Svět v Obrazech, leden-květen 1969 (XXV/1-20)

1969-04-08 / No. 14

MIROSLAV FILIP lidmi Řídím se zásadou, že s lidmi se musí politicky pracovat. Někdo má třebas jiný názor. Někdo se třebas domnívá, že je to ztráta času a výsledek neodpovídá vynaložené námaze. Já se domnívám, že to vždycky stojí za to. A jak potom člověka hřeje, když jeho setba padne do úrodné půdy. Tuhle třebas ke mně přišel jeden občan, kterého nebudu jmenovat, a povídá: „Copak že jsme neposlali delegaci na sjezd do Bělehradu? Mám si to snad vysvětlit tak, že teď už zase s jihoslovanskými bratry nepečeme?“ Hned vidím, že mám před sebou občana, kterému je třeba celou věc náležitě vysvětlit. Protože kdybych mu ji nevysvětlil, mohly by v jeho hlavě vzniknout různé nebezpečné proudy. Povídám: „Opravdu jsme do Bělehradu nevyslali delegaci, ale neměl byste z toho hned dělat falešné závěry. Ostatně mi není docela jasné, proč se najednou tolik lidí zajímá o to, kam se vyšle delegace a kam ne. Dřivé to bylo každému jedno. Nezdá se vám, že je to nějak divné? Už zase máji vznikat neřešitelné situace? Nějací nezodpovědní živlové hodí do veřejnosti požadavek, že se má jet do Bělehradu, a veřejnost se toho hned chytí jako nechci říct co košile. Ptám se, kdo má na tom zájem? Komu to slouží? A ještě se ptám, jestli je to samo sebou. Není přece myslitelné, abychom obesilali všechny sjezdy po celém světě. Na to nemáme ani dost času, ani dostatek lidi. Chápejte, my sice nemáme nic proti tomu, aby se sledovalo dělnické hnutí nejen doma, nýbrž i v zahraničí, ale to přece neznamená, že naši lidé budou vysedávat na kdejakém shromážděni. My si musíme zcela odpovědně vybírat, kam pojedeme a kam ne. A pak, uznejte, že na takové sjezdy neni možno poslat kdejakého ťulpase. To už musí být nějaká osobnost! My sice máme osobnosti, ale zase jich není tolik. Osobnosti, které by mohly reprezentovat, zase nemají čas. Než poslat na takový sjezd nějakou nulu, to je zas lepši řešit to telegramem nebo dopisem. Na tom neni nic nečestného. Stačí vám takové vysvětleni?“ Vidím, že moje slova padla na úrodnou půdu. Řeknu vám taky proč. Kdybych se pokoušel jeho vážnou otázku nějak zlehčovat, kdybych uhýbal, občan by ke mně ztratil důvěru a oddálil by se mému myšleni. Ale že jdu vždycky přímo na kořen věci a mluvim s nim hezky narovinu, saje mé argumenty jako houba. Povi dám: „Ono taky nemá cenu jezdit na sjezdy, z nichž se všechno publikuje nebo dokonce přenáší rozhlasem a televizi. My musíme jezdit tam, kde všechno hned nevyjde na veřejnost. Kromě toho, nezapomeňte, že Balkán je stále ještě ohrožen zemětřesením. Copak se klidně nemohlo stát, že by najednou na delegáty začalo padat zdivo a stropy? Těžko lze předpokládat, že by zrovna naše delegace vyvázla bez újmy. To zase v tomto ohledu je mnohem jistějši takové Lucembursko. Uvidíte taky, že se do Lucemburska pojede. Nebo do takového San Marina. A řeknu vám, že kdyby se nejelo do Lucemburska nebo San Marina, byl bych mezi prvními, kdo budou žádat, aby se poslala na příslušná místa protestní rezoluce. Nevzal bych si totiž na odpovědnost, aby nám mládež vyšla do ulic a vymáhala vysláni delegace do těchto zemí." Sleduje můj výklad s pootevřenými ústy. Je vidět, že usilovně přemýšlí. Mám takové přemýšlivé lidi ze srdce rád. Oni totiž jen tak mechanicky nepřejímaji to, co jim je řečeno, nýbrž