce velmi slušně — v Hamburku. Dověděli se to dokonce z novinové zprávy filmového klubu v Hamburku, který uváděl film Defy, že „pa*n Alfred Helmut Naujocks, vedoucí zvláštního komanda, které provedlo přepad, laskavě vyjádřil ochotu podat k filmu krátký úvod a pak pohovořit o historickém průběhu akce.“ K vystoupení esesáka Naujockse při promítání nedošlo. Zakázaly to hamburské školní úřady, protože filmový klub používá školní auly. Ale zato udělil pan Naujocks laskavě intervíewy západoněmeckým novinářům. Ve zprávách o případu - a ve filmu rovněž — se mluví o jednom mrtvém. Podle některé verse šlo o esesáka, který ~byl omylem při ústupu neiformovanou policií zastřelen. Naujocks ujistil však novináře, že ne .šlo.o člena jeho komanda, nýbrž jen ä neznámého vězně z koncentráku, který byl do budovy dopraven, aby historie přepadu byla věrohod nější. Se zavražděním tohoto vězně ovšem nemá pan Naujocks co společného. Ostatně prý byl vězeň před zastřelením injekcí uspán. jinak ovšem pan Naujocks žije zcela spokojeně neznepokojován místní policií. Asi bere i příslušně vysokou pensi. Scéna z filmu Defy „Případ Gleiwitz“. MILÁČKOVÉ LONDÝNSKÉ MLÁDEŽE. Jsou čtyři a říkají si „Beatles". Začali vlastně v Hamburku náhodou, když zaskočili za nějaký orchestr, který se nedostavil. Měli úspěch. V Londýně rovněž prorazili a nyni uvádějí mládež do extáze divokým rytmem svých elektrofonických kytar a písněmi zpívanými nazálním liverpoolským dialektem, které prokládají skučenim a výkřiky. Kdekoliv vystoupi, má policie plné ruce práce, aby udržela pořádek v sále. 15