sami každou myšlenku rozvíjejí. Někteří tak činí v duchu, jiní nahlas. Tenhle občan je kupříkladu tak spokojen, že vyráží s nepatrnými přestávkami výkřiky: „To je pravda! To mě nenapadlo! Jak to, že jsem na to nepřišel sám?" Takové a podobné výkřiky vyráží. A už docela sám od sebe uvažuje: „Musíme se mít na pozoru. Když se nebudeme mit na pozoru, dopustime se chyby. Kdybychom se dopustili chyby, budeme toho litovat. Tak proč bychom se měli dopouštět chyb, kterých bychom později litovali? Byli bychom pošetili, kdybychom jezdili někam jen proto, abychom se dopustili chyby. Jsem raději pro to, abychom nejezdili nikam. Máme dost svých starostí doma." Pozoruji, že má sklony k extrémům. Neni možné hned každou myšlenku takto zobecňovat. „Takhle ne," povídám, „to by se z nás stali zápecníci. To my zas budeme jezdit. Dokonce budeme hodně jezdit. Copak se můžeme uzavřít do ulity jako měkkýši? To nelze. I kdybychom se nakrásně uzavřeli, přijdou a otevřou si nás." Tomu zřejmě nerozumí. Táže se: „Kdože si nás otevře, to mi laskavě vysvětlete „Nemám nic konkrétního na mysli," povídám, „uvedl jsem to jen jako přiklad. Je dost možné, že tento přiklad ani moc nesedí. Vám se nikdy nestává, že uvedete nepřesný přiklad?" Nevylučuji, že se při své práci s lidmi dostanu někdy do úzkých. Je to lidské. Jestliže se to stane, doporučuji omyl přiznat. Nic tak nezískává důvěru, jako když uznáte, že jste se zmýlili. Hned se vytvoří takové blízké, vřelé vztahy mezi vámi a tím, koho opracováváte. Ale pro jistotu doporučuji dát na podobné omyly pozor, protože by snadno mohly zbořit, co jste tak pracně budovali. Můj občan se usmívá, vděčně mi tiskne ruku: „Tak hezky jste mi všechno vysvětlil. Když byste dovolil, přijdu zas, až budu mit nějaké nejasnosti. Až zase někam nepojedeme." „Jen přijďte, rád vám to vysvětlím." A myslím to docela upřímně, protože s lidmi se musí pracovat. Lidi jsou vám nakonec vděčni. My jsme mládež nová ja a naka Jndasová! r* 2 SPOLEČNOST: Váš rozhovor s ministrem spravedlnosti CSR ZE ZAHRANIČÍ: Pokračování reportáže našich redaktorů z Makedonie Fotoreportáž o chovu koní v Mongolsku Češi v Austrálii Rodí se Svaz Cikánů str. 12—13 str. 22—23 str. 20—21 str. 15—17 str. 24—25 KULTURA: Fotografováno „rybím okem“ Na zábradlí DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA: Pilot Prchal žaluje spisovatele Hochhutha str. 10—11 str. 7—9 V PŘÍŠTÍM ČÍSLE: Jak žije Turecko — Pokračování reportáže našich redaktorů z Makedonie — Ženevský autosalón — Váš rozhovor s ministrem vnitřního obchodu ČSR — Turistická soutěž po stopách naší historie — Z mistrovství světa v ledním hokeji ©obrázkový týdeník, Praha 1, Národní třída 17, telefon 246951—4. Ročník XXV. Redakce: Josef Holler (šéfredaktor), Rudolf Jelínek, Leoš Neboř (zástupci šéfredaktora), Jiří Čapek, Věra Heliová, Hana Hořejší, Miloslav Jenšík, Pavel Landa, Jiří Nožka, Václav Straka, Pavel Šoltész, Želmíra Živná. Fotoreportéři: Bedřich Koček, Oldřich Rakovec. Grafická úprava: Antonín Baudyš, Karel Káš. Vydává Svaz českých novinářů ve vydavatelství Čs. novinář, Praha 1, Pařížská 9. — Tiskne Polygrafia n. p. závod 2, Praha 5, Grafická ul. 1. Cena 3,— Kčs, celoroční předplatné Kčs 156,—. Rozšiřuje Poštovní novinová služba. Informace podá a objednávky přijímá každá pošta i doručovatel. Nevyžádané rukopisy redakce nevrací.